15.5.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 151/11

1)

Článek 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2700/2000 ze dne 16. listopadu 2000, je nutno vykládat v tom smyslu, že se dovozce může podle tohoto ustanovení dovolávat legitimního očekávání, aby se bránil dodatečnému zaúčtování dovozního cla s poukazem na dobrou víru, pouze v případě, jsou-li splněny tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále aby toto pochybení bylo takové povahy, že jej osoba povinná zaplatit clo, která jednala v dobré víře, nemohla přiměřeným způsobem odhalit, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Takové legitimní očekávání není dáno zejména za situace, kdy dovozce měl zjevné důvody k pochybnostem o správnosti osvědčení o původu zboží na „tiskopise A“, a přesto se nepokusil, za využití veškerých svých možností, informovat se o okolnostech, za kterých bylo toto osvědčení vydáno, aby ověřil, zda jsou tyto pochybnosti opodstatněné. Taková povinnost však neznamená, že by byl dovozce obecně povinen systematicky ověřovat okolnosti, za kterých bylo celními orgány státu vývozu osvědčení o původu zboží na „tiskopise A“ vydáno. Je na předkládajícím soudu, aby s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem sporu v původním řízení posoudil, zda jsou tyto tři podmínky v projednávaném případě splněny.

2)

Článek 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, ve znění nařízení č. 2700/2000, je nutno vykládat v tom smyslu, že v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, lze skutečnost, že se dovozce nemůže podle tohoto ustanovení dovolávat legitimního očekávání, aby se bránil dodatečnému zaúčtování dovozního cla, dovodit z informací obsažených ve zprávě Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). Pokud však tato zpráva obsahuje pouze obecný popis dotčené situace, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu, pak tato zpráva nemůže sama o sobě postačovat k právně dostatečnému prokázání toho, že jsou tyto podmínky skutečně ve všech ohledech splněny, zejména pokud jde o relevantní jednání vývozce. Za takových okolností je v zásadě na celních orgánech státu dovozu, aby prostřednictvím dodatečných důkazů podaly důkaz o tom, že je vydání nesprávného osvědčení o původu zboží na „tiskopise A“ celními orgány státu vývozu přičitatelné nesprávnému popisu skutečností ze strany vývozce. Jestliže však celní orgány státu dovozu nemohou uvedený důkaz podat, je na dovozci, aby případně prokázal, že bylo uvedené osvědčení založeno na správném popisu skutečností ze strany vývozce.