8.9.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 221/94

1.1

V březnu 2000 zveřejnila Evropská rada v Lisabonu ambiciózní reformní program, ve kterém stanovila odvážné cíle v oblasti růstu a zaměstnanosti. Zvyšování konkurenceschopnosti v ekonomice založené na znalostech a trvalý hospodářský růst vytvářející pracovní místa měly jít ruku v ruce se zlepšováním kvality práce a posilováním sociální soudržnosti. Na základě širokého souhlasu to vyvolalo naději, že splnění může projekt rozšířené Unie výrazně přiblížit občanům Evropy.

1.2

Na pozadí aktuální hospodářské situace existují obavy, že cíle stanovené pro rok 2010, zejména v oblasti zaměstnanosti, zůstanou nesplněné, což by mohlo mít za následek ztrátu důvěryhodnosti celého procesu. Evropský hospodářský a sociální výbor je toho názoru, že problém hodnověrnosti lze zmírnit pouze tehdy, budou-li lidé moci důvěřovat tomu, že všichni zodpovědní politici rázně a důsledně uskutečňují lisabonskou strategii s její harmonií a rovností priorit cílů (zlepšení konkurenceschopnosti, hospodářský růst s více a lepšími pracovními příležitostmi, posilování sociální soudržnosti a trvalý ekologický rozvoj).

1.3

Vycházeje z přesvědčení, že „Lisabon“ nepotřebuje žádnou novou agendu, nýbrž spíše politiku, jež chce cíle, které si sám vytýčil, rovněž dosáhnout prostřednictvím implementace vhodných opatření především v členských státech, by EHSV tímto doplňujícím stanoviskem z vlastní iniciativy ke svému Stanovisku k tématu „Zlepšené uskutečňování lisabonské strategie“ (1) rád demonstroval hlavní výzvy v oblasti politiky zaměstnanosti a předložil doporučení k dalšímu uskutečňování procesu do roku 2010.

2.1

V rámci Lisabonské strategie tvoří zvýšení konkurenceschopnosti a trvale udržitelný růst základní nástroje, jejichž prostřednictvím EU vytvoří více a lepší pracovní místa a stabilnější systém sociální ochrany, a tak zaručí ochranu proti chudobě a exkluzi. EHSV považuje tento komplexní politický úkol za pozoruhodnou výhodu lisabonské strategie.

2.2

V oblasti politiky zaměstnanosti by z Lisabonu měly vzejít nové impulsy pro evropskou strategii zaměstnanosti, měl by se posílit přínos aktivní politiky zaměstnanosti k potírání chudoby, podpořeno by mělo být podnikání jako významný činitel růstu a zaměstnanosti a prostřednictvím kvantitativních cílů zvýšena účast na výdělečné činnosti v celé EU.

2.3

Lisabon však nepřišel pouze s perspektivou „vyšší zaměstnanosti“, ale také s tím, že výkonnosti a konkurenceschopnosti se má dosahovat především podporou inovace a lepší kvalitou práce: Investicím do lidských zdrojů, výzkumu, technologie a inovace tak byla dána stejná priorita jako orientaci na pracovní trh a politickou strukturu. V souladu s tím byly stanoveny další kvantitativní cíle, k nimž mj. patří zvyšování investic do lidských zdrojů na hlavu a podpora celoživotního učení (účast 12,5 % všech dospělých v produktivním věku na dalším vzdělávání, snížení počtu osob ve věku 18 – 24 let bez dalšího školního nebo odborného vzdělání na polovinu), zvýšení podílu výdajů na výzkum a vývoj na 3 % HDP (z toho dvě třetiny investic ze soukromého sektoru) nebo např. rozšíření péče o děti (poskytování pečovatelských míst pro 33 % dětí ve věku 0 – 3 roky a 90 % dětí do dosažení věku povinné školní docházky).

2.4

Přes některé počáteční úspěchy je Evropa na začátku roku 2005 vzdálena více než kdykoliv předtím od cesty za svými ambiciózními cíli. Evropské hospodářství zažívá již třetí rok po sobě velmi nízký růst, který výrazně zaostává za možnostmi. Hospodářské oživení je celkově váhavé a s ohledem na vysoké ceny ropy a mohutnou globální nerovnováhu málo odolné. Při bilancování v polovině období je třeba střízlivě konstatovat, že lisabonských cílů v oblasti zaměstnanosti nebude do roku 2010 téměř s jistotou dosaženo.

2.5

Všechny tři grafy 1 – 3 (viz níže: Udaná nejvyšší hodnota odpovídá vždy lisabonskému cíli) ukazují, jak je nepravděpodobné, že by do roku 2010 mohlo být cílů z Lisabonu dosaženo.

Grafy 1 – 3: Vývoj cílů zaměstnanosti lisabonské strategie: (4)

2.6

Pro dosažení cílové značky 70 % stanovené v Lisabonu by do roku 2010 muselo být vytvořeno asi 15 milionů nových pracovních míst v evropské patnáctce a 22 milionů v evropské pětadvacítce, více než 3 miliony za rok, tedy tolik jako v evropské patnáctce v roce 2000, což byl pro zaměstnanost nejlepší rok za více než jedno desetiletí.

2.7

Rozšíření EU s sebou do celé Evropy přináší novu hospodářskou dynamiku, formuje však také vývoj zaměstnanosti. Jak ukazují grafy, pohybují se míry zaměstnanosti v nových členských státech výrazně pod úrovní zemí evropské patnáctky. Ještě koncem devadesátých let tomu tak nebylo především u žen. Na druhé straně je v současné době dynamika hospodářského vývoje v nových členských státech výrazně vyšší, s ročními přírůstky, které částečně značně převyšují 4 %. EU musí věnovat potřebám nových členských států při utváření strategie zaměstnanosti zvláštní pozornost, aby tyto země mohly rovněž splnit cíle zaměstnanosti platné pro celé Společenství. Např. konvergenční kritéria musejí být přitom s ohledem na úsilí o vstup do eurozóny taková, aby nebránila hospodářskému růstu a zvyšování zaměstnanosti, nýbrž je podporovala. EHSV toto již podrobně projednal v rámci Společných poradních výborů se zástupci organizované občanské společnosti z přistupujících zemí.

3.1

Naznačenou situaci slabé zaměstnanosti ovlivnil bezpochyby velkou měrou hospodářský vývoj. Lisabon vycházel z předpokladu ročního reálného růstu HDP v průměrné výši 3 %. Namísto očekávaného vzestupu se však hospodářská situace od roku 2000 rapidně zhoršila. V následujících letech bylo dosaženo výrazně nižších přírůstků: 1,7 % v roce 2001, 1 % v roce 2002 a v roce 2003 dokonce jen 0,8 %.

3.2

Na tomto pozadí je zřejmá tato skutečnost: Cílů v oblasti politiky zaměstnanosti lze dosáhnout jedině tehdy, podaří-li se zajistit trvalý vzestup konjunktury. Je třeba vytvořit vhodné rámcové podmínky, které podporují vnější, ale také vnitřní poptávku, aby se zvýšil růstový potenciál a dosáhlo se plné zaměstnanosti EHSV poukázal v této souvislosti v poslední době na to, že to vyžaduje „zdravý makroekonomický kontext“ na evropské úrovni. K tomu patří především makropolitika, která při hospodářském růstu ponechává členským státům prostor pro konjunkturně-politické jednání na úseku hospodářské a finanční politiky.

3.3

Příčinou oslabení růstu v posledních třech letech (poté, co ještě v roce 2000 dosáhla evropská patnáctka růstu 3 %) byly především makroekonomické, méně pak strukturálně-politické důvody. Proto Výbor již několikrát poukázal důrazně na to, že základní rysy evropské hospodářské politiky mají ve svých doporučeních tuto skutečnost respektovat. (6) Musí dojít k citelnému oživení velkých komponent poptávky, tedy spotřeby a investic (jak soukromých, tak i veřejných), aby došlo k vyrovnání slabé kupní síly v Evropě. Evropa – s kladnou obchodní bilancí a zvyšujícím se exportem – je zcela konkurenceschopná. Co naopak stagnuje, je domácí poptávka. Strukturální reformy jsou úspěšné pouze v příznivém makroekonomickém prostředí. Na mzdy se nesmí pohlížet jako na nákladový faktor na straně nabídky, protože též významně určují stranu poptávky a tím i tržní vyhlídky podniků, zejména malých a středních, které jsou vázány na svá stanoviště. Příklad Německa ukazuje, že výrazná mzdová zdrženlivost sice může stranu nabídky posílit, avšak oslabením poptávky současně zabraňuje oživení konjunktury. Orientace reálného růstu mezd, mimo jiné, podle makroekonomického přírůstku produktivity příslušné země garantuje na straně jedné dostatečný rozvoj poptávky a na straně druhé zajišťuje orientaci Evropské centrální banky na stabilitu. Toto hospodářsko-politické směřování může vést k tomu, že Evropa dospěje k trvale udržitelnému růstu orientovanému na stabilitu.

3.4

V posledních letech převažovalo v politických doporučeních stanovisko, že strukturální faktory (jako je např. platová politika sociálních partnerů, tuhá regulace pracovního trhu, příliš krátká pracovní doba, imobilita a nepružnost pracovních sil) jsou příčinou problémů evropského trhu práce. Ve většině členských států byl v posledních letech při provádění politiky zaměstnanosti skutečně kladen důraz právě na tyto aspekty. Podpora vytváření zaměstnanosti nebo odstraňování kvalifikačních deficitů ustoupily stejně jako integrace znevýhodněných skupin do trhu práce naopak výrazně do pozadí.

3.5

EHSV v této souvislosti již několikrát upozornil na to, že krácení sociálních dávek a příjmů zaměstnanců a nedostatečné investice do lidských zdrojů vedou k oslabení vnitřní poptávky, což hospodářské problémy spíše vyostřuje a zhoršuje vývoj produktivity práce. Tato jednostranná orientace na nabídku je ostatně v rozporu s celkovými cíly Lisabonu, zejména ve vztahu ke zvyšování produktivity a kvality zaměstnanosti. V každém případě platí: Politika na trhu práce, která příliš málo podporuje další zvyšování kvalifikace a nutí kvalifikované nezaměstnané přijmout méně kvalifikovanou práci, bude mít negativní dopad na produktivitu práce. EHSV je toho názoru, že pouze souběžné zvyšování zaměstnanosti a produktivity práce – jak rovněž nedávno požadovala Komise – představuje přiměřenou strategii. Je přirozené, že vzniknou i méně kvalifikovaná pracovní místa. Zde je třeba dbát na respektování legislativy v oblasti pracovního práva a v sociální oblasti.

3.6

V evropské debatě o zaměstnanosti je dnes v centru pozornosti nutnost zvyšování míry zaměstnanosti. Strategický cíl Lisabonu spočívá v podpoře zaměstnanosti jako nejlepší prevence před chudobou a vyloučením ze společnosti. To vylučuje strategii vytváření pracovních míst za každou cenu a požaduje tak především i „zlepšování kvality pracovních míst“. V tomto smyslu musí být evropská cesta k plné zaměstnanosti spojená s přiměřenými mzdami, sociálními jistotami a vysokými pracovněprávními standardy. EHSV vyzývá k tomu, aby se při dalším uskutečňování lisabonské strategie přikládal zvýšený význam kvalitě práce, zejména jde-li o realizaci reformních strukturálních opatření.

3.7

EHSV tím v žádném případě nechce naznačit, že reformy pracovního trhu nebo reformy v jiných oblastech nemají při zajišťování zaměstnanosti žádný význam. Aby zůstal zachován cíl vytvořit více pracovních příležitosti s vyšší kvalitou, je však přesvědčen, že v dnešní situaci jde především o to, aby se nastartovalo hospodářství a podpořil inteligentní vzhled strukturálních reforem. Jen tak lze zvýšit účinnost a všeobecné přijetí reforem. Makropolitika a strukturální reformy se musejí vzájemně doplňovat, aniž by se nahrazovaly.

4.1

Inovační schopnost evropských podniků je rozhodující pro hospodářskou dynamiku. Bez nových a vylepšených výrobků, bez přírůstku produktivity se Evropa dostane hospodářsky a v politice zaměstnanosti do nevýhodného postavení. Pokrok v produktivitě znamená i proměnu ve světě práce, ne vždy a okamžitě s kladným znaménkem. Avšak rezignace na sociální a hospodářskou inovaci vede s určitostí do sestupné spirály. Důsledky této změny pro pracovní trh musejí být provázeny a zmírňovány sociálními opatřeními.

4.2

Hospodářský růst a příznivé klima pro investice jsou významnými předpoklady pro vytváření nových pracovních míst a pro udržení stávající zaměstnanosti, což na evropském vnitřním trhu zajišťují značnou měrou podniky nové, jakož i podniky malé a střední. (7) Malé a nejmenší firmy jsou ve značné míře spjaty i s místní ekonomikou, těží proto výrazně i ze stabilní a rostoucí domácí poptávky. EHSV proto již několikrát upozornil na to, aby v otázkách zaměstnanosti byla zvláštní pozornost věnována i rozvoji podnikatelského ducha, politice pokračování podniků a podpoře zakládání takových podniků, které prostřednictvím inovace vytvářejí dodatečná pracovní místa. (8) Často jsou to právě malé a střední podniky, které jsou z nutnosti obstát na trhu obzvlášť inovační. Pozornost by se zde měla věnovat i podpoře nejmenších podniků. V tomto smyslu je třeba podnikům umožnit plné rozvíjení jejich inovačního potenciálu, především zlepšením podmínek přístupu k financování, zjednodušením administrativy při řízení podniku a posilováním opatření ke zvyšování kvalifikace.

4.3

EHSV dále několikrát poukázal na to, že lidé se svými vědomostmi a schopnostmi jsou nejvýznamnějším zdrojem inovace a pokroku ve vědecké společnosti (9). Evropa musí najít cesty, jak rozšířit svůj potenciál kvalifikovaných lidí, vědy, výzkumu a technologie a přeměnit jej na nové, dobře prodejné výrobky a služby a tím na zaměstnanost. To vyžaduje vysokou účast všech skupin obyvatelstva na vzdělání, dobrou odbornou přípravu a lepší uplatnění vyššího vzdělání ve světě práce. Společenské klima musí být vyvinuté tak, aby se vzdělání stalo samozřejmostí a vyšší vzdělání nebylo chápáno jako privilegium. Aktuální studie OECD opět ukázaly slabiny ve vzdělávacím a učebním systému mnohých členských států. (10) Nedostatek vysokoškoláků a odborníků se ukazuje jako hospodářský úzký profil a je současně zrcadlovým obrazem znemožněného přístupu ke vzdělání. Potřeba jednat překročila v politice vzdělávání a zvyšování kvalifikace dobu splatnosti. Kde zůstaly příslušné investice

4.4

EHSV poukázal v této souvislosti vícekrát na význam převzetí všeobecné zodpovědnosti v oblasti vzdělávání a zvyšování kvalifikace a konstatoval přitom také, že investice do kvalifikace jsou věcí nejen veřejného sektoru, ale také podniků a jednotlivců samotných; vždyť výhody celoživotního učení jsou jak zaměstnancům, tak podnikům a společnosti celkově prospěšné (11). Na odborné vzdělávání a celoživotní učení a zvyšování kvalifikace nelze pohlížet izolovaně, spíše musejí tvořit základní prvky při plánování kariéry pracovníků. Nezávisle na věkové skupině nebo vzdělání by mělo být k dispozici dostatek motivace a možností k účasti na opatřeních ke zvyšování kvalifikace. Zvyšování odborné kompetence a ochoty k inovacím předpokládá tak i na podnikové úrovni příslušné investice do vzdělávání a zvyšování kvalifikace a kultivaci podnikové kultury nakloněné inovacím.

4.5.

Dnes ovšem nestačí, aby byl jednotlivec kreativní a schopný se učit. Podnik sám musí být schopen se učit, což znamená, že je nutné přijímat nové vědomosti a přeměňovat je v dobře prodejné výrobky a služby. Schopnost inovace je významným konkurenčním faktorem. Aby byla zajištěna základna pro budoucí inovace, je třeba dát vědě a výzkumu vysokou prioritu. Je důležité obsáhle vyčerpat a efektivně uplatnit potenciál spočívající jak ve veřejném, tak i soukromém systému výzkumu. V tomto smyslu má podpora inovace a výzkumu a přitom zvýšení výdajů na výzkum a vývoj v souladu s lisabonským cílem na 3 % HDP – přičemž dvě třetiny této částky by měl investovat soukromý sektor – velký význam (12). Veřejná podpora výzkumu a vývoje by se na evropské a národní úrovni měla zintenzívnit, především u klíčových prorůstových technologií, aby se rozšířila vědecká základna a zvýšil pákový účinek na investice do výzkumu a vývoje soukromého sektoru. Současně by se členské státy a Evropská komise měly pokusit využít přidělování veřejných zakázek pro nové výrobky a služby s vysokou výzkumnou a inovační náročností.

4.6.

Inovační uspořádání práce a systém řízení inovací je také tématem pro malé a střední podniky. Mnohé z nich vyvinuly specifická řešení a jsou „globálními hráči“, jiné potřebují v oblasti inovací speciální poradenství, zaměřené kromě systému řízení inovací i na vytváření pracovního prostředí nakloněného vzdělávání a na speciální potřeby zaměstnanců. Propojení a znalostní management může malé a střední podniky podporovat při společném odhalování nových možností získávání znalostí. (13) Tuto kulturní mezeru je nutné uzavřít, aby malé a střední podniky mohly výrazněji těžit ze základního výzkumu. Aby mohly být inovační, potřebují malé a střední podniky kromě toho solidní základní financování a přístup k rizikovému kapitálu. Konkrétně to také znamená, že se kontrolují a eventuálně vylepšují směrnice v oblasti vnitřního trhu EU s ohledem na jejich dopady na malé a střední podniky (např. směrnice pro liberalizaci finančních trhů nebo směrnice z konference Basel II).

4.7.

Vysoce produktivní průmyslové jádro je a zůstane i v EU základnou prosperujícího hospodářství. Průmysl a služby jsou na sobě vzájemně závislé. Inovace též znamená cílenou orientaci výzkumu a vývoje na potřeby společnosti znalostí a služeb, přičemž zvláštního zřetele zasluhuje využití nových možností zaměstnanosti nejen v tradičních oblastech výrobního průmyslu. Lisabon požaduje kromě podpory špičkových technologií i koncentraci na sektor služeb. Předpokladem toho je nutnost přehodnocení společenských služeb, zmírnění tlaku na veřejné rozpočty a ocenění významu výkonných veřejných správ pro rozvoj ekonomiky. Hesla jako je vzdělání, mobilita, individualizace, požadavky na demografický vývoj, na péči a zdraví, slučitelnost rodiny a povolání, stejně jako změněné komunikační a volno časové návyky poukazují na dodatečnou a novou potřebu sociálních, osobních, ale také komerčních služeb. Ty jsou často teprve na počátku profesionálního vývoje. (14) V této souvislosti EHSV již několikrát upozornil na význam sociální oblasti a třetího sektoru pro inovaci a zaměstnanost. (15)

4.8.

Při inovaci záleží v první řadě na lidech, na prostoru pro kreativitu, kvalifikaci, znalostech, schopnosti se učit a organizaci práce. Kritické jsou přitom samostatnost, sebeurčení a účastnická práva. Z tohoto hlediska má nové uspořádání pracovních vztahů a spolu rozhodovacích struktur prvořadý význam. Stabilní průmyslové vztahy podporují inovaci. Kdo proto nyní sází na to, že hájení zájmů a utváření pracovních vztahů, tedy základních práv pracujících, je třeba omezovat namísto posilovat, ten vytváří nové brzdy inovace. V této souvislosti upozorňuje EHSV na to, že tento návrh rámcové směrnice o službách na vnitřním trhu nesmí vést ke snížení stávajících sociálních, mzdových a bezpečnostních standardů.

5.1

Kdo chce mít odvahu inovovat a měnit, potřebuje kromě vlastní iniciativy i podporu společnosti. Ochota nést riziko a sociální jistoty jdou ruku v ruce. Mnozí jsou přitom odkázáni na společenské služby, které umožňují pustit se do nových věcí a realizovat je. Organizace sociální soudržnosti jakožto důležitého znaku evropského sociálního modelu a inovace patří k sobě. Sociální stát ovšem musí respektovat nové požadavky. EHSV je v této souvislosti přesvědčen, že lisabonských cílů v oblasti zaměstnanosti lze dosáhnout jedině tehdy, jestliže se posílí sociální politika jako pole činnosti a bude pokračovat alespoň politika minimálních sociálních předpisů za účelem vyrovnání pracovních a životních podmínek v Evropě. V rozšířené Unii je to obzvlášť naléhavé, neboť rozdíly v blahobytu se v EU zvětšují.

5.2

Pro potlačení rizika soupeření o sociální standardy je proto v sociální legislativě EU zapotřebí lépe provádět a dále rozvíjet stávající předpisy v oblastech pracovních podmínek, ochrany práce a zdraví, práv zaměstnanců, rovnosti pohlaví a dodržování osobnostních práv. To platí i pro otázky pracovní doby.

5.3

EHSV již vícekrát, např. ve svém Stanovisku k tématu Opatření při provádění politiky zaměstnanosti pro Pracovní skupinu „Zaměstnanost“, zmínil nutné a proveditelné inovace v následujících oblastech (16):

5.4

Zvláštní význam přitom Výbor připisuje mj. těmto výrokům:

5.5

EHSV přitom rovněž zdůraznil nutnost učinit více pro zvýšení míry zaměstnanosti žen a odstranit ty překážky, které ženám i nadále brání v účasti na trhu práce, a zároveň se důsledně zabývat existujícími nerovnostmi (především při odměňování). Vzhledem k tomu, že vyšší zapojení žen do výdělečné činnosti ve vysoké míře závisí na slučitelnosti rodiny a zaměstnání – a to stejnou měrou pro muže i pro ženy – je třeba uskutečnění právě tohoto lisabonského cíle důsledně urychlit. EHSV proto vítá výzvy členským státům, aby na všech úrovních, tedy i prostřednictvím veřejných institucí, byla široké veřejnosti v dostatečném počtu a kvalitě zpřístupněna pečovatelská místa pro děti a osoby na pečovatelské služby odkázané (např. starší občané, nemocní) a aby tato místa byla i cenově dostupná. Členské státy dostojí příslušným doporučením aktuálních směrnic k provádění politiky zaměstnanosti tím, že si stanoví konkrétní cíle a vytvoří příslušné akční plány pro jejich splnění.

5.6

Je třeba, aby specifické odkazy na znevýhodněné skupiny, jež jsou na okraji společnosti a jsou sociálně slabší, byly explicitně zahrnuty do Společných cílů pro hlavní směry zaměstnanosti a strategii sociální inkluze během revize Lisabonského procesu. Členským státům by se mělo doporučit, aby zahrnuly strategie pro potírání všech forem diskriminace do národních akčních plánů pro strategii zaměstnanosti a strategii sociální inkluze.

5.7

Zpráva odborníků k budoucnosti sociální politiky nedávno upozornila na to, že společně sdílený názor, že sociální ochrana pohřbí konkurenceschopnost, hospodářský růst a vysokou úroveň zaměstnanosti, je empiricky neudržitelný, a v zemích, jako je Švédsko, Dánsko, Rakousko, Lucembursko a Nizozemsko, jde vysoká hospodářská výkonnost ruku v ruce s vysokou úrovní sociální ochrany (19). Země, které stojí v konkurenceschopnosti na čelných místech, vynakládají bez výjimky poměrně vysoké investice do sociální politiky a sociálních systémů a vykazují zároveň vysoké míry zaměstnanosti a nízkou míru chudoby po sociálních transferech. Dnes jde o vyvážené spojení modernizace a zlepšování sociálních pojistných systémů, aby je bylo možné při zachování jejich sociálních ochranných funkcí přizpůsobit aktuálním skutečnostem (např. demografickému vývoji). Zajišťování dlouhodobé financovatelnosti musí v tomto smyslu respektovat i kritéria sociální přiměřenosti, všeobecné dostupnosti a vysoké kvality služeb.

5.8

Ve většině evropských zemí se financování sociálního zabezpečení uskutečňuje převážně prostřednictvím příspěvků na sociální zabezpečení od zaměstnanců a zaměstnavatelů. Tyto příspěvky vzrostly zčásti na úroveň, která může mít negativní dopad na tvorbu pracovních míst.

5.9

K lisabonským úkolům patří i zvyšování podílu zaměstnanosti starších zaměstnanců. Podle Komise by muselo být vytvořeno 7 milionů pracovních míst, aby se dosáhlo cíle 50 %. EHSV již poukázal na to, že za adekvátních ekonomických a politických podmínek v rámci aktivního stárnutí považuje zvýšení efektivního věku odchodu z pracovního života zásadně za cíl smysluplný. Mnohé členské státy však ve svých důchodových reformách měly jako ústřední bod svých snah pouhé zvýšení zákonného penzijního věku, přičemž se stále více omezoval, nebo dokonce rušil odchod do předčasného starobního důchodu. Stojí za tím jednostranná domněnka, že příčinou toho, proč starší zaměstnanci nezůstávají v zaměstnání déle, je v prvé řadě individuální vůle postižených a chybějící pobídky v právní úpravě penzijního pojištění. Jiné důležité aspekty se potlačují. Členské státy by měly pobízet a povzbuzovat tyto pracovníky, aby dobrovolně oddálili svůj odchod z pracovního života, dosáhnou-li věku, kdy mají nárok na odchod do důchodu a měly by také podporovat podniky, aby těmto pracovníkům přizpůsobili pracovní místa a pracovní podmínky

5.10

EHSV hájí v souladu s Vysokými skupinami „Zaměstnanost“, „Budoucnost sociální politiky v rozšířené Unii“ a „Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost“ podněty – jak je praktikováno v jednotlivých členských státech (Finsko, Švédsko), které spočívají v kvalitě práce a v dalším vzdělávání. Aby totiž věková skupina 55 – 64 letých mohla být v roce 2010 výdělečně činná, je v první řadě požadován takový trh práce, který umožní i zaměstnávání starších pracovníků, což od všech aktérů vyžaduje aktivní přístup, k němuž patří i zvyšování kvalifikace. K tomu jsou nutné investice do dalšího produktivního vzdělávání, pro zachování pracovní schopnosti je to prevence v oblasti ochrany a podpory zdraví. Politika, která chce situaci starších pracovníků měnit, však přichází příliš pozdě, začíná-li teprve u věkové skupiny 40 – 50-ti letých. Z tohoto důvodu je personální management, který zohledňuje věk od počátku výdělečné činnosti, stejně žádoucí jako modely utváření pracovního prostředí pro stárnoucí osazenstva (především přiměřené modely pracovní doby, které snižují fyzickou a psychickou zátěž.) (22)

—

Od doby lisabonské konference bylo zaznamenáno úsilí o časovou synchronizaci při koordinaci zaměstnanecké politiky s politikou hospodářskou. Problémem zůstává i nadále nedostatek při obsahovém skloubení, přičemž musí zůstat zaručeno, aby byly směrnice v politice zaměstnanosti a směrnice hospodářské politiky vzájemně konzistentní .

—

Efektivní koordinace mezi aktéry (vládami, ECB, sociálními partnery) nastane jen tehdy, převezme-li i měnová a rozpočtová politika zodpovědnost za růst a zaměstnanost a stane-li se to součástí základních zásad hospodářské politiky.

—

V tomto ohledu je třeba více přihlížet k reformním návrhům Komise na intenzivnější růstovou orientaci Paktu stability a růstu, jak to též požadovala vysoká expertní skupina ustavená k Lisabonské strategii, mj. vynětím strategických investic do růstu a zaměstnanosti z výpočtu deficitu. Rada spolu s Komisí rozhodne, které výdaje budou označeny za strategické investice evropského zájmu.

—

Toto se musí uskutečňovat na národní a evropské úrovni. Reálně politicky zhodnocený makroekonomický dialog tak např. může výrazně přispět k lepšímu „řízení“ při zapojení stanoviska sociálních partnerů a tím k úplnému zdaru procesu. Je to jediné místo, v němž se všichni aktéři v oblasti hospodářské a zaměstnanecké politiky scházejí v otevřeném dialogu nad tím, jak lze v EU co nejlépe dosáhnout „politického mixu“ podporujícího růst a zaměstnanost.

—

Na úrovni členských států je třeba s přihlédnutím k jejich plné autonomii zajistit obsáhlou participaci sociálních partnerů v národních diskusích, zejména jde-li o strukturální reformy, o kvalifikaci a inovaci, ale platí to i pro všechny fáze realizace evropské strategie zaměstnanosti (vypracování, realizace, vyhodnocení národních akčních plánů) (23).

—

Aby bylo v EU možné úspěšně uskutečňovat celkovou strategii zaměstnanosti, je třeba zintenzívnit spolupráci několika „lisabonských“ útvarů Rady. Nutné je zejména skloubení Rady ministrů hospodářství a financí s Radou ministrů pro hospodářskou soutěž, zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele.

—

Takováto lepší koordinace je nutná zvláště též při přípravě jarní vrcholné konference: Lisabon je horizontální proces a nesmí být samotný vkládán do rukou Rady ministrů hospodářství a financí.

—

Poté, co ještě v roce 2000 bylo v evropské patnáctce dosaženo 3 % míry růstu, zbývá konstatovat, že za oslabením růstu posledních let stojí především makroekonomické a v menší míře strukturálně politické důvody. Touto skutečností by se ve svých doporučeních měly řídit základní směry evropské hospodářské politiky.

—

Aby se vyrovnalo oslabení kupní síly v Evropě, musí dojít k citelnému oživení komponenty poptávky spotřeba jakož i soukromých a veřejných investic. Za tohoto předpokladu mohou k inteligentnímu pojetí strukturálních reforem, které by domácí poptávku ještě více neoslabilo, přistoupit důležité impulsy při tvorbě zaměstnanosti.

—

V tomto smyslu je třeba podpoře zaměstnanosti, odstraňování kvalifikačních deficitů a integraci znevýhodněných skupin na trhu práce přidělit obzvláštní důležitost.

—

EU jako celek se v současné době prosazuje v globální konkurenci s vyrovnanou obchodní bilancí, avšak při nedostatečné míře růstu. V globální konkurenci se Evropa musí rozpomenout na své silné stránky. Nesmí soutěžit se zeměmi v Asii a Africe o co nejnižší mzdy. Namísto toho musí i nadále sázet na široce založenou inovační politiku a na výrobu náročného zboží a služeb s vysokou mírou přidané hodnoty.

—

Předpokladem pozitivních účinků volného obchodu je režim směnného kurzu, který nevytváří deformaci cen obchodovatelného zboží, společně s dělbou práce všech na obchodu zúčastněných zemí, která umožňuje zvyšování mezd v poměru ke zvyšování produktivity. Oba předpoklady nejsou v současnosti splněny a měly by být cílem odpovědných politiků v EU.

—

EHSV vyzývá k tomu, aby se při dalším uskutečňování lisabonské strategie dostalo většího významu kvalitě práce, zejména jde-li o realizaci strukturálních reformních opatření.

—

Jsou to právě malé a střední podniky, které se na vnitřním evropském trhu starají o hospodářský růst a nová pracovní místa. Proto je třeba podporovat podnikatelského ducha a plně rozvíjet podnikatelský potenciál, především prostřednictvím zlepšených podmínek přístupu k financování, zjednodušením administrativy při řízení podniků a zintenzivněním opatření pro zvyšování kvalifikace. (24)

—

Podpory by se mělo dostat především těm podnikům, které prostřednictvím inovace zajišťují růst a zaměstnanost. To je mnohem důležitější než pouhé zvyšování počtu podniků.

—

V souladu se zprávou Vysoké expertní skupiny pod předsednictvím Wima Koka k lisabonské strategii z listopadu 2004 je EHSV přesvědčen, že k dosažení lisabonských cílů je třeba se postarat o to, aby členské státy více než dosud přebíraly povinnosti. Nejsou-li dnes jednotlivé cíle plněny, nemá to na utváření politiky v národních státech téměř žádný dopad. Veřejné „postavení na pranýř“ plní svou funkci pouze podmíněně.

—

Všeobecné cíle zaměstnanosti je třeba přenést na příslušně ctižádostivé národní cíle, vytvořit větší transparentnost a zajistit širší národní debatu kolem národní lisabonské realizační zprávy (resp. akčního plánu).

—

„Testování“ by mělo být upraveno tak, aby bylo možné ukázat relativní pozici jednotlivých členských států a učinit smysluplné politické závěry.

—

Vycházejíce ze svých specifických výchozích hodnot roku 2000 musejí jednotlivé členské státy vyvinout větší úsilí než jiné, aby dosáhly všeobecného lisabonského cíle zaměstnanosti. Na státy, jejichž míra zaměstnanosti přesahuje nebo se blíží 70 %, se kladou stejné nároky jako na ty, které se pohybují pod touto hranicí. V tomto smyslu by vývoji zaměstnanosti měla být věnována větší pozornost než pouhému srovnávání kvót samých.

—

Ke zdaru procesu je třeba při zapojení sociálních partnerů podpořit vhodným způsobem skutečná národní reformní partnerství – k čemuž dala v březnu 2004 podnět Evropská rada – a požadovat také od národních parlamentů větší zodpovědnost.

—

Zvláštní pozornost by EU měla věnovat potřebám nových členských zemí při utváření jejich strategie zaměstnanosti, aby tyto země také mohly splnit celounijní cíle zaměstnanosti.

—

Zvláštní zřetel je třeba právě zde brát na adekvátní a efektivní zapojení sociálních partnerů do všech fází strategie zaměstnanosti.

—

S výhledem na možný vstup do eurozóny musejí být konvergenční kritéria stanovena tak, aby nebránila růstu a zaměstnanosti, nýbrž je podporovala.

—

Dosažení cílů zaměstnanosti EU potřebuje i evropské prorůstové iniciativy, které se neomezují pouze na přednostní realizaci již dohodnutých projektů EIB. Sapirova zpráva z roku 2003 poskytla již některé důležité podněty pro hospodářský rozpočet.

—

Také předloha Komise k finančnímu výhledu na léta 2006 – 2013 obsahuje zajímavé návrhy, jako je např. zřízení prorůstového fondu. V těchto úvahách by se mělo pokračovat a vsadit vše na to, aby z budoucího rozpočtu EU mohly vycházet účinné evropské iniciativy týkající se růstu a zaměstnanosti.

—

Přitom je třeba zajistit, aby poskytnuté prostředky byly především také v přistupujících zemích použity efektivním způsobem pro důsledné uskutečňování lisabonských cílů v oblasti růstu a zaměstnanosti.

—

Lisabon žije i z toho, jak o něm lidé v Evropě přemýšlejí. EHSV je v rámci Evropské politiky zaměstnanosti připraven nabídnout své odborné znalosti a přispět k expertize a k nutnému zprostředkování Lisabonské strategie občanům Evropy.

—

V této souvislosti spatřuje EHSV v lisabonském procesu hlavní prioritu své práce, a aby mohl být v úzké součinnosti s Komisí a jinými orgány EU a v intenzivním operativním styku s občanskou společností jak na evropské úrovni, tak i v členských státech, pokládá vhodné interní struktury za nutné.

—

Vzhledem ke své odbornosti a reprezentativnosti se EHSV domnívá, že by se mohl účastnit vypracování analýz účinků, které Komise hodlá systematizovat. Jak ukázaly probíhající diskuse, je nezbytné, aby legislativní návrhy odrážely pluralitu názorů a byly přesněji a objektivněji založeny. Přednostní předání analýz účinků EHSV a možnost EHSV podat k němu komentáře před odesláním Evropským institucím by umožnila ve smyslu partnerství pro obnovení Evropy lepší akceptanci iniciativ evropského zákonodárství.