28.9.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 241/1

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor vítá návrh Komise, aby kolizní právo mimosmluvních závazkových vztahů bylo upraveno formou Evropského nařízení. Tímto bude uzavřena mezera, která dosud citelně negativně ovlivňovala vývoj jednotného Evropského právního prostoru.

1.2

Výbor povzbudil Komisi a současně ji vyzývá, aby záměr co nejrychleji dovedla do konce při zohlednění pozměňovacích popř. opravných návrhů uvedených detailně v bodu (9.).

1.3

Výbor vítá snahu Komise odstranit existující právní roztříštěnost dosažením plné harmonizace v této důležité oblasti mezinárodního soukromého práva, jímž je mimosmluvní závazkové právo. Uživateli práva to přináší zjednodušení, která nelze dostatečně docenit. Místo aby se v každém konkrétním případě se vztahem se zahraničím musel nejprve ujistit o použitelném kolizním právu a jeho obsahu, jež se minimálně v detailech v členských státech liší, může do budoucna vycházet z jednotného souboru norem, který je na základě bezprostřední platnosti nařízení identický ve všech členských státech.

2.1

Záměrem nařízení Komise poprvé v Evropské unii sleduje jednotné kolizní právo v oblasti mimosmluvních závazkových vztahů. V oblasti smluvních závazkových vztahů existuje takové jednotné kolizní právo již od roku 1980, kdy se většina tehdejších západoevropských států rozhodla uzavřít Evropskou úmluvu o závazkovém smluvním právu. Další státy přistoupily k této úmluvě později. Forma multilaterální smlouvy byla tehdy zvolena proto, protože v této době – jinak než dnes – Smlouva o EHS ještě neobsahovala právní základ pro vydání příslušného právního instrumentu jako komunitárního právního opatření. Kolizní právo mimosmluvních závazkových vztahů podléhá i dnes příslušným autonomním úpravám členských států, které se – byť i mnohdy na bázi společného chápání matérie – alespoň v detailech výrazně liší a jejich charakter je v neposlední řadě vlivem národní judikatury a právní nauky odlišný. Pro uživatele práva z toho vyplývají obtíže různého druhu, které začínají již obstaráním této normy a jazykovou znalostí a pokračují jejím začleněním do cizí právní kultury i výkladem na úrovni národní judikatury a právní nauky. Vzhledem k úzce vymezené věcné souvislosti – jak právo závazkových smluv, tak právo mimosmluvních závazkových vztahů jsou součástí závazkového práva – byla úprava Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu, jakkoliv velký pokrok její uzavření přineslo, vždy pociťována jako nedokonalá. Chyběla komplementární část v podobě mimosmluvního závazkového práva. Harmonizace kolizního práva mimosmluvních závazkových vztahů je vzhledem k záměru dosažení jistoty při určování použitelného hmotného práva příslibem výrazných pokroků oproti dosavadnímu stavu ve společenství. Přirozeně by pro uživatele práva bylo ještě užitečnější, kdyby byly nástroje Rom-I a Rom-II sloučeny v jeden jednotný právní instrument. Výbor ovšem nezastírá, že vzhledem k naprosto odlišnému stavu procesů obou projektů musí taková perspektiva v tuto chvíli zůstat čirou iluzí, a jde přednostně o to získat co nejdříve fungující režim pro mimosmluvní závazkové vztahy. Výbor lituje, že plánovaný právní nástroj nebude na základě výhrady vznesené Dánskem k titulu IV Smlouvy o EHS v tomto členském státě bezprostředně platit (i když ten má možnost dobrovolného použití) a tím zůstává efekt harmonizace suboptimální. Výbor vítá, že Spojené králoství a Irsko prohlásily, že chtějí tento právní nástroj používat.

2.2.1

Nařízení je třeba vidět v širokém rámci legislativních aktivit Komise, které již buď byly realizovány, nebo jsou v plánu popř. v současné době probíhají práce s nimi spojené. Výbor měl opakovaně příležitost zaujmout stanovisko k jednotlivým návrhům Komise.

2.2.2

Nejprve je třeba uvést aktivity v oblasti práva v rámci občanskoprávního řízení:

2.2.3

Dále je třeba uvést práce v oblasti občanského práva hmotného, zvláště

2.2.4

Zcela zvláštní zřetel dokládá záměr prací Komise v oblasti kolizního práva hmotného, které Komise zahájila uveřejněním Zelené knihy k transformaci Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu v nástroj komunitárního práva (10). Nařízení ROM-II je ve vztahu k nařízení ROM-I komplementární a je jeho přirozením doplněním.

2.2.5

Všechny tyto aktivity slouží cílům vytvoření evropského právního prostoru, vytvoření právního rámce, jenž bude umožňovat jednodušší a méně problematické využití Evropského vnitřního trhu všemi účastníky hospodářského života, zvýšení právní jistoty a usnadnění použití práva soudy i přístupu evropských občanů k právu.

3.1

Předmětem nařízení je unifikace kolizních norem v oblasti mimosmluvních závazkových vztahů. Harmonizace kolizních norem podléhá čl. 65 b) Smlouvy o ES. K tomu je Komise oprávněna, jestliže je to nezbytné pro hladné fungování vnitřního trhu. Podle názoru Výboru o tento případ jde, neboť harmonizace předmětných kolizních norem přispívá k tomu, aby bylo zajištěno rovné zacházení s účastníky hospodářského života ve Společenství v přeshraničních případech, posílena právní jistota, zjednodušeno použití práva a tím byla podpořena i ochota angažovat se v přeshraničních obchodech i vzájemné uznávání právních aktů členských států tím, že jejich obsahová správnost bude příslušníkům jiných členských států bezprostředně srozumitelná.

4.1

Nařízení má upravovat kolizní právo v oblasti občanskoprávní a obchodní (čl. 1 odst. 1). Je proto zřejmé, že je v zájmu eliminace nedorozumění nutné zajistit explicitní formulaci normy. Zákonodárce k tomu může sáhnout k terminologii používané v Nařízení ES č. 44/2001 o příslušnosti soudů a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanskoprávních a obchodních, která má pevně daný obsah. Eliminace daňových a celních věcí z toho v podstatě vyplyne sama. Zmínka o ní však není v neprospěch věci.

4.2

Není proto snaha nařízením upravit celou oblast mimosmluvních závazkových vztahů. Zákonodárce proto udělá dobře, když jeho ctižádost nebude příliš velká, aby jí neohrozil zvladatelnost projektu. Proto je třeba uvítat eliminaci rodinných věcí, řízení ve věcech výživného a dědických záležitostí (čl. 1 odst. 2). Věci této obsahové podstaty jsou v rámci kolizního práva pro své společensko-politické implikace upraveny tradičně v samostatných instrumentech.

4.3

Vyloučení směnečných a šekových věcí se podobně jako eliminace škod způsobených jadernou energií (čl. 1 odst. 2) zakládá na uspokojivé úpravě ve zvláštních smlouvách, (11) které sahají nad rámec Společenství a jejichž existence by neměla být ohrožena.

4.4

Vyloučení společenskoprávních skutkových podstat v čl. 1 odst. 2 f) je nevyhnutelné, protože otázky zde zmíněné souvisejí natolik úzce se stavem společnosti, že by měly být upraveny v této věcné souvislosti.

4.5

Zvláštním tématem angloamerického práva je trast. Jde přitom o konstrukci umístěnou mezi právem obchodních společností a právem nadací, z hlediska fungování je to skrytá důvěrnická správa bez vlastní právní subjektivity. Právní řád kontinentálních evropských států tuto konstrukci nezná. Evropská úmluva o závazkovém smluvním právu (čl. 1 odst. 2 g)) ji vzhledem k těmto zvláštnostem a blízkosti k právu obchodních společností již vyloučila. Protože nařízení vylučuje právo obchodních společností, je třeba takto důsledně postupovat i u trastu (čl. 1 odst. e)).

4.6

Nařízení zohledňuje aplikovatelné právo bez ohledu na to, zda jde o právo členského státu nebo třetího státu (čl. 2). Řídí se tímto všeobecně uznávaným standardem kolizního práva, jenž zásadně odmítá diskriminace jiných právních řádů v rámci kolizního práva. Výbor toto výslovně vítá. Pokud je správné, že návazné prvky přiřazují určitý stav věci určitému právnímu řádu k řešení, není možné rozlišovat, zda se přitom jedná o vnitrokomunitární právní řád či nikoliv.

5.1

Čl. 3 pojednává jádro tématu, jímž jsou nároky z protiprávního úkonu. Teoreticky by byla k dispozici celá řada alternativních návazných prvků, které je možné většinou označit nediferencovaně jako lex loci delicti (commissi), totiž jako právní řád platný v tom místě, v němž došlo k jednání spojenému s poškozením cizího právního statku, právní řád platný v tom místě, v němž projevil výsledek poškození, a právní řád platný v místě obvyklého pobytu poškozeného. Všechny návazné prvky mají tradici a dobré důvody samy o sobě. Různé platné systémy kolizního práva je také skutečně využívají. Úkolem evropského zákonodárce je zde proto neodkladně prosadit jednotnou úpravu ve všech členských státech. Tento úkol stojí v popředí, méně relevantní je otázka, které z obvyklých řešení zvolí. Pro pozdější praktické použití je třeba si uvědomit, že všechny nebo mnohé z těchto návazných prvků se v naprosté většině případů v praxi kryjí. Místo obvyklého pobytu poškozeného bude zpravidla totéž jako místo vzniklé škody nebo poškozující události a současně souhlasí s místem, kde došlo k jednání spojenému s poškozením. Spor o správné místo je proto v praktických případech možná zpravidla spíše spor teoretický. Evropský zákonodárce se chce rozhodnout pro pravidlo místa vzniku škody. Zda toto skutečně odpovídá tendenci novějších kodifikací v této oblasti, můžeme ponechat stranou (12), nicméně volbu je možné zdůvodnit tím, že se tím preferuje ochrana poškozeného, aniž by byly zájmy poškozujícího zcela opomenuty. Šlo by například o případ, kdy by se vzal v úvahu pouze obvyklý pobyt poškozeného. Výlučné zohlednění místa deliktu by nepřiměřeně zvýhodňovalo poškozujícího (13), protože by nebylo vyhověno oprávněným očekáváním ochrany ze strany poškozeného. Tato snaha zákonodárce o vyrovnání zúčastněných zájmů se jeví v každém ohledu jako přijatelná. Omezení obecného pravidla článkem 3 odst. 2 při stejném obvyklém pobytu účastníků odpovídá povaze věci a vyhýbá se zbytečným exkurzům do cizích právních řádů. Odst. 3 je uveden jako obecný korektiv a odpovídá svou funkcí čl. 4 odst. 5 str. 2 Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu. Při praktickém použití práva však bude nutné dbát na to, aby v členských státech, které se dosud řídily pravidlem místa jednání, nebyla tímto ustanovením výjimky pro konkrétní případy obcházena zásadní změna orientace, o kterou komunitární zákonodárce usiluje.

5.2

Pro případy ručení za škody způsobené vadou výrobku (čl. 4) předpokládá nařízení použití práva tohoto státu, v němž má poškozený obvyklý pobyt. Provedenou úpravu je třeba vidět jako kompromisní návrh především na pozadí zčásti intenzivní polemiky vedené před termínem slyšení 6. ledna 2003. Jiné myslitelné a diskutované návazné prvky se jeví jako méně vhodné: Například místo nabytí může být čistě náhodné, není možné ho za určitých konstelací ani určit (nákupy prostřednictvím internetu). Stejně tak náhodné může být v případech ručení za škody způsobené vadou výrobku místo vzniku škody (jestliže například nabyvatel věci cestuje a tam vznikne škoda). Konečně ani místo vyrobení produktu by nebylo uspokojivé jako návazný prvek, protože toto místo v podmínkách globalizace může vykazovat spíše marginální vztahy k stavu věci. Zvolený návazný prvek staví oproti tomu chráněné zájmy poškozeného do popředí. Jeho volba je o to víc oprávněná poté, co se při slyšení, pořádaném Komisí dne 1. ledna 2003, v její prospěch vyjádřila také převážná většina zástupců dotčeného průmyslu a pojišťovacího sektoru jako projev vstřícnosti vůči zástupcům spotřebitelů. Oprávněným zájmům průmyslu bude dostatečně vyhověno omezením obecného pravidla (uvedení do oběhu bez souhlasu) i poté, co byl jeho názor vyjádřen na slyšení.

5.3

Úprava nekalé soutěže (čl. 5) uváděná v nařízení je konečně odrazem klasického pravidla návaznosti v této oblasti, totiž že se používá právní řád toho místa, na nějž má zásah do soutěže bezprostřední a podstatný negativní vliv (místo efektivního negativního ovlivnění soutěže). Toto pravidlo vytváří rovnost šancí v soutěži na základě rovného přístupu tuzemských i zahraničních soutěžitelů vzhledem k pravidlům, která mají dodržovat. Stejná látka je však pojednána v čl. 4 č. 1 návrhu Směrnice o nekalých obchodních praktikách (14) odlišně při aplikaci principu země, v níž se nachází sídlo. I když se zdůvodnění k oběma právním nástrojům o tomto rozdílu nezmiňují, dá se tento rozpor v použití obecných principů komunitárního práva a vnitřního trhu odstranit takto: Čl. 5 nařízení upravuje vnější právo Společenství ve vztahu k nečlenským státům (popř. v oblastech, které nejsou ve směrnici zahrnuty) a čl. 4 č. 1 směrnice upravuje vnitřní vztah členských států na vnitřním trhu. Pokud je to v souladu se záměrem, bylo by pak ovšem vhodné, kdyby to Komise dala důrazně najevo. I pak zůstává ještě obtížně únosný stav, že mezi soutěžiteli, kteří pocházejí z tuzemska EU a ze zahraničí mimo EU, v jednom členském státě platí stejná pravidla, zatímco případně platí odlišná pravidla, jestliže oba pocházejí z různých států EU (druhý případ je ovšem otázka stupně harmonizace hmotného práva soutěže ve směrnici).

Omezení obecného pravidla čl. 5 č. 1 je úpravou případu, který se pravděpodobně v praxi vyskytne spíše zřídka, v němž porušení pravidel soutěže nebude mít obecné důsledky, ale pouze individuální. Zařazení protiprávního úkonu do obecných pravidel je tímto odůvodněno. Výbor předkládá podnět, aby se uvažovalo o změně titulu tohoto předpisu na „Soutěž a nekalé obchodní praktiky“, aby byl jasněji vyjádřen záměr pokrýt úpravou komplexně všechny případy porušení pravidel soutěže.

5.4

Je možná na první pohled překvapivé, že v právním instrumentu, jenž se zabývá kolizním právem mimosmluvních závazkových vztahů, lze najít předpisy týkající se poškození práv osobnosti a narušení soukromé sféry (čl. 6), protože v mnoha právních řádech je tato tematika zařazena do práv osob. V novější době se však v tomto ohledu uplatňuje v řadě členských států jiné hodnocení, a tato látka se dnes nalézá v blízkosti protiprávních úkonů. Potud je důvod na ni zde navázat. Blízkost k tématům pojednávaným v čl. 5 a 8 je rovněž nesporná. S pravidlem formulovaným v čl. 6 odst. 1 je možné souhlasit. Totéž platí pro úpravu nároku na vyjádření poškozené osoby v odst. 2. Výbor předkládá podnět, aby se zvážilo, zda ustanovení výjimky ve prospěch lex fori není za určitých okolností již tak nadbytečné vzhledem k čl. 22.

5.5

V oblasti poškození životního prostředí (čl. 7) je základní pravidlo ve shodě s obecnou deliktickou návazností podle čl. 3, je však na poškozeném, aby zvolil (pro něj za určitých okolností výhodnější) právní řád místa, na němž událost způsobivší škodu nastala. Je nepopiratelné, že komunitární zákonodárce vlastně sleduje prolomením základního pravidla cestou práva volby poškozeného v kontextu kolizního práva cíle mimo rámec kolizního práva tím, že totiž na bázi generální prevence potenciálnímu subjektu poškozujícímu životní prostředí hrozí přísnějším hmotným právem a snaží se ho tím přimět k tomu, aby se věnoval ochraně životního prostředí se zvláštní pečlivostí. Tento aspekt je zřejmý ve zdůvodnění k čl. 7.

5.6

Pravidlo návaznosti k ochraně duševního vlastnictví odpovídá pravidlu obecně uznávanému v této oblasti, podle něhož by měl být rozhodující právní řád platný v tom místě, kde je ochrana nárokována. Toto vede k rovnému přístupu k tuzemcům a cizincům na příslušném výsostném území, který je možné přivítat. Dalo by se stěží vysvětlit, jak mohou plody duševní práce cizince požívat menší či větší ochrany, než je tomu v případě tuzemce. Čl. 8 odst. 2 vyjadřuje skutečnost, která je samozřejmá.

6.1

Právo protiprávních úkonů, jak je pojednáno v kapitole II, oddíl 1 nařízení, sice tvoří jádro mimosmluvních závazkových vztahů, avšak zvláště pro případy bezdůvodného obohacování a vedení podniku bez pověření je nezbytný předpis. Vedle toho jsou v členských státech v různém počtu a modifikaci známy další mimosmluvní závazkové vztahy, pro jejichž úpravu se nabízí využití generální doložky, jak zákonodárce právem činí v čl. 9 odst. 1.

6.2

Jestliže se mimosmluvní závazkový vztah zakládá na právním vztahu existujícím mezi smluvními stranami (patří k němu také smlouvy), odpovídá povaze věcí použít k úpravě ten právní řád, jímž se již tak existující právní vztah řídí (akcesorická návaznost). Právě vzhledem ke smlouvám, které předpis zvláště zmiňuje, je však nutno přihlédnout k Evropské úmluvě o závazkovém smluvním právu, která obsahuje vlastní předpis týkající se rozsahu působnosti. Formulace předpisu v čl. 9 odst. 1 je však dostatečně pružná, aby zajistila přímou návaznost na úpravu Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu, aniž by vedla k rozporům. Úprava v čl. 9 odst. 2 odpovídá obsahově čl. 3 odst. 2 nařízení a je ze stejných důvodů oprávněná.

6.3

Úprava bezdůvodného obohacování, která předpokládá použití práva toho státu, v němž došlo k obohacení (čl. 9 odst. 3), je v souladu se zásadami uznávanými ve většině členských států. Jestliže k obohacení došlo na základě (neplatného) smluvního vztahu, je z logiky čl. 9 ovšem již použitelný jeho odst. 1. (15) Bylo by vhodné toto důrazněji vyjádřit v textu normy, aby již předem u méně zkušených uživatelů práva v tomto ohledu nevznikly pochybnosti. Jako příklad by k tomu mohla sloužit úprava v čl. 38 odst. 1 a 3 německého EGBG (Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch, tj. zákon doprovázející Občanský zákoník, pozn. překl.), která se řídí stejnou zásadou. Podle vysvětlení, které poskytla zástupkyně Komise k předpisu, má být tato návaznost použita jen tehdy, jestliže nelze použít akcesorickou návaznost podle čl. 9 odst. 1 nebo odst. 2. Výbor je toho názoru, že by bylo třeba toto důrazněji vyjádřit, aby se předešlo nedorozuměním ze strany uživatelů práva.

6.4

U vedení podniku bez pověření je záměrem nařízení použít právo místa obvyklého pobytu majitele (s výjimkou speciálních případů v čl. 9 odst. 4 věta 2). Tato úprava je upřednostněním majitele z hlediska kolizního práva. Jestliže bychom navázali na právo místa obvyklého pobytu jednatele, byl by zvýhodněn ten. Existuje však možnost, kterou zákonodárce očividně nezvážil, a tou je kolizněprávní neutralita, při níž je prohlášeno za použitelné právo toho místa, v němž se obchod realizuje. Komise je vyzvána, aby zvážila, zda by takové řešení nebylo věcně správnější. Tím spíš, že zákonodárce v čl. 9 odst. 4 str. 2 již určitou úpravu učinil, která směřuje navrženým směrem. Na základě vysvětlení, která podala zástupkyně Komise k předpisu, má být tato návaznost použita jen tehdy, jestliže nelze použít již tak akcesorickou návaznost podle čl. 9 odst. 1 nebo odst. 2. Výbor je toho názoru, že by toto mělo být vyjádřeno podstatně důrazněji, aby se předešlo nedorozuměním uživatelů práva.

6.5

Ustanovení výjimky, které v čl. 9 odst. 5 příp. předpokládá použití toho práva, k němuž existuje užší vztah, odpovídá čl. 3 odst. 3 nařízení a opravňují ho stejné důvody. Vyvstává otázka, zda z toho nelze odvodit celkově nadřazený princip, jenž může nárokovat platnost pro všechny odkazy nařízení, tedy i pro ty, které jsou uvedeny v čl. 4–8, pro které ještě předpokládán není. Nechť Komise toto zváží a v kladném případě doplní příslušnou normu v oddílu 3. V tomto případě by bylo nutné vyškrtnout čl. 3 odst. 3 a čl. 9 odst. 5.

6.6

Čl. 9 odst. 6 je podle názoru výboru nadbytečný, protože jeho důsledky již vyplývají z existence speciální normy čl. 8. Zachování předpisu však není na škodu věci.

7.1

Nadpis 3. oddílu kapitoly II je zbytečně komplikovaný a ztěžuje porozumění. Výbor zde doporučuje řídit se příkladem Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu a oddíl nadepsat: „Společné předpisy“.

7.2

Poskytnutím dodatečné možnosti volby práva stranám mimosmluvního závazkového vztahu (čl. 10) se nařízení právem řídí pokrokovou tendencí, která se prosadila například v čl. 42 německého EGBG nebo v čl. 6 nizozemského zákona o mezinárodním soukromém právu. Výbor toto vítá. Výhrada pro nedisponibilní právo v čl. 10 odst. 2 a 3 je uznávaný standard zabraňující obcházení stranami a ačkoliv v praxi použití práva zkomplikuje, není nutné na něj kriticky nahlížet.

7.3

Při formulování normy rozsahu působnosti čl. 3–10 nařízení se zákonodárce řídí v adekvátně přizpůsobené formě příkladem čl. 10 Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu. Z vysoké detailnosti je zřetelná snaha o vysokou míru právní jistoty, což je nutné ocenit.

7.4

Problematickou se však jeví úprava v čl. 11 d) nařízení vzhledem k tomu, že podle obecně uznávaných zásad podléhá procesní právo lex fori. Evropský zákonodárce by se ho neměl dotknout. Pokud jde o procesní kroky k prosazení a (preventivnímu) zajištění hmotných nároků, měly by z hlediska procesního zásadně podléhat právu příslušného soudu. Otázka, zda nárok jako takový (hmotný) existuje, by měla podléhat právu určenému podle čl. 3-10. Zdůvodnění naznačuje, že zákonodárce mínil toto. Tam, kde procesní cesta k prosazení a hmotný nárok jsou tak úzce propojeny, že oddělení už není možné, je oprávněná výjimka z pravidla lex fori a může být uplatněn lex causae.

7.5

Čl. 12 upravující obtížnou tematiku norem zásahu (kogentní ustanovení, lois de police) se opírá (při zohlednění modifikací nabízejících se z povahy věci) o čl. 7 Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu a odpovídá tím uznávanému standardu kolizního práva. Titulatura odchylující se od Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu odpovídá jazykovému úzu rozvíjenému v této oblasti od roku 1980.

7.6

Čl. 13 vytváří předpoklady pro to, aby u bezpečnostních předpisů a předpisů upravujících chování mohla být uplatněna přímá návaznost, což je zásadně zdůvodněno. Podle názoru výboru by měly být rozhodující ty předpisy, které platily v místě jednání, neboť jejich dodržování lze očekávat od osoby, která způsobila škodu. Ustanovení čl. 7 Haagské úmluvy o právu použitelném na dopravní nehody na silničních komunikacích (oproti zdůvodnění – s. 28) je možné chápat v tomto smyslu, protože zohledňuje místo nehody. Zástupce Komise také vysvětlil dotazy související s čl. 13 v tomto smyslu. Podle názoru výboru se to nepromítlo s dostatečným důrazem do všech jazykových verzí. Výbor proto Komisi vyzývá, aby v čl. 13 nařízení prohlásila za nepochybně rozhodující ty bezpečnostní předpisy a přepisy upravující chování, které platily v místě jednání.

7.7

Pravidlo návaznosti pro bezprostřední uplatnění nároku náhrady vůči pojistiteli odpovídá povaze věci a je hmotným protějškem také procesněprávní úpravy v čl. 11 odst. 2 Nařízení (EG) č. 44/2001 Rady o příslušnosti soudů a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech.

7.8

Úprava zákonného přechodu pohledávky (čl 15) je ve shodě s čl. 13 Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu a je neproblematická. Komise bude muset dbát na to, aby tato shoda zůstala zachována také po přepracování evropské úmluvy na evropské nařízení (Rom-I). Totéž platí pro čl. 17 (důkaz), jenž odpovídá čl. 14 Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu. Čl. 16 je převzetím čl. 9 odst. 4, který jako jediný vzhledem k odlišnosti matérie v Evropské úmluvě přichází v úvahu jako vzor, a je zdařilou adaptací.

8.1

Témata pojednaná v kapitole III a IV nařízení jsou převážně neproblematické technické předpisy, protože odpovídají obecnému standardu kolizního práva, nevyžadující detailního komentáře. Platí to zvláště pro čl. 20 (vyloučení zpětného odkazu a dalšího odkazu), jenž odpovídá čl. 15 Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu, čl. 21 (státy, které nemají jednotný systém mezinárodního soukromého práva), jenž odpovídá čl. 19 této evropské úmluvy, čl. 22 (ordre public fora), jenž odpovídá čl. 16 evropské úmluvy a čl. 25 (vztah k existujícím dohodám), jenž odpovídá čl. 21 evropské úmluvy.

8.2

Čl. 18 nařízení staví naroveň výsostnému území státu pro účely tohoto nařízení určité oblasti, které nepodléhají bezprostřední výsostné moci.. Tím se zamezuje nežádoucím mezerám popř. náhodným návaznostem v systému kolizního práva. Výbor toto vítá.

8.3

Obvyklý pobyt osoby hraje v dnešním mezinárodním soukromém právu a ve shodě s ním i v nařízení ústřední roli z hlediska návaznosti. Zatímco je určení obvyklého pobytu fyzických osob ve značné míře neproblematické, mohou v tomto ohledu vzniknout u právnických osob pochyby. Nařízení je odstraňuje věcně správně tím, že prohlašuje hlavní pobočku za rozhodující. Převzetí čl. 60 Nařízení (ES) č. 44/2001 Rady o příslušnosti soudů a uznávání výkonu rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech by nebylo věcně správné, protože toto nařízení zohledňuje obecně místo bydliště, nikoliv obvyklý pobyt, a kromě toho by v ní nabízené trojí řešení vedlo menší právní jistotě.

8.4

Čl. 24 zařadil zákonodárce do textu nařízení teprve po příslušných podnětech přednesených při slyšení v lednu 2003. Vzor našel v čl. 40 odst. 3 německého EGBG, jenž má sloužit k tomu, aby již na bázi hmotného práva zabránil uplatnění nároků, které je možné podle communis opinio ve společenství zařadit jako mimořádné, a vyloučil přitom zvláště spor a diskuse o tom, zda jsou v rozporu s ordré public. Výbor tento názor zákonodárce jednoznačně vítá. Dává však na zvážení, aby se osobě oprávněné k náhradě neposloužilo tím, že by mu vzniklá škoda (z oprávněných právně politických důvodů) nebyla nahrazena vůbec, protože cizí věcná norma byla základem jak pro náhradu škody přiměřenou z hlediska členských států, tak i pro nepřijatelnou náhradu škody formou trestu (punitive damages, triple damages). Výbor se obává, že současná formulace čl. 24 by však mohla napomoci právě takovému totálnímu selhání nároků. Navrhuje proto nově formulovat předpis takto:

„Použití normy právního řádu označeného tímto nařízením nezakládá tehdy a pouze potud nárok na plnění, jestliže slouží očividně jiným účelům než přiměřenému odškodnění poškozeného.“

8.5

Nařízení obsahuje v čl. 25 výhradu ve prospěch mezinárodních úmluv, která jim, pokud jsou jimi členské státy vázány, v oblasti kolizního práva mimosmluvních závazkových vztahů dává přednost. Předpis odpovídá v podstatě čl. 21 Evropské úmluvy o závazkovém smluvním právu, neobsahuje však na rozdíl od této úmluvy osvobození od převzetí budoucích smluvních závazků, které se odchylují od komunitárního práva. Tento rozdíl se vysvětluje z intenční vlastnosti nařízení jako práva zavazujícího národního zákonodárce a z nutnosti zabránit v budoucnosti dalšímu roztříštění právního stavu ve Společenství. Výbor výhradu vítá, neboť umožňuje členským státům dostát i v budoucnu smluvním vztahům přijatým v minulosti a udržet i nadále jejich členství v důležitých dohodách částečně s celosvětovou platností. Výbor v této souvislosti připomíná pouze exemplárně Bernskou dohodu o ochraně literárních a uměleckých děl z 9. září 1896, Agreement on Trade-related Aspects of Intellectual Property Rights (TRIPS), Mezinárodní úmluvu k jednotnému stanovení dílčích pravidel o poskytnutí pomoci a záchraně při nebezpečí na moři z 23. září 1910 a Mezinárodní úmluvy o omezeném ručení vlastníků námořních lodí.

—

objasnit vztah čl. 5 nařízení a čl. 4 č. 1 Směrnice o nekalé soutěži a zdůvodnění přiměřeně upravit,

—

prověřit, zda je poskytnutí práva volby poškozenému v oblasti poškození životního prostředí (čl. 7) skutečně přiměřené,

—

více zdůraznit vztah čl. 9 odst. 3, 4 k čl. 9 odst. 1 a odst. 2 ve znění nařízení,

—

zvážit, zda by nebylo věcně správnější prohlásit v čl. 9 odst. 4 právo toho místa za rozhodující, v němž se obchod realizuje,

—

prověřit, zda by bylo možné čl. 9 odst. 5 změnit na obecnou zásadu nařízení a zařadit ho do oddílu 3,

—

změnit nadpis 3. oddílu na „Společné předpisy“,

—

v čl. 13 nařízení prohlásit ty bezpečnostní předpisy a předpisy upravující chování za nepochybně rozhodující, které platily v místě jednání,

—

čl. 24 přeformulovat takto: