29.10.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/133

3.1.1

Článek 3 návrhu směrnice v souladu s postupem použitým ve směrnici o spotřebitelském úvěru poskytuje definici těch nejdůležitějších termínů. V této souvislosti si Výbor přeje upřesnit, zda se termín „na bydlení“ vztahuje pouze na hlavní bydliště.

3.1.2

EHSV schvaluje toto ustanovení, jehož cílem je zajistit jejich srozumitelnost a srovnatelnost mezi jednotlivými nabídkami.

3.1.3

Výbor se domnívá, že je nezbytné zřízení a uspořádání orgánů s kontrolními pravomocemi a jejich spolupráce, a to tím spíše s ohledem na nedostatky, které byly zjištěny během krize.

3.2.1

Články 5 a 6 zavádějí požadavky v oblasti čestnosti, loajality a způsobilosti věřitelů a zprostředkovatelů úvěru pro spotřebitele. Částečně ponechávají na členských státech výkon kontroly dodržování těchto požadavků, přičemž Komise si vyhrazuje právo stanovit úroveň znalostí a odborné způsobilosti.

3.2.2

Dále návrh směrnice požaduje, aby členské státy dohlížely na to, zda není odměňování prodejců diskriminační v závislosti na prodávaných produktech.

3.2.3

EHSV tato opatření podporuje, neboť kvalitní informace jsou prvořadé pro uzavření smlouvy o hypotečním úvěru. Domnívá se, že odměňování pracovníků úvěrových institucí a zprostředkovatelů úvěru nesmí vést některé pracovníky k tomu, aby propagovali úvěry, které nejsou přizpůsobeny potřebám spotřebitelů. EHSV nicméně upozorňuje na použití nepřesných, nedefinovaných a subjektivních pojmů, jež mohou vést k různým interpretacím právního textu, který definuje přísné podmínky.

3.2.4

Tyto dva články nezdůrazňují základní rozdíl mezi věřiteli a zprostředkovateli úvěru: pracovníci věřitelů jsou v zásadě odměňováni formou platu, zatímco zprostředkovatelé na základě provize. Chování na základě profesní etiky lze očekávat, pokud zůstane odměňování „neutrální“, ale je obtížné, aby tomu tak bylo vždy, závisí-li odměna na tom, jestli mají řešení větší zisk pro pracovníky prodejce, zejména v případě zprostředkovatelů. Všechny osoby mající kontakt s prodejci tedy musí bez ohledu na svou funkci získat adekvátní odbornou přípravu a pracovníci zprostředkovatelů musí mít úřední povolení, které bude nejen potvrzením jejich schopností, ale které bude především kontrolovat jejich chování.

3.2.5

Existuje další zásadní rozdíl: v případě sporu se může spotřebitel obrátit na věřitele, finanční instituci, která je v zásadě solidní a solventní. U zprostředkovatele se často jedná o osobní odpovědnost a bonita není tolik zřejmá. To je další důvod pro to, aby byly přijaty mnohem přísnější právní předpisy, nežli tomu je v současnosti.

3.3.1

Podle směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách (3) musí být reklama přiměřená, jasná a nezavádějící.

3.3.2

Každá reklama s číselnými údaji musí obsahovat několik nezbytných informací pro úsudek spotřebitele, který si přeje uzavřít smlouvu o hypotečním úvěru. Tyto informace musí být podávány jasně, výstižně a zřetelně, bez ohledu na typ média.

3.3.3

Článek 9 stanovuje podmínky týkající se předsmluvních informací ve dvou úrovních. Uvádí všeobecné informace, které musí být zpřístupněny a zaslány do evropského standardizovaného informačního přehledu (ESIS) za účelem poskytnutí personalizovaných informací. EHSV nepovažuje za přijatelnou právní domněnku obsaženou v čl. 9 odst. 2 třetí odrážce, podle níž je již samo předání ESIS poskytnutím informací.

3.3.4

Článek 10 doplňuje informace, které musí být poskytnuty spotřebitelům, pokud jde o kvalitu a podmínky výkonu dotyčného zprostředkovatele úvěru.

3.3.5

EHSV bere na vědomí tyto povinnosti týkající se poskytování informací. Domnívá se, že musí být doplněny o dopad půjček poskytovaných s variabilními sazbami. Je třeba o tom vydat zvláštní informační zprávu.

3.3.6

EHSV zpochybňuje stávající znění týkající se povinnosti uzavřít pojištění ve formě záruky za hypotéku, neboť může vzniknout dojem, že toto pojištění musí být povinně uzavřeno s věřitelem. Navrhuje, aby měli spotřebitelé možnost zvolit si svého pojistitele, aby byla zajištěna konkurence mezi pojišťovnami.

3.3.7

Výbor se domnívá, že zásadní otázkou je regulace činností zprostředkovatelů úvěru. Je toho názoru, že by bylo užitečné doplnit zásadu, že je zakázáno inkasovat jakoukoli částku (provize, náklady za zkoumání či poplatky za vypracování spisu), dříve než dojde k převodu půjčených finančních prostředků.

3.3.8

Výbor dále považuje za zásadní, aby informace poskytované spotřebitelům byly také zaměřeny na to, aby se pozorně zamysleli nad svými budoucími možnostmi splácet úvěr. Samozřejmě není možné takovéto chování vždy očekávat, a proto je nutné, aby věřitel jednal zodpovědně a systematicky se opět uchyloval k postupu, který byl kdysi stanoven právními předpisy v řadě členských států a podle něhož by poskytnutý úvěr neměl přesáhnout 70 až 80 % hodnoty nemovitosti. Toto pravidlo mělo značnou hodnotu jako obezřetnostní zásada a jeho cílem bylo, aby se zabránilo neopatrnému chování ze strany finančních institucí. Krize související s rizikovými úvěry prokázala, jak bylo toto pravidlo důležité. Bude třeba uvažovat o jeho znovuzavedení s určitou mírou flexibility pro sociální bydlení, pro něž existují ve většině členských států finanční nástroje.

3.3.9

Praxe omezení financovaného kapitálu by měla dvojí výhodu. Na jedné straně by odradila osoby, jež nejsou solventní, nakupují a poté jsou nadměrně zadlužené. Na straně druhé by poskytla věřiteli záruku o serióznosti spotřebitelů, jelikož prokázali schopnost šetřit. EHSV by si rovněž přál, aby opatření vycházelo ze základní zásady – odpovědné poskytování úvěru pro odpovědné dlužníky.

3.4.1

EHSV vítá harmonizaci metody výpočtu roční procentní sazby nákladů. Vzorec, který musí zahrnovat celkové náklady úvěru s vyloučením nákladů placených spotřebitelem v případě neplnění jeho závazků, umožní srovnání nabídek mezi jednotlivými členskými státy.

3.4.2

Informování dlužníků o jakékoli změně výpůjční úrokové sazby podle článku 13 je velice důležité, jelikož dlužníci si jsou jen výjimečně vědomi změny referenční sazby.

3.5.1

Posouzení bonity spotřebitelů před uzavřením smlouvy a v případě zvyšování celkové úvěrové částky je nezbytné. Je nutné, aby spotřebitelé věděli, že v případě nesplácení úvěru přijdou o svou nemovitost, která se stane předmětem veřejné dražby za tržních podmínek, jež mohou být velmi nevýhodné.

3.5.2

Tato povinnost však nesmí vést k odmítnutí některých kategorií žadatelů o úvěr či dokonce k tomu, že dojde k jejich zneužití a bude jim nabídnut pouze ten či onen typ úvěru. Rovněž je velice důležitá povinnost podat odůvodnění takovýchto zamítnutí a také možnost požádat o přezkum žádosti, je-li zamítnutí důsledkem automatického postupu. Cílem posuzování bonity dlužníků by mělo být předcházet jejich nadměrnému zadlužení. V případě nesplacení úvěru by měl převzít odpovědnost věřitel, jestliže bylo jeho rozhodnutí založeno na nekvalitním posouzení bonity dlužníka. Náklady neodpovědného poskytování úvěrů by měl nést věřitel.

3.5.3

EHSV připomíná, že přikládá mimořádný význam zodpovědnému poskytování úvěru, což si žádá, aby byla dodržována přesná pravidla ze strany věřitele a dlužníka, který musí poskytovat spolehlivé informace o své situaci.

3.6.1

Návrh směrnice požaduje, aby členské státy zajistily pro všechny věřitele přístup k databázím používaným za účelem posouzení bonity spotřebitelů a plnění jejich závazků.

3.6.2

Tyto veřejné a soukromé registry budou muset být sestaveny podle jednotných kritérií definovaných Komisí a v souladu s ustanoveními směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (4) ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.

3.6.3

EHSV znovu připomíná své přání, aby se shromažďování údajů omezilo pouze na finanční závazky. Zároveň je třeba dodržovat práva spotřebitelů a zajistit, aby informace obsažené v těchto databázích nebyly využívány k obchodním účelům.

3.7.1

EHSV se domnívá, že přijetí norem v oblasti poradenství nesmí ohrozit povinnost poskytovat poradenství podle kapitoly 5, jejímž úkolem je zajistit, aby byly spotřebiteli nabízeny vhodné úvěrové produkty.

3.7.2

Kromě toho rozvoj služeb, jež by byly považovány za související, nesmí vést k nárůstu nákladů na úvěr.

3.8.1

Návrh směrnice umožňuje za určitých podmínek uplatnit právo na předčasné splacení. Především stanovuje možnost spravedlivé kompenzace.

3.8.2

Toto ustanovení znevýhodňuje spotřebitele v porovnání s právem existujícím v některých členských státech, kde předčasné splacení je vždy možné s omezenými či žádnými příspěvky v případě úmrtí či nuceného přerušení profesní činnosti.

3.8.3

EHSV se již ve svém stanovisku k návrhu směrnice o spotřebitelských úvěrech ohradil vůči tomu, aby měly členské státy možnost stanovit způsoby kompenzace předčasného splacení, jelikož hrozí, že vzniknou značné rozdíly v zacházení se spotřebiteli a dojde k narušení trhu.

3.9.1

3.9.2

Ustanovení návrhu směrnice se tedy ubírají podle přání Výboru.

3.9.3

Zavádějí:

3.9.4

Návrh směrnice rovněž stanovuje zásadu vzájemného uznávání povolení, což umožňuje zprostředkovatelům, aby jednali podle svobody usazování či svobody poskytování služeb poté, co informují příslušné orgány svého domovského členského státu.

3.9.5

Stanovuje postup informování orgánů, pokud jde o registraci či odebrání povolení, a podmínky spolupráce mezi příslušnými orgány domovského a hostitelského státu.

3.9.6

EHSV se nicméně domnívá, že by bylo vhodnější, kdyby Komise obecně regulovala zprostředkování úvěru samostatným legislativním nástrojem, jako tomu bylo v případě zprostředkovatelů pojištění.

3.10.1

V návrhu směrnice se uvádí:

3.10.2

EHSV si klade otázku, pokud jde o rozsah přenesených pravomocí udělených Evropské komisi v zásadních aspektech legislativního nástroje a také o jejich dopady na právní jistotu tohoto připravovaného ustanovení. Tyto přenesené pravomoci navíc značně přesahují rámec stanovený článkem 290 Smlouvy, definovaný ve sdělení Komise o provádění článku 290 Smlouvy o fungování Evropské unie. Možnost přenesení pravomoci má být omezena a využívána pouze ve výjimečných situacích.

3.10.3

Návrh směrnice nařizuje členským státům, aby dohlížely na provádění této směrnice a byly obezřetné s cílem zabránit jakémukoli obcházení.

3.10.4

3.10.5

Návrh směrnice rovněž stanovuje lhůtu dvou let pro provedení této směrnice a přezkum pět let po vstupu této směrnice v platnost, což se zdá být rozumné, jelikož posouzení dopadu opatření směrnice umožní posoudit její vhodnost.