8.9.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 221/153

1.1

Rozšíření EU, při němž se k EU současně připojí deset nových členských států, nevyvolává pouze problémy kvantitativní povahy.

Souhrnná analýza dopadu rozšíření na strukturu Evropské unie a způsob jejího fungování byla jedním z hlavních témat Evropského konventu a stojí za celou řadou podnětů zakotvených v návrhu ústavy.

Rozšíření si také žádá politickou debatu o jeho dopadu na jednotlivé sektory, kterých se dotkne. (1)

1.2

Pokud však jde o spotřebitelskou politiku EU a právní předpisy v této oblasti, doposud neproběhla žádná systematická, hloubková diskuse o kvalitativních důsledcích rozšíření ani o možných změnách a úpravách, které budou nutné pro přizpůsobení spotřebitelské politiky a právních předpisů novému trhu čítajícímu kolem 500 milionů spotřebitelů.

1.2.1

V průběhu zasedání EHSV, které proběhlo ve dnech 14. a 15. března 2003 v Soluni, však bylo zdůrazněno, že rozšíření s sebou může přinést velké změny obecných zásad spotřebitelské politiky a může mít důsledky i pro Smlouvu a též pro konkrétní metody používané k formulování nových opatření na ochranu spotřebitele, aby tato opatření mohla být aplikována účinně a dostatečně jednotně v celé Evropě, kde nevyhnutelně vzniknou rozdíly mezi vnitrostátními předpisy jednotlivých členských států.

1.3

Ve skutečnosti jde o opravdový „kvalitativní skok“ – nový způsob, jak obhajovat, chránit a prosazovat zájmy spotřebitelů; jak zajistit konzultování a účast spotřebitelů; jak zabezpečit, aby spotřebitelé byli zastoupeni na všech úrovních politického rozhodování, v novém prostředí s odlišnými charakteristikami, odlišnými zvyklostmi a návyky spotřebitelů, odlišnými kulturními tradicemi a odlišnými právními předpisy a zásadami chování.

1.4

Cílem tohoto stanoviska z vlastní iniciativy proto bylo podnítit co možná nejpodrobnější debatu o dopadech rozšíření na spotřebitelskou politiku a právní předpisy, která by mohla vést k předložení návrhů obecných zásad spotřebitelské politiky pro období po úplném začlenění nových členských států, případných změn acquis Společenství pro oblast ochrany, obhajování a prosazování zájmů spotřebitelů a účasti spotřebitelů nebo dokonce nových legislativních podnětů, které by mohly být shledány nezbytnými.

2.1

Pro vypracování tohoto stanoviska bylo nezbytné co nejpřesněji zjistit problémy nových zemí, s nimiž se potýkají při implementaci legislativy Společenství.

2.2

Proto byly rozeslány dva dotazníky celé řadě veřejně exponovaných odborníků, kteří působí v této oblasti, a to jak z orgánů veřejné správy, tak z organizací spotřebitelů a profesních organizací, které se přímo podílejí na vztazích se spotřebiteli. Kromě toho se dne 2. prosince 2003 uskutečnilo slyšení k tomtuto tématu, kterého se zúčastnila řada účastníků.

2.3

Na základě výsledků slyšení, analýzy odpovědí na dotazník a dvoustranných kontaktů udržovaných v průběhu práce předkládá toto stanovisko závěry a doporučení ohledně možných úprav obecných zásad spotřebitelské politiky po rozšíření.

3.1

Všeobecně se má za to, že primárním cílem jakékoli spotřebitelské politiky v souladu s realitou dnešního života na rozšířeném jednotném trhu musí být stále větší měrou prosazování spotřebitelů jako „tržních partnerů“ a tedy rozvíjení a vytváření prostředků a mechanismů, které umožňují jejich účast na formulování obecných zásad politik, které se jich dotýkají. (2)

3.2

I když je pravdou, že v dosažení tohoto cíle hrají důležitou úlohu nejenom místní, orgánů Společenství, má se všeobecně za to, že je na spotřebitelích samotných, aby se rozhodli – dobrovolně a v rámci svého práva organizovat a sdružovat se – jak se budou organizovat, aby byly co nejlépe hájeny a zastupovány jejich zájmy a aby spotřebitelé byli co nejlépe zapojeni do projednávání a sestavování obecných zásad politik, které se jich dotýkají, na nejrůznějších úrovních politického a zákonodárného rozhodování.

3.3

Základní zásadou v této oblasti proto musí být náležité uznání práva a svrchovanosti spotřebitelů organizovat se, aby si mohli zakládat sdružení a spolky na místní, regionální, státní a mezinárodní úrovni a na úrovni Společenství a zajistit si tak, aby byly náležitě zastupovány jejich zájmy a aby byli zastoupeni ve všech orgánech rozhodujících o věcech, které se jich dotýkají.

Je jednoznačně na zákonodárcích, ať už na úrovni jednotlivých zemí, nebo na úrovni Společenství, aby zajistili splnění tohoto požadavku.

3.4

Z řady stran nicméně zaznívá volání po tom, aby byly na úrovni Společenství definovány jednotné parametry, které zajistí, aby všechny spotřebitelské organizace respektovaly základní zásady demokratické organizace a demokratických metod, které následně zajistí, aby spotřebitelé byli náležitě a nezávisle zastupováni.

3.4.1

Řada instrumentů Společenství již vytyčila kritéria definující parametry pro měření reprezentativnosti spotřebitelských organizací a sdružení, aby se daly srovnávat v celé EU (3). Tato kritéria jsou však považována za nedostatečná.

3.4.2

EU proto definovala také řadu kritérií pro uznávání organizací zastupujících zájmy spotřebitelů, jako například ta, která stanoví směrnice 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (4).

3.4.2.1

Tato kritéria však počítají s „administrativním“ rozhodnutím členských států, a proto nemohou být použita jako základ pro jednotnou definici toho, co se rozumí sdružením nebo organizací zastupující(m) zájmy spotřebitelů, která by byla shodná a srovnatelná v různých členských státech a v celé oblasti, kterou pokrývá jednotný trh.

3.5

Ve snaze definovat jednotnou koncepci toho, co se rozumí „sdružením zastupujícím zájmy spotřebitelů“, bylo nalezeno několik charakteristik, které by takové sdružení mělo mít, a to:

3.5.1

Bylo též navrženo, aby družstevní organizace, zejména spotřebitelská družstva, byly vystavěny na stejných základech jako spotřebitelská sdružení (5).

3.5.2

Kromě toho byla zmíněna možnost, že by družstva musela být povinně akreditována pověřeným veřejnoprávním orgánem svého členského státu; bylo však take navrženo, že by podpora spotřebitelských organizací měla být založena na technických kvalifikacích a výsledcích jejich práce, a nikoli pouze na jejich akreditaci národními úřady.

3.6

Vzhledem k choulostivé povaze této záležitosti se Výbor, který si je vědom její důležitosti, domnívá, že by ji Komise měla podrobně projednat a poté zveřejnit svá zjištění formou sdělení.

3.7

V souvislosti s otázkou, zda organizace zastupující spotřebitele obecně i organizace zastupující konkrétní zájmy náležitě využívají práva spotřebitele na zastoupení, zejména na úrovni Společenství, bylo poukázáno na řadu nedostatků nebo mezer ve stávajících systémech.

3.7.1

Jednou ze stránek, kterou je třeba zvlášť zmínit, jsou vzdělávací potřeby manažerů a školitelů v již zmíněných sdruženích a organizacích zastupujících zájmy spotřebitelů (6).

3.7.2

Vedle obecně použitelných informačních programů zaměřených na spotřebitele obecně potřebují sdružení a organizace spotřebitelů též na míru šité, dopředu poskytované informace, které by následně mohly předávat svým členům nebo obecně spotřebitelům ve svých zemích nebo regionech.

3.7.3

Samy spotřebitelské organizace potřebují lepší zastoupení v jednotlivých orgánech Společenství, ať už přímé, nebo prostřednictvím zastřešujících organizací. EHSV nicméně vítá nedávné podněty Komise – restrukturalizaci Výboru spotřebitelů (7) a jmenování kontaktní osoby pro spotřebitelské záležitosti (Consumer Liaison Officer) v rámci GŘ pro hospodářskou soutěž (8) – a doufá, že tento příklad bude následován i v dalších politických oblastech, které se dotýkají spotřebitelů (9).

3.7.4

Bylo by též vhodné začít znovu pořádat pravidelná evropská spotřebitelská fóra, aby se zintenzívnil a zlepšil dialog, informace a spolupráce mezi spotřebitelskými organizacemi.

4.1

Jednou z hlavních podmínek náležitého zastupování zájmů spotřebitelů je zajistit vhodné financování organizací, které je zastupují, na organizační i provozní úrovni (10).

4.2

Bez ohledu na vnitrostátní předpisy platné v jednotlivých zemích se řada zástupců spotřebitelů domnívá, že jedině výrazná podpora a podněty Společenství mohou umožnit, aby sdružení zastupující zájmy spotřebitelů měla dostatek finančních zdrojů, které potřebují k tomu, aby mohla plnit svou hlavní úlohu, kterou je hájit, prosazovat a zastupovat zájmy spotřebitelů na regionální, národní a mezinárodní úrovni a na úrovni Společenství (11).

4.3

Panuje též obecná shoda, že jelikož se spotřebitelská sdružení spoléhají na financování z členských příspěvků a svých vlastních podnětů, může pro ně být obtížné vyhnout se úpadku a zaručit tak svou nezávislost tváří v tvář politickým a ekonomickým zájmům (12).

Aby byly dodrženy tyto zásady, musí být veškerá obdržená finanční pomoc použita na akce, projekty a podněty zaměřené na vzdělávání odborných pracovníků a výchovu spotřebitelů a na krytí hromadných žalob na obhajobu obecných zájmů spotřebitelů, nikoli na financování každodenního managementu těchto organizací.

4.4

Současný právní rámec Společenství, o který se opírají organizace a sdružení spotřebitelů, je zakotven v rozhodnutí č. 20/2004/ES ze dne 8. prosince 2003, kterým se zavádí všeobecný rámec pro financování akcí Společenství na podporu spotřební politiky na období 2004 až 2007 (13), na něž je třeba pohlížet společně s Revizí průběžného programu akcí Strategie spotřebitelské politiky na období 2002 – 2006 ze dne 15. září 2003 (14).

5.1

Článek 153 Smlouvy jasně určuje jako základní zásadu spotřebitelské politiky Společenství koncepci minimální harmonizace a vysokou úroveň ochrany spotřebitele (15).

5.2

V souladu s tímto přístupem, který mimochodem není nový (16) a objevuje se beze změny i v návrhu ústavy, většina směrnic na ochranu spotřebitele, které byly přijaty, zahrnuje „minimální klauzuli“ formulovanou více či méně takto:

„Tato směrnice nebrání členským státům zachovat nebo zavést opatření, která jsou příznivější nebo přísnější, pokud jde o ochranu spotřebitele v dané oblasti, aniž jsou tím dotčeny jejich povinnosti dle Smlouvy“ (17).

5.3

Přinejmenším ze Zelené knihy o ochraně spotřebitele v Evropské unii (18) a v poslední době též ze sdělení Komise o Strategii spotřebitelské politiky na období 2002-2006 (19) by se však mohlo zdát, že je dnes upřednostňovanou metodou aproximace právních předpisů v oblastech, které se dotýkají ochrany spotřebitele, úplná harmonizace.

5.3.1

Touto cestou se ubírají zejména nedávno navržené směrnice o spotřebitelských úvěrech (20) a nekalých obchodních praktikách (21). Společně s nadměrným významem, který je přikládán zásadě vzájemného uznávání (22), by se zdálo, že jde o obecný, nikoli pouze výjimečný přístup, který je zdůvodněn buď povahou dotyčné věci nebo potřebou dokončit hlavní aspekty vnitřního trhu.

5.3.2

Jde-li o opatření, která mají sloužit výlučně nebo primárně k zajištění hladkého chodu vnitřního trhu, EHSV uznává, že je výhodné přijmout právní předpisy, které zajistí nejvyšší možný stupeň harmonizace pravidel, jimiž se řídí transakce mezi společnostmi nebo mezi společnostmi a spotřebiteli. To je zvláště důležité s ohledem na to, že EU bude mít brzy 25 členských států.

5.3.2.1

EHSV se proto domnívá, že pro dosažení tohoto cíle by EU měla, kdykoli je to možné a s přihlédnutím k povaze dotyčné věci, přijímat nařízení (nebo, abychom použili nové názvosloví z předlohy evropské ústavy, „evropské zákony“ (23)) nebo směrnice (nebo „evropské rámcové zákony“), které usilují o úplnou harmonizaci, neboť ta představuje nejlepší způsob, jak zaručit jistotu a bezpečnost sekundární legislativy.

5.3.3

EHSV nicméně zastává názor, že nutnou podmínkou snahy o takovou harmonizaci je to, že musí být zajištěna ochrana spotřebitele na nejvyšší úrovni, kterou umožňují technologický pokrok, stav vědeckého poznání a kulturní modely doby.

5.4

Ve všech ostatních situacích, kdy primárním cílem prosazování těchto zájmů není zajistit dokončení nebo hladké fungování vnitřního trhu, ale spíše zabezpečit ochranu spotřebitele, se EHSV domnívá, že nejlepším způsobem, jak ochránit tyto zájmy, je držet se zásady minimální harmonizace. Tedy zajistit vysokou úroveň ochrany a současně umožnit členským státům zachovat nebo zavést přísnější ochranná opatření v souladu se Smlouvou a při přísném uplatnění čl. 153 odst. 5.

5.5

Vzhledem k rozšíření EU o dalších deset zemí EHSV doporučuje, aby Komise přehodnotila svůj přístup z poslední doby, kdy obecně preferuje maximální harmonizaci, a místo toho toto počínání omezila pouze na situace, které souvisejí s dokončením nebo fungováním vnitřního trhu. Vyzývá též Komisi, aby v takových případech vždy dbala na to, aby byla zaručena ochrana spotřebitele na nejvyšší úrovni, kterou umožňují současný stav vědeckého poznání, technologický pokrok a společensko-kulturní modely v dané oblasti.

5.6

„Stavem vědeckého poznání“ se rozumí základna vědomostí pro zákonodárce vytvářející spotřebitelskou politiku. Zahrnuje ověřené výsledky:

Zřejmé nedostatky v základně vědomostí by měly být odstraněny vytvořením vhodných výzkumných kapacit.

5.7

Tam, kde je to možné a kde to umožňuje technický pokrok a vývoj práva, EHSV také doporučuje používat nařízení (nebo podle nového názvosloví „evropské zákony“), neboť jsou nevhodnějším a nejúčinnějším nástrojem, jak zajistit sblížení právních předpisů a právní jistotu a bezpečnost zákonných transakcí (24).

6.1

Mnohé ze základních zásad obsažených ve Smlouvě jsou též základními součástmi sekundární legislativy a musí se na ně pamatovat vždy, když se určuje povaha, základní atributy, vhodnost a oblast působnosti regulatorních opatření v každém sektoru, i při vývoji politik EU.

Spotřebitelské právo není výjimkou.

6.2

Nejdůležitějšími z těchto zásad jsou zásada subsidiarity (25), zásada vzájemného uznávání a zásada obezřetnosti.

6.3

Aniž bychom se pouštěli do hloubkové analýzy oblasti působnosti zásady subsidiarity a jejího uplatnění v právních předpisech na ochranu spotřebitele společně s článkem 153, můžeme říci, že její současné znění vyvolává cosi, co někteří lidé nazývají „dvojí subsidiaritou“. (26)

6.3.1

Vedle testu „primární“ nebo obecné subsidiarity stanoveného v článku 3b Smlouvy o ES skutečně zákonodárce podrobuje opatření uvedená v čl. 153 odst. 3 písm. b) ještě přísnějšímu testu „sekundární“ subsidiarity. I když totiž opatření Společenství projdou testem subsidiarity, jsou přípustná jen tehdy a potud, pokud „doplňují“ či „podporují“ podněty členských států v daných oblastech.

6.3.2

Jinými slovy, členské státy musí vždy nejprve podniknout kroky nebo přijmout či navrhnout opatření na vnitrostátní úrovni, než může Společenství zavést opatření na „doplnění“ či „podporu“ těchto kroků, je-li vhodné, aby tak učinilo.

6.3.3

Stručně řečeno, Společenství tedy nemá pravomoc podnikat kroky ani v oblastech výslovně uvedených výše a ani když jsou podle zásady subsidiarity stanovené v článku 3b oprávněné, pokud tyto kroky nedoplňují nebo nepodporují konkrétní opatření podniknutá členskými státy.

6.4

Je proto nezbytné – za všech okolností a zejména při uplatňování zásady subsidiarity aby zástupci spotřebitelů dali jasně najevo institucím Společenství, že jejich interpretace této zásady nesmí zdržovat přijímání potřebných a vhodných opatření na ochranu spotřebitele.

6.5

Pokud jde o zásadu vzájemného uznávání (27) Výbor již taktéž vyjádřil poměrně podrobně své mínění ve stanovisku z listopadu 2000 (28), které přijal z vlastního podnětu po klíčovém sdělení Komise o vzájemném uznávání v návaznosti na akční plán pro jednotný trh (Mutual recognition in the context of the follow-up to the action plan for the single market) (29).

6.6

Nato Komise zveřejnila programy prováděcích opatření k zásadě vzájemného uznávání v řadě konkrétních sektorů, zejména v oblasti rozhodování v trestních věcech a v občanských a obchodních věcech (30).

6.7

Pokud jde o opatření, která se dotýkají spotřebitelů, rozmáhá se trend směřující k rozšíření těchto opatření na další oblasti legislativy, zejména tehdy, pokud se také usiluje o úplnou harmonizaci.

6.8

Je třeba poukázat na to, že i když je uplatňování zásady vzájemného uznávání obecně oprávněné, existují oblasti, kdy její uplatňování znamená, že spotřebitelé podléhají zákonům jiných zemí. To vede ke zmatkům a odrazuje od přeshraničního obchodování (31).

6.9

EHSV by proto chtěl obrátit pozornost Komise k tomu, že zásadu vzájemného uznávání je potřeba uplatňovat opatrně a způsobem, který je v souladu s realitou daného odvětví, je-li tato zásada používána ke sbližování právních předpisů.

6.10

Na druhé straně EHSV pociťuje, že zásadu obezřetnosti, která byla začleněna do práva Společenství, když vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, a která se vztahuje pouze na environmentální politiku, je třeba považovat za právní zásadu společnou všem politikám EU, zejména politice ochrany spotřebitele. To by mělo závažné praktické důsledky, zejména pro hodnocení systematických a objektivních rizik a z hlediska přesunu důkazního břemene ve prospěch spotřebitelů jako obecného pravidla v občanském právu (32).

7.1

Jak již bylo zmíněno, myšlenka horizontálního přístupu ke spotřebitelské politice a hlavního proudu spotřebitelské politiky byla začleněna do Smlouvy o ES se vstupem Amsterdamské smlouvy v platnost; v minulosti byla zmíněna v řadě programových dokumentů Komise (33) a do současnosti si získala značnou podporu v obecných politických pokynech Komise a zasloužila si i zařazení mezi základní práva zmíněná v předloze ústavy (34).

7.2

Strategie spotřebitelské politiky na období 2002-2006 (35) vypracovaná Komisí skutečně uvádí, že: „Vedle konkrétních předpisů o ochraně spotřebitele se spotřebitelů rovněž dotýkají další důležité politiky EU, jako jsou politika vnitřního trhu, politika životního prostředí a udržitelného rozvoje, dopravní politika, politika finančních služeb, politika hospodářské soutěže, zemědělství, vnějšího obchodu a další. Spotřebitelskou politiku nelze rozvíjet v izolaci bez přihlédnutí k dalším oblastem, které mají dopad na spotřebitele. Zájmy spotřebitelů je třeba systematicky začleňovat do všech důležitých oblastí politiky EU“ (36).

7.3

V praxi však tato zásada není při přijímání a vývoji politik Společenství systematicky využívána a řečený strategický dokument navíc nepoložil na tento cíl dostatečný důraz, v rozporu s návrhy, které předložil EHSV ve svém stanovisku ke sdělení Komise (37).

7.4

Výbor proto žádá vytvoření transparentních mechanismů a zavedení spolehlivých postupů, které zaručí, aby se při přijímání opatření v jakékoli oblasti spadající do sféry působnosti EU vždy přihlíželo k zájmům spotřebitelů a vždy byla zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele (38).

7.5

Za tím účelem EHSV navrhuje zejména, aby Komise zvážila potřebu posílit lidské a materiální zdroje GŘ pro zdraví a ochranu spotřebitele a přehodnotila způsob, kterým jeho metody a postupy navazují na práci ostatních generálních ředitelství.

7.5.1

Ostatní instituce Společenství – od Rady až po Evropský parlament, Výbor regionů a EHSV samotný – by měly obdobně přehodnotit svůj přístup a dělat více pro to, aby všechny politiky Společenství náležitě pamatovaly na ochranu spotřebitele.

8.1

Vzhledem k tomu, že nové právní předpisy a nařízení v oblasti spotřebitelského práva jsou stále rozsáhlejší a složitější, bylo by vhodné – ne-li nutné – dále zlepšit zákonodárství a zjednodušit legislativu.

8.2

Komise vyjadřuje rostoucí znepokojení nad těmito stránkami legislativního procesu ve Společenství (39).

8.3

Výbor mezitím nejenom vyjadřoval stejné znepokojení jako Komise (40), ale od roku 2000 také učinil „zjednodušení“ trvalým ohniskem zájmu své Observatoře jednotného trhu.

8.4

EHSV proto vítá dohodu, k níž došly v této oblasti EP, Rada a Komise (41), a kromě toho se odkazuje na poznámky, které učinil ve zmíněných stanoviscích a zejména ve svém nedávno přijatém stanovisku k poslednímu sdělení Komise na toto téma (42).

8.5

Pokud jde o spotřebitelské právo, je téma zjednodušení legislativy mimořádně důležité, poněvadž spotřebitelské právo se dotýká v první řadě soukromých osob; je proto třeba věnovat zvýšenou pozornost dalšímu zjednodušení spotřebitelského práva, aby bylo pochopitelnější a snáze použitelné (43).

8.6

Současně by měly být vyvinuty snahy o zintenzívnění kodifikace, kterou již zahájila Komise, i když v malém měřítku a pouze u několika směrnic.

8.7

Protože pojem „kodifikace“ může mít řadu významů, zdá se, že nemá smysl připravovat skutečný specializovaný Kodex evropského spotřebitele (44); místo toho bychom měli soustředěně pokračovat v přepracovávání hlavních témat práva Společenství, slaďování ustanovení obsažených v různých legislativních podnětech a jejich třídění podle předmětu.

8.8

Jedním z všeobecně akceptovaných způsobů, jak snížit legislativní zatížení, je více využívat mechanismy samoregulace a koregulace.

8.8.1

Aniž bychom chtěli předjímat stanovisko EHSV k této věci, můžeme již jednoznačně konstatovat, že zejména tehdy, jde-li o spotřebitelské právo a doposud nekonsolidovaný trh se zřejmým nedostatkem informací, bude možné vyvinout alternativní mechanismy samoregulace a koregulace pouze tehdy, bude-li existovat právní rámec s dobře definovanou působností, parametry a kritérii. EHSV již toto navíc uvedl ve svém stanovisku o nekalých obchodních praktikách (45).

9.1

EHSV již dlouhou dobu prokazuje, že v prosazování, ochraně a obhajování zájmů spotřebitelů hrají rozhodující úlohu náležité informace a výchova spotřebitelů.

9.2

Pokud jde o informace pro spotřebitele, EHSV zdůrazňuje, že nestačí jen poskytovat konkrétní informace o každé službě nebo výrobku, bez ohledu na to, jak jsou podrobné; spíše je zapotřebí poskytovat obecné informace o právech spotřebitelů, které následně musejí sloužit jako základ pro vhodně přizpůsobené informace o dotyčném zboží a službách (46).

9.3

Pokud jde o výchovu spotřebitelů, nedávné stanovisko EHSV vydané z vlastního podnětu nejenom vychválilo klady „vzdělaného spotřebitele“, ale též podrobně popsalo obsah a techniky výchovy spotřebitelů a úlohu jednotlivých aktérů (Evropské unie, členských států, spotřebitelských sdružení, odborníků atd.) ve vzdělávacích procesech (47).

9.4

V jakýchkoli snahách o přepracování spotřebitelské politiky, které bude nutným důsledkem rozšíření Unie, by měly sehrát informace a výchova spotřebitelů ještě větší úlohu při zajišťování účinného prosazování a ochrany zájmů spotřebitelů; je stále na členských státech a spotřebitelských sdruženích, aby stanovily obecné zásady a kritéria pro sladění těchto informací a výchovy s konkrétními okolnostmi a zvláštními znaky každého národního, regionálního nebo místního trhu.

9.4.1

V tomto důležitém úkolu nehrají roli jen školy, spotřebitelské organizace, podniky, odborníci a členské státy.

Hraje ji zde také Evropská unie, která musí nejenom koordinovat jednotlivé podněty, ale též povzbuzovat a podporovat opatření usilující o zlepšení kvality informací a úrovně vzdělanosti spotřebitelů (48).

9.4.2

Tato opatření se nesmějí omezovat na poskytování dostatečné finanční podpory, ale musí též zahrnovat vývoj společných informačních a vzdělávacích kampaní a programů.

9.4.3

Neměla by zahrnovat pouze spotřebitele, ale též odborníky, poskytovatele zboží a služeb a dokonce i regulatorní subjekty a orgány odpovědné za provádění předpisů, se zvláštním důrazem na členy právnické profese (soudce, právníky, státní zástupce atd.).

10.1

V této oblasti bude mít zásadní význam výsledek nedávného návrhu nařízení o spolupráci mezi orgány členských států odpovědnými za prosazování právních předpisů na ochranu spotřebitele (COM(2003) 443 final, 18.7.2003), k němuž již vydal Výbor stanovisko (49).

10.2

Aby se zvýšila efektivita systému monitorování přestupků proti právním předpisům Společenství a aby prováděcí opatření jednotlivých států zaručovala účinné uplatňování těchto předpisů, bude se zapotřebí vypořádat s omezeními, na která tento návrh upozorňuje .

Jednou ze stránek, kterou by stálo za to změnit okamžitě, je oblast působnosti návrhu, kterou EHSV považuje za příliš omezenou.

11.1

EHSV si je dobře vědom toho, že žádné změny legislativy nebudou mít bezprostřední účinek a okamžité výsledky. Proto se EHSV – vedle své snahy zdůraznit potřebu zkonsolidovat a prosadit náležité uplatňování existujících předpisů – v této diskusi o různých oblastech, které by se daly řešit do větší hloubky nebo vylepšit, snaží zdůraznit také to, že případné změny musí proběhnout postupně, aby nedošlo k narušení rovnováhy mezi hlavními zájmy, a že se nesmí zapomínat, že při většině příležitostí jsou spotřebitelé ve spotřebním procesu v nevýhodě.

11.2

Právě s tímto na paměti EHSV v dalším textu uvádí seznam oblastí, které by stály za zamyšlení, s cílem zlepšit současný legislativní rámec upravující legální transakce, které se přímo dotýkají spotřebitelů.

11.2.1

Jednou z takových oblastí je bezpečnost služeb pro spotřebitele a s tím související způsob regulace odpovědnosti dodavatele za vadné služby.

11.2.2

V roce 1992 byl odložen na neurčito návrh směrnice věnované tomuto tématu (50). V reakci na výzvu Rady a Parlamentu, aby byly „vyhledány potřeby, možnosti a priority pro činnost Společenství v oblasti bezpečnosti služeb“ (51), se Komise rozhodla svou zprávou z 6. června 2003 (52) a v poslední době svým návrhem směrnice o službách na vnitřním trhu (53) znovu zahájit diskusi o této problematice; toto rozhodnutí bylo uvítáno s obnovenou nadějí.

11.2.3

Panují nicméně obavy, že přístup Komise k této záležitosti, založený na mylné interpretaci zásad subsidiarity a komplementarity ve vztahu k politikám jednotlivých států, by mohl znamenat, že přijímaná opatření nebudou včasná a účinná (54).

11.2.4

Další oblastí, v níž má legislativa Společenství velkou mezeru, je definice rozsahu klíčových služeb obecného zájmu a standardních zásad, kterými by se tyto služby měly řídit, pokud jde o kontinuitu a všeobecnost těchto služeb, cenovou dostupnost, právo na přístup, vobodu volby atd. (55)

11.2.4.1

Vycházeje ze svých stanovisek k tomuto tématu (56) Výbor pociťuje, že rozšíření EU si žádá vypracování přesných obecných zásad za účelem privatizace určitých klíčových veřejnoprávních služeb a naléhavého určení klíčových služeb všeobecného zájmu, mezi které budou muset patřit letecká a železniční doprava, energetika, plynárenství a poštovní a telekomunikační služby. (57)

11.2.4.2

Vzhledem k neexistenci dostatečně přesných ukazatelů kvality, které by umožnily komparativní hodnocení těchto služeb, je dychtivě očekáváno Komisí přislíbené sdělení o metodě pro horizontální hodnocení služeb všeobecného zájmu. (58)

11.2.5

Další z nedostatků, které byly doposud odhaleny, se týká standardizace právních předpisů upravujících nesmluvní závazky v rámci Evropské unie.

11.2.5.1

Za zvláštní zmínku proto stojí Komisí vypracovaný návrh nařízení (59) věnovaného tomuto tématu; společně s připomínkami a návrhy, které předložil ve svém stanovisku EHSV (60), představuje tento návrh klíčovou komponentu harmonizace legislativy ve všech částech rozšířené EU v oblasti, která je životně důležitá pro zabezpečení přiměřené ochrany spotřebitele.

11.3

Pokud jde o právo na informace, zejména ohledně potravin (61), měly by se vedle skutečnosti, že by se měla zvyšovat srozumitelnost značení pro spotřebitele, používat další podobné moderní metody, jak zlepšit informace dostupné spotřebitelům (Internet, bezplatné telefonní linky, služby zákaznické podpory atd.), a nezapomínat, kde je to nezbytné a možné, uvádět původ výrobku (62).

11.4

Pokud jde o ochranu zdraví a bezpečnost, zvýšení účinnosti používání systému RAPEX (63) závisí na schopnosti členských států reagovat. EHSV proto znovu opakuje, že je zapotřebí investovat do kvality systému pro monitorování trhu Společenství prostřednictvím projektů pomáhajících utvářet a rozvíjet mechanismy tržní kontroly, které mají k dispozici členské státy, zejména přistupující země, a které poskytují podporu organizacím zastupujícím zájmy spotřebitelů i příslušným státním institucím (64).

11.4.1

Spotřebitelské organizace musí pro změnu poskytovat spolehlivé informace o nejbezpečnějším zboží a službách a zvěřejňovat výsledky control prováděných na národní úrovni.

11.5

Ohledně ochrany ekonomických zájmů spotřebitelů stojí za pozornost a připomenutí řada aspektů:

11.5.1

Co se týče odpovědnosti výrobce  (65), současná ustanovení jsou nevyvážená v neprospěch spotřebitele: jednak kvůli důkaznímu břemeni ležícímu na spotřebiteli a jednak kvůli důvodům umožňujícím zproštění výrobce odpovědnosti.

11.5.1.1

Existují proto pádné důvody, proč pokračovat v současné práci na směrnici č. 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 směrem doporučeným mj. v Zelené knize o odpovědnosti za vadné výrobky (66), kterou vzala v úvahu řada studií zadaných Komisí (67).

11.5.2

Na četné žádosti spotřebitelů byly vysloveny určité obavy ohledně kroků omezujících ochranu spotřebitele při podomním prodeji  (68) vzhledem k obtížnému poskytování důkazů a vzhledem k tomu, že je někdy nejasné, jaké předpisy by se měly použít. EHSV cítí, že by bylo vhodné začít se tomuto problému opět věnovat a vypracovat základ pro ochranu spotřebitele proti podvodnému chování; kromě toho by se měla celá směrnice přezkoumat ve světle současných nekalých, agresivních praktik a dokumentů Společenství, které se zabývají touto tématikou.

11.5.3

Pokud jde o smlouvy uzavírané na dálku  (69), je naléhavé a důležité dosáhnout přijetí rozhodnutí o přesunu důkazního břemene o existenci předběžných informací, písemného potvrzení a souhlasu spotřebitele na dodavatele (70). Kromě toho by bylo vhodné provést rozbor vhodnosti požadavků na informace u smluv uzavíraných na dálku pokrývajících nové technologie.

11.5.4

EHSV má obavy ohledně uplatňování práva na odstoupení; považuje za důležité standardizovat časové lhůty v různých právních dokumentech, kterých se to týká, a připravit jasná pravidla pro využívání tohoto práva, zejména pokud jde o uvádění finančních služeb na trh na dálku (71) a spotřebitelský úvěr (72). EHSV se cítí povinen poukázat na to, že je zapotřebí zjednodušit tato ustanovení, která jsou příliš složitá a netransparentní (73).

11.5.5

Pokud jde o ochranu spotřebitelů proti nepřiměřeným podmínkám ve spotřebitelských smlouvách  (74), bylo by cenným přínosem, kdyby Komise provedla systematický, aktuální průzkum všeobecných smluvních podmínek, které byly výslovně prohlášeny za nepřiměřené, ať už v domácím precedenčním právu členských států, nebo v precedenčním právu Soudního dvora, s cílem předat tyto informace spotřebitelským a profesním organizacím (75).

11.5.5.1

Na druhé straně, vzhledem k tomu, že bylo uznáno, že je regulatorní rámec zastaralý, EHSV vybízí Komisi, aby v těsném závěsu za svou zprávou o provádění směrnice (76) a četných schůzkách, které uspořádala v této souvislosti, rychle dokončila revizi tohoto rámce.

11.5.6

Co se týče otázky spotřebitelského úvěru  (77), EHSV již měl příležitost vyjádřit svůj názor na poslední návrh Komise (78) na toto téma; považuje za vhodné znovu zde potvrdit, že je třeba bojovat s vyděračskými lichvářskými praktikami a vyvážit práva a povinnosti spotřebitelů a poskytovatelů úvěrů. Rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy v této oblasti a různé úrovně ochrany spotřebitele – které se ještě zhorší, až se k EU připojí nové členské státy – by mohly poškodit důvěru na trhu finančních služeb a deformovat hospodářskou soutěž.

11.5.7

Záležitostí, kterou je třeba naléhavě řešit na úrovni Společenství, jak zdůraznil EHSV při několika příležitostech, je nadměrná zadluženost domácností; ta se v poslední době zhoršuje a panují obavy, že s očekávaným nárůstem úrokových sazeb ještě prudce vzroste (79).

11.5.8

EHSV se též domnívá, že je nezbytně nutné dále rozvinout právní předpisy o bezpečnosti elektronického platebního styku  (80); vítá nedávný podnět Komise zahájit jednání o vytvoření jednotného prostoru pro platební styk na jednotném trhu (81).

11.5.8.1

Komplexní přístup k elektronickému obchodu však stále chybí; takový přístup je nezbytným předpokladem získání důvěry spotřebitelů, jak vyplynulo z konference uspořádané v Dublinu u příležitosti Evropského dne spotřebitelů 2004.

11.5.8.1.1

Dosavadní práce na vytváření systémů pro akreditaci odborníků v této sféře nevedly ani k přijetí samoregulačních opatření, která by umožnila zákazníkům rozpoznat spolehlivé internetové stránky.

11.5.8.1.2

Nedávné podněty Komise na podporu bezpečnějšího používání Internetu (82) a na ochranu nezletilých a lidské důstojnosti a práva na odpověď v souvislosti s konkurenceschopností evropského odvětví audiovizuálních a informačních služeb je proto třeba uvítat, i přes jejich omezení (83).

11.5.8.2

Kromě toho neexistuje žádný celosvětový právní rámec podobný tomu, který byl zaveden v EU nařízením Brusel I a který je nezbytný pro bezpečný rozvoj mezinárodních elektronických transakcí; z tohoto důvodu je klíčovým cílem Haagské konference podepsání úmluvy o záležitostech týkajících se příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

11.5.9

Jednou z nejdůležitějších oblastí je standardizace smluvního práva, zahájená Komisí a podpořená EHSV (84); tato standardizace by měla být prováděna a dále rozvíjena, se zaměřením na konkrétní typy smluv, na kterých mají spotřebitelé největší zájem (85).

11.5.10

Nedávno vyhlášená směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (86) se zabývá různými aspekty záruk spojených s prodejem zboží. Kritika EHSV namířená proti návrhu této směrnice, popsaná ve stanovisku Výboru k této záležitosti (87), stále platí, zejména pokud jde o vazby mezi obchodními a právními zárukami a postupy pro realizaci těchto záruk.

11.5.10.1

Bude nutné nejenom přehodnotit rozšíření oblasti působnosti směrnice i na služby poskytované po prodeji (88), ale zejména to, aby Komise bedlivě monitorovala, jak je tato oblast transponována do práva členských států, protože jde o složitá ujednání, která bude obtížné propojit se zákony členských států.

11.5.11

Jednou z oblastí, o kterých se hodně doufalo, že k nim Komise zaujme postoj v návaznosti na Zelenou knihu o ochraně spotřebitele (89), byly nekalé obchodní praktiky.

11.5.11.1

EHSV nicméně již měl příležitost ve svém stanovisku k tomuto tématu (90) vyjádřit své zklamání a určité obavy, pokud jde o cestu a obecné zásady vytýčené v příslušné směrnici.

11.5.11.2

Tato záležitost proto bude muset být bedlivě sledována, zvláště zástupci spotřebitelů a zejména v nových členských státech.

11.5.12

EHSV již rovněž vyslovil svou nespokojenost s návrhem nařízení o reklamě  (91) a znovu zde opakuje, že má obavy o konečnou podobu tohoto nařízení a způsob, kterým naváže na návrh o nekalých obchodních praktikách; bojí se, že tyto dva instrumenty, místo aby pomohly dále prosadit zájmy spotřebitelů, budou ve výsledku krokem zpět od současné úrovně ochrany spotřebitele.

11.6

Nakonec, co se týče přístupu k právnímu systému, EHSV považuje za nezbytné posílit ochranu nejenom kolektivních, obecných a podobných zájmů (92) – prostřednictvím naléhavé revize směrnice o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (93) rozšířit její oblast působnosti tak, aby se stala skutečnou „třídní akcí“ usilující o prosazení náhrady škody, a nejenom o pouhé zastavení nezákonných nebo nepřiměřených postupů – ale též legitimních zájmů jednotlivých spotřebitelů v konfliktních situacích, zejména pokud jde o přístup k okamžité spravedlnosti, pokud možno bezplatně (94). V této souvislosti by chtěl EHSV znovu zopakovat, že je stoupencem využívání nejenom alternativních prostředků řešení sporů (alternative dispute resolution – ADR) (95), ale též smírčích řízení, a že považuje za jednu z hlavních priorit poskytnout orgánům členských států provozní a technickou podporu při zřizování a provádění ADR a smírčích řízení v těchto státech (96).

11.6.1

EHSV je též stoupencem přijetí závazných právních předpisů, které, aniž by byla dotčena zásada subsidiarity a proporcionality, zajistí splnění cílů, jež vytyčila Komise ve svém doporučení k této záležitosti (97). Tyto předpisy, které se týkají zejména zásad svobody spotřebitele a nestrannosti a transparentnosti postupů, činí závazná pravidla z toho, co jsou v současnosti pouhá doporučení, která nejsou v praxi účinně a všeobecně uplatňována.

11.7

V této souvislosti vítá EHSV nedávné podněty Komise v oblasti soudní spolupráce; zdůraznil by nedávná nařízení o úpadkovém řízení (98) a nařízení o soudní příslušnosti („Bruselská úmluva“) (99) a též navrhované nařízení o právu aplikovatelném na nesmluvní závazky (Řím II) (100), Zelenou knihu o přeměně Římské úmluvy z roku 1980 o právu aplikovatelném na smluvní závazky v komunitární nástroj (Řím I) (101) a nařízení o vytvoření obecného rámce Společenství pro činnosti za účelem usnadnění soudní spolupráce v občanských věcech (102). Vybízí Komisi, aby pokračovala v krocích směřujících k vytvoření jednotného soudního prostoru jakožto ústředního stavebního kamene, na němž stojí dokončení jednotného trhu, v rozšířené EU ještě důležitějšího.

12.1

Prosazování, ochrana a obhajoba zájmů spotřebitelů a účast spotřebitelů musejí být jakožto přirozené právo evropských občanů trvalým cílem všech politik EU.

12.2

Nyní, když k EU přistoupilo deset nových členských států, v nichž ve většině je ochrana spotřebitele relativně novým problémem, je třeba přehodnotit celou spotřebitelskou politiku a sladit ji s novou realitou trhu čítajícího kolem 500 milionů spotřebitelů.

12.3

EU a její instituce hrají klíčovou úlohu při rozpoznávání priorit pro redefinování právního a institucionálního rámce a programů a akcí nezbytných pro zajištění účinné spotřebitelské politiky, která zaručí splnění těchto cílů.

12.4

Tímto stanoviskem z vlastní iniciativy se EHSV jako zástupce zájmů občanské společnosti hodlá zapojit do přípravy této politiky a snaží se k ní přizvat zejména zástupce nových členských států.

12.5

EHSV je toho názoru, že bezprostředními prioritami pro spotřebitelskou politiku musí být:

12.6

EHSV se domnívá, že základ pro účinnou politiku obhajování a prosazování zájmů spotřebitelů a účasti spotřebitelů představují silné a nezávislé spotřebitelské organizace.

12.7

Proto je EHSV toho názoru, že je nezbytné zajistit, aby spotřebitelské organizace byly vhodně financovány a mohly tak vyvíjet činnost, programy, projekty a podněty.

12.8

EHSV věří, že klíčem ke zvýšení účinnosti spotřebitelské politiky je vytýčit kritéria pro měření reprezentativnosti a zapojení spotřebitelských organizací.

12.9

EHSV se domnívá, že – aniž by přestal brát zřetel na potřebu zachovat rovnováhu mezi zmíněnými zájmy – by měly být postupně zaváděny nové legislativní podněty, zejména v těchto oblastech:

12.10

EHSV je také přesvědčen, že je zapotřebí zrevidovat a sjednotit existující právní předpisy Společenství a sladit je s novým rozšířeným jednotným trhem, se zvláštním důrazem na tyto oblasti:

12.11

EHSV připomíná svůj návrh zřídit evropský výzkumný institut pro ochranu spotřebitele, který by se stal základnou znalostí pro spotřebitelskou politiku (103).

12.12

EHSV vyzývá členské státy, aby učinily ochranu, obhajobu a prosazování zájmů spotřebitelů a účast spotřebitelů prioritou všech svých politik.

12.13

EHSV doporučuje, aby Komise přihlédla při formulování nových obecných zásad spotřebitelské politiky k návrhům a doporučením vydaným v tomto stanovisku A pravidelně vydávala zprávy o situaci spotřebitelů a spotřeby v Evropě.

—

The future of cohesion policy in the context of enlargement and the transition to a learning society (Budoucnost politiky soudržnosti v kontextu rozšíření a přechodu na „učící se společnost“ (learning society)), pro nějž byl zpravodajem pan Malosse, Úř. věst. C 241, 7.10.2002.

—

Economic and social consequences of enlargement in the candidate countries (Ekonomické a sociální důsledky rozšíření pro kandidátské země), pro nějž byli zpravodaji p. Dimitriadis a pí Belabed, Úř. věst. C 85, 8.4.2003.

—

The impact of enlargement on EMU (Dopad rozšíření na EMU), pro nějž byl zpravodajem p. Vever, Úř. věst. C 61, 14.3.2003.

—

The impact of the enlargement of the European Union on the single market (Dopad rozšíření Evropské unie na jednotný trh), pro nějž byla zpravodajem pí Belabed, Úř. věst. C 85, 8.4.2003.

—

Transport/Enlargement (Doprava a rozšíření), pro nějž byl zpravodajem p. Kielman, Úř. věst. C 61, 14.3.2003.

—

Financial assistance for Pre-accession (Finanční pomoc před přistoupením), pro nějž byl zpravodajem p. Walker, Úř. věst. C 61, 14.3.2003.

—

EU enlargement: the challenge faced by candidate countries of fulfilling the economic criteria for accession (Rozšíření EU: výzva splnění ekonomických kritérií pro přistoupení, které čelí kandidátské země), pro nějž byl zpravodajem p. Vever, Úř. věst. C 193, 10.7.2001.

—

Eastward enlargement of the European Union and the forestry sector (Rozšíření Evropské unie směrem na východ a odvětví lesnictví), pro nějž byl zpravodajem p. Kallio, Úř. věst. C 149, 21.6.2002.

—

(Viz též stanovisko EHSV k této věci, pro nějž byl zpravodajem pan Hernández Bataller (INT/180) ze dne 17.7.2003, Úř. věst. C 234, 30.9.2003.)