13.2.2010   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 37/17

—

prohlásit kasační opravný prostředek za přípustný a opodstatněný,

—

zrušit napadnutý rozsudek,

—

vyhovět žalobě podané v prvním stupni, konkrétně zrušit článek 3 sporného rozhodnutí,

—

podpůrně vrátit věc Tribunálu a případně mu uložit provedení odmítnutého důkazu,

—

uložit Komisi náhradu nákladů řízení v prvním stupni, jakož i v řízení o kasačním opravném prostředku, a Comunidad Autónoma de la Rioja, vedlejšímu účastníku řízení, uložit náhradu nákladů řízení v prvním stupni.

1)

Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že v konkrétním případě neexistují žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly legitimní očekávání ohledně regulérnosti daňového opatření, jež brání nařízení vrátit podporu na základě čl. 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 659/1999 (1) ve spojení se zásadou ochrany legitimního očekávání. V řízení v prvním stupni došlo ke zkreslení předmětu věci a k porušení zásady kontradiktornosti. Došlo k porušení povinnosti odůvodnění potvrzené judikaturou.

Ani formální rozdíl mezi sporným daňovým opatřením a opatřením přijatým na základě rozhodnutí 93/337 (2), ani skutečnost, že Komise mohla selektivnost opatření odůvodnit jinými skutečnostmi, než které jsou uvedeny v rozhodnutí 93/337, ani prohlášení neslučitelnosti uvedené v rozhodnutí 93/337, nepředstavují právně dostačující odůvodnění skutečnosti, že Tribunál nezohlednil existenci mimořádné okolnosti, jež sama o sobě či ve spojení s dalšími okolnostmi v dané věci brání Komisi nařídit vrácení podpory, jíž se týká sporné rozhodnutí.

Tím, že se Tribunál domníval, že sporná opatření ve spojených věcech T-30/01 až T-32/02 a T-86/02 až T-88/02 nejsou srovnatelná z důvodu technicky zdanění a rozsahu zvýhodnění, se dopustil zkreslení předmětu řízení, nezohlednil zásadu kontradiktornosti, a navíc se dopustil zjevného porušení povinnosti odůvodnění potvrzené judikaturou.

Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že jednání Komise ve vztahu k daňové výjimce z roku 1993, jakož i k daňovému bonusu podle zákona 22/1993, nepředstavuje mimořádnou okolnost odůvodňující jakékoli legitimní očekávání v regulérnost daňového opatření, jež by bránila nařízení vrátit podporu na základě čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999, neboť je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání.

2)

Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když nedodržel procesní pravidla týkající se provádění důkazů a rozhodl neprovést dokazování navrhované žalobcem v souvislosti s předložením určitých dokumentů Komise, jež se s ohledem na odůvodnění Tribunálu k zamítnutí žaloby jeví jako podstatný pro obranu zájmů žalobce. Došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zásady „rovnosti zbraní“ a práva na obhajobu.

Tribunál se tím, že neprovedl navrhované dokazování, dopustil porušení základního práva žalobce na spravedlivý proces, neboť zamítnutím provedení důkazu podstatného pro žalobce porušil jeho právo na obhajobu. Návrhová žádání žalobce byla zamítnuta s odůvodněním, že nepředložil důkaz o tom, co chce dokázat neprovedeným důkazem: že výslovné konečné stanovisko Komise ke stížnosti z roku 1994 proti v podstatě totožnému opatření z roku 1993, a v každém případě jednání Komise, které představuje mimořádnou okolnost, neboť takové jednání odůvodňovalo legitimní očekávání v regulérnost daňových opatření z roku 1993, vedlo k přijetí sporných daňových opatření v roce 1996.