STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JÁNA MAZÁKA

přednesené dne 9. září 2010(1)

Věc C‑274/09

Privater Rettungsdienst und Krankentransport Stadler

proti

Zweckverband für Rettungsdienst und Feuerwehralarmierung Passau

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht München (Německo)]

„Záchranná služba – Kritéria pro rozlišení mezi veřejnou zakázkou na služby a koncesí na služby – Způsob odměňování – Přenesení rizika souvisejícího s provozováním služeb“

1.        V projednávané věci byl Soudní dvůr znovu vyzván, aby se vyjádřil ke kritériím umožňujícím odlišit koncesi na služby od veřejné zakázky na služby.

2.        Předběžné otázky položené Oberlandesgericht München (Německo) zní následovně:

„1)      Má být smlouva týkající se služeb (v projednávané věci poskytování záchranných služeb), podle jejíhož obsahu není dodavatel přímo odměňován veřejným zadavatelem, nýbrž

a)      odměna za užívání plnění, jež mají být poskytnuta, se stanoví na základě jednání mezi dodavatelem a třetími osobami, které jsou veřejnými zadavateli (v tomto případě: orgán sociálního zabezpečení),

b)      nedojde-li k dohodě, je rozhodnutí vyhrazeno rozhodčímu orgánu zřízenému pro tento účel, jehož rozhodnutí podléhá přezkumu státními soudy a

c)      odměnu nehradí přímo uživatelé, nýbrž je dodavateli vyplácena prostřednictvím pravidelných záloh centrálním zúčtovacím střediskem, jehož služby musí dodavatel podle zákona využívat,

pouze z tohoto důvodu kvalifikována jako koncese na služby ve smyslu čl. 1 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby(2), jako protiklad k zakázce na služby ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) a d) směrnice?

2.      Pokud by byla první otázka zodpovězena záporně, jedná se o koncesi na služby tehdy, pokud je provozní riziko spojené s veřejnou službou omezeno, protože

a)      podle zákonné úpravy je nutno jako základ odměn za poskytnuté služby vzít ty náklady, které jsou podle provozně-hospodářských zásad uplatnitelné a které odpovídají řádnému poskytování služby, hospodárnému a úspornému vedení podniku a efektivní organizaci, a

b)      povinnost k platbě odměny za užívání služby přísluší solventním orgánům sociálního zabezpečení,

c)      je zajištěna určitá výlučnost provozování služby ve smluvně stanovené oblasti,

avšak dodavatel toto omezené riziko plně přebírá?“

3.        Odpověď Soudního dvora na položené otázky by měla předkládajícímu soudu pomoci při rozhodování o odvolání podaném Privater Rettungsdienst und Krankentransport Stadler (dále jen „Stadler“) proti rozhodnutí Vergabekammer Südbayern (komora pro veřejné zakázky jižního Bavorska), kterým tato komora zamítla pro nepřípustnost námitky Stadler týkající se postupu zadávání smluv o poskytování služeb v oblasti záchranných služeb uskutečněný Zweckverband für Rettungsdienst und Feuerwehralarmierung Passau (účelový svaz pro záchrannou službu a požární poplach v Pasově, dále jen „účelový svaz v Pasově“) ve smyslu bavorského zákona o záchranné službě (Bayerisches Rettungsdienstgesetz, dále jen „BayRDG“), z důvodu, že úloha spočívající v poskytování záchranných služeb představuje koncesi na služby, která nespadá pod právní úpravu veřejných zakázek.

4.        Podle Stadler, která poskytovala záchranné služby pro účelový svaz v Pasově do 31. prosince 2008(3), nepředstavuje dotčená zakázka koncesi na služby ve smyslu čl. 1 odst. 4 směrnice 2004/18, ale veřejnou zakázku na služby ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) a d) uvedené směrnice.

5.        Naproti tomu účelový svaz v Pasově coby žalovaný v původním řízení, jakož i dva vedlejší účastníci původního řízení, a sice Malteser Hilfsdienst e.V. a Bayerisches Rotes Kreuz (bavorský červený kříž)(4), zastávají názor, že dotčené smlouvy představují koncesi na služby.

