16.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 309/1

1.1

Volná obchodní soutěž je prospěšná pro všechny účastníky trhu, zvláště pak pro spotřebitele. Neplnění příslušných zákonných ustanovení však má zvláštní dopad na konkurující si podnikatele, tudíž pravidla musí obsahovat sankce, jež zmírňují hospodářské důsledky nedostatečné konkurence mezi nimi.

1.2

Pro spotřebitele dosud neexistovaly vhodné právní nástroje odvozené z předpisů pro hospodářskou soutěž, které by jim umožnily podat žalobu či požadovat náhradu škod způsobených nedovolenými konkurenčními postupy. Pouze na základě výrazných změn, k nimž dochází na vnitřním trhu, zvláště pokud jde o liberalizaci v ekonomických odvětvích všeobecného zájmu, se začíná diskutovat o potřebě nástrojů, které by spotřebitelům umožnily podílet se na politice hospodářské soutěže.

1.3

Prvním krokem v tomto směru bylo jmenování úředníka pro styk se spotřebiteli v rámci GŘ pro hospodářskou soutěž, který by měl představovat komunikační kanál mezi svým generálním ředitelstvím a organizacemi spotřebitelů pro ty otázky hospodářské soutěže, v nichž má názor spotřebitelů zvláštní závažnost. K dnešnímu dni, po třech letech činnosti, se ukazuje, že efektivita tohoto úředníka je omezená z důvodu nedostatku vhodných prostředků pro výkon takového úkolu.

1.4

Mezitím došlo v nejdůležitějších liberalizovaných sektorech ke skutečnému omezení volné hospodářské soutěže, k vyloučení spotřebitelů a jasnému omezení jejich hospodářských práv. Jedním z příčin tohoto negativního důsledku je, že většina členských států zaujala k liberalizaci národní přístup a vrátila se k národnímu protekcionismu vlastních podniků. Komise by měla mít potřebné prostředky k tomu, aby takovým důsledkům zamezila.

1.5

Článek 153 odst. 2 Smlouvy dává Komisi legislativní základ pro vytvoření horizontálního opatření na ochranu spotřebitelů v politikách Společenství, především v politice hospodářské soutěže, tak aby prováděcí předpisy k článkům č. 81 a 82 Smlouvy hájily jejich zájmy vedle zájmů konkurujících si podniků, dotčených nedodržováním předpisů pro hospodářskou soutěž. Členské státy by měly uzpůsobit své národní předpisy tomuto cíli.

1.6

V tomto směru je třeba vytvořit taková opatření, která zaručí náhradu škod způsobených zakázanými praktikami, zvláště pokud jde o hospodářská práva.

1.7

Dále je důležité posílit systémy pro informaci a konzultace spotřebitelů. Pokud GŘ zachová místo styčného úředníka, musí mu poskytnout prostředky pro jeho práci a GŘ pro ochranu zdraví a spotřebitele musí zapojit organizace,s nimiž spolupracuje, tak aby mohlo účinněji zasahovat v záležitostech hospodářské soutěže, jež přímo souvisejí se zájmy spotřebitelů. V této souvislosti se domníváme, že Evropská síť pro hospodářskou soutěž může přizpůsobit své aktivity tak, aby byl věnován prostor informacím a připomínkám, které by národní či evropské spotřebitelské organizace předložily s ohledem na lepší účinnost politiky hospodářské soutěže na trzích a na uznání svých ekonomických práv.

2.1

Volná hospodářská soutěž je základním principem tržní ekonomiky, který předpokládá svobodné podnikání hospodářských činitelů a obecně všech soukromých osob, jež mají k trhu přístup. Potřeba pravidel, jež by uvedla do souladu volnou hospodářskou soutěž na trhu a práva všech subjektů, které se ho účastní, vedla ke vzniku ustanovení Smlouvy, jimiž se tato oblast řídí. Evropská komise poukázala (1) v době, kdy byla liberalizace v plném proudu, na potřebu vyvažovat zájmy podniků a spotřebitelů, přičemž brala do úvahy hospodářské situace, s nimiž pravidla pro hospodářskou soutěž nepočítala. Stejně tak se vyslovila ve prospěch účinných dobrovolných nástrojů a ve prospěch dialogu mezi spotřebiteli a podniky, tak aby se zvýšila důvěra spotřebitelů v trh, neboť sama hospodářská soutěž nepředstavuje postačující způsob, jak jí dosáhnout.

2.2

Současná situace obsahuje některé novinky. Souhrnně se objevily ve Zprávě Komise o politice hospodářské soutěže za rok 2004 (2) a ve vystoupení komisařky Kroes (3). V obou případech se zvýrazňuje potřeba zaměřit své působení na oblasti, jež jsou zásadní pro vnitřní trh a hospodářskou soutěž podle lisabonské agendy, avšak zvláště je třeba brát do úvahy zájmy spotřebitelů, především pokud jde o dopady, jež mají na jejich práva kartely a monopoly. Tento postoj lze považovat za první krok na cestě k zahrnutí ochrany spotřebitelů do opatření pro regulaci trhu z pohledu poptávky, a ne pouze nabídky, jak tomu bylo doposud.

2.3

Je třeba zdůraznit, že politika hospodářské soutěže musí být politikou Společenství ve spolupráci s členskými státy, a to nejen vzhledem k jejímu uplatňování na jednotném trhu a jako důsledek přeshraničních operací, ale protože jejím cílem je harmonizovat národní předpisy tak, aby se neuplatňovaly národní politiky protekcionistického typu, které by upřednostňovaly dotyčné trhy a diskriminovaly konkurenční subjekty. V tomto smyslu je tedy zásadní úloha, jakou hrají orgány Společenství, zejména Komise, jíž přísluší nejen sestavování legislativních návrhů pro regulaci hospodářské soutěže, ale též dohled nad sdružováním podniků a státními subvencemi, při nichž obecný zájem převažuje nad zájmem jednotlivých států.

2.4

Liberalizace odvětví všeobecného zájmu a regulace finančních služeb způsobila, že se hledá vztah mezi politikou hospodářské soutěže a jinými politikami Komise, zejména spotřebitelskou politikou. Takže ve zprávě o hospodářské soutěži za rok 2004 se uvádí jako cíl důsledného uplatňování této politiky posílení zájmů a důvěry spotřebitelů ve vnitřní trh.

2.5

Navzdory této definici zásad v rozboru jednotlivých opatření, která popisují evropskou politiku hospodářské soutěže, dochází jen k nevýrazné konkretizaci. Ve skutečnosti se tedy tento postoj v ničem neliší od těch dřívějších. V roce 2003 bylo u příležitosti Mezinárodního dne hospodářské soutěže (4) oznámeno, že na GŘ pro hospodářskou soutěž bude jmenován „úředník pro styk se spotřebiteli“, jenž bude mít pravomoc dohlížet na zájmy spotřebitelů ve všech kapitolách politiky hospodářské soutěže. Navíc vycházejí informační brožury (5), které spotřebitelům pomáhají vyznat se v obsahu politiky hospodářské soutěže, informují je o ní a též o tom, jak se může dotknout jejich zájmů.

2.6

Z úkolů, jež má úředník pro styk se spotřebiteli (6), je třeba zdůraznit následující:

2.7

Takovéto zaměření politiky pro hospodářskou soutěž na to, aby se braly do úvahy také zájmy spotřebitelů, by se mělo uskutečňovat horizontálním způsobem a bez přísného rozlišování pravomocí generálních ředitelství COMP a SANCO. K tomu by byla nutná soustavná koordinace jednotlivých politik nejen na evropské, ale i na národní úrovni, aby se dosáhlo volné hospodářské soutěže, která prospívá jak hospodářským a sociálním činitelům, tak spotřebitelům.

3.1

Lze konstatovat, že politika pro hospodářskou soutěž se poslední dobou významně proměnila, nejen pod silným vlivem tak zvané hospodářské globalizace, ale taktéž kvůli nezbytnému uvedení liberalizace sektorů služeb do souladu s dalšími cíli veřejného zájmu, jako je například zajistit větší počet poskytovatelů takových služeb a jejich důvěryhodnost. Politika hospodářské soutěže se zavázala k důležité úloze v otázce konkurenceschopnosti, jak bylo stanoveno v lisabonské agendě; soustředí se na správné fungování tržní ekonomiky, především pokud jde o ekonomické sdružování podniků, což je zásadní pro úspěch evropského hospodářství vůči mezinárodním konkurentům, přičemž se ovšem nesmí omezit práva konkurentů, a zvláště evropských spotřebitelů.

3.2

Potřeba konkretizovat politiku hospodářské soutěže týkající se spotřebitelů poukazuje na nutnost přezkoumat ty části Smlouvy, které se hospodářské soutěže týkají, to znamená přezkoumat dotyčné články Smlouvy a jejích prováděcích předpisů. Prováděcí předpisy byly nedávno v několika případech novelizovány, v dalších se čeká na schválení změn.

