1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobce Emilio De Capitani domáhá zrušení rozhodnutí Rady Evropské unie SGS 23/002579 ze dne 14. července 2023 v rozsahu, v němž mu na základě výjimky týkající se ochrany rozhodovacího procesu byl odepřen přístup ke dvěma pracovním dokumentům vypracovaným generálním sekretariátem Rady v rámci dvou legislativních postupů aktuálně probíhajících v době podání žádosti o přístup [2016/0132 (COD) a 2020/0279 (COD)], které byly součástí Paktu o migraci a azylu (dále jen „napadené rozhodnutí“), a dále „implicitního nebo přetrvávajícího výslovného rozhodnutí“ Rady nezveřejňovat přímo v rejstříku, který spravuje (dále jen „rejstřík“), legislativní dokumenty, k nimž byl poskytnut přístup na základě žádosti podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

2

Dne 6. března 2023 podal žalobce na základě nařízení č. 1049/2001 žádost o přístup zejména k 33 pracovním dokumentům Rady vyměňovaným v rámci několika legislativních postupů (dále jen „původní žádost“). Podle vnitřních pravidel pro třídění dokumentů jsou pracovní dokumenty Rady označeny kódem „WK“ (dále jen „dokumenty WK“).

3

Třemi dopisy ze dne 27. března, 20. a 24. dubna 2023 generální sekretariát Rady odpověděl na původní žádost tak, že žalobci poskytl úplný přístup k 27 dokumentům WK a částečný přístup ke 3 dokumentům WK. Naproti tomu Rada zcela odepřela přístup k dokumentům WK 1505/2023 a WK 1513/2023 (dále jen společně „sporné dokumenty“), jakož i k dokumentu WK 768/2023, a to v podstatě z důvodu, že jejich zpřístupnění by vážně ohrozilo její rozhodovací proces.

4

Jak vyplývá z dopisu generálního sekretariátu Rady ze dne 24. dubna 2023, byly sporné dokumenty tímto sekretariátem vypracovány v rámci projednávání dvou legislativních návrhů v Radě, které probíhalo v době podání původní žádosti. Každý z nich obsahuje souhrn připomínek delegací členských států k těmto návrhům.

5

Konkrétně dokument WK 1505/2023 určený pracovní skupině Rady „pro azyl“ a vypracovaný v rámci legislativního postupu 2020/0279 (COD) se týká návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o řízení azylu a migrace a o změně směrnice Rady 2003/109/ES a navrhovaného nařízení o Azylovém a migračním fondu (dále jen „návrh nařízení o řízení azylu a migrace“).

6

Dokument WK 1513/2023 určený radům pro spravedlnost a vnitřní věci (Azyl) Rady vypracovaný v rámci legislativního postupu 2016/0132 (COD) se týká pozměněného návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o zřízení systému Eurodac pro porovnávání biometrických údajů za účelem účinného uplatňování nařízení o řízení azylu a migrace a nařízení o znovuusídlování, za účelem identifikace neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, o podávání žádostí donucovacích orgánů členských států a Europolu o porovnání údajů s údaji systému Eurodac pro účely vymáhání práva a o změně nařízení (EU) 2018/1240 a (EU) 2019/818 (dále jen „pozměněný návrh nařízení o systému Eurodac“)

7

Tyto dva legislativní návrhy byly součástí Paktu o migraci a azylu, který byl tvořen souborem legislativních aktů, které Evropská komise navrhla dne 23. září 2020.

8

Dne 14. května 2023 podal žalobce potvrzující žádost o přístup ke sporným dokumentům na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 (dále jen „potvrzující žádost“).

9

Dne 14. července 2023 přijala Rada napadené rozhodnutí, kterým potvrdila odepření přístupu ke sporným dokumentům na základě čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001.

10

Dne 14. května 2024 přijaly Rada a Evropský parlament legislativní akty, které jsou součástí Paktu o migraci a azylu, a uzavřely tak legislativní postupy, v jejichž rámci byly sporné dokumenty předloženy.

11

Ve dnech 11. a 12. září 2024 byly sporné dokumenty Radou klasifikovány jako veřejné na základě čl. 11 odst. 6 přílohy II jejího rozhodnutí ze dne 1. prosince 2009, kterým se přijímá její jednací řád (Úř. věst. 2009, L 325, s. 35, dále jen „jednací řád“), takže nyní mohou být automaticky zpřístupněny každému, kdo o to požádá.

12

Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

13

Rada navrhuje, aby Tribunál:

14

Belgické království a Finská republika navrhují, aby Tribunál:

15

Francouzská republika navrhuje, aby Tribunál:

16

Švédské království v podstatě prohlašuje, že podporuje první bod návrhových žádání žalobce.

17

Na podporu žaloby předkládá žalobce čtyři žalobní důvody.

18

První žalobní důvod vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu a uplatnění výjimky týkající se ochrany rozhodovacího procesu stanovené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001 zejména proto, že výklad a uplatnění této výjimky v napadeném rozhodnutí jsou v rozporu s povinností legislativní transparentnosti zakotvenou v čl. 15 odst. 2 SFEU. Tento žalobní důvod obsahuje v podstatě tři části, z nichž první se týká výkladu uvedené výjimky ve světle čl. 15 odst. 2 SFEU a čl. 16 odst. 8 SEU, druhá se týká odepření přístupu ke sporným dokumentům na základě téže výjimky a třetí se týká tvrzené praxe Rady, která je údajně promítnuta v napadeném rozhodnutí, nezveřejňovat, ať už z vlastního podnětu v rejstříku, nebo na žádost, dokumenty WK v rozporu s čl. 15 odst. 2 SFEU.

19

Druhý žalobní důvod, vznesený podpůrně, vychází z existence převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění sporných dokumentů.

20

Třetí žalobní důvod, předložený ještě podpůrněji, vychází z nutnosti poskytnout alespoň částečný přístup ke sporným dokumentům v souladu s čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 a z nedostatečného odůvodnění.

21

Čtvrtý žalobní důvod vychází z nesprávného právního posouzení a porušení článků 2 a 12 nařízení č. 1049/2001 a zásady legislativní transparentnosti zakotvené v čl. 15 odst. 2 SFEU tím, že Rada v napadeném rozhodnutí implicitně rozhodla nebo trvale výslovně rozhoduje přímo v rejstříku nezveřejňovat legislativní dokumenty zpřístupněné na žádost občana.

22

Je třeba konstatovat, že z žaloby výslovně nevyplývají žalobní důvody vztahující se ke každému z bodů návrhových žádání.

23

Na základě písemností účastníků řízení je třeba mít za to, že čtvrtý žalobní důvod a argumenty předložené v rámci třetí části prvního žalobního důvodu, které se týkají toho, že Rada nezveřejnila dokumenty WK v rejstříku, se v podstatě vztahují k druhému bodu návrhových žádání žalobce, jak potvrdil žalobce na jednání.

24

Pokud jde o první bod návrhových žádání žalobce, ten je podpořen dalšími žalobními důvody a argumenty uplatněnými v žalobě.

25

Rada, podporovaná Francouzskou republikou, má za to, že druhý bod návrhových žádání žalobce, jakož i argumenty předložené na jeho podporu jsou nepřípustné.

26

Za účelem přezkumu této námitky nepřípustnosti je třeba nejprve určit, jaký je předmět druhého bodu návrhových žádání žalobce, a poté přezkoumat jeho přípustnost.

27

Jak bylo uvedeno v bodě 12 výše, žalobce se druhým bodem návrhových žádání domáhá, aby Tribunál zrušil „implicitní nebo přetrvávající výslovné rozhodnutí“ Rady nezveřejňovat přímo v rejstříku legislativní dokumenty, k nimž byl poskytnut přístup na základě žádosti o přístup podle nařízení č. 1049/2001.

28

Rada tvrdí, že tento bod návrhových žádání nepředstavuje návrh na zrušení aktu podle článku 263 SFEU, ale spíše návrh na vydání deklaratorního rozsudku, nebo nanejvýš žalobu pro nečinnost podanou v podstatě na základě článku 265 SFEU.

29

Žalobce upřesňuje, že druhým bodem návrhových žádání se v žádném případě nedomáhá vydání deklaratorního rozsudku ani nežaluje pro nečinnost ve smyslu článku 265 SFEU.

30

Podle žalobce je „implicitní nebo přetrvávající výslovné rozhodnutí“ Rady nezveřejňovat v rejstříku dokumenty WK, k nimž měl přístup, uvedené ve druhém bodě návrhových žádání, ze své podstaty zahrnuto do napadeného rozhodnutí, a může být tedy napadeno na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

31

V odpovědi na písemnou otázku Tribunálu týkající se rozsahu návrhu na zrušení údajného „přetrvávajícího výslovného rozhodnutí“ Rady nezveřejňovat přímo v rejstříku legislativní dokumenty žalobce na jednání uvedl, že nemá v úmyslu vznést námitku protiprávnosti proti některým ustanovením jednacího řádu uvedeným v jeho písemnostech. Rada potvrdila, že žalobu chápe stejně.

32

Na základě argumentů žalobce je třeba mít za to, že v rámci druhého bodu návrhových žádání se žalobce v podstatě domáhá zrušení napadeného rozhodnutí na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU v rozsahu, v němž podle něj toto rozhodnutí implicitně odmítá zveřejnit v rejstříku dokumenty uvedené v původní žádosti, k nimž mu byl poskytnut přístup, což odráží údajnou praxi Rady nezveřejňovat dokumenty WK.

33

Pro případ, že by bylo třeba mít za to, že druhý bod návrhových žádání byl předložen na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, Rada a Francouzská republika tvrdí, že otázka zveřejnění dokumentů WK, k nimž měl žalobce přístup na základě původní žádosti, v rejstříku není v napadeném rozhodnutí řešena, a to ani výslovně, ani implicitně. Toto rozhodnutí se týká pouze odepření přístupu ke sporným dokumentům. Žalobce přitom neoznačil žádný jiný akt, který by se týkal údajného rozhodnutí Rady nezveřejňovat přímo v rejstříku dokumenty, k nimž mu byl poskytnut přístup, nebo jakýkoli jiný dokument. Z toho vyplývá, že pokud jde o druhý bod návrhových žádání žalobce, napadnutelný akt chybí.

34

Rada a Francouzská republika každopádně připomínají, že k tomu, aby se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí vydaného na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, musí prokázat, že je bezprostředně dotčen nezveřejněním dotčených dokumentů v rejstříku, a prokázat osobní zájem na zrušení tohoto rozhodnutí.

35

Podle Rady se přitom žalobce nemůže dovolávat zájmu na tom, aby byl každý dokument WK zveřejněn v rejstříku, jelikož takové zveřejnění je upraveno ustanoveními nařízení č. 1049/2001, která nesouvisejí s konkrétními žádostmi o přístup. Vzhledem k tomu, že žalobce získal některé dokumenty WK na základě původní žádosti, ztratil veškerý zájem na jejich zaznamenání do rejstříku, a není tedy bezprostředně dotčen.

36

Francouzská republika dodává, že k odůvodnění právního zájmu na podání žaloby nemůže žalobce účelně tvrdit, že dokumenty WK, ke kterým měl přístup, měly být zveřejněny v rejstříku, aby nedošlo k diskriminaci ostatních občanů Evropské unie a orgánů, jako je Parlament.

37

Žalobce namítá, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Rada poskytla přístup k některým dokumentům WK uvedeným v původní žádosti. Podle žalobce se však nejedná o zpřístupnění těchto dokumentů veřejnosti, jak vyžadují články 11 a 12 nařízení č. 1049/2001, jakož i čl. 15 odst. 2 SFEU. Žalobci tedy nebylo zcela vyhověno, neboť napadené rozhodnutí je z právního hlediska částečné či neúplné a zasahuje do jeho práv na legislativní transparentnost a demokracii.

38

Žalobce tvrdí, že žadatel o dokumenty má právo na zveřejnění uvedených dokumentů v rejstříku a na jejich přístupnost na základě článků 11 a 12 nařízení č. 1049/2001, a tudíž na základě rozhodnutí, které poskytuje přístup k těmto dokumentům na základě žádosti podané na základě čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení. Podle žalobce požadavek, aby žadatel o dokumenty zpochybnil údajný „akt o nezveřejnění“, znamená, že musí prokázat, že je tímto aktem bezprostředně a osobně dotčen. Takový požadavek je přitom zjevně nepřiměřený a narušuje právo veřejnosti na přístup k dokumentům zaznamenaným do rejstříku, jakož i právo žalobce na účinný soudní přezkum, pokud jde o toto nezveřejnění.

39

Žalobce dodává, že skutečnost, že opravdu obdržel některé dokumenty WK na základě původní žádosti, by jej neměla zbavit práva napadnout „částečné rozhodnutí“ Rady nezveřejňovat tyto dokumenty v rejstříku.

40

Na tomto základě žalobce dochází k závěru, že druhý bod návrhových žádání, jakož i argumenty předložené na jeho podporu jsou přípustné.

41

V tomto ohledu je třeba nejprve určit, zda napadené rozhodnutí obsahuje kromě odepření přístupu ke sporným dokumentům implicitní odmítnutí Rady zveřejnit v rejstříku dokumenty zpřístupněné žalobci na základě původní žádosti, které by mohlo představovat napadnutelný akt podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

42

Je nesporné, že napadené rozhodnutí nezmiňuje zveřejnění dokumentů zpřístupněných žalobci v rejstříku a že ke dni podání projednávané žaloby nebyly tyto dokumenty zveřejněny.

43

Podle ustálené judikatury jak Soudní dvůr, tak Tribunál v podstatě odmítají uznat, že pouhé nepřijetí rozhodnutí orgánem je považováno za implicitní rozhodnutí, s výjimkou existence výslovných ustanovení, která by stanovovala lhůtu, po jejímž uplynutí by se mělo za to, že takové rozhodnutí orgánu, který měl zaujmout stanovisko, bylo přijato, a která by vymezovala obsah tohoto rozhodnutí, neboť jinak by došlo ke zpochybnění systému procesních prostředků zavedeného Smlouvou o FEU (viz usnesení ze dne 13. listopadu 2012, ClientEarth a další v. Komise, T‑278/11, EU:T:2012:593, bod 32 a citovaná judikatura).

44

Kromě toho Soudní dvůr nevyloučil, že za některých zvláštních okolností se zásada připomenutá v bodě 43 výše nemusí uplatnit, takže nečinnost nebo nedostatek jednání orgánu mohou být výjimečně považovány za implicitní zamítavé rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2004, Komise v. Greencore,C‑123/03 P, EU:C:2004:783, bod 45).

45

V projednávaném případě je tedy třeba určit, zda skutečnost, že se Rada v napadeném rozhodnutí nevyjádřila ke zveřejnění dokumentů WK, k nimž byl žalobci poskytnut přístup, v rejstříku, může představovat implicitní rozhodnutí Rady o odepření takového zveřejnění na základě jednoho ze dvou případů uvedených v bodech 43 a 44 výše.

46

V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobce neuplatnil existenci zvláštních okolností umožňujících výjimečně postavit nečinnost Rady na roveň implicitnímu zamítavému rozhodnutí.

47

Pokud jde o přístup k dokumentům, nečinnost orgánu výslovně zohledňuje pouze čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 týkající se nakládání s potvrzujícími žádostmi, podle něhož platí, že „[p]okud orgán neodpoví v předepsané lhůtě, považuje se to za zamítavou odpověď a žadatel je oprávněn zahájit proti němu soudní řízení nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv podle odpovídajících ustanovení Smlouvy o [FEU]“.

48

Článek 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 se tedy týká pouze potvrzujících žádostí podaných osobami, které mají právo na přístup k dokumentům zaručené čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení.

49

Je tedy třeba určit, zda právo na přístup k dokumentům zaručené čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 zahrnuje zveřejnění dokumentů v rejstříku dotyčného orgánu na základě čl. 12 odst. 2 uvedeného nařízení, jak tvrdí žalobce.

50

V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr již rozhodl, že nařízení č. 1049/2001 přímo nespojuje právo na přístup k dokumentům stanovené v jeho čl. 2 odst. 1 s povinností orgánů zřídit veřejný rejstřík, která je stanovena v článku 11 uvedeného nařízení. Není tedy možné prosazovat splnění povinnosti zařazení dokumentů do rejstříku prostřednictvím žádosti o přístup k dokumentům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise,C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, bod 44).

51

Jak tvrdí Rada, úvahy uvedené v bodě 50 výše lze použít na povinnosti stanovené v článku 12 nařízení č. 1049/2001, podle kterého „orgány zpřístupní veřejnosti dokumenty v co nejširším měřítku v elektronické formě nebo prostřednictvím rejstříku v souladu s pravidly daného orgánu“ (čl. 12 odst. 1), zejména „legislativní dokumenty […], [které] by měly být s výhradou článků 4 a 9 [uvedeného nařízení] přímo přístupné“ (čl. 12 odst. 2).

52

Článek 12 nařízení č. 1049/2001 popisuje správní praxi, kterou musí dotyčné orgány přijmout, pokud jde o zpřístupnění dokumentů veřejnosti, a nesouvisí s právem zaručeným čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení. Kromě toho, jak uvádí Rada, článek 12 téhož nařízení neukládá dotyčným orgánům bezpodmínečnou povinnost, jelikož tento článek stanoví, že tyto orgány zpřístupní veřejnosti dokumenty „v co nejširším měřítku“ a legislativní dokumenty by měly být s výhradou článků 4 a 9 nařízení č. 1049/2001 přístupné přímo.

53

Z toho vyplývá, že není možné uložit orgánu povinnost zveřejnit dokument v rejstříku prostřednictvím žádosti o přístup k dokumentům.

54

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, tedy právo na přístup k dokumentům zaručené čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 nezahrnuje zveřejnění dokumentů v rejstříku dotyčného orgánu.

55

Skutečnost, že se Rada v napadeném rozhodnutí nevyjádřila ke zveřejnění dokumentů WK, k nimž byl žalobci poskytnut přístup, v rejstříku tedy nemůže být postavena na roveň implicitnímu rozhodnutí o odepření takového zveřejnění přijatého na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

56

Každopádně je třeba uvést, že žalobce v původní žádosti nepožádal Radu o zveřejnění dokumentů WK, k nimž požadoval přístup, v rejstříku. V potvrzující žádosti se žalobce omezil na to, že vzal na vědomí úplný nebo částečný přístup poskytnutý Radou k některým požadovaným dokumentům WK, avšak neuvedl, že by tyto dokumenty měly být přímo zahrnuty do rejstříku, ani nepožádal v tomto smyslu o jejich zveřejnění.

57

S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že Rada v napadeném rozhodnutí implicitně neodmítla zveřejnit v rejstříku dokumenty, ke kterým měl žalobce přístup v odpovědi na původní žádost.

58

Druhý bod návrhových žádání žalobce tedy musí být odmítnut jako nepřípustný z důvodu neexistence napadnutelného aktu.

59

Na podporu prvního bodu návrhových žádání, který směřuje ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž odepírá přístup ke sporným dokumentům, vznáší žalobce v podstatě první tři žalobní důvody popsané v bodech 18 až 20 výše.

60

Úvodem je třeba upřesnit, že legislativní povaha sporných dokumentů není zpochybňována.

61

Jak bylo uvedeno v bodě 18 výše, první žalobní důvod se skládá v podstatě ze tří částí.

62

Žalobce připomíná, že čl. 15 odst. 2 SFEU, jakož i čl. 16 odst. 8 SEU posílily právo občanů Unie být informováni a podílet se na demokratickém životě Unie, jelikož tato ustanovení stanoví, že spolunormotvůrci zasedají veřejně, pokud projednávají návrh legislativního aktu a hlasují o něm.

63

Žalobce tvrdí, že čl. 15 odst. 2 SFEU vytvořil nový režim legislativní transparentnosti, který má přednost před výjimkou týkající se ochrany rozhodovacího procesu stanovenou v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001, která předcházela vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Nyní mezi těmito dvěma ustanoveními existuje právní rozpor. Podle žalobce však primární právo, které má přednost před sekundárním právem, kterým je ustanovení nařízení, či dokonce jednací řád, vyžaduje přístup k legislativním dokumentům z důvodu normativní volby učiněné v Lisabonské smlouvě ve prospěch legislativní transparentnosti (čl. 15 odst. 2 SFEU) a demokratického práva podílet se na rozhodovacím procesu Unie (článek 10 SEU).

64

I když tedy unijní soud uznal, že zásada otevřenosti není absolutní, neumožňuje to Radě dovolávat se výjimky týkající se rozhodovacího procesu uvedené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001, pokud jde o legislativní dokumenty.

65

Žalobce dodává, že čl. 15 odst. 3 SFEU týkající se přístupu k dokumentům se netýká legislativní transparentnosti Rady, ale v souladu s převážně správním účelem práva na přístup k dokumentům pouze transparentnosti postupu. Podle žalobce se přitom transparentnost postupu nerovná legislativní transparentnosti a odkaz v čl. 15 odst. 3 třetím pododstavci SFEU na „sv[é] dokument[y]“ se netýká legislativních dokumentů, které spadají do společné legislativní funkce Parlamentu a Rady, ale spíše interních dokumentů Rady, které nesouvisejí s legislativním postupem.

66

Rada, podporovaná Francouzskou republikou, argumenty žalobce zpochybňuje.

67

Je třeba připomenout, že podle čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001 se přístup k dokumentu, který orgán vypracoval k vnitřnímu použití nebo obdržel a který se vztahuje k záležitosti, v níž orgán ještě nerozhodl, odepře, pokud by zpřístupnění tohoto dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na uvedené zpřístupnění.

68

Žalobce má v podstatě za to, že čl. 4 odst. 3 první pododstavec nařízení č. 1049/2001 se stal obsoletním, pokud jde o legislativní dokumenty, neboť byl přijat na základě Smlouvy o ES a nezohledňuje změny provedené čl. 15 odst. 2 SFEU a čl. 16 odst. 8 SEU, které vyžadují legislativní transparentnost, jelikož stanoví, že Rada „zasedá veřejně“, pokud projednává návrh legislativního aktu a hlasuje o něm.

69

Jak poznamenala Rada a Francouzská republika, tato argumentace již byla posouzena a odmítnuta Tribunálem v rozsudku ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada (T‑163/21, EU:T:2023:15, body 33 až 62).

70

Z rozsudku ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada (T‑163/21, EU:T:2023:15), konkrétně vyplývá, že ačkoli čl. 15 odst. 2 SFEU zakotvuje zásadu veřejnosti legislativních jednání na zasedání Parlamentu a Rady, toto ustanovení se nevztahuje na právo na přístup k dokumentům ani na omezení a podmínky výkonu tohoto práva, které jsou upraveny v čl. 15 odst. 3 SFEU a v článku 42 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 53).

71

Ustanovení Smlouvy o FEU a Listiny, která upravují právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie, přitom stanoví, že výkon tohoto práva může podléhat omezením a podmínkám stanoveným nařízeními, a to i pokud jde o přístup k legislativním dokumentům (rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 47).

72

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, totiž čl. 15 odst. 3 SFEU ze své působnosti nevylučuje dokumenty, které spadají do společné legislativní funkce Parlamentu a Rady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 46).

73

Článek 15 odst. 3 pátý pododstavec SFEU stanoví, že Parlament a Rada zajistí zveřejnění dokumentů týkajících se legislativních postupů „za podmínek stanovených nařízením uvedeným v druhém pododstavci“ uvedeného odstavce. Toto ustanovení sice vyzdvihuje zásadu veřejnosti legislativních dokumentů, avšak nestanoví, že by měly být tyto dokumenty zveřejněny ve všech případech a bez výjimky, o čemž svědčí odkaz na „podmínky“, které mohou nařízení za tímto účelem stanovit (rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 45).

74

Unijní orgány proto mohou na základě čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001 odepřít v řádně odůvodněných případech přístup k některým dokumentům legislativní povahy (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 57 a citovaná judikatura).

75

První část uplatněná v podstatě na podporu prvního žalobního důvodu tedy není opodstatněná a musí být zamítnuta.

76

Žalobce, podporovaný Belgickým královstvím, Finskou republikou a Švédským královstvím, má za to, že přístup ke sporným dokumentům nelze odepřít z důvodu ochrany rozhodovacího procesu Rady. Druhy argumentů, které byly uplatněny v napadeném rozhodnutí za účelem odepření přístupu ke sporným dokumentům, již byly unijním soudem odmítnuty. Kromě toho Rada neprokázala, jak vyžaduje judikatura, že by zpřístupnění sporných dokumentů vedlo ke konkrétnímu, skutečnému a rozumně předvídatelnému riziku vážného ohrožení jejího rozhodovacího procesu.

77

Žalobce poznamenává, že zpřístupnění sporných dokumentů by evropským občanům umožnilo pochopit záměr Rady týkající se velmi naléhavé problematiky, a sice problematiky migrace, která byla označena za jednu z klíčových priorit Komise, a měla tudíž značný dopad na evropské volby v roce 2024. Kromě toho podle žalobce patová situace, ve které se ocitl Parlament z důvodu, že Rada nebyla schopna zaujmout stanovisko k pozměněnému návrhu nařízení o Eurodacu, jakož i k dalším legislativním návrhům týkajícím se migrace, dokonale ilustruje způsob, jak nedostatek legislativní transparentnosti brání demokratickému procesu.

78

Žalobce zdůrazňuje, že sporné dokumenty nejsou bez okamžitého politického závazku, jak tvrdí Rada před Soudem.

79

Kromě toho žalobce uvádí, že argumenty předložené Francouzskou republikou před Tribunálem týkající se obsahu a citlivosti sporných dokumentů a dotčených legislativních postupů (viz body 88 až 91 níže) jsou mnohem podrobnější než napadené rozhodnutí, které potvrzující žádost pečlivě neposoudilo. Žalobce má v každém případě za to, že argumenty uvedené Francouzskou republikou neumožňují odůvodnit odepření přístupu ke sporným dokumentům.

80

Belgické království dodává, že transparentnost v legislativní oblasti byla v Radě posílena novým přístupem definovaným ve sdělení s referenčním číslem ST 9493/20, které dne 9. července 2020 zaslalo předsednictví a generální sekretariát Rady členům Výboru stálých zástupců (Coreper) a které je nazvané „Posílení legislativní transparentnosti“ (dále jen „sdělení ST 9493/20“). Belgické království upřesňuje, že po přijetí tohoto nového přístupu přijala Rada rozhodnutí konkretizované v čl. 11 odst. 5 a 6 jednacího řádu o tom, že nové kategorie dokumentů, které se týkají legislativních postupů, budou automaticky zveřejňovány. Belgické království má tedy za to, že uplatnění výjimky z práva na přístup k dokumentům musí být odůvodněno ještě přísněji, jedná-li se o dokument vydaný v rámci legislativního postupu.

81

Finská republika připomíná, že transparentnost je pevně zakotvena ve Smlouvách a odkazuje na ustanovení, kterých se žalobce již dovolává, jakož i na čl. 298 odst. 1 SFEU a článek 42 Listiny. Podle Finské republiky jsou odůvodnění uvedená v napadeném rozhodnutí příliš obecná a abstraktní a lze je snadno přenést na řadu dalších legislativních návrhů. Pokud jde o sdělení ST 9493/20, Finská republika upřesňuje, že se týká konkrétně zpřístupnění legislativních dokumentů Radou z její vlastní iniciativy. Cílem tohoto sdělení není omezit či jakýmkoli způsobem ovlivnit zpřístupňování dokumentů na základě žádostí o přístup, které je upraveno vyčerpávající a ustálenou judikaturou.

82

Švédské království odkazuje na článek 42 Listiny a zdůrazňuje, že skutečnost, že rozhodovací proces týkající se přijetí legislativního aktu je citlivý, jako je tomu v projednávané věci, nepostačuje k uplatnění výjimky stanovené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001, jelikož rozhodujícím prvkem je obsah dokumentu, jehož zpřístupnění je požadováno.

83

Rada, podporovaná Francouzskou republikou, namítá, že jak je prokázáno v napadeném rozhodnutí, zpřístupnění sporných dokumentů mohlo rozumně předvídatelným, a nikoli čistě hypotetickým způsobem vážně ohrozit její rozhodovací proces, což odlišuje projednávanou věc od věci posuzované v rozsudku ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada (T‑163/21, EU:T:2023:15).

84

Podle Rady existuje zásadní rozdíl mezi výměnami informací bez bezprostředního politického závazku, které probíhají na technické úrovni v rámci pracovních skupin mezi úředníky a odborníky delegací členských států, a politickým postojem schváleným buď na úrovni Coreperu, nebo na úrovni Rady, který umožňuje zahájení třístranných jednání a vždy je promítnut do veřejného dokumentu. V tomto ohledu Rada uvádí, že obecný směr je vždy zveřejňován ab initio v souladu s čl. 11 odst. 5 přílohy II jednacího řádu a její původní mandát k jednání, je-li schválen na úrovni Coreperu, je rovněž zveřejněn, jak je stanoveno v bodě 1 písm. e) přílohy připojené ke sdělení ST 9493/20. Právě záměr „Rady“ týkající se velmi naléhavé problematiky by podle žalobce umožnil evropským občanům pochopit sporné dokumenty.

85

Podle Rady může konkrétní posouzení dokumentu vést k závěru, že zpřístupnění předběžných výměn informací uvedených v bodě 84 výše by vzhledem k jejich specifickému obsahu a zvláštnímu kontextu rozhodovacího procesu, k němuž se vztahují, mohlo ohrozit účinnost jejího rozhodovacího procesu.

86

V projednávaném případě Rada tvrdí, že odepření zpřístupnění sporných dokumentů nebylo založeno na obecných úvahách, ale na přesném a podrobném přezkumu obsahu těchto dokumentů, provedeném po konzultaci s členskými státy, které předložily vyjádření, která v něm byla obsažena. To je rovněž prokázáno skutečností, že Rada poskytla přístup k několika dalším dokumentům týkajícím se diskuzí vedených na úrovni pracovní skupiny, které byly rovněž zmíněny v původní žádosti.

87

V duplice Rada tvrdí, že stručnost vysvětlení poskytnutého v napadeném rozhodnutí je odůvodněna zejména nutností neprozradit informace, které má výjimka týkající se ochrany rozhodovacího procesu právě chránit.

88

Francouzská republika dodává, že zpřístupnění sporných dokumentů mohlo oslabit pozici Rady v rámci jednání o dalších legislativních aktech navržených v rámci Paktu o migraci a azylu.

89

Francouzská republika vysvětluje, že sporné dokumenty byly vypracovány ve zvláště citlivé fázi projednávání dotčených legislativních aktů, že dosažení dohody v rámci Rady a tím spíše mezi Parlamentem a Radou předpokládalo zvláště choulostivé kompromisy a zpřístupnění sporných dokumentů, které odhalovaly roztříštěnost postojů členských států, by jistě ohrozilo dosažení kompromisu v rámci třístranných jednání.

90

Kromě toho Francouzská republika poznamenává, že sporné dokumenty obsahovaly ze své povahy zvláště citlivé informace. Podle Francouzské republiky dokument WK 1513/2023 obsahoval citlivé bezpečnostní informace týkající se omezení a problémů spojených s fungováním systému Eurodac v tehdy platné verzi.

91

Kromě toho Francouzská republika tvrdí, že informace obsažené ve sporných dokumentech mohly být nikoli hypoteticky, ale rozumně předvídatelným způsobem využity aktéry, kteří jsou nepřátelští vůči evropským zájmům, k pokusu zmařit výsledek projednávání celého Paktu o migraci a azylu nebo politickému oslabení členského státu.

92

V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem nařízení č. 1049/2001, jak uvádí bod 4 jeho odůvodnění a jeho článek 1, je v co nejvyšší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům.

93

Toto právo však podléhá některým omezením vycházejícím z důvodů veřejného či soukromého zájmu. Konkrétně nařízení č. 1049/2001 v souladu s bodem 11 jeho odůvodnění stanoví v článku 4 režim výjimek, který orgánům umožňuje odepřít přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení některého ze zájmů chráněných tímto článkem (viz rozsudek ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament,T‑540/15, EU:T:2018:167, bod 59 a citovaná judikatura).

94

Vzhledem k tomu, že se takové výjimky odchylují od zásady co nejširšího zpřístupnění dokumentů veřejnosti, musí být vykládány a uplatňovány restriktivně (viz rozsudek ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament,T‑540/15, EU:T:2018:167, bod 61 a citovaná judikatura).

95

Pokud unijní orgán, instituce nebo jiný subjekt, jemuž byla předložena žádost o přístup k dokumentu, zamítne žádost na základě některé z výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, musí v zásadě vysvětlit, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně ohrozit zájem chráněný touto výjimkou, přičemž riziko takovéhoto ohrožení musí být důvodně předvídatelné, nikoli čistě hypotetické (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament,T‑540/15, EU:T:2018:167, bod 62 a citovaná judikatura).

96

Použití výjimky stanovené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001 tedy předpokládá, že je prokázáno, že přístup k požadovaným dokumentům mohl konkrétně a skutečně narušit ochranu rozhodovacího procesu dotyčného orgánu a toto nebezpečí narušení bylo důvodně předvídatelné, nikoliv čistě hypotetické (viz rozsudek ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament,T‑540/15, EU:T:2018:167, bod 63 a citovaná judikatura).

97

Podle judikatury platí, že ohrožení rozhodovacího procesu ve smyslu čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001 je „vážné“ zejména tehdy, když má zpřístupnění dotčených dokumentů podstatný dopad na rozhodovací proces. Posouzení vážnosti závisí na všech okolnostech dané věci, zejména na negativních účincích na rozhodovací proces, kterých se orgán dovolává v souvislosti se zpřístupněním předmětných dokumentů (viz rozsudek ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament,T‑540/15, EU:T:2018:167, bod 64 a citovaná judikatura).

98

Tuto judikaturu nelze vykládat tak, že od orgánů vyžaduje, aby předložily důkazy, které mají existenci takového nebezpečí prokázat. V tomto ohledu stačí, že napadené rozhodnutí obsahuje hmatatelné důkazy umožňující dojít k závěru, že nebezpečí ohrožení rozhodovacího procesu bylo v době jeho přijetí důvodně předvídatelné, a nikoliv čistě hypotetické, přičemž zejména zmiňuje, že v době jeho přijetí existovaly objektivní důvody umožňující důvodně předvídat, že by k takovému ohrožení došlo v případě zpřístupnění požadovaných dokumentů (viz rozsudek ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament,T‑540/15, EU:T:2018:167, bod 65 a citovaná judikatura).

99

V projednávané věci, jak bylo uvedeno v bodech 4 až 7 výše, byly sporné dokumenty vypracovány generálním sekretariátem Rady v rámci projednávání dvou legislativních návrhů, které byly součástí Paktu o migraci a azylu, přičemž každý z nich obsahoval souhrn připomínek delegací členských států k těmto dvěma legislativním návrhům.

100

Rada měla v napadeném rozhodnutí za to, že sporné dokumenty spadají do působnosti čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001, přičemž svou analýzu odůvodnila následovně:

„[Sporné] dokumenty se týkají probíhající reformy společného evropského azylového systému. V současné době probíhají v této citlivé oblasti jednání s Parlamentem […] o [pozměněném návrhu] nařízení o Eurodacu, zatímco jednání o [návrhu nařízení o] řízení azylu a migrace byla právě zahájena. Oba dokumenty obsahují prvky představující postoj členských států, vyměňované ve formě předběžných nebo průběžných interních připomínek k legislativním dokumentům, z nichž jeden je v počáteční fázi třístranných jednání. Zpřístupnění těchto připomínek by odhalilo kompromisy požadované nebo přijaté delegacemi a navrhované nebo zamýšlené alternativy, jakož i strategické přístupy pro jednání Rady, což by oslabilo a ztížilo její vyjednávací pozici a mělo by negativní dopad na její budoucí jednání s Parlamentem […]. V této souvislosti a s ohledem na obsah obou [sporných] dokumentů má Rada za to, že jejich zpřístupnění by konkrétně a skutečně ohrozilo rozhodovací proces orgánu.“

101

Jak uvádí Finská republika, odůvodnění obsažená v napadeném rozhodnutí se mohou vztahovat na všechny dokumenty WK vypracovávané v rámci pracovní skupiny Rady, které kompilují postoje členských států v legislativních postupech kvalifikovaných jako citlivé.

102

Napadené rozhodnutí totiž nepopisuje specifický obsah sporných dokumentů ani neobsahuje odůvodnění uvedené Francouzskou republikou, které je připomenuto v bodech 88 až 91 výše, takže takové odůvodnění nemůže být zohledněno v rámci analýzy legality napadeného rozhodnutí.

103

Jak vyplývá z bodu 100 výše, Rada za účelem odepření přístupu ke sporným dokumentům v podstatě uvedla v napadeném rozhodnutí důvody uvedené níže.

104

V první řadě Rada upřesnila, že sporné dokumenty se týkají probíhající reformy společného evropského azylového systému a že v této „citlivé“ oblasti probíhají jednání s Parlamentem i v jeho rámci.

105

Pokud jde o toto tvrzení, Francouzská republika vysvětluje, že Pakt o migraci a azylu navržený Komisí měl pro Unii zásadní politický význam.

106

Pouhá zmínka v napadeném rozhodnutí o citlivé povaze jednání nebo politickém významu dotčené oblasti přitom nemůže odůvodnit odepření přístupu ke sporným dokumentům. Nic v uvedeném rozhodnutí neumožňuje mít za to, že obsah sporných dokumentů má zvláště citlivou povahu v tom smyslu, že by byl ohrožen základní zájem Unie nebo členských států v případě zpřístupnění, i když se vztahuje k záležitostem určitého významu, které se případně vyznačují obtížemi jak v politické, tak v právní oblasti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 76 a citovaná judikatura).

107

Ve druhé řadě Rada v napadeném rozhodnutí uvedla, že sporné dokumenty obsahují předběžné nebo průběžné interní připomínky k legislativním dokumentům, z nichž jeden byl v počáteční fázi třístranných jednání.

108

Pokud jde o tento druhý důvod, Rada před Tribunálem vysvětluje, že připomínky členských států byly předloženy v rané technické fázi a byly bez politického závazku. Kromě toho Rada tvrdí, že zveřejnění některých předběžných připomínek předložených ve velmi rané technické fázi představovalo rozumně předvídatelné riziko dopadu na vzájemnou důvěru mezi technickými odborníky členských států a mohlo velmi ztížit postavení uvedených členských států v dotyčných legislativních postupech, jelikož tyto předběžné připomínky mohly obsahovat obavy, návrhy nebo postoje, které byly později těmito členskými státy změněny z důvodu technických nebo politických diskuzí nebo nebyly v souladu s konečným postojem Rady.

109

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak Rada uznala před Tribunálem, že předběžná povaha diskuzí týkajících se dotčeného legislativního návrhu neumožňuje sama o sobě odůvodnit použití výjimky stanovené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001. Toto ustanovení totiž nerozlišuje podle toho, v jaké fázi se diskuze nacházejí. Vztahuje se obecně na dokumenty, které se týkají záležitosti, v níž dotyčný orgán „ještě nerozhodl“, na rozdíl od čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce, který se vztahuje na případ, kdy dotyčný orgán přijal rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 78 a citovaná judikatura).

110

Podle judikatury je bezvýznamné, zda byly dotčené dokumenty vypracovány či získány v rané, pozdější nebo konečné fázi rozhodovacího procesu. Stejně tak skutečnost, že byly vypracovány či získány ve formálním, nebo neformálním kontextu, nemá dopad na výklad výjimky stanovené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001 (viz rozsudek ze dne 22. března 2018, De Capitani v. Parlament,T‑540/15, EU:T:2018:167, bod 101 a citovaná judikatura).

111

Bylo rovněž rozhodnuto, že „technická“ povaha dokumentu není relevantním kritériem pro účely použití čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001 (rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 95).

112

Kromě toho členové pracovních skupin Rady jsou pověřeni mandátem členských států, které zastupují, a vyjadřují při jednáních o daném legislativním návrhu postoj svého členského státu v Radě, pokud Rada jedná jako spolunormotvůrce. Skutečnost, že uvedené pracovní skupiny nejsou oprávněny přijmout konečné stanovisko tohoto orgánu, neznamená, že jejich práce nejsou součástí běžného fungování legislativního procesu, ani že dokumenty, které vypracovávají, jsou „technického“, a nikoliv politického rázu, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 95).

113

Navíc je návrh přirozeně předložen k tomu, aby se o něm diskutovalo, a nepočítá se s tím, že zůstane po této diskuzi beze změny. Veřejnost je plně schopna pochopit, že autor návrhu může následně změnit jeho obsah. Právě ze stejných důvodů si autor žádosti o přístup k legislativním dokumentům v rámci probíhajícího postupu bude plně vědom prozatímní povahy informací, které jsou v nich obsaženy, a toho, že se tyto informace mohou změnit v celém průběhu jednání v rámci přípravných prací pracovní skupiny Rady až do okamžiku, kdy je dosaženo dohody o celém textu (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 79 a citovaná judikatura).

114

Zpřístupnění stanovisek každé delegace členských států tedy nemůže mít samo o sobě vliv na vzájemnou důvěru mezi technickými odborníky uvedených delegací ani na vyjednávací pozici členských států v legislativních postupech.

115

Z toho vyplývá, že předběžná nebo průběžná povaha probíhajících diskuzí mezi delegacemi členských států, které jsou promítnuty do sporných dokumentů, jakož i skutečnost, že u dotčených legislativních návrhů ještě nebylo dosaženo konsensu nebo kompromisu v Radě, samy o sobě neumožňují prokázat nebezpečí vážného ohrožení rozhodovacího procesu v případě zpřístupnění uvedených dokumentů.

116

Ve třetí řadě Rada v napadeném rozhodnutí uvedla, že zpřístupnění připomínek členských států by odhalilo kompromisy požadované nebo přijaté delegacemi a navrhované nebo zamýšlené alternativy, jakož i strategické přístupy pro jednání Rady, což by oslabilo a ztížilo její vyjednávací pozici a mělo by negativní dopad na její budoucí jednání s Parlamentem.

117

Pokud jde o tento třetí důvod, Rada před Tribunálem vysvětluje, že výměny informací zaznamenané ve sporných dokumentech odhalily obtíže, které bylo třeba vyřešit před tím, než Rada mohla zaujmout počáteční postoj umožňující zahájení třístranných jednání, a že jednání o legislativních návrzích byla obtížná. Rada rovněž uvádí, že zveřejnění připomínek členského státu obsahujících kritiku mandátu pro jednání nebo obecného směřování Rady může způsobit, že se členské státy dostanou do obtížné situace, pokud následně budou muset předsedat Radě a toto směřování hájit. Podle Rady je stručnost vysvětlení uvedeného v napadeném rozhodnutí odůvodněna zejména nutností neohrozit tyto citlivé zájmy, které má výjimka týkající se ochrany rozhodovacího procesu chránit. Francouzská republika dodává, že ve sporných dokumentech byly uvedeny jak „červené linie“ některých členských států, tak flexibilita jiných členských států, a že zpřístupnění těchto informací by mohlo snížit možnost vyjádření některých členských států.

118

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že členské státy v rámci pracovních skupin Rady vyjadřují navenek příslušný postoj k danému legislativnímu návrhu a k vývoji tohoto návrhu, který pro ně bude přijatelný, nemůže skutečnost, že tyto údaje jsou následně na žádost sděleny, jako taková bránit loajální spolupráci, kterou jsou orgány povinny mezi sebou dodržovat na základě článku 4 odst. 3 SEU (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2023, De Capitani v. Rada,T‑163/21, EU:T:2023:15, bod 83 a citovaná judikatura).

119

V projednávané věci mají odůvodnění popsaná v bodech 116 a 117 výše obecnou a abstraktní povahu. Přesný a podrobný přezkum obsahu sporných dokumentů, o němž Rada tvrdí, že jej provedla, se do napadeného rozhodnutí nepromítl. Komise totiž nevysvětluje obsah uvedených dokumentů ani zvláštní kontext rozhodovacího procesu, k němuž se vztahují. Přitom na základě znění sporných dokumentů předložených na žádost Tribunálu, které jsou nyní přístupné veřejnosti na žádost (viz bod 11 výše), mohla Rada podrobně popsat jejich obsah, jakož i konkrétní kontext každého z dotčených legislativních návrhů, aniž by odhalila konkrétní stanoviska členských států. Kromě toho Rada nepředložila žádný hmatatelný důkaz, který by mohl prokázat, že by přístup k těmto dokumentům narušil loajální spolupráci mezi členskými státy. Tvrzené riziko se tedy jeví jako hypotetické.

120

Z výše uvedeného vyplývá, že žádný z důvodů uvedených Radou v napadeném rozhodnutí neumožňuje mít za to, že by zpřístupnění sporných dokumentů vážně, konkrétně, skutečně, a nikoli hypoteticky ohrozilo rozhodovací proces ve smyslu čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001.

121

Druhá část uplatněná v podstatě na podporu prvního žalobního důvodu je tudíž opodstatněná a musí jí být vyhověno.

122

Vzhledem k tomu, že druhé části prvního žalobního důvodu bylo vyhověno, je třeba prvnímu bodu návrhových žádání žalobce vyhovět, a zrušit tak napadené rozhodnutí, aniž je třeba zkoumat argumenty třetí části prvního žalobního důvodu, které se vztahují k tomuto bodu návrhových žádání, ani druhý či třetí žalobní důvod, které byly rovněž uplatněny na jeho podporu.

123

Článek 134 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

124

V projednávané věci měli žalobce i Rada ve věci částečně úspěch i neúspěch. Nicméně vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo v plném rozsahu zrušeno, jeví se být odůvodněným, aby Rada nesla vlastní náklady řízení a nahradila polovinu nákladů řízení vynaložených žalobcem, přičemž žalobce ponese druhou polovinu vlastních nákladů řízení.

125

V souladu s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponesou Belgické království, Francouzská republika, Finská republika a Švédské království vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto: