(1)

Evropská centrální banka (ECB) přijala dne 4. dubna 2017 obecné zásady Evropské centrální banky (EU) č. 2017/697 (ECB/2017/9) (2) (dále jen „obecné zásady ECB/2017/9“), kterými stanovila všeobecné zásady pro uplatňování některých možností a případů vlastního uvážení dostupných v právu Unie vnitrostátními příslušnými orgány ve vztahu k méně významným institucím. Právní předpisy, které byly zavedeny od přijetí obecných zásad ECB/2017/9, změnily nebo zrušily některé možnosti a případy vlastního uvážení stanovené v právních předpisech Unie, které byly zahrnuty do uvedených obecných zásad. Proto je třeba v obecných zásadách ECB/2017/9 provést příslušné změny.

(2)

Pokud jde o sazby odtoku uplatňované na stabilní retailové vklady, některé faktory zabraňují praktickému uplatňování případu vlastního uvážení, který je upraven v článku 13 nařízení Evropské centrální banky (EU) 2016/445 (ECB/2016/4) (3) a článku 7 obecných zásad ECB/2017/9 a podle něhož mohou příslušné orgány s předchozím souhlasem Evropské komise v souladu s čl. 24 odst. 4 a 5 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/61 (4) povolit, aby instituce na stabilní retailové vklady kryté systémem pojištění vkladů uplatnily sazbu odtoku ve výši 3 %. Další důkazy a analýza jsou zapotřebí k prokázání toho, že míra výběrů stabilních retailových vkladů krytých systémem pojištění vkladů ve smyslu čl. 24 odst. 5 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/61 by byla během každého zaznamenaného krizového období odpovídajícího scénářům uvedeným v článku 5 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/61 nižší než 3 %. Nejsou-li takové důkazy a analýza k dispozici, mělo by být obecné pravidlo povolující použití sazby odtoku ve výši 3 % z nařízení (EU) 2016/445, a tudíž i obecných zásad ECB/2017/9 odstraněno.

(3)

Možnost, kterou příslušným orgánům poskytuje čl. 12 odst. 1 písm. c) bod i) nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/61, pokud jde o určení hlavních akciových indexů pro účely určení akcií, které lze kvalifikovat jako aktiva úrovně 2B v ukazateli pro krytí likvidity, by měla být pro významné a méně významné instituce uplatňována jednotně. Cílem tohoto uvážení je zajistit, aby úvěrové instituce do své rezervy v oblasti likvidity zahrnovaly pouze akcie, které jsou obsaženy v indexech, u kterých lze předpokládat tržní likviditu podkladových akcií. Vzhledem k tomu, že ani význam, ani velikost úvěrové instituce nemají přímý dopad na tržní likviditu podkladových akcií v příslušných indexech, nebylo by vhodné postupovat rozdílně v případě významných a méně významných institucí.

(4)

Případ vlastního uvážení upravený v čl. 12 odst. 3 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/61, podle něhož mohou příslušné orgány povolit odchylku od odst. 1 písm. b) bodů ii) a iii) téhož článku v případě úvěrových institucí, které v souladu se svými stanovami nemohou z náboženských důvodů držet úročená aktiva, by měl být pro významné a méně významné instituce uplatňován jednotně, aby byla sladěna kritéria pro určení aktiv úrovně 2B, pokud jde o korporátní dluhové cenné papíry.

