25.6.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 162/1

1.1

EHSV se rozhodl znovu otevřít diskusi o potřebě a účelnosti důkladného zvážení úlohy a právní úpravy skupinové žaloby na úrovni Společenství, konkrétně (přinejmenším přednostně) v oblasti spotřebitelského a soutěžního práva.

1.2

EHSV vždy zastával názor, že je třeba na úrovni Společenství definovat skupinovou žalobu, jejímž záměrem je získání účelné nápravy škod v případě narušení kolektivních nebo rozptýlených práv. Taková žaloba by užitečným způsobem doplňovala ochranu, kterou nabízejí způsoby řešení sporů alternativní nebo právní, zejména žaloba na zdržení se jednání, definovaná směrnicí 98/27/ES z 19. května 1998.

1.3

EHSV při několika příležitostech zdůraznil potřebu zásahu na úrovni Společenství v této oblasti, vzhledem k tomu, že taková úprava:

1.4

Skutečnost, že některé členské státy přijaly v posledních letech různé právní systémy zastupování kolektivních zájmů spotřebitelů, a některé dosud nikoliv, vytváří nerovnosti v přístupu ke spravedlnosti a škodí realizaci vnitřního trhu. Pro EHSV je tato situace politováníhodná tím spíše, že spokojenost a důvěra občanů je jedním z uváděných cílů dokončení vnitřního trhu v 21. století. EHSV hodlá pozorně sledovat důsledky jakéhokoli plánovaného opatření pro konkurenceschopnost evropských podniků a pro dopady, které by v konečném důsledku měly nepřiměřené náklady na pracující a spotřebitele.

1.5

EHSV tedy nabízí své přispění k této úvaze v podobě konkrétních návrhů právní úpravy takové skupinové žaloby; bere přitom v úvahu národní systémy uplatňované v evropských zemích i zkušenosti dalších zemí s takovými žalobami. Zohledňuje přitom zejména zásady vyslovené v doporučení Rady ministrů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) C(2007)74 o urovnávání spotřebitelských sporů a náhradě škod ze dne 12. července 2007.

1.6

Při definování parametrů navrhovaných pro legislativní iniciativu na úrovni Společenství bral EHSV v úvahu společnou právní tradici evropských právních institucí a společné základní zásady občanského řízení v členských státech a odmítl tedy hlediska „class action“ z americké oblasti, neslučitelná s těmito tradicemi a zásadami. EHSV považuje za zvláště negativní jakékoli rozvíjení metod, v rámci nichž získávají třetí investoři či obhájci inspirovaní americkými „class actions“ značnou část částek obdržených jako odškodnění či jako sankce v žalobách podaných v zájmu spotřebitelů.

1.7

S ohledem na cíle a účel takového nástroje EHSV analyzoval hlavní možné cesty v oblasti právní úpravy (výhody a nevýhody režimů opt-in, opt-out a jejich kombinace), úlohu soudce, náhradu škod, opravné prostředky a financování.

1.8

Právní základ takové iniciativy i použitý právní nástroj byly dalšími významnými otázkami, z jejichž analýzy tyto návrhy vycházejí.

1.9

EHSV dále připomíná, že úvaha o zavedení mechanismu skupinové žaloby není v žádném rozporu, ba naopak je v souladu s rozvojem alternativních způsobů řešení sporů. EHSV jako jeden z prvních orgánů vyjádřil stanovisko, že je třeba vytvořit účinné nástroje umožňující spotřebitelům uplatňování jejich individuálních i kolektivních práv, aniž by se museli obracet na soud. V této souvislosti se EHSV vyslovuje pro lepší uzpůsobení systému ombudsmana a souvisejících systémů ve spotřebních odvětvích, zvláště tam, kde je nejvíce rozvinutý přeshraniční obchod či se má nejvíce rozvíjet.

1.10

Kolektivní způsoby řešení sporů postižených spotřebitelů ve skutečnosti mohou sahat od jednotlivých dobrovolných a konsensuálních akcí až po kolektivní způsoby řešení sporů právní cestou. Každá z úrovní řešení sporů musí fungovat optimálně a dbát na usnadnění nápravy vzniklých škod na úrovni, která je nejpřístupnější obětem.

1.11

EHSV vítá Komisí vyjádřený záměr pokračovat ve studiích k tomuto tématu. Zdůrazňuje však, že je zároveň nutná skutečná politická vůle vedoucí k odpovídajícím legislativním iniciativám.

1.12

EHSV vyjadřuje přání zástupců organizované občanské společnosti, když se obrací také k Evropskému parlamentu, Radě a členským státům s požadavkem, aby tuto úvahu provázelo současné zohlednění zájmů různých stran a aby byly dodrženy zásady proporcionality a subsidiarity, a byla následována politickými rozhodnutími nezbytnými k tomu, aby byla co nejdřív přijata iniciativa v tomto směru.

2.1

Záměrem tohoto stanoviska z vlastní iniciativy je podpořit důkladné zvážení úlohy a právní úpravy skupinové žaloby (1) na úrovni Společenství, konkrétně (přinejmenším v první fázi (2)) v oblasti spotřebitelského a soutěžního práva. Jeho konečným cílem je podnítit občanskou společnost a odpovědné instituce Evropské unie k prozkoumání potřebnosti a účinků takové iniciativy, k úvaze o definování její právní povahy a okolnostech a podmínkách jejího provádění v rámci evropského právního prostoru.

2.2

Použitá metodologie je proto založena na předběžné analýze potřeb v rámci jednotného trhu a slučitelnosti této iniciativy s právem Společenství. Dále se zkoumá její schopnost řešení přeshraničních konfliktů účinným a rychlým způsobem, zejména v oblasti hospodářských zájmů spotřebitelů.

3.1

Přibývání „hromadných“ obchodních transakcí, k nimž dochází v důsledku sériové výroby od druhé poloviny minulého století, způsobilo rozsáhlé změny ve způsobech uzavírání smluv a dosahování dohod v oblasti prodeje a poskytování služeb.

S nástupem informační společnosti a možnostmi, které přináší dálkový prodej a elektronický obchod, získává spotřebitel nové výhody, může se však setkat s novými formami nátlaku a být vystaven novým rizikům při uzavírání smluv.

