23.1.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 22/17

1)

Přísluší výklad pravidel týkajících se uplatnění diskrečního ustanovení podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III vzhledem k povaze tohoto ustanovení v konečném důsledku soudu členského státu a zbavují tato pravidla soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, povinnosti předložit věc Soudnímu dvoru na základě čl. 267 třetího pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie?

2)

Je posouzení okolností podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III (v takovém případě, jako je případ, který je předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce) dostatečné k tomu, aby splňovalo požadavky článku 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 33 Ženevské úmluvy?

3)

Vyplývá z výkladu čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, že členský státe je povinen pro účely zajištění účinné ochrany proti porušování práv podle článku 4 Listiny základních práv Evropské unie povinen v případech, jakým je případ, který je předmětem tohoto řízení o předběžné otázce, uplatnit diskreční ustanovení a že uplatnění tohoto ustanovení zakazuje přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu, který uznal svou příslušnost v souladu s tímto nařízením?

4)

Může diskreční ustanovení podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III sloužit k tomu, aby se na jeho základě žadatel o mezinárodní ochranu nebo jiná osoba v řízení o přemístění podle tohoto nařízení mohla dovolávat jeho uplatnění, které musí příslušné správní orgány a soudy členského státu posoudit, nebo jsou uvedené správní orgány a soudy povinné zjišťovat uvedené okolnosti ex officio?