3.3.1

Smlouvy mezi podniky patří mezi takové vztahy, jejichž účelem je usnadnit celkové fungování trhu. Ne vždy se jich však využívá s cílem podpořit hospodářskou soutěž, právě naopak; už ve chvíli, kdy vznikal společný trh, se považovalo za nutné zakázat takové smlouvy, z jejichž obsahu vyplýval cíl zabránit volné hospodářské soutěži, omezit či narušit ji. Totéž platí pro sdružování podniků, jehož nejjasnější podobou jsou kartely, které fungují na základě propojení podniků bez toho, že by mezi nimi existovala zřejmá koordinace. Pokud náplň jejich činnosti omezuje volnou hospodářskou soutěž nebo jí brání, podléhají zákazu.

3.3.2

Právní základ mezipodnikových smluv a dohod je smluvního původu a zavazuje obě strany. V obou případech je jejich platnost podmíněna plněním příslušných právních předpisů. Otázka, kterou se zde zabýváme, jsou následky, jež způsobují třetím stranám, obzvláště pak jejich dopad na předpisy, jimiž se řídí hospodářská soutěž na trhu.

3.3.3

Účelem právních úprav je definitivně zamezit těmto následkům, tedy omezení hospodářské soutěže; jde se však ještědál, neboť se zcela ruší dohody či rozhodnutí, což s sebou v praxi nese všechny důsledky ohledně náhrady škod způsobených subjektům na trhu a hospodářství obecně prostřednictvím narušení fungování trhu.

3.3.4

Složité situace, k nimž došlo při provádění ustanovení článku 81 Smlouvy, a to jak na národních trzích, tak na vnitřním evropském trhu, způsobily, že Komise přijala tak zvaný modernizační balíček (8), který umožňuje přizpůsobit ustanovení Smlouvy jurisdikční doktríně soudů a velkému množství situací, k nimž došlo při jejich provádění.

3.3.5

Taktéž předpisy týkající se výjimek pro určité kategorie se staly předmětem modernizace (9). Toto nařízení zavádí nová ustanovení pro výjimky v souladu se současnými potřebami trhu, zvláště v souvislosti se smlouvami o přenosu technologií. Je potřeba vypracovat jasnou normu, která by usnadnila uzavírání smluv mezi podniky bez nebezpečí, že budou zakázány; proto se musí stanovit hranice, v nichž se budou pohybovat, ovšem v žádném případě nesmí dojít k poškození spotřebitelů.

3.4.1

Článek 82 Smlouvy zakazuje podniku či podnikům zneužívat dominantního postavení na společném trhu nebo v jedné jeho podstatné části. Nacházíme se v situaci, kdy se nezakazuje dominantní postavení samé (naopak, byla zde snaha podpořit hospodářské sdružování podniků, aby evropské firmy byly konkurenceschopné ve světovém měřítku), ale je snahou zakázat, aby získané dominantní postavení umožnilo vnutit konkurenci své vlastní podmínky, jež by vyloučily hospodářskou soutěž. Ustanovení tohoto článku se nezabývá vznikem dominantního postavení, naopak článek 81 v souvislosti s možností prohlásit smlouvu či rozhodnutí o spolupráci za neplatné bere do úvahy jejich původ.

3.4.2

Dominantní postavení na trhu má odlišné důsledky v porovnání s postupy založenými na smlouvách, neboť se nezdá, že by mělo negativní dopad na hospodářskou soutěž, alespoň vzhledem k tomu, že hospodářská soutěž již může být omezena z povahy situace – pokud neexistuje konkurence, nebo její postavení na trhu je zanedbatelné. Naopak se zdá, že dominantní postavení má vliv na spotřebitele, a je stanoveno zasáhnout v jeho prospěch, jinak by zůstal napospas opatřením dotyčného dominantního podniku (10).

3.4.3

V tomto smyslu Komise začala zasahovat v nejdůležitějších odvětvích, jež měla z důvodu pozdní liberalizace dominantní postavení na trhu ve většině zemí EU, což je případ telekomunikací (11), nebo v nich kvůli významné inovaci neexistovala skutečná konkurence, což je příklad Microsoftu (12). V obou případech byla situace vyhodnocena jako zneužívání dominantního postavení na trhu. V prvním z nich se to týkalo cen za poskytování telekomunikačních služeb (13). Toto rozhodnutí bylo důležité i proto, že se týkalo hospodářského odvětví, jež apriorně podléhalo regulaci státu; Komise dospěla k názoru, že je třeba zasáhnout, i když jsou ceny v odvětví regulovány.

3.4.4

V případě Microsoftu se jednalo o komplikovanější otázku, neboť jde o severoamerický podnik téměř s monopolním postavením v oblasti počítačových systémů. Přesto Komise dospěla k rozhodnutí, že se dopustil zneužití dominantního postavení na trhu v oblasti počítačových operačních systémů, když odmítl podat informaci o kompatibilitě s jinými systémy, a zejména společným, neoddělitelným prodejem Windows Media Player a Windows, čímž porušil článek 82. Nejenže Komise udělila vysoké pokuty za vážné porušení, ale dále si vyžádala sadu ucelených opatření pro šíření operačních systémů a prodej operačního systému Windows pro PC odděleně od jeho jednotlivých složek.

3.5.1

Smlouva neobsahuje žádný konkrétní článek, kterým by se řídily předpisy vztahující se na sdružování podniků; nejprve tomu tak bylo proto, že tento typ hospodářské operace byl velmi vzácný, později proto, že samy úřady členských států sdružování podniků podporovaly, s úmyslem učinit své národní podniky konkurenceschopnými. Avšak pokud takovým sdružením podniků došlo ke vzniku dominantního postavení na trhu, příliš spontánně se uplatňovaly články 81 a 82, sdružování podniků se nekontrolovalo systematicky, ale jen když došlo ke zneužití dominantního postavení.

3.5.2

Proto, aby se zaplnilo toto vakuum a aby byl umožněn účinný dohled, přijala Rada na základě článků 83 a 308 Smlouvy, které jí dovolují rozšířit své pravomoci za účelem dosažení konkrétních cílů, v tomto případě volné obchodnísoutěže, několik nařízení, naposledy nařízení č. 139/2004 (14), jímž se upravuje a vylepšuje nařízení 1310/97/ES (15), a především je do něj zahrnuta jurisdikce odvozená z rozsudku v případu Gencor versus Komise (16).

3.5.3

Nové nařízení mezi jinými upravuje otázky příslušnosti; aby se výrazně odlehčilo úřadům Společenství pro hospodářskou soutěž, svěřuje do příslušnosti národních úřadů ty případy, jež Komise nebo přinejmenším tři členské státy uznají za relevantní. Domníváme se, že takto lze postupovat, pouze když se případy netýkají výrazné části společného trhu, jinak je totiž zabezpečení obchodní soutěže a ochrany zúčastněných stran před jejími důsledky, zejména spotřebitelů, snadnější.

3.5.4

Z úprav zásadních otázek je třeba zdůraznit, že se jasněji vymezují nejen kvantitativní vymezení článku 1, ale i konceptuální vymezení článku 2, takže je jasnější, při jaké situaci vzniká dominantní postavení, a především kdy dochází k výraznému omezení konkurence.

3.5.5

Další, neméně důležité úpravy se týkají procesních postupů. Zde je významná úprava týkající se prodloužení lhůt pro předání spisů členským státům, což umožňuje lepší zásah zúčastněných stran, který se ovšem nadále řídí stanovenými národními předpisy. Totéž se týká lhůt pro žadatele, jež lze v tomto případě považovat za příliš přísné; 15 pracovních dní na samém začátku postupu žadatelům neumožňuje zohlednit připomínky, které může k oznámené operaci obdržet Komise. V každém případě je třeba zdůraznit, že v žádné z fází postupu neexistuje předpis, který by umožnil zásah spotřebitelů, ba co víc, z právního předpisu se vytratila zmínka o zájmech pracujících dotyčných podniků, stejně jako zmínka o zaměstnanosti v části věnované hodnocení důsledků sdružování podniků.

3.6.1

V článcích 81 a 82 uvádí zákonodárce Společenství neúplný výčet případů zakázaných praktik. První z nich se týká nekalých praktik, druhý z nich zneužívání dominantního postavení. Hned na začátku je třeba jasně konstatovat, že se nejedná o uzavřené výčty, ale o ukázku častých praktik obou typů jednání, což znamená, že se mohou ukázat další, jež budou mít stejné účinky a budou následně podléhat stejnému zákazu.

3.6.2

Výčet praktik je v obou článcích velmi podobný:

3.6.3

Celkově můžeme rozdělit typické případy takového jednání do dvou skupin, podle toho, které je pro danou situaci výstižnější:

3.6.4

Jedním z nejčastějších typů je stanovení cen v širším smyslu, což se týká slev, rabatů, platebních podmínek či výprodejů. Rovněž sem patří takové praktiky, jako nevypracování žádostí o předběžný odhad nákladů, nerespektování katalogových cen či prodej za jiné než zveřejněné ceny. Všechny tyto případy mají dopad na spotřebitele, kteří navzdory zvláštním předpisům na ochranu svých práv mají slabší pozici vůči podnikům s dominantním postavením na trhu, jež jsou často jedinými dodavateli pro dotyčný trh.

3.7.1.1

V posledních letech došlo k výraznému pokroku při liberalizaci evropského odvětví energetiky (elektřina a plyn), jež bylo donedávna součástí veřejného sektoru a jako takové bylo podřízeno regulaci podmínek a cen dodavatelských služeb. Komise navrhla, aby všichni podnikoví odběratelé měli přístup k volnému trhu do července roku 2004 a domácí odběratelé od počátku července roku 2007. První předpoklad se nenaplnil a vzhledem k současnému stavu to vypadá, že naprostá liberalizace trhu pro domácí spotřebitele je neuskutečnitelná.

3.7.1.2

Situace je složitá, dochází dokonce k poruchovosti privatizovaných sítí, zvláště elektrických, neboť na údržbu rozvodných sítí se vynakládá málo prostředků, což má pro spotřebitele výrazné důsledky, často v podobě výpadku dodávek.

3.7.1.3

Současné nařízení o elektřině (17), které se staví na podporu přeshraničního obchodu s elektřinou, může posílit obchodní soutěž na vnitřním trhu tím, že vznikne kompenzační mechanismus pro provozovatele dodavatelských systémů a budou nastaveny nediskriminační, průhledné ceny, které se nebudou odvíjet od vzdáleností.

3.7.1.4

Komise později vytvořila v rámci Evropské sítě pro hospodářskou soutěž podskupinu pro energetiku, která by měla prodiskutovat a vypracovat dohodu o uplatňování předpisů Společenství v obchodní soutěži na energetickém trhu.

3.7.2.1

V odvětví telekomunikací došlo k obnově legislativy v roce 2002 (18) s cílem modernizovat souhrn předpisů týkajících se elektronické komunikace, aby se používání sítí přizpůsobilo novým technologiím. Výsledky této změny nebyly v části členských států shodné. Proto se 9. zpráva Unie (19) o používání regulačních opatření v oblasti telekomunikací zaměřila na jejich zapracování do národního práva a na úkoly, jež náležejí národním úřadům pro regulaci.

3.7.2.2

Z 9. zprávy vyplývá, že počet operátorů byl zachován, ačkoli někteří z nich zůstali pouze na původním trhu. Na druhé straně, konkurenční tlak mezi operátory se přesunul z oblasti mezinárodních hovorů a dálkových hovorů do oblasti hovorů místních, přičemž se mírně snížil počet tradičních operátorů místních hovorů. Spotřebitelé z toho vytěžili na cenách hovorného. Ovšem jisté zneužívání původního postavení operátorů se projevilo při uzavírání nových smluv.

3.7.2.3

Dohled nad telekomunikačními trhy, jehož cílem je zjistit stav obchodní soutěže, umožňuje do jisté míry kontrolovat operátory s dominantním postavením. Umožňuje klást jim specifické povinnosti, které jim zabraňují zneužívat svého postavení při nastavování podmínek a cen pro spotřebitele. Komise v každém případě rozsáhle sledovala uplatnění směrnice 2002/77/ES ve všech členských státech (20), aby tak mohla napravit zjištěné nedostatky, jež nejen že omezovaly obchodní soutěž, ale zasahovaly i zájmy spotřebitelů.

3.7.3.1.1

V roce 2003 Komise zahájila dialog s odvětvím osobní letecké dopravy; cílem dialogu je vypracovat společné stanovisko ke konkurenční politice v otázkách aliancí a fúzí, k nimž v tomto odvětví došlo. Ještě téhož roku se ukázala potřeba novelizovat nařízení (ES) č. 1/2003 a doplnit do něj ustanovení o letecké dopravě mezi Unií a třetími zeměmi, aby se tak vytvořilo „otevřené nebe“, kde by se mohly prosadit aliance evropských společností a společností ze třetích zemí, zvláště z USA. V témže období Komise projednala několik mezipodnikových dohod, některé z nich byly označeny za neslučitelné s předpisy pro obchodní soutěž (21), v jiných byl upraven jejich obsah či délka jejich trvání.

3.7.3.1.2

V témže období bylo přijato nařízení, jež obsahuje práva cestujících (22).

3.7.3.2.1

Nařízení (ES) č. 1/2003 svěřuje pravomoc týkající se uplatňování ochranných předpisů v železničním odvětví do působnosti národních úřadů pro ochranu hospodářské soutěže. Od této chvíle musí jak úřady Společenství, tak národní úřady určit vzhledem k liberalizaci železnic témata společného zájmu, ve spolupráci s GŘ pro energii a dopravu.