3.2

Veřejné zakázky, rámcové smlouvy, agresivní formy reklamy a marketingu, nedostatečné informování před uzavřením smlouvy, všeobecně rozšířené nepoctivé obchodní praktiky a potlačování konkurence – v těchto podmínkách mohou být poškozeny početné skupiny spotřebitelů, jejichž totožnost je většinou neznámá a může být obtížně zjistitelná.

3.3

Ne vždy mají stejnorodé individuální zájmy, kolektivní zájmy skupin a rozptýlené zájmy veřejnosti v právních systémech tradičního procesního práva, vycházejících z římského práva, vhodné formy právního postupu, které by byly jednoduché, rychlé, účinné a nezatížené vysokými náklady. (3)

3.4

Právní systémy téměř v celém světě, a zvláště ve členských státech EU, nabízejí formy právní ochrany kolektivních nebo rozptýlených zájmů.

3.4.1

Tyto systémy jsou však značně odlišné a poskytují výrazně rozdílnou ochranu těchto práv. Tyto rozdíly vedou k narušení fungování vnitřního trhu.

3.5

Nedostatečná harmonizace na úrovni Společenství způsobila, že národní právní systémy se v nedávné minulosti rozvíjely velmi rozdílnými směry. Tyto rozdílnosti nejsou zapříčiněny odlišnými základními principy, ale spíše rozdílnými právními procesními tradicemi. Tabulky uvedené v příloze osvětlují nejvýznamnější rozdíly na národní úrovni. (4)

3.6

Na nevhodnost této situace upozornily velmi brzy především organizace zastupující zájmy spotřebitelů; na nerovnost evropských občanů z hlediska přístupu k právu a spravedlnosti poukázali také četní právníci a profesoři práva Společenství. (5)

3.7

V institucích Společenství bylo teprve v roce 1985 v návaznosti na seminář v Gentu roku 1982 pod záštitou Komise publikováno memorandum Přístup ke spravedlnosti pro spotřebitele  (6), dokument, ve kterém se Komise mimo jiné poprvé zamýšlí nad systémy právní obrany kolektivních zájmů.

3.8

Teprve v doplňkovém sdělení ze 7. května 1987 však Komise na základě usnesení Evropského parlamentu z 13. března 1987 (7) oznámila svůj záměr předložit rámcovou směrnici zavádějící obecné právo sdružení na právní obranu jejich kolektivních zájmů a vyzvala Radu, aby uznala prvořadou úlohu organizací spotřebitelů, jak ve funkci prostředníků, tak přímých činitelů v oblasti přístupu spotřebitelů ke spravedlnosti.

3.9

Také Rada zdůraznila ve svém usnesení z 25. června 1987 výlučně věnovaném přístupu spotřebitelů ke spravedlnosti významnou úlohu, která je svěřena organizacím spotřebitelů a vyzvala Komisi ke zvážení, zda by v této oblasti byla vhodná iniciativa na úrovni Společenství (8).

3.10

Konečně roku 1989, v rámci přípravy svých Budoucích priorit pro uplatnění politiky ochrany spotřebitelů, Komise ve svém tříletém programu (9) (1990–1992) vyhodnotila, že přístup ke spravedlnosti a možnost nápravy škod jsou ve značném počtu členských států na spíše průměrné úrovni z hlediska nákladnosti, složitosti a délky termínů a že existují problémy spojené s přeshraničními vyrovnáními. Komise oznámila, že realizuje studii o nutných opatřeních, kde se zvláštní pozornost zaměřila na možnost skupinových žalob o náhrady škod způsobených spotřebitelům. (10)

3.11

Teprve v roce 1993 však Komise obnovila veřejnou diskusi o této otázce zveřejněním významného dokumentu Zelená kniha o přístupu spotřebitelů k právní ochraně a o urovnávaní spotřebitelských sporů v rámci jednotného trhu  (11).

Při této příležitosti byla vlastně poprvé důkladně prozkoumána z hlediska Společenství otázka zavedení jednotného režimu žalob na zdržení se jednání, který je často považován za základ pro skutečnou kolektivní žalobu na ochranu zájmů spotřebitelů (12).

3.12

Evropským parlamentem bylo přijato usnesení z 22. dubna 1994 (13), ve kterém Parlament dospěl k závěru, že by bylo užitečné přistoupit k určité harmonizaci procedurálních pravidel v členských státech, a zvažoval možnost zavést pro spory do určitých částek proceduru Společenství, která by umožňovala rychlé rozhodnutí v přeshraničních sporech. Dále se Parlament vyslovil pro to, aby byly do určité míry harmonizovány podmínky pro podávání žalob na zdržení se jednání proti nečestným obchodním praktikám.

3.13

Obdobně se EHSV ve svém stanovisku jednomyslně přijatém na plenárním zasedání 1. července 1994 (14) mezi jiným odvolal na zásadu obecného uznání možnosti právních kroků ze strany sdružení spotřebitelů, s ohledem na jejich zastupování kolektivních a rozptýlených zájmů, k libovolné právní či neprávní instanci ve všech členských státech bez ohledu na státní příslušnost stran, původ sdružení samotných nebo místo sporu a výslovně vyzval Komisi k zavedení jednotné procedury v oblasti kolektivních žalob a žalob ve společném zastoupení, nejen v žalobách o zanechání jednání v nečestných praktikách, ale i v oblasti žalob o náhradu škody. (15)

3.14

Evropská komisařka Emma Bonino při formulaci svých priorit položila důraz na zavedení procedury Společenství umožňující rychlé rozhodování přeshraničních sporů a harmonizaci podmínek pro podávání žalob na zdržení se jednání proti nečestným obchodním praktikám společně se vzájemným uznáním oprávněnosti sdružení spotřebitelů podávat žaloby (16).

3.15

Dále byl 25. ledna 1996 zveřejněn návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (17).

Touto směrnicí Komise navázala na doporučení Sutherlandovy zprávy a odpověděla tak na široce podporované návrhy uvedené v zelené knize (18)  (19).

3.16

Tato směrnice nesporně revolučním způsobem změnila právo Společenství, protože poprvé a obecným způsobem Společenství přijalo právní normu v oblasti vztahující se k občanskému právu procesnímu. (20)

Návrh na rozšíření oblasti působnosti na náhradu škod nicméně nebyl přijat.

3.17

Souběžně Komise vypracovala Akční plán o přístupu spotřebitelů k právní ochraně a o urovnávaní spotřebitelských sporů v rámci jednotného trhu zveřejněný 14. února 1996, ve kterém jednak popsala a charakterizovala podstatu spotřebitelských sporů a vyhodnotila různá řešení používaná v členských státech, jednak oznámila některé plánované iniciativy. Jedna z těchto iniciativ spočívala v zahájení úvahy o možnosti, že by spotřebitelé poškození stejným obchodním subjektem mohli pověřit organizaci spotřebitelů, aby jejich nároky seskupila ex ante, takže by bylo možné spojit jednotlivé stejnorodé kauzy a předložit je společně a současně stejné právní instanci. (21)

3.18

Evropský parlament se k této věci vyjádřil v usnesení ze 14. listopadu 1996 a vzhledem k tomu, že přístup ke spravedlnosti je zároveň základním lidským právem i nezbytnou podmínkou zaručení právní jistoty, jak národní, tak Společenství, uznal význam mimosoudních postupů řešení spotřebitelských sporů, ale upozornil i na nutnost zaručit spotřebitelům možnost uchýlit se po bezvýsledném vyčerpání všech postupů mimosoudního řešení sporu k běžným právním prostředkům s ohledem na zásadu účinnosti a právní jistoty. Proto vyzval Parlament Komisi, aby vypracovala další návrhy na zlepšení přístupu evropských občanů – nerezidentů k národním právním procedurám a pobídl členské státy, aby upřednostnily kroky sdružení spotřebitelů (...) jako mandatářů osob oprávněných k podání žalob o vymáhání nároků a přiznaly těmto sdružením aktivní legitimitu k podávání žalob v kolektivním zájmu, které by čelily některým nečestným obchodním praktikám.  (22)

3.19

Zdá se, že po uvedeném období zůstala tato otázka mimo zájem Evropské komise. (23)

Naproti tomu EHSV se touto otázkou několikrát zabýval z hlediska doložení potřebnosti nástroje občanského procesního práva na úrovni Společenství, který by umožnil právní obhajobu rozptýlených, kolektivních nebo stejnorodých individuálních zájmů. (24)

3.20

Teprve nedávno Komise otázku znovu otevřela v zelené knize Žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES  (25) formulacemi, které je vhodné připomenout:

„Z praktických důvodů je velmi nepravděpodobné, ne-li nemožné, aby spotřebitelé a odběratelé, jimž byla způsobena pouze malá škoda, podávali žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolního práva. Je proto třeba zvážit, jak by jejich zájmy mohly být lépe chráněny prostřednictvím hromadných žalob. Kromě zvláštní ochrany zájmů spotřebitelů poslouží hromadné žaloby ke sloučení řady menších žalob do jediné, což přinese úsporu času i peněz.“

3.21

EHSV ve svém stanovisku z 26. října 2006 vyslovil podporu této iniciativě Komise a potvrdil potřebu skupinových žalob o náhradu škod, vzhledem k tomu, že „slouží jako dokonalý příklad některých hlavních cílů: i) účinná náhrada za škodu, usnadněné podání žalob o náhradu škody ze strany organizací jménem poškozených spotřebitelů a tím větší možnost získání skutečného přístupu ke spravedlnosti; ii) předcházení a zabraňování chování, které porušuje antimonopolní pravidla, vzhledem k většímu sociálnímu dopadu tohoto typu žalob.“  (26)

3.22

Komise si vyžádala od Centra studií spotřebitelského práva při Katolické universitě v Lovani významnou studii o alternativních prostředcích řešení sporů, která byla v nedávné době publikována. Nezanedbatelná část této čtyřsetstránkové studie se věnuje popisu 28 národních systémů kolektivních právních prostředků pro obranu spotřebitelů; popisuje systémy 25 členských států, USA, Kanady a Austrálie. (27)

3.23

Nová evropská komisařka pro ochranu spotřebitele Meglena KUNEVA prohlásila při několika příležitostech, že toto téma je jednou z priorit jejího funkčního období. Téma je dále pojednáno v nedávném sdělení Strategie spotřebitelské politiky EU 2007–2013  (28). Toto téma znovu potvrdila komisařka Neelie KROES i komisařka Meglena KUNEVA během nedávné konference uspořádané v Lisabonu z podnětu portugalského předsednictví. (29)

3.24

Rada ministrů OECD rovněž přijala doporučení o urovnávání spotřebitelských sporů a náhradě škod (C(2007) ze dne 12. července 2007). Uznává, že většina systémů pro urovnávání sporů a náhradu škod existujících v členských státech byla vytvořena s úmyslem řešit záležitosti na vnitrostátní úrovni a nebývají vždy přizpůsobeny pro odškodňování spotřebitelů pocházejících z jiného členského státu.

4.1

Mají-li být respektovány zájmy spotřebitelů v členských státech i na úrovni Evropské unie, musí být v právní rovině nejen uznána jejich hmotná práva, ale musí se jim dostat i odpovídajících procesních postupů, aby byla tato práva naplněna.

Je třeba také konstatovat, že znásobení objemu přeshraniční obchodní výměny vyvolalo rozvoj spotřebitelských sporů na evropské úrovni.

V četných případech se ukázalo, že individuální rozhodování sporů není dostatečné. Jeho náklady a pomalost omezují podstatnou měrou naplnění práv spotřebitelů, zejména pokud se jedná o velké množství (tisíce nebo dokonce milióny) spotřebitelů poškozených stejným jednáním a výše individuální újmy je poměrně nízká. Postupný vývoj „evropské společnosti“ vyvolává také otázku stanovení příslušného právního řádu; bylo by vhodné, aby evropští občané mohli uplatňovat svá práva jednotným způsobem. V současné době nelze odškodnit následky zneužívajícího jednání, ke kterému dochází ze stejných okolností a které působí identickou škodu v různých členských státech, pokud se nejedná o vzácné případy členských států disponujících systémem skupinové žaloby.

4.2

Ústavy všech členských států a Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zaručují právo na spravedlivý proces. Toto právo obsahuje zejména právo obracet se užitečným a efektivním způsobem na soud.

4.3

V současné době právní systémy ne vždy umožňují, aby občané poškození určitými praktikami mohli konkrétním a efektivním způsobem předložit věc soudu.

Některé členské státy během několika desetiletí přišly se dvěma typy odpovědi na tento problém.

Nejprve přiznaly kolektivním zájmům spotřebitelů právo ochrany právními kroky před správními orgány nebo soudy a tribunály. Další přiměřená odpověď spočívala v uznání právního postupu, který seskupuje jednotlivá podání žaloby. Takové žaloby jsou založeny především na hospodárnosti procedury, která shromáždí jednotlivá podání žalob a sloučí je do jednoho a jedinečného právního postupu.

4.4

Vytvoření evropské skupinové žaloby by umožnilo přístup ke spravedlnosti všem spotřebitelům bez ohledu na státní příslušnost, finanční situaci a výši individuální újmy. Rovněž by přinesla výhody obchodním subjektům v podobě hospodárnosti procesu, kterou by umožňovala. Náklady na takové řízení by byly nižší, než je tomu v případě mnoha jednotlivých žalob. Výhodou tohoto řízení by byla také právní jistota, protože by se v jednom rozhodnutí soustředilo řešení nesčetných obdobných žalob. (30) Vyloučila by rovněž rozpory v právních názorech soudů evropských států, které by měly řešit obdobné spory.

Tento systém, společný pro všechny evropské země, by tedy nejen umožnil lepší ochranu spotřebitelů, ale posílil by také důvěru obchodních subjektů a tím i obchodní výměnu v Evropské unii.

4.5

Takto definovaná žaloba by měla kladný účinek na oblast mezinárodního práva soukromého vzhledem k interpretačním a aplikačním obtížím u legislativy pro rozhodování smluvních a mimosmluvních sporů (Řím I a Řím II). Umožnila by také přesnější definování pravidel soudní příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (nařízení 44/2001). (31)

4.6

Došlo by tak k posílení spotřebitelského práva širším zavedením opravných prostředků umožňujících spravedlivou náhradu ve prospěch spotřebitelů a účinnou ochranu „slabé strany“, což je základní zásadou práva Společenství. Bylo by tomu tak zejména v případě nedávné směrnice o nekalých obchodních praktikách. Tyto praktiky bývají často uplatňovány současně v několika členských státech a poškozují velký počet spotřebitelů, aniž by tito měli možnost požadovat společně náhradu. Skupinová žaloba je nezbytným procedurálním doplňkem pro účinné provádění této směrnice.

Došlo by ke zvýšení účinnosti všech dosavadních směrnic v oblasti ochrany spotřebitelů provedených členskými státy tím, že by byla uznána skupinová žaloba v oblastech, které pokrývají.

Bylo by vhodné, kdyby bylo možné tato ustanovení využít také ve prospěch malých a středních podniků, které se ocitnou v podobné situaci.

4.7

Zavedení skupinové právní procedury na úrovni Společenství jako posledního kroku ve snaze o vyřešení sporu samozřejmě není žádnou újmou pro systémy mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Tyto systémy mají bezvýhradnou podporu Evropského hospodářského a sociálního výboru. Možnosti jejich využití je třeba ještě prohloubit a rozvinout.

5.1

Ke správnému vymezení předmětu návrhu je třeba se dohodnout na typu žaloby, o který se jedná.

Syntéza systémů přijatých členskými státy ukazuje, že označení a obsah různých typů žalob se velmi liší. Je tudíž nutné rozlišovat mezi zástupnými žalobami, žalobami v kolektivním zájmu a skupinovými žalobami.

5.2

Zástupné žaloby mohou podávat pouze sdružení spotřebitelů nebo správní jednotky (např. veřejný ochránce práv) a jsou to žaloby na zanechání jednání, jež je v rozporu s právy spotřebitelů, případně v některých zemích na zrušení zneužívajících nebo nečestných ustanovení v spotřebitelských smlouvách.

5.3

Žaloby v kolektivním zájmu poskytují sdružením spotřebitelů možnost podat žalobu právní instanci či nikoliv, je-li kolektivní, obecný zájem spotřebitelů poškozen narušením přesného ustanovení hmotného práva nebo obecné normy jednání. Kolektivní zájem není součtem jednotlivých zájmů spotřebitelů a blíží se zájmu obecnému.

5.4

Skupinová žaloba je žaloba, která umožňuje velkému množství osob dosáhnout uznání jejich práv a domoci se náhrady. Technicky tedy představuje kolektivní procedurální uplatnění individuálních práv.

5.5

Skupinová žaloba není vyhrazena pouze pro oblast ochrany spotřebitelů a hospodářské soutěže.

V tomto stanovisku se však vztahuje jen na hmotné oblasti, jak je uznává právo Společenství.

5.6

Pro toto stanovisko se tedy navrhuje používání termínu „skupinová žaloba“. (32)

6.1

Právní základ politiky obrany spotřebitelů je obsažen v hlavě XIV Smlouvy, nazvané Ochrana spotřebitele.

Článek 153 představuje zjevně významný podnět pro reflexi.

6.2

Ačkoli se spotřebitelské právo v zásadě rozvíjelo na základě, který představuje článek 95 Smlouvy, představuje politika ochrany spotřebitele v této podobě jednoznačně opatření zaměřené na podporu hospodářských zájmů spotřebitelů.

6.3

Je nesporné, že skupinová žaloba zajistí vysokou úroveň ochrany a umožní sdružením spotřebitelů organizovat se k ochraně zájmů spotřebitelů, tedy zajištění spravedlivé náhrady v případě narušení práv, která jim přiznává veškeré právo Společenství, včetně práva hospodářské soutěže.

6.4

Skupinová žaloba na úrovni Společenství rovněž přispěje k lepšímu fungování vnitřního trhu z pohledu spotřebitelů, tak jak to požaduje „revize vnitřního trhu“. Spotřebitelé budou mít vyšší důvěru potřebnou k rozvíjení přeshraničního obchodu. (33)

6.5

Je též možné podpořit myšlenku, že vzhledem k tomu, že se jedná o čistě právní nástroj, mohly by být jako vhodný právní základ použity články 65 a 67. Je to právě tento právní základ, na základě kterého Komise od roku 1996 navrhla a Rada i Parlament přijaly celou řadu právních nástrojů v oblasti občanského práva procesního na úrovni Společenství. (34)

Toto řešení by mohlo být použito, pokud by tato skupinová žaloba mohla být využita jak pro spory přeshraniční, tak vnitrostátní, nebo v oblastech jiných, než je právo spotřebitelské.

6.6

V každém případě bude skupinová žaloba muset respektovat zásady subsidiarity a proporcionality a nikdy nesmí zacházet dále, než je nutné k dosažení záměrů Smlouvy v tom smyslu, že tyto záměry nemohou v dostatečné míře uskutečnit členské státy a jsou tedy snáze uskutečnitelné na úrovni Společenství.

6.7

Bude se rovněž muset řídit zásadami a mechanismy uvedenými v doporučení Rady ministrů OECD (Doporučení C(2007) 74 ze dne 12. července 2007), které jsou určeny všem členským státům i přes jejich odlišné právní prostředí.

7.1.1.1

Zástupnou žalobu mohou podávat pouze určité subjekty se zvláštním oprávněním (sdružení spotřebitelů, veřejný ochránce práv). Spotřebitelé obecně nemohou získat náhrady individuální újmy.

7.1.1.2

Hlavním cílem tohoto právního postupu je zanechání jednání, které je v rozporu s právy spotřebitelů, případně v některých zemích také zrušení zneužívajících nebo nečestných ustanovení ve spotřebitelských smlouvách, kdy soud nemůže uložit žádnou náhradu.

7.1.1.3

Některé země tyto mechanismy nastavily tak, aby umožňovaly odškodnění spotřebitelů. Tato náhrada však není vyplacena jednotlivým spotřebitelům, ale zůstane v držení zastupujících subjektů nebo je převedena státu k sociálnímu využití.

7.1.1.4

Tento mechanismus tedy ve skutečnosti neodpovídá opravdové skupinové žalobě, kde jsou všichni spotřebitelé odškodněni v jediném procesu.

7.1.2.1

Zavedení evropské skupinové žaloby neznamená přenesení class action ze Spojených států do Evropy. Americký právní systém se velmi liší od právních systémů členských států. Slabiny class action, které jsou uváděny jako zdroj úchylek, jsou tomuto právnímu systému vlastní a v Evropě by se nemohly projevit.

7.1.2.2

Ve Spojených státech vynášejí soudní rozhodnutí občanské poroty a volení soudci. Toto zvláštní složení, lišící se od uspořádání ve většině členských států (s profesionálními soudci), velmi často vede určité státní soudy k připuštění fantaskních žalob a vynášení rozsudků příliš příznivých pro žalující stranu, což vede spotřebitele k uplatňování nároků před určitými soudy spíše než před jinými, známými menší vstřícností (forum shopping).

7.1.2.3

Naproti tomu evropská skupinová žaloba by byla pro forum shopping překážkou, protože by ve všech členských státech byl zaveden jediný typ procedury, takže bez ohledu na právní systém nebo členský stát zvolený žalující stranou by projednání žaloby a rozhodnutí soudu mělo stejný charakter.

7.1.2.4

Náhrady škod mohou být doplněny o náhrady sankční povahy. Tyto náhrady, které stanoví poroty a volení soudci, dosahují často astronomických částek. Náhrady škod sankční povahy ve většině evropských států neexistují.

7.1.2.5

Advokáti jsou odměňováni rozšířeným systémem contingency fees. Je to jedna z forem pactu quota litis, kde advokáti, kteří sami mohou být zároveň žalobci, se podílejí na výnosu žaloby. Tento systém je ve většině členských států Evropské unie zakázán zákonem nebo etickým advokátním kodexem.

7.2.1.1

Systém nazývaný opt-in předpokládá, že daná osoba projeví vůli zúčastnit se procesu. Dotčené osoby si tedy musí být navzájem známy a musí se výslovně připojit k žalobě před vynesením rozsudku.

Paralelně s mechanismem opt-in se rovněž vyvinuly mechanismy nazývané test cases nebo založené na prvním vyneseném rozsudku. Tyto procedury se blíží skupinovým žalobám založeným na opt-in, jelikož i zde se musejí dotčené osoby vyslovit pro účast v procesu a podat individuální žalobu. Zvláštnost tohoto mechanismu však spočívá v tom, že soudce vybere jednu z individuálních žalob a rozhodne pouze v této věci. Rozsudek vynesený v testovacím procesu pak platí pro všechny individuální žaloby registrovaná soudem.

7.2.1.2.1

Každý člen skupiny musí vyjádřit vůli připojit se k procesu, a to obecně zápisem do registru. Je zde tedy výslovný projev vůle, který odpovídá zásadě svobodného předložení věci soudu. Žalující strana jedná pouze jménem osob, které jí k tomu daly svůj formální souhlas.

7.2.1.2.2

Způsob „opt-in“ umožňuje určit ex ante předvídatelný rozsah odškodnění, o něž se jedná. To je důležité jak pro žalované, na něž obecně přímo směřuje žádost o odškodnění, tak pro možnost uzavřít pojištění, jež by pokrylo část předpokládaných škod. Na oprávněné žádosti o odškodnění by tak byly vyhrazeny náležité finanční prostředky.

7.2.1.2.3

Při projednávání testového procesu je soudci předložen jediný individuální spis, aby problém vyhodnotil. To znamená úsporu času a vyšší účinnost soudce, protože při posouzení zodpovědnosti obchodního subjektu vychází z této jediné kauzy.

7.2.1.3.1

Tyto mechanismy se obtížně řídí a jsou nákladné, protože dotčené osoby musí vyjádřit vůli připojit se k procesu a vytvořit individuální spis. Řízení těchto spisů se při vyšších počtech dotčených osob stává komplexní činností.

7.2.1.3.2

Tím dochází k velmi dlouhým procesním lhůtám, protože soud musí organizovat a spravovat všechny tyto individuální spisy. V případě hromadných sporů, které jsou většinou důvodem podání skupinové žaloby, jsou individuální újmy poměrně stejnorodé a často nevyžadují individuální přezkoumání.

7.2.1.3.3

V mechanismu test case soudce ne vždy stanovuje částku odškodnění a někdy zde odkáže na individuální procesy. To vyvolává nesnáze v řízení a prodlužuje procesní lhůty.

7.2.1.3.4

Studie skupinových žalob podle zásad opt-in nebo test case provedená v zemích, kde se tento mechanismus používá, dále ukázala, že značná část spotřebitelů nepodá žalobu k soudu, protože informace o existenci procesu nebyly dostatečné. Dotčené osoby se také z velké části odmítají obrátit na soud, protože jim v tom brání překážky hmotné, finanční a psychologické, které soudní projednávání provázejí (nároky na čas, peníze, mimořádná složitost).

7.2.1.3.5

Dochází tedy k významnému snížení počtu osob, které se skutečně procesu zúčastní, oproti počtu osob, kterých by se mohl týkat. Odškodnění spotřebitelů tedy není úplné. Zisk, o který se mohl obchodní subjekt nezákonným jednáním obohatit, mu může zůstat z velké části zachován. Není dosaženo odrazujícího účinku procesu.

7.2.1.3.6

Tyto mechanismy představují také problém z hlediska relativního účinku souzené věci. Rozhodnutí soudu o skupinové žalobě je platné pouze pro osoby, které se k žalobě připojily. Spotřebitelé, kteří se pro to nevyslovili, mají tedy plné právo vznášet individuální žaloby, které mohou vyústit v rozhodnutí, jež budou v rozporu s rozsudkem vyneseným ke skupinové žalobě.

7.2.2.1

Tradiční skupinová žaloba je založena na systému opt-out, jenž implicitně zahrnuje všechny osoby, které byly jednáním poškozeny, s výjimkou těch, které výslovně projevily vůli nezúčastnit se procesu.

Některé evropské státy se inspirovaly tímto mechanismem k vypracování vlastní procedury podávání skupinových žalob.

7.2.2.2.1

Zkoumání národních systémů využívajících princip opt-out ukazuje, že tato procedura je účinnější a její řízení je jednodušší, než je tomu u ostatních mechanismů přijatých určitými členskými státy.

7.2.2.2.2

Zaručuje skutečný přístup dotčených osob ke spravedlnosti a tím i spravedlivé a účinné odškodnění všech spotřebitelů poškozených určitými praktikami.

7.2.2.2.3

Vylučuje obtíže při řízení jak na straně žalující, tak na straně soudu (členové skupiny se seznámí až po rozhodnutí soudu, nikoliv předem).

7.2.2.2.4

Má také odrazující účinek na stranu odpovědnou za škody, která je nucena odškodnit všechny osoby, které byly nezákonným jednáním poškozeny, a případně vrátit zisk, který mohl vzniknout.

7.2.2.2.5

Je rovněž třeba si uvědomit výhody, které má tento typ procedury pro obchodní subjekt. Skupinová žaloba umožňuje úspory lidských a finančních zdrojů a vyšší účinnost obhajoby obchodního subjektu. Místo aby současně vedl množství obdobných sporů před množstvím různých soudů, připraví si prostředky obhajoby pro řízení před jediným soudem.

7.2.2.3.1

Tento mechanismus je možné hodnotit jako neslučitelný s ústavními principy některých zemí a Evropskou úmluvou o lidských právech, především s principem svobody předložit věc soudu, protože osoby se automaticky stávají členy skupiny, aniž by přitom projevily výslovný souhlas s žalobou. Pokud se z procesu nevyloučí, mohou být vázány rozhodnutím soudu.

Je však možné zcela zachovat tuto individuální svobodu tím, že se dotčeným osobám předá osobní informace, což umožní předpokládat, že osoby, které se po jejím obdržení nevyloučily, poskytly k žalobě tiché zplnomocnění. Další možností je poskytnout členům skupiny možnost vyloučit se z procesu ve kterémkoliv okamžiku jeho průběhu, ba i po vynesení rozsudku, a umožnit jim v případě nepříznivého rozhodnutí soudu podat individuální žaloby.

7.2.2.3.2

Byla by zasažena také další práva, práva obhajoby jako zásada sporného řízení a zásada rovnosti zbraní. Obchodní subjekt musí mít možnost použít prostředky individuální obhajoby proti jednotlivému poškozenému členu skupiny. Tento princip se pojí se zásadou „spravedlivého procesu“ v článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. V systému opt-out v podstatě nemusí být všechny dotčené osoby jmenovitě určeny a nemusí být známy obchodnímu subjektu. Obchodní subjekt by se tak mohl ocitnout v situaci, kdy by nemohl uplatnit prostředky individuální obhajoby.

V rámci skupinové žaloby jsou však nutně stejnorodé individuální situace, za což ručí soudce.Spory v oblasti spotřeby a hospodářské soutěže především vycházejí ze smluv a situace dotčených osob jsou tedy téměř identické. Causa petendi je jedna a táž. Je tedy obtížně představitelné, že by obchodní subjekt mohl vůči jednomu ze spotřebitelů použít nějaký zvláštní způsob obhajoby.

Soudce může po celou dobu procesu disponovat možností odmítnout žalobu, v níž by zjistil vysokou nestejnorodost faktické nebo právní situace.

Konečně ve fázi odškodnění má soudce možnost vytvořit podskupiny, aby přizpůsobil především výši odškodnění jednotlivým případům a tedy případným snížením odpovědnosti.

7.2.3.1

Úprava zvolená nedávno Dánskem a Norskem umožňuje systém opt-in i opt-out. Soudce se může rozhodnout o přijetí systému opt-out, pokud se jedná o spory o drobné částky, žaloby jsou podobné a je obtížné celou proceduru provádět na základě opt-in. V oblasti spotřebitelského práva jsou časté spory, ve kterých spotřebitelé nemají účinné individuální prostředky dosažení práva, protože věc se týká velkého množství jednotlivců a sporné částky nejsou vysoké. Procedura založená na opt-out umožňuje vzít v úvahu všechny dotčené osoby a uložit sankci, která dosahuje výšky případného nezákonného zisku. Pro spory, kde jsou jednotlivé újmy vyšší, se používá systém opt-in, což znamená, že každý spotřebitel se musí přihlásit, chce-li se stát účastníkem řízení.

7.3.1

V tomto zvláštním typu procesu, kde jednou stranou jsou četní poškození, se stávají pravomoci svěřené soudci závažnou otázkou.

7.3.2

Ve většině mechanismů opt-out je totiž první fází procesu přezkoumání přípustnosti žaloby soudcem. V test case má stejnou funkci přezkoumání individuálního spisu.

7.3.2.1

Zkoumání přípustnosti žaloby je etapou, která umožňuje na samém počátku zastavit zpracování všech žalob, které očividně nemají žádný podklad, jsou fantaskní nebo mohou neoprávněně poškodit pověst odpůrce. Tak je možné zabránit procesům, které by soud zneužívaly nebo nebyly proveditelné.

7.3.2.2

Soudce je zárukou správného průběhu této etapy hodnocení přípustnosti. Konkrétně mu náleží povinnost ověřit, zda všechny podmínky stanovené zákonem pro podání skupinové žaloby jsou naplněny.

7.3.2.3

Jmenovitě se jedná o tyto skutečnosti:

7.3.3

V pozdější fázi je také důležité, aby soudce mohl schválit možnou nabídku transakce a případně ji odmítnout, pokud podle jeho názoru není v zájmu členů skupiny. K tomu musí mít vyšší pravomoc než jen schvalovat transakce, což mu zákon obvykle umožňuje ve většině právních systémů členských států.

7.3.4

Zvláštnosti této procedury vedou také k tomu, že jsou potřebná vhodná ustanovení o předkládání důkazů. Soudce musí mít možnost využít soudního příkazu vůči odpůrci nebo třetí straně, aby získal dokumenty, a možnost vyžádat vyšetřování, aby byly získány nové důkazy. Legislativa zakládající skupinovou žalobu musí výslovně upravit, že soudce nesmí odmítnout jednat v tomto smyslu, pokud o to žalující žádají.

7.3.5

Aby mohli soudci co nejlépe plnit své pravomoci, jeví se jako potřebné jmenovitě stanovit určité tribunály příslušné pro rozhodování o skupinových žalobách. Bylo by tedy třeba přizpůsobit právní struktury členských států a připravit zvláštní vzdělávání takových soudců.

7.4.1

Skupinová žaloba musí umožnit poškozenému náhradu hmotné újmy (finanční), fyzické újmy, pretium doloris a jiné újmy na cti. Cílem žaloby je jednak odškodnění spotřebitelů, jednak odrazení, proto je nutné požadovat náhradu veškeré újmy. Rovněž je třeba poskytnout tribunálům jednoduché, levné a transparentní metody vyhodnocení, aniž by se přitom opouštěla zásada odškodnění.

7.4.2

Poškozené osoby v procesu s hromadnou žalobou musí také mít možnost získat víceré způsoby odškodnění. Kromě zdržení se jednání nebo neplatnosti právního kroku musí být umožněna také přímá nebo nepřímá náhrada újmy. Dále musí být možné ji doprovodit dalšími odškodňujícími opatřeními, jako je veřejné prohlášení, oznámení atd.

7.4.3

Přímé a individuální odškodnění nesmí být jediné přípustné, protože za určitých okolností by takové odškodnění bylo obtížné, ne-li nemožné, např. vzhledem k tomu, že členy skupiny by nebylo možné identifikovat při použití mechanismu opt-out nebo by jich bylo příliš mnoho, případně by výše jejich individuální újmy byla příliš nízká. Důležité je, aby k odškodnění poškozených došlo i nepřímým způsobem a bylo dosaženo odrazujícího účinku.

7.4.3.1

Přiměřené mechanismy jsou nutné v případech, kdy je soudce schopen vyčíslit částku každého jednotlivého odškodnění pro členy skupiny, kteří jsou identifikovaní nebo identifikovatelní (opt-in, test case nebo i opt-out, pokud obchodní subjekt např. dodal seznam dotčených zákazníků), ale také v případě, kdy se takové individuální rozdělení ukáže jako příliš nákladné vzhledem k nízké částce jednotlivé újmy.

7.4.3.2

Podobně pokud nejsou všechny částky vyplaceny, je třeba dát přednost nepřímým odškodňujícím opatřením v celkové částce, která tvoří zůstatek. Je třeba, aby soudce v rozsudku stanovil finanční nakládání se zůstatkem a určil způsoby kontroly jeho provádění, která může být delegována na třetí osoby.

7.4.3.3

V situaci, kdy je toto opatření nepřímého odškodnění nemožné, musí být celý zůstatek určený soudcem převeden na podpůrný fond skupinových žalob k financování budoucích procesů.

7.4.3.4

Pokud soudce nemůže vyčíslit výši každého jednotlivého odškodnění, protože nemůže identifikovat všechny členy skupiny (pouze u mechanismu opt-out), musí mít možnost sestavit vyhodnocovací mřížku pro různé kategorie újmy. Vyplacení těchto částek může být delegováno na správu soudu, ale také na advokáta zastupujícího skupinu, třetí stranu (pojistitele, účetního apod.), čímž se zprostí tribunál této složité a zdlouhavé etapy analyzování jednotlivých nároků.

7.4.3.5

V této druhé situaci musí mít soudce možnost rozhodnout o individuálním odškodnění členů skupiny, kteří se přihlásili po informování o rozsudku a zůstatek musí být použit na činnosti nepřímo nahrazující újmu, kterou utrpěla skupina.

7.4.3.6

Pokud není možné žádné nepřímé opatření, musí se zůstatek převést do podpůrného fondu.

7.5.1

Skupinová žaloba musí přiznávat právo na odvolání jedné i druhé straně.

7.5.2

Vzhledem k významu, který má na jedné straně potřeba rychlého odškodnění poškozených a na druhé straně jistota, že práva jedné i druhé strany byla spravedlivě zvážena, je vhodné stanovit právo odvolání se proti rozsudku pro každou stranu ve shodě s těmito požadavky.

7.5.3

Je tedy důležité, aby respektování tohoto práva zavazovalo členské státy k použití zrychleného odvolacího postupu a nedocházelo k pouhému protahování pře.

7.5.4

Jistota, že odškodnění, ke kterému byl původce škody odsouzen, bylo řádně zaznamenáno v jeho účetnictví, představuje rovněž záruku pro členy skupiny v případě odvolání.

7.6.1

Cílem musí být samofinancování systému skupinových žalob.

7.6.2

Vzhledem k tomu, že by nebylo žádoucí, ba ani možné, zavést rozšířený systém contingency fees po americkém způsobu, jelikož odporuje evropské právní tradici, je nutné zavést způsob financování, jenž by poškozeným bez finančních prostředků umožnil k podání skupinové žaloby získat zálohu na náklady řízení (odměnu advokáta, odměnu znalce v rámci soudem schváleného vyšetřování atd.).

7.6.3

Jedním z prostředků financování tohoto systému by mohlo být vytvoření podpůrného fondu pro kolektivní žaloby, financovaného z nezákonného zisku odsouzených společností, jak ho během řízení stanoví soudce, pokud by jej nepožadovaly přímo poškozené identifikované osoby. (35)

7.6.4

Podpůrný fond může také soustředit všechny informace vztahující se k probíhajícím skupinovým žalobám a může být pověřen šířením informací týkajících se kroků, které mají podniknout dotčené osoby, které se chtějí přihlásit, vyloučit ze skupiny nebo získat odškodnění.

—

režim oznamování informací dotčeným osobám,

—

soudní poplatky a poplatky za právní pomoc,

—

spolupráce právních a správních orgánů členských států,

—

termíny provádění právních úkonů a promlčecí lhůty,

—

používání internetu (e-justice).

8.1

Zavedení takové skupinové žaloby na úrovni Společenství může být upraveno buď směrnicí nebo nařízením; domníváme se, že pouhé doporučení by již z definice svou povahou neumožňovalo vytvořit podmínky pro účinné a jednotné harmonizované přijetí takové iniciativy ve 27 členských státech.

8.2

Pokud by se však předpokládal širší rozsah použití, tedy nejen výlučně ve vztahu k právům spotřebitele, a právním základem by byly články 65 a 67 Smlouvy, bylo by vhodné uvažovat o přijetí nařízení, obdobně jako je tomu bylo u nařízení o úpadkovém řízení, evropském exekučním titulu, evropském platebním rozkazu, evropském řízení o drobných pohledávkách nebo obstavení bankovních účtů.

8.3

Pokud bude při zavádění této iniciativy rozhodnuto se přinejmenším v první fázi omezit na oblast spotřebitelského práva v přeshraničních sporech, jeví se jako nejvhodnější způsob zavedení skupinových žalob na úrovni Společenství směrnice, která by navazovala na směrnici o žalobách na zdržení se jednání.

8.4

Dosud přetrvávají mezi členskými státy značné rozdíly v procesních pravidlech. Je proto vhodné stanovit obecným způsobem základní principy skupinové žaloby s tím, že by členské státy směrnici prováděly s ohledem na vlastní obvyklé procesní zásady.

Není například jisté, zda by byla možná harmonizace, pokud by tribunály určené k přijímání těchto žalob závisely na pravidlech soudní organizace jednotlivých států.

Způsoby podání se musejí přizpůsobit odlišnostem členských států. Nařízení by proto nebylo případné.

8.5

Je zřejmé, že směrnice v tomto případě musí být směrnicí celkové harmonizace, aby se předešlo situaci, kdy by členské státy systém zpřísnily na úkor podniků se sídlem v daném státě.

—

zdržení se jednání nebo jeho zákaz u všech protiprávních činů poškozujících zájmy spotřebitelů chráněné několika směrnicemi obsaženými v příloze;

—

nezbytná opatření k nápravě následků protiprávního jednání včetně publikace rozhodnutí;

—

odsouzení strany, která podléhá povinné peněžní sankci v případě nevykonání rozhodnutí ve stanoveném termínu.

—

rozšíření oblasti působnosti směrnice na všechny budoucí směrnice v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů;

—

zahrnutí organizací a federací zastupujících spotřebitele nebo podniky a působících na evropské úrovni, nikoliv výlučně národní, mezi subjekty, jejichž legitimita má být uznána.

—

stanovisko z vlastní iniciativy CESE 141/2005 ke spotřebitelské politice po rozšíření EU, odst. 11.6, Úř. věst. C 221, 8.9.2005;

—

stanovisko CESE 230/2006 k akčnímu programu Společenství v oblasti zdraví a ochrany spotřebitele (2007-2013), odst. 3.2.2.2.1, Úř. věst. C 88, 11.4.2006;

—

stanovisko CESE 594/2006 k právnímu rámci pro spotřebitelskou politiku (Úř. věst. C 185, 8.8.2006).

—

zelená kniha o přístupu spotřebitelů k právní ochraně a urovnávaní sporů spotřebitelů na jednotném trhu (KOM(93) 576 v konečném znění).

—

doporučení Komise ze dne 12. května 1995 o platebních lhůtách v obchodních transakcích a související sdělení Komise v Úř. věst. L 127, 10.6.1995 a Úř. věst. C 144, 10.6.1995.

—

sdělení Komise s názvem Akční plán o přístupu spotřebitelů k právní ochraně a urovnání sporů spotřebitelů na vnitřním trhu, 14. února 1996 (KOM(96) 13 v konečném znění).

—

sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu s názvem K účinnějšímu vynášení a vynucování rozsudků v Evropské unii (KOM(97) 609 v konečném znění, Úř. věst. C 33, z 31.1.1998).

—

směrnice 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, Úř. věst. L 166, 11.6.1998.

—

nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení, Úř. věst. L 160, 30.6.2000. Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan G. Ravoet (CES 79/2001 ze dne 26. ledna 2000, Úř. věst. C 75, 15.3.2000).

—

nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem, tamtéž. Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Braghin (CES 940/1999 ze dne 20. října 1999, Úř. věst. C 368, 20.12.1999).

—

nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, tamtéž. Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Hernández Bataller (CES 947/1999 ze dne 21. října 1999, Úř. věst C 368, 20.12.1999).

—

směrnice 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, Úř. věst. L 200, 8.8.2000.

—

program opatření určených k uplatňování zásady vzájemné uznatelnosti rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, Úř. věst. C 12, 15.5.2001.

—

rozhodnutí Rady ze dne 28. května 2001 o vytvoření evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci, Úř. věst. L 174, 27.6.2001. Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Retureau (CES 227/2001 ze dne 28. února 2001, Úř. věst. C 139, 11.5.2001).

—

nařízení (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech, Úř. věst. L 174, 27.6.2001. Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Hernández Bataller (CES 228/2001 ze dne 28. února 2001) Úř. věst. C 139, 11.5.2001.

—

nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), Úř. věst. 16.1.2001. Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Malosse (CES 233/2000 ze dne 1. března 2000, Úř. věst. C 117, 26.4.2000).

—

zelená kniha o alternativním řešení sporů v občanském a obchodním právu (KOM(2002) 196 v konečném znění, z 19.4.2002).

—

nařízení (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, Úř. věst. L 143, 30.4.2004. Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan G. Ravoet (CESE 1348/2002 ze dne 11. prosince 2002, Úř. věst. C 85, 8.4.2003).

—

návrh nařízení o evropském řízení o drobných pohledávkách (KOM(2005) 87 v konečném znění ze dne 15.3.2005). Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Pegado Liz (CESE 243/2006 ze dne 14. února 2006).

—

zelená kniha o zlepšení účinnosti výkonu soudních rozhodnutí v Evropské unii: obstavení bankovních účtů (KOM (2006) 618 v konečném znění). Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Pegado Liz (CESE 1237/2007 ze dne 26. září 2007).

—

nařízení (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (KOM (2004) 173 v konečném znění, 19.3.2004). Zpravodajem k souvisejícímu stanovisku EHSV byl pan Pegado Liz (CESE 133/2005 ze dne 22. února 2005).