—

V rámci prvního žalobního důvodu je vytýkáno, že délka řízení představující 62 měsíců více než dva a půl krát překročila obvyklou lhůtu stanovenou v čl. 9 odst. 6 nařízení 2015/1589 (1).

—

V rámci druhého žalobního důvodu se uvádí, že neexistuje zvýhodnění, protože díky stabilizačnímu účinku, který spotřebitelé v pásmu základního zatížení způsobují, existuje přiměřené protiplnění. Osvobození krom toho není financováno ze státních prostředků.

—

V rámci třetího žalobního důvodu se uvádí, že úplné osvobození spotřebitelů v pásmu základního zatížení odstraňuje vážné narušení hospodářského života v Německu. Zejména průmysl náročný na energii musí zůstat konkurenceschopným a musí být zabráněno tomu, aby se přesunul do zahraničí.

—

V rámci čtvrtého žalobního důvodu je vytýkáno, že požadování minimálního poplatku ve výši 20 % zveřejněných síťových poplatků s odkazem na znění § 19 odst. 2 StromNEV, které platilo do 3. srpna 2011, je svévolné a je v rozporu se zákazem diskriminace.

—

Dále se uvádí, že pouze stanovení síťových poplatků na základě fyzikální metody zaručuje dodržení zásady příčinné souvislosti nákladů, jakož i placení přiměřených a nediskriminačních síťových poplatků.

—

Uložení povinnosti vyžadovat vrácení je v rozporu se zákazem diskriminace také proto, že Komise nezohlednila přechodné ustanovení § 32 odst. 3 StromNEV.

—

Konečně se uvádí, že spotřebitelé v pásmu základního zatížení a atypičtí uživatelé ve smyslu § 19 odst. 2 první věty StromNEV se podstatně liší. Skutečnost, že obě skupiny uživatelů sítě musí i přes tyto rozdíly platit minimální poplatek ve výši 20 %, není věcně odůvodněna.