3.7.3.2.2

Cílem prvního balíčku nařízení týkajícího se železnic a jejich liberalizace bylo dosáhnout volného pohybu v příhraniční dopravě zboží po železnici a vytvořit referenční rámec jak pro nákladní, tak pro osobní dopravu a stanovit cesty, ceny atd.

3.7.3.2.3

Druhý balíček obsahuje opatření pro liberalizaci národních trhů nákladní dopravy a pro liberalizaci národních a mezinárodních trhů osobní dopravy.

3.7.3.2.4

Celkovým cílem je vypracovat společný plán na zavádění legislativy pro obchodní soutěž do oblasti železniční dopravy, aby se předešlo protichůdným rozhodnutím národních úřadů a Komise.

3.7.3.3.1

Oblast námořní dopravy je jednou z těch, kde existuje nejvíce výjimek pro jednotlivé kategorie, zvláště pokud jde o námořní konference a konsorcia, jež se uvádějí do souladu s obsahem právě novelizovaného nařízení (ES) č. 823/2000 (23) a jež rozvádějí čl. 81 odst. 3 Smlouvy, neboť jeho prostřednictvím se námořním konsorciím a konferencím umožňuje překročit omezení stanovené v předpisu, pokud bude vše oznámeno Komisi a pokud v oponentním řízení získají povolení.

3.7.3.3.2

V praxi některá konsorcia použila tento nástroj pro uskutečnění praktik, které nepodléhají výjimce, jako je například stanovení cen, což vedlo k zásahu Komise (24), jehož cílem bylo omezit obsah dohod. Podobně se vyslovil Soud prvního stupně (25) k dohodě mezi společnostmi námořní dopravy, že kvůli výdajům a dalším nákladům nebudou svým zákazníkům poskytovat slevy ze zveřejněných cen.

3.8.1

Pokud postupy, v rámci kterých proběhla liberalizace výše zmíněných odvětví, uskutečnily na národní úrovni, z pohledu vnitřního trhu měly negativní důsledky. Vytvořily se oligopoly, které připravily spotřebitele o účinnou hospodářskou soutěž, jež by napomohla ke snížení cen a podpoře konkurence mezi podniky. Komise by se měla dále zabývat důsledky, které dosud měla sdružování podniků v liberalizovaných odvětvích, zvláště ve vztahu ke spotřebitelům.

3.8.2

Obecně řečeno, nedostatek transparentnosti, vysoké a neodůvodněné ceny, kterými trpí průmysloví zákazníci a spotřebitelé, a vertikální sdružování podniků nevedly k účinné hospodářské soutěži na liberalizovaných trzích. Smluvní podmínky pro spotřebitele naopak v mnoha případech nesplňovaly předpisy ohledně sdružování stanovené pro standardní smlouvy hromadného typu.

3.8.3

Potíž vyvstává v otázce nástrojů, jež mají spotřebitelé k dispozici k tomu, aby uplatnili svá práva vůči podnikům, zvláště prostřednictvím právních úkonů založených na předpisech pro obchodní soutěž, zejména na článcích Smlouvy č. 81 a 82. Stížnosti, které dostávají úřady Komise a národní úřady pro hospodářskou soutěž, pocházejí většinou od podnikatelů, Soud prvního stupně neřešil žádnou stížnost jednotlivců.

3.8.4

Zelená kniha Komise „Žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES“ (26) musí stanovit pro spotřebitele nástroj, jemuž se budeme věnovat ve stanovisku, které EHSV vypracuje k této otázce.

4.1

Je jasné, že spotřebitelé mají zvláštní právní status, který vymezuje jejich práva a povinnosti (27). Čl. 153 odst. 2 Smlouvy o ES stanoví: „Požadavky na ochranu spotřebitelů jsou zohledňovány při vytváření a provádění ostatních politik a činností Společenství“. Jde o politiku horizontálního typu, kterou na základě její povahy musí zohlednit každá politika, jež se týká spotřebitelů. V případě politiky hospodářské soutěže není pochyb: součástí trhu, pro který je určena, jsou také spotřebitelé, kteří představují poptávku.

4.1.1

V tomto odstavci jde o to zdůraznit ta práva přiznaná spotřebitelům, kterých se dotýká politika obchodní soutěže, a jakým způsobem se jich dotýká, zvláště ve věci nedodržování předpisů na vnitřním trhu, a považovat za zúčastněnou stranu této politiky rovněž spotřebitele, aby se zohlednily jejich zájmy, pokud Komise musí v konkrétních případech zasáhnout s cílem nastolit tržní pravidla.

4.2.1

Koncept hospodářských práv spotřebitelů odkazuje k neexistenci jakékoli ekonomicky vyčíslitelné újmy, v jejímž důsledku spotřebitel nemůže užívat statky a služby nabyté na základě smluvního vztahu s podnikatelským subjektem. Základní zásadou, jíž se celá tato otázka řídí, je dobrá víra a vyrovnanost mezi stranami. Jakýkoli akt či klauzuli, která by s ní byla v rozporu, lze považovat za nedovolené a v rozporu se zájmem spotřebitele.

4.2.2

Vztah mezi politikou na ochranu hospodářské soutěže a svobodnou volbou spotřebitele je jedním ze zásadních bodů, jímž se zabývá právní norma Společenství. To se uznává jednak v bývalém čl. 85 odst. 3, jednak v současném čl. 81 Smlouvy, který stanoví, že dohody omezující soutěž lze povolit, pokud navzdory omezení hospodářské soutěže přinášejí výhody spotřebitelům. Jedním z typických případů je geografické rozdělení oblastí mezi konkurenty, aby byl pokryt celý trh, třebaže to v některých oblastech nebude výnosné.

4.2.3

Dohled nad trhem z pohledu ochrany spotřebitele se vykonává prostřednictvím dozoru nad možnými horizontálními smlouvami, jako jsou dobrovolné dohody, cenové kartely, nákupní centrály, rozdělení trhu atd., vertikálními dohodami, smlouvami, které řídí vztahy mezi výrobci, dovozci atp. Kontroluje se též zneužívání dominantního postavení pomocí metod, které ztěžují přístup konkurentů nebo mu zabraňují, dále stanovování příliš vysokých či nízkých cen, exkluzivních cen či poskytování diskriminačních výhod některým zákazníků na úkor jiných.

4.2.4

Komise systematicky a každoročně uvádí ve výroční zprávě vysoký počet rozhodnutí týkajících se jak případů sdružování, tak zneužívání dominantního postavení a některé rozsudky ESD, jež v mnoha případech vedou k odlišnému výkladu předpisů, či dokonce ke změně legislativy.

4.2.5

Během posledních let Komise řeší stále nižší počet případů. Zejména díky neústupnému jednání národních úřadů pro obchodní soutěž na svých trzích, zvláště potom z důvodu definitivního zrušení povinného hlášení. GŘ pro obchodní soutěž vyřešilo 24 případů formálním rozhodnutím, což je minimální číslo, pokud to porovnáme s počtem sdružování podniků, které vedlo k vysokému počtu formálních rozhodnutí (231) (28), jež odpovídaly systému novelizovaného nařízení; napříště jich bude méně, neboť většina případů bude příslušet národním úřadům.

4.2.6

Z projednávaných případů se jich hned několik buď přímo týkalo spotřebitelů, nebo pro ně mělo zvláštní význam. V jednotlivých rozhodnutích šlo o mobilní telefony, rozhlasové vysílání a letecké linky (29), pokud jde o aktivity v jednotlivýchodvětvích, zasahovalo se v odvětví dopravy, svobodných povolání, motorových vozidel a sdělovacích prostředků (30). V obou zkoumaných případech šlo o nedovolené praktiky související s cenami a použití ustanovení článku 82 z důvodu vyřazujících a nepřiměřených cen za dodávky (31).

4.3.1

Účinnost spotřebitelské politiky se musí zakládat na zapojení do politik, jež se spotřebitelů týkají, aby bylo nezbytné zahrnout je do všech politik, kde se to až dosud odmítalo. Ve strategii pro spotřebitelskou politiku (32) již byl mimo jiné stanoven cíl, aby spotřebitelské organizace byly náležitě zapojeny do politik Společenství. Rok poté byl jmenován úředník pro styk se spotřebiteli na GŘ pro obchodní soutěž.

4.3.2

Spotřebitelské organizace mají k dispozici fórum – Výbor spotřebitelů, které představuje mechanismus pro zásah do politiky týkající se spotřebitelů, avšak chybí širší uplatnění, aby bylo zapojeno i do jiných politik. Současnou výzvou je získat možnost a schopnost přispívat k iniciativám Společenství ve všech fázích rozhodovacího procesu EU. Bude třeba hledat minimální požadavky, které umožní jejich účast v konzultačních orgánech, jak je tomu v zemědělství, a zejména v těch konzultačních orgánech, které se nově utvářejí, jako například pro oblasti dopravy, energetiky, telekomunikací či jakéhokoli dalšího, v budoucnu se utvářejícího fóra.

4.3.3

Pokud se týče tématu, jímž se zde zabýváme, neexistuje žádný formální způsob účasti, spotřebitelé nejsou konzultováni dokonce ani v oblastech, o nichž Smlouva konstatuje, že se dotýkají jejich zájmu. Máme tím na mysli výjimky ohledně jednání ve shodě, čl. 81 odst. 3, jakož i nedovolené metody, jež ohrožují výrobu, trh či technický rozvoj na úkor spotřebitelů, čl. 82 písm. b). GŘ pro obchodní soutěž i spotřebitelským organizacím tedy náleží vytvořit prostřednictvím společně vytvořených předpisů mechanismy pro účast a konzultaci, které budou mít vliv na vnitřní trh, jak se uvádí v Bílé knize o správě věcí veřejných (33).

4.3.4

Stejnou zodpovědnost na sebe musí přijmout GŘ pro ochranu zdraví a spotřebitele, prostřednictvím stálé konzultační skupiny by mohlo zasahovat v takových pravomocných záležitostech, které se týkají práv spotřebitelů.

4.3.5

Pokud jde o právo spotřebitelů na informace v oblasti hospodářské soutěže, díky jmenování úředníka pro styk se spotřebiteli došlo k posílení vzájemných kontaktů. Evropskéorganizace spotřebitelů jsou informovány obvyklým způsobem, národní organizace spotřebitelů a jednotliví spotřebitelé mají k dispozici webovou stránku (34), na níž je dokonce model pro reklamace (35) v souvislosti s újmou, kterou mohou podniky způsobit svým jednáním v rozporu s pravidly pro obchodní soutěž.

5.1.1

Organizace spotřebitelů se řídí národními předpisy, jež stanovují minimální požadavky pro jejich uznání a legitimizaci, aby byly oprávněny vykonávat svá práva spotřebitelů, jakmile se spotřebitelů dotkne jakákoli zakázaná metoda.

5.1.2

Na evropské úrovni jsou plnoprávně uznávané všechny organizace, které jsou zaregistrovány na GŘ pro ochranu zdraví a spotřebitele. Tyto organizace jsou informovány a konzultovány a zároveň se účastní všech záležitostí, pro něž se dosud považovaly za příslušné.

5.1.3

Poněkud zvláštní potíž se může vyskytnout v souvislosti s uplatněním této legitimity pro otázky hospodářské soutěže, neboť se obvykle jedná o konkrétní porušení práv spotřebitelů, jež je mnohdy tematicky a územně vázáno. Bylo by vhodné obsáhle prodiskutovat takový způsob legitimizace, který by umožnil v této oblasti zasahovat.

5.2.1

Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (36) stejně jako takzvaný modernizační balíček stanovily prostředky spolupráce mezi Komisí a příslušnými úřady Evropské sítě pro hospodářskou soutěž (REC) (37). Začala působit v roce 2003 prostřednictvím pracovní skupiny, která se zabývala obecnějšími otázkami, jako je fungování a systém vzájemné komunikace. Nyní je plně funkční, tvoří ji 14 podskupin, které se zabývají otázkami jednotlivých odvětví (38).

5.2.2

Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 svěřuje REC prostředky ke vzájemné pomoci a jednání podle instrukcí příslušného úřadu a celkově ke shromažďování veškerých informací, jež jsou nezbytné k umožnění řešení případů. Taktéž má na starost inspekce vyžádané národními úřady. Jejich výsledky se předávají podle stanoveného postupu, aby k nim měly přístup všechny zúčastněné strany.

5.2.3

Velký význam má působení REC v rámci politiky shovívavosti, neboť členské státy podepsaly prohlášení, v němž se zavazují respektovat obsah dohod stanovených v uvedeném sdělení. Tímto způsobem slouží jako praktický nástroj národním soudům příslušným v otázce hospodářské soutěže, současně mají na starost udržovat v aktuální podobě jurisdikci Soudního dvora ES (39).

5.2.4

Komunikace, která musí existovat mezi REC, úřady pro hospodářskou soutěž a soudy, umožňuje poznat stížnosti týkající se smluv a zneužívání dominantního postavení, jakož i použitelný postup; tímto způsobem se také mnohem rychleji, než tomu bylo donedávna, rozhodne, kdo by měl vykonat předmětné šetření v dané záležitosti.

5.2.5

Činnost REC rovněž slouží pro odhalování přestupků, přičemž takřka preventivní způsob činnosti snižuje negativní dopady na konkurenty i spotřebitele. Úkolem, jejž je třeba zdůraznit, je zásah do jednání o výjimkách, kdy se musí vyhodnotit, zda je účinek výjimky příznivý pro spotřebitele, a dokonce zda by nějaká část smlouvy měla konkrétně zmiňovat přínos, který se pro ně očekává.