–

za Georgsmarienhütte GmbH, Stahlwerk Bous GmbH, Schmiedag GmbH a Harz Guss Zorge GmbH H. Höflerem a H. Fischer, Rechtsanwälte,

–

za německou vládu T. Henzem a R. Kanitzem, jako zmocněnci, ve spolupráci s T. Lübbigem, Rechtsanwalt,

–

za Evropskou komisi T. Maxian Ruschem, jakož i K. Herrmann, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti rozhodnutí Komise (EU) 2015/1585 ze dne 25. listopadu 2014 o režimu podpory SA.33995 (2013/C) (ex 2013/NN) [který zavedlo Německo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů a uživatelů s vysokou spotřebou energie] (Úř. věst. 2015, L 250, s. 122, dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi čtyřmi společnostmi skupiny Georgsmarienhütte, a sice společnostmi Georgsmarienhütte GmbH, Stahlwerk Bous GmbH, Schmiedag GmbH a Harz Guss Zorge GmbH na jedné straně, a Bundesrepublik Deutschland (Spolková republika Německo) na straně druhé, ve věci navrácení, v důsledku přijetí sporného rozhodnutí, protiprávní podpory prohlášené za neslučitelnou s vnitřním trhem, která byla poskytnuta těmto společnostem.

3

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Gesetz zur Neuregelung des Rechtsrahmens für die Förderung der Stromerzeugung aus erneuerbaren Energien (zákon k nové úpravě právního rámce podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů) (BGBl. 2011 I, s. 1634, dále jen „EEG z roku 2012“), stanoví v podstatě mechanismus náhrady nákladů spojených s elektřinou z obnovitelných zdrojů na spolkové úrovni. Tento mechanismus spočívá zejména na příplatku (dále jen „příplatek EEG“), jenž představuje náklad, který dodavatelé elektřiny v zásadě přenášejí na kupující a konečné spotřebitele elektřiny.

4

EEG z roku 2012 umožňuje v rámci režimu zvláštního vyrovnání na základě výjimky pro podniky s vysokou spotřebou energie, které jsou spotřebiteli velkého množství elektrické energie (dále jen „EEI“), omezit příplatek EEG na základě jeho článků 40, 41 a 43. Účelem tohoto omezení je omezit energetické náklady těchto podniků, a zachovat tak jejich mezinárodní konkurenceschopnost.

5

EEG z roku 2012 v článku 40 stanoví, že příplatek se na žádost podanou Bundesamt für Wirtschaft und Ausfuhrkontrolle (Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu, dále jen „BAFA“) omezí.

6

Žalobkyněmi v původním řízení jsou čtyři společnosti, které náležejí ke skupině Georgsmarienhütte. Jejich činnosti spočívají ve výrobě oceli, slévárenství, jakož i zpracování oceli a v letech 2013 a 2014 měly prospěch z omezení příplatku EEG, které jim bylo přiznáno rozhodnutími BAFA.

7

Tato rozhodnutí o omezení příplatku však byla pro část dotčených částek rozhodnutími ze dne 25. listopadu 2014 (dále jen „rozhodnutí o částečném zrušení“) zrušena se zpětnou účinností. BAFA zamítl také stížnosti, které žalobkyně v původním řízení podaly proti těmto rozhodnutím o částečném zrušení.

8

Rozhodnutí o částečném zrušení byla přijata za účelem výkonu sporného rozhodnutí, kterým Evropská komise prohlásila, že zejména režim zvláštního vyrovnání ve prospěch EEI představuje protiprávní státní podporu a Spolkové republice Německo uložila, aby podporu neslučitelnou s vnitřním trhem získala zpět od jejích příjemců.

9

Komise ve sporném rozhodnutí konkrétněji konstatovala, že podpora spočívající ve snížení příplatku EEG ve prospěch EEI je s vnitřním trhem slučitelná v případě, že spadá do jedné ze čtyř kategorií uvedených v čl. 3 odst. 1 tohoto rozhodnutí. Podle čl. 3 odst. 2 uvedeného rozhodnutí není podpora, která nespadá do jedné z kategorií uvedených v tomto čl. 3 odst. 1, slučitelná s vnitřním trhem, a Spolková republika Německo je podle článků 6 a 7 tohoto rozhodnutí tedy povinná získat neslučitelnou podporu od příjemců zpět postupem stanoveným v příloze III sporného rozhodnutí.

10

Žalobkyně v původním řízení podaly u Verwaltungsgericht Frankfurt am Main (správní soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) žalobu směřující zejména proti rozhodnutím o částečném zrušení.

11

Uvedené žalobkyně vyjádřily před tímto soudem pochybnosti týkající se Komisí provedené kvalifikace podpory, spočívající v omezení příplatku EEG, jako „státní podpory“ ve smyslu článku 107 SFEU. Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Frankfurt am Main (správní soud ve Frankfurtu nad Mohanem) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je [sporné] rozhodnutí v rozporu se Smlouvu [o FEU] v rozsahu, v němž Komise považuje omezení příplatku EEG za státní podporu ve smyslu článku 107 SFEU?“

12

Ve věci v původním řízení je v podstatě zpochybňována platnost sporného rozhodnutí, co se týče kvalifikace omezení příspěvku EEG v tomto rozhodnutí jako „státní podpory“ ve smyslu článku 107 SFEU.

13

Komise, opírajíc se o rozsudek ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf (C‑188/92, EU:C:1994:90), tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná z důvodu, že žalobkyně v původním řízení nepodaly proti spornému rozhodnutí žalobu na neplatnost u Tribunálu Evropské unie.

14

Je třeba připomenout, že Soudní dvůr v bodě 17 tohoto rozsudku, vydaného ve věci, která je podobná věci v původním řízení, v podstatě rozhodl, že zejména s ohledem na úvahy týkající se právní jistoty je vyloučeno, aby příjemce státní podpory, která je předmětem rozhodnutí Komise přímo určeného jen členskému státu, z něhož pochází tento příjemce podpory, který mohl toto rozhodnutí bezpochyby napadnout na základě článku 263 SFEU a nechal uplynout lhůtu kogentně stanovenou v šestém pododstavci tohoto ustanovení, mohl účelně zpochybnit legalitu uvedeného rozhodnutí před vnitrostátními soudy v rámci žaloby směřující proti vnitrostátním opatřením přijatým k výkonu tohoto rozhodnutí (viz rovněž rozsudky ze dne 15. února 2001, Nachi Europe, C‑239/99, EU:C:2001:101, bod 30, a ze dne 5. března 2015, Banco Privado Português a Massa Insolvente do Banco Privado Português, C‑667/13, EU:C:2015:151, bod 28).

15

Konkrétně měl Soudní dvůr za to, že v takovém případě by přijetí opačného řešení znamenalo přiznat příjemci podpory možnost, aby obešel konečnou povahu, která se na základě zásady právní jistoty musí pojit s rozhodnutím po uplynutí lhůt k podání opravných prostředků (rozsudky ze dne 15. února 2001, Nachi Europe, C‑239/99, EU:C:2001:101, bod 30, a ze dne 5. března 2015, Banco Privado Português a Massa Insolvente do Banco Privado Português, C‑667/13, EU:C:2015:151, bod 28, jakož i citovaná judikatura).

16

Nicméně vyloučení připomenuté v bodě 14 tohoto rozsudku je odůvodněné rovněž v případě, kdy se příjemce podpory dovolává u vnitrostátního soudu neplatnosti rozhodnutí Komise před uplynutím lhůty k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU.

17

Možnost právního subjektu dovolávat se v rámci žaloby podané u vnitrostátního soudu neplatnosti ustanovení obsažených v unijním aktu, který je základem pro přijetí vnitrostátního rozhodnutí v jeho neprospěch, tak předpokládá, že rovněž podal na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU žalobu na neplatnost proti tomuto unijnímu aktu ve stanovené lhůtě, nebo že tak neučinil z důvodu, že bezpochyby nemá právo podat takovou žalobu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. června 2010, E a F, C‑550/09, EU:C:2010:382, body 46 a 48; ze dne 17. února 2011, Bolton Alimentari, C‑494/09, EU:C:2011:87, body 22 a 23, jakož i ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 67 a citovaná judikatura).

18

Jestliže právní subjekt, který má v úmyslu napadnout unijní akt, má tedy bezpochyby aktivní legitimaci na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, je povinen využít právní prostředek stanovený v tomto ustanovení podáním žaloby k Tribunálu.

19

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 40 až 44 svého stanoviska, žaloba na neplatnost, která je spojená s možností podat kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Tribunálu, nabízí totiž zvláště vhodný procesní rámec pro bližší a kontradiktorní zkoumání otázek jak skutkové, tak právní povahy, zejména v takových technických a složitých oblastech, jako je oblast státních podpor, jak vyplývá z třetího bodu odůvodnění rozhodnutí Rady 88/591/ESUO, EHS, Euratom, ze dne 24. října 1988, o zřízení Soudu prvního stupně Evropských společenství (Úř. věst. 1988, L 319, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 181).

20

Nicméně je třeba upřesnit, že takovým konstatováním není dotčena role, kterou má žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v soudním systému Unie.

21

Řízení o předběžné otázce stanovené v článku 267 SFEU totiž zavádí přímou spolupráci mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, v rámci níž se vnitrostátní soudy úzce podílejí na správném použití a jednotném výkladu unijního práva, jakož i ochraně práv přiznaných tímto právním řádem jednotlivcům (posudek 1/09 ze dne 8. března 2011, EU:C:2011:123, bod 84).

22

Z toho vyplývá, že nutnost pro fyzickou nebo právnickou osobu podat za účelem zpochybnění legality unijního aktu žalobu na neplatnost na základě článku 263 SFEU, má-li tato osoba bezpochyby aktivní legitimaci ve smyslu čtvrtého pododstavce tohoto článku, nemá dopad na možnost, která se uvedené osobě nabízí, napadnout legalitu vnitrostátních aktů k provedení tohoto unijního aktu u příslušných vnitrostátních soudů.

23

Ostatně již bylo rozhodnuto, že nelze mít ohledně příjemce státní podpory, který podal u Tribunálu ve lhůtě stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU žalobu na neplatnost proti rozhodnutí Komise, kterým je tato podpora prohlášena za neslučitelnou s vnitřním trhem, za to, že jeho cílem bylo obejít konečnou povahu pojící se s tímto rozhodnutím z důvodu, že zpochybňuje také jeho platnost před předkládajícím soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Banco Privado Português a Massa Insolvente do Banco Privado Português, C‑667/13, EU:C:2015:151, bod 29).

24

Ještě je nutné připomenout, že pokud řešení sporu probíhajícího před vnitrostátním soudem závisí na platnosti rozhodnutí Komise, pak z povinnosti loajální spolupráce vyplývá, že by vnitrostátní soud měl, aby se vyhnul tomu, že přijme rozhodnutí odporující rozhodnutí Komise, přerušit řízení do doby, než unijní soudy vydají konečné rozhodnutí o žalobě na neplatnost, ledaže se domnívá, že za okolností projednávaného případu je důvodné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se platnosti rozhodnutí Komise (rozsudek ze dne 14. prosince 2000, Masterfoods a HB, C‑344/98, EU:C:2000:689, bod 57).

25

Je třeba rovněž uvést, že z důvodů uvedených v bodě 19 tohoto rozsudku může zásada řádného výkonu spravedlnosti v případě současného předložení věci Tribunálu v rámci žaloby na neplatnost a Soudnímu dvoru v rámci řízení o předběžné otázce týkající se platnosti odůvodnit rozhodnutí Soudního dvora uplatnit, považuje-li to za vhodné, čl. 54 třetí pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie za účelem přerušení řízení vedeného před ním ve prospěch řízení zahájeného u Tribunálu.

26

S přihlédnutím k úvahám obsaženým v bodech 14 až 19 tohoto rozsudku je tudíž ve věci v původním řízení třeba zkoumat otázku, zda žalobkyně v původním řízení měly bezpochyby aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost sporného rozhodnutí u Tribunálu na základě článku 263 SFEU (v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. března 2017, A a další, C‑158/14, EU:C:2017:202, body 66 a 67, jakož i citovaná judikatura), a to nezávisle na otázce, zda uvedené žalobkyně podaly svou žalobu u vnitrostátních soudů před uplynutím lhůty k podání žaloby u Tribunálu.

27

V tomto ohledu z čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU vyplývá, že fyzická nebo právnická osoba může podat žalobu proti rozhodnutí, které je určeno jiné osobě, pouze tehdy, dotýká-li se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně.

28

V projednávané věci článek 10 sporného rozhodnutí výslovně stanoví, že uvedené rozhodnutí je určeno Spolkové republice Německo.

29

Nicméně je třeba zaprvé konstatovat, že články 6 a 7 sporného rozhodnutí ukládají Spolkové republice povinnost získat poskytnuté neslučitelné podpory zpět, takže německé orgány byly povinné, aniž disponovaly jakýmkoliv prostorem pro uvážení, zajistit navrácení těchto podpor způsoby definovanými v příloze III sporného rozhodnutí.

30

Žalobkyně v původním řízení je tedy nutné považovat za bezprostředně dotčené tímto rozhodnutím (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise, C‑15/98 a C‑105/99, EU:C:2000:570, bod 36; ze dne 17. září 2009, Komise v. Koninklijke FrieslandCampina, C‑519/07 P, EU:C:2009:556, body 48 a 49, jakož i ze dne 27. února 2014, Stichting Woonlinie a další v. Komise, C‑133/12 P, EU:C:2014:105, body 60 a 61).

31

Zadruhé je nutné připomenout, že jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze tehdy, zasahuje-li je toto rozhodnutí z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně specifické, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, EU:C:1963:17, s. 223, a ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise, C‑298/00 P, EU:C:2004:240, bod 36, jakož i citovaná judikatura).

32

Zejména bylo rozhodnuto, že pokud se napadený akt dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí tohoto aktu, a na základě kritérií, která jsou členům skupiny vlastní, mohou být tyto osoby tímto aktem osobně dotčeny coby patřící k omezenému okruhu hospodářských subjektů (rozsudek ze dne 17. září 2009, Komise v. Koninklijke FrieslandCampina, C‑519/07 P, EU:C:2009:556, bod 54 a citovaná judikatura).

33

Skuteční příjemci individuálních podpor, které byly poskytnuty v rámci režimu podpory, jejíž navrácení Komise nařídila, jsou proto osobně dotčení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Povinnost navrácení uložená rozhodnutím Komise týkajícím se režimu podpory totiž dostatečně individualizuje všechny příjemce dotčeného režimu v rozsahu, v němž jsou od okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí vystaveni nebezpečí, že zvýhodnění, která získali, budou vymáhána zpět, a je tak dotčeno jejich právní postavení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. června 2011, Comitato Venezia vuole vivere a další v. Komise, C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P, EU:C:2011:368, body 53 a 56, jakož i ze dne 21. prosince 2011, A 2A v. Komise, C‑320/09 P, nezveřejněný, EU:C:2011:858, body 58 a 59).

34

Je nesporné, že žalobkyně v původním řízení měly prospěch z individuálních rozhodnutí vydaných BAFA, která jim umožnila dosáhnout omezení příplatku EEG.

35

Toto omezení bylo přitom právě Komisí kvalifikováno jako „podpora neslučitelná s vnitřním trhem“ a její navrácení bylo nařízeno postupem stanoveným ve sporném rozhodnutí.

36

Žalobkyně v původním řízení nejsou tedy dotčeny sporným rozhodnutím pouze v tom ohledu, že jsou EEI tvořící součást odvětví energetiky, na které se vztahuje režim podpory zkoumaný v uvedeném rozhodnutí. Jsou osobně dotčeny jakožto skuteční příjemci podpory, která byla poskytnuta na základě tohoto režimu a jejíž navrácení Komise nařídila (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise, C‑15/98 a C‑105/99, EU:C:2000:570, bod 34, a ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise, C‑298/00 P, EU:C:2004:240, bod 39).

37

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně v původním řízení byly bez jakékoliv pochybnosti oprávněné domáhat se zrušení sporného rozhodnutí.

38

Zajisté je nesporné, že každá z žalobkyň v původním řízení podala u Tribunálu žalobu na neplatnost proti rozhodnutí Komise C(2013) 4424 final ze dne 18. prosince 2013 o zahájení formálního vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ve věci opatření zavedených Spolkovou republikou Německo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů a uživatelů s vysokou spotřebou energie [Státní podpora SA. 33995 (2013/C) (ex 2013/NN)].

39

Formální vyšetřovací řízení bylo sice v mezidobí ukončeno přijetím sporného rozhodnutí, avšak Tribunál v usneseních ze dne 9. června 2015, Stahlwerk Bous v. Komise (T‑172/14, nezveřejněné, EU:T:2015:402), ze dne 9. června 2015, Georgsmarienhütte v. Komise (T‑176/14, nezveřejněné, EU:T:2015:414), ze dne 9. června 2015, Harz Guss Zorge v. Komise (T‑177/14, nezveřejněné, EU:T:2015:395), a ze dne 9. června 2015, Schmiedag v. Komise (T‑183/14, nezveřejněné, EU:T:2015:396), dospěl k závěru o nevydání rozhodnutí ve věci samé ve vztahu k žalobám podaným žalobkyněmi v původním řízení z důvodu, že se staly bezpředmětnými.

40

Mimoto byly tyto žaloby doplněny žádostmi o úpravu návrhových žádání, které žalobkyně v původním řízení podaly během řízení s cílem zahrnout do předmětu uvedených žalob rovněž zrušení sporného rozhodnutí. Tribunál však v usneseních citovaných v předcházejícím bodě tyto žádosti odmítl jako nepřípustné z důvodu, že sporným rozhodnutím nebylo pozměněno ani nahrazeno rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, citované v bodě 38 tohoto rozsudku, a že nemělo ani totožný předmět.

41

Mimoto je nutné zdůraznit, že Tribunál totožným způsobem v bodech 23 nebo 24 usnesení uvedených v bodě 39 tohoto rozsudku upřesnil, že odmítnutím žádostí o úpravu s cílem dosáhnout zrušení sporného rozhodnutí nebyla dotčena možnost žalobkyň v původním řízení podat žalobu proti uvedenému rozhodnutí.

42

Žalobkyně v původním řízení však novou žalobu u Tribunálu nepodaly.

43

S ohledem na předchozí úvahy je třeba konstatovat, že se žalobkyně, jelikož v původním řízení byly bez jakékoliv pochybnosti oprávněny k podání žaloby na neplatnost ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU proti spornému rozhodnutí, ale toto právo nevykonaly, nemohou dovolávat neplatnosti tohoto rozhodnutí na podporu svých žalob podaných u předkládajícího soudu proti vnitrostátním opatřením směřujícím k výkonu uvedeného rozhodnutí.

44

Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že platnost sporného rozhodnutí nebyla u předkládajícího soudu platně zpochybněna, je projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustná.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Frankfurt am Main (správní soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) rozhodnutím ze dne 23. února 2016 je nepřípustná.