1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci sporu mezi SIA Sātiņi-S, lotyšským podnikem, a Dabas aizsardzības pārvalde (úřad na ochranu životního prostředí, Lotyšsko).

2.

Tato žádost se týká výkladu čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), článků 107 a 108 SFEU, jakož i čl. 3 odst. 2 nařízení (EU) č. 717/2014 ( 2 ) a zabývá se otázkou, zda platby přiznané za škody způsobené akvakultuře volně žijícími ptáky chráněnými v oblasti sítě Natura 2000 podle směrnice 2009/147/ES ( 3 ) mohou být na jedné straně nižší než vzniklé ztráty a na straně druhé představovat státní podporu a v takovém případě spadat do oblasti působnosti nařízení o de minimis pro rybolov.

3.

Článek 17 Listiny, nadepsaný „Právo na vlastnictví“, v odstavci 1 stanoví:

„Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.“

4.

Článek 51 Listiny, nadepsaný „Oblast použití“, stanoví:

„1.   Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.

2.   Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách.“

5.

Článek 6 odst. 2 směrnice 92/43/EHS ( 4 ) stanoví:

„Členské státy přijmou vhodná opatření, aby v oblastech zvláštní ochrany vyloučily poškozování přírodních stanovišť a stanovišť druhů[, jakož i] vyrušování druhů, pro něž jsou tato území určena, pokud by takové vyrušování mohlo být významné ve vztahu k cílům této směrnice.“

6.

Článek 4 odst. 4 směrnice o ochraně ptáků stanoví:

„S ohledem na ochranu oblastí uvedených v odstavcích 1 a 2 přijmou členské státy vhodná opatření pro předcházení znečišťování nebo poškozování stanovišť nebo jakýmkoli rušivým zásahům, které negativně ovlivňují ptáky, pokud by mohly být významné z hlediska cílů tohoto článku. Členské státy musí rovněž usilovat o předcházení znečišťování nebo poškozování stanovišť mimo tyto chráněné oblasti.“

7.

Článek 5 této směrnice stanoví:

„Aniž jsou dotčeny články 7 a 9, přijmou členské státy opatření nezbytná k vytvoření obecné právní úpravy ochrany všech druhů ptáků uvedených v článku 1, která zejména zakáže

8.

Podle čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice platí, že:

„Pokud neexistuje jiné uspokojivé řešení, mohou se členské státy odchýlit od ustanovení článků 5 až 8 z následujících důvodů:

9.

Bod 15 odůvodnění nařízení o de minimis pro rybolov uvádí:

„Pro účely transparentnosti, rovného zacházení a účinného dohledu by se toto nařízení mělo použít jen v případě podpory de minimis, pro niž lze předem přesně vypočíst hrubý grantový ekvivalent, aniž by bylo nutné provádět hodnocení rizik (‚transparentní podpora‘). Tento přesný výpočet lze například provést u grantů, subvencí úrokových sazeb, daňových osvobození se stanoveným stropem nebo jiných nástrojů, u nichž je stanoven limit zaručující, že příslušný strop nebude překročen. Stanovení limitu znamená, že dokud není či ještě není známa přesná výše podpory, musí členský stát předpokládat, že se tato výše bude rovnat tomuto limitu, aby tak zajistil, že několik opatření podpory společně nepřekročí strop stanovený tímto nařízením, a musí použít pravidla kumulace.“

10.

Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na podporu poskytovanou podnikům v odvětví rybolovu a akvakultury s výjimkou:

2.   Jestliže podnik působí v odvětví rybolovu a akvakultury a jestliže tento podnik působí i v jednom či více odvětvích nebo vykonává jiné činnosti spadající do oblasti působnosti nařízení (EU) č. 1407/2013[ ( 6 )], [toto] nařízení se vztahuje na podporu poskytovanou na tato další odvětví či činnosti za předpokladu, že dotyčný členský stát vhodnými způsoby, jako je oddělení činností nebo rozlišení nákladů, zajistí, aby činnosti v odvětví rybolovu a akvakultury nevyužívaly podporu de minimis poskytovanou podle uvedeného nařízení.

3.   Působí-li podnik v odvětví rybolovu a akvakultury a zároveň v prvovýrobě zemědělských produktů spadající do oblasti působnosti [nařízení (EU) č. 1408/2013 ( 7 )], na podporu poskytovanou na prvně jmenované odvětví se vztahují ustanovení tohoto nařízení za předpokladu, že daný členský stát vhodnými způsoby, jako je oddělení činností nebo rozlišení nákladů, zajistí, aby prvovýroba zemědělských produktů nevyužívala podporu de minimis poskytovanou podle tohoto nařízení.“

11.

Článek 3 nařízení o de minimis pro rybolov, nadepsaný „Podpora de minimis“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„1.   Má se za to, že opatření podpory nesplňují všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 [SFEU], a proto jsou vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU], jestliže splňují podmínky stanovené v tomto nařízení.

2.   Celková výše podpory de minimis, kterou členský stát poskytne jednomu podniku z odvětví rybolovu a akvakultury, nesmí překročit částku 30000 [eur] za libovolná tři po sobě jdoucí účetní období.

3.   Kumulovaná výše podpory de minimis přiznané členským státem podnikům z odvětví rybolovu a akvakultury za libovolná tři po sobě jdoucí účetní období nesmí přesáhnout limit pro členský stát stanovený v příloze.“

12.

Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Výpočet hrubého grantového ekvivalentu“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se použije pouze na podporu, u níž lze předem přesně vypočítat hrubý grantový ekvivalent bez nutnosti provádět hodnocení rizik (‚transparentní podpora‘).

2.   Podpora poskytnutá formou grantů nebo subvencí úrokových sazeb se považuje za transparentní podporu de minimis.

[…]

7.   Podpora sestávající z jiných nástrojů se považuje za transparentní podporu de minimis, pokud daný nástroj stanoví limit zajišťující, že nedojde k překročení příslušného stropu.“

13.

Článek 4 sugu un biotopu aizsardzības likums (zákon o ochraně druhů a biotopů) ze dne 16. března 2000 ( 8 ), nadepsaný „Pravomoc Rady ministrů“, v bodě 6 stanoví:

„Rada ministrů stanoví:

[…]

14.

Článek 10 tohoto zákona, nadepsaný „Právo vlastníků nebo uživatelů půdy na náhradu“, stanoví:

„1.   Vlastníci nebo uživatelé půdy mají právo na náhradu z prostředků státního rozpočtu určených k tomuto účelu za závažné škody způsobené stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, pokud přijali nezbytná ochranná opatření a v souladu se svými znalostmi, dovednostmi a praktickými schopnostmi zavedli metody šetrné k životnímu prostředí k předcházení škodám nebo jejich snížení. Vlastníci nebo uživatelé půdy nemají nárok na náhradu škody, pokud úmyslně přispěli ke vzniku škody nebo k jejímu zvýšení za účelem získání náhrady.

[…]

3.   Náhrada za závažné škody způsobené stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, se nevyplatí, pokud vlastník nebo uživatel půdy obdržel další platby od státu, obce nebo Evropské unie určené přímo či nepřímo ke kompenzaci stejných omezení hospodářské činnosti nebo stejných škod způsobených stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, pro které je v právních předpisech stanovena náhrada, nebo pokud je žadatel příjemcem podpory podle [nařízení č. 508/2014].“

15.

Článek 5 lauksaimniecības un lauku attīstības likums (zákon o zemědělství a rozvoji venkova) ze dne 7. dubna 2004 ( 9 ), nadepsaný „Podpora státu a Evropské unie“, v odstavci 7 stanoví:

„Rada ministrů stanoví pravidla pro správu a kontrolu podpor poskytovaných státem a Evropskou unií pro zemědělství a pravidla pro správu a kontrolu podpor poskytovaných státem a Evropskou unií pro rozvoj venkova a rybolov.“

16.

Ministru kabineta noteikumi Nr. 558 „De minimis atbalsta uzskaites un piešķiršanas kārtība zvejniecības un akvakultūras nozarē“ (nařízení Rady ministrů č. 558 o pravidlech pro účtování a poskytování podpor de minimis v odvětví rybolovu a akvakultury) ze dne 29. září 2015 ( 10 ), zní následovně:

„1. Toto nařízení stanoví pravidla pro účtování a poskytování podpor de minimis v odvětví rybolovu a akvakultury v souladu s nařízením [o de minimis pro rybolov].

2. Pro získání podpory de minimis podle článků 3, 4 a 5 nařízení [o de minimis pro rybolov] musí žadatel o podporu předložit poskytovateli podpory žádost o podporu de minimis (příloha 1) (dále jen ‚žádost‘). V žádosti se uvede podpora de minimis, kterou žadatel obdržel v průběhu daného roku a během dvou předchozích účetních období, jakož i plánovaná podpora de minimis bez ohledu na způsob, jakým je podpora poskytnuta a kdo ji poskytuje. V případě souběhu podpor de minimis poskytne žadatel o podporu rovněž informace o jiných podporách obdržených pro dotčený projekt na základě týchž uznatelných nákladů. Při poskytnutí informací o podporách de minimis a jiných plánovaných státních podporách musí žadatel o podporu uvést podpory, o které požádal, ale poskytovatel podpory o nich ještě nerozhodl. Pokud žadatel o podporu de minimis neobdržel tento druh podpory dříve, uvede v žádosti příslušné informace. […]“

17.

Ministru kabineta noteikumi Nr. 353 „Kārtība, kādā zemes īpašniekiem vai lietotājiem nosakāmi to zaudējumu apmēri, kas saistīti ar īpaši aizsargājamo nemedījamo sugu un migrējošo sugu dzīvnieku nodarītajiem būtiskiem postījumiem, un minimālās aizsardzības pasākumu prasības postījumu novēršanai“ (nařízení Rady ministrů č. 353 o postupu při stanovení výše ztrát vzniklých vlastníkům nebo uživatelům půdy v důsledku závažných škod způsobených stěhovavými druhy živočichů a zvláště chráněnými druhy živočichů, které nelze lovit, a o minimálních požadavcích, které musí splňovat ochranná opatření k zabránění škodám), ze dne 7. června 2016 ( 11 ), stanoví:

„1. Toto nařízení stanoví:

[…]

39. Při přijímání rozhodnutí o přiznání náhrady musí správní orgán splnit následující požadavky:

40. Do dvou měsíců od stanovení výše ztrát rozhodne [příslušný] úředník buď o přiznání náhrady a stanoví její výši, nebo o jejím zamítnutí.“

18.

V roce 2002 koupila společnost Sātiņ-S 600,70 hektarů rybníků v přírodní rezervaci Natura 2000 v Lotyšsku.

19.

V průběhu roku 2017 Sātiņi-S podala k Dabas aizsardzības pārvalde (orgán pro ochranu životního prostředí) žádost o náhradu škod způsobených akvakultuře ptáky a jinými chráněnými živočichy. Tento orgán tuto žádost zamítl z důvodu, že společnosti Sātiņi-S již byla poskytnuta podpora de minimis ve výši 30000 eur za dobu tří účetních období.

20.

Sātiņ-S podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k příslušnému soudu, přičemž tvrdila, že náhrada za škody způsobené akvakultuře chráněnými živočichy není z důvodu své kompenzační povahy státní podporou. Vzhledem k tomu, že její žaloba byla v prvním a druhém stupni zamítnuta, podala Sātiņi-S kasační opravný prostředek k Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko), který se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21.

Písemná vyjádření předložily Sātiņi-S, irská a lotyšská vláda, jakož i Evropská komise.

22.

Na jednání, které se konalo dne 3. června 2021, přednesly ústní vyjádření irská, lotyšská a nizozemská vláda, jakož i Komise.

23.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 17 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby náhrada přiznaná členským státem za ztráty způsobené akvakultuře v oblasti sítě Natura 2000 ptáky chráněnými na základě směrnice o ochraně ptáků (dále jen „sporná náhrada“) byla nižší než ztráty skutečně vzniklé dotčenému podniku.

24.

Předkládající soud uvádí, že náhrada škody za omezení práva na vlastnictví podle čl. 17 odst. 1 Listiny musí být skutečná a efektivní, přičemž v projednávaném případě se výše sporné náhrady vypočte především podle plochy rybníků a nezohledňuje počet ryb, které ulovili chránění ptáci, takže nepokrývá všechny skutečně vzniklé ztráty. Dodává, že směrnice o ochraně ptáků umožňuje členským státům se od ní odchýlit, aby zabránily značným škodám na rybolovu.

25.

Sātiņ-S tvrdí, že podle vnitrostátní právní úpravy je nucena nést 88 % svých ztrát, což snižuje její konkurenceschopnost, a že malé podniky zabývající se akvakulturou, jež se nacházejí mimo oblasti sítě Natura 2000, mají pokryto 100 % vzniklých ztrát, což vytváří nekalou konkurenci.

26.

Lotyšská a irská vláda tvrdí, že členský stát nemá žádnou povinnost nahradit veškeré škody způsobené akvakultuře ptáky chráněnými v oblasti sítě Natura 2000. Povinnosti vyplývající ze směrnice o ochraně ptáků a ze směrnice o přírodních stanovištích nepředstavují zbavení vlastnického práva, ale spíše kontrolu jeho užívání. V projednávaném případě vyplývá omezení práva na vlastnictví ze směrnice o ochraně ptáků a sleduje cíl obecného zájmu, a sice zájem na ochraně životního prostředí. Kromě toho v této směrnici není stanovena žádná náhrada. Lotyšská vláda dále upřesňuje, že výše nahrazovaných ztrát se vypočítá podle vzorce, který nutně nepokrývá všechny vzniklé ztráty, a poznamenává, že postup výpočtu sporné náhrady bude v tomto ohledu lotyšským zákonodárcem přezkoumán a že nové opatření k náhradě škody bude oznámeno Komisi jako „státní podpora“.

27.

Komise navrhuje na první předběžnou otázku neodpovědět, jelikož Soudní dvůr nemá pravomoc podle čl. 51 odst. 1 Listiny. Platba sporné náhrady totiž nepředstavuje uplatnění unijního práva ve smyslu tohoto ustanovení, neboť ani směrnice o ochraně ptáků ani směrnice o přírodních stanovištích nestanoví náhradu za škody způsobené na soukromém majetku, zejména na rybnících určených pro akvakulturu, při jejich uplatnění. Unijní právo stanoví pouze možnost poskytnout státní podporu v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) ( 13 ), Evropského námořního a rybářského fondu (ENRF) ( 14 ) nebo na základě pokynů Evropské unie ke státní podpoře v odvětvích zemědělství a lesnictví a ve venkovských oblastech na období 2014 až 2020 ( 15 ) a pokynů pro posuzování státní podpory v odvětví rybolovu a akvakultury ( 16 ).

28.

Na úvod podotýkám, že podle čl. 51 odst. 1 Listiny, který upravuje její působnost, jsou ustanovení Listiny určena členským státům výhradně, pokud uplatňují unijní právo. Toto ustanovení potvrzuje ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž se základní práva zaručená v unijním právním řádu uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak mimo takové situace se uplatnit nemohou. Pokud právní situace do působnosti unijního práva nespadá, Soudní dvůr nemá pravomoc o ní rozhodnout a případně uplatňovaná ustanovení Listiny sama o sobě nemohou tuto pravomoc založit ( 17 ).

29.

Směrnice o ochraně ptáků a směrnice o přírodních stanovištích přitom neobsahují žádné ustanovení, které by upravovalo systém náhrad za škody způsobené jednotlivcům opatřeními provádějícími tyto směrnice. Kromě toho se domnívám, že článek 9 směrnice o ochraně ptáků, na nějž odkazuje předkládající soud a který stanoví, že členské státy se mohou odchýlit od požadavků této směrnice, zejména za účelem předcházení závažným škodám na rybolovu, nemůže zakládat nárok na náhradu škody. V tomto smyslu již Soudní dvůr rozhodl, že i když v určitých oblastech, v nichž má širokou posuzovací pravomoc, jako je oblast zemědělské politiky, se unijní normotvůrce může rozhodnout, že upraví poskytnutí náhrady škody, nelze z tohoto konstatování vyvodit, že v unijním právu existuje obecná zásada vyžadující přiznání náhrady škody za všech okolností ( 18 ).

30.

Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že povinnost nahradit škodu nemůže být založena na unijním právu, vnitrostátní opatření, které stanoví, že dotyčný stát poskytne, byť částečně, náhradu za škody způsobené akvakultuře v oblasti sítě Natura 2000 ptáky chráněnými na základě směrnice o ochraně ptáků, nespadá do působnosti unijního práva, ale výlučně do působnosti vnitrostátního zákonodárce. V rámci řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU nepřísluší Soudnímu dvoru posuzovat výklad vnitrostátních ustanovení ani rozhodovat, zda je jejich výklad zastávaný vnitrostátním soudem správný ( 19 ).

31.

Závěrem mám za to, že platba sporné náhrady z důvodu omezení práva na vlastnictví zaručeného článkem 17 Listiny nepředstavuje za okolností projednávané věci uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny.

32.

Navrhuji tedy odpovědět předkládajícímu soudu tak, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na první předběžnou otázku.

33.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda sporná náhrada představuje státní podporu.

34.

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda platby náhrady škody přiznané z důvodu dodržování veřejnoprávních povinností vyplývajících ze směrnice o ochraně ptáků představují státní podpory. Domnívá se, že tyto platby představují spíše náhradu za vzniklé ztráty ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny.

35.

Lotyšská vláda a Komise tvrdí, že sporná náhrada představuje státní podporu. Zejména poznamenávají, že omezení vyplývající z unijních právních předpisů, a zejména zákonná povinnost chránit volně žijící živočichy a tolerovat škody, které mohou způsobit, představují běžné obchodní riziko pro podnik zabývající se akvakulturou a že spornou náhradou členský stát zmírňuje zátěž, kterou obvykle nesou určité hospodářské subjekty. Mimoto sporná náhrada neodpovídá žádné ze situací zdůrazněných Komisí, v nichž judikatura Soudního dvora vyloučila existenci zvýhodnění, ale naopak odpovídá druhu podpor poskytovaných v souladu s pokyny v odvětví zemědělství a lesnictví nebo s pokyny v odvětví rybolovu a akvakultury.

36.

Irská vláda naproti tomu tvrdí, že sporná náhrada představuje kompenzaci vzniklé újmy nebo odškodnění za službu provedenou v obecném zájmu vlastníkem chráněné lokality, který nese dodatečnou odpovědnost za životní prostředí, a tudíž neposkytuje zvýhodnění, jež by mohlo představovat státní podporu ve smyslu článku 107 SFEU. Kromě toho tato náhrada není ani selektivní, neboť příjemci se nenacházejí v situaci srovnatelné se situací osob, jejichž lokality nebyly vyhlášeny jako chráněné lokality. Nizozemská vláda, která se zúčastnila jednání, měla rovněž za to, že se ve věci v původním řízení nejedná o státní podporu, neboť členský stát je na základě čl. 17 odst. 1 Listiny povinen nahradit škody způsobené dodržováním určitých veřejnoprávních povinností na základě směrnice o ochraně ptáků a směrnice o přírodních stanovištích, které pro vlastníka znamenají nepřiměřenou a nadměrnou zátěž.

37.

Na úvod připomenu, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro kvalifikaci vnitrostátního opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžadováno, aby byly splněny všechny následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zásah příjemci poskytovat selektivní výhodu. Začtvrté musí narušovat nebo může narušit hospodářskou soutěž ( 20 ). Pojem „státní podpora“ je navíc objektivním právním pojmem. Je ustálenou judikaturou Soudního dvora, že čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje státní zásahy podle důvodů nebo cílů, ale definuje je podle jejich účinků ( 21 ).

38.

Otázka položená předkládajícím soudem se týká hlavně toho, zda sporná náhrada svého příjemce zvýhodňuje, a to vzhledem k její údajně kompenzační povaze.

39.

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že za státní podpory jsou považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce nezískal za obvyklých podmínek na trhu ( 22 ). Za státní podpory jsou tak zejména považována opatření, která snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a která z tohoto důvodu, ač nejsou dotacemi v užším slova smyslu, mají tutéž povahu a stejné účinky ( 23 ). Pojem „náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku“, zahrnuje v tomto ohledu zejména dodatečné náklady, které musí podniky nést z důvodu povinností, které jsou zákonného, regulačního nebo smluvního původu, které se vztahují na hospodářskou činnost ( 24 ).

40.

Z toho vyplývá, že existence zvýhodnění není zpochybněna údajnou „kompenzační“ povahou opatření, jehož cílem je napravit ztráty, které hospodářskému subjektu vznikly v důsledku uplatnění povinnosti vyplývající z unijní právní úpravy, nebo nahradit škody způsobené výskytem přírodních jevů souvisejících s běžnými podmínkami výkonu dotyčné hospodářské činnosti.

41.

Na jedné straně totiž náklady na dodržování závazných pravidel ochrany životního prostředí představují běžné provozní náklady podniku v odvětví akvakultury ( 25 ). Proto opatření na kompenzaci těchto nákladů představují zásahy, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a musí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce nezískal za obvyklých podmínek na trhu

42.

Na straně druhé ze samotného znění čl. 107 odst. 2 písm. b) SFEU vyplývá, že podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi jsou slučitelné s vnitřním trhem. Z toho plyne, že podle Smlouvy o FEU jsou tyto typy opatření, i když mají „kompenzační“ cíl, považovány za státní podporu ve smyslu odstavce 1 tohoto článku. To platí tím spíše pro škody způsobené zcela běžnými a předvídatelným přirozeným událostmi, jako je přelet volně žijících ptáků. Jak ostatně uvedla Komise ve svém písemném vyjádření, opatření určená ke kompenzaci škod způsobených chráněnými živočichy, velmi častých v odvětví zemědělství, rybolovu a akvakultury, jsou běžně kvalifikována jako „státní podpory“ a jsou předmětem přezkumu slučitelnosti ve smyslu pokynů v odvětví zemědělství, lesnictví ( 26 ) nebo pokynů v odvětví rybolovu a akvakultury.

43.

Kromě toho sporná náhrada nespadá mezi případy, ve kterých Soudní dvůr rozhodl, že státní příspěvky mají právní povahu, jež se zásadně liší od povahy podpory, a vyloučil tedy, že představují zvýhodnění, jež by mohlo představovat státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

44.

Především totiž skutečnost zdůrazněná předkládajícím soudem, že sporná náhrada byla poskytnuta na základě směrnice o ochraně ptáků a směrnice o přírodních stanovištích, i kdyby byla prokázána, neprokazuje, že tato náhrada splňuje podmínky stanovené judikaturou „Altmark“ ( 27 ), podle které opatření ve prospěch podniku pověřeného povinnostmi veřejné služby nepředstavuje „zvýhodnění“, jež by mohlo představovat státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

45.

V tomto ohledu je třeba uvést, že pouhá skutečnost, že veřejné povinnosti týkající se oblasti sítě Natura 2000 jsou uloženy na základě unijního práva, konkrétně směrnice o ochraně ptáků, sama o sobě nepostačuje k prokázání toho, že společnost Satiņi-S byla pověřena plněním jasně vymezených povinností veřejné služby ve smyslu první ze čtyř kumulativních podmínek stanovených touto judikaturou ( 28 ). Naopak lotyšské orgány v průběhu správního řízení a lotyšská vláda před Soudním dvorem rozhodně nekvalifikovaly spornou náhradu jako „kompenzaci nákladů na veřejnou službu“, ale jako „podporu“ (de minimis).

46.

Kromě toho ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že jsou splněny ostatní podmínky uvedené v této judikatuře. Naopak, i když v projednávaném případě přísluší předkládajícímu soudu ověřit splnění těchto podmínek, zdá se mi prima facie, že tomu tak není ( 29 ).

47.

Dále je pravda, že v rozsudku Asteris a další v. Řecko a EHS ( 30 ) měl Soudní dvůr za to, že odškodnění, které by vnitrostátní orgány musely zaplatit podnikům jako náhradu škody, kterou jim způsobily, nepředstavuje „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Upřesnil, že veřejná podpora, kterou představuje opatření přijaté orgány veřejné moci ve prospěch určitého podniku nebo výrobku, má zásadně odlišnou právní povahu než odškodnění, které mohou být vnitrostátní orgány povinny zaplatit jednotlivcům jako náhradu škody, kterou způsobily, a že takové odškodnění proto nepředstavuje podporu ve smyslu článků 107 a 108 SFEU.

48.

