–

za Compagnie des pêches de Saint-Malo F.-H. Briardem a B. de Dreuzym, avocats, jakož i A. Bodmer,

–

za francouzskou vládu E. de Moustier a P. Dodellerem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi V. Bottkou a C. Georgieva-Kecsmar, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu rozhodnutí Komise 2005/239/ES ze dne 14. července 2004 týkajícího se některých podpor, realizovaných Francií ve prospěch producentů akvakultury a rybářů (Úř. věst. 2005, L 74, s. 49, dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi ministre de l’Agriculture et de l’Alimentation (ministr pro zemědělství a potravinářství, Francie) a Compagnie des pêches de Saint-Malo ve věci platebního výměru vydaného k vymožení podpor, jež tato společnost obdržela na základě vnitrostátních opatření, která byla předmětem sporného rozhodnutí.

3

Body 17, 18, 20, 55, 56, 98 a 99 odůvodnění sporného rozhodnutí zní následovně:

[…]

[…]

[…]

[…]“

4

Článek 3 tohoto rozhodnutí stanoví:

„Podpory přijaté Francií ve prospěch rybářů ve formě úlevy od příspěvků na sociální zabezpečení za období od 15. dubna do 15. října 2000 jsou neslučitelné se společným trhem.“

5

Podle článku 4 uvedeného rozhodnutí platí:

„1.   Francie přijme všechna nezbytná opatření, aby u [jejich] příjemců vymohla podpory stanovené v [článku 3], které jim již byly nezákonně předány k dispozici [protiprávně poskytnuty].

2.   Vymáhání se uskuteční bez prodlení v souladu s jednacím řádem národního práva, aby bylo umožněno okamžité a účinné provedení tohoto nařízení [K navrácení podpor dojde bez průtahů a postupem podle vnitrostátních právních předpisů, pokud umožňuje neprodlené a účinné provedení tohoto rozhodnutí]. Vymáhané podpory budou zahrnovat úroky počínaje datem, kdy byly dány k dispozici příjemcům a konče datem jejich navrácení [Navrácené podpory budou zahrnovat úroky za období od data, kdy byly příjemcům poskytnuty, do data jejich navrácení]. […]“

6

Článek L. 741-9 code rural et de la pêche maritime (zákoník zemědělství a mořského rybolovu), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:

„Sociální pojištění zaměstnanců v zemědělství je financováno z těchto zdrojů:

I.- U pojištění pro případ nemoci, mateřství, invalidity a úmrtí:

1° odvodem z:

2° částí výnosu z odvodů na sociální zabezpečení uvedených v článcích L. 136-1, L. 136-6, L. 136-7 a L. 136-7-1 zákoníku sociálního zabezpečení.

II.- U důchodového pojištění odvodem:

III.- U pojištění pro případ vdovství odvodem z odměn a výdělků pojištěnců, přičemž tento odvod hradí pojištěnci.“

7

Článek 4 décret du 17 juin 1938, relatif à la réorganisation et à l’unification du régime d’assurance des marins (vyhláška ze dne 17. června 1938 o reorganizaci a sjednocení systému pojištění námořníků), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:

„Účast na obecném fondu sociálního zabezpečení je závislá na placení osobního odvodu a odvodu zaměstnavatele za podmínek stanovených v článcích L.41 a L.42 code des pensions de retraite des marins (zákoník o starobních důchodech námořníků); to neplatí pro zraněné nebo nemocné námořníky, jejichž náklady nese vlastník lodi nebo obecný fond sociálního zabezpečení.

Pokud je doba zaměstnání zohledněna pouze částečně, pokud jde o starobní důchod z penzijního fondu námořníků, jsou odvody a příspěvky nadále odváděny do obecného fondu sociálního zabezpečení za celé dotčené období.“

8

V návaznosti na ropné znečištění způsobené ztroskotáním tankeru Erika v Gaskoňském zálivu dne 12. prosince 1999 a dále v návaznosti na významné škody způsobené v jižní polovině Francie silnou bouří, která nastala ve dnech 27. a 28. prosince 1999, přijala Francouzská republika systém odškodnění ve prospěch rybářů a producentů akvakultury za účelem náhrady škody, kterou následkem těchto událostí utrpěli.

9

Několik různých opatření k náhradě škody bylo původně přijato pro rybáře a producenty akvakultury z šesti francouzských departementů na pobřeží Atlantiku, které byly těmito událostmi přímo zasaženy, a sice departementy od Finistère po Gironde.

10

Dvěma oběžníky ze dnů 15. dubna a 13. července 2000 přijala Francouzská republika několik doplňkových opatření spočívajících zejména v tom, že všem podnikům v předmětném odvětví byla poskytnuta 50% úleva z odvodů na sociální zabezpečení v období od 15. dubna do 15. července 2000 pro producenty akvakultury a v období od 15. dubna do 15. října 2000 pro rybáře. Tato úleva se týkala jak zaměstnavatelských, tak zaměstnaneckých odvodů a vztahovala se na všechny rybáře a producenty akvakultury v metropolitní Francii a v zámořských departementech.

11

Francouzské orgány ihned přistoupily k provedení těchto různých opatření, která byla oznámena Komisi až dopisem ze dne 21. června 2000.

12

Ve sporném rozhodnutí Komise kvalifikovala část těchto opatření, zejména část týkající se úlev z odvodů na sociální zabezpečení rybářů, jako státní podpory neslučitelné se společným trhem a nařídila okamžité navrácení částek ve výši těchto úlev. Ani Francouzská republika, ani žádný z příjemců předmětných opatření nezpochybnili legalitu tohoto rozhodnutí žalobou na neplatnost podle článku 263 SFEU.

13

Po přijetí uvedeného rozhodnutí došlo k několika výměnám korespondence mezi Komisí a francouzskými orgány, přičemž tyto orgány nejprve vyzvaly Komisi, aby přehodnotila své stanovisko, a poté Komisi sdělily, že podle studie týkající se podniků, od kterých bylo třeba sporné podpory získat zpět, se jevilo, že některé z těchto podniků zanikly, zatímco jiné se potýkaly se značnými ekonomickými problémy.

14

Vzhledem k tomu, že podle Komise Francouzská republika sporné rozhodnutí neprovedla, podala Komise dne 23. prosince 2009 k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti státem, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. října 2011, Komise v. Francie (C‑549/09, nezveřejněný, EU:C:2011:672).

15

Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že neprovedením sporného rozhodnutí ve stanovené lhůtě Francouzská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývaly z čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU a článku 4 tohoto rozhodnutí. Kromě toho v odpovědi na argument Francouzské republiky citovaný v bodě 23 uvedeného rozsudku, podle něhož „jelikož částky ve výši úlev na zaměstnaneckých odvodech podniky platily příslušným orgánům za zaměstnance, nebyly podniky povinny tyto částky vrátit“, Soudní dvůr v bodech 42 a 43 téhož rozsudku uvedl, že tento argument ve skutečnosti zpochybňuje posouzení provedené Komisí ve sporném rozhodnutí, podle něhož měla úleva na zaměstnavatelských i zaměstnaneckých odvodech na sociální zabezpečení povahu „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a že Soudnímu dvoru nepřísluší se v rámci řízení o takové žalobě pro nesplnění povinnosti vyjadřovat k legalitě tohoto rozhodnutí.

16

Po vyhlášení rozsudku ze dne 20. října 2011, Komise v. Francie (C‑549/09, nezveřejněný, EU:C:2011:672), požádala Komise dopisem ze dne 20. prosince 2012 Francouzskou republiku o opětovné zahájení řízení o navrácení předmětných podpor od podniků, které byly jejich příjemci, aby získala zpět rovněž částky ve výši úlev na zaměstnaneckých odvodech, což Francouzská republika vzala na vědomí dopisem ze dne 7. února 2013.

17

Na základě této žádosti vydal directeur régional des finances publiques de Bretagne (regionální ředitel veřejných financí v Bretani, Francie) dne 22. února 2013 vůči společnosti Compagnie des pêches de Saint-Malo platební výměr v částce ve výši úlevy na zaměstnaneckých odvodech, z níž měla tato společnost údajně prospěch v období od 15. dubna do 15. října 2000, a sice 84550,08 eura spolu s úroky z prodlení.

18

Tato společnost tento platební výběr napadla u tribunal administratif de Rennes (správní soud v Rennes, Francie), který jej zrušil rozsudkem ze dne 25. června 2015. Odvolání, které podal ministre de l’Environnement, de l’Énergie et de la Mer, chargé des relations internationales sur le climat (ministr životního prostředí, energetiky a námořních záležitostí pověřený mezinárodními vztahy v otázkách klimatu, Francie), bylo zamítnuto rozsudkem cour administrative d’appel de Nantes (odvolací správní soud v Nantes, Francie) ze dne 14. dubna 2017. Proti tomuto rozsudku podal ministre de l’Agriculture et de l’Alimentation (ministr pro zemědělství a potravinářství, Francie) dne 14. června 2017 ke Conseil d’État (Státní rada, Francie) kasační opravný prostředek, v jehož rámci zejména tvrdil, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že z osvobození od dotčených zaměstnaneckých odvodů neměly prospěch rybářské podniky, přestože bylo Komisí kvalifikováno jako státní podpora neslučitelná se společným trhem, a dále zkreslil písemnosti obsažené ve spise, jež mu byly předloženy, když podle tohoto soudu z dokazování vyplynulo, že snížení zaměstnaneckých odvodů automaticky vedlo k navýšení čisté mzdy vyplacené dotyčným zaměstnancům.

19

Z údajů uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že Conseil d’État (Státní rada) poté, co odmítla první důvody vznesené společností Compagnie des pêches de Saint-Malo – které v podstatě vycházely z toho, že je sporný platební výměr v rozporu s požadavky na odůvodnění vyplývajícími z unijního práva, jakož i se zásadou ochrany legitimního očekávání, právní jistoty a dodržení přiměřené lhůty – zamítla návrh této společnosti směřující k tomu, aby byla Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU předložena předběžná otázka na platnost sporného rozhodnutí. Na základě rozsudků ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf (C‑188/92, EU:C:1994:90), ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise (C‑15/98 a C‑105/99, EU:C:2000:570), a ze dne 25. července 2018, Georgsmarienhütte a další (C‑135/16, EU:C:2018:582), měl totiž předkládající soud za to, že uvedená společnost byla jakožto skutečný příjemce individuálních podpor poskytnutých na základě režimu podpor, jejichž navrácení Komise nařídila, sporným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčena ve smyslu článku 263 SFEU, a protože toto rozhodnutí nenapadla u Soudního dvora žalobou na neplatnost, nemohla jeho legalitu zpochybňovat v rámci sporného řízení vedeného proti opatřením, jež byly vnitrostátními orgány přijaty za účelem provedení tohoto rozhodnutí.

20

Pokud jde o poslední důvod vznesený společností Compagnie des pêches de Saint-Malo, který v podstatě vycházel z toho, že sporné rozhodnutí vyžaduje pouze navrácení částek ve výši úlev na zaměstnavatelských odvodech, a nikoli částek vztahujících se k odvodům zaměstnaneckým, jelikož posledně uvedené částky musí být získány zpět od zaměstnanců rybářských podniků, kteří z nich měli jako jediní skutečnou výhodu, Conseil d’État (Státní rada) nejprve uvedla, že ačkoliv se v bodě 18 odůvodnění sporného rozhodnutí, jenž obsahuje popis předmětných vnitrostátních opatření, uvádí, že se dotčená úleva týkala zaměstnavatelských a zaměstnaneckých odvodů, ve zbytku tohoto rozhodnutí se hovoří pouze o „příspěvcích na sociální zabezpečení“ bez výslovného upřesnění, zda se úlevy na odvodech, jejichž navrácení bylo nařízeno, vztahovaly rovněž na zaměstnanecké odvody. Conseil d’État (Státní rada) mimoto uvedla, že podle vnitrostátních ustanovení citovaných v bodech 6 a 7 tohoto rozsudku jsou zaměstnavatelské příspěvky placené do systému pro zaměstnance v zemědělství a do systému pro námořníky hrazeny rybářskými podniky jakožto zaměstnavateli, zatímco zaměstnanecké odvody jsou hrazeny samotnými zaměstnanci. Posledně uvedené odvody totiž nejdou k tíži rybářských podniků, ale tyto podniky je pouze srážejí z odměn svých zaměstnanců na každé výplatní pásce. Úlevy na zaměstnaneckých odvodech se tak přenáší na zaměstnance, kteří z nich mají přímý prospěch, jelikož pobírají čistou mzdu navýšenou o částku ve výši úlev na těchto odvodech.

21

Podle Conseil d’État (Státní rada) závisí odpověď na posledně uvedený důvod uplatněný společností Compagnie des pêches de Saint-Malo na tom, zda musí být sporné rozhodnutí vykládáno v tom smyslu, že prohlašuje za neslučitelné se společným trhem pouze úlevy na zaměstnavatelských odvodech, neboť z úlev na zaměstnaneckých odvodech nemají prospěch přímo rybářské podniky, a tyto úlevy proto nemohou spadat do působnosti článku 107 SFEU, anebo naopak v tom smyslu, že se toto prohlášení o neslučitelnosti vztahuje rovněž na posledně uvedený druh úlev. Kdyby byl upřednostněn druhý z těchto možných výkladů, vyvstala by mimo jiné otázka, zda musí být rybářské podniky, pod které spadají zaměstnanci, kteří měli prospěch z úlev na zaměstnaneckých odvodech, považovány za podniky, které z těchto úlev měly prospěch v jejich celku, anebo jen v jejich části. V posledně uvedeném případě si předkládající soud klade otázku ohledně způsobu, jakým má být výše této části úlev stanovena. Kromě toho by vyvstala otázka, zda je členský stát, kterému byl příkaz k navrácení podpory určen, povinen nařídit, aby dotyční zaměstnanci vrátili část podpory, která jim byla poskytnuta.

22

Za těchto podmínek se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23

Na základě rozsudků ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf (C‑188/92, EU:C:1994:90), a ze dne 25. července 2018, Georgsmarienhütte a další (C‑135/16, EU:C:2018:582), Komise primárně namítá nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Domnívá se, že ačkoliv byly obě otázky položené Conseil d’État (Státní rada) formulovány jako otázky týkající se výkladu, ve skutečnosti je jejich cílem zpochybnit platnost sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž byla úleva na zaměstnaneckých odvodech dotčená ve věci v původním řízení kvalifikována jako státní podpora neslučitelná se společným trhem a v němž bylo nařízeno navrácení částek ve výši těchto úlev. Toto nahlížení na předběžné otázky je podle Komise potvrzeno jak účelem a samotným smyslem takto formulovaných otázek, tak souvislostmi, za nichž byly položeny, a sice v řízení o kasačním opravném prostředku u vnitrostátního soudu, v jehož rámci žalovaná v původním řízení zpochybnila platnost tohoto rozhodnutí.

24

Podle Komise by restriktivní výklad sporného rozhodnutí – podle něhož by se žádost o navrácení týkala pouze částek ve výši úlev na zaměstnavatelských odvodech, a nikoli úlev na odvodech zaměstnaneckých – v podstatě vedl k tomu, že by společnost Compagnie des pêches de Saint-Malo dostala možnost zpochybnit legalitu tohoto rozhodnutí prostřednictvím předběžné otázky týkající se údajně výkladu uvedeného rozhodnutí. Takovou možnost přitom vylučuje judikatura Soudního dvora uvedená v předchozím bodě tohoto rozsudku, jelikož tato společnost nepodala proti uvedenému rozhodnutí žalobu na neplatnost na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, přestože by byla jakožto příjemce státních podpor prohlášených za neslučitelné se společným trhem „bez jakékoliv pochybnosti oprávněna“ toto rozhodnutí napadnout. Vzhledem k tomu, že uvedená společnost tohoto procesního prostředku ve stanovené lhůtě nevyužila, nemůže podle Komise zpochybnit platnost téhož rozhodnutí v rámci žaloby směřující proti vnitrostátním opatřením přijatým k provedení tohoto rozhodnutí.

25

V tomto ohledu je třeba na prvním místě uvést, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 22 svého stanoviska, že bez ohledu na smysl první otázky položené předkládajícím soudem obsahuje druhá otázka jednoznačně žádost o výklad. I když okolnost, že společnost Compagnie des pêches de Saint-Malo nezpochybnila legalitu sporného rozhodnutí prostřednictvím žaloby na neplatnost, může mít případně vliv na přípustnost první otázky, tato okolnost každopádně nemůže mít za následek nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v plném rozsahu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. února 2011, Bolton Alimentari, C‑494/09, EU:C:2011:87, bod 21).

26

Pokud jde na druhém místě o přípustnost první otázky, je třeba konstatovat, že i když měl předkládající soud patrně v úmyslu omezit se na žádost o výklad, aby zjistil, zda se příkaz k navrácení podpory vydaný Komisí ve sporném rozhodnutí týká nikoli pouze částek ve výši úlev na zaměstnavatelských odvodech, ale rovněž částek ve výši úlev na odvodech zaměstnaneckých, ze samotného znění této otázky rovněž vyplývá, že se předkládající soud táže Soudního dvora na posouzení učiněné Komisí ve sporném rozhodnutí, podle něhož měla úleva na zaměstnaneckých odvodech povahu „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Je tudíž třeba mít za to, že předkládající soud implicitně vznáší otázku týkající se posouzení platnosti tohoto rozhodnutí.

27

V tomto ohledu je třeba uvést, že v souladu s rozdělením funkcí mezi vnitrostátní soudy a Soudní dvůr při uplatňování článku 267 SFEU sice přísluší vnitrostátním soudům, aby rozhodly o relevanci položených otázek, avšak pouze Soudnímu dvoru přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem vytěžil ty prvky unijního práva, které s přihlédnutím k předmětu sporu vyžadují výklad nebo posouzení platnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 1980, Roquette Frères, 145/79, EU:C:1980:234, bod 7).

28

Jak uvedl generální advokát v bodech 25 až 31 svého stanoviska, z judikatury vyplývá, že pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem o platnosti unijního aktu nebo také okolnost, že taková otázka byla vznesena ve sporu v původním řízení, představují prvky, které Soudní dvůr zohledňuje při posouzení, zda je třeba i bez návrhu vznést otázku týkající se platnosti aktu, ohledně něhož předkládající soud formálně žádá pouze o výklad (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. prosince 1989, Paris, C‑204/88, EU:C:1989:643, bod 8; ze dne 11. června 2009, Hans & Christophorus Oymanns, C‑300/07, EU:C:2009:358, body 46 a 47; ze dne 6. října 2015, Schrems, C‑362/14, EU:C:2015:650, bod 67, jakož i ze dne 16. července 2020, Facebook Ireland a Schrems, C‑311/18, EU:C:2020:559, body 159 až 161).

29

V projednávaném případě je přitom třeba konstatovat, že na jedné straně z předkládacího rozhodnutí a ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že společnost Compagnie des pêches de Saint-Malo v žalobě podané k vnitrostátnímu soudu prvního stupně přímo zpochybnila platnost sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž kvalifikovalo úlevu na dotčených zaměstnaneckých odvodech jako státní podporu neslučitelnou se společným trhem. Na druhé straně, jak bylo uvedeno v bodech 20 a 21 tohoto rozsudku, tento soud vyjádřil vlastní pochybnosti o platnosti sporného rozhodnutí, když zdůraznil, že jelikož z úlevy na těchto zaměstnaneckých odvodech neměly přímý prospěch rybářské podniky, nemohla tato úleva spadat do působnosti článku 107 SFEU.

30

Ačkoli se předběžné otázky formálně týkají výkladu sporného rozhodnutí, je proto třeba za účelem poskytnutí úplné odpovědi předkládajícímu soudu zkoumat rovněž platnost tohoto rozhodnutí.

31

Jak nicméně vyplývá z judikatury Soudního dvora, otázka týkající se platnosti nemůže být vznesena bez návrhu tehdy, kdy by žalovaná v původním řízení bývala byla bez jakékoli pochybnosti oprávněna domáhat se zrušení sporného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, EU:C:2007:434, bod 56; ze dne 8. července 2010, Afton Chemical, C‑343/09, EU:C:2010:419, body 19 až 25, jakož i ze dne 25. července 2018, Georgsmarienhütte a další, C‑135/16, EU:C:2018:582, bod 37).

32

V tomto ohledu je přitom třeba mít v projednávaném případě za to, že v okamžiku, kdy společnost Compagnie des pêches de Saint-Malo mohla sporné rozhodnutí napadnout prostřednictvím žaloby ke Tribunálu na základě článku 263 SFEU, nebylo jisté, že měla právní zájem na popření té části tohoto rozhodnutí, která se týkala zaměstnaneckých odvodů, a to zejména proto – jak vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici – že tyto odvody nešly k tíži rybářských podniků jakožto zaměstnavatelů, ale šly k tíži zaměstnanců, přičemž skutečný prospěch z úlev na uvedených odvodech měli tito zaměstnanci.

33

Dále vzhledem k tomu, že společnost Compagnie des pêches de Saint-Malo byla řádně informována o tom, že se příkaz k navrácení podpory vydaný Komisí týkal rovněž částek ve výši úlev na zaměstnaneckých odvodech, až po vynesení rozsudku ze dne 20. října 2011, Komise v. Francie (C‑549/09, nezveřejněný, EU:C:2011:672), – jak bylo zdůrazněno v bodech 16 a 17 tohoto rozsudku – tato společnost se mohla před uplynutím lhůty k podání žaloby stanovené v článku 263 SFEU domnívat, že neměla právní zájem na popření sporného rozhodnutí, aby zabránila navrácení těchto částek. Není mimoto vyloučeno, že kdyby tato společnost proti tomuto rozhodnutí žalobu podala, Tribunál by z těchto důvodů, jakož i z důvodů uvedených generálním advokátem v bodě 49 jeho stanoviska, bez návrhu vznesl otázku neexistence právního zájmu uvedené společnosti na podání žaloby.

34

Je přitom třeba v tomto ohledu připomenout, že podle ustálené judikatury je právní zájem na podání žaloby, který musí být vzniklý a trvající, rovněž podmínkou přípustnosti žaloby podané na základě článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, ACEA v. Komise, C‑319/09 P, nezveřejněný, EU:C:2011:857, bod 67 a citovaná judikatura), přičemž jeho neexistence je důvodem nepřípustnosti žaloby z důvodu nedostatku nepominutelných podmínek řízení, který může Soudní dvůr vznést i bez návrhu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 7. října 1987, d. M. v. Rada a HSV, 108/86, EU:C:1987:426, bod 10).

35

S ohledem na tyto skutečnosti je třeba mít za to, že není zjevné, že by žaloba na neplatnost podaná žalovanou v původním řízení bývala byla přípustná.

36

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je jako celek přípustná.

37

Úvodem je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 42 rozsudku ze dne 20. října 2011, Komise v. Francie (C‑549/09, nezveřejněný, EU:C:2011:672), Komise ve sporném rozhodnutí kvalifikovala jako „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU úlevu jak na zaměstnavatelských, tak na zaměstnaneckých odvodech na sociální zabezpečení. I když totiž Komise v článku 3 tohoto rozhodnutí odkázala pouze na úlevy od příspěvků na sociální zabezpečení, z bodů 18 a 20 odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že pojem „příspěvky na sociální zabezpečení“ zahrnoval jak zaměstnavatelské odvody, tak zaměstnanecké odvody.

38

Podle ustálené judikatury se pro kvalifikaci určitého opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí poskytovat příjemci selektivní výhodu. Začtvrté musí nebo může narušovat hospodářskou soutěž (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 29. července 2019, Azienda Napoletana Mobilità, C‑659/17, EU:C:2019:633, bod 20 a citovaná judikatura).

39

Pokud jde o podmínku, podle níž musí opatření dotčené ve věci v původním řízení poskytovat příjemci výhodu, z rovněž ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že se za podpory považují zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce za obvyklých tržních podmínek nezískal (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, EU:C:2003:415, body 83 a 84, jakož i citovaná judikatura).

40

Je třeba rovněž připomenout, že pojem „podpora“ zahrnuje různé formy výhod poskytnutých veřejnými orgány, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku. Částečné snížení nákladů na sociální zabezpečení, jež připadá na podniky určitého průmyslového odvětví, tak představuje podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU za předpokladu, že je toto opatření určeno k částečnému osvobození těchto podniků od peněžitých nákladů vyplývajících z běžného uplatnění obecného systému sociálního zabezpečení, aniž je toto osvobození odůvodněno povahou nebo strukturou tohoto systému (rozsudek ze dne 5. října 1999, Francie v. Komise, C‑251/97, EU:C:1999:480, body 35 a 36, jakož i citovaná judikatura).

41

Soudní dvůr mimoto zdůraznil, že sociální povaha těchto státních zásahů nepostačuje k tomu, aby tyto zásahy nebyly bez dalšího kvalifikovány jako „podpory“ ve smyslu článku 107 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 1999, Francie v. Komise, C‑251/97, EU:C:1999:480, bod 37 a citovaná judikatura), jelikož první odstavec tohoto článku nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2011, ComitatoVenezia vuole vivere a další v. Komise, C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P, EU:C:2011:368, bod 94, jakož i citovaná judikatura).

42

Pokud jde v projednávaném případě o úlevy na zaměstnaneckých odvodech, které Francouzská republika přiznala rybářům v období od 15. dubna do 15. října 2000, je nesporné, že tyto odvody nejdou k tíži rybářských podniků jakožto zaměstnavatelů, ale jdou k tíži zaměstnanců, přičemž skutečný prospěch z uvedených úlev měli tito zaměstnanci. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že na základě použitelných vnitrostátních ustanovení, jejichž obsah byl citován v bodech 6 a 7 tohoto rozsudku, jsou uvedené podniky jakožto zaměstnavatelé pouze povinny uvedené odvody srazit z odměn svých zaměstnanců na každé výplatní pásce, aby je mohly odvést příslušným orgánům sociálního zabezpečení.

43

Částky, které takový rybářský podnik, jako je žalovaná v původním řízení, strhává z výplat svých zaměstnanců z titulu zaměstnaneckých odvodů, musí přesně odpovídat částkám, které jménem svých zaměstnanců odvede orgánům sociálního zabezpečení. V rozsahu, v němž rybářské podniky zastávají funkci pouhého prostředníka mezi svými zaměstnanci a těmito orgány sociálního zabezpečení, a v němž je tedy opatření spočívající v úlevě na zaměstnaneckých odvodech dotčené ve věci v původním řízení z hlediska těchto podniků neutrální, je třeba mít za to, že se toto opatření netýká nákladů, jež zatěžují rozpočet těchto podniků (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 22. října 2015, Komise v. Řecko, C‑530/14 P, nezveřejněný, EU:C:2015:727, body 32 až 34).

44

Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 69 svého stanoviska, je třeba mít za to, že z povinnosti uhradit příslušným orgánům částky ve výši zaměstnaneckých odvodů jako takové nelze dovodit, že úleva na týchž odvodech poskytuje dotčeným podnikům přímou výhodu v rozsahu, který odpovídá výši této úlevy.

45

Tyto úvahy nejsou zpochybněny odkazem francouzské vlády a Komise na rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity (C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990), jelikož na rozdíl od projednávané věci – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 68 a 71 až 74 svého stanoviska – opatření dotčená ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, byla Soudním dvorem považována za opatření, která měla dopad na rozpočet těchto leteckých společností.

46

Uvedené úvahy jsou naproti tomu podpořeny okolností, že opatření spočívající v úlevě na zaměstnaneckých odvodech dotčené ve věci v původním řízení bylo určeno pouze zaměstnancům rybářských podniků, kteří z něho měli jako jediní skutečný prospěch, jelikož toto opatření v podstatě znamenalo, že byla těmto podnikům uložena povinnost navýšit čistou mzdu jejich zaměstnanců v poměru k osvobození od zaměstnaneckých odvodů, které každý z těchto zaměstnanců obvykle platil.

47

Je přitom třeba uvést – podobně jako to učinil generální advokát v bodě 64 svého stanoviska – že okolnost, že úleva na zaměstnaneckých odvodech přímo zvýhodňuje zaměstnance dotyčných podniků, a nikoli tyto podniky jako takové, nevylučuje, aby podpora, z níž mají přímý prospěch zaměstnanci podniku, mohla představovat nepřímou podporu ve prospěch tohoto podniku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. července 2011, Mediaset v. Komise, C‑403/10 P, nezveřejněný, EU:C:2011:533, bod 81).

48

V tomto ohledu však stačí uvést, že ani sporné rozhodnutí, ani spis, který má Soudní dvůr k dispozici, neobsahují údaje, které by nasvědčovaly tomu, že dotyčné podniky měly ze státní podpory nepřímý prospěch. Ze sporného rozhodnutí, zejména z bodu 55 jeho odůvodnění, mimoto jednoznačně vyplývá, že výhoda, kterou v daném případě Komise namítala, měla pro tyto podniky představovat nikoli prospěch nepřímý, ale přímý.

49

Je přitom třeba mít za to, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když v bodě 55 odůvodnění sporného rozhodnutí tvrdila, že úlevy na odvodech na sociálním zabezpečení byly v celém rozsahu opatřeními, která rybářským podnikům poskytla výhodu v tom smyslu, že tyto podniky byly zproštěny určitých nákladů, které by měly běžně nést.

50

Toto nesprávné posouzení postačuje k tomu, aby mohla být konstatována neplatnost sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž byla úleva na zaměstnaneckých odvodech dotčená ve věci v původním řízení kvalifikována jako státní podpora neslučitelná se společným trhem, přestože není splněna podmínka existence výhody poskytnuté podniku, která je pro tuto kvalifikaci nezbytná na základě judikatury citované v bodech 38 a 39 tohoto rozsudku.

51

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí je neplatné v rozsahu, v němž kvalifikuje úlevu na zaměstnaneckých odvodech přiznanou Francouzskou republikou rybářům v období od 15. dubna do 15. října 2000 jako státní podporu neslučitelnou se společným trhem.

52

Vzhledem k tomu, že toto konstatování neplatnosti činí nadbytečnou odpověď na obě otázky týkající se výkladu sporného rozhodnutí položené předkládajícím soudem, není namístě na tyto otázky odpovídat.

53

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Rozhodnutí Komise 2005/239/ES ze dne 14. července 2004 týkající se některých podpor, realizovaných Francií ve prospěch producentů akvakultury a rybářů je neplatné v rozsahu, v němž kvalifikuje úlevu na zaměstnaneckých odvodech přiznanou Francouzskou republikou rybářům v období od 15. dubna do 15. října 2000 jako státní podporu neslučitelnou se společným trhem.