(5)

Případ vlastního uvážení upravený v čl. 428p odst. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 (5) v souvislosti s požadavkem na ukazatel čistého stabilního financování (NSFR), podle něhož mohou příslušné orgány určit faktory požadovaného stabilního financování, které se uplatní pro expozice týkající se podrozvahových položek, jež nejsou uvedeny v kapitole 4 hlavy IV části šesté uvedeného nařízení, by měl být pro významné a méně významné instituce uplatňován jednotně. Přístup ve vztahu k významným institucím spojuje faktory požadovaného stabilního financování v NSFR se sazbami odtoku, které se uplatňují v ukazateli krytí likvidity (LCR), přičemž ECB dává flexibilitu, pokud jde o určení různých faktorů požadovaného stabilního financování. V zájmu jednoduchosti a obezřetnosti vytváří tento přístup rovnováhu mezi sladěním faktorů, které se použijí při výpočtu NSFR, s faktory určenými pro účely LCR, přičemž současně umožňuje rozdílné zacházení v případech, kdy by toto spojení dostatečně neodráželo související riziko financování. Není nezbytné ani vhodné odchylovat se od tohoto přístupu, pokud jde o méně významné instituce, neboť metodika pro uplatňování faktorů požadovaného stabilního financování na tyto expozice týkající se podrozvahových položek by se v zásadě neměla ve vztahu k jednotlivým úvěrovým institucím odlišovat. Z téhož důvodu by měl být jednotně uplatňován případ vlastního uvážení, který je pro příslušné orgány zakotven v čl. 428aq odst. 10 nařízení (EU) č. 575/2013 ve spojení s NSFR vypočteným zjednodušeným postupem.

(6)

Případ vlastního uvážení upravený v čl. 428q odst. 2 nařízení (EU) č. 575/2013, na jehož základě příslušné orgány určí délku trvání zatížení oddělených aktiv podle podkladové expozice těchto aktiv, by měl být pro významné a méně významné instituce uplatňován jednotně. Aktiva, která jsou oddělena a nejsou volně použitelná, by měla být považována za zatížená po dobu, která odpovídá době trvání závazků vůči klientům institucí, jichž se požadavek na oddělení týká, a měla by tedy být po toto období řádně financována. Tento argument platí bez ohledu na velikost dotčené instituce. Případ vlastního uvážení, který je pro příslušné orgány zakotven v čl. 428ar odst. 2 nařízení (EU) č. 575/2013 ve spojení s NSFR vypočteným zjednodušeným postupem, by měl být ze stejných důvodů, které jsou uvedeny výše, uplatňován podobně, a to i proto, že neexistuje obezřetnostní argument, který by odůvodňoval rozdílný přístup, pokud jde o výpočet NSFR zjednodušeným postupem. Ustanovení, kterými se v těchto obecných zásadách provádějí možnosti a případy vlastního uvážení týkající se vynětí expozic v rámci skupiny z limitů velkých expozic stanovených v čl. 400 odst. 2 nařízení (EU) č. 575/2013, by měla být změněna a uplatňována jednotně pro významné a méně významné instituce. Od přijetí nařízení (EU) 2016/445 (ECB/2016/4) se zvýšily obavy, které má ECB z hlediska obezřetnosti, pokud jde o účetní postupy úvěrových institucí týkající se subjektů usazených ve třetích zemích. Rozsah této možnosti by proto měl být omezen na expozice uvnitř skupiny vůči subjektům usazeným v Unii, v důsledku čehož mohou být expozice uvnitř skupiny vůči subjektům ve třetích zemích vyňaty z příslušných limitů velkých expozic jen po předchozím individuálním posouzení orgánem dohledu.

(7)

Kromě toho by měly být obecné zásady ECB/2017/9 změněny tak, aby kromě úplného vynětí, které je v současné době k dispozici, mohly úvěrové instituce, které splňují příslušná kritéria dodržováním kvantitativního limitu hodnoty rozhodných expozic, využít částečné vynětí. Takové rozšířené uplatňování volného uvážení by mělo přispět k zachování rovných podmínek pro úvěrové instituce v zúčastněných členských státech, jakož i omezit rizika koncentrace vyplývající z konkrétních expozic a zajistit, aby byly v rámci jednotného mechanismu dohledu uplatňovány stejné minimální standardy.

(8)

Obecné zásady (EU) 2017/697 (ECB/2017/9) je proto třeba příslušným způsobem změnit,