12.2.2018   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 52/31

—

zrušil napadené akty, zejména:

—

Z týchž důvodů navrhují, aby Soudní dvůr zaujal stanovisko, které

—

V případě, že SDEU uzná v souladu s ustanoveními článků 268 a 340 SFEU návrhová žádání žalobců jako opodstatněná, uložil ECB povinnost zaplatit částku 4 582 825,80 eura, zvýšenou o úroky z prodlení v zákonné sazbě běžící až do skutečného zaplacení, jakož i další náklady a náhrady škody, které mohou po provedení jednotlivých úkonů vzniknout;

—

s ohledem na znění článku 280 SFEU a na to, že akty „Evropské centrální banky, které ukládají peněžitý závazek jiným osobám než státům, jsou podkladem pro výkon rozhodnutí“, jak stanoví článek 299 SFEU, uložil žalované povinnost požadovat, aby tyto částky zaplatila BCP;

—

s ohledem na to, že národní centrální banka je „správní[m] orgán[em], který je příslušný k rozhodování o stížnostech nebo k podání podnětu k zahájení příslušného soudního řízení“, ve smyslu čl. 11 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/29/ES, jakož i čl. 81 odst. 1 a čl. 83 odst. 1 směrnice 2007/64/ES a čl. 96 odst. 1 písm. b) – Další sankce – DL [decreto-lei] č. 317/2009, uložil zástupci žalované povinnost požadovat, aby BCP „neprodleně“ zaplatila výše uvedené částky na účty žalobců;

—

uložil žalované:

—

navzdory nedostatku příslušnosti Tribunálu podle čl. 256 odst. 1 SFEU a vzhledem k tomu, že pokud národní centrální banka nepřipustí, že „nesplnila povinnost podle Smluv, je tato banka povinna učinit opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora Evropské unie“, jak stanoví čl. 271 písm. d) SFEU, předložil tuto otázku Soudnímu dvoru;

—

navzdory nedostatku příslušnosti Tribunálu navrhl Soudnímu dvoru v případě, že SDEU uzná opodstatněnost žaloby žalobců v souladu s článkem 264 SFEU, zrušení stanoviska národní centrální banky, jejž žalovaná převzala, a s ohledem na ustanovení čl. 41 odst. 1 písm. c) LZPEU, čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 11 odst. 3 písm. c) směrnice 2005/29/ES uložil povinnost předložit odůvodněné stanovisko;

—

uložil žalované a navrhl SDEU, aby obeslaly a požádaly portugalský stát / státní zastupitelství / PGR o jednání ve věci tak, aby bylo rozhodnuto o skutcích spáchaných BCP;

—

uložil žalované povinnost postoupit věc OLAF;

—

v souladu s čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu uložil náhradu náležitě vyčíslených nákladů vynaložených v řízení.

1.

První žalobní důvod, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění podle čl. 41 odst. 2 [písm. c)] LZPEU, čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 11 odst. 3 směrnice 2005/29/ES (1).

2.

Bez ohledu na „vloupání“ do „bezpečnostní schránky“ BCP věděla, resp. měla povinnost vědět, že došlo ke zneužití finančního systému k praní peněz, takže tato úvěrová instituce věděla, že šlo o daňový podvod nebo daňový únik, který mohl vést ke ztrátě příjmů unijních rozpočtů. Jde o „protiprávní jednání poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie“, která zakládají „naléhavé důvody obecného zájmu“, jež „jsou legitimním cílem, který může odůvodnit omezení volného pohybu služeb“.

3.

Bez ohledu na způsob, jakým bylo více než 1 000 000 eur odcizeno z „bezpečnostní schránky“, došlo k poškození „finančních zájmů Unie“, zejména příjmů, se kterými počítá „rozpočet Evropské unie, a […] na něž se vztahují rozpočty orgánů, institucí a jiných subjektů a rozpočty jimi spravované a kontrolované“, a tudíž jde i o skutky zakládající „nesrovnalost“, jelikož jde o „porušení právního předpisu Společenství vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo formou neoprávněného výdaje“.

4.

Když má úvěrová instituce, členský stát / národní centrální banka, Evropská centrální banka nebo členský stát / státní zastupitelství / PGR vědomost o protiprávních jednáních a praktikách tohoto typu a tato jednání a tyto praktiky trpí a neodsoudí je, podporují tím porušování ustanovení čl. 310 odst. 5 a 6, jakož i čl. 325 odst. 1, 2 a 3 SFEU, a zároveň připouštějí páchání jednání představujících „nesrovnalost“ pro rozpor s čl. 1 odst. 2 nařízení č. 2988/95 (2) dotyčnou úvěrovou institucí.

5.

Akt, kterým žalovaná nevyhověla žádosti, aby jednala, vedl mimo jiné k tomu, že:

6.

Porušení povinné nestrannosti, zneužití pravomoci a porušení podstatných formálních náležitostí ze strany zástupce žalované, a sice Banco de Portugal.