Mám však za to, že výklad uvedený v rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další v. Řecko a EHS (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457), není relevantní, pokud jde o věc v původním řízení, jelikož se netýká částek dlužných nebo zaplacených na základě mimosmluvní odpovědnosti dotyčného členského státu, ale náhrady nákladů, jež vyplývají z regulačních povinností nebo přírodních událostí a jež obvykle nesou dotyčné podniky v rámci své hospodářské činnosti ( 31 ).

49.

Konečně, jak Komise uvedla ve svém písemném vyjádření, je zřejmé, že sporná náhrada nespadá mezi případy vrácení nezákonně vybraných daní ( 32 ) nebo vyplacení náhrady za vyvlastnění ( 33 ). V obou těchto případech byl členský stát povinen vrátit neoprávněně přijaté částky nebo zaplatit ekvivalentní hodnotu majetku, o nějž byl vlastník připraven. Na rozdíl od sporné náhrady se platby týkaly nákladů, které nemohly být kvalifikovány jako „náklady, které za obvyklých podmínek na trhu zatěžují rozpočet podniku“ ve smyslu judikatury citované v bodě 39 tohoto stanoviska.

50.

Ačkoli tedy nelze v zásadě vyloučit, že v jiných zvláštních situacích by kompenzace mimořádného zatížení ve vztahu k obvyklým tržním podmínkám nemusela být kvalifikována jako státní podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU ( 34 ), v projednávané věci tomu tak není.

51.

Navrhuji tedy odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že sporná náhrada představuje „zvýhodnění“, které může představovat státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jsou-li splněny ostatní stanovené podmínky, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu ( 35 ).

52.

Podstatou třetí a poslední otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že sporná náhrada představuje státní podporu, musí být uplatněn strop de minimis stanovený v čl. 3 odst. 2 nařízení o de minimis pro rybolov.

53.

Podle tohoto soudu z článku 1 tohoto nařízení ve spojení s bodem 15 jeho odůvodnění vyplývá, že nařízení se prima facie nepoužije na tuto náhradu.

54.

Lotyšská vláda a Komise mají za to, že sporná náhrada spadá do oblasti působnosti nařízení o de minimis pro rybolov vzhledem k tomu, že se Lotyšská republika rozhodla toto nařízení použít.

55.

Za účelem odpovědi na položenou otázku považuji za užitečné rozlišovat mezi použitelností nařízení o de minimis pro rybolov na takovou situaci, jako je situace v projednávané věci, a konkrétním použitím tohoto nařízení lotyšskými orgány.

56.

Pokud jde o první prvek, domnívám se, že v případě, že sporná náhrada představuje „státní podporu“, je nařízení o de minimis pro rybolov použitelné v rozsahu, v němž se v projednávaném případě nepoužije žádná z výjimek z působnosti tohoto nařízení, které jsou vyjmenovány v jeho článku 1.

57.

Kromě toho bod 15 odůvodnění nařízení o de minimis pro rybolov, na který odkazuje předkládající soud, a článek 4 tohoto nařízení zejména upřesňují, že se toto nařízení použije pouze na podporu, u níž lze předem přesně vypočítat hrubý grantový ekvivalent bez nutnosti provádět hodnocení rizik („transparentní podpora“), jako jsou například dotace. Vzhledem k tomu, že sporná náhrada spočívá v odškodnění ex post, odpovídá v podstatě dotaci, jelikož umožňuje předem přesně vypočítat hrubý grantový ekvivalent. Podle mého názoru tedy představuje „transparentní podporu“ ve smyslu téhož nařízení.

58.

Pokud jde o druhý prvek, zdůrazňuji, že jakmile je nařízení o de minimis pro rybolov použitelné, může členský stát buď oznámit spornou náhradu Komisi za účelem jejího schválení jako podpory slučitelné s vnitřním trhem, nebo se spokojit s její kvalifikací jako „podpory de minimis“. Z toho vyplývá, že v projednávaném případě lotyšské orgány mohly oprávněně kvalifikovat tuto náhradu jako „podporu de minimis“.

59.

Navrhuji tedy odpovědět na třetí předběžnou otázku tak, že členský stát může uplatnit strop de minimis uvedený v čl. 3 odst. 2 nařízení o de minimis pro rybolov na platby přiznané za škody způsobené akvakultuře volně žijícími ptáky chráněnými v oblasti sítě Natura 2000 na základě směrnice o ochraně ptáků.

60.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko) odpověděl následovně: