Žaloba podaná dne 6. dubna 2009 — Komise Evropských společenství v. Belgické království

(Věc C-132/09)

2009/C 153/39

Jednací jazyk: francouzština

Účastníci řízení

Žalobkyně: Komise Evropských společenství (zástupci: B. Eggers a J.-P. Keppenne, zmocněnci)

Žalované: Belgické království

Návrhová žádání žalobkyně

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Komise Belgickému království vytýká, že porušilo dohodu, kterou v říjnu 1962 uzavřelo s Nejvyšší radou evropských škol, když odmítlo převzít náklady na vybavení a učební pomůcky evropských škol se sídlem na jeho území.

Na podporu své žaloby žalobkyně zaprvé tvrdí, že z čl. 6 druhého pododstavce Úmluvy o statutu evropských škol ze dne 21. června 1994 (1) vyplývá, že každý členský stát musí s evropskými školami zacházet jako se vzdělávacími zařízeními podléhajícími vnitrostátnímu veřejnému právu. V důsledku toho by měly být evropské školy, co se týče počátečního vybavení v souvislosti s otevřením nebo rozšířením evropských škol, jakož i co se týče ročních nákladů na údržbu a provoz těchto škol, financovány belgickými veřejnými orgány. Komunitarizace školství v Belgii nemůže být v tomto ohledu důvodem pro odmítnutí financovat roční náklady na provoz evropských škol belgickými orgány, neboť z ustálené judikatury vyplývá, že se členský stát nemůže vyhnout svým povinnostem, ke kterým se zavázal, delegováním výkonu této pravomoci na veřejné partnery na místní a regionální úrovni.

Komise v odpovědi na výhrady vznesené belgickými orgány zadruhé uvádí, že závěry zasedání Nejvyšší rady konaného v Karlsruhe v květnu roku 1967 nijak nezpochybňují povinnost financování, kterou je tento stát jakožto země sídla povinen plnit.

Komise nejprve uvádí, že Nejvyšší rada v Karlsruhe pouze vypracovala pokyny k vzorovému protokolu o shodě s členskými státy, ve kterých mají evropské školy sídlo, a vzhledem k hierarchii právních norem nemá v žádném případě pravomoc měnit dohodu o sídle z roku 1962.

Dále uvádí, že toto „rozhodnutí“ z Karlsruhe nemůže být za žádných okolností vykládáno jakožto „pozdější dohoda nebo pozdější praxe stran“ ve smyslu čl. 31 odst. 3 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu, co se týče výkladu dohody o sídle, při neexistenci následných ustálených aktů nebo vyjádření, které by zpochybňovaly povinnost financování stanovenou dohodou o sídle. Tato povinnost převzít náklady na vybavení a učební pomůcky evropských škol je ostatně potvrzena mnohými dokumenty a četným financováním provedeným Belgií po roce 1967.

(1)  Úř. věst. L 212, s. 3