6.        Písemná vyjádření předložily kromě účastníků původního řízení Spolková republika Německo, Česká republika a Komise Evropských společenství. Řeči Švédského království a posledně uvedených s výjimkou České republiky byly vyslechnuty na jednání konaném dne 24. června 2010.

 Vnitrostátní právní úprava

7.        V Německu uzavírají v oblasti veřejných záchranných služeb územně správní celky coby orgány odpovídající za organizaci těchto služeb s poskytovateli služeb smlouvy s cílem poskytování uvedených služeb všemu obyvatelstvu jimi spravovaného území.

8.        Pokud jde o odměňování poskytovatelů dotčených služeb, existují v jednotlivých Länder (spolkových zemích) dva odlišné modely. Podle prvního, takzvaného „podřízeného“ modelu, je odměna hrazena přímo územně správním celkem(5). Podle druhého, takzvaného „koncesního“ modelu, odměňování poskytovatele záchranných služeb s sebou nese výběr finanční protihodnoty poskytovatelem od pacientů nebo od subjektů sociálního zabezpečení.

9.        Spolková země Bavorsko, ve které probíhá původní řízení, si zvolila koncesní model. Záchranné služby, které zahrnují službu rychlé zdravotnické pomoci, převoz pacientů za doprovodu lékaře, převoz nemocných, horskou záchrannou službu, speleologickou záchrannou službu a vodní záchrannou službu, v Bavorsku upravuje BayRDG, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2009.

10.       Pokud jde o záchrannou službu rychlé zdravotnické pomoci, převoz pacientů za doprovodu lékaře a převoz nemocných, § 13 odst. 1 a 2 BayRDG stanoví, že účelový svaz pro záchrannou službu a požární poplach pověří pozemním poskytováním těchto služeb humanitární organizace, jako jsou Bayerische Rote Kreuz, Arbeiter-Samariter-Bund (Samaritánský svaz pracujících), Malteser-Hilfsdienst (Maltézskou pomoc) nebo Johanniter-Unfall-Hilfe (Johanitskou pomoc při nehodách). Pouze v případě, kdy humanitární organizace nejsou ochotny nebo schopny převzít zakázku, pověří účelový svaz pro záchrannou službu a požární poplach pozemním prováděním dotčených služeb třetí osoby, anebo je provede sám nebo prostřednictvím členů svého svazu.

11.      Podle § 13 odst. 4 BayRDG se právní vztah mezi účelovým svazem pro záchrannou službu a požární poplach a provozovatelem záchranných služeb řídí veřejnoprávní smlouvou.

12.      Ustanovení § 21 BayRDG stanoví, že ten, kdo provozuje záchranné služby rychlé zdravotnické pomoci, převoz pacientů za doprovodu lékaře nebo převoz nemocných, musí požádat o povolení. Podle § 24 odst. 2 BayRDG se toto povolení udělí, pokud je předložena veřejnoprávní smlouva podle § 13 odst. 4 téhož zákona.

13.      Ustanovení § 32 BayRDG stanoví, že se za poskytování záchranných služeb, včetně součinnosti lékařů, vybírají odměny za užívání služeb, přičemž základem pro výpočet této odměny za užívání služeb jsou náklady, které lze stanovit podle provozně-hospodářských zásad a které odpovídají řádnému poskytnutí služby, hospodárnému a úspornému vedení podniku a efektivní organizaci.

14.      Odměny za užívání služeb pro osoby provádějící záchrannou službu rychlé zdravotnické pomoci, převoz pacientů za doprovodu lékaře a převoz nemocných jsou upraveny § 34 BayRDG, který zní následovně:

„[...]

(2)      Orgány sociálního zabezpečení dohodnou s provozovateli záchranné služby anebo s jejich zemskými svazy jednotné odměny za užívání služby rychlé zdravotnické pomoci, převozu pacientů za doprovodu lékaře a převozu nemocných […]

(3)      Dohoda o odměně za užívání služby se uzavírá každoročně předem.

(4)      Náklady na záchrannou službu rychlé zdravotnické pomoci, převoz pacientů za doprovodu lékaře a převoz nemocných se rozdělí mezi uživatele podle jednotných kritérií. Odměny za užívání služby dohodnuté s orgány sociálního zabezpečení vyúčtují provozovatelé také jiným osobám a zařízením, které využívají veřejné záchranné služby.

