Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 11. dubna 2013 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Supreme Court of the United Kingdom — Spojené království) — The Queen na žádost Davida Edwardse, Lilian Pallikaropoulos v. Environment Agency, First Secretary of State, Secretary of State for Environment, Food and Rural Affairs

(Věc C-260/11) (1)

(Životní prostředí - Aarhuská úmluva - Směrnice 85/337/EHS - Směrnice 2003/35/ES - Článek 10a - Směrnice 96/61/ES - Článek 15a - Přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí - Pojem „postupy nevyžadující vysoké náklady“ soudních řízení)

2013/C 156/07

Jednací jazyk: angličtina

Předkládající soud

Supreme Court of the United Kingdom

Účastníci původního řízení

Žalobci: David Edwards, Lilian Pallikaropoulos, Regina

Žalovaní: Environment Agency, First Secretary of State, Secretary of State for Environment, Food and Rural Affairs

Předmět věci

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce — Supreme Court of the United Kingdom — Výklad článku 10a směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. L 175, s. 40; Zvl. vyd. 15/01, s. 248), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003 o účasti veřejnosti na vypracovávání některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně (Úř. věst. L 156, s. 17; Zvl. vyd. 15/07, s. 466) — Prohlášení Komise (Úř. věst. L 156, s. 17) — Výklad článku 15a směrnice Rady 96/61/ES ze dne 24. září 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění (Úř. věst. L 257, s. 26; Zvl. vyd. 15/03, s. 80), ve znění směrnice 2003/35/ES — Výklad čl. 9 odst. 4 (Aarhuské) úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí uzavřené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. L 124, s. 1) — Uložení účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, náhrady nákladů řízení — Pojem „postupy nevyžadující vysoké náklady“ soudních řízení

Výrok

Požadavek, podle kterého nesmí být soudní řízení nepřiměřeně nákladné, stanovený čl. 10a pátým pododstavcem směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí a čl. 15a pátým pododstavcem směrnice Rady 96/61/ES ze dne 24. září 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003, znamená, že dotčeným osobám nesmí být bráněno zahájit soudní řízení spadající do působnosti těchto článků ani pokračovat v účasti na takovém řízení z důvodu finanční zátěže, která by z toho mohla vyplývat. Pokud má vnitrostátní soud rozhodnout o uložení nákladů řízení jednotlivci, který jako žalobce neměl úspěch ve sporu v oblasti životního prostředí, nebo obecně, pokud, jak tomu může být v případě soudů Spojeného království, má v dřívější fázi řízení zaujmout stanovisko k případnému omezení nákladů řízení, které lze uložit navrhovateli, jenž neměl ve věci úspěch, musí se ujistit, že tento požadavek bude dodržen, a přitom musí zohlednit jak zájem osoby, která chce hájit svá práva, tak obecný zájem na ochraně životního prostředí.

V rámci tohoto posouzení nemůže vnitrostátní soud své rozhodnutí zakládat pouze na hospodářské situaci dotčené osoby, ale musí rovněž provést objektivní analýzu výše nákladů řízení. Kromě toho může zohlednit situaci dotčených účastníků řízení, rozumné vyhlídky žadatele na úspěch, závažnost zájmů dotčených ve sporu pro žadatele a pro ochranu životního prostředí, složitost použitelného práva a řízení, případnou neuváženost návrhu v různých stadiích řízení, jakož i existenci vnitrostátního systému právní pomoci nebo režimu ochrany v oblasti nákladů řízení.

Naproti tomu okolnost, že dotčená osoba nebyla v praxi odrazena od svého postupu, sama o sobě nestačí pro konstatování, že řízení pro ni není nepřiměřeně nákladné.

Konečně nelze toto posuzování provádět podle odlišných kritérií v závislosti na tom, zda jde o rozhodnutí v prvním stupni, o odvolání nebo o dalším opravném prostředku.

(1)  Úř. věst. C 226, 30.7.2011.