1.

Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu, Nizozemsko) a Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) se Soudního dvora táží na výklad čl. 27 odst. 2, čl. 28 odst. 1 a čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38/ES ( 2 ) ve spojení s článkem 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

2.

Tyto žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce spadají do kontextu sporů týkajících se souladu opatření omezujících svobody pohybu a pobytu vyplývajících ze směrnice 2004/38, přijatých vůči jednotlivcům, kteří byli před získáním postavení občana Unie nebo rodinného příslušníka občana Unie vyloučeni z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) ženevské Úmluvy o právním postavení uprchlíků (dále jen „Ženevská úmluva“) ( 3 ), s těmito ustanoveními.

3.

Uvedené ustanovení – jehož text byl převzat v čl. 12 odst. 2 písm. a) směrnice 2011/95/EU ( 4 ) – zbavuje ochrany poskytované Ženevskou úmluvou ty žadatele o azyl, u nichž existují závažné důvody domnívat se, že se dopustili zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti.

4.

Předkládající soudy chtějí především zjistit, zda a za jakých podmínek skutečnost, že na někoho bylo uplatněno ustanovení o vyloučení uvedené v čl. 1 oddílu F písm. a) uvedené úmluvy, může odůvodnit, že jsou omezeny svobody pohybu a pobytu této osoby, které má na základě směrnice 2004/38.

5.

Článek 1 Ženevské úmluvy poté, co v oddílu A zejména definuje pojem „uprchlík“, v oddílu F stanoví:

„Ustanovení této úmluvy se nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že:

6.

Článek 27 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38 stanoví:

„1.   S výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům.

2.   Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.

Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“

7.

Článek 28 této směrnice zní:

„1.   Před přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti vezme hostitelský členský stát v úvahu skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu.

2.   Hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie nebo jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území.

3.   Rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých důvodů týkajících se veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno proti občanům Unie, kteří:

[…]“

8.

Článek 12 odst. 2 směrnice 2011/95 stanoví:

„Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti jsou vyloučeni z postavení uprchlíka, existují-li závažné důvody se domnívat, že

[…]“

9.

Článek 67 Vreemdelingenwet (zákon o cizincích) ze dne 23. listopadu 2000 (dále jen „nizozemský zákon o cizincích“) stanoví:

„1.   S výhradou použitelnosti části 3 může [Minister van Veiligheid en Justitie (ministr bezpečnosti a spravedlnosti, Nizozemsko)] prohlásit cizího státního příslušníka za nežádoucí osobu:

[…]

e) v zájmu mezinárodních vztahů Nizozemska.

[…]

3.   Bez ohledu na článek 8 nemůže být cizí státní příslušník, který byl prohlášen za nežádoucí osobu, považován za osobu se zákonným pobytem.“

10.

Podle čl. 40a odst. 2 wet betreffende de toegang tot het grondgebied, het verblijf, de vestiging en de verwijdering van vreemdelingen (zákon o vstupu na území, pobytu, usazení a vyhoštění cizinců) ze dne 15. prosince 1980 (dále jen „belgický zákon o cizincích“) ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení ve věci C‑366/16 jsou za rodinné příslušníky občana Unie považováni zejména jeho předci nebo předci jeho manžela/manželky, kteří jsou na něm závislí.

11.

Článek 43 tohoto zákona provádí do belgického práva článek 27 směrnice 2004/38.

12.

Pan K. má dvojí občanství, bosenské a chorvatské. Do Nizozemska přijel v roce 2001 v doprovodu své manželky a prvorozeného syna. Podle informací předkládajícího soudu pobývá pan K. v tomto členském státě od té doby bez přerušení. V roce 2006 se tam narodil jeho mladší syn.

13.

První žádost o poskytnutí azylu podal pan K. krátce po svém příjezdu do Nizozemska v roce 2001. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko, dále jen „nizozemský Staatssecretaris“) tuto žádost rozhodnutím ze dne 15. května 2003 zamítl. Toto rozhodnutí bylo založeno na existenci závažných důvodů domnívat se, že se pan K. v době od dubna 1992 do února 1994 dopustil na území bývalé Jugoslávie zločinů kategorií uvedených v čl. 1 oddílu F písm. a) a b) Ženevské úmluvy. Uvedené rozhodnutí se stalo konečným po vydání rozsudku Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) ze dne 21. února 2005, který je potvrdil.

14.

V roce 2011 podal pan K. druhou žádost o poskytnutí azylu, která byla rovněž zamítnuta rozhodnutím nizozemského Staatssecretaris, ze dne 16. ledna 2013, z důvodu uplatnění ustanovení o vyloučení uvedených v čl. 1 oddílu F písm. a) a b) Ženevské úmluvy. Toto rozhodnutí bylo vydáno spolu se zákazem vstupu na území Nizozemska v délce trvání deseti let. Raad van State (Státní řada) uvedené rozhodnutí potvrdila rozsudkem ze dne 10. února 2014, po němž se rozhodnutí stalo konečným.

15.

Pan K. kromě toho požádal nizozemského Staatssecretaris o zrušení zákazu vstupu na území Nizozemska vydaného proti němu. Rozhodnutím ze dne 22. července 2015 tento orgán tento zákaz zrušil a nahradil jej prohlášením o tom, že je nežádoucí osobou, založeným na čl. 67 odst. 1 písm. e) nizozemského zákona o cizincích. Toto rozhodnutí bylo přijato z toho důvodu, že se pan K. v souvislosti se vstupem Chorvatské republiky do Unie dne 1. července 2013 stal občanem Unie. Na rozdíl od zákazu vstupu, který se může týkat pouze státních příslušníků třetích států, může být prohlášení za nežádoucí osobu přijato vůči občanovi Unie.

16.

Pan K. podal proti tomuto prohlášení za nežádoucí osobu stížnost k nizozemskému Staatssecretaris. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 9. prosince 2015 (dále jen „sporné rozhodnutí ve věci C‑331/16“).

17.

V tomto rozhodnutí odkázal nizozemský Staatssecretaris na svá rozhodnutí ze dne 15. května 2003 a 16. ledna 2013, kterými zamítl žádosti o poskytnutí azylu podané panem K. S odkazem na první z těchto rozhodnutí a na návrh vedoucí k jeho přijetí tento orgán konstatoval, že pan K. musel být seznámen („knowing participation“) s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti, kterých se dopustily zvláštní jednotky bosenské armády, jichž byl členem, a kterých se osobně účastnil („personal participation“).

18.

Pouze na základě těchto předchozích zjištění měl nizozemský Staatssecretaris za to, že pan K. svou přítomností v Nizozemsku poškozuje mezinárodní vztahy tohoto členského státu. Podle tohoto orgánu je třeba se vyhnout tomu, aby se uvedený členský stát stal hostitelskou zemí osob, u nichž existují závažné důvody se domnívat, že se dopustily takového druhu jednání, jaké je uvedeno v čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy. Kromě toho ochrana veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti vyžadují, aby byla přijata všechna nezbytná opatření, aby byli nizozemští občané chráněni před stykem s takovými osobami a zvláště aby oběti zločinů přičítaných panu K. nebo jejich rodinní příslušníci byli chráněni před setkáním s ním v Nizozemsku.

19.

Vzhledem k výše uvedenému došel tento orgán k závěru, že pan K. představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38.

20.

Na podporu takového závěru citoval nizozemský Staatssecretaris rozsudky Raad van State (Státní rada) ze dne 12. září 2008 ( 5 ), ze dne 16. června 2015 ( 6 ) a ze dne 21. srpna 2015 ( 7 ). V těchto rozsudcích měl uvedený soud za to, že s ohledem na výjimečnou závažnost zločinů uvedených v čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy je ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, které způsobuje přítomnost osoby, která byla vyloučena z postavení uprchlíka podle tohoto ustanovení, svou povahou trvale přítomno. Podle uvedeného soudu konstatování takového ohrožení nevyžaduje posouzení pravděpodobného budoucího chování dotyčné osoby.

21.

Nizozemský Staatssecretaris doplnil, že právo na respektování soukromého a rodinného života zakotvené článkem 8 EÚLP nepředstavuje překážku tomu, aby byl pan K. prohlášen za nežádoucí osobu.

22.

Pan K. podal proti spornému rozhodnutí ve věci C‑331/16 žalobu k Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu).

23.

