1)

Článek 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, musí být vykládán v tom smyslu, že okolnost, že členský stát určený jako „příslušný“ ve smyslu tohoto nařízení, oznámil záměr vystoupit z Evropské unie podle článku 50 SEU, nezavazuje členský stát, jenž rozhoduje o tom, který stát je takto příslušný, aby sám posoudil předmětnou žádost o ochranu na základě diskrečního ustanovení obsaženého v čl. 17 odst. 1.

2)

Nařízení (EU) č. 604/2013 je třeba vykládat v tom smyslu, že nestanoví, že za určení státu, který je příslušný podle kritérií stanovených v tomto nařízení, a za uplatnění diskrečního ustanovení podle čl. 17 odst. 1 uvedeného nařízení musí být odpovědný tentýž vnitrostátní orgán.

3)

Článek 6 odst. 1 nařízení (EU) č. 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje, aby členský stát, který není příslušný podle kritérií stanovených tímto nařízením k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, zohlednil nejlepší zájem dítěte a sám posoudil žádost na základě čl. 17 odst. 1 uvedeného nařízení.

4)

Článek 27 odst. 1 nařízení (EU) č. 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje, aby bylo možné podat opravný prostředek proti rozhodnutí nevyužít možnosti podle čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení, což nemá vliv na to, že toto rozhodnutí lze napadnout v rámci žaloby proti rozhodnutí o přemístění.

5)

Článek 20 odst. 3 nařízení (EU) č. 604/2013 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že není-li prokázán opak, toto ustanovení zakládá domněnku, že je v nejlepším zájmu dítěte řešit situaci tohoto dítěte společně se situací jeho rodičů.