–

za JL I. J. Tello Limaco, abogada,

–

za španělskou vládu S. Jiménezem Garcíou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi I. Galindo Martín a A. Szmytkowskou, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení (Úř. věst. 1979, L 6, s. 24) a čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2006, L 204, s. 23).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi JL a Fondo de Garantía Salarial (Fogasa) [záruční mzdový fond (Fogasa), Španělsko] ve věci výše pohledávky JL vůči jeho bývalému zaměstnavateli – která souvisí s jeho pracovním místem na částečný úvazek, které zastával – a za jejíž splacení je odpovědna Fogasa v důsledku platební neschopnosti tohoto zaměstnavatele.

3

Článek 3 odst. 1 písm. a) směrnice 79/7 stanoví, že tato směrnice se vztahuje na právní úpravu zajišťující ochranu pro případ nemoci, invalidity, stáří, pracovních úrazů a nemocí z povolání, jakož i nezaměstnanosti.

4

Článek 4 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Zásada rovného zacházení znamená vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo, například s ohledem na manželský nebo rodinný stav, zejména pokud jde o:

5

V ustanovení 4 bodech 1 a 2 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku uzavřené dne 6. června 1997 (dále jen „rámcová dohoda o částečném pracovním úvazku“), která tvoří přílohu směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267), ve znění směrnice Rady 98/23/ES ze dne 7. dubna 1998 (Úř. věst. 1998, L 131, s. 10; Zvl. vyd. 05/03, s. 278), je uvedeno:

„1. Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci na částečný úvazek zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že pracují na částečný úvazek, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.

2. Je-li to vhodné, použije se zásada ‚poměrným dílem‘.“

6

Článek 1 odst. 1 první a druhý pododstavec směrnice 2006/54 stanoví:

„Účelem této směrnice je zajistit zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání.

Obsahuje proto ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o:

[…]

b) pracovní podmínky, včetně odměny;

[…]“

7

Článek 2 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

[…]

[…]“

8

Článek 4 první pododstavec uvedené směrnice zní takto:

„V případě stejné práce nebo práce, které je přiznána stejná hodnota, se odstraní přímá a nepřímá diskriminace na základě pohlaví, pokud jde o všechna hlediska a podmínky odměňování.“

9

Body 3 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. 2008, L 283, s. 36) znějí takto:

[…]

10

Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vznikající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1.“

11

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly, s výhradou článku 4, úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů, včetně, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, odstupného při skončení pracovního poměru.

Záruční instituce přebírá nesplacené mzdové pohledávky za období přede dnem určeným členským státem nebo případně po něm.“

12

Článek 4 téže směrnice stanoví:

„1.   Členské státy mohou omezit povinnost záručních institucí uvedených v článku 3 uhradit pohledávky.

2.   Pokud členské státy využijí možnosti podle odstavce 1, stanoví lhůtu, během níž musí záruční instituce uhradit nesplacené pohledávky. Tato lhůta nesmí být kratší než období pokrývající odměnu za tři poslední měsíce pracovního poměru přede dnem uvedeným v čl. 3 druhém pododstavci nebo po něm.

Členské státy mohou zahrnout toto tříměsíční minimální období do referenčního období v délce nejméně šesti měsíců.

Členské státy, které stanoví referenční období v délce nejméně osmnáct měsíců, mohou omezit lhůtu, během níž musí záruční instituce uhradit nesplacené pohledávky, na osm týdnů. V tom případě se pro výpočet minimálního období použijí období nejpříznivější pro zaměstnance.

3.   Členské státy mohou stanovit horní mez pro úhrady prováděné záruční institucí. Tato horní mez však nesmí být nižší než úroveň, která je sociálně slučitelná se sociálním cílem této směrnice.

Pokud členské státy využijí této možnosti, uvědomí Komisi o metodách stanovení horní meze.“

13

Real decreto legislativo 2/2015 (královské legislativní nařízení 2/2015) ze dne 23. října 2015 (BOE č. 255 ze dne 24. října 2015, s. 100224) schválilo přepracované znění Ley del Estatuto de los Trabajadores (zákon o postavení pracovníků, dále jen „zákoník práce“), Článek 33 odst. 1, 2 a 5 uvedeného zákoníku zní takto:

„1.   [Fogasa], autonomní instituce spadající pod ministerstvo zaměstnanosti a sociálního zabezpečení, která je právnickou osobou a má způsobilost k právním úkonům směřujícím k dosažení jejích cílů, vyplácí zaměstnancům částky mezd, které jim nemohly být vyplaceny z důvodu platební neschopnosti jejich zaměstnavatele nebo kolektivního řízení o vypořádání pasiv, které vůči němu probíhá.

Pro účely předcházejícího pododstavce se za mzdu považuje částka, která je jako taková uznána ve smírčím aktu, nebo v soudním rozhodnutí v případě všech titulů uvedených v čl. 26 odst. 1, jakož i mzdy splatné během řízení týkajícího se zpochybnění propouštění v případech stanovených zákonem, aniž by [Fogasa] mohl v rámci každého jednotlivého titulu vyplatit společně nebo odděleně částku vyšší, než je částka vyplývající z vynásobení dvojnásobku minimální meziprofesní denní mzdy, včetně poměrné částky prémií, počtem dní neuhrazené mzdy, a to maximálně sto padesáti dny.

2.   V případech uvedených v předcházejícím odstavci [Fogasa] vyplácí odstupné přiznané rozsudkem, usnesením, soudním smírčím aktem nebo správním rozhodnutím ve prospěch zaměstnanců v důsledku propuštění nebo ukončení smluv v souladu s články 50, 51 a 52 tohoto zákona nebo ukončení smluv v souladu s článkem 64 zákona 22/2003 ze dne 9. července 2003 o úpadku, jakož i odstupné v případě ukončení dočasných smluv nebo smluv na dobu určitou v případech stanovených zákonem. Ve všech případech k této platbě dochází v maximální výši jedné roční mzdy, přičemž denní mzda, která slouží jako základ pro výpočet, nemůže přesáhnout dvojnásobek minimální meziprofesní mzdy, včetně poměrné částky prémií.

Výše odstupného je pouze pro účely vyplacení [Fogasa] v případě výpovědi nebo skončení pracovní smlouvy v souladu s článkem 50 tohoto zákona vypočtena na základě 30 dní za odpracovaný rok a nesmí překročit horní mez uvedenou v předcházejícím pododstavci.

[…]

5.   [Fogasa] je financován příspěvky vyplacenými všemi zaměstnavateli […], ať již veřejnoprávními nebo soukromoprávními.

Výše příspěvku je stanovena vládou z mezd sloužících jako základ pro výpočet příspěvků určených ke krytí rizik spojených s pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nezaměstnaností v systému sociálního zabezpečení.“

14

JL pracoval od 27. září 2017 pro společnost Construcción y Obra Pública Toletum SL (dále jen „dotčený podnik“) jako číšník na základě pracovní smlouvy na dobu určitou na 50% částečný úvazek v rozsahu 20 hodin týdně. Pobíral mzdu stanovenou platnou kolektivní smlouvou.

15

Dne 26. prosince 2017 zavřel dotčený podnik provozovnu, v níž JL pracoval. Opustil rovněž své prostory, jakož i známé sídlo.

16

JL podal k Juzgado de lo Social no 41 de Madrid (pracovní soud č. 41 v Madridu, Španělsko) žalobu znějící na zpochybnění jeho propuštění. Rozsudkem ze dne 11. června 2018 vyhověl tento soud této žalobě, přičemž rozhodl, že propuštění JL bylo provedeno zneužívajícím způsobem a platnost jeho pracovní smlouvy skončila. Toto rozhodnutí bylo doprovázeno nárokem na pobírání odstupného ve výši 433,13 eura, jakož i mzdy dlužné ode dne propuštění až do vydání tohoto rozsudku ve výši 6170,75 eura.

17

Vzhledem k tomu, že dotčený podnik byl dne 20. prosince 2018 prohlášen za podnik v platební neschopnosti, bylo věcí Fogasa, aby společně a nerozdílně odpovídal za dluhy tohoto podniku týkající se tohoto odstupného a těchto mezd v mezích stanovených v článku 33 zákoníku práce.

18

JL podal vůči Fogasa k předkládajícímu soudu žalobu na zaplacení, aby zpochybnil částku, kterou se mu Fogasa rozhodl vyplatit.

19

Podle předkládajícího soudu vykládají španělské soudy čl. 33 odst. 1 zákoníku práce v tom smyslu, že pokud jde o vyplacení mezd a odstupného zaměstnanci na částečný úvazek, které hradí Fogasa v případě platební neschopnosti podniku, musí být zákonná horní mez stanovená v tomto ustanovení, která odpovídá dvojnásobku minimální meziprofesní denní mzdy (dále jen „MMM“), snížena poměrně k době odpracované tímto pracovníkem ve vztahu k běžné pracovní době zaměstnance na plný úvazek vykonávajícího stejnou činnost.

20

Předkládající soud má za to, že u zaměstnance na částečný úvazek vede toto ustanovení, pokud je takto vykládáno k dvojímu snížení. Mzdový základ tohoto zaměstnance byl již podle tohoto soudu snížen z důvodu, že vykonává práci na částečný úvazek. Dále má tento soud za to, že mechanismus odpovědnosti Fogasa vede k dalšímu snížení při výpočtu částky, kterou má posledně uvedený uhradit.

21

Podle předkládajícího soudu představuje toto dvojí snížení pro zaměstnance na částečný úvazek zvláštní znevýhodnění. Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá ze statistických údajů uvedených v rozsudku ze dne 8. května 2019, Villar Láiz, (C‑161/18, EU:C:2019:382) – ve Španělsku je výrazně vyšší podíl žen než mužů mezi zaměstnanci na částečný úvazek, tento soud si klade otázku, zda použití článku 33 zákoníku práce vede k nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, které je v rozporu se směrnicemi 79/7 a 2006/54.

22

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Social no 41 de Madrid (pracovní soud č. 41 v Madridu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 a čl. 2 odst. 1 směrnice [2006/54] vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu […], jako je právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, podle které, pokud jde o částku, kterou má Fogasa vyplatit zaměstnanci na částečný úvazek, je základ jeho mzdy, který je snížen z důvodu částečného úvazku, znovu snížen při výpočtu částky, kterou má Fogasa vyplatit podle článku 33 zákoníku práce, na základě dalšího zohlednění částečného úvazku, ve srovnání se zaměstnancem na plný úvazek ve srovnatelném postavení, v rozsahu, v němž tato právní úprava znevýhodňuje zejména zaměstnance ženského pohlaví oproti zaměstnancům mužského pohlaví?“

23

Španělská vláda má za to, že položená otázka je hypotetická, takže je nepřípustná. Tato vláda uvádí, že předkládající soud neprokázal, že případná nepřímá diskriminace zaměstnanců ženského pohlaví, kterou obsahuje vnitrostátní právní úprava, je relevantní pro řešení sporu v původním řízení vzhledem k tomu, že žalobce je zaměstnancem mužského pohlaví. Kromě toho má za to, že statistické údaje uvedené v rozsudku ze dne 8. května 2019, Villar Láiz, (C‑161/18, EU:C:2019:382), uplatňované předkládajícím soudem, nejsou relevantní pro účely uvedeného sporu, který se z několika důvodů liší od sporu, v němž byl vydán tento rozsudek.

24

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout vydat rozhodnutí o žádosti podané vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nebo přezkum jeho platnosti nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny, jakož i pro pochopení důvodů, proč má vnitrostátní soud za to, že potřebuje odpovědi na tyto otázky pro účely řešení sporu, který před ním probíhá (rozsudek ze dne 2. února 2021, Consob, C‑481/19, EU:C:2021:84, bod 29 a citovaná judikatura).

25

V projednávaném případě jasně vyplývá z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, že JL má za to, že byl jakožto zaměstnanec na částečný úvazek znevýhodněn článkem 33 zákoníku práce tak, jak je vykládán vnitrostátními soudy. Je tudíž třeba mít za to, že výsledek sporu v původním řízení by byl ovlivněn případným rozhodnutím těchto soudů nepoužít toto ustanovení, kdyby obsahovalo nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, která je předmětem předběžné otázky.

26

Kromě toho odpověď na otázku, které statistické údaje jsou relevantní pro účely posouzení existence takové nepřímé diskriminace, nemá vliv na přípustnost položené otázky, ale spadá do merita věci v původním řízení.

27

Z toho vyplývá, že předběžná otázka je přípustná.

28

Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že pokud lze odpověď na tuto otázku jasně vyvodit z judikatury nebo pokud o odpovědi na položenou předběžnou otázku nelze rozumně pochybovat, může Soudní dvůr kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.

29

Toto ustanovení je třeba použít v projednávané věci.

30

Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že i když předkládající soud po formální stránce omezil své otázky na výklad určitých aspektů unijního práva, taková skutečnost nebrání Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve svých otázkách zmínil (rozsudek ze dne 9. července 2020, Santen, C‑673/18, EU:C:2020:531, bod 35 a citovaná judikatura).

31

I když v projednávaném případě zmiňuje položená otázka čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7, je třeba konstatovat, že plnění, o které se jedná ve věci v původním řízení, které spočívá ve skutečnosti, že Fogasa uhradí dotčenému zaměstnanci pohledávky vyplývající z mezd, které mu nesplatil zaměstnavatel z důvodu jeho platební neschopnosti, se netýká právní úpravy zajišťující ochranu pro případy uvedené v čl. 3 odst. 1 této směrnice, a sice nemoci, invalidity, stáří, pracovního úrazu, nemoci z povolání a nezaměstnanosti. Směrnice 79/7 není tudíž použitelná na takovou situaci, jako je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení.

32

Naproti tomu směrnice 2006/54, která je také zmíněna v uvedené otázce, je na takovou situaci použitelná. Na mzdy, jejichž vyplacení zajišťuje Fogasa, se vztahuje pojem „odměna“ ve smyslu čl. 1 druhého pododstavce písm. b) a čl. 2 odst. 1 písm. e) této směrnice. Odstupné přiznané JL, které má uhradit Fogasa, musí být také považováno za odstupné, na které se vztahuje tento pojem, jelikož z čl. 33 odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že výše takového odstupného je určena na základě práce odvedené pro bývalého zaměstnavatele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Praxair MRC, C‑486/18, EU:C:2019:379, bod 71 a citovaná judikatura).

33

Za těchto podmínek platí, že i když čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/54, který je uveden v položené otázce, definuje zejména pro účely této směrnice pojmy „nepřímá diskriminace“ a „odměna“, je to článek 4 této směrnice, který v případě stejné práce nebo práce, které je přiznána stejná hodnota, stanoví odstranění přímé a nepřímé diskriminace na základě pohlaví, pokud jde o všechna hlediska a podmínky odměňování.

34

Je tudíž třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 odst. 1 a článek 4 směrnice 2006/54 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která pokud jde o úhradu, příslušnou vnitrostátní institucí, mezd a odstupného nevyplacených zaměstnancům z důvodu platební neschopnosti jejich zaměstnavatele, stanoví horní mez pro tuto úhradu pro zaměstnance na plný úvazek, která je, pokud jde o zaměstnance na částečný úvazek, snížena poměrně k době odpracované těmito zaměstnanci ve vztahu k době, která je odpracována zaměstnanci na plný úvazek, pokud toto snížení ovlivňuje zvláště zaměstnance ženského pohlaví.

35

Je třeba uvést, že vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, spadá do působnosti směrnice 2008/94. Článek 1 této směrnice totiž stanoví, že uvedená směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vznikající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti. Z bodu 3 odůvodnění ve spojení s článkem 3 uvedené směrnice kromě toho vyplývá, že členské státy jsou povinny zřídit instituci zajišťující úhradu takových nesplacených pohledávek, včetně, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, odstupného při skončení pracovního poměru. Španělské království zřídilo v projednávaném případě Fogasa jako záruční instituci v souladu s toutéž směrnicí.

36

Podle bodu 7 odůvodnění a čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 2008/94 mohou členské státy stanovit horní mez pro úhrady prováděné záruční institucí, pokud tato horní mez není nižší než úroveň, která je sociálně slučitelná se sociálním cílem této směrnice. Pokud je tudíž tato podmínka splněna, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, je taková horní mez stanovená pro úhradu pohledávek zaměstnanců, jako je horní mez stanovená v článku 33 zákoníku práce, patrně v souladu s touto směrnicí.

37

Nic to nicméně nemění na tom, že – jak vyplývá z bodů 32 a 33 tohoto usnesení – je třeba prozkoumat, zda je ve věci v původním řízení použití takové horní meze zvláště ve vztahu k zaměstnancům na částečný úvazek v souladu se směrnicí 2006/54 (obdobně viz rozsudek ze dne 21. ledna 2021, INSS, C‑843/19, EU:C:2021:55, bod 21 a citovaná judikatura).

38

V tomto ohledu je třeba uvést, že posouzení existence nepřímé diskriminace na základě pohlaví provedené předkládajícím soudem spočívá na dvojím předpokladu, že článek 33 zákoníku práce tak, jak jej vykládají španělské soudy, znevýhodňuje skupinu zaměstnanců na částečný úvazek, kterou z větší částí tvoří zaměstnanci ženského pohlaví.

39

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, takovému zaměstnanci na částečný úvazek, jako je JL, je v souladu s čl. 33 odst. 1 zákoníku práce snížena horní mez úhrady nevyplacených mezd. Zatímco u zaměstnanců na plný úvazek představuje tato horní mez dvojnásobek denní MMM, ve vztahu k zaměstnancům na částečný úvazek je snížena poměrně k době odpracované těmito zaměstnanci ve vztahu k době odpracované zaměstnanci na plný úvazek vykonávajícími stejnou činnost.

40

Avšak je třeba uvést, že navzdory údajům v tomto smyslu obsaženým v odůvodnění předkládacího rozhodnutí není na zaměstnance na částečný úvazek patrně uplatňováno „dvojí“ snížení na základě uvedené právní úpravy, které spočívá kromě mzdy snížené z důvodu jeho částečného úvazku v „dalším“ snížení týkajícím se horní meze úhrady Fogasa. Podle čl. 33 odst. 1 zákoníku práce se totiž toto snížení provádí nikoli na základě snížené mzdy zaměstnance na částečný úvazek, nýbrž na základě částky denní MMM vynásobené dvěma. Nevede tudíž k dalšímu snížení, ale je určeno stejným způsobem jako mzda zaměstnance na částečný úvazek, a sice zohledněním pracovní doby tohoto zaměstnance.

41

Za účelem určení, zda toto snížení horní meze stanovené pro úhradu ve vztahu k zaměstnancům na částečný úvazek musí být považováno za snížení, které znevýhodňuje tyto zaměstnance oproti zaměstnancům na plný úvazek, a z tohoto důvodu s ohledem úvahy obsažené v předkládacím rozhodnutí a uvedené v bodě 38 tohoto usnesení, zda je toto snížení případně snížením, které je v rozporu se směrnicí 2006/54, je třeba připomenout, že bod 1 ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku stanoví, že pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci na částečný úvazek zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že pracují na částečný úvazek, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.

42

Tento požadavek rovnocennosti zaměstnanců na plný úvazek a zaměstnanců na částečný úvazek, pokud jde o pracovní podmínky, je však uložen, aniž je dotčeno vhodné použití zásady „poměrným dílem“ v souladu s bodem 2 uvedeného ustanovení 4 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2010, Bruno a další, C‑395/08 a C‑396/08, EU:C:2010:329, bod 64).

43

Zohlednění množství práce skutečně odvedené zaměstnancem na částečný úvazek ve srovnání s množstvím práce odvedené zaměstnancem na plný úvazek je totiž objektivním kritériem ve smyslu ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, které odůvodňuje poměrné snížení práv a pracovních podmínek zaměstnance na částečný úvazek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 2010, Bruno a další, C‑395/08 a C‑396/08, EU:C:2010:329, bod 65, jakož i ze dne 5. listopadu 2014, Österreichischer Gewerkschaftsbund, C‑476/12, EU:C:2014:2332, bod 20).

44

V tomto ohledu Soudní dvůr již uplatnil zásadu „poměrným dílem“ na dávky spojené s pracovním poměrem na částečný úvazek. Rovněž rozhodl, že unijní právo nebrání výpočtu podle této zásady starobního důchodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2003, Schönheit a Becker, C‑4/02 a C‑5/02, EU:C:2003:583, body 90 a 91), placené roční dovolené (v smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2010, Zentralbetriebsrat der Landeskrankenhäuser Tirols, C‑486/08, EU:C:2010:215, bod 33), ani příspěvku na vyživované dítě vypláceného zaměstnavatelem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Österreichischer Gewerkschaftsbund, C‑476/12, EU:C:2014:2332, bod 25).

45

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že uplatnění, pokud jde o zaměstnance na částečný úvazek, úpravy horní meze úhrady poskytované Fogasa stanovené v čl. 33 odst. 1 zákoníku práce, která odpovídá procentnímu podílu doby odpracované těmito zaměstnanci na částečný úvazek a doby odpracované zaměstnanci na plný úvazek vykonávajícími stejnou činnost, je vhodným uplatněním zásady „poměrným dílem“ ve smyslu ustanovení 4 bodu 2 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku.

46

Jak totiž uvádějí ve svých písemných vyjádřeních španělská vláda a Komise, uvedená úprava může zajistit stejnou maximální výši úhrady nesplacených pohledávek zaměstnanců ze strany Fogasa za odpracovanou hodinu, a tudíž podporovat rovné zacházení (obdobně viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2015, Plaza Bravo, C‑137/15, EU:C:2015:771, bod 28).

47

Tento závěr je podpořen skutečností, že podle čl. 33 odst. 5 zákoníku práce je Fogasa financován příspěvky placenými zaměstnavateli, jejichž výše je stanovena z mezd sloužících jako základ pro výpočet příspěvku určeného k financování rizik krytých systémem sociálního zabezpečení.

48

Vzhledem k výše uvedenému nemůže být vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, považována za právní úpravu, která znevýhodňuje určitou kategorii zaměstnanců, v tomto případě zaměstnanců pracujících na částečný úvazek, a tím spíše pak zaměstnanců ženského pohlaví. Toto ustanovení nelze tudíž kvalifikovat jako „nepřímo diskriminační opatření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 a článku 4 směrnice 2006/54.

49

Je tudíž třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 a článek 4 směrnice 2006/54 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která pokud jde o úhradu, příslušnou vnitrostátní institucí, mezd a odstupného nevyplacených zaměstnancům z důvodu platební neschopnosti jejich zaměstnavatele, stanoví horní mez pro tuto úhradu pro zaměstnance na plný úvazek, která je, pokud jde o zaměstnance na částečný úvazek, snížena poměrně k době odpracované těmito zaměstnanci ve vztahu k době odpracované zaměstnanci na plný úvazek.

50

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Článek 2 odst. 1 a článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která pokud jde o úhradu, příslušnou vnitrostátní institucí, mezd a odstupného nevyplacených zaměstnancům z důvodu platební neschopnosti jejich zaměstnavatele, stanoví horní mez pro tuto úhradu pro zaměstnance na plný úvazek, která je, pokud jde o zaměstnance na částečný úvazek, snížena poměrně k době odpracované těmito zaměstnanci ve vztahu k době odpracované zaměstnanci na plný úvazek.