V této souvislosti se uvedený soud zabývá zaprvé slučitelností tohoto rozhodnutí s čl. 27 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice 2004/38. Zvláště vzhledem k době uplynulé od doby, kdy se pan K. dopustil těchto zločinů spadajících do kategorií uvedených v čl. 1 oddílu F písm. a) a b) Ženevské úmluvy se uvedený soud v podstatě zabývá tím, zda existence závažných důvodů domnívat se, že se pan K. dopustil takových zločinů, postačuje k odůvodnění, že jeho přítomnost na nizozemském území představuje „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“ ve smyslu čl. 27 odst. 2 druhého pododstavce této směrnice. Uvedený soud rovněž uvádí, že pan K. nebyl nikdy odsouzen v trestním řízení.

24.

V tomto ohledu má předkládající soud pochybnosti o souladu judikatury Raad van State (Státní rada) citované v bodě 19 tohoto stanoviska, na které je založeno sporné rozhodnutí ve věci C‑331/16, s tímto ustanovením. Tyto pochybnosti jsou založeny na znění uvedeného ustanovení i na judikatuře Soudního dvora, a zvláště na jeho rozsudcích Bouchereau ( 8 ), B a D ( 9 ), I ( 10 ), jakož i H. T. ( 11 ).

25.

Předkládající soud navíc zmiňuje rozsudek, který vydala v Belgii dne 27. března 2013 Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu) ( 12 ), v němž byl odmítnut jakýkoliv automatismus mezi použitím čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy nizozemskými orgány z důvodu minulých činů rodinného příslušníka občana Unie a existencí ohrožení, které odůvodňuje odmítnutí poskytnout mu právo na volný pohyb a pobyt.

26.

Kromě toho v rámci své žaloby proti spornému rozhodnutí ve věci C‑331/16 pan K. zejména tvrdí, že mezinárodní vztahy nespadají pod pojem „veřejný pořádek“ ve smyslu čl. 27 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 2004/38. Kromě toho přístup, podle kterého by jakýkoli případný kontakt posledně uvedeného s některou z jeho obětí sám o sobě představoval nebezpečí pro veřejný pořádek, by tento pojem nadměrně rozšiřoval. V každém případě nizozemský Staatssecretaris dostatečně nevysvětlil důvody, proč by jeho přítomnost v Nizozemsku ohrožovala mezinárodní vztahy tohoto členského státu. Tento orgán navíc věrohodně neprokázal, že by se na nizozemské půdě zdržovaly oběti pana K.

27.

Zadruhé Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu) má pochybnosti o souladu daného rozhodnutí s požadavkem uvedeným v čl. 27 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2004/38, podle kterého musí každé omezení práva na pohyb a pobyt občana Unie respektovat zásadu proporcionality. Uvedený soud se táže rovněž na soulad daného rozhodnutí s čl. 28 odst. 1 a čl. 28 odst. 3 písm. a) této směrnice. Odkazuje v tomto ohledu na bod 3.3 sdělení Komise o pokynech pro lepší provádění a uplatňování [směrnice 2004/38] (dále jen „pokyny Komise“) ( 13 ).

28.

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že pan K. a jeho rodinní příslušníci jsou dokonale začleněni v nizozemské společnosti, jelikož v Nizozemsku žijí od roku 2001, narodil se tam druhý syn pana K. a oba dva synové dotyčného tam chodí do školy. Pan K. kromě toho prohlásil, že jeho rodina získala chorvatské občanství z čistě technických důvodů, přičemž tato země je pro ně úplně cizí, protože v ní nikdy nežili ani v ní nemají žádné příbuzné. Kromě toho posledně uvedený tvrdí, že Chorvati katolického vyznání již nemohou budovat svůj život v Bosně a Hercegovině, v zemi, na kterou jeho děti ostatně již nemají žádnou vazbu.

29.

Za těchto podmínek se Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

30.

Pan H. F. udal, že má afghánskou státní příslušnost. V roce 2000 vstoupil na území Nizozemska a podal tam žádost o poskytnutí azylu.

31.

Rozhodnutím ze dne 26. května 2003 Immigratie- en Naturalisatiedienst (imigrační a naturalizační úřad, Nizozemsko, dále jen „příslušný nizozemský azylový orgán“) vyloučil pana H. F. z postavení uprchlíka na základě čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy. Rozhodnutím ze dne 9. ledna 2006 mu tento orgán odmítl vydat dočasné povolení k pobytu na základě článku 3 EÚLP. Tato dvě rozhodnutí byla soudně potvrzena a stala se konečnými.

32.

Následně nizozemský Staatssecretaris přijal vůči panu H. F. rozhodnutí o zákazu pobytu. Na základě tohoto rozhodnutí byl o panu H. F. v letech 2013 a 2014 veden záznam pro účely odepření vstupu nebo pobytu na schengenském území na dobu neurčitou podle článku 24 nařízení (ES) č. 1987/2006 ( 14 ).

33.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že pan H. F. nebyl odsouzen v žádném trestním řízení v Belgii ani v Nizozemsku. Dotyčný rovněž předložil čistý výpis z rejstříku trestů v Afghánistánu.

34.

Dospělá dcera pana H. F. má nizozemskou státní příslušnost. V roce 2011 se pan H. F. a jeho dcera usadili v Belgii, kde je tato ekonomicky aktivní.

35.

Pan H. F. podal ke zmocněnci Staatssecretaris voor Asiel en Migratie, Maatschappelijke Integratie en Armoedebestrijding (státní tajemník pro azyl a migraci, sociální integraci a boj s chudobou, Belgie, dále jen „belgický Staatssecretaris“) čtyři po sobě jdoucí žádosti o povolení k pobytu. Tři poslední se týkaly udělení povolení k pobytu rodinnému příslušníku občana Unie ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice 2004/38, přesněji jako předkovi jeho dospělé dcery, která má nizozemskou státní příslušnost a je usazena v Belgii. Tyto čtyři žádosti vyústily v rozhodnutí o zamítnutí pobytu doprovozené příkazem opustit území Belgie.

36.

Rozhodnutí o zamítnutí pobytu spolu s příkazem opustit území Belgie přijaté v reakci na čtvrtou žádost o povolení pobytu podanou panem H. F. bylo zrušeno rozsudkem Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu) ze dne 17. června 2015. Po tomto rozsudku přijal zmocněnec belgického Staatssecretaris vůči panu H. F. dne 8. října 2015 nové rozhodnutí o zamítnutí pobytu delšího než tři měsíce bez příkazu opustit území (dále jen „sporné rozhodnutí ve věci C‑366/16“). Základem pro toto rozhodnutí je článek 43 belgického zákona o cizincích, který do belgického práva provádí článek 27 směrnice 2004/38.

37.

Na podporu uvedeného rozhodnutí zmocněnec belgického Staatssecretaris vycházel z informací obsažených ve spisu nizozemského azylového řízení s panem H. F., získaného za spolupráce dotyčného. Z tohoto spisu vyplývá, že podle závěrů příslušného nizozemského azylového orgánu existují závažné důvody domnívat se, že se pan H. F. dopustil zločinů spadajících pod čl. 1 oddíl F písm. a) Ženevské úmluvy. Pan H. F. se účastnil válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti nebo dostal příkaz takové zločiny provést z důvodu funkcí, které v Afghánistánu vykonával. Jako politický tajemník byl v kontaktu s KhAD, afghánskou zpravodajskou službou v předchozím komunistickém režimu, a v tomto rámci informoval o neloajálních členech. Pan H. F. tak dotyčné vystavil porušování jejich základních práv ze strany KhAD.

38.

Zmocněnec belgického Staatssecretaris měl za to, že ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, které vyplývá z přítomnosti osoby, u které existují závažné důvody domnívat se, že se dopustila takových zločinů, má svou povahou trvalý charakter. Za tohoto předpokladu není hodnocení budoucího chování této osoby vzhledem k povaze a závažnosti dotčených zločinů, jakož i době, místu a okolnostem, ve kterých se jich dopustila, důležité. Z toho důvodu by aktuálnost ohrožení vyplývajícího z chování dotyčného, stejně jako riziko opětovného spáchání neměly být připuštěny.

39.

Tento orgán upřesnil, že odmítnutí pobytu v takovém případě slouží ochraně obětí těchto zločinů, a tím i belgické společnosti a mezinárodního právního řádu. Z těchto důvodů je odmítnutí přiznat panu H. F. právo pobytu v souladu se zásadou proporcionality.

40.

Pan H. F. podal proti tomuto rozhodnutí žalobu na odklad vykonatelnosti a na neplatnost k Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu).

41.

Uvedený soud má pochybnosti o souladu předpokladu uplatněného ve sporném rozhodnutí ve věci C‑366/16, uvedeného v bodě 38 tohoto stanoviska, s čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38. Zdůrazňuje, že tento předpoklad odpovídá přístupu uplatněnému v Nizozemsku ze strany Raad van State (Státní rada) v jejím rozsudku ze dne 16. června 2015 ( 15 ).

42.

Předkládající soud se zejména zabývá tím, zda existence rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka přijaté před přibližně deseti lety jiným členským státem zbavuje orgány hostitelského členského státu povinnosti posoudit aktuálnost a skutečnost ohrožení vyplývajícího z chování dotyčného. V tomto ohledu uvádí, že se takové rozhodnutí ze své podstaty týká skutečností, které nastaly v minulosti v zemi původu dotyčného.

43.

Uvedený soud upřesňuje, že pan H. F. v rámci své žaloby proti spornému rozhodnutí ve věci C‑366/16 zejména tvrdí, že rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka, přijaté příslušným nizozemským azylovým orgánem, bylo založeno na nepřesných informacích o Afghánistánu.

44.

Uvedený soud se zabývá rovněž otázkou slučitelnosti sporného rozhodnutí ve věci C‑366/16 s právem na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 7 Listiny a v článku 8 EÚLP.

45.

Za těchto okolností se Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má se unijní právo, především čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, případně ve spojení s článkem 7 [Listiny], vykládat v tom smyslu, že žádost o povolení pobytu, kterou podá rodinný příslušník, který je státním příslušníkem třetí země, v rámci sloučení rodiny s občanem Unie, který uplatnil své právo na volný pohyb a svobodu usazování, je možné v členském státě zamítnout, protože z pouhé přítomnosti tohoto rodinného příslušníka, který byl v jiném členském státě na základě skutečností týkajících se ho ve zvláštním historicko-společenském kontextu v zemi jeho původu podle čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy a čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95 vyloučen z postavení uprchlíka, plyne ohrožení společnosti, pokud se existence skutečného a současného ohrožení, které představuje jednání tohoto rodinného příslušníka v členském státě pobytu, odvozuje výlučně z rozhodnutí o vyloučení bez toho, aby se přitom provedlo posouzení rizika opakování v členském státě pobytu?“

46.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑331/16 byla doručena kanceláři Soudního dvora dne 13. června 2016, a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑366/16 dne 5. července 2016. Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 21. července 2016 byly obě věci spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i rozsudku.

47.

Písemná vyjádření předložili pan K., belgická, řecká, francouzská a nizozemská vláda a vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise.

48.

Jednání konaného dne 10. července 2017 se zúčastnili pánové K. a H. F., belgická, francouzská a nizozemská vláda a vláda Spojeného království, jakož i Komise.

49.

V okamžiku svého vstupu na území Unie tam pánové K. a H. F., na které se tedy nevztahovala osobní působnost směrnice 2004/38, usilovali o přiznání postavení uprchlíka. Toto postavení jim bylo odepřeno na základě čl. 1 oddílu F písm. a) – samotného, v případě pana H. F., nebo ve spojení s písmenem b) tohoto ustanovení, v případě pana K. – Ženevské úmluvy.

50.

Později, po přistoupení Chorvatska k Unii, získal pan K. status občana Unie. Co se týče pana H. F., ten podle údajů Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu), získal postavení rodinného příslušníka občana Unie poté, co se na belgickém území připojil ke své dceři, která má nizozemskou státní příslušnost ( 16 ). Tyto změny situace vedly k použitelnosti směrnice 2004/38 na pány K. a H. F.

51.

Článek 1 oddíl F Ženevské úmluvy sice vyžaduje, aby jednotlivci, na které se vztahuje toto ustanovení, byli vyloučeni z postavení uprchlíka ve smyslu této úmluvy, nebrání však tomu, aby jim bylo přiznáno právo pobytu odlišné od práva, které vyplývá z tohoto postavení, za předpokladu, že toto právo pobytu nebude zaměňováno s uvedeným postavením ( 17 ). Není zpochybňováno, že poskytnutí práva pobytu osobě vyloučené z postavení uprchlíka jako občanovi Unie nebo rodinnému příslušníku občana Unie tuto podmínku splňuje.

52.

Práva pobytu, která v projednávané věci svědčí pánům K. a H. F. na základě směrnice 2004/38, byla omezena opatřeními veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 této směrnice (dále jen „omezující opatření“) ( 18 ). Tato opatření byla založena na skutečnosti, že vůči dotyčným byla v minulosti vydána rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy přijatá azylovými orgány hostitelského členského státu (v případě pana K.) nebo jiného členského státu (v případě pana H. F.).

53.

Předkládající soudy se především snaží zjistit, zda byla uvedená opatření přijata při dodržení podmínek stanovených v čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 – který musí být vykládán restriktivně, protože umožňuje odchýlit se od základních svobod přiznaných ustanoveními SFEU ( 19 ).

54.

Rovněž se Soudního dvora táží na slučitelnost omezujících opatření dotčených v původních řízeních s právem na soukromý a rodinný život podle článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP. Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu) se navíc táže, zda se ochrany proti vyhoštění stanovené v čl. 28 odst. 1 a čl. 28 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice použijí v takové situaci, jako je situace pana K.

55.

Podstatou první a druhé otázky položené předkládajícím soudem ve věci C‑331/16 a otázky položené předkládajícím soudem ve věci C‑366/16 je, zda a případně za jakých podmínek může mít členský stát za to, že přítomnost občana Unie nebo jeho rodinného příslušníka na jeho území představuje „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“ ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 z důvodu, že vůči tomuto jedinci bylo v minulosti vydáno rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy.

56.

Zejména se Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem Middelburgu) v této souvislosti Soudního dvora táže na relevantnost skutečnosti, že mezi domnělým spácháním zločinů, které odůvodňuje vyloučení z postavení uprchlíka, a přijetím dotčeného omezujícího opatření došlo k významné časové prodlevě (v projednávané věci více než dvacet let). Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu) se táže, zda je nutné posuzovat riziko opakování jednání uvedených v čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy v hostitelském členském státě, vzhledem k tomu, že k těmto jednáním došlo v zemi původu dotyčného ve zvláštním historickém a sociálním kontextu.

57.

Tyto otázky odrážejí pochybnosti, které mají předkládající soudy ohledně souladu odůvodnění sporných rozhodnutí, podle kterých použití čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy v minulosti znamená s ohledem na zvláštní závažnost zločinů uvedených v tomto ustanovení, že přítomnost dotyčného na území hostitelského členského státu představuje ohrožení, které je „svou podstatou trvale přítomné“ ( 20 ), s čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38.

58.

Posouzení ohrožení ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 předpokládá zaprvé, že je určen „základní zájem společnosti“, jehož ochrana může být součástí veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. V projednávaném případě pan K. tvrdí, že na ochranu zájmů uvedených na podporu sporných rozhodnutí se pojmy „veřejný pořádek“ ani „veřejná bezpečnost“ ve smyslu tohoto ustanovení nevztahují. Svůj výklad zahájím vyvrácením tohoto argumentu (oddíl 1).

59.

Zadruhé konstatování takového ohrožení znamená, že dotčený členský stát zdůvodní, jakým způsobem jsou tyto zájmy v daném případě skutečně, aktuálně a dostatečně závažným způsobem ohroženy osobním chováním dotčeného jednotlivce. Poté rozvedu důsledky tohoto požadavku v takových situacích, jako jsou situace dotčené v původních řízeních (oddíl 2).

60.

Podle ustálené judikatury musí být pojmy „veřejný pořádek“ a „veřejná bezpečnosti“, zejména jako odůvodnění odchylky od svobody volného pohybu a pobytu občanů Unie nebo jejich rodinných příslušníků, chápany striktně tak, že jejich dosah nemůže být jednostranně určován jednotlivými členskými státy bez kontroly ze strany unijních orgánů. Nicméně unijní právo neukládá použití jednotné stupnice hodnot a uznává, že požadavky veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti se mohou v jednotlivých zemích a v různých obdobích lišit. Členské státy mohou v podstatě volně určit obsah těchto požadavků v souladu se svými vnitrostátními potřebami ( 21 ).

61.

Ve světle těchto zásad již Soudní dvůr připustil, že požadavky veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti ve smyslu ustanovení umožňujících uvedené svobody omezit se neomezují na ochranu klidu a přímé fyzické bezpečnosti obyvatelstva před rizikem spáchání trestných činů.

62.

Rozhodl, že pojem „veřejná bezpečnost“, který zahrnuje vnitřní i vnější bezpečnost dotčeného členského státu, zahrnuje mj. „zásah[…] do funkčnosti základních institucí a veřejných služeb, jakož i přežití obyvatelstva, stejně jako nebezpečí[…] vážného narušení vnějších vztahů nebo mírového soužití národů anebo zásah[…] do vojenských zájmů“ ( 22 ).

63.

Požadavky veřejného pořádku se sice nemohou týkat hospodářských zájmů ( 23 ) ani pouhé prevence narušování společenského pořádku, které představují všechna porušení práva ( 24 ), avšak mohou zahrnovat ochranu různých zájmů, které dotčený členský stát považuje za základní podle svého vlastního systému hodnot. Soudní dvůr zejména uznal možnost členského státu domáhat se za určitých okolností s odkazem na veřejný pořádek ochrany základního zájmu tak vzdáleného klidu a přímé fyzické bezpečnosti svého obyvatelstva, jako je nutnost zajistit vymožení daňových pohledávek ( 25 ).

64.

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑331/16, v tomto případě bylo omezující opatření přijaté vůči panu K. zaprvé založeno na nizozemském zákonném ustanovení, které umožňuje prohlásit cizince nežádoucím „v zájmu mezinárodních vztahů Nizozemska“. Nizozemský Staatssecretaris v této souvislosti uvedl potřebu zabránit tomu, aby se členský stát stal bezpečným útočištěm pro osoby, u kterých existuje podezření, že se dopustily zločinů proti míru, válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti. Ve stejném duchu uvádí předkládací rozhodnutí ve věci C‑366/16, že omezující opatření přijaté proti panu H. F. mělo za cíl zejména chránit mezinárodní právní řád.

65.

Francouzská vláda v tomto ohledu tvrdila, že taková opatření mohou rovněž reagovat na zájem vypracovat přísné podmínky ochrany základních hodnot francouzské společnosti a mezinárodního právního řádu uvedených zejména v čl. 21 odst. 1 SEU. Tato opatření jsou nezbytná k tomu, aby se přispělo k zachování sociální soudržnosti, a jak tvrdí vláda Spojeného království, důvěry veřejnosti v systémy spravedlnosti a přistěhovalectví. Posledně uvedená vláda se navíc dovolává zájmu na zachování důvěryhodnosti závazku Unie a jejích členských států, pokud jde o ochranu základních hodnot stanovených v článcích 2 a 3 SEU ( 26 ).

66.

Zadruhé nizozemský Staatssecretaris odůvodnil omezující opatření dotčené v této věci potřebou zabránit tomu, aby byli nizozemští občané v kontaktu s takovými osobami a zvláště aby jejich případné oběti nebo jejich rodinní příslušníci byli chráněni před setkáním s nimi. Předkládací rozhodnutí ve věci C‑366/16 podobně uvádí, že sporné rozhodnutí v této věci mělo za cíl chránit oběti osob vyloučených z postavení uprchlíka, jakož i belgickou společnost.

67.

Nizozemská vláda a vláda Spojeného království v tomto ohledu dodávají, že přijetí omezujících opatření proti občanům Unie nebo jejich rodinným příslušníkům, kteří byli vyloučeni z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy, reaguje na potřebu předcházet vzniku společenských škod způsobených skandálem, který by mohl vzniknout zcela beztrestnou přítomností údajného válečného zločince na území dotčeného členského státu.

68.

Členské státy podle mého názoru mohou mít za to, aniž by překročily prostor pro uvážení, který mají k dispozici pro vymezení obsahu požadavků veřejného pořádku, že ochrana výše uvedených zájmů je součástí těchto požadavků. Vzhledem k zásadám uvedeným v bodech 60 a 63 tohoto stanoviska nevidím žádný důvod k vyloučení toho, že členské státy se mohou domnívat, že v souladu s jejich vlastními hodnotami představují uvedené zájmy základní zájmy společnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, jejichž ochrana je záležitostí veřejného pořádku.

69.

Nicméně možnost omezit právo pohybu a pobytu vyplývající ze směrnice 2004/38 ve jménu základních zájmů uplatňovaných za tímto účelem se řídí podmínkami uvedenými v čl. 27 odst. 2 této směrnice.

70.

V souladu s čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 musí „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení vycházet výlučně z osobního chování dotyčné osoby. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s konkrétním případem nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. Kromě toho existence předchozích odsouzení za trestný čin sama o sobě nemůže odůvodnit přijetí omezujícího opatření.

71.

V tomto ohledu měl Soudní dvůr opakovaně za to, že ohrožení základního zájmu společnosti nemůže být stanoveno automaticky pouze na základě předchozího odsouzení za konkrétní trestné činy ( 27 ). Nicméně okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, mohou být vzaty v úvahu pro účely prokázání takového konstatování za předpokladu, že na základě posouzení každého jednotlivého případu svědčí o osobním chování, které představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů hostitelské společnosti ( 28 ).

72.

V tomto kontextu, ačkoli konstatování takového ohrožení „zpravidla znamená, že se u dotyčného jednotlivce předpokládá, že se takto bude [chovat, i když mu již byl za to uložen trestní postih,] i v budoucnu“ ( 29 ), samotná okolnost dřívějšího chování může za určitých okolností splňovat podmínky takového ohrožení ( 30 ).

73.

Dále uvedu důvody, proč se domnívám, že zásady uvedené v bodě 71 tohoto stanoviska se použijí obdobně, pokud dotyčná osoba dříve nebyla odsouzena v trestním řízení, ale bylo vůči ní vydáno rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy [část a)].

74.

Poté rozvinu s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 72 tohoto stanoviska důvody, které mě vedou k závěru, že dřívější chování této osoby, jak vyplývá ze zjištění, na nichž je založeno toto rozhodnutí, může postačovat k odůvodnění konstatování „aktuálního“ ohrožení navzdory tomu, že od domnělého spáchání zločinů, které jí jsou přičítány, uplynula již dlouhá doba, a daná osoba nemá sklon k opakování těchto zločinů v hostitelském členském státě [část b)] ( 31 ).

75.

Pro určení, zda mohou zásady uvedené v bodě 71 tohoto stanoviska odpovídajícím způsobem upravovat situaci osoby, která byla v minulosti vyloučena z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy, je třeba zohlednit dvě zvláštní úvahy.

76.

Na jedné straně by mimořádně závažná povaha zločinů, na které se vztahuje toto ustanovení, mohla svědčit ve prospěch pružnějšího přístupu z pohledu členských států, který by jim umožnil konstatovat ohrožení ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 již pouze z toho důvodu, že vůči dotyčné osobě bylo uplatněno ustanovení o vyloučení stanovené v čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy. V něm uvedené zločiny totiž porušují nejzákladnější hodnoty, které jsou základem mezinárodního právního řádu i lidských práv ( 32 ) a týkají se celého mezinárodního společenství ( 33 ).

77.

Na druhé straně skutečnost, že použití tohoto ustanovení nepředpokládá odsouzení v trestním řízení ( 34 ) ani prokázání dotčených zločinů ve smyslu trestního práva, svědčí spíše pro zvýšenou obezřetnost ohledně zohlednění okolností, které vedly k rozhodnutí o vyloučení, jak vyplývají z posouzení azylových orgánů, za účelem odůvodnění konstatování takového ohrožení.

78.

Tyto úvahy podle mého názoru nebrání použití výše uvedených zásad.

79.

Zaprvé se domnívám, že ohrožení ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 nemůže být bez dalšího přezkumu automaticky konstatováno jen proto, že azylové orgány dříve dotyčného vyloučily z postavení uprchlíka na základě čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy. Požadavek na posouzení individuálního chování, který vyplývá ze znění čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, podle mého názoru neumožňuje odchýlit se od něj ani v případě, kdy jsou jednání vytýkaná dotyčnému velmi závažná.

80.

Tento přístup je rovněž odůvodněn skutečností, že čl. 1 oddíl F písm. a) Ženevské úmluvy a článek 27 směrnice 2004/38 sledují různé cíle ( 35 ).

81.

Jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku B a D ( 36 ), ustanovení o vyloučení uvedená v čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95, která odpovídají čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy, mají za cíl „vyloučit z postavení uprchlíka osoby považované za nehodné ochrany, která je s tímto postavením spojena, a zabránit, aby přiznání tohoto postavení umožňovalo pachatelům některých vážných zločinů vyhnout se trestní odpovědnosti“.

82.

Naproti tomu tato ustanovení o vyloučení nemají za cíl chránit hostitelskou společnost před případným nebezpečím, které by mohla představovat přítomnost dotyčného žadatele o azyl uvnitř této společnosti – což je cíl sledovaný jinými ustanoveními směrnice 2011/95 ( 37 ). Soudní dvůr proto rozhodl, že použití čl. 12 odst. 2 této směrnice nepředpokládá, že tato osoba představuje pro hostitelskou společnost současné nebezpečí ( 38 ).

83.

S přihlédnutím k rozdílným cílům těchto ustanovení se posouzení, která předcházejí použití čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy, jakož i posouzení, na nichž je založeno odsouzení v trestním řízení ( 39 ), nemusí nutně shodovat s těmi, které musí být provedeny z hlediska zájmů spojených s ochranou veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti podle čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 ( 40 ).

84.

Zadruhé důvody, na nichž je založeno rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka, mohou být nicméně vzaty v úvahu, pokud v konkrétních okolnostech každého případu ukazují na osobní chování, které představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti ( 41 ). V takovém případě mohou být úvahy, které odůvodnily použití čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy, rovněž základem konstatování ohrožení ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 ( 42 ).

85.

Tato zásada není zpochybněna skutečností, že vyloučení z postavení uprchlíka nepředpokládá odsouzení v trestním řízení ani nevyžaduje, aby byly zločiny přičítané dotyčné osobě prokázány v souladu s důkazními normami, které jsou obecně použitelné v trestním právu členských států a v mezinárodním trestním právu („nade vši pochybnost“) ( 43 ).

86.

Z judikatury totiž vyplývá, že existence odsouzení v trestním řízení sice není dostačující, avšak není ani nezbytná pro podložení konstatování skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I samotné podezření z trestného činu může v kombinaci s jinými skutečnostmi týkajícími se konkrétního případu případně vést ke konstatování ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti ( 44 ).

87.

Tím spíše mohou být za účelem odůvodnění takového konstatování, spolu s jinými skutečnostmi ( 45 ), zohledněny „závažné důvody domnívat se“, že dotyčná osoba spáchala zločin takového druhu, jaké jsou uvedeny v čl. 1 oddílu. F) písm. a) Ženevské úmluvy – které více než pouhá podezření předpokládají jasné, spolehlivé, důvěryhodné a přesvědčivé důkazy ( 46 ).

88.

Kromě toho zavedení této důkazní normy nižší úrovně, než je úroveň, která převládá v trestním právu, do čl. 1 oddílu F této úmluvy je vysvětlováno tím, že toto ustanovení se nejčastěji týká osob, které nebyly za trestné činy, které jim jsou přičítány, souzeny, tím méně odsouzeny ( 47 ). Jedním z cílů ustanovení o vyloučení z postavení uprchlíka je právě boj proti beztrestnosti tím, že zabrání tomu, aby byl institut azylu využíván k vyhnutí se trestnímu stíhání ( 48 ). Azylové orgány navíc nemají ani pravomoci ani zdroje na dokazování trestných činů, ke kterým navíc údajně došlo za skutkových okolností, které jsou zvláště obtížně objasnitelné ( 49 ).

89.

V tomto případě vyplývá z předkládacích rozhodnutí, že omezující opatření přijatá vůči pánům K. a H. F. měla zejména za cíl vyhnout se problémům, které by mohla způsobit jejich přítomnost na území hostitelského členského státu uvnitř společnosti, zvláště jejich případným obětím. Podle nizozemské vlády tyto problémy spočívají v šoku, který by mohl být způsoben beztrestnou přítomností osob podezřelých ze spáchání nejzávažnějších zločinů mezinárodního práva na tomto území.

90.

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že skutečnost, že osoba byla vyloučena z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy, i když nemůže automaticky vést ke konstatování skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, může být pro tento účel zohledněna za předpokladu, že okolnosti, které vedly k použití tohoto ustanovení a které vyplývají z posouzení provedených azylovými orgány, odhalí osobní chování, které představuje takové ohrožení.

91.

Jak Soudní dvůr zdůraznil v rozsudcích B a D ( 50 ) a Lounani ( 51 ), vyloučení z postavení uprchlíka předpokládá úplné přezkoumání konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Podle různých stanovisek UNHCR mezi ně kromě povahy zločinů, z nichž je dotyčná osoba podezřelá, patří úroveň její individuální účasti na těchto zločinech, jakož i případná existence důvodů pro zproštění trestní odpovědnosti, jako je nátlak nebo přiměřená sebeobrana ( 52 ).

92.

Podle mého názoru musí být všechny tyto okolnosti, tak jak byly zjištěny azylovými orgány, zohledněny rovněž pro účely zhodnocení, zda osobní chování dotyčné osoby představuje ohrožení ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38. V tomto kontextu může být přiznána značná váha zvláštní závažnosti zločinů uvedených v čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy, které jí jsou přičítány. Je však ještě třeba posoudit rovněž všechny ostatní relevantní faktory.

93.

Zvláště pokud jde o míru osobního zapojení, připomínám, že podle čl. 12 odst. 3 směrnice 2011/95 se má za to, že se žadatel o azyl „dopustil“ zločinu ve smyslu odstavce 2 tohoto článku, pokud zločin podněcoval nebo se jej jinak účastnil ( 53 ).

94.

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku B a D ( 54 ) rozhodl, že azylové orgány nemohou vyloučit osobu z postavení uprchlíka pouze na základě jejího dřívějšího členství v organizaci podílející se na zločinech takového typu, jako jsou ty uvedené v čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy, aniž ověřil, zda jí může být ve světle všech okolnosti přičtena část odpovědnosti za zločiny vytýkané této organizaci. Tyto okolnosti zahrnují „úlohu, kterou dotyčná osoba skutečně hrála při páchání dotčených činů, její postavení uvnitř organizace, míru znalostí, které měla nebo měla mít o činnostech této organizace, případný nátlak, kterému byla podrobena, nebo jiné faktory, které mohly ovlivnit její jednání“ ( 55 ).

95.

V tomto případě pan K. tvrdí, že byl vyloučen z postavení uprchlíka na základě povinné funkce, kterou vykonával v bosenské armádě. Praxe nizozemských azylových orgánů podle něj nesplňuje požadavek individuálního posouzení úrovně osobního zapojení dotyčného žadatele o azyl.

96.

Pan H. F. zase tvrdí, že co se jeho týče, nizozemské azylové orgány na něj uplatnily ustanovení o vyloučení z pouhého důvodu, že zastával u KhAD pouhou logistickou funkci ( 56 ).

97.

V tomto ohledu připomínám, že orgány hostitelského členského státu sice nejsou v rámci přijetí omezujícího opatření oprávněny zpochybnit opodstatněnost rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka ( 57 ), jsou nicméně povinny ověřit, zda prvky, na nichž azylové orgány toto rozhodnutí založily, mohou rovněž odůvodnit konstatování ohrožení ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38.

98.

Z pohledu tohoto ustanovení však okolnost, že dotyčná osoba je nebo v minulosti byla součástí organizace, která se podílela na trestné činnosti, může založit konstatování takového ohrožení pouze v rozsahu, ve kterém tato okolnost svědčí o osobním chování, které ohrožuje veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost ( 58 ).

99.

V rozsudku H. T. ( 59 ) použil Soudní dvůr úvahy rozvedené v rozsudku B a D ( 60 ) (uvedené v bodě 94 tohoto stanoviska) obdobně v rámci výkladu čl. 24 odst. 1 směrnice 2011/95. Toto ustanovení umožňuje odmítnout vydání povolení k pobytu uprchlíkovi pro „závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“. Pojem „veřejný pořádek“ ve smyslu uvedeného ustanovení podle Soudního dvora předpokládá, podobně jako čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“ ( 61 ). Soudní dvůr přitom rozhodl, že takové ohrožení nemůže být založeno pouze na dřívější podpoře organizace zapojené do trestné činnosti bez přezkumu individuální odpovědnosti dotyčného uprchlíka při provádění těchto činností s ohledem na konkrétní skutečnosti ( 62 ). Tento závěr podle mého názoru platí pro výklad čl. 24 odst. 1 směrnice 2011/95 i článku 27 směrnice 2004/38, jelikož Soudní dvůr měl v rozsudku H. T. ( 63 ) za to, že pojem „veřejný pořádek“ ve smyslu obou uvedených ustanovení musí být vykládán obdobně.

100.

Předkládajícím soudům bude příslušet posoudit, zda omezující opatření dotčená v původních řízeních byla nebo nebyla přijata na základě individuálního přezkumu – který by sám byl založen na zjištěních, ze kterých vycházelo vyloučení pánů K. a H. F. z postavení uprchlíka – všech relevantních okolností ve světle předchozích úvah.

101.

Zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti uvedené v čl. 1 oddílu F) písm. a) Ženevské úmluvy obecně označují činy spáchané ve třetí zemi před příchodem dotyčného žadatele o azyl na území hostitelského členského státu. Jak uvedl pan K., jakož i francouzská a nizozemská vláda a vláda Spojeného království, je velmi nepravděpodobné, že by se takové zločiny v tomto členském státě po jeho příchodu opakovaly ( 64 ). Je tomu tak proto, jak zdůraznila Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu), že se předpokládá, že tyto skutečnosti souvisí s konkrétním geografickým, historickým a sociálním kontextem této třetí země a zvláště s válečnou situací v této zemi.

102.

Podle mého názoru nejsou tyto úvahy v takových situacích, jako jsou situace dotčené v původních řízeních, nutně rozhodující.

103.

Zaprvé, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 72 tohoto stanoviska, aktuálnost ohrožení nemusí nezbytně znamenat existenci rizika opakování jednání, které ohrožuje veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. Za určitých okolností pouhá existence minulého chování může stačit k odůvodnění konstatování, že osobní chování dotyčného jedince představuje ohrožení, které splňuje podmínky stanovené v čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38.

104.

Tyto okolnosti podle mého názoru zahrnují situace, kdy se členský stát na podporu omezujícího opatření dovolává ohrožení základního zájmu společnosti, které nezávisí na riziku opakování trestného chování ( 65 ).

105.

V projednávané věci nebyla sporná rozhodnutí přijata za účelem předcházení nebezpečí, že by pánové K. a H. F. v budoucnosti páchali na území hostitelského členského státu zločiny proti míru, válečné zločiny či zločiny proti lidskosti. Tato rozhodnutí naproti tomu směřovala k předcházení narušení společenského řádu a mezinárodních vztahů, která by mohla být důsledkem jejich přítomnosti na tomto území z důvodu mimořádné závažnosti minulých jednání, z nichž jsou podezřelí, a to nezávisle na jejich současném a budoucím chování. Vzhledem k uplatněným základním zájmům dané ohrožení představuje samotná přítomnost osob podezřelých z toho, že kdysi spáchaly takové zločiny, a nikoliv jejich současné nebo budoucí chování v hostitelském členském státě. Takové ohrožení může splnit podmínku aktuálnosti stanovenou v čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, jelikož, jak zdůraznily nizozemská vláda a vláda Spojeného království, aktuální musí být ohrožení, nikoliv chování dotyčné osoby.

106.

Zadruhé čas, který uplynul od údajného spáchání dotčených trestných činů, má být sice zohledněn pro účely ověření, zda tvrzené ohrožení má aktuální povahu ( 66 ), nutně však toto ohrožení takové povahy nezbavuje. Riziko narušení společenského řádu a mezinárodních vztahů, které by mohla vyvolat přítomnost osoby podezřelé ze zločinů proti míru, válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti na území členského státu, může přetrvávat dokonce – a někdy tím spíše –, když se tato osoba těšila dlouhému období beztrestnosti. Zločiny, na které se vztahuje čl. 1 oddíl F písm. a) Ženevské úmluvy, jsou ostatně podle různých nástrojů mezinárodního trestního práva nepromlčitelné ( 67 ).

107.

V případě, kdy by posouzení individuálního chování dotyčných osob, provedené ve světle výše uvedených úvah, vedlo ke konstatování ohrožení ve smyslu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, bylo by ještě třeba ověřit, zda přijetí omezujících opatření dotčených v původních řízeních respektuje zásadu proporcionality, jakož i základní práva uvedených osob.

108.

Třetí otázkou se Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu) táže Soudního dvora na způsoby hodnocení přiměřenosti, vyžadovaného v rámci přijetí omezujícího opatření proti osobě, která byla předtím vyloučena z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy.

109.

Tento soud se konkrétně táže, zda musí být v tomto kontextu zohledněny faktory uvedené v čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38 – a převzaté v bodě 3.3 pokynů Komise. Kromě toho se v podstatě snaží zjistit, zda se zvýšená ochrana, kterou podle čl. 28 odst. 3 písm. a) této směrnice požívají občané Unie, kteří posledních deset let měli pobyt v hostitelském členském státě, použije na situaci pana K.

110.

Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu) se Soudního dvora rovněž dotázal na slučitelnost takového omezujícího opatření, jako je sporné rozhodnutí ve věci C‑366/16, s článkem 7 Listiny. Jak však vysvětlím níže, přezkum přiměřenosti omezujícího opatření je svou podstatou spojen s ověřením jeho slučitelnosti se základními právy. Aby byla za těchto okolností uvedenému soudu poskytnuta užitečná odpověď, je třeba mu poskytnout rovněž určité pokyny o podmínkách tohoto přezkumu v kontextu věci, která mu byla předložena.

111.

Zásada proporcionality, jejíž dodržování ukládá čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, vyžaduje, aby každé omezující opatření bylo „způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje“, a nepřekračovalo „meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné“ ( 68 ).

112.

Za účelem splnění těchto požadavků je hostitelský členský stát zejména povinen ověřit možnost přijmout alternativní opatření, která by méně porušovala svobodu pohybu a pobytu dotyčné osoby a byla by stejně účinná při zajištění ochrany dotčených základních zájmů ( 69 ).

113.

V tomto ohledu by se mohli někteří ptát, jak při jednání uváděl pan K., zda by základní zájmy dotčené v projednávaném případě nebyly lépe ochráněny vedením trestního stíhání proti dotyčné osobě v hostitelském členském státě ( 70 ), když má tento členský stát pro tento účel extrateritoriální pravomoc ( 71 ). Vyhoštění dotyčné osoby do jiného členského státu (jako v situaci pana K.) nebo do třetího státu, pokud neexistují záruky, že tam bude postaven před soud, nemůže totiž vyřešit problémy spojené s beztrestností údajných pachatelů zločinů uvedených v čl. 1 oddílu F písm. a) Ženevské úmluvy ( 72 ).

114.

Podle mého názoru je však třeba v tomto být zdrženliví a připustit, aniž by byly dotčeny závazky vykonávat extrateritoriální jurisdikci, které plynou členským státům z mezinárodního trestního práva ( 73 ), že členské státy mohou čelit ohrožení, které může představovat přítomnost osoby vyloučené z postavení uprchlíka, tím, že jí odmítnou přiznat právo pobytu, namísto toho, aby ji postavily před soud. Jak uvedla vláda Spojeného království, členský stát se může v určitých případech domnívat, že není schopen – i když třeba jen s ohledem na obtížnost shromáždění důkazů a prokázání relevantních skutečnosti – takovou osobu stíhat ( 74 ). Domnívám se, že tyto otázky přesahují rámec projednávaných věcí.

115.

Požadavek přiměřenosti omezujícího opatření podle čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38 rovněž předpokládá hledání spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv, která občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům plynou z této směrnice, a ochranou základních zájmů hostitelské společnosti ( 75 ).

116.

Takové vyvažování je vnitřně spjato s přezkumem omezujícího opatření z hlediska základních práv, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, a zvláště práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP ( 76 ). Tato ustanovení totiž zahrnují snahu o dosažení rovnováhy mezi kolektivními zájmy uplatňovanými na podporu zásahu do tohoto práva a osobními zájmy dotyčné osoby. Musí být případně vykládány ve spojení s povinností zohlednit nejvlastnější zájem dítěte uznaný v unijním právu v čl. 24 odst. 2 Listiny ( 77 ).

117.

Článek 27 směrnice 2004/38, nadepsaný „Obecné zásady“, se vztahuje na všechna omezující opatření. Toto ustanovení neupřesňuje kritéria, která je třeba zohlednit za účelem posouzení přiměřenosti těchto opatření a jejich souladu se základními právy jejich adresátů. Naproti tomu čl. 28 odst. 1 této směrnice se pod nadpisem „Ochrana před vyhoštěním“ vztahuje na „rozhodnutí o vyhoštění“ a nevyčerpávajícím způsobem uvádí faktory, které musí členské státy vzít v úvahu před přijetím takových rozhodnutí. Tyto faktory zahrnují délku pobytu dotyčné osoby na území hostitelského členského státu, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenskou a kulturní integraci v tomto členském státě, jakož i intenzitu vazeb na zemi původu.

118.

Tyto faktory, rovněž převzaté do bodu 3.3 pokynů Komise, do značné míry odrážejí ty, které podle judikatury ESLP rozvedené zejména v rozsudcích Boultif v. Švýcarsko ( 78 ) a Üner v. Nizozemsko ( 79 ) umožňují ověřit soulad rozhodnutí o vyhoštění s článkem 8 EÚLP.

119.

Zdůrazňuji však, že analýza přiměřenosti omezení svobod volného pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků nemusí nutně odpovídat analýze z pohledu tohoto ustanovení. Judikatura ESLP totiž vychází z toho, že článek 8 EÚLP nezaručuje právo cizince vstoupit a pobývat v určité zemi ( 80 ). Naproti tomu občané Unie a jejich rodinní příslušníci mají právo vstoupit a pobývat v hostitelském členském státě za podmínek stanovených směrnicí 2004/38 a tento členský stát musí odůvodnit jakékoli omezení tohoto práva ( 81 ). Relativní váha zvažovaných kritérií se proto může lišit rovněž vzhledem ke specifickým cílům této směrnice, mezi které patří, jak vyplývá z bodů 23 a 24 jejího odůvodnění, posílení integrace těchto osob v hostitelské společnosti.

120.

Jak plyne ze spisu předloženého Soudnímu dvoru předkládajícím soudem, prohlášení o nežádoucí osobě přijaté proti panu K. v Nizozemsku zahrnovalo příkaz opustit nizozemské území. Nizozemská vláda při jednání prohlásila, že tato osoba může podléhat nucenému vyhoštění, pokud ve stanovené lhůtě tomuto příkazu nevyhoví.

121.

V důsledku toho spadá sporné rozhodnutí ve věci C‑331/16 do oblasti působnosti čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38, jak ostatně tato vláda uznala.

122.

V tomto ohledu zaprvé nezáleží na tom, jak upřesnila uvedená vláda při jednání, že pan K. nuceně vyhoštěn nebyl. Jak totiž vyplývá z judikatury ( 82 ), toto ustanovení se použije na každé opatření, které zahrnuje vyhoštění občana Unie nebo jeho rodinného příslušníka. Neomezuje se na opatření nucené repatriace, kterými se případně provádí některá rozhodnutí o vyhoštění, pokud nejsou svými adresáty vykonána dobrovolně ( 83 ).

123.

Zadruhé zohlednění faktorů uvedených v čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38 se uplatní, přestože, jak vyplývá ze znění předkládacího rozhodnutí a s výhradou ověření předkládajícím soudem, pan K. měl v Nizozemsku jen dočasné právo pobytu, které mu umožňovalo zůstat v tomto členském státě až do rozhodnutí o svých žádostech o azyl a případných opravných prostředcích. Zdá se, že poté, co se rozhodnutí o vyloučení z postavení uprchlíka a o zákazu vstupu na území přijatá proti němu stala konečnými, zůstal pan K. v Nizozemsku, aniž by tam měl právo pobytu ( 84 ).

124.

V tomto ohledu již ESLP rozhodl, že vyváženost kolektivních a individuálních zájmů ve světle všech faktorů uvedených zejména v rozsudcích Boultif v. Švýcarsko ( 85 ) a Üner v. Nizozemsko ( 86 ) je požadována i tehdy, když integrační vazby dotyčné osoby v hostitelském členském státě již vznikly, aniž tam tato osoba měla právo pobytu. Tato okolnost však může být vzata v úvahu v rámci tohoto vyvažování ( 87 ), jehož provedení bude příslušet vnitrostátnímu soudu.

125.

Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu) poukázala na to, že rozhodnutí o zamítnutí pobytu pana H. F. nebylo vydáno spolu s příkazem opustit území. Přítomnost dotyčné osoby na belgickém území byla určitým způsobem „tolerována“, aniž by tam tato osoba měla právo pobytu nebo zvláštní postavení ( 88 ).

126.

Vyvstává tedy otázka, zda přijetí takového omezujícího opatření, i když nezahrnuje vyhoštění svého adresáta, přesto vyžaduje zohlednění kritérií uvedených v čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38.

127.

V tomto ohledu podotýkám, že zbavení práva pobytu může – stejně jako, jakkoliv v menší míře, rozhodnutí o vyhoštění – ohrozit integraci dotyčné osoby v hostitelském členském státě a poškodit její soukromý a rodinný život.

128.

Některé faktory uvedené v čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38, jako je délka pobytu a intenzita vazeb na hostitelský členský stát, jsou přitom inherentně spjaty s integrací spojenou s pobytem v tomto členském státě. Z tohoto hlediska mohou být tyto faktory relevantní pro účely ověření přiměřenosti a souladu omezujícího opatření, které nezahrnuje vyhoštění dotyčné osoby, s článkem 7 Listiny, za předpokladu, že se tato osoba již byla schopna integrovat a rozvíjet soukromý a rodinný život v uvedeném členském státě z toho důvodu, že v něm pobývala ( 89 ). Jak tvrdila belgická vláda a vláda Spojeného království, uvedené faktory jsou naproti tomu irelevantní, pokud se jedná o rozhodnutí, která se týkají především odmítnutí vstupu do členského státu. Předpokládá se tedy, že jejich adresáti neměli příležitost se tam integrovat či budovat soukromý a rodinný život.

129.

Bod 3.3 pokynů Komise, který uvádí, že faktory vyjmenované v čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38 musí být zohledněny při přijímání jakéhokoli omezujícího opatření ve smyslu článku 27 této směrnice, tedy chápu ve světle těchto úvah. Tento bod podle mého názoru znamená, že tyto faktory musí být zohledněny v rozsahu, v jakém jsou relevantní v konkrétním případě.

130.

Přístup, který navrhuji, odráží i judikaturu ESLP, podle které je test „spravedlivé rovnováhy“ mezi zájmy veřejného pořádku a individuálními zájmy použitelný v rámci ověřování dodržování „negativních povinností“ smluvního státu nezasahovat do práva jednotlivce na soukromý a rodinný život tím, že ho vyhostí ze svého území, i jeho „pozitivních povinností“ umožnit mu účinný výkon tohoto práva, zejména tím, že mu udělí právo pobytu. Jak vyplývá z této judikatury, rozlišování mezi těmito dvěma kategoriemi povinností navíc není možné přesně vymezit ( 90 ).

131.

ESLP ostatně již posuzoval věc, jejíž skutkové okolnosti byly podobné těm ve věci C‑366/16. Rozhodnutí K. proti Nizozemsku ( 91 ) se týkalo souladu rozhodnutí o vyhoštění přijatého Nizozemskem proti afghánskému státnímu příslušníkovi, který byl vyloučen z postavení uprchlíka podle čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy, jehož výkon byl pozastaven, s článkem 8 EÚLP. Jak vyplývá z tohoto rozhodnutí, výše popsaný test „spravedlivé rovnováhy“ zůstává v takovém kontextu použitelný.

132.

ESLP však mezi faktory, které je třeba vzít v úvahu pro tento účel, uvedl míru, v jaké je rodinný život daným opatřením státu účinně omezován. V tomto ohledu upřesnil, že značná váha může být přiznána tomu, že dotyčné osobě nehrozí vyhoštění z území hostitelské země, a tedy ani oddělení od rodiny ( 92 ).

133.

Tento prvek je podle mého názoru rovněž relevantní v rámci přezkumu přiměřenosti omezujícího opatření z pohledu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38, což bude příslušet ověřit předkládajícímu soudu. Dodávám ovšem, že prvky týkající se integrace dotyčné osoby mají zvláštní význam v rámci použití tohoto ustanovení vzhledem k cílům sledovaným směrnicí 2004/38 ( 93 ).

134.

Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu) uvedl, že pan K. v době přijetí rozhodnutí napadeného ve věci C‑331/16 pobýval v Nizozemsku nepřetržitě více než deset let ( 94 ). Uvedený soud se tudíž snaží zjistit, zda dotyčný požívá zvýšené ochrany před vyhoštěním, kterou stanoví čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38 – který je také vyjádřením zásady proporcionality ( 95 ).

135.

Jak uvádí body 23 a 24 odůvodnění dané směrnice, tato zavádí systém stupňující se ochrany před vyhoštěním, která závisí na míře integrace v hostitelském členském státě. Tento stupeň integrace se v některých ohledech objektivně předpokládá v závislosti na délce pobytu v tomto členském státě. Čím déle tato doba trvá, tím užší integrační vazby v hostitelské společnosti se předpokládají, a tedy tím úplnější je ochrana před vyhoštěním ( 96 ).

136.

Právě z těchto důvodů nejenže čl. 28 odst. 1 této směrnice vyžaduje, aby byla délka pobytu zohledněna pro účely ověření přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění, ale odstavce 2 a 3 tohoto článku také stanoví, že osoba může být z hostitelského členského státu vyhoštěna pouze ze „závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti“, pokud v něm získala trvalý pobyt, respektive z „naléhavých důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti“, pokud v něm měla posledních deset let před přijetím takového opatření pobyt.

137.

Situace pana K. je specifická, jelikož pobýval v Nizozemsku dříve, než se stal po přistoupení Chorvatska k Unii jejím občanem. Kromě toho se zdá, jak jsem zdůraznil v bodě 123 tohoto stanoviska, že předkládací rozhodnutí naznačuje, stále s výhradou ověření předkládajícím soudem, že pan K. v Nizozemsku pobýval, aniž by v něm měl právo pobytu.

138.

V tomto ohledu se zaprvé domnívám, že skutečnost, že tato doba pobytu předcházela přistoupení Chorvatska k Unii, sama o sobě nebrání tomu, aby byla zohledněna ve výpočtu délky pobytu pana K. v Nizozemsku pro účely použití čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38.

139.

Soudní dvůr totiž v rozsudku Ziolkowski a Szeja ( 97 ) rozhodl, že aniž jsou dotčena případná přechodná ustanovení aktu o přistoupení tohoto členského státu k Unii ( 98 ), musí být doby pobytu státního příslušníka jednoho členského státu na území jiného členského státu před přistoupením prvního členského státu k Unii, při dodržení podmínek stanovených směrnicí 2004/38, zohledněny pro účely nabytí práva trvalého pobytu v druhém členském státě podle čl. 16 odst. 1 této směrnice.

140.

Podle Soudního dvora je tomu tak proto, že ustanovení směrnice 2004/38 musí být použita na současné i budoucí účinky situací vzniklých před přistoupením členského státu, jehož státní příslušnost dotyčná osoba má, k Unii, tedy k datu provedení této směrnice v tomto státě. Tyto úvahy se podle mého názoru rovněž uplatní v rámci výkladu čl. 28 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice.

141.

Nicméně zadruhé, jak uvedla nizozemská vláda a Komise, okolnost, že pan K. neměl právo pobytu, které by mu umožnilo zůstat v Nizozemsku legálně podle vnitrostátního práva tohoto členského státu, by podle mého názoru, pokud by byla prokázána, představovala překážku využití ochrany poskytované tímto ustanovením.

142.

V tomto ohledu znění čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38 neupřesňuje, zda doba pobytu, která poskytuje nárok na ochranu před vyhoštěním podle tohoto ustanovení, zahrnuje pouze doby legálního pobytu. Toto znění se v tomto smyslu liší od znění čl. 16 odst. 1 této směrnice, který stanoví, že pouze doba nepřetržitého „legálního pobytu“ po dobu pěti let umožňuje získání práva trvalého pobytu – a odpovídající ochrany před vyhoštěním stanovené v čl. 28 odst. 2 uvedené směrnice. Jak vyplývá z bodu 17 odůvodnění směrnice 2004/38, požadavek legality pobytu stanovený v čl. 16 odst. 1 této směrnice předpokládá nejen to, že dotyčná osoba nebyla vyhoštěna, ale také, že je tento pobyt v souladu s podmínkami, které vyplývají z uvedené směrnice ( 99 ). Soudní dvůr ještě nerozhodoval o otázce, zda doba pobytu požadovaná pro požívání ochrany stanovené v čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38 rovněž předpokládá dodržení těchto podmínek ( 100 ).

143.

Nebudu se k této otázce vyjadřovat obecně, jelikož řešení věci C‑331/16 vyžaduje pouze cíleněji určit, zda tato doba pobytu zahrnuje doby pobytu dotyčné osoby před přistoupením členského státu, jehož má státní příslušnost, k Unii, aniž by měla právo pobytu, které by jí umožňovalo zůstat v hostitelském členském státě legálně podle jeho vnitrostátního práva.

144.

Na tuto otázku je podle mého názoru třeba odpovědět záporně.

145.

V tomto ohledu poznamenávám, že jak uvádí body 23 a 24 odůvodnění směrnice 2004/38, cílem čl. 28 odst. 3 písm. a) této směrnice je chránit před vyhoštěním osoby, které se v hostitelském členském státě skutečně integrovaly. Toto ustanovení sleduje zvláštní účel týkající se podpory integrace občanů Unie na jejím území ( 101 ) a překračuje záruky, které vyplývají z článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP.

146.

Podle judikatury Soudního dvora rozhodující kritérium pro posouzení, zda integrační vazby dotyčné osoby v hostitelském členském státě jsou dostatečně silné k tomu, aby mohla požívat ochrany, kterou poskytuje čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38, spočívá v tom, zda tato osoba měla v tomto členském státě pobyt po dobu posledních deseti let před rozhodnutím o vyhoštění ( 102 ).

147.

Soudní dvůr však v rámci tohoto posouzení nevyloučil zohlednění jakéhokoli kvalitativního faktoru. V rozsudku G. ( 103 ) rozhodl, že doby výkonu trestu odnětí svobody nejsou zahrnuty do výpočtu desetileté doby pobytu, z níž vyplývá právo na ochranu stanovené v čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38. Nedodržování pravidel vnitrostátního práva týkajících se vstupu a pobytu cizinců je sice jen obtížně srovnatelné se spácháním trestného činu. Nicméně přístup Soudního dvora znamená akceptaci zohlednění, i když velmi omezeného, určitých kvalitativních prvků spojených s integrací požadovanou pro získání této ochrany, obdobně jako u přístupu, kterým se řídí získání práva na trvalý pobyt stanoveného v čl. 16 odst. 1 této směrnice ( 104 ).

148.

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku Dias ( 105 ) rozhodl, že doba přítomnosti na území hostitelského členského státu před vstupem směrnice 2004/38 v platnost bez jakéhokoli práva na pobyt zpochybňuje integrační vazbu na tento členský stát. Taková doba tedy nesmí být za účelem získání práva na trvalý pobyt zohledněna.

149.

Stejná logika podle mého názoru znamená, že se osoba nemůže dovolávat skutečné integrace takové povahy, která by jí poskytovala právo na nejvyšší ochranu před vyhoštěním stanovenou ve směrnici 2004/38, pokud před získáním statutu občana Unie dočasně pobývala v hostitelském členském státě, i když ji k tomu vnitrostátní právo tohoto členského státu neopravňovalo. To platí tím spíše, pokud tak jako v projednávaném případě pobývala dotyčná osoba v době vydání rozhodnutí o vyhoštění v hostitelském členském státě v rozporu s dříve proti ní přijatým rozhodnutím o zákazu vstupu na území.

150.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na otázky položené Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Middelburg (soud v Haagu se sídlem v Middelburgu, Nizozemsko) a Raad voor Vreemdelingenbetwistingen (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) takto: