1)

Je-li tvrzeno, že děti byly svými rodiči nebo jinými rodinnými příslušníky neoprávněně přemístěny ze země jejich obvyklého pobytu v rozporu se soudním rozhodnutím vydaným na základě žádosti státního orgánu tohoto státu, je uvedený státní orgán oprávněn požádat o výkon soudního rozhodnutí, nařizujícího navrácení dětí do jurisdikce tohoto soudu, u soudů jiného členského státu ve smyslu ustanovení Kapitoly III nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ( 1 ), nebo by takové jednání vedlo k neoprávněnému obcházení článku 11 tohoto nařízení a Haagské úmluvy z roku 1980, nebo by jiným způsobem představovalo zneužití práv nebo zákonů dotčeným orgánem?

2)

Je v případě, který se týká ustanovení o výkonu, uvedených v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, dána příslušnost k prodloužení lhůty pro účely čl. 33 odst. 5, jestliže zmeškání je v podstatě de minimis a prodloužení lhůty by bylo jinak možné s odkazem na vnitrostátní procesní právo?

3)

Bez ohledu na otázku [2]: v případě, že zahraniční orgán přemístí děti, které jsou předmětem sporu, z jurisdikce členského státu na základě nařízení výkonu rozhodnutí, vydaného ex parte podle článku 31 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, avšak ještě před doručením nařízení výkonu rodičům, jimž tak byla odňata jejich práva požádat o odklad výkonu v rámci opravného prostředku, ohrožuje takové jednání podstatu „rodičovských“ práv ve smyslu článku 6 EÚLP nebo článku 47 Listiny tak, že prodloužení lhůty (pro účely čl. 33 odst. 5 uvedeného nařízení) by mělo být poskytnuto jiným způsobem?