21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/9

1.1

Výzvy stanovené v oblasti udržitelného rozvoje, vystupňované v důsledku krize veřejných financí, jsou dostatečně závažné na to, aby se občanská společnost mobilizovala s cílem podpořit politické činitele a napomoci nezbytným hospodářským a společenským změnám i opětovnému nastolení rovnováhy veřejných financí.

1.2

Nehledě na vědecké názory závisí úspěch politických rozhodnutí v široké míře na tom, jak budou přijata občanskou společností. Ta bude muset být úzce zapojena do všech etap provádění politik udržitelného rozvoje v duchu větší transparentnosti konečných rozhodnutí a přijaté zodpovědnosti.

1.3

Účast občanské společnosti na vypracování ambiciózní politiky udržitelného rozvoje bude muset být dobře strukturována, pokud má být účinná a nemá se proměnit v populistický nástroj.

1.4

EHSV žádá, aby s ohledem na níže uvedené úvahy a doporučení byly občanská účast a sdílení znalostí začleněny do revize strategie udržitelného rozvoje v roce 2011. Tuto integraci je třeba uskutečnit konkrétně prostřednictvím akčního plánu, finančních pobídek a zveřejněním osvědčených postupů pro kolektivní iniciativy občanské společnosti.

1.5

EHSV je dále toho názoru, že udržitelný rozvoj bude muset ve strategii EU 2020 zaujmout důležité místo.

2.1

„Zemi jsme nezdědili po předcích, ale máme ji vypůjčenou od našich dětí.“ Toto moudré rčení kanadského indiánského kmene Haida výstižně vyjadřuje výzvu, která stojí před současnou generací: změnit náš způsob života a stanovit nové způsoby účinného, sociálně spravedlivého a ekologicky udržitelného hospodářského rozvoje, který by zajistil spravedlivé rozdělení bohatství a zaručil každému občanu přístup k důstojné životní úrovni.

2.2

Některé tyto změny vyžadují iniciativy „shora dolů“, jako jsou legislativní ustanovení, programy veřejných či soukromých investic atd. Jiné naopak vyžadují iniciativy „zdola“ od občanů, kteří jsou si vědomi toho, že je důležité, aby i oni osobně přispěli svým dílem. Toto přispění se konkrétně projevuje změnou jejich chování a způsobů spotřeby a prostřednictvím podpory či angažovanosti v rámci iniciativ a akcí samosprávných orgánů ve prospěch udržitelného rozvoje.

2.3

Vlády a Unie musí uznat, že tyto iniciativy „zdola“ jsou nezbytné nikoli pouze proto, aby se dospělo k udržitelnějšímu hospodářství, ale aby se také dosáhlo cílů, které si politické orgány stanovily v oblasti udržitelného rozvoje. Iniciativa na úrovni Evropské unie by mohla jistě přinést značnou přidanou hodnotu zejména zveřejněním osvědčených postupů v oblasti angažovanosti a iniciativy občanů a samosprávných orgánů ve prospěch udržitelného rozvoje.

2.4

Cílem tohoto stanoviska je tedy vydat doporučení, co by mohla Evropa udělat pro zvýšení účinnosti a počtu společných iniciativ zahajovaných institucemi, podniky, odborovými organizacemi, nevládními organizacemi, dalšími sdruženími a členy občanské společnosti s cílem podpořit pokrok v oblasti udržitelného rozvoje.

2.5

EHSV v tomto stanovisku rozvíjí několik úvah o způsobech aktivnějšího přispívání celé občanské společnosti k udržitelnému rozvoji a o typu rámcových struktur, které by měla Evropa zavést, aby bylo možné daným iniciativám napomáhat a zajistit jejich optimální účinnost.

3.1

V současnosti se hodně diskutuje o změně klimatu, která je zcela jistě hrozbou s potenciálními katastrofickými důsledky v budoucnu. Nejedná se však o jediný jev, který brání udržitelnému rozvoji naší společnosti: ztráta biologické rozmanitosti, odlesňování, ničení půdy, toxický odpad, těžké kovy, organické znečišťující látky, nekontrolovaná urbanizace, sociální nerovnosti a nespravedlnost atd. jsou rovněž zásadními problémy lidstva.

3.2

Abychom dospěli k ekologickému a sociálně udržitelnému způsobu života, bude třeba se distancovat od postoje, který spočívá v úsilí o stále větší rozvoj, jenž není udržitelný, a bude nutné přejít z období nadbytečné spotřeby a plýtvání do období blahobytu zaměřeného na lidský a sociální rozvoj. Jak uvedla Hospodářská, sociální a environmentální rada Francie, je třeba zohlednit lidské bytosti jako biologické, sociální, přírodní a kulturní osoby a jako jednotlivce.

3.3

Nedostatečně udržitelné chování však není pouze současným jevem. Postoj člověka vůči životnímu prostřední nikdy nebyl „příliš udržitelný“. Rozsah a rychlost ničení ekosystémů zapříčiněné způsobem výroby a spotřeby je však něco zcela nového.

3.4

Změnilo se rovněž to, že vědecké poznatky o fungování ekosystémů nyní umožňují (relativně) prokázat a pochopit závažnost situace a poukázat na řadu způsobů jednání v naší společnosti, které nejsou udržitelné. Zjevné varovné signály však očividně nestačí k tomu, aby si společnost dostatečně uvědomila své jednání a přešla k udržitelnějšímu a sociálně odpovědnějšímu způsobu života.

3.5

Pojem udržitelného rozvoje, který se původně zaměřoval především na přírodní zdroje (vyčerpání zásob fosilních paliv) a znečištění (ničení stratosférického ozónu) prostřednictvím norem pro emise škodlivých výrobků či limitů pro čerpání zdrojů, má nyní obecnější význam zahrnující požadavky týkající se hospodářského růstu a sociální soudržnosti. Udržitelný rozvoj tedy slučuje snahu o spravedlivý rozvoj společnosti, zejména potírání chudoby, a snahu o to, abychom budoucím generacím předali zdravé, bohaté a rozmanité životní prostředí.

3.6

Pojem životní prostředí se tedy časem zobecnil. Na začátku se na ekosystémy zaměřovala především hnutí zelených, která se rozvíjela v celé západní společnosti. V současnosti si toto téma, rozšířené o udržitelný rozvoj, přivlastnily všechny politické strany.

3.7

Je třeba zdůraznit, že občanská společnost se vždy angažovala. Již existuje mnoho občanů, kteří se individuálně či v rámci společných činností angažují ve prospěch udržitelnějšího způsobu života. Jako příklad lze uvést následující:

3.8

Rovněž na regionální úrovni vznikly profesní organizace, sdružení nebo panely složené z občanů, jejichž účelem je diskutovat o otázkách spojených s udržitelným rozvojem, vyjadřovat názory a podněcovat akce.

3.9

Navzdory silnému mediálnímu zviditelnění nedávné konference OSN o změně klimatu v Kodani však zájem o udržitelný rozvoj klesá. To lze vysvětlit zejména tím, že boj proti změně klimatu, který je pouze jednou (i když důležitou) částí udržitelného rozvoje, někdy staví ostatní zásadní oblasti do pozadí. Ke ztrátě iluzí občanů, kteří očekávali oficiální závazek politických představitelů, se přidává určitá skepse vůči reálnému riziku, které hrozí v souvislosti se změnou klimatu. Takto skepticky se vyjadřují někteří vědci a političtí činitelé, kteří zpochybňují závažnost situace, což vede na jedné straně k určitému úbytku nadšení a na druhé straně posiluje protestní hnutí.

3.10

Usnesení EHSV „Není cesty zpět“ z 23. listopadu 2009, zaslané na konferenci v Kodani, získává nový význam a obrací se na celou občanskou společnost: podniky, odborové organizace a organizace občanské společnosti. Všichni se budou muset snažit o zmírnění změny klimatu a přizpůsobit se jí.

3.11

Vzhledem k neuspokojivému výsledku konference v Kodani a výsledné hrozící netečnosti je skutečně více než kdy jindy třeba podnítit občanskou společnost k akci. Jak EHSV navrhl, občanská společnost bude muset vyvíjet tlak na Evropskou unii, aby neupadla v pokušení a nevyužila případný nezdar konference v Kodani jako záminky k omezení vlastních ambicí či ke snížení závazku, ale zdvojnásobila úsilí o zavedení nízkouhlíkového modelu rozvoje, který by chránil přírodní zdroje a zakládal svou konkurenceschopnost na schopnosti sloučit inovace, produktivní investice a lidský kapitál.

3.12

Je totiž nepopiratelné, že existují vzájemné vazby mezi oblastí životního prostředí, hospodářstvím a sociální a kulturní oblastí. Proto je nezbytný mezioborový přístup, jenž by spojil subjekty s velice různými kompetencemi a zájmy, které by měly překročit hranice institucí a oborů a spojit své odborné znalosti a zdravý rozum. Je skutečně důležité zabránit tomu, aby se různé složky společnosti vzájemně neutralizovaly a rozhodnutí nepřipadlo voleným zástupcům nebo nejlépe organizovaným zájmovým skupinám.

3.13

Iniciativy občanské společnosti v této oblasti mohou být skutečně hybnou silou politického rozhodnutí. Občanská společnost dokáže sjednotit subjekty a politické činitele, zvýšit povědomí všech odvětví společnosti s cílem změnit jejich způsob života, spotřeby a výroby a zahájit ambiciózní iniciativy a akce.

4.1

V návaznosti na iniciativy organizované občanské společnosti Deklarace Světové konference Spojených národů o životním prostředí a rozvoji (UNCED), která se konala v roce 1992 v Riu de Janeiru, poprvé oficiálně zapojila občanskou společnost do diskusí o udržitelném rozvoji. Mezi 27 zásadami pro uplatňování udržitelného rozvoje, jež byly při této příležitosti stanoveny, bylo zejména rozhodnuto, že veřejnost musí být zapojena do rozhodování a že vzhledem k současné situaci mají větší roli hrát ženy, mládež, místní komunity a menšiny.

4.2

Kapitola 28 Agendy 21 (program uplatnění udržitelného rozvoje, vypracovaný na summitu v Riu de Janeiru) vyzývá místní orgány, aby začlenily udržitelný rozvoj do svých akčních programů na základě „konzultace s obyvatelstvem“.

4.3

Tímto způsobem byl uznán význam zapojení občanské společnosti do analýzy důsledků činnosti veřejných orgánů, do konečných rozhodnutí a zodpovědnosti v oblasti životního prostředí. Z tohoto důvodu budou muset být všechny zainteresované strany nějakým způsobem (pro některé z nich, zejména budoucí generace, to samozřejmě není možné) úzce zapojeny do přípravy a provádění projektů.

4.4

Od té doby požadují účast v této diskusi kromě institucionálních a politických subjektů také nevládní organizace a po nich podniky, odborové organizace, místní a územní orgány a další sdružení. Vyvíjejí řadu činností, iniciativ a doporučení ve prospěch udržitelného způsobu života.

5.1

EHSV jako institucionální představitel občanské společnosti organizované na úrovni Evropské unie se již několik let zabývá udržitelným rozvojem a v roce 2009 zřídil Středisko pro sledování udržitelného rozvoje. Jeho cílem je podporovat přispění občanské společnosti k definování politiky udržitelného rozvoje, která by slučovala environmentální, hospodářské a sociální zájmy. V této souvislosti EHSV vypracoval řadu stanovisek a doporučení k zásadním otázkám v oblasti udržitelnosti a bude i nadále navrhovat praktická řešení, jako ve stanovisku Budování udržitelného hospodářství změnou našeho modelu spotřeby (INT 497).

5.2

Je však zřejmé, že váha institucionálních a politických subjektů je v porovnání s občanskou společností nadále značná. Navíc některé činnosti, zdánlivě zaměřené na podporu udržitelného rozvoje, jsou pod vlivem spíše politických, finančních či ideologických než environmentálních zájmů a jsou podřízené vůli jedněch či druhých. Proto nastává riziko, že se udržitelný rozvoj stane nástrojem a vlastnictvím lobbistických skupin a bude sloužit cílům značně vzdáleným od původních témat.

5.3

Málokdy se však podaří zapojení všech stran. Část občanské společnosti se často vyjadřuje až tehdy, kdy je řešení problémů naléhavě nutné, zatímco v situacích, které nejsou akutní, je více ponechán prostor lobbistickým a protestním skupinám.

5.4

Půjde tedy o to, nespokojit se pouze s prostými informačními akcemi, ale získat prostředky umožňující dosáhnout participativní demokracie, v níž se na předběžných dohodách podílí celá občanská společnost v rámci struktur, které jsou reprezentativní a působí v dlouhodobém horizontu, přičemž slučují environmentální, sociální a hospodářské zájmy v místních a globálních akcích. Současně s globálními akcemi je v této souvislosti zásadní podporovat místní iniciativy a úzce do nich zapojovat občanskou společnost. To je nejlepší způsob, jak se s přijatými akcemi mohou ztotožnit ti, na které jsou zaměřeny.

6.1

V systému víceúrovňové správy, jak jej uplatňuje Evropská unie, se k zajištění účasti občanů v diskusích a rozhodovacím procesu doporučuje nevyužívat pouze demokraticky zvolené zastupitelské instituce.

6.2

Aarhuská úmluva, která byla sjednána v rámci Evropské hospodářské komise OSN (EHK OSN), uvádí zásady účinné účasti občanů na rozhodnutích týkajících se životního prostředí. Týká se práva na přístup k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

6.3

Aarhuská úmluva stanoví, že orgány veřejné správy musí poskytovat veškeré informace v jejich držení každému žadateli na jeho žádost, aniž by musel prokazovat svou totožnost či oprávněný zájem. EHSV se ve svém stanovisku ke směrnici 2003/4/ES kriticky vyjádřil ke skutečnosti, že převedení do práva Společenství v některých bodech této úmluvě neodpovídalo, mimo jiné co se týče pojmu „kvalifikovaného subjektu“, který je oprávněn k přístupu k informacím. EHSV je toho názoru, že je třeba tuto směrnici revidovat. Rovněž lituje, že na úrovni Evropské unie se nevyhodnotily výsledky uplatňování této úmluvy, ačkoli státy, které úmluvu ratifikovaly, mají povinnost vyhotovit zprávu o jejím uplatňování.

6.4

Nejprve je třeba určit cílové obyvatelstvo, které bude vyzváno, aby se podílelo na přípravě a stanovení politik udržitelného rozvoje. V této fázi je rovněž třeba rozhodnout o způsobech nabírání dobrovolníků, vytyčit konkrétní cíle a určit metodiku, postupy hodnocení a šíření výsledků.

6.5

Jelikož se udržitelný rozvoj přímo týká všech občanů bez výjimky, obyvatelstvo, které vyjadřuje své názory, bude reprezentativní pouze tehdy, pokud bude pokrývat širokou škálu sociálně-demografických charakteristik a celou řadu různých odborných zkušeností a názorů.

6.6

Je tedy třeba jasně určit problémy a definovat konkrétní prioritní cíle, kterých je třeba dosáhnout v krátkodobém a střednědobém časovém horizontu, a to se zohledněním sociálních a kulturních rozměrů problémů, které se budou muset dotýkat skutečných zájmů občanů. To znamená, že je třeba problémy hierarchicky odstupňovat a zabývat se jimi podle stupně jejich priority, podle závažnosti jejich dopadů a škod, které z nich mohou vyplynout, a nákladů, které budou nutné pro jejich řešení.

6.7

Občané musí být schopni pojímat účast jako přijetí větší zodpovědnosti, což znamená, že budou muset být do iniciativ zapojeni v raném stádiu, v průběhu vypracování strategie a projektů a plnit aktivní úlohu při každé etapě procesu.

6.8

V každé fázi diskusí a hledání konsensuálních řešení by měl být na místní, regionální nebo národní úrovni určen jednotlivec – „prostředník pro otázky udržitelného rozvoje“, který by měl odborné znalosti v oblasti vedení diskusí a byl by osobností nezávislou na jakýchkoli zájmových skupinách. Byl by pověřen informováním, motivováním a náborem všech zainteresovaných občanů, kteří se budou chtít zúčastnit. Měl by zajistit ústřední koordinaci akcí a zároveň dbát na to, aby byly vyslechnuty všechny názory a všichni účastníci měli možnost se zúčastnit bez toho, aniž by toho bylo jakkoli zneužito.

6.9

Tento prostředník by měl rovněž plnit úlohu kontaktní osoby a mluvčího na veřejnosti a vůči sdělovacím prostředkům, aby šířil názory zastánců udržitelného rozvoje, dbal na to, aby informace byly správné, a zabránil tomu, aby tisk jednostranně monopolizoval pozornost veřejnosti. Tento průvodce by měl rovněž úzce spolupracovat se zodpovědnými činiteli z oblasti školního vzdělávání, aby se povědomí o udržitelném rozvoji rozšiřovalo již od nejranějšího věku.

6.10

Za účelem motivace co nejvíce občanů k aktivní účasti na rozhodovacím procesu týkajícím se udržitelného rozvoje bude třeba analyzovat a potírat příčiny, které způsobují spíše váhavý a vyčkávavý přístup značné části společnosti.

7.1

Opatření zaměřená proti ničení ekosystémů a ve prospěch změny způsobu života jsou v současné době předmětem dlouhodobého plánování spíše než krátkodobou operativní skutečností. Výzvy jsou ještě příliš často vnímány tak, jako by se jednalo o environmentální problémy, jejichž vývoj směrem ke katastrofickému rozsahu je pomalý a prozatím zanedbatelný, avšak z dlouhodobého hlediska tragický. Jedná se o „utilitaristickou“ vizi, jejíž zohledňování životního prostředí se omezuje na každodenní život a na viditelné dopady a škody, přičemž přehlíží potenciální rizika, jež jsou nepostřehnutelná či nejsou prokázaná.

7.2

Aby všichni občané pochopili, proč je důležité změnit chování, bude třeba je informovat a podat jim srozumitelné vysvětlení, a to bez použití specializované a komplikované terminologie. Je však třeba se vyhnout sloganům a vyvarovat se toho, aby na místo vědy nastoupily emoce.

7.3

Lepší komunikace zprostředkovaná různými sdělovacími prostředky pomocí jasných a srozumitelných zpráv by jistě umožnila, aby se občané lépe ztotožnili s problémy, jimž jsou vystaveni, a také s akcemi, jež je třeba uskutečnit.

7.4

Tyto zprávy musí být navíc objektivní. Zahlcovat občany pouhými čísly, které by byly prezentovány jako nevyvratitelné skutečnosti, ačkoliv nejsou dostatečně věrohodné, jako tvrzení bývalého viceprezidenta Spojených států, podle nějž nebude do pěti let v Arktidě v létě žádný led, je kontraproduktivní. Podobná prohlášení vedou k nedůvěře vůči politickým činitelům a způsobují netečnost vůči skutečným problémům.

7.5

Přehnané předpovídání okamžitých a nevyhnutelných dramatických katastrof vytváří klima neustálého strachu, který vede k egocentrismu a je záminkou k odůvodnění přístupu „NIMBY“ („ne u mě na dvorku“), který je škodlivý pro sociální soudržnost a udržitelný rozvoj. Místní iniciativy zaměřené proti výstavbě větrných elektráren s odůvodněním, že kazí krajinu, či nedovolené pálení odpadu s cílem vyhnout se poplatku za hromadný svoz odpadu, jsou výmluvnými příklady svědčícími o tomto uzavření se do sebe.

7.6

Tato lhostejnost je závažná, protože i když důsledky pravděpodobně nejsou tak tragické, jak se nás někteří snaží přesvědčit, existují problémy, které je třeba urychleně řešit. V souladu se zásadou předběžné opatrnosti je lépe reagovat na situace, které představují potenciální nebezpečí, a nečekat, až bude toto nebezpečí vědecky prokázáno.

7.7

Bude třeba dbát na to, aby výsledky a úspěchy občanské účasti byly dokumentovány a šířeny mimo okruhy odborníků, jelikož příklady osvědčených postupů jsou nejlepším způsobem, jak šířit pokrok.

7.8

Aby se občanská společnost dlouhodobě angažovala, bude třeba klást důraz na návrhy předkládané občany, které byly uskutečněny v praxi, a zveřejňovat je, i kdyby to bylo jen částečně.

7.9

Bude třeba vyvinout větší úsilí v hledání metod, které by umožnily změnit chování jednotlivců. Velice užitečným způsobem je jistě začlenění vzdělávání zaměřeného na udržitelný rozvoj do vzdělávacích systémů jednotlivých států, aby se zvyšovalo povědomí dětí o těchto otázkách již od útlého věku. Právě v tomto duchu EHSV zahájil diskusi o realizovatelnosti evropské sítě národních fór o vzdělávání a odborné přípravě v oblasti čisté energie.

8.1

Velké množství subjektů způsobuje velkou různorodost činností z hlediska formy i obsahu, které tedy nelze porovnávat a málokdy umožňují stanovit společného jmenovatele. Z toho důvodu je nezbytné provádět pravidelné hodnocení činností v rámci udržitelného rozvoje.

8.2

Využívání udržitelného rozvoje k vlastním cílům na jedné straně a občasná přílišná regulace na straně druhé kromě toho vyžadují provádění neustálého hodnocení založeného na ukazatelích stavu pokroku projektů.

9.1

Podle programu, který byl přijat v roce 1992 v Riu de Janeiru, musí členské státy přijmout společný systém pro dohled a hodnocení pokroku dosaženého v oblasti udržitelného rozvoje obecně a konkrétně místními agendami. Rovněž musí vytvořit všeobecně přijímané ukazatele v hospodářské, sociální a environmentální oblasti, které budou užitečným základem pro přijímání rozhodnutí na všech úrovních. Tyto ukazatele musí být výsledkem konsensu a představovat reprezentativní pojetí tří rozměrů udržitelného rozvoje.

9.2

Hodnocení spočívá v posouzení stavu, v analýze a doporučeních. Jeho účelem je vyjádřit se k hodnotě politiky, programu či činnosti. Je však třeba uznat, že environmentální, lidský a sociální rozměr je často obtížné hodnotit. Je však nutné toto úsilí vynaložit, jelikož převaha HDP, který byl dosud hlavní referencí pro prosperitu a kvalitu života, může vést k tomu, že političtí činitelé budou přijímat rozhodnutí, jež budou mít negativní dopad na sociální soudržnost a životní prostředí a budou zanedbávat potřeby budoucích generací. (1)

9.3

Hodnocení udržitelného rozvoje spočívá v tom, pojmout trendy ve dvou základních směrech: na jedné straně se jedná o hodnocení absorpční kapacity a na straně druhé o hodnocení vývoje správy lidských společenství.

9.4

V nedávném stanovisku (CESE 647/2010 Překročit HDP – Měření pokroku v měnícím se světě; zpravodaj: Josef Zbořil) EHSV vítá úsilí Komise rozšířit národní účty o environmentální a sociální problematiku. V roce 2010 má být předložen právní rámec environmentálního účetnictví. V současné době není maximálně využíván potenciál sociálních ukazatelů v národních účtech. Lze očekávat, že nezbytnost využívat tyto ukazatele bude stále zřetelnější v souvislosti s tím, jak se bude vyvíjet komplexní a integrovaný přístup k měření a hodnocení pokroku v měnícím se světě.

10.1

Rozmanitost programů a činností, které provádějí vnitrostátní, regionální a místní orgány veřejné správy za účelem podpory udržitelného způsobu chování a života, vyžaduje vícerozměrné hodnocení, přičemž je třeba mít na paměti, že přijatelnost hodnocení se značně liší podle zvolených oblastí, metod a kritérií.

10.2

Hodnocení na úrovni členských států bude navíc muset mít pluralitní charakter a zahrnovat všechny zainteresované strany a jednotlivce: orgány odpovědné za definování a provádění činností, regulační orgány, poskytovatele služeb, zástupce spotřebitelů, odborových organizací a občanské společnosti atd. Výzkumy veřejného mínění, nehledě na to, že jsou někdy obtížně interpretovatelné, náleží k informační politice zaměřené na zvyšování povědomí a účasti občanů a podniků a umožňují jim komunikovat s hodnotícími orgány a obrátit se na ně se stížnostmi.

10.3

Kromě pluralitního charakteru bude muset být toto hodnocení nezávislé a zohledňovat odlišné přístupy vzhledem k tomu, že různé zainteresované strany nemají stejné zájmy, v některých případech mají dokonce zájmy protichůdné a nemají k dispozici rovnocenné informace a odborné posudky.

10.4

Hodnocení environmentální, hospodářské a sociální účinnosti a výsledky různých činností ve prospěch udržitelného rozvoje nelze založit na jediném kritériu, ale na celém souboru kritérií.

10.5

Hodnocení má smysl pouze tehdy, pokud se vztahuje na stanovené cíle a úkoly, které vycházejí ze tří pilířů Lisabonské strategie (hospodářský růst, sociální soudržnost a ochrana životního prostředí). Musí mít tedy více kritérií.

10.6

Podle vzoru návrhů, které EHSV vydal pro služby obecného zájmu (2), se systém hodnocení bude muset zakládat na pravidelných zprávách vyhotovených na národní či místní úrovni hodnotícími orgány, které zřídí členské státy podle výše jmenovaných zásad.

10.7

Na úrovni Evropské unie se bude jednat o to, stanovit způsoby výměn, konfrontací, srovnávání a koordinace. Od té chvíle bude na Unii, aby podněcovala dynamiku nezávislého hodnocení, a to tím, že ve shodě s představiteli dotyčných zainteresovaných stran vypracuje jednotnou metodu hodnocení na evropské úrovni na základě společných ukazatelů. Musí rovněž stanovit způsoby svého fungování.

10.8

Aby bylo hodnocení relevantní a užitečné, je třeba vytvořit pluralitní řídící výbor, složený ze zástupců všech zainteresovaných stran. Co se týče tohoto výboru, jedná se v tomto případě o úkoly, které by zcela odpovídaly kompetenci Evropské agentury pro životní prostředí ve spolupráci se Střediskem pro sledování udržitelného rozvoje EHSV.

10.9

Řídící výbor by měl mít na starosti:

10.10

Diskuse se všemi zainteresovanými stranami o hodnotících zprávách by mohly mít podobu výroční konference o výsledcích činností ve prospěch udržitelného rozvoje, na níž by byly prezentovány příklady osvědčených postupů.