17.12.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 344/100

(1)

Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 6. října 2015, Maximillian Schrems v. Data Protection Commissioner  (2), C-362/14, stanovil, že přijetím článku 3 rozhodnutí 2000/520/ES (3) Komise překročila pravomoc, jež jí byla svěřena v čl. 25 odst. 6 směrnice 95/46/ES vykládaném ve světle Listiny základních práv Evropské unie, a prohlásil článek 3 uvedeného rozhodnutí za neplatný.

(2)

Ustanovení čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce rozhodnutí 2000/520/ES stanoví restriktivní podmínky, v rámci nichž se mohou vnitrostátní orgány dozoru rozhodnout, že zastaví toky údajů vůči autocertifikované společnosti z USA, bez ohledu na zjištění Komise ohledně odpovídající úrovně ochrany.

(3)

Soudní dvůr v rozsudku ve věci Schrems vysvětlil, že dozor nad předáváním osobních údajů třetí zemi, která je předmětem rozhodnutí Komise o odpovídající úrovni ochrany, je i nadále v pravomoci vnitrostátních orgánů dozoru a že Komise není příslušná omezovat jejich pravomoci vyplývající z článku 28 směrnice 95/46/ES. Tyto orgány disponují podle uvedeného článku zejména pravomocí provádět šetření, například shromažďovat veškeré informace nezbytné pro splnění svého úkolu dozoru, pravomocí účinně zasáhnout, například dočasně nebo trvale zakázat zpracování údajů, a pravomocí obrátit se na soud (4).

(4)

Soudní dvůr ve stejném rozsudku připomněl, že v souladu s čl. 25 odst. 6 druhým pododstavcem směrnice 95/46/ES musí členské státy a jejich orgány přijmout opatření nezbytná pro dosažení souladu s akty orgánů Unie, neboť jim v zásadě svědčí presumpce legality, a tudíž zakládají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti.

(5)

Rozhodnutí Komise přijaté podle čl. 26 odst. 4 směrnice 95/46/ES je obdobně závazné pro všechny orgány členských států, kterým je určeno, a to i pro nezávislé orgány dozoru v rozsahu, v němž má za účinek uznání, že předávání osobních údajů, k nimž dochází na základě standardních smluvních doložek stanovených v daném rozhodnutí, představuje dostatečná ochranná opatření požadovaná v čl. 26 odst. 2 uvedené směrnice. Tato skutečnost nebrání vnitrostátnímu orgánu dozoru, aby vykonával své pravomoci dohledu nad toky údajů, včetně pravomoci předávání osobních údajů dočasně nebo trvale zakázat, jestliže uvedený orgán stanoví, že předávání je prováděno v rozporu s právními předpisy EU na ochranu údajů nebo vnitrostátními právními předpisy na ochranu údajů, jako například, pokud dovozce údajů nedodržuje standardní smluvní doložky.

(6)

Rozhodnutí Komise 2001/497/ES (5) a 2010/87/EU (6) obsahují omezení pravomocí vnitrostátních orgánů dozoru, které je srovnatelné s ustanovením čl. 3 odst. 1 prvním pododstavcem rozhodnutí 2000/520/ES, které Soudní dvůr považoval za neplatné.

(7)

S ohledem na rozsudek ve věci Schrems a podle článku 266 Smlouvy by ustanovení v uvedených rozhodnutích omezující pravomoci vnitrostátních orgánů dozoru proto měla být nahrazena.

(8)

Aby mohla Komise snáze a účinně monitorovat fungování v současnosti platných rozhodnutí o standardních smluvních doložkách, měly by ji členské státy informovat o relevantních krocích vnitrostátních orgánů dozoru.

(9)

Pracovní skupina pro ochranu fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů zřízená podle článku 29 směrnice 95/46/ES vydala stanovisko, ke kterému se přihlédlo při přípravě tohoto rozhodnutí.

(10)

Opatření stanovená tímto rozhodnutím jsou v souladu se stanoviskem výboru zřízeného podle čl. 31 odst. 1 směrnice 95/46/ES.

(11)

Rozhodnutí 2001/497/ES a 2010/87/EU by proto měla být odpovídajícím způsobem změněna,