52012PC0773

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

1.           SOUVISLOSTI NÁVRHU

Odůvodnění a cíle

Tento návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady odráží prioritní zájem Unie, kterým je účinný výkon jejích práv vyplývajících z mezinárodního obchodu. Tento cíl byl stanoven ve sdělení Komise nazvaném „Obchod, růst a celosvětové záležitosti“[1] a potvrzen v závěrech Rady ze dne 21. prosince 2010[2].

V současnosti Unie nemá k dispozici společný právní rámec[3], jenž by sloužil k výkonu jejích práv podle dohod o mezinárodním obchodu. Cílem stávajícího návrhu je náprava tohoto stavu.

Obecné souvislosti

K výkonu a obhajobě svých práv a zájmů podle dohod o mezinárodním obchodu může být zapotřebí, aby Unie přijala jednostranná opatření. Tomu se tak děje například v rámci postupu podle pravidel pro řešení sporů Světové obchodní organizace (WTO) nebo podle dvoustranných či regionálních mechanismů pro řešení sporu. Obdobná situace panuje i v případě ochranných obchodních opatření a postupů usilujících o tzv. „rekonsolidaci závazků“ podle mezinárodních dohod. Veškerá tato opatření vyžadují, aby bylo jednáno rychle, neboť jen tak se mohou stát účinným a věrohodným nástrojem zabezpečujícím dodržování daných závazků a mohou být dodrženy lhůty, jež jsou stanoveny v příslušných mezinárodních závazcích Unie. To vyžaduje rychlé, účinné a pružné rozhodování v rámci struktur stanovených Lisabonskou smlouvou.

Před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost prosazovala Unie svá práva případ od případu formou nařízení přijatých Radou na návrh Komise, který byl založen na bývalém článku 133. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost jsou však společnými normotvůrci Rada a Evropský parlament, kteří, pokud jde o opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní politiky, jednají podle řádného legislativního postupu (článek 207 Smlouvy o fungování Evropské unie „SFEU“). Výkon práva v rámci dohod o mezinárodním obchodu je typickou úlohou výkonné složky, která může vyžadovat, aby byla prováděcí opatření přijímána a prováděna v přesně vymezených lhůtách. Pro přijetí takových aktů je vhodné, aby Rada a Evropský parlament stanovily jasný a předvídatelný rámec.

Praxe před vstupem SFEU v platnost dokládá, že je žádoucí jednat podle postupů, jež v zájmu výkonu práv Unie umožňují rychlé a účinné rozhodování:

– V případě řešení sporu v rámci WTO ve věci US-Foreign Sales Corporation trvalo přijetí nařízení Rady (ES) č. 2193/2003 ze dne 8. prosince 2003 o zavedení dodatečných cel na dovoz určitých produktů pocházejících z USA osm měsíců od přijetí návrhu Komise. Přijetí pozastavení uvedeného opatření prostřednictvím nařízení Rady (ES) č. 728/2006 ze dne 15. května 2006 trvalo tři dny od přijetí návrhu Komise.

– V případě řešení sporu v rámci WTO ve věci US-Byrd trvalo přijetí nařízení Rady (ES) č. 673/2005 ze dne 25. dubna 2005 o stanovení dodatečných cel na dovoz některých produktů pocházejících z USA přibližně dva měsíce od přijetí návrhu Komise.

– V případě řešení sporu v rámci WTO ve věci US-wheat gluten přiřklo nařízení Rady (ES) č. 1804/98 ze dne 14. srpna 1998 v souladu se článkem 8 Dohody WTO o ochranných opatřeních EU oprávnění vyrovnat nežádoucí účinky ochranných opatření USA. Jeho přijetí trvalo jeden měsíc od přijetí návrhu Komise.

– Ve věci US-Steel trvalo přijetí nařízení Rady (ES) č. 1031/2002 ze dne 13. června 2002 o ochranných vyrovnávacích opatřeních dva měsíce, přičemž zrušení vyrovnávacích opatření trvalo ve stejné věci pouhé čtyři dny.

Pokud by nebyl k dispozici vhodný právní rámec pro provádění opatření obchodní politiky v obdobných situacích, jako byly výše uvedené případy, bylo by nutné použít pro přijetí opatření v určitých případech řádný legislativní postup. Přijetí legislativního aktu trvá v průměru 15 až 31 měsíců, přičemž takto dlouhá doba by mohla mít nepříznivý dopad na schopnost Unie účinně vykonávat svá práva ve lhůtách, jež jsou stanoveny v dohodách o mezinárodním obchodu.

Tato předloha nařízení vychází ze závěru, podle kterého a) je přijímání opatření obchodní politiky za účelem výkonu práv Unie podle mezinárodních dohod typickým uplatněním výkonné složky, které musí být uskutečněno podle rámce společných pravidel; b) pokud vhodný právní rámec chybí, může být schopnost Unie účinně prosazovat svá práva ohrožena; c) mezi relativně dlouhými lhůtami pro přijímání rozhodnutí v rámci EU a lhůtami pro výkon práv na základě dohod o mezinárodním obchodu může docházek ke kolizi.

Tato předloha nařízení pak z těchto důvodů navrhuje, aby byl zřízen společný právní rámec pro výkon práv Unie podle dohod o mezinárodním obchodu, a to v souladu s Lisabonskou smlouvou. Toto nařízení navrhuje, aby byla Komise zmocněna přijímat prováděcí akty v souladu s článkem 291 SFEU, a to v rámci ustaveném touto předlohou nařízení a ve lhůtách a podle kritérií, které jsou výslovně stanoveny. Rozsah tohoto nařízení se vztahuje na přijímání, pozastavení, změnu a zrušení prováděcích aktů, pokud jde o:

a)           výkon práv Unie podle závazných mnohostranných a dvoustranných pravidel pro řešení sporů;

b)           vyrovnávací opatření podle mnohostranných a dvoustranných pravidel o ochranných opatřeních;

c)           vyrovnávací opaření v případech, kdy třetí země změní své koncese podle článku XXVIII Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) 1994.

Na základě této předlohy nařízení může Komise přijmout opatření obchodní politiky v podobě: cla, množstevních omezení dovozu nebo vývozu zboží a opatření v oblasti veřejných zakázek. Tento přístup vyplývá ze zkušeností získaných v minulých letech při přijímání opatření obchodní politiky a odráží skutečnost, že zásah ve vybraných oblastech je praktický a obecně účinný. Za stávajícího stavu rozvoje práva Unie je vhodné, zejména je-li přihlédnuto k vnitrostátní úpravě v oblasti služeb a duševního vlastnictví a k ohraničené možnosti účinných zásahů, jež je dána povahou těchto oblastí, aby se pozornost týkající se zmocnění Komise soustředila na jiné oblasti obchodní politiky. Je třeba uvést, že tzv. „křížová odvetná opatření“ (tj. pozastavení koncesí či jiných závazků v jiném odvětví, než v jakém bylo rozhodnuto s konečnou platností o porušení), jsou obecně podle pravidel WTO možná a v dohodách o volném obchodu uzavřených Unií nejsou tato opatření nikterak omezena. Pokud by bylo prokazatelně zapotřebí, aby Unie využila opatření obchodní politiky, která nejsou touto předlohou nařízení upravena, včetně opatření týkajících se obchodu se službami či obchodních aspektů práv duševního vlastnictví, mohla by Komise předkládat návrhy legislativních aktů na základě článku 207 SFEU nebo by mohla využít jiných použitelných postupů.

V ustanovení o přezkumu je uvedeno, že Komise posoudí fungování tohoto nařízení po třech letech od okamžiku, kdy dojde poprvé k uplatnění tohoto navrhovaného nařízení. Komise vypracuje o tomto nařízení zprávu a, budou-li to okolnosti vyžadovat, může navrhnout vhodná opatření v zájmu zlepšení jeho účinnosti. V této souvislosti se lze zabývat v rámci tohoto nařízení řadou opatření obchodní politiky, jež se týkají nejen zboží, ale i obchodu se službami či práv duševního vlastnictví.

Pokud jde o vládní zakázky, pak podle ustanovení stávající platné Dohody WTO o vládních zakázkách a i podle jejího revidovaného znění platí, že nedodrží-li strana uvedené dohody své závazky, mohou ostatní strany uvedené dohody pozastavit koncese či jiné závazky, avšak pouze v oblasti trhu veřejných zakázek. Vzhledem k tomu je důležité, aby byla v navrhované předloze nařízení stanovena možnost přijímat opatření obchodní politiky týkající se veřejných zakázek, čímž bude Unii umožněno, aby účinně vykonávala svá práva ve vztahu k vládním zakázkám, na něž se vztahují mezinárodní závazky Unie. Kromě mechanismu WTO pro řešení sporů, který byl v několika případech využit k vyřešení postupů, které byly v rozporu s Dohodou o vládních zakázkách, může potřeba zásahu směřujícího k prosazení závazků v oblasti veřejných zakázek vzniknout i v souvislosti s dvoustrannými dohodami, neboť dohody o dvoustranném obchodu, které Unie nedávno uzavřela, obsahují komplexní mechanismy řešení sporů. Unie má zkušenost s uplatňováním opatření obchodní politiky, kterými se zamezuje, je-li to nezbytné, třetím zemím v přístupu na trh veřejných zakázek Unie[4]. Vzhledem ke specifickým náležitostem oblasti veřejných zakázek, zejména existenci správního postupu, který upravuje účast v konkrétních výzvách pro podávání nabídek a v rámci něhož je o ní i rozhodováno, je možné stanovit zásah, který se bude týkat veřejných zakázek, jejichž předmětem jsou jak zboží, tak i služby. Opatření obchodní politiky podle této předlohy nařízení by dále odpovídala i rozsahu závazků z oblasti veřejných zakázek, které jsou pozastaveny, tj. vztahovala by se pouze na určité subjekty a použila by se pouze v případě překročení určitých prahových hodnot. V závěru je třeba uvést vztah mezi tímto návrhem a návrhem nařízení Evropského parlamentu a Rady o přístupu zboží a služeb třetích zemí na vnitřní trh Unie s veřejnými zakázkami, který Komise předložila (v dokumentu COM(2012) 124 ze dne 21. března 2012). Posledně zmiňovaný návrh má sloužit ke zvýšení vlivu Unie v rámci mezinárodních jednání, která se týkají podmínek přístupu zboží, služeb a dodavatelů Unie na trhy veřejných zakázek třetích zemí: proto se zaměřuje na přístup zboží a služeb ze třetích zemí, které nepožívají žádných výhod, jež by byly udělené na základě závazků vyplývajících ze stávajících mezinárodních dohod upravujících oblast veřejných zakázek, na trh s veřejnými zakázkami Unie. Oproti tomu se stávající návrh zabývá výkonem takových dohod průřezově, a tudíž doplňuje nařízení o mezinárodních aspektech veřejných zakázek, neboť poskytuje předpisový rámec pro výkon ustanovení o veřejných zakázkách v dohodách o mezinárodním obchodu.

2.           VÝSLEDKY KONZULTACÍ SE ZÚČASTNĚNÝMI STRANAMI A POSOUZENÍ DOPADŮ

V rámci přípravy tohoto návrhu byly Výboru pro obchodní politiku Rady a Výboru pro mezinárodní obchod Evropského parlamentu zaslány dne 19. září 2011 a 11. listopadu 2011 dva pracovní dokumenty. Konzultace s členskými státy proběhly v rámci dvou odborných zasedáních konaných ve dnech 27. září a 28. listopadu 2011.

Účinný a efektivnější výkon práv Unie, který je cílem návrhu, je široce podporován.

U stávajícího návrhu nebylo provedeno posouzení dopadů, neboť tento podnět nemá přímé dopady v hospodářské či sociální oblasti nebo na životní prostředí a charakter dotčených opatření (uplatnitelných podle jednotlivých okolností daného případu) neumožňuje jakékoli předběžné hodnocení.

3.           PRÁVNÍ STRÁNKA NÁVRHU

Shrnutí

Unie nemá k dispozici společný právní rámec, jenž by sloužil k výkonu jejích práv podle dohod o mezinárodním obchodu. Tento podnět usiluje o nápravu tohoto stavu a navrhuje, aby byl stanoven právní nástroj, který by umožnil Unii vykonávat a hájit svá práva v souladu se svými mezinárodními závazky. Jeho cílem je účinné a rychlé uplatňování nároků za účelem ochrany zájmu Unie. Proto na základě článku 207 SFEU rovněž navrhuje, aby byla Komise zmocněna k přijímání, pozastavování, změně či zrušení prováděcích aktů za účelem výkonu práv Unie v rámci struktury dané Lisabonskou smlouvou, tj. v souladu s článkem 291 SFEU.

Podle pravidel WTO pro řešení sporů, jakož i na základě mnohostranných a dvoustranných ochranných opatření může být od Unie vyžadováno, aby přijala za účelem ochrany svých práv a zájmů jednostranná opatření. Opatření, jež se týká výkonu práv podle ustanovení o řešení sporů, či vyvažující opatření vyžadují relativně rychlé jednání v souladu s příslušnými pravidly mezinárodního obchodu, a to rovněž i proto, aby sloužila coby účinný nástroj, jehož prostřednictvím bude dosaženo dodržování závazků.

Nařízení musí být přijato na úrovni Unie. Společná obchodní politika je ve výlučné pravomoci Unie.

Právní základ

Článek 207 SFEU.

Struktura nařízení

Cílem předlohy nařízení je stanovit pravidla a postupy, které zajistí, aby Unie mohla účinně vykonávat svá práva týkající se pozastavení či odnětí koncesí v reakci na porušení pravidel mezinárodního obchodu ze strany třetí země s cílem dosáhnout uspokojivého řešení a vyvážit koncese či jiné závazky v rámci obchodních vztahů se třetími zeměmi, dojde-li ke změně zacházení uděleného při dovozu zboží z Unie.

Rozsah předlohy nařízení stanovený v článku 3 se vztahuje na tyto případy:

a)           Bylo-li Unii v důsledku konečného rozhodnutí obchodních sporů podle Ujednání o řešení sporů WTO (Dispute Settlement Understanding – DSU) přiznáno právo k pozastavení koncesí či jiných závazků podle mnohostranných či vícestranných dohod, na které se vztahuje Ujednání o řešení sporů WTO.

V rámci WTO se pozastavení koncesí či jiných závazků řídí čl. 22 odst. 3 Ujednání o řešení sporů, v případě zakázaných subvencí se použije článek 4.10 Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních[5] a v případě tzv. „napadnutelných“ subvencí článek 7.9 Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.

b)           Má-li Unie v důsledku konečného rozhodnutí obchodních sporů v rámci dohod o mezinárodním obchodu, včetně regionálních a dvoustranných dohod, právo pozastavit koncese či jiné závazky podle takových dohod.

Takové dohody o mezinárodním obchodu uzavřené Unií stanoví pravidla pro řešení sporů, která opravňují strany k prosazování svých vlastních práv v souladu s pravidly stanovenými v příslušných dohodách.

c)           Z důvodu vyvážení koncesí nebo jiných závazků, které může být oprávněno z důvodu použití ochranného opatření ze strany třetí země na základě článku 8 Dohody WTO o ochranných opatřeních nebo na základě ustanovení o ochranných opatřeních, jež jsou obsažena v regionálních či dvoustranných dohodách uzavřených Unií.

Článek 8 Dohody WTO o ochranných opatřeních, jenž se vztahuje pouze na zboží [6], uvádí, že členové uplatňující ochranná opatření musí v zásadě nabídnout zemím dotčeným nepříznivými účinky opatření obchodní vyrovnání, a to po konzultacích podle čl. 12 odst. 3 uvedené dohody, které předcházejí uplatnění či prodloužení ochranných opatření. Není-li dosaženo dohody, mohou jednotliví vyvážející členové přijmout vyrovnávací opatření, a to ne později než 90 dní po uplatnění opatření. Právo přijmout vyrovnávací opatření vůči členovi uplatňujícímu ochranné opatření lze vykonat a) buď tři roky po okamžiku nabytí účinnosti opatření, nebo b) od okamžiku, kdy bylo orgánem WTO pro řešení sporů rozhodnuto o neslučitelnosti opatření s pravidly WTO (tříletá odkladná lhůta stanovená v článku 8 Dohody WTO o ochranných opatřeních se nepoužije, bylo-li opatření přijato v důsledku relativního zvýšení dovozu). Vyrovnávací opatření mohou vzniknout obdobně i z důvodu uplatnění pravidel o ochranných opatřeních obsažených ve dvoustranných či regionálních dohodách o volném obchodu[7].

Stávající právní předpisy Unie, které provádějí mnohostranná a dvoustranná ochranná opatření, neupravují tyto aspekty článku 8 Dohody o ochranných opatřeních či příslušných pravidel uvedených v dohodách o volném obchodu, avšak stanovují postupy pro uplatnění ochranných opatření ze strany Unie. Jakékoli vyrovnávací opatření, na které by se nevztahoval tento jednotný právní rámec, bude v zásadě podléhat řádnému legislativnímu postupu.

d)           V případech změny koncesí členem WTO na základě článku XXVIII Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 za podmínky, že nebylo sjednáno žádné kompenzační vyrovnání.

V případech změny koncese jiným členem WTO na základě článku XXVIII dohody GATT 1994 platí, že pokud nebylo dosaženo žádné dohody se členy, se kterými byla taková koncese původně sjednána nebo se členy, kterým byl uznán zájem hlavního dodavatele, může smluvní strana, která navrhuje změnu koncese, takto učinit. V takovém případě mohou ti členové[8], kterým taková práva přísluší, přijmout, ne později než šest měsíců po přijetí takového opatření, vyrovnávací opatření. Taková vyrovnávací opatření by zahrnovala odvolání koncesí v podstatě stejné hodnoty jako ty, které byly původně sjednány se smluvní stranou, která žádá o změnu nebo odvolání koncese, a to po uplynutí třiceti dní ode dne, kdy smluvní strany obdržely písemné oznámení o tomto odvolání. Unie dosud koncese postupem podle článku XXVIII GATT 1994 neodvolala. Pokud by však takový případ nastal, došlo by rovněž ve velmi krátkých lhůtách (nejpozději do šesti měsíců od okamžiku, k němuž člen změnil či odvolal svou koncesi) příslušně i k vyrovnání obchodu z důvodu změny koncesí jiných členů WTO na základě článku XXVIII GATT. Účinné postupy pro přijímání rozhodnutí, která se týkají provádění vyrovnávacích opatření, by Unii umožnily, aby se svým partnerem zahájila řádně podložená jednání o obnově závazků a mohou ovlivnit ve prospěch Unie i průběh jednání o kompenzačním vyrovnání.

Tímto nařízením není dotčeno přijímání opatření obchodní politiky podle jiných postupů, například ve vztahu k opatřením obchodní politiky v oblasti služeb a práv duševního vlastnictví přijatým v návaznosti na konečné rozhodnutí sporu v rámci mnohostranných nebo dvoustranných mechanismů pro řešení sporů.

Z článku 291 SFEU vyplývá, že pokud je pro výkon práv EU za výše uvedených okolností nezbytné přijmout určité kroky, přijímá Komise prováděcí akty v souladu s přezkumným postupem (článek 4 „Výkon práv Unie“). Prováděcí akty se řídí pravidlem, podle něhož by rozsah protiopatření neměl přesáhnout rozsah zrušení či omezení, jež byla obecně zamýšlena coby opatření s negativním dopadem na Unii v důsledku opatření třetí země, jak je vymezeno v příslušné dohodě (článek 2 „Definice“). Při rozhodování o rozsahu oblasti působnosti prováděcích aktů, které mají být přijaty, se Komise rovněž vedle zájmů vyjádřených v rámci veřejných konzultací a obecných zájmů Unie musí opírat i o řadu dalších kritérií, tj. účinnost opatření, jejichž smyslem je donutit třetí země, aby dodržovaly své povinnosti vyplývající z pravidel mezinárodního obchodu; účinnost opatření, pokud jde o zmírnění následků pro hospodářské subjekty v Unii, jež jsou dotčeny opatřeními třetí země; dostupnost alternativních zdrojů dodávek dotčeného výrobku či produktu, aby bylo v rámci Unie zabráněno nežádoucímu dopadu na související odvětví či koncového spotřebitele či aby byl tento dopad co nejmenší; jakákoli zvláštní kritéria, která mohou být stanovena na základě dohod o mezinárodním obchodu pro případy stanovené v článku 3.

Obchodní opatření, jež mohou být přijata prostřednictvím prováděcího aktu, se týkají dovozu či vývozu zboží a opatření v oblasti veřejných zakázek.

Mezi dovozními či vývozními opatřeními je zahrnuto pozastavení celních koncesí a uložení nových či zvýšených cel, zavedení nebo zvýšení množstevních omezení dovozu nebo vývozu, kterého bylo dosaženo prostřednictvím kvót, dovozních či vývozních licencí nebo jinými opatřeními.

Dohoda WTO o vládních zakázkách stanovuje, že žádný spor, který v rámci ní vznikne, nesmí vést k pozastavení koncesí či jiných závazků, na které by se vztahovala jakákoli jiná dohoda WTO. Proto je důležité, aby byla v navrhovaném nařízení stanovena možnost přijímat opatření obchodní politiky týkající se veřejných zakázek, čímž bude Unii umožněno, aby účinně vykonávala svá práva. Vzhledem ke zvláštní povaze veřejných zakázek, zejména pak díky existenci správního postupu, který upravuje účast v jednotlivých výzvách pro podávání nabídek a podle něhož se o ní i rozhoduje, je možné stanovit zásah, který se bude týkat veřejných zakázek, jejichž předmětem může být jak zboží, tak i služby.

V tomto směru mohou být přijata opatření obchodní politiky ve formě vyloučení z účasti na nabídkových řízeních, jejichž celková hodnota se skládá z více než z 50 % ze zboží či služeb pocházejících z dotčené třetí země, a/nebo z uložení povinné cenové sankce na tu část veřejné zakázky, jejímž předmětem je zboží nebo služby pocházející z dotčené třetí země (článek 5 „opatření obchodní politiky“).

Pro přijímání, pozastavení, změnu či zrušení prováděcích aktů, kterými se stanoví vhodná opatření obchodní politiky za účelem výkonu práv Unie by měl být použit přezkumný postup (článek 4 „Výkon práv Unie“ a článek 7 „Pozastavení, změna či zrušení opatření“). Aby nedocházelo k vytváření nových struktur, je Komisi při přijímání prováděcích aktů nápomocen stávající výbor ustanovený nařízením (ES) č. 3286/94 o obchodních překážkách

4.           ROZPOČTOVÉ DŮSLEDKY

Žádné.

Navrhované nařízení poskytuje systém pro prosazování práv Unie a rozděluje odpovědnost mezi všechny orgány.

2012/0359 (COD)

Návrh

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

o výkonu práv Unie za účelem uplatňování a prosazování pravidel mezinárodního obchodu

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména článek 207 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

v souladu s řádným legislativním postupem,

vzhledem k těmto důvodům:

(1)       Unie uzavřela řadu mnohostranných, regionálních a dvoustranných dohod o mezinárodním obchodu, v jejichž důsledku vznikají k obecnému prospěchu všech smluvních stran práva a závazky.

(2)       V zájmu ochrany hospodářských zájmů Unie je nezbytné, aby Unie disponovala vhodnými nástroji, které jí umožní zajistit účinný výkon svých práv vyplývajících z dohod o mezinárodním obchodu. Jedná se zejména o situace, kdy třetí země přijmou opatření omezující obchod, která snižují užitek, jenž připadá podle dohod o mezinárodním obchodu hospodářským subjektům Unie. Unie by měla být schopna rychle a pružně reagovat v rámci postupů a lhůt stanovených podle dohod o mezinárodním obchodu, jež uzavřela. Unie by proto měla přijmout právní předpisy, jež vymezí rámec pro výkon práv Unie za určitých konkrétních okolností.

(3)       Cílem mechanismů pro řešení sporů v rámci WTO a jiných struktur, včetně regionálních a dvoustranných mechanismů, je nalézt vhodné řešení veškerých sporů, k nimž by mohlo dojít mezi Unii a jinou stranou či jinými stranami takových dohod. Pokud však jiné způsoby pro nalezení vhodného řešení nevedly k úspěchu, měla by Unie pozastavit v souladu s takovými pravidly pro řešení sporů koncese či jiné závazky. V takových případech zásah Unie slouží k tomu, aby byla v zájmu opětovného dosažení vzájemně přínosného stavu dotčená třetí země donucena k dodržování příslušných pravidel mezinárodního obchodu.

(4)       Podle Dohody WTO o ochranných opatřeních by se měl člen WTO, který navrhuje uplatnění ochranného opatření nebo usiluje o jeho prodloužení, snažit zachovat v podstatě rovnocennou úroveň koncesí a jiných závazků mezi ním a vyvážejícími členy, kteří by byli dotčeni takovým opatřením. Obdobná pravidla se použijí i v případě jiných dohod o obchodu, včetně dohod regionálních či dvoustranných, jež uzavřela Unie. Nepřijme-li třetí dotčená země žádné uspokojivé úpravy, měla by Unie v takových případech přijmout vyrovnávací opatření spočívající v pozastavení koncesí či jiných závazků. V takových případech zásah Unie slouží k tomu, aby byly v zájmu opětovného dosažení vzájemně přínosného stavu dotčené třetí země donuceny přijmout opatření pro rozšíření obchodu.

(5)       Článkem XXVIII dohody GATT 1994 a souvisejícím ujednáním se řídí změna či odvolání koncesí stanovených v listinách členů WTO obsahujících celní sazebníky. Členové WTO dotčení takovou změnou jsou za určitých podmínek oprávněni k odvolání obdobných koncesí. Unie by měla v takových případech, a nejsou-li sjednány vyrovnávací úpravy, přijmout vyrovnávací opatření. Zásah Unie by měl směřovat k tomu, aby byly třetí země donuceny uplatnit opatření pro rozšíření obchodu.

(6)       Unie by měla mít možnost vykonávat svá práva v oblasti vládních zakázek, neboť Dohoda WTO o vládních zakázkách stanoví, že žádný spor, k němuž dojde v rámci této dohody, nesmí vést k pozastavení koncesí či jiných závazků, na které se vztahuje jakákoli jiná dohoda WTO.

(7)       Toto nařízení by se mělo zaměřit na taková opatření, s jejichž navrhováním a používáním má již Unie zkušenosti a v příslušném okamžiku a s přihlédnutím ke zvláštním náležitostem v jednotlivých oblastech by měla být posouzena možnost rozšířit oblast působnosti tohoto nařízení na oblasti služeb a práva duševního vlastnictví.

(8)       Při výkonu práv Unie by měl být původ zboží určen podle nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství[9]; při výkonu práv Unie v návaznosti na řešení sporu v oblasti vládních zakázek by se měl původ služby určovat na základě původu fyzické či právnické osoby, která ji poskytuje.

(9)       V zájmu posouzení a případného zlepšení účinnosti tohoto nařízení by Komise měla nejpozději do tří let od prvního případu jeho uplatnění vyhodnotit, jak toto nařízení funguje.

(10)     Prováděcí akty podle tohoto nařízení by měly být přijímány podle zvláštního kritéria vhodnosti, které je v tomto nařízení stanoveno.

(11)     Nařízení Rady (ES) č. 3286/94 ze dne 22. prosince 1994, kterým se stanoví postupy Společenství v oblasti společné obchodní politiky k zajištění výkonu práv Společenství podle mezinárodních obchodních pravidel, zejména pravidel sjednaných v rámci Světové obchodní organizace (rovněž nazývané jako „nařízení o obchodních překážkách“), by mělo být změněno, aby bylo přizpůsobeno přijetí tohoto nařízení, pokud jde o provádění opatření obchodní politiky.

(12)     Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011[10], kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí.

(13)     Bude-li to vzhledem k naléhavým důvodům nezbytné, měla by Komise v zájmu ochrany zájmů Unie přijmout v řádně odůvodněných případech týkajících se nutnosti přizpůsobení opatření obchodní politiky chování dotčené třetí strany okamžitě použitelné prováděcí akty,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

Cíl

Tímto nařízením se stanoví pravidla a postupy s cílem zajistit účinný výkon práv Unie, pokud jde o pozastavení či odvolání koncesí nebo jiných závazků podle dohod o mezinárodním obchodu, a to za účelem:

a)           reakce na případy porušení pravidel mezinárodního obchodu ze strany třetích zemí, kterými je dotčen zájem Unie, s cílem dosáhnout uspokojivého řešení;

b)           vyvážení koncesí či jiných závazků v rámci obchodních vztahů se třetími zeměmi, dojde-li ke změně zacházení uděleného při dovozu zboží z Unie.

Článek 2

Definice

Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a)           „zemí“ jakýkoli stát nebo samostatné celní území;

b)           „koncesemi či jinými závazky“ celní koncese nebo jakékoli jiné výhody, k jejichž použití se Unie zavázala coby smluvní strana podle dohod o mezinárodní obchodu v rámci svého obchodu se třetími zeměmi;

c)           „úrovní zrušení nebo zmenšení výhod“ míra, v níž byly dotčeny zájmy Unie vyplývající z dohod o mezinárodním obchodu. Není-li v příslušné dohodě stanoveno jinak, zahrnuje tato úroveň jakýkoli nepříznivý hospodářský dopad v důsledku opatření třetí země;

d)           „povinnou cenovou sankcí“ povinnost zadavatelů či subjektů uplatňujících postupy zadávání veřejných zakázek zvýšit, s určitými výjimkami, cenu za služby a/nebo zboží pocházející z určitých třetích zemí, jež byla nabídnuta v zadávacích řízeních.

Článek 3

Oblast působnosti

1.           Toto nařízení se použije:

a)      bylo-li Unii v důsledku konečného rozhodnutí obchodních sporů podle Ujednání o řešení sporů WTO přiznáno právo k pozastavení koncesí či jiných závazků vyplývajících z mnohostranných či vícestranných dohod, na které se vztahuje Ujednání o řešení sporů WTO;

b)      má-li Unie v důsledku konečného rozhodnutí obchodních sporů v rámci jiných dohod o mezinárodním obchodu, včetně regionálních či dvoustranných dohod, právo pozastavit koncese či jiné závazky podle takových dohod;

c)      za účelem vyvážení koncesí nebo jiných závazků, k němuž může opravňovat použití ochranného opatření ze strany třetí země buď na základě článku 8 Dohody WTO o ochranných opatřeních nebo na základě ustanovení, která upravují ochranná opatření, jež jsou obsažena v jiných dohodách o mezinárodním obchodu uzavřených Unií, včetně dohod regionálních či dvoustranných;

d)      v případech změny koncesí členem WTO na základě článku XXVIII Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994, pokud nebylo sjednáno žádné kompenzační vyrovnání.

2.           Tímto nařízením není dotčeno přijetí opatření obchodní politiky podle jiných příslušných postupů, jde-li o případy, v nichž není možné použít opatření stanovená v článku 5 nebo by tato opatření neposkytovala odpovídající či účinnou odpověď na okolnosti uvedené v odstavci 1.

Článek 4

Výkon práv Unie

1.           Je-li pro ochranu zájmů Unie v případech uvedených v čl. 3 odst. 1 třeba určitého zásahu, přijme Komise prováděcí akt, kterým stanoví vhodná opatření obchodní politiky. Takový prováděcí akt se přijme přezkumným postupem podle čl. 8 odst. 2.

2.           Prováděcí akty přijaté podle prvního odstavce musí splňovat tyto podmínky:

a)      Jsou-li pozastaveny koncese či jiné závazky v důsledku konečného rozhodnutí obchodního sporu podle Ujednání o řešení sporů WTO, úroveň pozastavení nepřesáhne úroveň schválenou orgánem WTO pro řešení sporů.

b)      Jsou-li pozastaveny koncese či jiné závazky v důsledku oprávnění, jež bylo přiznáno v návaznosti na řízení pro mezinárodní řešení sporů podle dvoustranné či regionální dohody, jejich úroveň nepřesáhne úroveň zrušení nebo zmenšení v důsledku dotčeného opatření třetí země, kterou v závislosti na daném případu vymezila buď Komise, nebo která vyplynula z rozhodčího řízení.

c)      V případě vyrovnávání koncesí či jiných závazků podle ustanovení o ochranných opatřeních uvedených v dohodách o mezinárodním obchodu musí opatření Unie v souladu s podmínkami Dohody WTO o ochranných opatřeních nebo ustanoveními o ochranných opatřeních, která jsou uvedena v regionálních či dvoustranných dohodách o obchodu, podle nichž je ochranné opatření uplatněno, zachovat v podstatě rovnocennou úroveň koncesí či jiných závazků jako ta, jež byla dotčena ochranným opatřením.

d)      Odvolané koncese v rámci obchodu se třetí zemí související s článkem XXVIII dohody GATT 1994 a připojeným ujednáním musí být v podstatě rovnocenné koncesím, které taková třetí země změnila či odvolala, a to podle podmínek stanovených v článku XXVIII dohody GATT 1994 a v souvisejícím ujednání.

3.           Opatření obchodní politiky podle odstavce 1 se vymezí s přihlédnutím k dostupným informacím a obecnému zájmu Unie podle těchto kritérií:

a)      účinnost opatření, pokud jde o donucení třetích zemí, aby dodržovaly své povinnosti vyplývající z pravidel mezinárodního obchodu;

b)      možnosti opatření, pokud jde o zmírnění následků pro hospodářské subjekty v Unii, které byly dotčeny opatřeními třetí země;

c)      dostupnost alternativních zdrojů dodávek dotčeného výrobku či produktu, aby bylo v rámci Unie zabráněno nežádoucímu dopadu na návazná odvětví či koncové spotřebitele nebo aby byl tento dopad co nejmenší;

d)      jakákoli jiná konkrétní kritéria, která mohou být stanovena pro případy upravené článkem 3 v dohodách o mezinárodním obchodu.

Článek 5

Opatření obchodní politiky

Aniž je dotčena jakákoli mezinárodní dohoda uzavřená Unií, jsou opatřeními obchodní politiky, která mohou být přijímána prostřednictvím prováděcího aktu podle čl. 4 odst. 1, tato:

a)           pozastavení celních koncesí a uložení nových nebo zvýšených cel, včetně opětovného zavedení cel na úrovni doložky nejvyšších výhod nebo uložení cel přesahujících doložku nejvyšších výhod, nebo zavedení jakéhokoli dalšího poplatku na dovoz či vývoz zboží;

b)           zavedení nebo zvýšení množstevních omezení dovozu nebo vývozu zboží, kterého bylo dosaženo prostřednictvím kvót, dovozních či vývozních licencí nebo jinými opatřeními;

c)           pozastavení koncesí v oblasti vládních zakázek prostřednictvím:

i)       vyloučení nabídek tvořených z více než 50 % zbožím či službami, které pochází z dotčené země; a/nebo

ii)       uložení povinné cenové sankce na tu část veřejné zakázky, jejímž předmětem je zboží nebo služby pocházející z dotčené třetí země.

Článek 6

Pravidla původu

1.           Původ zboží je určen podle nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství[11].

2.           Původ služby se určuje na základě původu fyzické či právnické osoby, která ji poskytuje. Za původ poskytovatele služeb se považuje:

a)      v případě fyzické osoby země, jejímž je tato osoba státním příslušníkem nebo v níž má právo na trvalý pobyt;

b)      v případě právnické osoby:

i)        není-li služba poskytována prostřednictvím komerční přítomnosti v Unii, země, v níž je právnická osoba zřízena nebo jiným způsobem organizována podle právních předpisů této země a na jejímž území právnická osoba vyvíjí významnou podnikatelskou činnost;

ii)       je-li služba poskytována prostřednictvím komerční přítomnosti v Unii, členský stát, v němž je právnická osoba usazena a na jehož území vyvíjí významnou podnikatelskou činnost, jež je přímo a skutečně propojena s hospodářstvím daného členského státu.

Pro účely bodu ii), nevyvíjí-li právnická osoba významnou podnikatelskou činnost, jež je přímo a skutečně propojena s hospodářstvím daného členského státu, původ fyzických či právnických osob, které vlastní nebo kontrolují právnickou osobu poskytující službu.

Právnická osoba poskytující dotčenou službu se považuje za „vlastněnou“ osobami z dané země, pokud osoby z této země užitečně vlastní více než 50 % jejího základního kapitálu, a za „kontrolovanou“ osobami z dané země, pokud tyto osoby mají pravomoc jmenovat většinu jejích ředitelů nebo jinak zákonně řídit její aktivity.

Článek 7

Pozastavení, změna a zrušení opatření

1.           Přizná-li po přijetí prováděcího aktu podle čl. 4 odst. 1 dotčená země Unii odpovídající vyrovnání v případech, na které odkazuje čl. 3 odst. 1 písm. a) a b), může Komise pozastavit uplatňování takového prováděcího aktu po dobu, během níž je takové vyrovnání poskytováno. Rozhodnutí o pozastavení se přijímá přezkumným postupem podle čl. 8 odst. 2.

2.           Komise zruší prováděcí akt přijatý podle čl. 4 odst. 1, nastane-li některá z následujících okolností:

a)      třetí země, o neslučitelnosti jejíchž opatření s pravidly mezinárodního obchodu bylo rozhodnuto v rámci řízení o řešení sporů, dosáhla opětovného souladu s těmito pravidly, nebo bylo-li dosaženo jiného vzájemně uspokojivého řešení;

b)      v případech vyrovnání koncesí nebo jiných závazků v návaznosti na přijetí ochranného opatření ze strany třetí země bylo-li ochranné opatření odvoláno či zaniklo-li nebo pokud dotčená třetí země přiznala Unii odpovídající vyrovnání po přijetí prováděcího aktu podle čl. 4 odst. 1;

c)      ve vztahu ke změně koncesí členem WTO podle článku XXVIII Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 pokud třetí dotčená země přiznala Unii odpovídající vyrovnání po přijetí prováděcího aktu podle čl. 4 odst. 1.

Rozhodnutí o zrušení se přijímá přezkumným postupem podle čl. 8 odst. 2.

3.           Je-li nezbytné provést úpravy opatření obchodní politiky, která byla přijata podle tohoto nařízení, přičemž se přihlíží k podmínkám a kritériím stanoveným v čl. 4 odst. 2 a 3, může Komise provést příslušné změny v souladu s přezkumným postupem stanoveným v čl. 8 odst. 2.

4.           V řádně odůvodněných naléhavých nezbytných případech týkajících se zrušení či změny dotčeného opatření třetí země přijme Komise okamžitě použitelné prováděcí akty, kterými pozastaví, změní či zruší prováděcí akty přijaté podle čl. 4 odst. 1, jak je stanoveno v tomto článku, postupem podle čl. 8 odst. 3.

Článek 8

Postup projednávání ve výboru

1.           Komisi je nápomocen výbor zřízený nařízením Rady (ES) č. 3286/94. Uvedený výbor je výborem ve smyslu článku 3 nařízení (EU) č. 182/2011.

2.           Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011.

3.           Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 8 nařízení (EU) č. 182/2011 ve spojení s článkem 5 uvedeného nařízení.

Článek 9

Shromažďování informací

1.           Pokud jde o hospodářské zájmy Unie v případě konkrétních výrobků či odvětví, Komise si v souvislosti s uplatňováním tohoto nařízení vyžádá příslušné informace a stanoviska, a to prostřednictvím oznámení v Úředním věstníku Evropské unie nebo jinými vhodnými veřejnými komunikačními prostředky.

2.           Informace získané na základě tohoto nařízení smějí být použity pouze k účelu, k němuž byly vyžádány.

3.           Komise, Rada, Evropský parlament, členské státy ani jejich úředníci nevyzradí žádné informace důvěrného charakteru, které obdrželi podle tohoto nařízení, bez výslovného svolení poskytovatele těchto informací.

4.           Poskytovatel informací může požádat, aby se s poskytnutou informací nakládalo jako s důvěrnou. V takových případech budou tyto informace doplněny nedůvěrným souhrnem informací nebo uvedením důvodů, proč takový souhrn nelze pořídit.

5.           Pokud se zdá, že žádost o důvěrné zacházení není důvodná, a poskytovatel si přesto nepřeje informaci zveřejnit ani celou, ani ve formě shrnutí, nemusí být tato informace vzata v úvahu.

6.           Odstavce 2 až 5 nebrání orgánům Unie ve zveřejňování obecných informací. Toto zveřejnění musí brát v úvahu oprávněný zájem dotčených stran na zachování jejich obchodního tajemství.

Článek 10

Přezkum

Nejpozději do tří let od okamžiku, kdy bude přijat první prováděcí akt podle tohoto nařízení, přezkoumá Komise jeho provádění a podá o něm zprávu Evropskému parlamentu a Radě.

Článek 11

Změny jiných aktů

Ustanovení čl. 13 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 3286/94 (nařízení o obchodních překážkách) se nahrazuje tímto:

„Pokud musí Unie, jež jednala v souladu s čl. 12 odst. 2, přijmout rozhodnutí o opatřeních obchodní politiky, která mají být přijata podle čl. 11 odst. 2 písm. c) nebo podle článku 12, učiní tak neprodleně a v souladu s článkem 207 Smlouvy a podle potřeby v souladu s nařízením č. XX/XX nebo jinými použitelnými postupy.“

Článek 12

Toto nařízení vstupuje v platnost […] dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

V Bruselu dne

Za Evropský parlament                                 Za Radu

předseda                                                        předseda

[1]               Viz KOM(2010) 612 v konečném znění ze dne 9.11.2010, část 4.

[2]               Viz 8. bod závěrů Rady o obchodní politice EU ze dne 21.12.2010.

[3]               V minulosti EU vždy jednala v závislosti na konkrétním případu (nařízení Rady na návrh Komise, který byl založen na bývalém článku 133).

[4]               V této souvislosti viz nařízení Rady (EHS) č. 1461/93 o přístupu k veřejným zakázkám pro uchazeče ze Spojených států amerických; a nařízení Rady (ES) č. 1836/95, kterým se doplňuje příloha nařízení Rady (EHS) č. 1461/93 o přístupu k veřejným zakázkám pro uchazeče ze Spojených států amerických.

[5]               Jsou-li splněny konkrétní podmínky, je na základě článku 4.10 Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních přiznáno stěžujícímu si členovi právo učinit „odpovídající protiopatření“.

[6]               Dohoda WTO o ochranných opatřeních v rámci dohod o volném obchodu se vztahuje pouze na obchod zbožím. Členové WTO musí stále ještě dosáhnout dohody o ochranných opatřeních týkajících se služeb, pro něž bylo uděleno zmocnění k mnohostrannému jednání na základě článku X Všeobecné dohody o obchodu službami (GATS).

[7]               Např. čl. 3.4 dohody o volném obchodu mezi EU a Koreou: „1. Strana uplatňující dvoustranné ochranné opatření konzultuje s druhou stranou v zájmu dosažení vzájemné dohody o vhodných kompenzacích liberalizujících obchod ve formě koncesí s v podstatě rovnocennými účinky na obchod nebo rovnocenných hodnotě předpokládaného dodatečného cla, jež vyplyne z ochranného opatření. Strana poskytne příležitost k těmto konzultacím nejpozději 30 dní po uplatnění dvoustranného ochranného opatření. 2. Pokud konzultace podle odstavce 1 nevedou k dohodě o kompenzacích liberalizujících obchod do 30 dní od začátku konzultací, strana, na jejíž zboží se vztahuje ochranné opatření, může pozastavit uplatňování v podstatě rovnocenných koncesí straně uplatňující ochranné opatření. 3. Právo na pozastavení uvedené v odstavci 2 se neuplatní během prvních 24 měsíců, kdy je v platnosti dvoustranné ochranné opatření, pokud ochranné opatření splňuje podmínky této dohody.“

[8]               Za podmínky, že jim přísluší „právo původního sjednání koncese“, „zájem hlavního dodavatele“ nebo „podstatný zájem“.

[9]               Úř. věst. L 302, 19.10.1992, s. 1.

[10]             Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13.

[11]             Úř. věst. L 302, 19.10.1992, s. 1.