16.5.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/57

1.1

Politika životního prostředí dnes představuje jednu z hlavních sociálních výzev pro státní orgány a pro činitele hospodářské politiky. Pomalost, se kterou se k problémům životního prostředí přistupuje na globální úrovni, nemůže nadále sloužit jako výmluva k odkládání změn právních předpisů a chování, jež jsou nutné k zajištění základního cíle EU, jímž je dosažení udržitelného rozvoje.

1.2

Evropský průmysl disponuje značným potenciálem, aby se mohl stát udržitelným hospodářstvím, jeho úspěch však bude stále více záviset na inovačních schopnostech, které se mu podaří vložit do průmyslových změn, jež se staly nezbytnými kvůli otevření trhů, procesu globalizace a změnám v technologiích a znalostech, jež byly urychleny rostoucí citlivostí k zásadám ochrany životního prostředí a přírodních zdrojů.

1.3

Výbor se domnívá, že jak všechny veřejné i soukromé hospodářské a sociální subjekty, tak i političtí činitelé a veřejné orgány by si měli být plně vědomi toho, že stojí před novou průmyslovou revolucí, která staví do čela rozvoje kvalitu života a životního prostředí a vyžaduje nový, integrovaný způsob plánování, výroby, spotřeby, zachování a řízení přírodních zdrojů.

1.4

Výbor se domnívá, že je třeba okamžitě přejít od obranného a pasivního postoje k postoji rozhodnému a aktivnímu, který přichystá budoucnost díky vypracování jasného a stabilního rámce pozitivních opatření na udržitelném základě na úrovni EU i členských států, která urychlí:

1.5

EHSV považuje za důležité, aby základem tohoto nového aktivního přístupu byla spíše prevence než nápravná opatření ex post a také postupy v oblasti evropských právních předpisů týkajících se životního prostředí, které budou jednotné pro všechny subjekty a užitečné pro zákonodárce, hospodářské subjekty i spotřebitele.

1.6

Výbor je přesvědčen, že za technologický rozvoj a inovace by měli především hlavně odpovídat podnikatelé a veřejné orgány: nicméně podnikatelé i veřejné orgány musí být stimulováni, povzbuzováni a podporováni vhodnými evropskými, národními a místními politikami a partnerstvími veřejného a soukromého sektoru, která zjednoduší a uvolní zdroje nezbytné pro řešení těchto problémů.

1.7

Výbor považuje za zásadní, aby na úrovni EU byly nové a udržitelné průmyslové iniciativy integrovány do strukturálních fondů, programů Společenství v oblasti inovací, výzkumu a vzdělávání, a do příslušných finančních nástrojů.

1.8

Výbor připomíná Komisi a členským státům, že je nezbytné urychlit přijetí konkrétních zjednodušujících opatření, aby byly vyloučeny nadbytečné povinnosti a sníženy rostoucí ekonomické náklady spojené s byrokratickými a technickými požadavky stávajících právních předpisů v oblasti životního prostředí, které budou muset být racionalizovány a soudržně konsolidovány.

1.8.1

Kromě uskutečňování politiky životního prostředí, která by byla co nejsrozumitelnější, uživatelsky nejpřívětivější a bez dodatečné finanční zátěže především pro malé a střední podniky, je nezbytná větší koordinace a rozvoj řady politik a nástrojů na různých úrovních. Zásada „zjednodušení a zlepšení tvorby právních předpisů“ se musí projevit v konsolidovaných a koherentních nařízeních v oblasti životního prostředí, které procesu přizpůsobování se průmyslovým změnám poskytnou právní jistotu a transparentnost a zaměří se na lepší ochranu zdrojů a životního prostředí a na uplatňování udržitelných a konkurenceschopných technologických inovací na celosvětových trzích. MSP musí mít kapacitu, která jim umožní vyrovnat se s náklady na dodržování předpisů, aniž by byla poškozena jejich konkurenční výhoda.

1.9

Výbor zdůrazňuje důležitost rychlého přijetí dlouhodobé integrované strategie Společenství, která by veřejným a soukromým subjektům s rozhodovací pravomocí poskytla jistotu, aby se mohly přizpůsobit technologickým a organizačním změnám nezbytným pro dodržování nejnovějších norem ochrany životního prostředí.

1.10

Pakt o stabilitě a růstu by mohl být případně přeformulován tak, aby lépe odpovídal cílům Lisabonské a Göteborgské strategie v oblasti udržitelnosti životního prostředí a aby jasně, transparentně a bez narušení hospodářské soutěže dlouhodobě podněcoval nezbytné veřejné investice a zbavil je definice „veřejného dluhu“.

1.11

Členské státy by do svých ročních zpráv souvisejících s lisabonským procesem měly začlenit podrobný seznam ročních investičních plánů v oblasti životního prostředí, které připravily, a výsledky následného vyhodnocení svých legislativních a finančních opatření. Tyto údaje, které jsou již k dispozici, by měly zpřesnit část věnovanou životnímu prostředí, jež by se měla stát nedílnou součástí souhrnné zprávy, kterou by Komise každý rok předkládala jarnímu zasedání Evropské rady, Parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.

1.12

Výbor považuje za důležité, aby národní politiky ukázaly pozitivní dopad různých hospodářských nástrojů a daňových úlev na životní prostředí. To platí zejména pro zdanění (se žádoucími evropskými řešeními (1)), které má vliv na:

1.13

Je třeba urychlit definování vyčíslitelných a společných cílů, aby poměrně ambiciózní rozhodnutí jarního zasedání Evropské rady a následného zasedání Rady ve složení pro životní prostředí mohla nabýt účinnosti.

1.14

Výbor potvrzuje klíčovou úlohu, kterou musí mít sociální partneři a meziodvětvoví či odvětvoví zástupci občanské společnosti na různé úrovni, počínaje úrovní evropskou, aby mohli řešit problémy konkurenceschopnosti, energetiky a životního prostředí, neboť ty značně ovlivňují mnoho průmyslových odvětví, vynucují si významné strukturální změny především ve zpracovatelském průmyslu a vyžadují úzkou koordinaci a integrovaný přístup, jež budou doprovázeny stálým úsilím o zjednodušování a snižování byrokracie.

1.15

Výbor se domnívá, že problémům životního prostředí, udržitelnému využívání přírodních zdrojů a vytváření nových příležitostí trhu šetrných k životnímu prostředí a nových kvalifikovanějších pracovních míst dbalých povinností v oblasti životního prostředí, musí odpovídat podmínky, které budou příznivé pro podniky i pracovníky a dokáží podpořit inovační schopnosti těchto pracovníků i hospodářské, sociální, kulturní a vzdělávací úsilí, k němuž jsou neustále pobízeni, aby byli konkurenceschopní na trhu.

1.16

Jak opakovaně zdůrazňoval EHSV, nejvyšší orgány Komise, Rada a Evropský parlament, je nezbytné snížit administrativní a byrokratickou zátěž podniků, aby se uvolnila jejich ekonomická a sociální síla a byla přesměrována na udržitelnou modernizaci životního prostředí a výrobních a organizačních struktur.

1.17

Je třeba uskutečňovat aktivní integrovanou podnikovou politiku, jež by dokázala propojit snahu o ochranu životního prostředí a posílení konkurenceschopnosti, zabezpečila kvalitu života a práce, zvýšila úroveň zaměstnanosti a zaručila vzdělané a kvalifikované lidské zdroje. Posílení programu pro výzkum a technický rozvoj, programu pro inovaci a konkurenceschopnost a programu LIFE + se musí uskutečnit prostřednictvím zlepšení snadného přístupu k nástrojům pro strukturální opatření a teritoriální pomoc a zároveň s nimi.

1.18

Na úrovni programů odborné přípravy a vzdělávání musí být úsilí Společenství o rozvoj znalostní společnosti zaměřeno na integraci hledisek životního prostředí, počínaje základní školou, až po odborné, manažerské a vědecké vzdělávání.

1.19

Musí být důsledně zohledňován dopad, který mají sociální, ekonomická a environmentální aspekty na národní i mezinárodní úrovni, aby podniky mohly na základě rovnosti konkurovat na celosvětovém trhu a aby se při uskutečňování udržitelného rozvoje brala v úvahu nová a větší vzájemná závislost, která se vytvořila mezi státy a velkými vnitrozemskými hospodářskými prostory.

1.20

Evropa musí být schopna vystupovat při bilaterálních a multilaterálních jednáních jednotně, aby byl zapracováním do dohod sjednávaných v rámci WTO a na bilaterálním základě zaručen kromě sociálního rozměru také jasně definovaný rozměr slučitelnosti se životním prostředím.

2.1

Evropská rada v Bruselu ve dnech 8. a 9. března 2007 věnovala zvláštní pozornost tématům životního prostředí a změny klimatu a formulovala konkrétní cíle.

2.1.1

Předpokládaným cílem je snížení emisí CO2 do roku 2020 o 20 až 30 % a do roku 2050 o 60 až 80 % oproti úrovni z roku 1990.

2.2

Již výroční zpráva Komise z roku 2007 o pokroku Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost zdůraznila význam změny klimatu, ekologických inovací, energetické účinnosti, obnovitelných zdrojů energie a trhu s energiemi.

2.2.1

Zpráva zdůraznila, že úsilí v těchto odvětvích by mělo vést k účinnému řešení problémů životního prostředí, udržitelnému využívání přírodních zdrojů a vytváření nových tržních příležitostí a nových pracovních míst.

2.3

Rada ve složení ministrů pro životní prostředí dne 20. února 2007 zdůraznila vzájemné doplňování se obnovené strategie udržitelného rozvoje EU a Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost, jakož i neodmyslitelný přínos Lisabonské strategie prioritnímu cíli udržitelného rozvoje. Rada rovněž potvrdila, že je důležité posílit ochranu životního prostředí, která musí být považována za jeden ze tří základních pilířů udržitelného rozvoje, a že je nezbytné zapracovat hlediska životního prostředí do všech politik.

2.4

Řádně formulovaná politika životního prostředí, jež náležitě zohlední čas nezbytný k přizpůsobení a zohlední zásady lepší právní úpravy a zjednodušení právních předpisů a administrativních úkonů, může prostřednictvím aktivní podpory ekologických inovací a účinnosti zdrojů pozitivně přispět ke konkurenceschopnosti, růstu a zaměstnanosti. Je třeba zabránit legislativním iniciativám, které neustále mění platné právní předpisy.

2.5

Rada pověřila Komisi, aby co nejrychleji předložila zelenou knihu o tržních nástrojích jako prostředcích činnosti v oblasti životního prostředí. V této knize musí být uvedeny možné nové nástroje politiky životního prostředí, účinné z hlediska nákladů, které by se v rámci členských států použily spolu s právními předpisy a finančními pobídkami. Tato opatření by měla zamezit nekalým narušováním trhu, ale sledovat také environmentální účinnost v jednotlivých výrobních odvětvích při zachování přizpůsobení místních řešení místním problémům.

2.5.1

Jak Výbor zdůraznil, aby „pro udržitelný rozvoj mohl ze strategie vyjít skutečný impuls, musí být prováděna pomocí konkrétních měřitelných cílů a úkolů a na základě přísné analýzy“. Dokument Rady o přezkumu Strategie EU pro udržitelný rozvoj„sice obsahuje velký počet cílů a opatření, neklade je ale do vztahu ke kvantifikované analýze údajů a vývojových tendencí nebo ke kvantitativní analýze otázek a problémů“ (2).

2.6

Proto je nezbytné, aby CCMI projednala rozsáhlé téma dopadu evropských právních předpisů v oblasti životního prostředí na průmyslové změny, berouc v úvahu zkušenosti, které EHSV a CCMI shromáždily díky vypracování četných stanovisek na toto téma.

2.7

4. prosince 2006 Rada ve složení pro konkurenceschopnost zdůraznila význam prosazování ekologických inovací (zejména v průmyslu), konkurenceschopnosti, výzkumu a vývoje, s plným využitím potenciálu rozhodujících trhů v oblastech, jako jsou:

K nim lze připojit také účinné využití materiálů (3).

2.7.1

Cílem je postupovat tak, aby Evropa byla v přední řadě v ekologických inovacích a stala se oblastí světa, která nejúčinněji využívá energii.

2.8

V posledních letech byla činnost zaměřená na omezení poptávky předmětem detailních úvah CCMI, zejména ve stanoviscích Evropského hospodářského a sociálního výboru ze září 2003 a září 2006 (4), která se týkala tématu Průmyslové změny: současný stav a výhledy do budoucna – celkový přehled a tématu Udržitelný rozvoj jako hnací síla průmyslových změn. Tato stanoviska se zaměřila především na zjištění dynamiky „rozvoje, jenž naplňuje dnešní potřeby, aniž by ohrožoval naplňování potřeb budoucích generací“ (5).

2.9

Toto stanovisko z vlastní iniciativy si však klade za cíl prohloubit toto téma, pokud jde o nabídku ekologicky udržitelné výroby, a analyzovat evropské normy v oblasti životního prostředí, které značně ovlivňují způsob práce výrobních a distribučních průmyslových odvětví a mají rostoucí dopad na výrobky, postupy a nabízené služby.

2.10

Až bude definována integrovaná produktová politika a budou posouzeny všechny její operační důsledky, stane se nedílnou součástí strategie Společenství pro udržitelný rozvoj. Všechny výrobky mají vliv na životní prostředí, buď během výroby, nebo při používání a konečné likvidaci. Totéž platí i pro služby. EU se kromě toho snaží povzbudit účast hospodářských subjektů a občanské společnosti na ochraně životního prostředí pomocí opatření jako jsou ekologická značka, systém řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS) nebo dobrovolné dohody.

2.11

Účinná ochrana životního prostředí probíhá pomocí přesného posouzení dopadu, jenž mají lidská rozhodnutí a činnost na životní prostředí. Vlivy na životní prostředí mohou být prověřeny buď předem, díky systému posouzení dopadu veřejných a soukromých projektů na životní prostředí, nebo dodatečně, díky kontrolám životního prostředí, které se mají provádět v členských státech a do nichž mají být zapojeny všechny zainteresované strany.

2.11.1

Stejná pozornost musí být věnována udržitelné průmyslové politice a udržitelné spotřebě.

2.12

Škody na chráněných přírodních oblastech, škody na vodním prostředí a znečišťování půdy jsou již kromě toho pokutovány. Zásada „znečišťovatel platí“ byla účinně provedena v roce 2004 přijetím směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, na jejímž základě může být původci škod na životním prostředí uložena náprava těchto škod. Kromě toho již existují evropské právní předpisy o nakládání s odpady, balení, rušení hlukem, znečištění vody a vzduchu, změně klimatu, přírodních a technologických rizicích a haváriích spojených s přítomností nebezpečných látek (6).

2.13

Systematické začleňování environmentálních požadavků do koncepce výrobků (7) v zájmu snížení negativního vlivu na životní prostředí během jejich celého životního cyklu je na stále globalizovanějším trhu cílem značného významu a je předmětem jednoznačných evropských právních předpisů. Tato otázka zapadá mezi priority kdysi vymezené v šestém akčním programu Evropské unie pro životní prostředí (2002–2012), jenž stanovil vypracování a zahájení sedmi tematických strategií (8), k nimž měl EHSV možnost vyjádřit své stanovisko a které se týkají, ať obecně nebo konkrétně, systému výroby a distribuce.

2.14

Koncepce výrobků a výrobních a distribučních procesů, která by již od počátku respektovala environmentální předpisy, je cíl, který CCMI plně podporuje. Je třeba ho provést jako nedílnou součást Lisabonské strategie, aby byla obnovena konkurenceschopnost evropského průmyslu procházejícího transformací, a to nejen v oblasti udržitelného a soudržného rozvoje, ale i v oblasti zjednodušení a snížení technicko-administrativní zátěže podniků, zejména menších podniků.

2.15

Určení rámce soudržnosti pro začlenění ekologických požadavků do koncepce, rozvoje, distribuce a likvidace všech energetických spotřebičů znamená pokrýt více než 70 % spotřebičů, jež se volně pohybují na vnitřním trhu (9). Tento rámec není omezen na hlediska energetické účinnosti, ale uplatňuje se na všechna hlediska dopadu na životní prostředí (tuhé emise, plynné emise, emise hluku, elektromagnetické vyzařování atd.).

2.16

Na systémy výroby a distribuce má nicméně vliv také celá řada právních předpisů s působností v oblasti životního prostředí, které výrazně změní způsob výroby a poskytování služeb v EU. Tento soubor právních předpisů vyžaduje transparentnost, zjednodušení a konsolidaci. Úsilí Společenství v oblasti životního prostředí totiž ovlivňuje všechna opatření přijatá ostatními politikami, od technické normalizace po právní úpravu chemických látek nařízením REACH, od opatření politiky trhu práce po opatření týkající se vnitřního trhu a pohybu zboží a služeb.

2.17

Provádění politik musí vzít v úvahu vliv vedlejších účinků, které při neexistenci komplexního posouzení zařazeného do integrovaného rámce (10) často snižují význam hlavních cílů (11), avšak s vážnými nežádoucími následky pro hospodářství.

3.1

Politika životního prostředí dnes představuje jednu z hlavních sociálních výzev pro státní orgány a pro osoby zodpovědné za ekonomiku. Pomalost, se kterou se k problémům životního prostředí přistupuje na globální úrovni, nemůže nadále sloužit jako výmluva k odkládání změn právních předpisů a chování, jež jsou nutné k zajištění základního cíle udržitelného rozvoje představujícího celosvětovou výzvu, před níž jsou postaveni naši partneři z celého světa.

3.2

Udržitelný rozvoj musí podle názoru Výboru (12) vést k více prosperující a spravedlivější evropské společnosti, která zaručí čistší, bezpečnější a zdravější životní prostředí, nabídne nám, našim dětem a našim vnukům vyšší kvalitu života a práce. To však předpokládá větší soudržnost politik a nástrojů přijatých EU, aby bylo zajištěno proaktivní a nebyrokratické prostředí, jež bude brát ohled na hospodářský a sociální rozměr průmyslových změn a posílí schopnost podniků účinně konkurovat v globálním prostředí.

3.3

Pokrok ve vědě a technologiích je nepostradatelný pro uvedení hospodářského růstu v soulad se sociální udržitelností a udržitelností životního prostředí: Jak Výbor zdůraznil ve svém nedávném stanovisku, „nejlepší vědecké a technické výsledky a jejich přeměna v konkurenceschopnou ekonomickou sílu jsou rozhodujícími předpoklady pro zajištění naší budoucnosti (např. v souvislosti s problematikou energetiky a klimatu), pro udržení a zlepšení naší současné pozice v globálním prostředí a pro neohrožení evropského sociálního modelu, nýbrž jeho rozvíjení“ (13).

3.4

Ze sedmého rámcového programu Evropského společenství pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace (2007–2013) je zřejmá priorita, která se přisuzuje tématu životního prostředí. EHSV v této věci poznamenal, že „pro kvalitu života a předpoklady k životu dnešní a budoucí generace má ochrana životního prostředí klíčový význam. Rozeznat a vyřešit problémy s tím spojené – ať už jsou dány člověkem nebo přírodou – je obzvláště ambiciózní a možná i životně důležitý cíl. Jedná se o úkol úzce související s otázkami nejrůznějších výzkumných a politických oblastí (hospodářská politika, energetická politika, zdravotní politika, zemědělská politika), s kontrolní úlohou a z důvodu globálního aspektu i s mezinárodními dohodami“ (14).

3.4.1

Evropské technologické platformy (15) jsou důležitým nástrojem k uvolnění inovačního potenciálu Evropy. K nim se přidává Akční plán pro environmentální technologie, který zmiňuje „rozhodující trhy“.

3.4.2

Zpracovatelský průmysl bude mít pro hospodářské aktivity v Evropě i nadále velký význam, za předpokladu, že jeho vývoj bude neustále v souladu s novými kritérii ochrany kvality života a životního prostředí a s řádným řízením zdrojů z hlediska:

3.5

Nástroje politiky soudržnosti 2007–2013 věnují v rámci prioritních cílů značný prostor udržitelnému rozvoji a zaměřují se na posílení součinnosti sociálního a environmentálního rozměru, s celkovým rozpočtem ve výši 308 miliard eur: „Při přípravě programů a projektů je nutné zohlednit ochranu životního prostředí s cílem podporovat udržitelný rozvoj“ (17).

3.5.1

EFRR podporuje programy v oblasti regionálního rozvoje, hospodářských změn, zlepšení konkurenceschopnosti a územní spolupráce na celém území EU. K jeho cílům financování patří i ochrana životního prostředí, výzkum a prevence rizik v tomto významném odvětví, zejména v méně rozvinutých oblastech.

3.5.2

Fond soudržnosti přispívá k podpoře zákroků v oblasti životního prostředí a transevropských dopravních sítí. Fond je v současné době činný v členských státech, jejichž hrubý národní důchod (HND) je nižší než 90 % průměru Společenství (18), i když finančních prostředků na železniční infrastrukturu je ve srovnání se silniční dopravou nedostatek, což má znepokojivé následky pro životní prostředí a kvalitu života.

3.5.3

Plánuje se nové soustředění výdajů na soudržnost na společná témata, například výzkum a vývoj technologií, inovace a podnikatelství, informační společnost, doprava, energetika včetně obnovitelných zdrojů, ochrana životního prostředí a témata spojená s lidskými zdroji a politikou trhu práce.

3.5.4

Výbor kromě toho připomíná, že „strukturální fondy a Fond soudržnosti prováděly Lisabonskou strategii již v předstihu, ve všech jejích rozměrech: růst, soudržnost, zaměstnanost a kvalita práce a udržitelnost životního prostředí. Přispívaly k posilování evropského sociálního modelu“ (19).

3.5.5

Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovaci (2007–2013), jenž byl Výborem přijat více než příznivě (20), kromě jiného zahrnuje program Inteligentní energie – Evropa zaměřený na podporu udržitelného rozvoje odvětví energetiky a zlepšení nejen energetické účinnosti, ale i zabezpečení dodávek a obnovitelných zdrojů. Finanční nástroj LIFE + chce i přes svůj bohužel velmi skromný finanční rámec (21) přispívat k rozvoji inovačních přístupů a nástrojů, k upevnění znalostní základny pro rozvoj, monitorování a hodnocení, k budování kapacit, výměně osvědčených postupů, lepšímu řízení životního prostředí, šíření informací a ke zvyšování povědomí v záležitostech týkajících se životního prostředí.

3.5.6

Jak Výbor připomenul v předchozích stanoviscích, je kromě toho vhodné zmínit individuální financování poskytnuté Evropskou investiční bankou na projekty zaměřené na ochranu životního prostředí. Tyto projekty představovaly třetinu celkového objemu individuálního financování, jenž v roce 2005 v Evropské unii činil 10,9 miliard eur.

3.5.7

Jak již Výbor zdůraznil, „v našem kontextu otevřené celosvětové hospodářské soutěži musí strategie řízení rozvoje sociálně odpovědného území zajistit trvalou dynamiku hospodářského rozvoje vysoké sociální kvality“, aby umožnila „vysoké úrovně ekologické a sociální udržitelnosti rozvoje jak na úrovni produkce, tak spotřeby“ (22).

3.5.8

Výbor se ostatně také domnívá, že vzhledem k tomu, že 40 % emisí CO2 pochází z měst, má prioritu politika městského plánování, „také k dodržení cílových hodnot a předpisů EU o kvalitě ovzduší ve středu měst“ (23).

3.6

Je nicméně třeba zdůraznit, že současná pravidla státní podpory v otázce životního prostředí, k nimž se Výbor již vyjadřoval (24), uznávají tři hlavní druhy podpory:

Tento program musí být do konce roku 2007 zrevidován.

3.7

Podle Výboru je nezbytné co nejdříve:

3.7.1

Zlepšení účinnosti pohonných hmot bylo dosud z části znemožňováno především nárůstem nákladní a osobní dopravy, který způsobil čisté zvýšení emisí skleníkových plynů (viz databáze International Climate Change Partnership Evropské agentury pro životní prostředí) (28). Na místní úrovni přetrvávají vážné problémy, mezi nimi zejména dopravní přetížení, rušení hlukem a emise znečišťujících částic, ačkoliv technologický vývoj v oblasti filtrů v budoucnu možná přinese dobré výsledky (29).

3.8

Pokud jde o právní předpisy a pravidla, i v oblasti životního prostředí, situace s jejich uplatňováním není uspokojivá, je-li pravda, že poslední Tabulka výsledků v oblasti vnitřního trhu zveřejněná v únoru 2007 udává, že vyšší počet případů porušování nařízení vnitřního trhu se týká právě oblasti životního prostředí. Tento druh porušování práva představoval více než 18 % všech případů porušení práva, a pokud přidáme i případy porušování práva v oblasti energetiky a dopravy, pak se dostáváme k číslu představujícímu přibližně třetinu všech případů porušení práva (30).

3.8.1

Prvním právním aktem Společenství, který si za jeden z hlavních cílů klade uplatnění zásady „znečišťovatel platí“, byla směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. Výbor tuto směrnici svého času velmi přivítal (31), protože jejím cílem je zabránit škodám a uvést přírodu do původního stavu.

3.8.2

V roce 2006 byl mezi jiným s cílem zlepšit, zjednodušit a zredukovat regulační, právní a administrativní základ zahájen přezkum řady právních předpisů, mezi nimiž:

3.8.3

Podle názoru Výboru se tím výrobcům nabízí významná příležitost, aby prostřednictvím výrobků a výrobních postupů šetrnějších k životnímu prostředí začlenili environmentální aspekty do své dlouhodobé podnikatelské strategie a vytvořili tržní příležitosti.

3.8.4

Jak Výbor zdůraznil ve svém stanovisku na toto téma (33), v rámci strategie integrované výrobkové politiky musí mít zvláštní význam rámcová směrnice 2005/32/ES (ekodesign energetických spotřebičů), která se týká všech zařízení, které spotřebovávají energii, ať elektrickou, nebo fosilní, s cílem podpořit rámec pro začlenění environmentálních aspektů do projektování v mnoha průmyslových odvětvích.

3.8.5

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006, známější pod zkratkou REACH (Registration, Evaluation and Authorisation of Chemicals), nahradí přibližně čtyřicet právních předpisů a vytvoří jediný systém pro všechny chemické látky. Výbor již vyjádřil (34) svou určitou rozpačitost nad tímto nařízením kvůli jeho složitosti a obsáhlosti technických příloh.

3.9

V oblasti dobrovolných opatření byly připraveny nejrůznější účinné nástroje od environmentálních dohod a evropské ekoznačky, až po systém řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS), k nimž se připojují navržené rámce v oblasti sociální odpovědnosti podniků a rozvoje sociálně odpovědného území.

3.9.1

V akčním plánu environmentálních dohod předloženém Komisí v červenci 2002 (35), k němuž se EHSV svého času vyjádřil (36), bylo jako hlavní cíl uvedeno zjednodušení regulačního prostředí prostřednictvím nového koordinovaného přístupu v souladu s mandátem, který Komise obdržela od Evropské rady na zasedání v Lisabonu a jenž byl potvrzen ve Stockholmu, Laekenu a konečně v Barceloně za účelem zajištění právní jistoty a usnadnění dynamičnosti hospodářských subjektů.

3.9.2

Komise navíc již od roku 1996 realizovala dobrovolné dohody v oblasti životního prostředí. Jedná se o nástroje samoregulace a společné regulace, jejichž výhodou je, že využívají předvídavého postoje průmyslu, poskytují účinná a vhodná řešení problémů. Tyto nástroje zaručují rychlejší provedení a podstatné zlepšení legislativních postupů, aby byly méně složité, rychlejší, srozumitelnější a bližší občanům Unie, a podporují přijetí dobrovolných dohod v oblasti životního prostředí na úrovni Společenství (37).

3.9.3

Výbor v této souvislosti zdůrazňuje, že „Komise by měla vždy zvážit, zda cíle, kterých má být dosaženo, skutečně vyžadují zákonný rámec, nebo zda postačí samoregulace či společná regulace. Výbor se domnívá, že mezi různými možnostmi je třeba vybrat tu, která zajistí dosažení stejných cílů s nižšími náklady a nižší administrativní zátěží a zaručí větší transparentnost a co největší možnou účast zainteresovaných stran“ (38).

3.9.4

Co se týče evropské ekoznačky, o niž mohou podniky ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1980/2000 zažádat k propagaci výrobků, jež mají menší dopad na životní prostředí, namísto jiných výrobků téhož druhu, a k poskytování přesných a vědecky ověřených informací o výrobcích spotřebitelům, její možný úspěch by mohl být zkalen pouze šířením označení Společenství a doplňkových vnitrostátních ekoznaček: odkaz na přijetí různých systémů ekoznačení (včetně ekologických prohlášení a vlastních ekologických osvědčení) vyvolává rozpaky vzhledem k nutnosti stanovit na úrovni členských států další nástroje a systémy následné kontroly k ověření jejich spolehlivosti. V této souvislosti Výbor ve stanovisku k novému nařízení o ekoznačce (39) vyjádřil svůj nesouhlas s „šířením“ ekoznačení, neboť jsou zdrojem zmatení spotřebitelů a mohla by být zavádějící (40).

3.9.5

O dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS) se Výbor vyjádřil velmi příznivě (41) a označil ho za užitečný nástroj k dosažení hlavního cíle, tedy podpory modelů udržitelné výroby a spotřeby (rozvoje), a řekl, že „účelem EMAS je uznat a odměnit organizace, které jdou nad rámec dodržování minimálních právních požadavků a neustále zlepšují svoji činnost z hlediska vlivu na životní prostředí. Uplatňováním EMAS jednotlivé organizace a instituce prozkoumají konkrétní způsoby měření a snižování dopadu na životní prostředí (42) pocházejícího z jednotlivých činností, například z použité energie a materiálů a z cestování automobilem, vlakem nebo letadlem“ (43).

3.9.6

Pokud jde o sociální odpovědnost podniků, představuje, jak Výbor vícekrát zdůraznil (44), významný přínos k dosažení strategického cíle formulovaného v Lisabonu a podle názoru Výboru nemůže být oddělena od konceptu sociálně odpovědného území a územního řízení průmyslových změn „vytvářením a vývojem nových podniků, nových profesních profilů a vyšší a lepší zaměstnanosti při udržení evropského sociálního modelu (45) zaměřeného na znalostní ekonomiku“ a prostřednictvím integrovaného územního přístupu na podporu „zlepšení ochrany životního prostředí při hospodářských a průmyslových změnách“ (46). V období let 2000–2005 dosáhly náklady na ochranu životního prostředí v EU ročně v průměru 1,7 % přidané hodnoty průmyslu (47).

3.9.7

Výbor opakovaně zpracovával (48) téma začlenění environmentálních hledisek do procesu evropské standardizace a řekl, že „je přesvědčen o nutnosti urychlit, avšak zároveň nezatížit proces normalizace tak, aby byl zaručen rozvoj vysoce kvalitního vnitřního trhu ve všech aspektech včetně životního prostředí. Cílem je, aby byl proces normalizace efektivnější, méně nákladný a nebyrokratický, a aby se institucionální kapacity členských států předem uzpůsobily“.

3.9.8

Výbor v této souvislosti zdůrazňuje, že je třeba, aby závazné právní předpisy v oblasti životního prostředí a dobrovolné technické normy, které vznikají z důvodu zvýšené citlivosti k životnímu prostředí a kvalitě, byly komplementární. Kromě toho vyzval k prosazování pružnějších kodexů chování podniků a zejména malých a středních podniků, které by vedly k procesům ekologicky přijatelné normalizace.

3.9.9

Výbor se domnívá, že významnou roli bude mít přizpůsobení specifik veřejných zakázek požadavkům na ochranu a udržitelnost životního prostředí jak v oblasti práce, pozemních staveb a licencí, tak i v tzv. „výjimkách z oblasti působnosti“.

4.1

Výbor se domnívá, že vzhledem k úzkému propojení mezi problematikou konkurenceschopnosti, energetiky a životního prostředí, jež podstatně ovlivňují mnoho průmyslových odvětví vyrábějících základní výrobky a polotovary a vyvolávají nutnost důležitých strukturálních změn ve zpracovatelském průmyslu, je nezbytná úzká koordinace a rozvoj integrovaného pojetí řady politik a nástrojů na různých úrovních zároveň s úsilím o neustálé zjednodušování a byrokratické zpružnění zaměřené především na malé a střední podniky.

4.2

V zájmu zajištění soudržnosti jednotlivých iniciativ a rovněž zlepšení udržitelnosti a konkurenceschopnosti je podle Výboru třeba:

4.3

Opatření, jejichž účelem je začlenit hlediska životního prostředí do průmyslových činností, umožnila dosáhnout významných výsledků a v období od roku 1985 do roku 2000 umožnila v EU celkové snížení emisí kysličníku uhličitého ve zpracovatelském průmyslu o více než 11 %, zatímco produkce se ve stejném období zvýšila o 31 % (49). Kromě toho došlo k absolutnímu oddělení výroby a emisí kyselinotvorných plynů a předchůdců ozónu a proběhlo relativní oddělení výroby a využití energie a surovin.

4.4

Výbor je přesvědčen, že ochrana životního prostředí může nabídnout nové příležitosti dialogu mezi sociálními partnery a občanskou společností, jak na meziodvětvové, tak odvětvové úrovni, aby tak byly započaty procesy udržitelných průmyslových změn.

4.5

Je třeba vyčlenit větší zdroje na výzkum a vývoj nových koncepcí, které by vyřešily problém přímo u zdroje a zachovaly kvalitní úroveň výroby a zaměstnanosti, než-li aby docházelo k výměně certifikátů bez řešení problémů, které vznikají.

4.5.1

Výbor se domnívá, že dlouhodobá vize odvětví a plán postupu pro řešení problematiky environmentálních cílů umožní – jako v případě evropské platformy pro ocel – větší zdokonalení a koordinaci nástrojů a dostupných zdrojů, aby bylo možné lépe využít přístupu ke špičkové vědecké úrovni a k technologickému know-how.

4.5.2

Vnitrostátní právní předpisy, kterými se provádějí evropské směrnice a nařízení, by měly dávat různé pobídky k podpoře nového přístupu k designu výrobků, který by umožnil jejich efektivnější recyklaci.

4.6

Politiky konkurenceschopnosti, energetiky a životního prostředí jsou úzce propojeny a podstatným způsobem ovlivňují především mnoho průmyslových odvětví vyrábějících základní výrobky a polotovary.

4.7

K podpoře průmyslu, který by vyráběl udržitelně, je zapotřebí vyváženého zapojení všech zainteresovaných subjektů zaměřeného na vytvoření stabilního a předvídatelného právního rámce, v němž jdou konkurenceschopnost, energetika a životní prostředí ruku v ruce. Mezi témata, kterými je potřeba se zabývat, patří:

4.8

U environmentálních politik, jejichž cílem jsou „místní veřejné statky“ jako kvalita ovzduší a městské parky, je zřejmé, že změny v „kvalitě životního prostředí“ mají významný místní dopad na ceny bydlení, na zaměstnanost, na zastupování méně majetných tříd při rozhodování o ochraně životního prostředí a konečně i na jejich schopnost/možnost uplatňovat normy účinnosti spotřeby energie.

4.8.1

Co se týče zaměstnanosti, budou-li zrušená pracovní místa z valné části nahrazena pracovními místy vytvořenými díky veřejným a soukromým aktivitám, rekvalifikace profesních profilů z hlediska ochrany životního prostředí v terciárním sektoru bude vyžadovat nesmírné úsilí v oblasti vzdělávání a uskutečnění evropské strategie pro udržitelnou mobilitu.

4.9

Výbor se domnívá, že k posílení účinnosti a pozitivního dopadu opatření na ochranu životního prostředí je třeba zaručit mezinárodní charakter koordinace na úrovni Společenství. Je totiž důležité, aby Evropa mohla zajistit co nejširší souhlas a dodržování požadavků na ochranu životního prostředí, také prostřednictvím zahrnutí příslušných doložek o ochraně životního prostředí do sjednaných dohod. Především pravidla mezinárodního obchodu by měla zohlednit kromě sociálního dumpingu také dumping ekologický (50) a podporovat přenos environmentálních technologií a uplatňování ekologických inovací na světové úrovni (51).

4.10

V této souvislosti by bylo třeba povzbuzovat a podporovat iniciativy ke stanovení ambiciózních, avšak proveditelných plánů postupu (roadmaps) a k vypracování mezinárodních odvětvových benchmarkingů pro energetickou účinnost a snížení škodlivých emisí založených na nejlepších dostupných technologiích (BAT) (52).

4.11

Evropská unie musí nadále naléhat na průmyslové země a na velké rozvíjející se země, především Čínu a Indii, aby bylo možné najít nové cesty, s jejichž pomocí by byly všechny země zapojeny do udržitelného rozvoje, také prostřednictvím úpravy politiky Společenství pro rozvojovou spolupráci (53).

—

znečišťování ovzduší,

—

mořského prostředí,

—

udržitelného využívání přírodních zdrojů,

—

předcházení vzniku odpadu a jeho recyklace,

—

ochrany půdy,

—

používání pesticidů,

—

životního prostředí ve městech.