I. Představení normativního rámce

II. Skutečnosti předcházející sporu

III. Napadené rozhodnutí

IV. Návrhová žádání účastníků řízení

V. Posouzení žaloby

A. Argumenty účastníků řízení

1. K první části jediného žalobního důvodu týkající se neprovedení přesvědčivého posouzení rizik pro lidské zdraví a životní prostředí

2. Ke druhé části jediného žalobního důvodu týkající se neprokázání toho, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie pro použití 2, 4 a 5

3. Ke třetí části jediného žalobního důvodu týkající se chybného udělení povolení navzdory nedostatkům žádosti o povolení

B. Právní analýza

1. Úvodní poznámky

2. Zásady vytyčené judikaturou týkající se analýzy podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH

3. K první části jediného žalobního důvodu týkající se neprovedení přesvědčivého posouzení rizik pro lidské zdraví a životní prostředí

a) Analýza napadeného rozhodnutí

b) Posouzení

4. Ke druhé části jediného žalobního důvodu týkající se neprokázání toho, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie pro použití 2, 4 a 5

a) Přístup Komise uplatněný v napadeném rozhodnutí

b) K analýze existence vhodných alternativních látek nebo technologií

c) K omezení použití odkazem na klíčové funkce

5. Ke třetí části jediného žalobního důvodu

C. Závěry k žalobě

VI. K návrhu na zachování účinků napadeného rozhodnutí

VII. K nákladům řízení

VIII. Závěry

1.

Tato věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost objasnit, jakou analýzu má Evropská komise provést v rámci systému zavedeného nařízením REACH ( 2 ) o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, pokud jde o podmínky, za kterých může tento orgán udělit povolení pro látku vzbuzující mimořádné obavy, jako je v projednávaném případě oxid chromový.

2.

V projednávané věci napadl Evropský parlament žalobou na neplatnost prováděcí rozhodnutí C(2020) 8797 ze dne 18. prosince 2020, kterým bylo částečně přiznáno povolení pro určitá použití oxidu chromového podle nařízení [REACH] (Chemservice GmbH a další), (dále jen „napadené rozhodnutí“).

3.

Projednávaná věc má značný význam pro určení přesného rozsahu analýzy, která má být provedena zejména v rámci tzv. „socioekonomického“ povolovacího postupu pro použití látky vzbuzující mimořádné obavy, který je stanoven v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Argumenty vznesené Parlamentem v jeho žalobě totiž vyžadují, aby Soudní dvůr posoudil analýzu provedenou Komisí v napadeném rozhodnutí s ohledem na obě podmínky stanovené v tomto ustanovení pro udělení povolení použití látky vzbuzující mimořádné obavy v tomto rámci, a to jednak, že socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucími z použití látky, a jednak, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie.

4.

Nařízení REACH je klíčový právní nástroj upravující regulaci chemických látek v Unii. Podle čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení je jeho účelem zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí, včetně podpory alternativních metod hodnocení rizik látek, a volný pohyb látek na vnitřním trhu za současného zvýšení konkurenceschopnosti a inovace ( 3 ). Tato vysoká úroveň ochrany je zajištěna prostřednictvím integrovaného systému kontroly chemických látek vyráběných, dovezených nebo uvedených na trh v Unii, který se opírá o registraci, hodnocení a povolování těchto látek, jakož i případná omezení jejich používání ( 4 ).

5.

Z článku 1 odst. 3 nařízení REACH jednak vyplývá, že toto nařízení je založeno na zásadě, že výrobci, dovozci a následní uživatelé musí zajistit, že vyrábějí, uvádějí na trh nebo používají látky, které nepůsobí nepříznivě na lidské zdraví nebo životní prostředí, a jednak, že ustanovení tohoto nařízení se opírají o zásadu předběžné opatrnosti.

6.

Jak je blíže uvedeno mimo jiné v bodech 69 a 70 jeho odůvodnění, nařízení REACH věnuje zvláštní pozornost látkám vzbuzujícím mimořádné obavy. Na tyto látky se tudíž vztahuje povolovací režim, který upravuje hlava VII nařízení REACH. Z článku 55 uvedeného nařízení vyplývá, že cílem tohoto povolovacího režimu je „zajistit řádné fungování vnitřního trhu a zároveň zajistit, aby rizika plynoucí z látek vzbuzujících mimořádné obavy byla náležitě kontrolována a aby tyto látky byly postupně nahrazeny vhodnými alternativními látkami nebo technologiemi, je-li to z hospodářského a technického hlediska uskutečnitelné“.

7.

V důsledku toho, jak je stanoveno v článcích 56 a 58 nařízení REACH, látky vzbuzující mimořádné obavy uvedené v příloze XIV tohoto nařízení nesmějí výrobci, dovozci nebo následní uživatelé po určitém datu používat nebo uvádět na trh za účelem použití, ledaže bylo použití této látky povoleno nebo se uplatní jedna z dalších podmínek stanovených v nařízení REACH ( 5 ).

8.

Žádosti o povolení mohou výrobci a dovozci podávat pro účely svého vlastního používání nebo uvádění látky na trh a pro účely používání látky jejich následnými uživateli ( 6 ). Přestože jsou žádosti podávány u Evropské agentury pro chemické látky (dále jen „ECHA“) ( 7 ), zřízené uvedeným nařízením za účelem poskytování pomoci s prováděním jeho ustanovení, rozhodnutí o udělení povolení přijímá Komise ( 8 ). Rozhodnutí o povolení stanoví mimo jiné použití, pro něž se uděluje, dobu pro přezkum povolení a podmínky, kterým povolení podléhá ( 9 ).

9.

Článek 60 nařízení REACH stanoví dva alternativní postupy pro udělení povolení Komisí pro použití látek vzbuzujících mimořádné obavy: jednak se podle čl. 60 odst. 2 nařízení REACH povolení udělí, pokud je riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí v důsledku použití látky náležitě kontrolováno (tzv. „postup náležité kontroly“), a jednak čl. 60 odst. 4 nařízení REACH stanoví tzv. „socioekonomický postup“.

10.

V tomto ohledu článek 60 tohoto nařízení v odstavcích 4, 5 a 7 stanoví:

„[…]

4.   Nelze-li povolení podle odstavce 2 nebo pro látky uvedené v odstavci 3 udělit, může být uděleno, pouze pokud se prokáže, že socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucími z použití látky, a pokud nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie. Toto rozhodnutí se přijme po zvážení všech následujících hledisek a s přihlédnutím ke stanoviskům Výboru pro hodnocení rizik [dále jen „VHR“] a Výboru pro socioekonomickou analýzu [dále jen „VSA“] uvedeným v čl. 64 odst. 4 písm. a) a b):

5.   Při hodnocení toho, zda jsou dostupné vhodné alternativní látky nebo technologie, zohlední Komise všechna podstatná hlediska včetně

[…]

7.   Povolení se udělí pouze tehdy, je-li žádost podána v souladu s požadavky článku 62.“

11.

Článek 62 nařízení REACH, nadepsaný „[ž]ádosti o povolení“, v odst. 4 písm. d) a e) stanoví:

„Žádost o povolení obsahuje tyto informace

[…]

12.

Komise přijme rozhodnutí o žádosti o povolení postupem stanoveným v článku 64 nařízení REACH. Podle čl. 64 odst. 2 uvedeného nařízení tento postup zahrnuje zejména veřejnou konzultaci, která poskytuje třetím osobám možnost předložit informace o alternativních látkách nebo technologiích. Podle čl. 64 odst. 3 a 4 nařízení REACH musí VHR a VSA, působící v rámci ECHA a pověřené různými úkoly ( 10 ), vydat své stanovisko ke klíčovým aspektům žádosti. Podle čl. 64 odst. 8 nařízení REACH Komise připraví návrh rozhodnutí do tří měsíců od obdržení uvedených stanovisek a přijme konečné rozhodnutí v souladu s použitelným postupem projednávání ve výborech ( 11 ).

13.

Podle nařízení REACH je oxid chromový látkou vzbuzující mimořádné obavy. Je uveden v příloze XIV uvedeného nařízení. Použití této látky podléhá povolení ( 12 ).

14.

V roce 2015 podala společnost Lanxess Deutschland GmbH a další hospodářské subjekty (dále jen „žadatelé“) žádost o povolení pro šest kategorií použití oxidu chromového.

15.

O povolení se žádalo pro následujících šest kategorií použití: použití oxidu chromového při formulaci směsí („použití 1“); použití při funkčním chromování („použití 2“); použití při funkčním chromování s dekorativní povahou („použití 3“); použití při povrchové úpravě pro použití v leteckém a kosmickém průmyslu (nesouvisející s funkčním chromováním nebo funkčním chromováním dekorativního typu) („použití 4“); použití při povrchové úpravě (kromě pasivace pocínované oceli (elektrolytické cínování – ETP) pro použití v odvětvích stavitelství, automobilového průmyslu, metalurgie a úpravy kovů, jakož i průmyslového inženýrství obecně (nesouvisející s funkčním chromováním nebo funkčním chromováním dekorativního typu) („použití 5“); a použití při pasivaci pocínované oceli (ETP) („použití 6“).

16.

Dne 30. září 2016 obdržela Komise stanoviska k žádosti přijatá ze strany VHR a VSA.

17.

Dne 27. března 2019 přijal Parlament usnesení proti prvnímu návrhu rozhodnutí. Námitky Parlamentu byly v podstatě založeny na tom, že informace poskytnuté žadateli měly závažné nedostatky, a proto nebylo možné řádně posoudit splnění podmínek pro udělení povolení, zejména dostupnost či nedostupnost bezpečnějších alternativ. Podle Parlamentu to platí tím spíše, že popis zamýšlených použití dotyčné látky byl natolik obecný, že vedl k extrémně širokému rozsahu povolení. V tomto ohledu se Parlament rovněž domníval, že postup Komise spočívající v tom, že odstranila nedostatky v žádosti tím, že požádala žadatele, aby poskytli chybějící údaje ve zprávě o posouzení, nebyl v souladu s judikaturou unijních soudů ( 13 ).

18.

V návaznosti na toto usnesení Komise vyloučila z oblasti působnosti svého návrhu rozhodnutí kategorii použití 3 (funkční chromování s dekorativní povahou). Ve zbývající části však Komise setrvala na svém původním přístupu, spočívajícím v přijetí povolení za určitých podmínek a omezení, a dne 18. prosince 2020 přijala napadené rozhodnutí.

19.

V napadeném rozhodnutí Komise nejprve uvedla, že pro oxid chromový může být povolení uděleno pouze podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH ( 14 ).

20.

V této souvislosti Komise v bodech 9 až 15 odůvodnění nejprve analyzovala první ze dvou podmínek tohoto ustanovení, tedy že socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví a životní prostředí plynoucími z použití látky.

21.

V bodě 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že „ve svých stanoviscích k použití 1, 2, 4 a 5 dospěl VHR k závěru, že opatření k řízení rizik a provozní podmínky popsané v žádosti nejsou vhodné a účinné pro omezování rizik pro pracovníky“.

22.

Zejména v bodě 10 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise uvedla, že pokud jde o „použití 1, 2, 4 a 5, VHR rovněž dospěl k závěru, že existují značné nejistoty ohledně expozice pracovníků z důvodu omezené dostupnosti údajů o naměřené expozici. VHR rovněž dospěl k závěru, že kvůli rozsáhlému nedostatku kontextových informací je obtížné stanovit souvislost mezi provozními podmínkami a opatřeními k řízení rizik popsanými v žádosti a deklarovanými úrovněmi expozice pro konkrétní úkoly a místa, což VHR brání v dalším posouzení. Tyto nejistoty se týkají spolehlivosti a reprezentativnosti údajů o expozici a jejich vztahu ke konkrétním zavedeným opatřením k řízení rizik, zejména v případě použití 4, kdy se žádost kromě ponoření do nádrže vztahuje na několik činností, včetně postřiku, válcování, kartáčování a zpracování, a žadatelé nebyli schopni plně posoudit kombinovanou expozici související se všemi těmito činnostmi. Komise však uvádí, že tyto nejistoty nebránily VSA v další analýze žádosti“.

23.

V bodě 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že pokud jde o „použití 1, 2, 4 a 5, VHR dospěl rovněž k závěru, že existují nejistoty i při posuzování expozice obyvatelstva této látce prostřednictvím životního prostředí na místní úrovni, zejména pokud jde o emise chromu (VI) prostřednictvím odpadních vod. To je obzvláště relevantní pokud jde o ústní expozici prostřednictvím pitné vody. VHR však považoval posouzení rizik pro obyvatelstvo prostřednictvím životního prostředí za dostatečné pro další analýzu VSA, přičemž uvedl, že přístup žadatelů je založen na předpokladech, které mohou nadhodnocovat rizika pro obyvatelstvo“.

24.

V bodě 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že „ve svých stanoviscích k použití 1, 2, 4 a 5, z důvodu nejistot při posuzování rizik pro pracovníky a obyvatelstvo prostřednictvím životního prostředí, VHR doporučil, aby byly uloženy dodatečné podmínky a monitorovací opatření. Komise po přezkoumání hodnocení VHR s tímto závěrem souhlasí.“

25.

V bodě 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dále uvedla, že „ve svých stanoviscích k použití 1, 2, 4, 5 a 6 oxidu chromového, jak jsou popsána v žádosti, dospěl VSA k závěru, že celkové socioekonomické přínosy každého z těchto použití převažují nad rizikem, které tato použití představují pro lidské zdraví“.

26.

Zadruhé v bodech 16 až 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise analyzovala druhou z podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH pro udělení povolení, tedy to, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie.

27.

Pokud jde o použití 2, 4 a 5, Komise v bodě 18 odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že „ve svých stanoviscích k použitím 2, 4 a 5 dospěl VSA k závěru, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie. Vzhledem k velmi širokému rozsahu požadovaných použití však VSA nemohl vyloučit možné nejistoty týkající se technické proveditelnosti alternativ pro omezený počet konkrétních uplatnění, která jsou zahrnuta v popisu těchto použití. Komise souhlasí se závěrem VSA“.

28.

V důsledku toho Komise v bodě 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „aby bylo zajištěno, že se povolení vztahuje pouze na ta použití, pro která nejsou k dispozici vhodné alternativy, je nezbytné dále upřesnit popis použití 2, 4 a 5 tím, že se uvede do souladu se závěry analýzy alternativ, jak byly předloženy v žádosti a jak je posoudil VSA. Komise má za to, že žadatelé splnili své důkazní břemeno tím, že prokázali neexistenci vhodných alternativ ohledně využití 2, 4 a 5, a to pouze pokud jde o tento omezený rozsah použití“.

29.

V bodě 20 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise dodala, že „popis použití 2, 4 a 5 by měl být tudíž dále upřesněn odkazem na použití, u nichž je pro zamýšlené použití nezbytná jedna z (...) klíčových funkcí“, a u použití 2, 4 a 5 uvedla řadu klíčových funkcí ( 15 ).

30.

Na základě této úvahy dospěla Komise v bodě 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že po přezkoumání posouzení VSA a s ohledem na výše uvedené úvahy souhlasí se závěrem, že pro použití 2, 4 a 5 nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie.

31.

V bodě 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že „založila své posouzení na všech relevantních vědeckých důkazech, které jsou v současné době k dispozici, jak je vyhodnotil VHR, a své závěry založila na existenci dostatečných důkazů, které k tomuto závěru vedly“. Komise se nicméně domnívala, že další vědecké údaje by jí v budoucnu umožnily provést posouzení na silnějším nebo širším důkazním základě, a proto bylo vhodné požádat o předložení dalších informací o expozici a emisích.

32.

V bodě 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dále uvedla, že pro usnadnění uplatňování tohoto rozhodnutí je navíc nutné, aby následní uživatelé držitelů povolení v souvislosti s použitím 2, 4 a 5 zahrnuli do oznámení zaslaného ECHA podle čl. 66 odst. 1 nařízení REACH ( 16 ) vysvětlení klíčových funkcí uvedených v napadeném rozhodnutí, které jsou nezbytné pro jejich použití, včetně odůvodnění, proč jsou pro toto použití nezbytné.

33.

Na základě těchto úvah Komise v čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí udělila žadatelům povolení pro použití 6, pro použití 2, 4 a 5 pouze pokud je pro toto použití nezbytná jedna z klíčových funkcí v nich uvedených, a pro použití 1, pokud jde o formulaci směsi pro použití 2, 4, 5 a 6, jak byla povolena.

34.

Z článku 1 odst. 2 až 4 téhož rozhodnutí pak vyplývá, že povolení oxidu chromového se naopak neuděluje pro použití 2, 4 a 5, pokud pro toto použití není nezbytná žádná z klíčových funkcí v nich uvedených.

35.

Článek 2 odst. 2 a 3 napadeného rozhodnutí stanoví:

„2.   Držitelé povolení vypracují specifické scénáře expozice pro konkrétní procesy, operace a úkoly (včetně automatizovaných/manuálních systémů a otevřených/uzavřených systémů a jejich kombinací) a pro každý ze specifických scénářů popíší opatření k řízení rizik a provozní podmínky pro kontrolu expozice pracovníků chromu (VI) a jeho emisí do životního prostředí, které jsou reprezentativní pro všechna místa, kde dochází k povolenému použití. Scénáře expozice obsahují informace o úrovních expozice vyplývajících z provádění těchto opatření k řízení rizik a provozních podmínek. Držitelé povolení zvolí opatření k řízení rizik popsaná ve scénářích expozice v souladu s článkem 5 směrnice 2004/37/ES. Držitelé povolení zdokumentují a zdůvodní výběr opatření k řízení rizik a na požádání zpřístupní příslušné dokumenty příslušným orgánům členského státu, v němž dochází k povolenému použití.

3.   Držitelé povolení zpřístupní následným uživatelům, na které se vztahuje toto rozhodnutí, (...) konkrétní scénáře expozice v aktualizovaném souboru bezpečnostních údajů nejpozději do 18. března 2021. Držitelé povolení a následní uživatelé uplatní opatření k řízení rizik a provozní podmínky obsažené ve specifických scénářích expozice bez zbytečného odkladu.“

36.

Článek 5 napadeného rozhodnutí stanoví, že pokud jde o povolení pro použití 2, 4 a 5, musí následní uživatelé do svého oznámení ECHA podle čl. 66 odst. 1 nařízení REACH zahrnout vysvětlení klíčových funkcí oxidu chromového uvedených v čl. 1 odst. 1, které jsou nezbytné pro jejich použití, včetně odůvodnění, proč jsou tyto klíčové funkce pro toto použití nezbytné.

37.

Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil čl. 1 odst. 1 a 5, jakož i články 2, 3, 4, 5, 7, 9 a 10 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkají povolení použití 2, 4 a 5, a použití 1 v rozsahu, v němž se týká formulace směsi pro použití 2, 4 a 5; podpůrně, aby zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a uložil Komisi a ECHA náhradu nákladů řízení.

38.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl návrhové žádání Parlamentu směřující k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí; podpůrně, aby zamítl návrhové žádání Parlamentu směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu; v případě zrušení napadeného rozhodnutí navrhuje, aby zachoval účinky napadeného rozhodnutí; uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

39.

ECHA, jejíž vedlejší účastenství v projednávané věci bylo povoleno usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 17. září 2021, předložila spis vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.

40.

Na podporu své žaloby Parlament uvádí jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 60 odst. 4 a 7 nařízení REACH. Tento jediný žalobní důvod se dělí na tři části.

41.

V první části svého jediného žalobního důvodu Parlament vytýká Komisi, že porušila čl. 60 odst. 4 nařízení REACH tím, že povolila použití 2, 4 a 5 a použití 1, pokud jde o formulaci směsi pro použití 2, 4 a 5, oxidu chromového, aniž provedla přesvědčivé posouzení rizika, které tato použití představují pro lidské zdraví a životní prostředí. Tento nedostatek nutně znehodnotil posouzení, jehož cílem bylo ověřit, „že socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucími z použití látky“, které stanoví toto ustanovení.

42.

Z bodů 10 až 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně vyplývá, že pokud jde o použití 1, 2, 4 a 5, existují značné nejistoty ohledně posouzení rizik pro pracovníky a obyvatelstvo prostřednictvím životního prostředí, a že z důvodu těchto nejistot VHR doporučil, aby byly uloženy dodatečné podmínky a kontrolní opatření. Zejména z bodu 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tyto nejistoty byly obzvláště závažné, pokud jde o expozici pracovníků dotčené látce, což bránilo jakémukoli serióznímu posouzení tohoto rizika. Ze stanovisek tohoto výboru vyplynulo, že pro každé použití, o jehož povolení bylo žádáno, byly informace poskytnuté žadateli za účelem posouzení rizik pro lidské zdraví a životní prostředí natolik neúplné a nereprezentativní, že tento výbor musel dospět k závěru, že existují značné nejistoty, pokud jde o rozsah a úroveň těchto rizik.

43.

Podle Parlamentu nebyly údaje o expozici, které v tomto případě poskytli žadatelé, reprezentativní a nebyly v souladu s čl. 62 odst. 4 písm. d) a bodem 5.2.4 přílohy I nařízení REACH. Ačkoli VHR shledal, že metoda použitá žadateli by mohla vysvětlit nízkou úroveň reprezentativnosti údajů (které představovaly méně než 3 % dotčených podniků), tento výbor ji ve svých stanoviscích výslovně nepřijal ani neodůvodnil.

44.

Parlament dodává, že pokud by žádost neměla příliš široký rozsah, bylo by možné poskytnout naměřené údaje o expozici (nebo alespoň reprezentativní modelové údaje), jakož i odpovídající popis podmínek využívání a opatření k řízení rizik pro všechna použití, na něž se žádost vztahuje, jak vyžaduje čl. 62 odst. 4 písm. d) a bod 5.2.4 přílohy I nařízení REACH. Parlament se dále domnívá, že Komise v napadeném rozhodnutí neuvedla důvody, které ji vedly k závěru, že navzdory nedostatečné reprezentativnosti údajů a zjištěným závažným nejistotám žadatelé splnili své důkazní břemeno, a pouze uvedla, že tyto nejistoty nebránily VSA pokračovat v analýze žádosti.

45.

Právě za účelem nápravy výše uvedených nedostatků bylo v čl. 2 odst. 2 napadeného rozhodnutí povolení podmíněno tím, že ve zprávě o posouzení budou uvedeny základní údaje (jako jsou scénáře expozice a příslušná opatření k řízení rizik), které v dotčeném posouzení rizik chyběly. Ze samotného napadeného rozhodnutí tedy jednak vyplývá, že v době udělení povolení Komise neměla k dispozici významné množství informací, které měli žadatelé poskytnout podle čl. 62 odst. 4 písm. d) nařízení REACH a které měla mít k dispozici pro provedení posouzení podle čl. 60 odst. 4 tohoto nařízení, a jednak že podmínky uložené v čl. 2 odst. 2 napadeného rozhodnutí měly za cíl napravit tyto nedostatky v žádosti o povolení a v posouzení provedeném na základě této žádosti. Komise navíc nesprávně vyložila články 56 a 66 nařízení REACH, když tato ustanovení prezentovala tak, že umožňují, aby informace rozhodující pro prvotní povolení poskytovali následní uživatelé až po udělení povolení.

46.

Za těchto okolností Komise nemohla spolehlivě a přesvědčivě určit, že „socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucími z použití látky“, jak stanoví čl. 60 odst. 4. Povolení však nelze udělit, pokud Komise přesvědčivě neověří, že tato podmínka je splněna a že nedostatky žádosti o povolení nelze odstranit uložením podmínek v rozhodnutí o povolení.

47.

Komise tvrdí, že neporušila svou povinnost dospět k přesvědčivému posouzení rizik pro lidské zdraví a životní prostředí, jak požaduje čl. 60 odst. 4 nařízení REACH.

48.

Jakékoli vědecké hodnocení z podstaty věci zahrnuje nejistoty. Skutečnost, že existují nejistoty, vědecké hodnocení nijak nezpochybňuje. Nepřísluší proto Komisi, aby odstranila jakoukoli nejistotu nebo trvala na tom, aby žadatel o povolení prokázal záporné tvrzení.

49.

Navzdory nejistotám, které Parlament zmínil, jak je uvedeno ve stanovisku VHR a uznáno v napadeném rozhodnutí, se Komise domnívá, že žadatelé splnili důkazní břemeno. Domnívá se, že na tomto základě byla schopna posoudit, že socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí. Cílem takového posouzení nebylo vhodné řízení rizik v každém jednotlivém případě použití látky, ale mělo umožnit vhodné zvážení rizik a přínosů.

50.

Informace uvedené ve zprávě o chemické bezpečnosti byly dostatečné k tomu, aby VHR provedl odpovídající posouzení rizik a aby VSA mohl dospět k závěru o posouzení rizik a přínosů, což Komisi v konečném důsledku umožnilo ověřit, že je splněna podmínka, že socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucími z použití látky. Komise nezpochybňuje existenci nejistot, ale uvádí, že podle hodnocení vědeckých odborníků nebyly tyto nejistoty takové, aby bránily závěru, že první podmínka byla splněna.

51.

Pokud jde zejména o nejistoty týkající se expozice pracovníků, Komise nejprve vysvětluje důvody, proč i přes omezené množství údajů o expozici shromážděných ve zprávě o chemické bezpečnosti považoval VHR poskytnuté údaje za dostatečné k provedení posouzení a umožnění VSA pokračovat ve zvažování přínosů a rizik.

52.

Především, pokud jde o použití 1, pro doplňkové posouzení VSA navrhl VHR použít žadateli odhadovanou maximální úroveň celkové expozice 0,5 μg/m3. Pokud jde o použití 2, 4 a 5, vzhledem k širokému okruhu potenciálních následných uživatelů, kteří by mohli mít ze žádosti a následného povolení prospěch (u použití 2 žadatelé uvedli až 1590 míst v různých členských státech Unie), VHR požádal žadatele o vysvětlení. Po těchto vysvětleních VHR uznal, že omezený počet použitých údajů byl způsoben také použitou metodou (zaměření na personalizované monitorovací údaje na rozdíl od použití statických monitorovacích údajů), což vedlo k použití pouze části dostupných souborů údajů.

53.

Kromě toho VHR zjistil, že četné údaje o expozici dostupné v nedávných studiích, včetně nezávislých studií, které žadatelé poskytli, dodaly jejich posouzení expozice důvěryhodnost (pro použití 2, 4 a 5) a doporučil VSA přijmout přístup založený na nejhorším možném přístupu („worst case approach“, pro použití 1). Konečně, žadatelé poskytli modelování údajů pro všechna použití, což VHR považoval za potvrzení shromážděných údajů.

54.

Zadruhé od žadatelů nelze očekávat – a nebylo by to ani přiměřené – že poskytnou naměřené údaje o expozici týkající se více než 1500 míst následných uživatelů, protože v době udělení povolení nemusí být všichni tito uživatelé známi.

55.

Zatřetí skutečnost, že relevantní hodnoty expozice 2 μg/m3 (pro kategorie použití 2, 4 a 5) a 0,5 μg/m3 (pro kategorii použití 1) představují jednu pětinu, respektive jednu dvacetinu unijních závazných hodnot expozice na pracovišti pro sloučeniny chromu (VI), které jsou v současnosti uplatňovány podle platných právních předpisů, prokazuje, že napadené rozhodnutí přispívá ke snížení expozice zlepšením ochrany pracovníků, a je tedy v souladu s cíli.

56.

Začtvrté VHR rovněž doporučil další podmínky a kontrolní opatření, které byly převzaty do napadeného rozhodnutí a jejichž cílem bylo další snížení expozice na pracovišti.

57.

Pokud jde o údajné nesplnění důkazního břemene ze strany žadatelů, Komise uvádí, že nařízení REACH v žádném případě nestanoví důkazní standard pro žadatele, jako je „nade vši pochybnost“ nebo „neexistence nejistot“. Dostatek objektivních důkazů by naopak měl umožnit přesvědčivé odborné posouzení na základě důvěryhodných a spolehlivých informací.

58.

Podle Komise Parlament nezohlednil, že vědecké posouzení toho, zda je splněna první podmínka čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, provádí také VSA. VSA ve svých stanoviscích provedl posouzení rizik a přínosů s vysvětlením, proč jsou údaje posouzené VHR dostatečné, a předložil v tomto ohledu závěr. Konkrétně VSA s ohledem na nejistoty zjištěné VHR a za účelem ověření spolehlivosti posouzení rizik a přínosů vycházel z dodatečného konzervativního scénáře („worst case scenario“), na jehož základě dospěl k závěru, že nemá žádné pochybnosti, které by jej vedly ke změně platnosti závěru žadatelů, že celkové přínosy použití oxidu chromového převažují nad rizikem pro lidské zdraví. Komise důkladně posoudila stanoviska VHR a VSA a shledala je úplnými, konzistentními a relevantními.

59.

Na rozdíl do toho, co tvrdí Parlament, nejsou požadavky na dohled stanovené v čl. 2 odst. 2 napadeného rozhodnutí určeny k nápravě nedostatků žádosti. Účelem čl. 2 odst. 2 napadeného rozhodnutí bylo požadovat předložení dodatečných informací o expozici a emisích v souladu s doporučeními uvedenými ve stanoviscích ECHA. To mělo jednak umožnit podrobnější prezentaci příslušných procesů, provozních podmínek a opatření k řízení rizik pro jednotlivé úkoly od držitelů povolení ve spolupráci s jejich následnými uživateli. Dále tento požadavek zapadal do obecné logiky nařízení REACH, která byla založena na zásadě neustálého zlepšování a byla konkrétně zaměřena na zlepšování kvality právních předpisů o chemických látkách v průběhu času prostřednictvím vytváření a neustálého zlepšování údajů o látkách pro účely tohoto nařízení.

60.

Ve spisu vedlejší účastnice na podporu Komise ECHA zaprvé tvrdí, že údaje poskytnuté žadateli byly reprezentativní pro účely expozice pracovníků. Především, ačkoli ECHA připouští, že VHR stanovil, že nemůže dospět k závěru, že naměřené údaje o expozici pracovníků poskytnuté žadateli jsou reprezentativní pro všechny následné uživatele, ECHA zdůrazňuje, že se tento výbor nespoléhal pouze na údaje z měření předložené žadateli. Zkoumala také údaje z doktríny a veřejně dostupných studií, které shromáždili zpravodaj a žadatelé, a modelové údaje o expozici, které poskytli žadatelé.

61.

VHR ve svých stanoviscích ve vztahu k použitím 2, 4 a 5 zdůraznil řadu nejistot vyplývajících z poskytnutých údajů. VHR však stanovil, že kombinovaná úroveň expozice 2 μg Cr (VI)/m3 vypočtená žadateli jako maximální kombinovaná hodnota expozice za 8 hodin představuje přiměřený nejhorší možný scénář. Z tohoto důvodu mohl tento výbor na základě poskytnutých údajů uzavřít své posouzení expozice pracovníků v souvislosti s kategoriemi použití 2, 4 a 5 a stanovit, že úroveň expozice 2 μg Cr (VI)/m3 vypočtená žadateli byla vhodným výchozím bodem pro socioekonomickou analýzu provedenou VSA.

62.

Zadruhé ECHA tvrdí, že v rozsahu, v němž je založeno na posouzení VHR ohledně expozice obyvatelstva, je napadené rozhodnutí založeno na údajích, které dostatečně odrážejí expozici, jíž může být obyvatelstvo vystaveno v důsledku pokračujícího používání oxidu chromového.

63.

Zatřetí ECHA tvrdí, že Komise měla na základě posouzení provedeného VHR a VSA skutečně dostatek informací k rozhodnutí, zda přínosy udělení povolení převažují nad náklady spojenými s riziky povolených použití. Konkrétněji VSA ve svém posouzení souhlasil se stanoviskem VHR, že výpočty založené na odhadovaných exponovaných populacích a délce expozice, které poskytli žadatelé, mohly být použity ke kvantifikaci statistických odhadů případů rakoviny, a tedy nákladů na další používání látky. Vzhledem k existujícím nejistotám se však VSA při posuzování nákladů na další používání látky rozhodl zvolit nejhorší možný scénář. Pro výpočet dopadů na lidské zdraví v případě pracovníků by to vedlo ke zvýšení peněžně vyjádřeného dopadu na zdraví pracovníků ve srovnání s dopadem na lidské zdraví vypočteným žadateli. I pokud by náklady na další používání látky byly založeny na takto pesimistickém přístupu, VSA v každém případě potvrdil hodnocení žadatelů, podle něhož přínosy dalšího používání převažují nad riziky z toho vyplývajícími pro lidské zdraví.

64.

Ve druhé části jediného žalobního důvodu Parlament tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, jelikož Komise neprokázala, jak toto ustanovení vyžaduje, že pro použití 2, 4 a 5, na něž se vztahuje žádost o povolení, nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie. Parlament zejména zpochybňuje přístup Komise, která v napadeném rozhodnutí do bodů 18, 19 a 20 odůvodnění a do článku 1 vložila odkaz na „klíčové funkce nezbytné pro zamýšlené použití“, aby omezila rozsah povolení v případě nejistoty ohledně existence vhodných alternativ.

65.

Podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH nese důkazní břemeno ohledně existence vhodných alternativ žadatel o povolení. Z toho vyplývá, že riziko případné nemožnosti určit existenci takových alternativ musí nést žadatelé. Posouzení za účelem určení existence alternativ by tedy mělo Komisi umožnit, aby v tomto ohledu dospěla k přesvědčivému výsledku předtím, než bude moci přijmout rozhodnutí o povolení. Naopak nejistota, zda existují vhodné alternativy, či nikoli, Komisi brání v udělení povolení. Možnost podmínit povolení určitými podmínkami Komisi neumožňuje napravit nedostatky v analýze alternativ předložené žadateli nebo nedostatky či mezery ve vlastním posouzení.

66.

V projednávané věci Komise sice v bodě 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žadatelé unesli své důkazní břemeno tím, že prokázali neexistenci vhodných alternativních řešení pro kategorie použití 2, 4 a 5, ale sama měla za to, že tomu tak bylo pouze „s ohledem na omezený rozsah těchto použití“, tedy v omezeném rozsahu těchto použití, jak je definovala sama Komise. Napadené rozhodnutí tedy ukládá podmínky povolení, které mají napravit nedostatky žádosti při analýze alternativních řešení předložených žadateli (tedy předložení příliš obecných a omezených údajů s ohledem na velmi široký popis použití).

67.

Odkaz na „klíčové funkce nezbytné pro zamýšlené použití“ navíc není rozhodující, pokud jde o neexistenci vhodných alternativ, která musí být stanovena před udělením povolení. Jinými slovy, Komise tím, že povolila oxid chromový pro určité použití, pokud je pro toto použití nezbytná některá z „klíčových funkcí“ uvedených v napadeném rozhodnutí, nestanovila, zda je některá z těchto funkcí pro dané použití skutečně nezbytná, tedy zda ji nelze dosáhnout pomocí alternativní technologie nebo látky, nebo v každém případě bez látky, o jejíž povolení se žádá.

68.

Nedostatečnost analýzy existence vhodných alternativ potvrzuje bod 27 odůvodnění a článek 5 napadeného rozhodnutí. Informační povinnost následných uživatelů prokazuje, že i v rámci jejich údajně omezené působnosti, jak ji definovala Komise prostřednictvím pojmu „klíčové funkce“, stále existují nejistoty ohledně neexistence vhodných alternativ pro použití 2, 4 a 5. Článek 1 odst. 1 ve spojení s článkem 5 napadeného rozhodnutí ponechává na následných uživatelích, aby vysvětlili klíčové funkce uvedené v rozhodnutí a odůvodnili, že jedna z těchto funkcí je skutečně nezbytná pro zamýšlené použití. Jinými slovy, následní uživatelé mají při použití oxidu chromového prokázat, že toto použití vyžaduje jednu z klíčových funkcí, pro kterou podle rozhodnutí o povolení neexistuje alternativní řešení. To prokazuje, že analýza provedená ve fázích před přijetím napadeného rozhodnutí týkající se neexistence alternativ pro použití kategorie 2, 4 a 5 nebyla ve skutečnosti rozhodující a že důkazní břemeno, že oxid chromový je pro tato použití skutečně „nezbytný“, tedy že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativy, bylo ponecháno na následných uživatelích. Dodatečné informace požadované od následných uživatelů napadeným rozhodnutím mají umožnit posoudit, zda je splněna podmínka neexistence alternativních řešení pro zamýšlená použití, avšak ex post, až poté, co Komise tato použití povolí.

69.

Zahrnutí odkazu na „klíčové funkce“ navíc podle Parlamentu nepředstavuje skutečné omezení rozsahu uděleného povolení. Vzhledem k tomu, že Komise v napadeném rozhodnutí neprokázala, kdy a za jakých okolností jsou tyto „klíčové funkce“ nezbytné pro daná použití, je totiž tento odkaz pouhou tautologií, neboť pouze připomíná obecné požadavky čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, tedy že látka může být povolena pouze tehdy, je-li nezbytná pro zamýšlené použití. To platí tím spíše, že „klíčové funkce“ uvedené v napadeném rozhodnutí jsou ve skutečnosti všechny funkční vlastnosti oxidu chromového pro použití kategorie 2, 4 a 5, které VSA ve svých stanoviscích uvedl. Nikde v napadeném rozhodnutí není uvedeno, za jakých okolností jsou tyto funkce nezbytné, tedy že nejsou k dispozici vhodné alternativy, v důsledku čehož by bylo povoleno jejich použití při konkrétní aplikaci. Toto posouzení je zcela ponecháno na následných uživatelích.

70.

Z toho všeho vyplývá, že Komise před udělením povolení nezjistila, zda nejsou k dispozici vhodné alternativy, jak vyžaduje čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, a že napadené rozhodnutí bylo tudíž přijato v rozporu s tímto ustanovením.

71.

Parlament dodává, že podle veřejně dostupných zdrojů z doby podání žádosti o povolení na trhu skutečně existovaly alternativní látky nebo technologie pro různá individuální použití zahrnutá do použití 2, 4 a 5. V souladu s povinností provést posouzení, rovněž z moci úřední, podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH měla Komise před udělením povolení tyto možnosti posoudit a určit, zda jsou „vhodné“, či nikoli. Napadené rozhodnutí však neobsahuje žádný odkaz na takové posouzení.

72.

Komise se domnívá, že splnila povinnost ověřit, že pro povolená použití nejsou k dispozici žádné vhodné alternativy, jak požaduje čl. 60 odst. 4 nařízení REACH.

73.

Komise připomíná, že podle čl. 62 odst. 3 nařízení REACH lze žádosti podávat pro „jedno nebo více použití“. Hlava VII nařízení REACH neobsahuje žádná ustanovení, která by stanovila pravidla pro způsob popisu použití v žádosti o povolení, ani požadovanou úroveň podrobnosti. Je na žadatelích, aby definovali použití, pro které či pro která žádají o povolení. Možnost předcházejících subjektů (zpravidla výrobců nebo dovozců látek) podat žádost pro celý dodavatelský řetězec (tzv. „upstream applications“) racionalizuje systém povolování.

74.

Komise se domnívá, že v této souvislosti vyvstává následující klíčová otázka: stačí, aby žadatel prokázal, že žádná alternativní látka nebo technologie není vhodná k uspokojení potřeb všech následných uživatelů, nebo Komise musí ověřit, že žádná alternativní látka nebo technologie není vhodná k uspokojení potřeb každého konkrétního uživatele v různých odvětvích s ohledem na jejich specifika? Poté, co se Komise ve svých původních rozhodnutích o povolení řídila prvním přístupem, nyní přijala střední přístup.

75.

V projednávané věci Komise na základě všech dostupných informací měla za to, že existují spolehlivé důkazy, které obecně a horizontálně prokazují, že pro použití 2, 4 a 5, jak jsou definována v žádosti o povolení, nejsou k dispozici vhodná alternativní řešení pro všechna určená odvětví. Komise se však rovněž domnívala, že žadatelé neprokázali, že pro každé možné následné použití, které by v těchto různých odvětvích mohlo existovat, nejsou k dispozici vhodné alternativy. ECHA a Komise zejména ověřily, že látka má určité specifické technické funkce a vlastnosti, které nemohou být účinně zastávány žádnou alternativou v rámci použití 2, 4 a 5. ECHA a Komise však nebyly schopny plně a spolehlivě ověřit, zda každý následný uživatel a každé stávající následné použití, na které by se vztahovalo povolení, tyto funkce a technické vlastnosti technicky vyžaduje. Komise provedla posouzení a konstatovala, že tyto technické vlastnosti jsou zásadní pro požadavky na výrobek, bezpečnost a soulad zařízení s právními předpisy a že přijetí výrazně nižší kvality by nebylo technicky proveditelné v souvislosti s použitím 2, 4 a 5, přičemž plně zohlednila různá odvětví nebo různé typy následných použití. Komise kromě toho zohlednila skutečnost, že ve složitých dodavatelských řetězcích a výrobních procesech je nezbytné, aby látka splňovala všechny požadavky, neboť jednotlivé výrobní fáze jsou vzájemně propojeny a nelze je rozdělit do různých segmentů.

76.

Komise poté plně vyhodnotila možné alternativy k použití látky a provedla podrobný přezkum celého rozsahu použití 2, 4 a 5, včetně různých odvětví a typů následných použití zahrnutých do použití, o jejichž povolení bylo požádáno. Komise přijala rozhodnutí, v němž pro každé konkrétní použití uvedla seznam klíčových funkcí látky, které nemůže nabídnout žádná proveditelná alternativa a které považuje pro dané použití za nezbytné, a povolila pouze ta použití, pro která jsou tyto klíčové funkce nezbytné.

77.

Napadené rozhodnutí tedy podle ní představuje pouze částečné povolení (a zároveň částečné zamítnutí) žádosti o povolení, jak vyplývá jasně z čl. 1 odst. 2 až 4 tohoto rozhodnutí. Všichni následní uživatelé, kteří tvrdí, že používají povolenou látku, musí ECHA oznámit použití, která provádějí na základě tohoto povolení, a uvést klíčovou funkci či klíčové funkce látky, které jsou pro jejich činnosti technicky nezbytné, a poskytnout odůvodnění. Příslušné orgány v členských státech, které mají přístup k registru následných uživatelů ECHA, jsou podle nařízení REACH povinny zajistit řádné provádění a uplatňování nařízení REACH. Komise naproti tomu neuskutečnila samostatné posouzení alternativ pro každého následného uživatele nebo výrobek (což by vyžadovalo tisíce nebo dokonce miliony samostatných posouzení v závislosti na míře specifičnosti), což nařízení REACH vůbec nevyžaduje. Úkolem příslušných orgánů je v souladu s ustanoveními samotného nařízení REACH ověřit, zda následní uživatelé látku skutečně používají v rozsahu povolení a zda ji nepoužívají jiným způsobem, který není povolen. V příslušném oznámení ECHA se nezvažovala ani neanalyzovala existence alternativ.

78.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, podmínka obsažená v článku 5 napadeného rozhodnutí v žádném případě nevyžaduje, aby následní uživatelé poskytovali údaje o vhodnosti alternativ. Tato podmínka od nich spíše vyžaduje, aby příslušným orgánům prokázali, že tyto klíčové funkce oxidu chromového jsou pro jejich použití skutečně nezbytné. Následní uživatelé mají oznámit konkrétní použití, které provádějí, a oznámit ECHA, který průmyslový, chemický nebo jiný proces, který používají při své činnosti, potřebuje (právně nebo technicky) vyjmenovanou klíčovou funkci. Komise dále tvrdí, že Parlament nemohl čerpat argumenty z výše uvedeného rozsudku Komise v. Švédsko. Výše uvedený rozsudek nebrání Komisi, aby omezila rozsah svých povolení prostřednictvím objektivních kritérií.

79.

Komise dále tvrdí, že pokud by Soudní dvůr požadoval podrobnější a specifičtější posouzení následných použití, která spadají do oblasti působnosti žádosti o povolení, než jaké se provádí v současnosti, celý proces povolování by se stal mnohem složitějším, než je tomu nyní. To by bylo jednak v rozporu s cílem nařízení REACH podporovat konkurenceschopnost průmyslu Unie, zejména s ohledem na možný dopad na malé a střední podniky. Dále by náročnější pojetí hodnocení vhodných alternativ překračovalo administrativní schopnosti ECHA, což je výslovně zohledněno v nařízení REACH ( 17 ), a vedlo by to k omezení počtu látek podléhajících povolení. Znásobení počtu hodnocení alternativ by mělo za následek zablokování označování látek vzbuzujících mimořádné obavy. V souladu se zásadou postupnosti by se diskreční hodnocení Komise mělo postupem času zpřísňovat. Přístup k hodnocení žádostí o povolení uplatňovaný Komisí a ECHA je výsledkem mnohaletých zkušeností a vychází z velmi křehké rovnováhy mezi vědeckými a socioekonomickými hledisky, jakož i z více cílů sledovaných nařízením REACH.

80.

Konečně, odkaz Parlamentu na veřejně dostupné zdroje uvádějící náhradní řešení za oxid chromový se týká studie německého Spolkového institutu pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci zveřejněné v roce 2020, tedy 5 let po podání žádosti o povolení. Komise zpochybňuje výklad této studie ze strany Parlamentu.

81.

Ve spisu vedlejší účastnice na podporu Komise ECHA zaprvé tvrdí, že VSA ve svém stanovisku stanovil, že žadatelé provedli důkladné posouzení alternativ, zejména pokud jde o aspekt technické proveditelnosti. Je pravda, že VSA stanovil, že přístup žadatelů, pokud jde o použití 2, 4 a 5, nebyl zcela uspokojivý. Tento výbor však schválil závěr žadatelů týkající se tří způsobů použití, podle něhož se celkově jeví, že alternativní a technicky proveditelná řešení před datem zániku neexistovala.

82.

Zadruhé ECHA uvádí, že žadatelé dostatečně prokázali, že pro použití vymezená odkazem na klíčové funkce neexistovaly žádné vhodné alternativy. Za účelem snížení nejistoty v případech, kdy již mohou existovat alternativy, Komise omezila povolení na použití vyžadující technické funkce, které nelze nahradit existujícími alternativami. Tyto klíčové funkce představují objektivní kritéria. Následný uživatel pak musí kontrolním orgánům poskytnout pouze informace prokazující, že z důvodu objektivních technických požadavků nebo regulačních norem je vyžadována klíčová funkce. Subjektivní posouzení existence či neexistence alternativního řešení ze strany následného uživatele nebo donucovacích orgánů není nezbytné.

83.

Tyto klíčové funkce jsou určeny žadateli, když definovali použití ve své žádosti a analýze dostupných alternativ. Tito žadatelé rovněž prokázali, že neexistovala alternativní řešení pro požadovaná použití v případě, že tyto klíčové funkce byly nezbytné.

84.

Ve třetí části jediného žalobního důvodu Parlament tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo rovněž přijato v rozporu s čl. 60 odst. 7 nařízení REACH, který stanoví, že povolení se udělí pouze tehdy, je-li žádost podána v souladu s požadavky čl. 62 odst. 4 nařízení REACH. V projednávané věci bylo, vzhledem k nedostatečným informacím a nepřesnostem v žádosti o povolení, povolení vydáno v rozporu s tímto ustanovením.

85.

Z úvah uvedených ve druhé části jediného žalobního důvodu jednak vyplývá, že původní žádost o povolení nepopisovala zamýšlená použití dostatečně přesně, a tudíž neobsahovala všechny relevantní informace pro účely analýzy alternativ, a že tedy tato žádost nebyla v souladu s ustanovením čl. 62 odst. 4 písm. e) nařízení REACH. Dále z úvah uvedených v první části jediného žalobního důvodu vyplývá, že původní žádost o povolení neobsahovala všechny relevantní informace pro posouzení rizik pro lidské zdraví a životní prostředí plynoucích z použití dotčené látky, a že tudíž nebyla v souladu s ustanoveními písm. d) uvedeného článku.

86.

Komise naopak tvrdí, že žádost o povolení předložená žadateli byla v souladu s čl. 60 odst. 7 nařízení REACH, přičemž tuto okolnost potvrzuje skutečnost, že jak VHR, tak VSA měly samy za to, že žádost i přes určité nedostatky splňuje kritéria stanovená v tomto článku.

87.

Svou žalobou se Parlament domáhá částečného zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká povolení použití 2, 4 a 5 a použití 1, pokud jde o formulaci směsi pro použití 2, 4 a 5, oxidu chromového. Podpůrně, pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, že povolení k použití 6 udělené tímto rozhodnutím je neoddělitelně spojeno s povoleními k ostatním použitím, Parlament navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu.

88.

V tomto ohledu je třeba úvodem poukázat na to, že z ustálené judikatury vyplývá, že částečné zrušení unijního aktu je možné pouze v rozsahu, v němž jsou prvky, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbytku tohoto aktu. Soudní dvůr v tomto ohledu opakovaně rozhodl, že tento požadavek na oddělitelnost není splněn, jestliže by částečné zrušení aktu způsobilo změnu jeho podstaty ( 18 ).

89.

V projednávané věci se napadené rozhodnutí jeví jako soubor jednotlivých povolení pro konkrétní použití. Z toho vyplývá, že s výjimkou použití 1, kde se jeví, že povolení souvisí s ostatními použitími ( 19 ), by případné zrušení povolení pro konkrétní použití nemělo vliv na povolení udělené pro jiné použití, a tudíž by nezměnilo podstatu samotného aktu.

90.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že žaloba Parlamentu musí být považována za přípustnou v rozsahu, v němž se domáhá částečného zrušení napadeného rozhodnutí pouze ve vztahu k použití 2, 4 a 5 a k použití 1, pokud jde o formulaci směsi pro použití 2, 4 a 5, oxidu chromového.

91.

S ohledem na výše uvedené předtím, než podrobně rozeberu argumenty Parlamentu uvedené ve třech částech, na které je rozdělen jeho jediný žalobní důvod, považuji za vhodné připomenout některé zásady vyjádřené judikaturou týkající se analýzy, která musí být provedena v rámci tzv. „socioekonomického“ povolovacího postupu podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Tyto zásady vytyčené judikaturou poskytují důležitá vodítka, v jejichž světle poté budu analyzovat výše uvedené argumenty vznesené v žalobě.

92.

Především je třeba uvést, že unijní soudy měly příležitost objasnit, že z čl. 60 odst. 4 nařízení REACH ve spojení s jeho bodem 69 odůvodnění ( 20 ) vyplývá, že v rámci takzvaného „socioekonomického“ povolovacího postupu je na žadateli o povolení, aby prokázal splnění dvou podmínek stanovených tímto ustanovením pro udělení povolení ( 21 ).

93.

Toto přenesení důkazního břemene na žadatele o povolení znamená, že nese riziko, že nebude možné případně určit, zda je třeba dospět k závěru o splnění jedné nebo obou podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH ( 22 ).

94.

V této souvislosti čl. 62 odst. 4 nařízení REACH uvádí informace, které musí žadatel o povolení poskytnout při podání žádosti o povolení. Podle tohoto ustanovení musí být k žádosti o povolení přiložena zejména zpráva o chemické bezpečnosti ( 23 ). Tato zpráva musí být vypracována v souladu s přílohou I téhož nařízení a musí pojednávat o rizicích pro lidské zdraví nebo životní prostředí v důsledku použití látky plynoucí z jejích podstatných vlastností uvedených v příloze XIV.

95.

Z bodu 5.2.4 výše uvedené přílohy I zejména vyplývá, že odhad úrovní expozice pro všechny skupiny obyvatelstva (pracovníky, spotřebitele a osoby exponované nepřímo přes životní prostředí) provedený ve zprávě o chemické bezpečnosti musí zohledňovat řadu prvků uvedených v tomto bodě, z nichž první se týká „řádně naměřen[ých] reprezentativní[ch] údaj[ů] o expozici“.

96.

Z judikatury rovněž vyplývá, že v rámci přezkumu podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 a 5 nařízení REACH přísluší Komisi prokázat, zda všechny relevantní skutečnosti a technická a ekonomická posouzení, která jsou s nimi spojena, umožňují učinit závěr, že podmínky stanovené v tomto ustanovení byly skutečně splněny ( 24 ). V této souvislosti má Komise povinnost i bez návrhu zkoumat relevantní informace, jelikož její role není pouze role arbitra, jehož pravomoc se omezuje na řešení jen s ohledem na informace a důkazy, které mu poskytly strany v rámci povolovacího postupu. V souladu s povinností provést i bez návrhu zkoumání podmínek uvedených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH musí Komise v rámci řádné správy a vzhledem ke své povinnosti řádné péče přispět k prokázání rozhodných skutečností a okolností vlastními prostředky ( 25 ).

97.

V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že stanoviska VHR a VSA mají hodnotu vědeckých stanovisek a že Komise jimi není vázána. Komisi však není bráněno v tom, aby částečně nebo zcela převzala posouzení vyjádřená ve stanovisku kteréhokoli z výborů ECHA, a kromě toho je nemusí pokaždé opakovat nebo nahrazovat svým vlastním odůvodněním ( 26 ).

98.

V této souvislosti však Komise nemůže přijmout rozhodnutí o povolení na základě pouhých domněnek nepotvrzených ani nevyvrácených informacemi, které má k dispozici ( 27 ).

99.

Na druhou stranu, aby mohla Komise dospět k přesvědčivému závěru o splnění obou podmínek uvedených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, musí nejprve ověřit dostatečné množství podstatných a spolehlivých informací umožňujících učinit závěr, že podmínka není splněna, nebo že nejistota přetrvávající ke dni přijetí rozhodnutí mohla být považována za zanedbatelnou ( 28 ).

100.

Jestliže po posouzení podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH pro udělení povolení stále přetrvává nejistota spojená s vědeckým posouzením, kterou nebylo možné rozptýlit údaji předloženými žadatelem o povolení, Komisí ani některým z výborů ECHA, ani údaji shromážděnými Komisí nebo uvedenými výbory nebo dokonce třetími stranami nebo členskými státy, je třeba učinit závěr, že uvedená podmínka nebyla v zásadě splněna, a že Komise tudíž nebyla oprávněna povolení, byť podmíněně, udělit ( 29 ).

101.

Pokud jde o podmínky, jimiž může Komise podmínit udělení povolení, z judikatury vyplývá, že v zásadě bez ohledu na jejich obsah nemohou mít podmínky uložené podle čl. 60 odst. 8 a 9 písm. d) a e) nařízení REACH za cíl zhojení případných nedostatků žádosti o povolení nebo analýzy alternativ předložené žadatelem o povolení nebo dokonce případných nedostatků posouzení podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH ze strany Komise ( 30 ).

102.

Jinými slovy, možnost opatřit povolení určitými podmínkami, nelze vykládat v tom smyslu, že je možné, aby Komise ponechala otevřenou otázku, zda jsou podmínky článku 60 nařízení REACH splněny a reagovat na tuto situaci doplněním povolení podmínkami, které směřují ke zhojení případných nedostatků nebo mezer v posouzení, které činí na základě posledně uvedeného ustanovení ( 31 ).

103.

V rámci přezkumu podmínek stanovených článkem 60 nařízení REACH totiž Komise musí určit, zda všechny relevantní skutečnosti a související technická a ekonomická posouzení umožňují učinit závěr, že jsou podmínky stanovené v tomto ustanovení účinně splněny. Pokud tomu tak není, Komise nemá právo povolení udělit, a to ani podmínečně ( 32 ).

104.

Argumenty účastníků řízení je třeba analyzovat ve světle zásad vytyčených judikaturou uvedených v předchozích bodech.

105.

V první části svého jediného žalobního důvodu Parlament v podstatě tvrdí, že posouzení splnění první podmínky stanovené v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH – tedy že „socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucími z použití látky“ – obsažené v napadeném rozhodnutí je nutně chybné z důvodu existence značných nejistot, pokud jde o posouzení rizik pro pracovníky a obyvatelstvo prostřednictvím životního prostředí, které jsou výslovně uznány v samotném napadeném rozhodnutí a které vyplývají z nereprezentativnosti a neúplnosti informací poskytnutých v tomto ohledu žadateli v jejich žádosti o povolení. Komise tedy neprovedla přesvědčivé posouzení rizik oxidu chromového pro lidské zdraví a životní prostředí, měla nesprávně za to, že žadatelé unesli důkazní břemeno, a snažila se napravit tyto nedostatky v žádosti o povolení a v posouzení provedeném na základě této žádosti prostřednictvím uložených podmínek.

106.

Aby bylo možné na tyto vytýkané skutečnosti odpovědět, je třeba podrobně analyzovat napadené rozhodnutí ve světle příslušných stanovisek poradních výborů ECHA.

107.

Pokud jde zaprvé o posouzení rizik použití oxidu chromového pro pracovníky, z bodu 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že sama Komise výslovně konstatovala, že pokud jde o použití 1, 2, 4 a 5, dospěl VHR ve svém stanovisku k závěru, že existuje „značná nejistota“ ohledně expozice pracovníků z důvodu omezené dostupnosti údajů o naměřené expozici, tedy na základě skutečných údajů, které poskytli žadatelé.

108.

Ve výše uvedeném bodě 10 odůvodnění Komise rovněž výslovně uvedla, že VHR rovněž dospěl k závěru, že kvůli „rozsáhlému nedostatku kontextových informací“ bylo obtížné stanovit souvislost mezi provozními podmínkami a opatřeními k řízení rizik popsanými v žádosti a deklarovanými úrovněmi expozice pro konkrétní úkoly a místa, což VHR brání v dalším posouzení.

109.

V tomto bodě 10 odůvodnění Komise rovněž uvedla, že tato nejistota se týká „spolehlivosti a reprezentativnosti údajů o expozici a jejich vztahu ke konkrétním zavedeným opatřením k řízení rizik“, zejména v případě použití 4, kdy se žádost kromě ponoření do nádrže vztahuje na několik činností, včetně postřiku, válcování, kartáčování a zpracování, a žadatelé nebyli schopni plně posoudit kombinovanou expozici související se všemi těmito činnostmi.

110.

Analýza stanovisek VHR týkající se použití 1, 2, 4 a 5 umožňuje podrobněji pochopit úvahy obsažené v bodě 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

111.

Pokud jde o použití 1, z příslušného stanoviska VHR vyplývá, že tento výbor uzavřel analýzu expozice tak, že existuje „značná nejistota při posuzování expozice pracovníků zahrnující přibližně 30 pracovišť v důsledku omezených (8 měření) a proměnlivých údajů o expozici a převažujícího nedostatku kontextových informací“. VHR rovněž uvedl, že tato nejistota „mohla být snížena modelovými údaji, které však žadatelé neposkytli, ačkoli si je VHR vyžádal“ ( 33 ).

112.

Ve stejném stanovisku VHR rovněž uvedl, že souvislost mezi provozními podmínkami a opatřeními k řízení rizik na jedné straně a úrovněmi expozice deklarovanými žadateli na straně druhé nebyla žadateli prokázána, a to z důvodu nedostatku kontextových informací o měřeních, což VHR znemožnilo další posouzení ( 34 ). To mělo dopad i na analýzu vhodnosti a účinnosti provozních podmínek a opatření k řízení rizik popsaných v žádosti o povolení, což vedlo VHR k závěru, že existuje „značná nejistota“ pokud jde o popis těchto podmínek a opatření a jejich schopnost přiměřeně omezit riziko pro pracovníky ( 35 ).

113.

Pokud jde o použití 2, 4 a 5, z příslušných stanovisek VHR vyplývá, že tento výbor zaznamenal u každého požadovaného použití rozpor mezi celkovým počtem potenciálních lokalit, které by podle žadatelů mohly být zahrnuty do žádosti o povolení (tedy až 1590 míst), a počtem členů konsorcia podniků, které požádalo o povolení (Chromium Trioxide REACH Authorization Consortium), který činil více než 150 podniků, na straně jedné a poskytnutými údaji o naměřené expozici (6 až 23 míst pro použití 1 až 5) ( 36 ) na straně druhé.

114.

Z této úvahy obsažené ve výše uvedených stanoviscích VHR vyplývá, že údaje poskytnuté žadateli o měření expozice pracovníků v žádosti o povolení se týkaly 0,3 % až 1,44 % míst, kde se používal oxid chromový, o jehož povolení bylo požádáno.

115.

Konkrétně, pokud jde o použití 2, z příslušného stanoviska VHR vyplývá, že počet potenciálních pracovišť v EU, kde se provádí funkční chromování, žadatelé odhadli až na 1590, ale posouzení expozice založili na údajích naměřených 23 společnostmi ze sedmi různých států, což představuje méně než 2 % společností, které takové použití provádějí ( 37 ).

116.

Pokud jde o použití 4 a 5, z příslušných stanovisek VHR vyplývá, že žadatelé odhadli počet potenciálních míst v EU, která tato použití provádějí, až na 374 a 515, ale že žadatelé založili posouzení expozice, pokud jde o činnosti povrchové úpravy, na údajích naměřených 11 společnostmi (což představuje téměř 3 % společností, o nichž se žadatelé domnívají, že tato použití provádějí) a na údajích ze studií převážně ze západoevropských zemí) ( 38 ).

117.

U všech tří výše uvedených použití se VHR ve svých stanoviscích domníval, že ačkoli obecně lze mít za to, že údaje z novějších studií (a v případě použití 2 modelové údaje poskytnuté žadateli) podporují jejich odhad maximální individuální hodnoty expozice 2 μg Cr(VI)/m3, jak dostupné údaje z těchto studií, tak údaje předložené žadateli vykazují kolísání úrovní expozice, které zahrnuje úrovně expozice nad navrhovaným limitem 2 μg Cr(VI)/m3. Toto konstatování vedlo VHR k závěru, že existovaly jasné důkazy o expozicích vyšších, než je navrhovaný limit ( 39 ).

118.

Pokud jde o použití 4 a 5, VHR rovněž dospěl k závěru, že u některých činností zahrnutých do těchto použití ( 40 ) byly poskytnuty pouze modelové údaje a že žadatelé nebyli schopni plně posoudit kombinovanou expozici související se všemi těmito činnostmi, a že VHR se domníval, že pro spolehlivé posouzení expozice pracovníků jsou naopak nezbytné naměřené údaje, tedy skutečné údaje ( 41 ).

119.

Pro všechna čtyři výše uvedená použití (použití 1, 2, 4 a 5) dospěl VHR rovněž k závěru, že největší nejistota pramení z nedostatku jasné vazby mezi provozními podmínkami, opatřeními k řízení rizik a hodnotami expozice uváděnými pro konkrétní úkoly a místa, a že tento nedostatek výslovně považuje za podstatný nedostatek žádosti ( 42 ).

120.

Pokud jde zadruhé o posouzení rizik vyplývajících z nepřímé expozice člověka prostřednictvím uvolňování oxidu chromového do životního prostředí, z bodu 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise v návaznosti na závěry VHR měla za to, že nejistoty existují také při posuzování expozice obyvatelstva této látce prostřednictvím životního prostředí v místním měřítku, zejména pokud jde o emise chromu (VI) prostřednictvím odpadních vod, a že je to zvláště důležité, pokud jde o ústní expozici prostřednictvím pitné vody.

121.

Pro všechna čtyři dotčená použití (tedy použití 1, 2, 4 a 5) z příslušných stanovisek vyplývá, že VHR dospěl k závěru, že žadatelé nepředložili posouzení, pokud jde o uvolňování do odpadních vod, což zvýšilo nejistotu analýzy VHR. V uvedených stanoviscích měl VHR výslovně za to, že tato otázka měla být v analýze žadatelů řešena podrobněji, a že proto přetrvávají nejistoty, pokud jde o jejich tvrzení, že toto uvolňování je nevýznamné. Z těchto stanovisek kromě toho vyplývá, že VHR se rovněž domníval, že reprezentativnost poskytnutých údajů, pokud jde o expozici obyvatelstva vdechováním, je nejistá, ačkoli tento výbor měl za to, že přístup, který žadatelé použili, „pravděpodobně“ nadhodnotil expozici „většiny“ populace, neboť údaje poskytnuté v tomto ohledu žadateli představovaly přibližně 1 % společností uplatňujících použití 2, méně než 2 % v případě použití 4 a 5 ( 43 ).

122.

Z analýzy napadeného rozhodnutí a stanovisek VHR provedené v předchozích bodech především vyplývá, jak sama Komise ve svých vyjádřeních uznala, že po analýze všech dostupných relevantních informací zůstala řada nejasností, které sama Komise v napadeném rozhodnutí kvalifikovala jako „významné“, pokud jde o expozici, zejména pracovníků, oxidu chromovému v souvislosti s použitím, pro které bylo požádáno o povolení.

123.

V tomto ohledu Komise tvrdí, že každé vědecké hodnocení z podstaty věci zahrnuje nejistoty a že to samo o sobě neznamená, že je vědecké hodnocení neplatné. Jak však vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 99 výše, Soudní dvůr jednoznačně určil míru nejistoty přijatelnou v rámci analýzy podmínek čl. 60 odst. 4 nařízení REACH a upřesnil, že musí být „zanedbatelná“.

124.

Z výše uvedené analýzy provedené v předchozích bodech však vyplývá, že v projednávaném případě zbývající nejistoty týkající se expozice oxidu chromovému, které jsou, alespoň pokud jde o pracovníky, „významné“, nelze považovat za pouze „zanedbatelné“ ve smyslu této judikatury. Kromě toho v napadeném rozhodnutí, ani ve stanoviscích VHR nebyly nejistoty týkající se expozice pracovníků a nepřímé expozice lidí v důsledku uvolňování oxidu chromového do životního prostředí kvalifikovány jako „zanedbatelné“.

125.

Z výše uvedené analýzy rovněž vyplývá, že tyto nejistoty se týkaly jednoho z klíčových prvků, které musí být zohledněny v analýze pro určení, zda je splněna první podmínka čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, tedy rizika, které představuje použití dané látky, a přiměřenost a účinnost opatření k řízení rizik. V tomto ohledu je třeba uvést, že písm. a) tohoto ustanovení výslovně stanoví, že tento prvek je třeba zohlednit v analýze prováděné v rámci tzv. „socioekonomického“ povolovacího postupu.

126.

Z výše uvedených stanovisek VHR rovněž vyplývá – a ostatně to připouští i sama Komise ve svých podáních – že některé z podstatných nejistot týkajících se expozice oxidu chromovému, a tedy i rizika vyplývajícího z použití této látky, byly způsobeny nikoli povahou samotné žádosti, ale spíše přístupem, který zvolili žadatelé s ohledem na velmi široký rozsah žádosti a jimi zvolenou metodiku, což vedlo ke značnému omezení údajů dostupných pro analýzu ( 44 ).

127.

V tomto ohledu však, jak bylo uvedeno v bodech 92 a 93, z judikatury vyplývá, že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek stanovených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH leží na žadateli o povolení a je to žadatel, kdo nese riziko případné nemožnosti určit, zda je některá z těchto podmínek splněna. Tato zásada musí platit tím spíše, že významné nejistoty týkající se údajů nezbytných k provedení odpovídajícího vědeckého hodnocení, které zůstávají na konci analýzy podmínek stanovených v tomto ustanovení, jsou důsledkem rozhodnutí učiněných samotným žadatelem.

128.

V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že z analýzy napadeného rozhodnutí a stanovisek VHR provedené v bodech 107 a 121 výše vyplývá, že posouzení expozice pracovníků bylo založeno na naměřených údajích týkajících se několika míst, kde se provádělo použití oxidu chromového, o jehož povolení bylo požádáno, nebo podniků, jež takové použití prováděly, které v každém případě představovaly méně než 3 % celkového počtu. Analýzu založenou na takto omezeném množství skutečných údajů nelze podle mého názoru považovat za založenou na dostatečném množství podstatných informací ve smyslu judikatury citované v bodě 99 výše. Jak vyplývá z bodu 121 výše, i údaje poskytnuté žadateli týkající se expozice „většiny“ populace látce prostřednictvím vdechování měly velmi omezenou reprezentativnost.

129.

Navíc takto omezené množství údajů o skutečné expozici nelze podle mého názoru považovat za splnění podmínky vyplývající z výkladu čl. 62 odst. 4 ve spojení s bodem 5.2.4 přílohy I nařízení REACH, podle kterého musí žadatel o povolení poskytnout „řádně naměřené reprezentativní údaje o expozici“, aby bylo možné odhadnout úrovně expozice pro všechny skupiny obyvatelstva (pracovníky, spotřebitele a osoby exponované nepřímo přes životní prostředí).

130.

Jak ostatně vyplývá z bodu 109 výše, sama Komise v napadeném rozhodnutí, stejně jako VHR, zdůraznila nereprezentativnost poskytnutých údajů týkajících se expozice, zejména pracovníků, oxidu chromovému.

131.

V tomto ohledu, pokud jde o argument vznesený Komisí a ECHA, podle něhož byla však analýza provedená VHR založena také na dalších údajích, jako jsou údaje vyplývající z nedávných studií nebo modelové údaje poskytnuté v souvislosti s použitím 2, uvádím, že z výše uvedených stanovisek samotného VHR, jakož i z napadeného rozhodnutí vyplývá, že tyto další údaje nebyly takové povahy, aby vyloučily existenci významných nejistot týkajících se expozice předmětné látce, zejména pokud jde o pracovníky.

132.

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 69 odůvodnění nařízení REACH, že k zajištění „dostatečně vysoké úrovně ochrany lidského zdraví […] by měla být látkám vzbuzujícím mimořádné obavy v souladu se zásadou předběžné opatrnosti věnována velká pozornost“. Kromě toho, jak vyplývá z přípravných prací na nařízení REACH, režim povolování látek vzbuzujících mimořádné obavy měl mimo jiné řešit problémy spojené s nedostatkem údajů o expozici těmto látkám, zejména pokud jde o následné uživatele, což pomáhá vysvětlit, proč bylo důkazní břemeno předložení takových údajů uloženo žadateli o povolení ( 45 ).

133.

V této souvislosti se mi jeví, že přístup, který umožňuje povolit použití látky vzbuzující mimořádné obavy na základě velmi omezeného počtu skutečných a konkrétních údajů, které by byly potvrzeny údaji obecné povahy, jež nejsou schopny rozptýlit zbývající významné nejistoty, je zjevně v rozporu s potřebou zacházet s těmito typy látek se zvláštní opatrností. Připustit, aby určitý subjekt mohl požádat o povolení pro použití takové látky, pokud poskytne pouze velmi omezené množství skutečných a konkrétních údajů o situaci v místech, kde se tato látka používá, je podle mého názoru v jasném rozporu s logikou systému vytvořeného nařízením REACH.

134.

Požadavky spojené s důkazním břemenem ostatně nemohou záviset na rozsahu žádosti o povolení v tom smyslu, že je lze považovat za méně přísné, pokud se žádost týká velkého počtu použití, a tedy míst a podniků, které mohou být těmito použitími potenciálně dotčeny. Z tohoto důvodu je třeba podle mého názoru odmítnout argument Komise, podle něhož by nebylo přiměřené požadovat, aby žadatelé poskytli naměřené údaje z více než 1500 míst následných uživatelů pro všechna použití, na něž se žádost vztahuje. Nebylo nutné, aby žadatelé poskytli údaje týkající se všech míst následných uživatelů, ale bylo nutné poskytnout reprezentativní údaje a dostatečné množství podstatných informací, aby mohla být vědecká analýza založena na skutečných údajích, které přiměřeně, a nikoli abstraktně, představují realitu expozice, zejména pracovníků, látce vzbuzující mimořádné obavy.

135.

Je zajisté pravda, jak Komise uvedla ve svých argumentech týkajících se druhé části jediného žalobního důvodu ( 46 ), že možnost předcházejících subjektů podat žádost pro celý dodavatelský řetězec (tzv. „upstream applications“) umožňuje racionalizovat systém povolování a zefektivnit jej. Taková racionalizace však nemůže být provedena na úkor důkladné analýzy účinků expozice látkám vzbuzujícím mimořádné obavy na lidské zdraví. Také v případě těchto typů žádostí o povolení musí být v souladu s judikaturou informace, na nichž je analýza založena, podstatné, spolehlivé a početně dostatečné a veškeré zbývající nejistoty musí být možné považovat za zanedbatelné, aby mohlo být povolení uděleno.

136.

Jak však výslovně vyplývá z napadeného rozhodnutí a stanoviska VHR, v projednávané věci tomu tak zjevně nebylo, a to z důvodu nedostatku údajů týkajících se skutečné expozice látce vzbuzující mimořádné obavy, jakož i velké variability míst a provozů, v nichž se s touto látkou nakládá, a neexistence dostatečně jasné vazby mezi provozními podmínkami, opatřeními k řízení rizik a hodnotami expozice pro konkrétní úkoly a místa.

137.

Pokud jde dále o argument Komise uvedený v bodě 55 výše, že napadené rozhodnutí v každém případě přispěje k ochraně pracovníků, neboť sníží jejich expozici oxidu chromovému ve srovnání s expozicí povolenou podle platných právních předpisů, je podle mého názoru irelevantní. Článek 60 odst. 4 nařízení REACH totiž nijak nestanoví, že povolení použití látky vzbuzující mimořádné obavy závisí na tom, zda rozhodnutí o povolení vede ke snížení expozice této látce ve srovnání s platnými právními předpisy.

138.

Pokud jde o argument, že Parlament nezohlednil stanovisko VSA, především uvádím, že Komise neuvedla žádný přesný odkaz, kterým by doložila své tvrzení, že VSA vysvětlil důvody, proč jsou údaje posouzené VSA dostatečné. V každém případě nelze při existenci významných nejistot uvedených v předchozích bodech a uznaných Komisí a VHR považovat posouzení rizika vyplývajícího z expozice látce, jako je tomu v projednávaném případě, tedy posouzení, které pak tvoří základ pro rovnovážné zvážení rizik a přínosů, jak požaduje čl. 60 odst. 4 nařízení REACH v rámci tzv. „socioekonomického“ povolovacího postupu, za slučitelné s požadavky vyjádřenými judikaturou v bodech 99 a 100 výše.

139.

Parlament dále tvrdí, že právě za účelem nápravy těchto nejistot a nedostatků podmínil čl. 2 odst. 2 napadeného rozhodnutí povolení tím, že ve zprávě o posouzení budou uvedeny základní údaje, které v dotčeném posouzení rizik chyběly.

140.

V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 2 napadeného rozhodnutí stanoví řadu povinností pro držitele povolení a následné uživatele. Podle tohoto článku musí držitelé povolení vypracovat konkrétní scénáře expozice (čl. 2 odst. 2), musí je zpřístupnit následným uživatelům, kteří jsou povinni je uplatnit (čl. 2 odst. 3), a musí tyto scénáře ověřit a potvrdit na základě analýzy údajů týkajících se skutečné expozice a naměřených údajů o emisích látky, které uvedeným držitelům následní uživatelé nahlásili (čl. 2 odst. 4). Držitelé povolení a následní uživatelé pak musí zavést programy dohledu, které jsou reprezentativní pro provozní podmínky a opatření k řízení rizik (čl. 2 odst. 6). Následní uživatelé pak musí informace získané v rámci těchto programů dohledu zpřístupnit ECHA a držitelům povolení za účelem ověření a potvrzení scénářů expozice (čl. 2 odst. 9).

141.

V této souvislosti sice nic nebrání uložení podmínek, které by umožnily získat podrobnější představu o procesech použití látky vzbuzující mimořádné obavy v průběhu času prostřednictvím údajů od držitelů povolení ve spolupráci s jejich následnými uživateli, nicméně z bodu 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně vyplývá, že VHR ve svých stanoviscích k použitím 1, 2, 4 a 5 doporučil uložit dodatečné podmínky a monitorovací opatření „z důvodu nejistoty při posuzování rizik pro pracovníky a obyvatelstvo prostřednictvím životního prostředí“.

142.

Z judikatury uvedené v bodech 100 až 102 výše však vyplývá, že podmínky uložené podle čl. 60 odst. 8 a odst. 9 písm. d) a e) nařízení REACH nelze uložit za účelem zhojení případných nedostatků žádosti o povolení nebo podstatných nejistot při posuzování podmínek uvedených v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, což naopak podle všeho výslovně vyplývá z napadeného rozhodnutí v projednávané věci.

143.

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že podle mého názoru je třeba vyhovět první části jediného žalobního důvodu vzneseného Parlamentem.

144.

Ve druhé části svého jediného žalobního důvodu Parlament tvrdí, že Komise před udělením povolení pro použití 2, 4 a 5 oxidu chromového neprokázala, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky a technologie, jak vyžaduje čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, a že napadené rozhodnutí bylo tudíž přijato v rozporu s tímto ustanovením.

145.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci tzv. „socioekonomického postupu“ druhá podmínka čl. 60 odst. 4 nařízení REACH stanoví, že povolení k použití látky vzbuzující mimořádné obavy může být uděleno pouze tehdy, pokud nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie.

146.

V tomto ohledu z bodu 12 odůvodnění, jakož i z článku 55 nařízení REACH vyplývá, že jedním z hlavních cílů nového systému zavedeného nařízením REACH je podpořit a v určitých případech zajistit, že látky vzbuzující mimořádné obavy budou postupně nahrazeny méně nebezpečnými látkami nebo technologiemi, jsou-li k dispozici vhodné a z ekonomického a technického hlediska uskutečnitelné alternativy.

147.

Z judikatury navíc vyplývá, že čl. 60 odst. 4 nařízení REACH Komisi neumožňuje, aby povolila použití látky vzbuzující mimořádné obavy, pokud ji lze nahradit jinou vhodnou látkou. Komise proto nemůže takové povolení udělit předtím, než řádně konstatuje neexistenci alternativ ( 47 ).

148.

Aby bylo možné přezkoumat argumenty předložené v tomto ohledu účastníky řízení, je podle mého názoru nutné nejprve podrobně analyzovat přístup Komise, pokud jde o druhou podmínku stanovenou v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí ve světle jak stanoviska VSA, tak vysvětlení poskytnutých samotnou Komisí a ECHA v jejich podáních.

149.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise na základě své analýzy a s přihlédnutím ke stanovisku VSA mohla dospět k závěru, že žadatelé horizontálně a obecně prokázali, že pro použití 2, 4 a 5, jak jsou definována v žádosti o povolení, nejsou k dispozici vhodné alternativy pro všechna určená odvětví ( 48 ).

150.

Vzhledem k velmi širokému rozsahu použití, pro něž bylo povolení požadováno, však Komise v souladu se závěry VSA v jeho stanovisku rovněž uvedla, že žadatelé neprokázali, že pro každé možné navazující použití, které by v těchto různých odvětvích mohlo existovat, nejsou k dispozici vhodné alternativy ( 49 ).

151.

V této souvislosti, aby bylo zajištěno, že se povolení vztahuje pouze na ta použití, pro která nejsou k dispozici vhodné alternativy, považovala Komise za „nezbytné dále upřesnit popis použití 2, 4 a 5“, který uvedli žadatelé ve své žádosti. Komise upřesnila popis dotčených použití odkazem na určité „klíčové funkce“, které určila a které jsou pro zamýšlené použití nezbytné.

152.

Jak ECHA vysvětlila ve svém spisu vedlejší účastnice, tyto klíčové funkce, které jsou uvedeny v bodě 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí a na které se odkazuje v poznámce pod čarou 15 výše, představují objektivní kritéria – jako je například odolnost proti korozi, tvrdost, odolnost proti vlhkosti nebo teplu, bezpečnost potravin atd. – jejichž cílem je vymezit rozsah povoleného použití.

153.

V souladu s tímto přístupem Komise v čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí udělila povolení pro použití 2, 4 a 5 pouze pokud je pro stanovené použití nezbytná jedna z klíčových funkcí v nich uvedených. V odstavcích 2, 3 a 4 téhož článku však zamítla povolení, pokud pro stanovené použití není nezbytná žádná z klíčových funkcí v nich uvedených.

154.

Z napadeného rozhodnutí ve světle informací obsažených ve spisu tedy podle všeho vyplývá, že pokud je například pro povrchovou úpravu pro použití v leteckém průmyslu (použití 4) požadována odolnost proti korozi (klíčová funkce stanovená pro použití 4), pak použití oxidu chromového spadá do oblasti působnosti povolení uděleného pro toto použití. Pokud naopak žádná z klíčových funkcí uvedených v napadeném rozhodnutí pro toto použití 4 není nezbytná pro činnost, na kterou se toto použití vztahuje, pak použití oxidu chromového nespadá do rozsahu povolení uděleného v napadeném rozhodnutí pro toto použití.

155.

V této souvislosti měla Komise navíc za to, že pro usnadnění uplatňování tohoto rozhodnutí je nutné, aby následní uživatelé držitelů povolení v souvislosti s použitím 2, 4 a 5 zahrnuli do oznámení zaslaného ECHA vysvětlení klíčových funkcí uvedených v napadeném rozhodnutí, které jsou nezbytné pro jejich použití, včetně odůvodnění, proč jsou pro toto použití nezbytné ( 50 ). Za tímto účelem stanoví článek 5 napadeného rozhodnutí povinnost následných uživatelů poskytnout ECHA vysvětlení klíčových funkcí oxidu chromového nezbytných pro jejich použití, včetně odůvodnění, proč jsou tyto klíčové funkce pro toto použití nezbytné.

156.

Parlament zpochybňuje jak analýzu Komise ohledně závěru týkajícího se neexistence vhodných alternativ ve smyslu čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, tak použití pojmu „klíčové funkce“ k rozptýlení stávajících nejistot ohledně existence vhodných alternativních látek nebo technologií. Tento orgán rovněž uvádí, že podmínka spočívající v informační povinnosti následných uživatelů má ve skutečnosti napravit nedostatky analýzy, pokud jde o existenci alternativních řešení. Komise a ECHA naproti tomu obhajují přístup zvolený v napadeném rozhodnutí.

157.

V této souvislosti se domnívám, že je třeba analyzovat v zásadě dvě konkrétní otázky: jednak je třeba posoudit analýzu provedenou Komisí, ve světle stanoviska VSA v tomto ohledu, ohledně existence či neexistence vhodné alternativní látky nebo technologie ve smyslu výše uvedeného ustanovení; dále je třeba posoudit metodiku použitou Komisí k rozptýlení stávajících pochybností o existenci vhodných alternativ, jejímž cílem bylo upřesnit rozsah použití, pro která žadatelé požadovali povolení, a omezit povolení odkazem na klíčové funkce v souvislosti s informační povinností uloženou následným uživatelům.

158.

Pokud jde především o analýzu provedenou Komisí za účelem určení existence vhodných alternativ, jak již bylo uvedeno, v bodě 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že „ve svých stanoviscích k použitím 2, 4 a 5 dospěl VSA k závěru, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie“, ale že „vzhledem k velmi širokému rozsahu požadovaných použití VSA nemohl vyloučit možné nejistoty týkající se technické proveditelnosti alternativ pro omezený počet konkrétních uplatnění, která jsou zahrnuta v popisu těchto použití“.

159.

V této souvislosti vyvstává podle mého názoru první otázka, tedy zda v rámci tzv. socioekonomického postupu v případě tzv. „upstream application“, jako je žádost v projednávané věci – tedy v případě žádosti o povolení předložené předcházejícími subjekty pro použití látky vzbuzující mimořádné obavy v celém dodavatelském řetězci, tedy žádosti, která obecně předpokládá velmi široký popis potenciálně velmi širokého použití – postačuje pro účely splnění druhé podmínky čl. 60 odst. 4 nařízení REACH to, aby žadatelé obecně a horizontálně prokázali, že pro použití definovaná v žádosti o povolení nejsou k dispozici vhodné alternativy ve všech určených odvětvích, nebo je pro udělení povolení nutné, aby Komise určila, že pro jednotlivá následná použití látky existující v těchto různých odvětvích nejsou k dispozici vhodné alternativy.

160.

V tomto ohledu se domnívám, že benevolentní výklad druhé podmínky čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, který v případě „upstream application“ umožňuje žadatelům splnit jejich důkazní břemeno pouhým obecným a horizontálním prokázáním, že pro použití definovaná v žádosti o povolení nejsou k dispozici vhodné alternativy, aniž by byla vyžadována důkladná analýza ohledně existence či neexistence alternativ pro následná použití, by byl neslučitelný s duchem a cíli nařízení REACH.

161.

Takový výklad by totiž tím, že by nevyžadoval důslednou analýzu existence vhodných alternativ k použití látky pro její následná použití, byl v rozporu s jedním z hlavních cílů nařízení REACH, jak je uveden v bodě 12 odůvodnění, který je reprodukován v bodě 146 výše, a v článku 55 tohoto nařízení, a to podpořit a v určitých případech zajistit, že látky vzbuzující mimořádné obavy budou postupně nahrazeny méně nebezpečnými látkami nebo technologiemi, jsou-li k dispozici vhodné a z ekonomického a technického hlediska uskutečnitelné alternativy použití látky.

162.

Dále, jak již bylo uvedeno v bodě 135 výše, nelze racionalizaci, byť žádoucí, vyplývající z žádostí o povolení, tzv. „upstream application“, provádět na úkor důkladné analýzy pro povolování látek vzbuzujících mimořádné obavy. Proto podle mého názoru není možné vykládat druhou podmínku uvedenou v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH permisivním způsobem, který by snižoval důkladnost analýzy, a to z důvodu možných praktických obtíží při plnění této podmínky vyplývajících z velmi širokého rozsahu použití, pro která se žádá o povolení. V tomto ohledu je třeba připomenout, že nařízení REACH je založeno na zásadě předběžné opatrnosti, která předpokládá maximální úroveň důslednosti při analýze rizik pro zdraví a životní prostředí vyplývajících zejména z používání látek vzbuzujících mimořádné obavy, kterým, jak uvádí bod 69 odůvodnění nařízení REACH, musí být „v souladu se zásadou předběžné opatrnosti věnována velká pozornost“.

163.

Souhlasím tedy s Parlamentem, když tvrdí, že skutečnost, že rozsah použití v žádosti je tak široký, že vyžaduje velké množství posouzení dostupnosti alternativ v každém jednotlivém kontextu, nemůže ospravedlnit méně důkladný přístup při posuzování dostupnosti alternativ, protože by to bylo v rozporu s hlavním cílem nařízení REACH, kterým je ochrana lidského zdraví a životního prostředí.

164.

Na základě těchto úvah se domnívám, že ustanovení čl. 60 odst. 4 nařízení REACH musí být vykládáno v tom smyslu, že Komise je povinna ověřit, zda použití, pro které se žádá o povolení, zahrnuje různá použití, která musí být definována podle požadovaného technického provedení, a je povinna určit, zda jsou pro každé z těchto použití k dispozici alternativy.

165.

Pokud tedy existují použití látky v rozsahu použití, jak je žadatelé obecně definovali, případně prováděná následnými uživateli, pro která jsou k dispozici vhodné alternativy, nebudou tato použití spadat do rozsahu povolení uděleného pro dané použití.

166.

To neznamená, že Komise musí, jak tvrdila, provést samostatné posouzení alternativních řešení pro každého následného uživatele nebo výrobek, což by mohlo vyžadovat nepřiměřený počet samostatných posouzení v závislosti na míře specifičnosti. Tento orgán je však povinen určit, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie pro celý rozsah použití, pro něž se žádá o povolení, a to na základě zvážení všech možných následných použití dané látky.

167.

Poté, co byl takto určen rozsah druhé podmínky uvedené v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, je tedy třeba ověřit, zda je v projednávané věci analýza provedená Komisí v souladu s tímto ustanovením.

168.

V tomto ohledu je třeba pro lepší pochopení rozsahu příslušných bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí, a zejména bodu 18 odůvodnění, odkázat na stanoviska VSA k použití 2, 4 a 5. Z těchto stanovisek vyplývá, že v projednávané věci VSA konstatoval následující:

„Žadatelé provedli rozsáhlé posouzení alternativ, zejména pokud jde o aspekt technické proveditelnosti.

[…]

Vzhledem k mimořádně širokému rozsahu použití, o jehož povolení se žádá, však VSA nemůže vyloučit, že skutečně existuje omezený počet použití, u nichž je nahrazení již možné nebo bude možné v blízké budoucnosti. VSA totiž není jasné, kdy budou alternativy pro konkrétní použití případně k dispozici. V ideálním případě by měl být VSA poskytnut úplný seznam všech použití/složek v rámci [předmětného] použití, aby bylo možné posoudit skutečnou proveditelnost/neproveditelnost alternativ a zajistit, aby k nahrazení došlo tam, kde je to již možné. VSA však uznává, že je to stěží proveditelné u žádostí o povolení tak širokého rozsahu, a tedy [zahrnujících] tak velký počet výrobků. Žadatelé předložili seznam obsahující přehled dotčených odvětví, příklady příslušných článků a [analýzu otázky], zda by bylo možné použít alternativní technologie, které třetí osoby považují za proveditelné, či nikoli. Vzhledem k širokému rozsahu použití, pro které je požadováno povolení, a skutečnosti, že do rozsahu tohoto použití spadá mnoho použití, nelze tento seznam považovat za vyčerpávající. Podle žadatelů nespadají do oblasti působnosti žádosti o povolení taková použití, u nichž je již nahrazení možné. Žadatelé však tato použití ani jejich technické požadavky nespecifikují. VSA považuje přístup žadatelů k řešení této otázky za ne zcela vhodný a zdůrazňuje, že je třeba, aby žadatelé konkrétně prokázali, že k nahrazení došlo tam, kde je to skutečně možné. Toho bylo možné dosáhnout přesnějším a specifičtějším posouzením alternativ k použití. Žadatelé by obecně měli jasně uvést, která technická použití spadají do oblasti působnosti požadovaného použití a která nikoli.

Na základě dostupných informací však VSA souhlasí se závěrem žadatelů, že celkově se nejeví, že by před datem zániku existovaly technicky proveditelné alternativy pro oxid chromový [pro příslušné použití]. Výše uvedené nejistoty bere VSA v úvahu v rámci doporučení ohledně období přezkumu a podmínky pro zprávu o auditu ( 51 ).“

169.

Z těchto stanovisek vyplývá, že se VSA vzhledem k velmi širokému rozsahu žádosti o povolení, a zejména použití, pro která bylo povolení požadováno, domníval, že není schopen určit, zda jsou k dispozici, či nikoli vhodné alternativní látky nebo technologie, které by umožnily nahradit oxid chromový pro některá použití spadající do oblasti žádosti o povolení. Z těchto stanovisek rovněž vyplývá, že ačkoli žadatelé předložili rozsáhlé posouzení alternativ, VSA vyhodnotil jejich přístup jako „ne zcela vhodný“ a že bylo nutné, aby konkrétně prokázali existenci náhrady oxidu chromového tam, kde je to skutečně možné.

170.

Tyto úvahy zdůrazňují existenci značných nejistot, pokud jde o existenci vhodných alternativních látek nebo technologií pro určitá použití v rámci použití, pro která bylo požádáno o povolení. Poukazují rovněž na to, že žadatelé neposkytli dostatečné údaje o existenci vhodných alternativ na úrovni jednotlivých použití, což bylo způsobeno extrémně širokým rozsahem použití, jak je definovali sami žadatelé, pro něž bylo požadováno povolení.

171.

VSA nicméně souhlasil se závěrem, že pro oxid chromový zřejmě celkově neexistují žádné technicky proveditelné alternativy pro příslušná použití.

172.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, jak Komise vysvětlila ve svých podáních, že výraz „celkově“ je třeba chápat tak, že bylo obecně a horizontálně považováno za prokázané, že nejsou k dispozici žádné vhodné alternativy pro použití, jak jsou definována v žádosti o povolení, pokud jde o všechna určená odvětví, nikoli však pro každé použití spadající do rozsahu těchto použití ve smyslu bodu 160 výše.

173.

Z toho vyplývá, že podmínku uvedenou v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, jak je vyložena v bodech 164 a 165 výše, nelze považovat za splněnou pro daná použití.

174.

Právě z tohoto důvodu se Komise v napadeném rozhodnutí rozhodla omezit rozsah definice dotčených použití tím, že tato použití povolila pouze v případě, že výše uvedené klíčové funkce byly pro toto použití nezbytné, a zároveň uložila podmínku stanovenou v článku 5 napadeného rozhodnutí, a to informační povinnost následných uživatelů.

175.

Další otázka, která vyvstává, tedy zní, zda Komise navzdory výše uvedeným nejistotám splnila druhou podmínku uvedenou v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH tím, že omezila rozsah povolení pro použití oxidu chromového pouze tam, kde jsou výše uvedené klíčové funkce pro dané použití nezbytné, a současně stanovila informační povinnost následných uživatelů uvedenou v článku 5 napadeného rozhodnutí.

176.

Pochybuji však, že tomu tak je.

177.

V tomto ohledu mi především není ze znění napadeného rozhodnutí jasné, jaký je přesný vztah mezi pojmem „klíčová funkce“ a neexistencí vhodných alternativních látek nebo technologií umožňujících nahradit oxid chromový.

178.

Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, a to ani po přečtení spisu, jak může omezení povolení na použití oxidu chromového pro použití 2, 4 a 5, pouze pokud je pro toto použití nezbytná jedna z klíčových funkcí uvedených v tomto rozhodnutí, vést k závěru, že nejsou k dispozici vhodné alternativní látky nebo technologie, které by umožnily nahradit oxid chromový pro toto použití. V žádném případě se tedy například nejeví, že by v rámci omezených a povolených použití bylo použití oxidu chromového nezbytné k zajištění určité klíčové funkce (např. odolnosti vůči korozi nebo teplu), kterou by nebylo možné zajistit použitím jiné alternativní látky nebo technologie. V tomto ohledu se domnívám, že napadené rozhodnutí je přinejmenším stiženo nedostatkem odůvodnění.

179.

Zadruhé existují silné pochybnosti o tom, zda lze rozsah povolení skutečně vymezit upřesněním rozsahu použití, pro něž je povolení požadováno, prostřednictvím pojmu „klíčová funkce“, jak je použit v napadeném rozhodnutí. Komise ani ECHA totiž neodpověděly na argument Parlamentu, že klíčové funkce uvedené Komisí v bodě 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídají všem funkcím oxidu chromového, jak jsou uvedeny ve zprávách VSA.

180.

Pokud se však povolení vztahuje na všechny funkce oxidu chromového v rámci zamýšleného použití, pak je omezení povolení odkazem na „klíčové funkce“ skutečně tautologií, jak tvrdí Parlament. V takovém případě by tedy takové omezení představovalo omezení rozsahu povolení pouze z formálního, nikoliv však z věcného hlediska.

181.

Zatřetí se jeví, že pojem „klíčové funkce“ použitý v napadeném rozhodnutí je poněkud vágní a vzhledem k absenci specifikací nezbytných k přesnému určení těchto klíčových funkcí se nejeví být způsobilý skutečně omezit rozsah povolení.

182.

U žádné z klíčových funkcí uvedených v napadeném rozhodnutí totiž není jasně specifikována úroveň nebo rozsah výkonu požadovaného pro danou klíčovou funkci. Například, jak zdůraznil Parlament, se nejeví, že odkaz na „tvrdost“, který je uveden jako klíčová funkce pro použití 2 a 4, má sám o sobě významný obsah, pokud není specifikována úroveň tvrdosti požadovaná pro splnění požadavku. Stejně tak se jeví, že obecný odkaz na „tloušťku vrstvy“ je stejně tak nevhodný pro omezení použití látky, pokud není uvedena požadovaná úroveň tloušťky. Totéž platí pro klíčové funkce, jako je „odolnost proti opotřebení“ nebo „odolnost proti korozi“. Vzhledem k absenci technických specifikací týkajících se úrovně odolnosti se tyto klíčové funkce jeví jako abstraktní pojmy, a proto nejsou vhodné pro konkrétní vymezení rozsahu použití a následné omezení povolení.

183.

V této souvislosti může skutečnost, že čl. 1 odst. 1 a odstavce 2, 3 a 4 napadeného rozhodnutí stanoví, že použití oxidu chromového musí být omezeno na případy, kdy je pro toto použití nezbytná jedna z tam uvedených klíčových funkcí – aniž jsou dotčeny body 179 a 180 výše – v zásadě představovat omezení použití této látky, neboť její použití není povoleno v případech, kdy jedna z těchto klíčových funkcí není nezbytná. Nicméně se jednak jeví, že absence jakékoli specifikace této klíčové funkce činí toto omezení neurčitým a v praxi nepoužitelným, a jednak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak takové případné omezení povolení souvisí s neexistencí vhodných alternativních látek nebo technologií.

184.

Začtvrté, pokud jde o podmínku uloženou v článku 5 napadeného rozhodnutí ve spojení s jeho bodem 27 odůvodnění, která se týká povinnosti následných uživatelů poskytnout ECHA vysvětlení klíčových funkcí oxidu chromového uvedených v napadeném rozhodnutí, včetně odůvodnění, proč jsou tyto klíčové funkce pro toto použití nezbytné, Komise sama tvrdí, že se v žádném případě netýká existence vhodných alternativ.

185.

Z toho vyplývá, že tato podmínka tedy neumožnila rozptýlit nejistoty uvedené v bodech 169 a 170 výše, pokud jde o existenci vhodných alternativ na úrovni jednotlivých použití, a tudíž neumožnila Komisi splnit, navzdory výše uvedeným nejistotám, druhou podmínku uvedenou v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH.

186.

V každém případě, jak vyplývá z judikatury citované v bodech 100 a 147, určení, zda jsou splněny podmínky čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, musí být provedeno před udělením povolení a existence nezanedbatelných nejistot ohledně jejich existence musí vést k zamítnutí žádosti o povolení.

187.

Závěrem ze všech výše uvedených úvah podle mého názoru vyplývá, že zaprvé z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by druhá podmínka stanovená v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH mohla být v projednávané věci považována za splněnou, a zadruhé, že předmětné povolení vydané tímto rozhodnutím tudíž není v souladu s tímto ustanovením.

188.

Jak totiž vyplývá z bodu 173 výše, na základě výsledku analýzy existence vhodných alternativ pro daná použití nelze považovat podmínku stanovenou v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, jak je vyložena v bodech 164 a 165 výše, za splněnou. Dále, jak vyplývá z předchozích bodů, Komise této podmínce nevyhověla tím, že prostřednictvím podmínek určených v napadeném rozhodnutí omezila rozsah povolení pro použití oxidu chromového pouze tam, kde jsou výše uvedené klíčové funkce pro dané použití nezbytné, a současně stanovila informační povinnost následných uživatelů uvedenou v článku 5 napadeného rozhodnutí.

189.

Ostatní argumenty vznesené Komisí podle mého názoru nemohou tento závěr zpochybnit.

190.

Zejména argumenty týkající se cíle nařízení REACH, kterým je podpora konkurenceschopnosti průmyslu Unie, a administrativní schopnosti ECHA uvedené v bodě 79 výše, je podle mého názoru třeba odmítnout.

191.

V tomto ohledu se totiž jednak nelze odvolávat na cíl podpory konkurenceschopnosti průmyslu Unie za účelem podpory benevolentního výkladu kritérií pro povolování látek vzbuzujících mimořádné obavy stanovených v ustanoveních nařízení REACH, který může potenciálně narušit hlavní cíl tohoto nařízení, totiž zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Dále, nutnost zohlednit schopnosti ECHA uvedené v čl. 58 odst. 3 nařízení REACH, o které Komise opírá svůj argument, v žádném případě neznamená, že postup povolování látky vzbuzující mimořádné obavy a různá posouzení s ním spojená mohou být provedena méně důkladně, než vyžaduje zásada předběžné opatrnosti.

192.

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že podle mého názoru je třeba vyhovět i druhé části jediného žalobního důvodu vzneseného Parlamentem.

193.

Ve třetí části jediného žalobního důvodu Parlament tvrdí, že s ohledem na značně neúplné informace a četné nepřesnosti obsažené v žádosti o povolení nebyla tato žádost v souladu s požadavky článku 62 nařízení REACH, a proto Komise udělením povolení porušila čl. 60 odst. 7 tohoto nařízení.

194.

Posledně uvedené ustanovení stanoví, že povolení se udělí pouze tehdy, je-li žádost o povolení podána v souladu s požadavky článku 62 nařízení REACH.

195.

Konkrétně článek 62 nařízení REACH v odstavci 4 stanoví, že žádost o povolení musí mimo jiné obsahovat jednak zprávu o chemické bezpečnosti, v souladu s přílohou I, která pojednává o rizicích pro lidské zdraví nebo životní prostředí v důsledku použití látky plynoucí z jejích vnitřních vlastností uvedených v příloze XIV (písmeno d), a dále analýzu alternativ s ohledem na jejich rizika a technickou a ekonomickou uskutečnitelnost náhrady (písmeno e).

196.

V tomto ohledu je zaprvé z úvah uvedených v bodech 111 až 121 výše, jak byly analyzovány v bodech 128 až 130 a 133 až 136, zřejmé, že údaje poskytnuté žadateli v jejich žádosti o povolení obsahovaly velmi omezené množství údajů, z nichž některé VHR a sama Komise označily za nereprezentativní, pokud jde o klíčové prvky, které musí být v analýze zohledněny, aby bylo možné určit, zda je splněna první podmínka čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, tedy riziko, které představuje použití dané látky, a přiměřenost a účinnost opatření k řízení rizik.

197.

Zadruhé, z bodů 168 až 170 výše vyplývá, že v žádosti o povolení žadatelé neposkytli dostatečné údaje o existenci alternativ na úrovni jednotlivých použití, což bylo způsobeno extrémně širokým rozsahem použití, jak je definovali žadatelé, pro něž bylo požadováno povolení. To mělo za následek, že VSA nebyl schopen dospět k přesvědčivému závěru, zda existuje či neexistuje řada použití, u nichž je nahrazení oxidu chromového již skutečně možné nebo bude možné v blízké budoucnosti.

198.

V tomto ohledu uvádím, že ačkoli je pravda, jak tvrdí Komise, že žádné ustanovení hlavy VII nestanoví přesná pravidla, pokud jde o způsob, jakým musí být popsáno použití ( 52 ), pro které se žádá o povolení, v souladu se zjištěními v bodech 135 a 162 výše skutečnost, že se žádá o povolení pro velmi široce vymezená použití v rámci tzv. „upstream application“, nezbavuje žadatele o takové povolení povinnosti poskytnout úplné a nezkrácené informace, které jsou v souladu s požadavky čl. 62 odst. 4 nařízení REACH.

199.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle mého názoru je třeba vyhovět i třetí části jediného žalobního důvodu vzneseného Parlamentem.

200.

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že podle mého názoru je třeba žalobě Parlamentu vyhovět v plném rozsahu.

201.

V důsledku toho se domnívám, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno v rozsahu, v němž se týká povolení používání oxidu chromového pro použití 2, 4 a 5 a pro použití 1, pokud jde o formulaci směsi pro použití 2, 4 a 5.

202.

V případě, že Soudní dvůr zruší napadené rozhodnutí, jak jsem navrhl v předchozím bodě, Komise žádá, aby účinky tohoto rozhodnutí zůstaly zachovány do doby, než tento orgán přijme nové rozhodnutí o příslušné žádosti o povolení.

203.

Komise tvrdí, že čl. 56 odst. 1 písm. d) ve spojení s čl. 58 odst. 1 písm. c) nařízení REACH obsahuje přechodný mechanismus, podle kterého mohou žadatel o povolení a příslušní následní uživatelé nadále uvádět látku na trh a používat ji i po datu zániku, pokud je toto použití předmětem žádosti o povolení, která byla podána alespoň 18 měsíců před datem zániku a Komise dosud nepřijala rozhodnutí o žádosti o povolení.

204.

Komise tvrdí, že zrušení napadeného rozhodnutí by tak mělo za následek, že žadatelé a jejich následní uživatelé by mohli nadále uvádět látku na trh a používat ji pro požadovaná použití, dokud Komise nepřijme nové rozhodnutí, aniž by však podléhali kontrole, tedy bez různých opatření stanovených napadeným rozhodnutím, která byla výslovně zahrnuta za účelem ochrany lidského zdraví.

205.

Parlament nemá námitky proti tomuto návrhu Komise.

206.

Z vyjádření Komise vyplývá, že zamítnutí návrhu na zachování účinků napadeného rozhodnutí by zvýšilo riziko vzniku vážné újmy pro lidské zdraví. Za těchto okolností by v případě, že by Soudní dvůr napadené rozhodnutí zrušil, bylo třeba nařídit, aby účinky tohoto rozhodnutí zůstaly zachovány do doby, než Komise znovu rozhodne o příslušné žádosti o povolení podané žadateli ( 53 ).

207.

V souladu s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

208.

Vzhledem k tomu, že z výše uvedené analýzy vyplývá, že s ohledem na závěr, který jsem navrhl Soudnímu dvoru, nemá Komise ve věci úspěch, je třeba jí podle mého názoru uložit náhradu nákladů řízení v souladu s návrhem Parlamentu.

209.

Ve smyslu čl. 140 odst. 3 výše uvedeného jednacího řádu může Soudní dvůr rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou členské státy nebo unijní orgány.

210.

V souladu s tímto ustanovením musí ECHA podle mého názoru nést vlastní náklady řízení.

211.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr: