1.6.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 156/18

1)

Je ustanovení vnitrostátního práva, které při použití směrnice 1999/70/ES (1) stanoví v případě protiprávního přerušení plnění pracovní smlouvy neplatnou klauzulí o ukončení smlouvy jiné a podstatně mírnější hospodářské důsledky, než v případě protiprávního přerušení plnění smlouvy podle občanského práva neplatnou klauzulí o ukončení smlouvy, v rozporu se zásadou rovnocennosti?

2)

Je v souladu s evropským právním řádem, že v rámci jeho použití zvýhodňují účinky sankce zneužívajícího zaměstnavatele v neprospěch zneužívaného zaměstnance tak, že doba trvání soudního řízení, a to i doba standardní, přímo poškozuje zaměstnance ve prospěch zaměstnavatele a že se restituční účinek řízení úměrně sníží s narůstající délkou řízení, až se téměř zruší?

3)

Je v rámci použití evropského právního řádu na základě článku 51 Listiny z Nice v souladu s článkem 47 Listiny (základních práv) a článkem 6 EÚLP, aby doba trvání soudního řízení, a to i doba standardní, přímo poškozovala pracovníka ve prospěch zaměstnavatele a aby se restituční účinek řízení úměrně snížil s narůstající délkou řízení, až se téměř zruší?

4)

Jsou vzhledem k vysvětlením podle čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78/ES (2) a čl. 14 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/54/ES (3) v pojmu pracovní podmínky podle ustanovení 4 směrnice 1999/70/ES zahrnuty také důsledky protiprávního ukončení pracovního poměru?

5)

V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, je možné různé důsledky protiprávního ukončení pracovního poměru na dobu neurčitou a na dobu určitou běžně stanovené ve vnitrostátním právním řádu odůvodnit na základě ustanovení 4?

6)

Mají být obecné zásady platného práva Společenství, jako jsou zásady právní jistoty, ochrany legitimního očekávání, rovnosti procesněprávních prostředků obrany, účinné soudní ochrany, práva na projednání věci nezávislým soudem a obecněji na spravedlivý proces, zaručené v čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (ve znění článku 1.8 Lisabonské smlouvy a na který odkazuje článek 46 Smlouvy o Evropské unii) — ve spojení s článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a s články 46, 47 a čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000, jak byly převzaty Lisabonskou smlouvou — vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby italský stát po uplynutí delší doby (9 let) přijal ustanovení (tedy odst. 7 čl. 32 zákona č. 183/10, jak vyplývá z výkladového ustanovení v čl. 1 odst. 13 zákona č. 92/12), které mění důsledky probíhajících řízení tak, že přímo poškozuje zaměstnance ve prospěch zaměstnavatele a že se restituční účinek řízení úměrně sníží s narůstající délkou řízení, až se téměř zruší?

7)

Pokud Soudní dvůr nepřizná uvedeným zásadám význam základních zásad právního řádu Evropské unie pro účely jejich horizontálního a všeobecného použití, a tedy neshledá rozpor ustanovení, jakým je čl. 32 odst. 5 až 7 zákona č. 183/10 (jak je vykládán čl. 1 odst. 13 zákona č. 92/2012), s povinnostmi podle směrnice 1999/70/ES a Listiny z Nice, má se taková společnost, jako je žalovaná, považovat za státní orgán pro účely přímého vertikálního vzestupného použití evropského práva, a především ustanovení 4 směrnice 1999/70/ES a Listiny z Nice?

8)

Pokud Soudní dvůr EU odpoví na otázky č. 1, 2, 3 nebo 4 kladně, umožňuje zásada loajální spolupráce jakožto základní zásada Evropské unie nepoužít výkladové ustanovení, jako je čl. 1 odst. 13 zákona č. 92/12, jež znemožňuje dodržení zásad vyplývajících z odpovědí na otázky č. 1 až 4?