—

Žalobce v této souvislosti tvrdí, že podle čl. 75 odst. 2 rozhodnutí ze dne 19. května a 9. července, kterým se se uplatňují „Prováděcí opatření ke statutu poslanců Evropského parlamentu“ je nárok na starobní důchod, který vznikl nabytím účinnosti statutu „nadále platný“, přičemž předchozí odkaz na vnitrostátní právní úpravu upravenou v tzv. SID (pravidla pro poskytování náhrad a příspěvků poslancům) je třeba chápat jako křížový odkaz (na právní předpisy platné v daném historickém okamžiku), jelikož nárok na důchod, který nabyli bývalí poslanci Evropského parlamentu před nabytím účinnosti statutu není možné měnit na základě právních předpisů přijatých později.

—

V této souvislosti žalobce tvrdí, že Evropský parlament tím, že na bývalé poslance Evropského parlamentu zvolené v Itálii před nabytím účinnosti statutu automaticky uplatnil jakékoliv přehodnocení důchodu schválené ex post italskou poslaneckou sněmovnou, vystavil tyto poslance situaci trvalé nejistoty v souvislosti s jejich důchodovým zabezpečením, což je v rozporu se základními zásadami práva Unie, zejména se zásadou proporcionality a zásadou ochrany legitimního očekávání.