(5)      Odměny za užívání se stanoví v každém případě na základě předpokládaných nákladů na poskytování záchranné služby rychlé zdravotnické pomoci, převozu pacientů za doprovodu lékaře a převozu nemocných, které lze zohlednit podle § 32 druhé věty, a na základě předpokládaného počtu zásahů v době využívání. K nákladům na poskytování služeb náleží zejména náklady lékařské součinnosti v záchranné službě, […] a náklady spojené s činností centrálního zúčtovacího střediska záchranné služby v Bavorsku podle odstavce 8. Orgány sociálního zabezpečení dohodnou vždy zvlášť s jednotlivými provozovateli, vedoucími integrovaných operačních středisek a s centrálním zúčtovacím střediskem záchranné služby v Bavorsku své předpokládané náklady na úhradu odměn pro příslušné období. Náklady lze dohodnout jako rozpočet.

(6)      Jestliže k dohodě o odměnách za užívání služby podle druhého odstavce anebo k dohodě podle pátého odstavce nedojde do 30. listopadu hospodářského roku, který předchází období, za které mají být odměny hrazeny, rozhodne se o výši přepokládaných nákladů a odměn za užívání služby rozhodčí řízení před rozhodčím soudem. […] Odměny za užívání služby nelze upravit se zpětnou účinností.

(7)      Předpokládané náklady dohodnuté s orgány sociálního zabezpečení nebo ty, o kterých se pravomocně rozhodlo, se uhradí z odměn za záchrannou službu rychlé zdravotnické pomoci, převoz pacientů za doprovodu lékaře a převoz nemocných (započtení příjmů). Po uplynutí období, za které se hradí odměny za užívání služby, prokáže každý provozovatel, vedoucí integrovaného operačního střediska a centrální zúčtovací středisko záchranné služby v Bavorsku v závěrečném vyúčtování skutečně vzniklé náklady a porovná je s náklady dohodnutými v dohodě o nákladech (vyúčtování). Vznikne-li rozdíl mezi skutečnými náklady a předpokládanými náklady uznanými pro účely dohody o nákladech orgány sociálního zabezpečení, bude výsledek vyúčtování předmětem co nejbližšího vyjednávání o odměně; převod tohoto výsledku je vyloučen, pokud byly náklady provozovatele […] nebo centrálního zúčtovacího střediska sjednány […] jako rozpočet.

(8)      K provedení odst. 2 až 7 a § 35 se zřídí centrální zúčtovací středisko záchranné služby v Bavorsku, které zejména

1.       poskytuje součinnost při uzavírání dohody o odměnách za užívání služby podle odstavce 2 a při dohodách podle odstavce 5,

2.       vypočítá na základě přepokládaných nákladů zúčastněných osob a počtu předpokládaných zásahů veřejné záchranné služby potřebné odměny za užívání služby a tyto odměny navrhne účastníkům dohody; to platí také pro potřebnou úpravu odměn za užívání služby v průběhu běžného hospodářského roku,

3.       inkasuje odměny za užívání veřejné záchranné služby […] od osob povinných poskytnout úhradu,

4.       provádí započtení příjmů […],

5.      vyplácí částky odpovídající nákladům na poskytování službu provozovatelům záchranné služby […],

6.       ověřuje hodnověrnost a účetní správnost účetnictví provozovatelů […] a 

7.       sestaví ověřenou souhrnnou účetní závěrku veřejné záchranné služby.

V tomto rozsahu poskytuje centrální zúčtovací středisko záchranné služby v Bavorsku své služby bez záměru dosáhnout zisk. Všichni zúčastnění jsou povinni podporovat centrální zúčtovací středisko záchranné služby v Bavorsku při provádění jeho činností a poskytovat mu informace a písemné podklady potřebné k tomuto účelu.“

15.      Složení rozhodčího soudu příslušného k rozhodování ve věci odměn za užívání služby je vymezeno v § 48 BayRDG. Podle tohoto článku se ve sporech o odměnách za užívání pozemních záchranných služeb rozhodčí soud skládá ze tří zástupců provozovatelů, tří zástupců orgánů sociálního zabezpečení a z předsedy jmenovaného společně provozovateli veřejné záchranné služby, bavorským sdružením smluvních lékařů, osobami pověřenými zajištěním součinnosti lékařů při převozu pacientů a orgány sociálního zabezpečení.

16.      Pokud jde o centrální zúčtovací středisko záchranné služby v Bavorsku, § 53 BayRDG povoluje ústřednímu orgánu záchranné služby, a sice ministerstvu vnitra spolkové země Bavorsko, toto středisko stanovit nařízením.

 Posouzení

17.      Předkládající soud má rozhodnout, zda smlouvy uzavřené na základě koncesionářského modelu musejí být kvalifikovány jako koncese na služby nebo, bez ohledu na název dotčeného modelu, jako veřejná zakázka na služby. V tomto ohledu je třeba připomenout, že tuto otázku je třeba posoudit výlučně podle práva Unie(6), v projednávaném případě ve světle definic pojmů „veřejné zakázky“,„veřejné zakázky na služby“ a „koncese na služby“ obsažených v čl. 1 odst. 2 písm. a) a d) a odst. 4 směrnice 2004/18, jakož i ve světle související judikatury Soudního dvora.

18.      Vzhledem k tomu, že článek 17 směrnice 2004/18 vylučuje použití této směrnice na koncese na služby, kvalifikace dotčených smluv má vliv na proces jejich uzavírání. Ačkoli za současného stavu práva Unie nejsou smlouvy o koncesi na služby upraveny žádnou ze směrnic, kterými zákonodárce Unie upravil oblast veřejných zakázek, jsou orgány veřejné moci, které uzavírají takovéto smlouvy, nicméně povinny dodržovat základní pravidla Smlouvy o ES, zejména články 43 ES a 49 ES, jakož i povinnost transparentnosti, která z nich vyplývá(7).

19.      V tomto ohledu chci dále zdůraznit, že posuzování smluv uzavřených podle koncesionářského modelu nepřísluší Soudnímu dvoru, který rozhoduje v řízení o předběžné otázce, ale vnitrostátnímu soudu. Úloha Soudního dvora spočívá v tom, že v odpovědi na dvě předběžné otázky, které navzájem úzce souvisejí a musejí být podle mého názoru přezkoumány společně, vysvětlí a upřesní kritéria, která jsou užitečná pro účely této kvalifikace(8).

20.      Úvodem je třeba poukázat na podobnost předběžných otázek v projednávané věci a předběžných otázek položených ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 10. září 2009, Eurawasser(9). V obou případech je podstatou otázek předkládajících soudů jednak to, zda skutečnost, že poskytovatel služeb není odměňován přímo orgánem veřejné moci, se kterým je ve smluvním vztahu, sama o sobě znamená, že smlouva musí být kvalifikována jako koncese na služby, a jednak to, zda je pro účely této kvalifikace rozhodující, že provozní riziko spojené se službou, která je předmětem dotčené smlouvy, které nese poskytovatel služby, je od počátku omezené, tedy je omezené i v případě poskytování služby dotčeným orgánem veřejné moci.

21.      Předběžné otázky se tedy týkají dvou kritérií, která Soudní dvůr používá k odlišení koncese na služby od veřejné zakázky na služby. Zaprvé jde o „neexistenci přímé odměny“ poskytovatele služeb, to znamená, že odměny nepochází orgánu veřejné moci, který dotčenou službu zadává, ale od třetích osob, a zadruhé o „převzetí provozního rizika spojeného s dotčenou službou“.

22.      Soudní dvůr vysvětlil vztah mezi těmito dvěma kritérii v rozsudku Parking Brixen(10), když rozhodl, že neexistence přímé odměny poskytovatele služeb má za následek, že poskytovatel na sebe bere riziko provozování dotčených služeb, a charakterizuje tak koncesi na veřejné služby.

23.      V rozsudku Komise v. Itálie(11) nahradil Soudní dvůr v souladu s definicí pojmu „koncese na služby“ obsaženou ve směrnici 2004/18 kritérium neexistence přímé odměny kritériem „odměny spočívající v právu poskytovatele využívat vlastní službu“. Na základě tohoto kritéria tudíž Soudní dvůr shledal, že se o koncesi na služby jedná tehdy, když sjednaný způsob odměny spočívá v právu využívat službu a dodavatel na sebe bere riziko spojené s provozováním dotčených služeb. Soudní dvůr později tuto judikaturu potvrdil v rozsudku Acoset(12).

24.      V rozsudku Eurawasser(13) se Soudní dvůr vrátil ke kritériu neexistence přímé odměny, přičemž vysvětlil, že skutečnost, že poskytovatel služeb je odměňován platbami pocházejícími od třetích osob, představuje jednu z forem, kterou může mít výkon práva využívat služby, jež bylo přiznáno poskytovateli služeb.

25.      Podle mého názoru zjištění Soudního dvora uvedená výše umožňují dospět k závěru, že rozhodujícím kritériem pro účely kvalifikace smlouvy týkající se služeb jako koncese na služby je kritérium neexistence přímé odměny, neboť podle Soudního dvora neexistence přímé odměny poskytovateli služeb je jednou z forem, kterou může mít výkon práva využívat služby, jež bylo přiznáno poskytovateli služeb, a zároveň má za následek, že poskytovatel na sebe bere riziko poskytování dotčených služeb(14).

26.      Zohlední-li se vztah mezi definicemi pojmů „veřejné zakázky na služby“ a „koncese na služby“ obsaženými ve směrnici 2004/18, lze dospět ke stejnému závěru. Tyto definice zahrnují všechny smlouvy týkající se služeb uzavřených orgány veřejné moci. Z toho vyplývá, že není-li dotčená smlouva veřejnou zakázkou na služby, musí být nutně koncesí na služby a naopak. Pokud tedy Soudní dvůr opakovaně prohlásil, že protiplnění, které vyplácí poskytovateli služeb přímo veřejný zadavatel, představuje kritérium definice veřejné zakázky na služby(15), neexistence takového způsobu odměny nutně znamená, že jde o koncesi na služby.

27.      Jak vyplývá z rozsudků uvedených výše, neexistence přímé odměny poskytovateli služeb znamená, že je dotčenou smlouvu týkající se služeb třeba kvalifikovat jako koncesi na služby.

28.      Existence přímé odměny poskytovateli služeb ze strany dotčeného orgánu veřejné moci nutně neimplikuje existenci veřejné zakázky na služby. Ze zjištění Soudního dvora, podle kterého je nepřímá odměna „jednou z forem“, kterou může mít výkon práva využívat služby, jež bylo přiznáno poskytovateli služeb(16), totiž vyplývá, že existují rovněž jiné formy, které může mít výkon práva provozovat službu. Právě to vysvětluje, proč Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 27. října 2005, Contse a další(17), Komise v. Itálie(18), jakož i ze dne 11. června 2009, Hans & Christophorus Oymanns(19) zkoumal, zda mohou dotčené smlouvy představovat koncese na služby, přestože poskytovatelé služeb byli dotčenými orgány veřejné moci odměňováni přímo.

29.      V uvedených rozsudcích Soudní dvůr určil „podpůrná kritéria“, která v případě existence přímé odměny umožní dospět k závěru, že poskytovatel služeb převzal provozní riziko spojené s dotčenou službou, jako je kritérium přenesení odpovědnosti za veškerou škodu vzniklou z důvodu porušení povinnosti při poskytování dotčené služby(20), nebo kritérium existence určité hospodářské svobody pro stanovení podmínek provozování určité služby(21). Krom toho Soudní dvůr rovněž upřesnil, samozřejmě netaxativně, které znaky nejsou rozhodujícími pro účely kvalifikace dotčených smluv, jako např. doba platnosti dotčených smluv, značné vstupní investice vynaložené poskytovatelem služeb nebo značná míra nezávislost poskytovatele služeb při poskytování služeb(22).

30.      Je nicméně nutno konstatovat, že „podpůrná kritéria“ byla použita pouze v případě přímé odměny poskytovatele služeb. To může svědčit o tom, že neexistence přímé odměny poskytovatele služeb je dostatečným kritériem pro účely kvalifikace dotčené smlouvy jako koncese na služby.

31.      V projednávané věci je zřejmé, že poskytovatel předmětných záchranných služeb není odměňován orgánem veřejné moci, který mu dotčenou službu zadal, ale třetími osobami, a sice orgány sociálního zabezpečení, soukromě pojištěnými osobami a nepojištěnými osobami(23).

32.      S výhradou ověření předkládajícím soudem jsem toho názoru, že i když samy orgány sociálního zabezpečení mohou být považovány za veřejného zadavatele ve smyslu definice uvedené v čl. 1 odst. 9 směrnice 2004/18, jsou subjekty natolik odlišnými a nezávislými na orgánu veřejné moci, který zadal dotčenou službu, aby mohl být důvodně učiněn závěr, že jde o odměňování poskytovatele služeb „třetími osobami“ (24).

33.      Zvláštnost projednávané věci spočívá ve skutečnosti, že entity, které hradí odměnu za užívání služby, a sice orgány sociálního zabezpečení, soukromě pojištěné osoby a nepojištěné osoby, nehradí tuto odměnu přímo poskytovateli záchranných služeb, ale centrálnímu zúčtovacímu středisku záchranné služby v Bavorsku. Zbývá tedy objasnit, zda tato okolnost může mít vliv na zjištění, podle kterého neexistence přímé odměny poskytovatele služeb představuje dostatečné kritérium pro účely kvalifikace dotčené smlouvy jako koncese na služby.

34.      Domnívám se, že je na tuto otázku třeba odpovědět záporně. Skutečnost, že mezi poskytovatelem služeb a plátcem uvedené služby působí jakýkoli „prostředník“, nijak nezpochybňuje další zjištění, a sice že poskytovatel služeb není odměňován přímo orgánem veřejné moci, který mu dotčenou službu zadal, zvláště pokud dotčený orgán veřejné moci nemá žádný vliv na platby.

35.      Z toho vyplývá závěr, že neexistence přímé odměny poskytovatele služeb ze strany orgánu veřejné moci, který mu dotčenou službu zadal, je dostatečným kritériem pro účely kvalifikace dotčené smlouvy jako koncese na služby. V tomto ohledu není důležité zaprvé to, kdo hradí odměnu za poskytnuté služby, za předpokladu, že jde o orgán dostatečně odlišný a nezávislý na orgánu veřejné moci, který dotčenou službu zadal, a zadruhé to, jaké jsou způsoby hrazení této odměny.

36.      Pokud jde o otázku, zda je pro účely kvalifikace takové smlouvy týkající se služeb jako koncese na služby rozhodující, že provozní riziko spojené s dotčenou službou, které nese poskytovatel služby, je od počátku omezené, tedy je omezené i v případě poskytování služby veřejným zadavatelem, domnívám se, že odpověď by měla vycházet z rozsudku Eurawasser(25).

37.      V projednávané věci by sice otázka, jaká míra provozní rizika souvisí se záchrannou službou, mohla být předmětem diskuze. Jedná se však o zjištění skutkového stavu, které musí v případě potřeby povést předkládající soud.

38.      Míra provozního rizika spojeného s dotčenou službou totiž není rozhodující. Rozhodující je přenesení rizika, kterému by byl vystaven samotný orgán veřejné moci, který dotčenou službu zadal, kdyby musel danou službu poskytovat sám, na poskytovatele služby(26).

 Závěry

39.      S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Oberlandesgericht München následujícím způsobem:

„Neexistence přímého odměňování poskytovatele služeb orgánem veřejné moci, který mu dotčenou službu zadal, představuje dostatečné kritérium pro účely kvalifikace smlouvy jako koncese na služby ve smyslu čl. 1 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. V tomto ohledu není důležité, ani, zaprvé, kdo hradí odměnu za poskytnuté služby, za předpokladu, že jde o orgán dostatečně odlišný a nezávislý na orgánu veřejné moci, který dotčenou službu zadal, ani, zadruhé, jaké jsou způsoby hrazení této odměny, ani, zatřetí, zda je provozní riziko spojené s dotčenou službou od počátku omezené.“

---

1 – Původní jazyk: francouzština.

---

2 –      Úř. věst. L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132.

---

3 –      Smlouvy uzavřené mezi Stadler na straně jedné a účelovým svazem v Pasově na straně druhé byly komunálním svazem v Pasově vypovězeny. Zdá se, že toto vypovězení souviselo s BayRDG, který vstoupil v platnost dne 1. ledna 2009, a konkrétněji s jeho § 13 odst. 1, který obsahuje seznam organizací, které je třeba přednostně pověřit poskytování záchranných služeb.

---

4 –      Jde o organizace, se kterými účelový svaz v Pasově uzavřel po vypovězení smluv uzavřených se Stadler smlouvy o poskytování služeb v oblasti záchranných služeb.

---

5 –      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Bundesgerichtshof (spolkový soudní dvůr) již rozhodl, že se podřízený model považuje za zakázku na služby. Na základě rozsudku ze dne 29. dubna 2010 Komise v. Německo (C‑160/08, Sb. rozh. s. I‑3713) je možné konstatovat, že je Soudní dvůr téhož názoru.

---

6 –      Viz rozsudky ze dne 18. července 2007, Komise v. Itálie (C‑382/05, Sb. rozh. s. I‑6657, bod 31), a ze dne 15. října 2009, Acoset (C‑196/08, Sb. rozh. s. I‑9913, bod 38).

---

7 –      Viz rozsudek ze dne 13. dubna 2010, Wall (C‑91/08, Sb. rozh. s. I‑2815, bod 33 a citovaná judikatura).

---

8 –      Viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 13. října 2005, Parking Brixen (C‑458/03, Sb. rozh. s. I‑8585, bod 32).

---

9 –      C‑206/08, Sb. rozh. s. I‑8377.

---

10 –      Citovaný v poznámce pod čarou 8, bod 40.

---

11 –      Citovaný v poznámce pod čarou 6, bod 34.

---

12 –      Citovaný v poznámce pod čarou 6, bod 39.

---

13 –      Citovaný v poznámce pod čarou 9, bod 53.

---

14 –      V judikatuře Soudního dvora je rovněž možné najít rozsudky, ve kterých nepřímá povaha odměny sama o sobě Soudnímu dvoru stačila k učinění závěru že dotčená smlouva představuje koncesi na služby. Jde například o rozsudky ze dne 6. dubna 2006, ANAV (C‑410/04, Sb. rozh. s. I‑3303, bod 16), a ze dne 13. listopadu 2008, Coditel Brabant (C‑324/07, Sb. rozh. s. I‑8457, s. 24).

---

15 –      Viz v tomto smyslu rozsudky Parking Brixen (citovaný v poznámce pod čarou 8, bod 39); Eurawasser (citovaný v poznámce pod čarou 9, bod 51), a Acoset (citovaný v poznámce pod čarou 6, bod 39).

---

16 –      Rozsudek Eurawasser (citovaný v poznámce pod čarou 9, bod 53).

---

17 –      C‑234/03, Sb. rozh. s. I‑9315.

---

18 –      Citovaný v poznámce pod čarou 6.

---

19 –      C‑300/07, Sb. rozh. s. I‑4779.

---

20 –      Rozsudek Contse a další (citovaný v poznámce pod čarou 17, bod 22).

---

21 –      Rozsudek Hans & Christophorus Oymanns (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 71).

---

22 –      Rozsudek Komise v. Itálie (citovaný v poznámce pod čarou 6, body 42 a 44).

---

23 –      Účastníci původního řízení souhlasně tvrdí, že soukromě pojištěné osoby a nepojištěné osoby hradí zhruba 10% poplatků za využití služby.

---

24 –      Orgány sociálního zabezpečení byly středem věci, ve které byl vydán rozsudek Hans & Christophorus Oymanns (citovaný v poznámce pod čarou 19). Zatímco v uvedené věci vystupovaly jako orgán veřejné moci, který dotčenou službu zadal, a hradily odměnu, která byla protihodnotou za uvedenou službu, v projednávané věci se omezují na hrazení odměny, která je protihodnotou za poskytnuté služby.

---

25 –      Citovaný v poznámce pod čarou 9.

---

26 – Generální advokátka Sharpston dospěla ve svém stanovisku ze dne 29. října 2009 ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 6. května 2010, Club Hotel Loutraki a další (C‑145/08 a C‑149/08, Sb. rozh. s. I‑4165) k podobnému závěru, když měla za to, že důležité není to, že provozní riziko je samo o sobě vysoké, ale že jakékoli riziko nesené dříve zadavatelem je převedeno buď zcela, nebo ve významném rozsahu na úspěšného uchazeče.