5.7.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 171/19

1)

Je třeba ustanovení 5 a ustanovení 8 body 1 a 3 rámcové dohody EKOS, UNICE a CEEP o pracovních poměrech na dobu určitou, která je nedílnou částí směrnice Rady 1999/70/ES (Úř. věst. L 175, 10.7.1999, s. 42), vykládat tak, že právo Společenství nedovoluje členskému státu při provádění této rámcové dohody přijmout opatření: a) pokud rovnocenná opatření ve smyslu čl. 5 bodu 1 rámcové dohody již existovala ve vnitrostátním právním řádu před vstupem směrnice v platnost a b) pokud se opatřeními přijatými k provedení rámcové dohody sníží všeobecná úroveň ochrany zaměstnanců na dobu určitou ve vnitrostátním právním řádu?

2)

V případě kladné odpovědi na první otázku, je snížení ochrany zaručené zaměstnancům na dobu určitou v případě nikoli mnohonásobných po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, ale pouze jediné smlouvy, jejímž předmětem je nicméně ve skutečnosti poskytování služeb ze strany zaměstnance k uspokojení nikoli dočasných, výjimečných nebo naléhavých, ale „stálých a trvalých“ potřeb, spojené s výkladem uvedené rámcové dohody a uvedené směrnice, zakázáno nebo dovoleno z hlediska práva Společenství?

3)

V případě kladné odpovědi na první otázku, pokud existovalo rovnocenné opatření ve vnitrostátním právním řádu ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody před vstupem směrnice 1999/70/ES v platnost, jako je čl. 8 odst. 3 zákona 2112/1920 dotčený v původním řízení, představuje přijetí právního opatření, kterým se provádí rámcová dohoda, jako je článek 11 prezidentského nařízení č. 164/2004 dotčený v původním řízení, nedovolené snížení obecné úrovně ochrany zaměstnanců na dobu určitou ve vnitrostátním právním řádu ve smyslu čl. 8 bodů 1 a 3 rámcové dohody:

4)

V případě kladné odpovědi na první otázku, pokud existovalo rovnocenné právní opatření ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, která je nedílnou částí směrnice 1999/70/ES, ve vnitrostátním právním řádu před vstupem uvedené směrnice v platnost, jako je čl. 8 odst. 3 zákona č. 2112/1920 dotčený v původním řízení, představuje rozhodnutí řeckého zákonodárce při provádění výše uvedené směrnice do řeckého práva spočívající jednak ve vyloučení výše uvedených případů zneužití, kdy zaměstnanec uzavřel pouze jedinou pracovní smlouvu na dobu určitou, jejímž předmětem bylo nicméně ve skutečnosti poskytování služeb ze strany zaměstnance k uspokojení nikoli dočasných, výjimečných nebo naléhavých, ale „stálých a trvalých“ potřeb, z oblasti ochrany výše uvedeného prezidentského nařízení č. 164/2004, a jednak v nepřijetí obdobného opatření specifického pro daný případ a účinného, které by zaručovalo ochranu zaměstnanců vůči tomuto specifickému případu zneužití, vedle obecné ochrany stanovené obecným pracovním právem v Řecku, v každém případě pracovní činnosti na základě neplatné smlouvy, nezávisle na existenci zneužití ve smyslu rámcové dohody, a jež zahrnuje nárok zaměstnance na zaplacení odměny a odstupného, bez ohledu na skutečnost, zda zaměstnanec pracoval na základě platné pracovní smlouvy či nikoli, nedovolené snížení obecné úrovně ochrany zaměstnanců na dobu určitou ve vnitrostátním právním řádu ve smyslu ustanovení 8 bodů 1 a 3 rámcové dohody s ohledem na to, že:

5)

V případě kladných odpovědí na předchozí otázky, musí vnitrostátní soud při výkladu vnitrostátního práva v souladu se směrnicí 1999/70/ES nepoužít ustanovení neslučitelná s touto směrnicí obsažená v právním opatření přijatém k provedení rámcové dohody, která vedou ke snížení obecné úrovně ochrany zaměstnanců na dobu určitou ve vnitrostátním právním řádu, jako jsou ustanovení prezidentského nařízení č. 164/2004, která mlčky a nepřímo, ale zjevně, vylučují patřičnou ochranu v případech zneužívání, kdy zaměstnanec uzavřel pouze jedinou pracovní smlouvu na dobu určitou, jejímž předmětem je nicméně ve skutečnosti poskytování služeb ze strany zaměstnance k uspokojení nikoli dočasných, výjimečných nebo naléhavých, ale „stálých a trvalých“ potřeb, a použít místo nich ustanovení obsažená v rovnocenném vnitrostátním právním opatření, které existovalo před vstupem směrnice v platnost, jako je ustanovení čl. 8 odst. 3 zákona č. 2112/1920?

6)

V případě, že vnitrostátní soud shledá, že ustanovení (v daném případě čl. 8 odst. 3 zákona č. 2112/1920), které představuje rovnocenné právní opatření ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, která je nedílnou částí směrnice 1999/70/ES, je v zásadě použitelné ve věci, která se týká pracovních poměrů na dobu určitou a na základě tohoto ustanovení zjištění, že k uzavření pracovní smlouvy – také pouze jediné – došlo na dobu určitou bez objektivního důvodu spojeného s povahou, typem a charakterem poskytované činnosti znamená, že tato smlouva musí být uznána jako pracovní smlouva na dobu neurčitou, potom: