—

prohlásil tuto žalobu za přípustnou a opodstatněnou,

—

zrušil rozhodnutí Komise ze dne 15. října 2019 nařizující snížení ceny zakázky CARDS/2008/166-429 z 1 199 125 eur na 0 (nula) eur a vrácení všech plateb u skutečných z titulu uvedené zakázky ve výši 1 197 055,86 eur,

—

uložil vrácení všech částek, jejichž vrácení si Komise případně vyžádala na základě uvedeného rozhodnutí, navýšených o úroky z prodlení v sazbě uplatňované Evropskou centrální bankou navýšené o 7 procentních bodů,

—

uložil proplacení poslední žalobcem vystavené faktury na částku 437 649,39 eur, navýšené o úroky z prodlení v sazbě uplatňované Evropskou centrální bankou navýšené o 7 procentních bodů, jakož i uvolnění bankovní záruky ve výši a náhradu majetkové újmy vzniklé tímto pozdním uvolněním,

—

uložil zaplacení, s výhradou zpřesnění, symbolického eura z titulu náhrady škody,

—

uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vychází z absence pravomoci Komise přijmout sporné rozhodnutí, absence jeho právního základu a porušení zásady legitimního očekávání. Žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že Komise neměla pravomoc přijmout sporné rozhodnutí, které je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky, kterou údajně vůči ní má, a to při neexistenci rozhodčí doložky stanovující příslušnost unijních soudů pro řešení sporů, které by mezi nimi vyvstaly ve smluvních záležitostech.

2.

Druhý žalobní důvod vychází z promlčení údajné pohledávky a každopádně z nedodržení přiměřené lhůty, čl. 73a odst. 1 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, které stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1) (dále jen „finanční nařízení z roku 2002“), práva na řádnou správu, tak jak je zakotveno článkem 41 Listiny základních práv Evropské unie, a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“). Podle žalobkyně pohledávka, kterou údajně za ní Komise má, je promlčena, jelikož lhůta pěti let, stanovená článkem 73a finančního nařízení z roku 2002, již uplynula. Článek 85b odst. 4 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 145) (dále jen „prováděcí nařízení z roku 2002“), týkající se důvodů přerušení běhu promlčecí lhůty, je krom toho irelevantní. V každém případě, i kdyby přerušení běhu promlčecí lhůty bylo právoplatné, lhůta pro přijetí sporného rozhodnutí a vystavení oznámení o dluhu, které ho doprovázelo, je zjevně nepřiměřená a porušuje článek 41 Listiny základních práv a čl. 6 odst. 1 EÚLP (v rozsahu, v němž zakotvuje základní právo představující rovněž obecnou právní zásadu).

3.

Třetí žalobní důvod vychází z porušení rozsudku tribunal de première instance de Bruxelles (prvostupňový soud v Bruselu, Belgie) ze dne 5. října 2017 a poučky, podle níž „správní soud čeká na rozhodnutí trestněprávního soudu“. Žalobkyně tvrdí, že Komise je vázána rozsudkem ze dne 5. října 2017 vydaným belgickým trestněprávním soudem, který prohlásil stíhání za nepřípustné pro nedostatek důkazů prokazujících sporné skutečnosti. Komise, která se ostatně v trestním řízení připojila k obžalobě jako poškozená a před přijetím rozhodnutí o vrácení čekala na výsledek belgického řízení, je tímto výsledkem a zjištěními vnitrostátního soudu vázána, a to i když rozsudek belgického soudu nezakládá pro Komisi překážku věci pravomocně rozsouzené.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávných posouzení, jimiž je stiženo napadené rozhodnutí. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že vytýkané skutečnosti zjevně nejsou prokázány a že zjevně neexistují žádné protiprávnosti, tím méně závažné. Napadené rozhodnutí spočívá na dvou zprávách OLAF. Výtky vznesené žalovanou přitom nejsou prokázány.

5.

Pátý žalobní důvod vychází z porušení pokynů pro uchazeče a článku 103 finančního nařízení z roku 2002. Žalobkyně má za to, že mezi výtkami uplatňovanými vůči ní žalovanou se žádná netýká toho, že by získala důvěrné informace, uzavřela protiprávní dohodu se svým konkurentem či ovlivňovala hodnotící výbor nebo zadavatele při zkoumání, vyjasňování nebo porovnávání nabídek. Podmínky článku 103 finanční nařízení z roku 2002 ani podmínky v čl. 13 písm. a) pokynů pro uchazeče tudíž nejsou splněny.

6.

Šestý žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu, jelikož bylo porušeno právo žalobkyně být vyslechnuta.

7.

Sedmý žalobní důvod vychází z porušení zásady řádné správy, zásady plnění smluv v dobré víře a zásady zákazu zneužití práva. Žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že Komise nejednala s péčí ani nestranně.

8.

Osmý žalobní důvod vychází z námitky protiprávnosti článku 103 finančního nařízení z roku 2002, jelikož daný článek porušuje obecnou zásadu zákazu bezdůvodného obohacení. Článek 103 finančního nařízení z roku 2002 totiž otvírá možnost, aby orgán vymáhal vrácení všech částek vyplacených za celou dobu plnění smlouvy, třebaže byla tato druhou smluvní stranou zcela splněna. Článek 103 finančního nařízení z roku 2002 znamená, že orgán tak může využít všech plnění druhé smluvní strany, aniž by jí za ně musel jakkoliv zaplatit. Článek 103 musí být prohlášen za protiprávní v rozsahu, v němž umožňuje orgánu zvětšit bezdůvodně svůj majetek na úkor druhé smluvní strany.

9.

Devátý žalobní důvod vychází podpůrně z porušení článku 103 finančního nařízení z roku 2002 a zásady proporcionality. Podle žalobkyně musí posuzování orgánu probíhat v souladu s článkem 103 finančního nařízení z roku 2002. To znamená, že Komise nemůže uplatnit několik sankcí, jelikož článek 103 uvádí seznam sankcí, které nejsou kumulativní. Mimoto musí toto posouzení probíhat při dodržení zásady proporcionality, přičemž orgán se musí přesvědčit o tom, že jeho rozhodnutí je přiměřené závažnosti dotčené protiprávnosti. Tato povinnost přiměřenosti je vyjádřením zásady dobré víry, v níž je třeba plnit smlouvy. Tak tomu přitom v projednávaném případě nebylo.