6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/16

1.1

EHSV poukazuje na to, že v posledních deseti letech došlo v EU k velkému pokroku, co se týče vyrovnání práv, svobod a záruk spojených se statusem evropského občanství, jelikož se posílilo kritérium místa pobytu ve vztahu ke státní příslušnosti. Evropské občanství se vyvíjí směrem k občanství založenému na místě pobytu, jež se opírá o Listinu základních práv a hodnoty a zásady Smlouvy (SFEU).

1.2

Výbor se domnívá, že by se měla provést analýza, v níž se zhodnotí nedokončené úkoly a překážky, které stále brání tomu, aby se inkluzivnější, participativnější a občanské evropské občanství vztahovalo na všechny osoby s trvalým pobytem v EU.

1.3

Jako Evropané žijící v 21. století musíme řešit jednu velkou výzvu: rozšiřovat základny našich demokracií a zahrnovat do nich nové občany, kteří budou mít stejná práva a povinnosti. Proto musí mít právo na občanství členských států a na evropské občanství také všechny osoby přistěhovaleckého původu, jež Evropě přináší velkou národnostní, etnickou, náboženskou a kulturní rozmanitost. Výbor se domnívá, že evropské demokracie jsou svobodné a otevřené společnosti, které musí být založeny na začlenění všech občanů, ať už je jejich původ a identita jakékoliv.

1.4

EHSV navrhuje zahájit úvahy o tom, zda je současný právní a politický základ evropské politiky v oblasti přistěhovalectví, občanství a integrace dostatečný pro dnešní evropské společnosti, které jsou stále více pluralitní a velmi rozmanité.

1.5

Hospodářská krize vyřadila ochranu základních práv, integraci a boj proti diskriminaci z politické agendy. EHSV upozorňuje na riziko zvýšení netolerance, rasismu a xenofobie vůči přistěhovalcům a menšinám. Je nutné, aby přední činitelé v oblasti politiky a společnosti a sdělovací prostředky jednali s velkou mírou zodpovědnosti a působili politicky a společensky výchovně s cílem zamezit tomuto chování a aby instituce EU jednaly rozhodně, pokud jde o ochranu základních práv.

1.6

Výbor chce vyslat jasné poselství těm, kdo na základě vylučujícího nacionalismu definují národní a evropskou identitu tak, že nepřiznávají občanská práva milionům osob se slabým právním postavením, a to v důsledku jejich národnostního původu. Je nutné zlepšit kvalitu demokracie v Evropě a rozšířit přístup k občanství členských států a evropskému občanství.

1.7

Vzhledem k tomu, že mnoho členských států má restriktivní právní předpisy, co se týče možnosti získat jejich státní občanství, doporučuje EHSV členským státům, aby přijaly flexibilnější právní předpisy a administrativní postupy, na jejichž základě by státní příslušníci třetích zemí s dlouhodobým pobytem (1) měli přístup k jejich státnímu občanství.

1.8

Výbor vyzývá členské státy, aby se zeměmi původu přistěhovalců podepsaly dohody, na jejichž základě by přistěhovalci mohli mít dvojí občanství.

1.9

Členské státy musí podepsat a ratifikovat Evropskou úmluvu o státním občanství z roku 1997 a Úmluvu o účasti cizinců na místním veřejném životě z roku 1992 a ve svých postupech udělování a odebírání občanství respektovat zásady proporcionality, účinné právní ochrany a nediskriminace.

1.10

EHSV bere na vědomí překážky, které řada členských států zachovává v oblasti politických práv, tj. volebního práva, práva na sdružování a práva na účast na politickém životě, a doporučuje jim, aby změnily své právní předpisy tak, aby státním příslušníkům třetích zemí trvale pobývajícím na jejich území byla přiznána politická práva.

1.11

Výbor navrhuje Evropské unii, aby v případě nové reformy Smlouvy (SFEU) v budoucnu změnila článek 20 tak, aby se občany Unie stali i státní příslušníci třetích zemí, kteří trvale pobývají v EU a mají status dlouhodobě pobývajícího rezidenta.

1.12

Jako kritérium pro zisk občanství Unie by se mělo použít místo pobytu osoby. Jak EHSV uvedl v jednom z předchozích stanovisek (2), je již místo pobytu v evropském právu jedním z kritérií, na jejichž základě se státním příslušníkům třetích zemí přiznávají různá hospodářská, sociální, kulturní a občanská práva a svobody. Povaha mnoha z těchto práv je podobná jako u práv vyplývajících z evropského občanství. Ve skutečnosti jsou však vyloučena některá politická práva, např. právo volit. EHSV by rád zdůraznil, že legální trvalý pobyt musí být jedním ze způsobů, jak získat občanství Evropské unie (3).

1.13

Listina základních práv EU je závazná a představuje nový rámec pro evropské politiky přistěhovalectví, integrace a občanství. Komise musí analyzovat způsob, jakým tato listina ovlivňuje postavení a práva státních příslušníků třetích zemí, aby mohla spustit nové iniciativy na přizpůsobení právních předpisů v oblasti přistěhovalectví zárukám, které z ní vyplývají.

1.14

Listina vytváří obecný základ nové koncepce občanského občanství (společný soubor základních práv a povinností) pro státní příslušníky třetích zemí. Výbor navrhuje, aby byl rozvoj tohoto občanského občanství jednou z priorit nového politického programu, který od roku 2014 nahradí Stockholmský program.

1.15

EU by měla přijmout přistěhovalecký kodex, který by do práv a svobod státních příslušníků třetích zemí pobývajících v EU vnesl větší transparentnost a právní jasnost. Výbor se domnívá, že evropské právní předpisy v oblasti přistěhovalectví musí zaručit rovné zacházení a zásadu zákazu diskriminace.

1.16

Komise musí zhodnotit problémy, které v členských státech v praxi přetrvávají, co se týče ochrany základních práv státních příslušníků třetích zemí, zejména sociálních práv, mobility a přístupu k účinné právní ochraně.

1.17

Komise by měla prozkoumat překážky, které některé členské státy zachovávají v souvislosti s udělováním postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta a modré karty (4), a vést účinné řízení proti členským státům, které porušují právní předpisy Unie.

1.18

Komise by v rámci programu pro integraci měla zhodnotit postupy a překážky, které existují v členských státech, co se týče nabývání a ztráty státního občanství, a jejich dopad na občanství Unie.

1.19

Výbor žádá Komisi, aby vypracovala zprávu o stavu diskusí probíhajících v EU v souvislosti s úmluvou OSN o ochraně migrujících pracovníků a jejich rodin (5). Komise by měla připravit podmínky pro její ratifikaci.

2.1

Rok 2013 byl vyhlášen Evropským rokem občanů. Občanství Unie představuje jeden z nejúčinnějších nástrojů vytváření společné identity všech Evropanů. Výbor se domnívá, že velmi aktuální je názor, který již stál u zrodu EU, když Jean Monnet řekl: „Nevytváříme koalice států, sjednocujeme lidi.“

2.2

Evropské občanstvím není koncepce, jíž by chyběl obsah, je naopak konkrétním právním a politickým statusem, jenž se skládá z práv a svobod. Základními hodnotami Evropské unie jsou podle článku 2 SEU demokracie, svoboda, právní stát, rovnost a dodržování lidských práv.

2.3

EHSV se domnívá, že v tak těžkých obdobích, jakým je i současná doba, kdy Evropu sužuje vážná hospodářská, sociální a politická krize, je nezbytné zavést inovační strategie na podporu otevřenějšího a inkluzivnějšího občanství a upevnit důvěru všech osob, které mají bydliště v Evropské unii.

2.4

Komise vydala druhou zprávu o evropském občanství Občané EU: vaše práva, vaše budoucnost, v níž analyzuje některé stávající překážky a problémy. EHSV zprávu Komise vítá, upozorňuje však, že v ní chybí politická opatření týkající se státních příslušníků třetích zemí, kteří mají podobná práva a svobody jako občané EU, ale nemají plné občanství.

2.5

Výbor spouští řadu iniciativ na podporu aktivnějšího evropského občanství, ale upozorňuje na závažnost tohoto problému, kdy mnoho mladých lidí, kteří jsou potomky přistěhovalců druhé či třetí generace, trpí vážnou diskriminací a vyloučením, jež značně oslabuje jejich pocit sounáležitosti se společností, která je považuje za „druhořadé občany“.

3.1

EHSV již před deseti lety navrhl, aby se integrace stala základní součástí společné přistěhovalecké politiky, a požádal o zavedení evropského programu. V roce 2004 schválila Rada společné základní zásady integrace, např.: „Přístup přistěhovalců k institucím, veřejnému a soukromému zboží a službám, na základě rovného zacházení jako s příslušníky hostitelské země nediskriminujícím způsobem je stěžejním základem lepší integrace.“a„Účast přistěhovalců na procesu demokratizace a při formulování integračních politik a opatření, zejména na místní úrovni, podporuje jejich integraci.“

3.2

Komise ve spolupráci s EHSV pracuje na evropském programu integrace a podněcuje členské státy k provádění četných podpůrných činností. S cílem usnadnit zapojení přistěhovalců a organizací občanské společnosti spustili EHSV a Komise Evropské fórum pro integraci (6).

3.3

Výbor přispěl k programu integrace vypracováním různých stanovisek (7).

3.4

Fórum prozkoumalo význam, jejž má pro integraci přistěhovalců jejich zapojení do demokratického procesu, a domnívá se, že členské státy, jež přistěhovalcům usnadňují přístup k občanským právům, zlepšují jejich integraci. Výbor proto doporučuje členským státům, aby do své vnitrostátní legislativy zavedly flexibilnější právní předpisy, na jejichž základě by státní příslušníci třetích zemí s dlouhodobým pobytem měli přístup k jejich státnímu občanství.

3.5

Výbor oceňuje, že odbory, organizace zaměstnavatelů a nevládní organizace jednají ve prospěch integrace a usnadňují účast přistěhovalců na demokratickém životě svých organizací. Občanská společnost vyzývá státní příslušníky třetích zemí, aby se staly aktivními členy těchto organizací.

3.6

Integrace je dvousměrný společenský proces vzájemného přizpůsobování mezi přistěhovalci a hostitelskou společností, který se musí podpořit řádnou správou v Evropské unii, a to na celostátní, regionální i místní úrovni. Společný evropský přístup má vysokou přidanou hodnotu, jelikož vytváří vazbu mezi integrací a hodnotami a zásadami stanovenými ve Smlouvě, zásadou rovného zacházení a zákazu diskriminace, Listinou základních práv Evropské unie, Evropskou úmluvou o lidských právech a strategií Evropa 2020.

3.7

Evropské právní předpisy v oblasti přistěhovalectví musí zaručit rovné zacházení a zásadu zákazu diskriminace. V této souvislosti je na místě zmínit otázku práv a možností v jazykové a náboženské oblasti. Výbor kladně hodnotí návrh směrnice (8) o usnadnění výkonu práv evropských pracovníků, která mají v souvislosti s volným pohybem, jejž předložila Komise.

3.8

EHSV však navrhl, aby se se všemi osobami s bydlištěm v EU zacházelo spravedlivě bez ohledu na jejich migrační situaci nebo státní příslušnost, a proto se musí odstranit některá omezení, která v současnosti obsahuje status občanství Unie.

4.1

Výbor chce obnovit úvahy o povaze evropského občanství, co se týče státních příslušníků třetích zemí, kteří legálně a trvale pobývají v EU. Je potřeba se vrátit k přístupu, jejž popsaly závěry Rady z Tampere (9). Spravedlivé a rovnoprávné zacházení s evropskými občany a státními příslušníky třetích zemí stanovené v Tampere (10) je i nadále jednou z politických priorit, jelikož těchto cílů nebylo během čtrnácti let vývoje společné přistěhovalecké politiky dosaženo.

4.2

Udělovat státní občanství mohou členské státy na základě své legislativy, jelikož Smlouva nedává EU žádnou pravomoc harmonizovat právní předpisy v této oblasti, která tak spadá pod svrchovanost jednotlivých států.

4.3

Ve všech členských státech však organizace přistěhovalců, odbory a další nevládní organizace rozvíjejí iniciativy a vedou diskuse za účelem zkrácení lhůt a zvýšení flexibility postupů naturalizace a přístupu k občanství pro přistěhovalce a za účelem usnadnění integrace, neboť si uvědomují, že ani společnost ani stát, jež osobám, které v nich trvale pobývají, neposkytují rovné zacházení ani práva na zapojení, integraci nepodporují.

4.4

Koncepce evropského občanství je pevně zakotvena ve Smlouvách, právu EU a Listině základních práv. Ve Smlouvě o fungování EU (SFEU), zejména v jejím článku 20, se uvádí: „Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.“ Státní občanství, jehož nabytí a ztrátu definuje každý vnitrostátní právní rámec, je tedy „univerzálním klíčem“ k přístupu k občanství EU (11).

4.5

Úzká vazba mezi statusem evropského občanství a státní příslušností členských států byla od zavedení evropského občanství Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 předmětem mnoha diskusí a kritiky. Tato souvislost v zásadě znamená, že státním příslušníkům třetích zemí s legálním pobytem v EU je formálně popřena možnost získat občanství EU, a tyto osoby tak zůstávají „neviditelnými“ v evropských debatách týkajících se občanství a nemohou se zapojit do politiky ani do demokratického života.

4.6

Podle omezeného výkladu občanství Unie existuje homogenní, jasně identifikovatelná skupina osob nazývaných evropští občané a druhá skupina osob nazývaných státní příslušníci třetích zemí, kteří za evropské občany považováni nejsou.

4.7

Kdo jsou však evropští „občané“? Je vhodné omezit okruh osob považovaných za občany EU na osoby, které jsou státními příslušníky jejích členských států? Mají již státní příslušníci třetích zemí nějaká podobná a srovnatelná práva a svobody s evropskými občany? Jaká jsou současná omezení občanství Unie a výzvy s ním spojené? Jakou úlohu hraje v této souvislosti politická účast a volební právo? Proč je mnoho mladých lidí, kteří jsou potomky přistěhovalců, neustále považováno za „druhořadé občany“? Jestliže zapojení přistěhovalců do demokratického procesu usnadňuje jejich integraci, proč jsou vyloučeni?

4.8

Dosud to byly členské státy, kdo nepřímo rozhodoval o tom, kdo jsou občané Unie a kdo ne. To se musí změnit, aby se občanství Unie stalo jádrem evropské integrace.

5.1

Listina základních práv stanoví obecný základ nové koncepce občanského, inkluzivního a participativního občanství, již je podle Výboru potřeba rozvíjet.

5.2

Komise uvedla, že Listina základních práv je východiskem pro rozvoj koncepce občanského občanství (jemuž náleží obecný soubor základních práv a povinností) pro státní příslušníky třetích zemí.

5.3

Listina základních práv EU je závazná a má podobnou právní hodnotu jako Smlouvy. Tato listina změnila a upevnila prvky statusu občanství Unie. Mezi osoby, na něž se vztahuje, patří jak evropští občané, tak státní příslušníci třetích zemí. Hlava V se týká občanských práv a její článek 41 (právo na řádnou správu) a čl. 45 odst. 2 (právo na volný pobyt a pohyb) zahrnují i státní příslušníky třetích zemí.

5.4

EHSV upozorňuje, že zbytek ustanovení této listiny se vztahuje na všechny osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost. Listina omezuje prostor pro rozhodování členských států v otázkách souvisejících s jistotou pobytu, slučováním rodin, vyhoštěním a dokonce nabýváním a ztrátou občanství. Jednou z jejích podstatných součástí je hlava VI týkající se soudnictví, v níž je zahrnuto právo na účinnou soudní moc a na účinnou právní ochranu v případě porušení některých základních a občanských práv.

5.5

EHSV se domnívá, že spojení mezi občanstvím Unie a listinou může mít dalekosáhlé důsledky při rozšiřování okruhu osob, na něž se vztahuje status evropského občanství. Jednou z největších nevyřešených výzev je zaručit přístup k účinné právní ochraně státním příslušníkům třetích zemí, jejichž základní práva a svobody podrobily členské státy a jejich orgány v rámci evropského práva výjimkám nebo je porušily (12).

5.6

EHSV přijal během přípravných prací Evropského konventu usnesení, v němž navrhl, že je potřeba zlepšit politiky integrace přistěhovalců. EHSV požádal konvent, aby prošetřil možnost udělování občanství Unie státním příslušníkům třetích zemí, kteří mají postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta (13).

5.7

Ve sdělení o přistěhovalecké politice Společenství (14) stanovila Komise za cíl vytvořit evropský právní rámec pro přijímání a pobyt státních příslušníků třetích zemí a definovat obecné právní postavení založené na zásadě poskytnutí souboru práv a povinností, které by byly rovny právům a povinnostem evropských občanů, s tím, že by se lišily podle délky pobytu.

5.8

Kdyby se přistěhovalcům umožnilo získat po uplynutí minimální doby pobytu pěti let občanství, mohlo by se dostatečně zaručit úspěšné začlenění mnoha přistěhovalců do společnosti, nebo by to mohl být první krok k získání občanství příslušného členského státu.

5.9

EHSV ve svém stanovisku k tématu Přístup k občanství Evropské unie uvedl, že širší pojetí evropského občanství odpovídá pojetí, jež Komise nazvala „občanským občanstvím“.

5.10

EHSV se zasadil o to, aby bylo „občanské občanství“ na evropské úrovni chápáno jako „participativní a inkluzivní občanství“ pro všechny osoby trvale pobývající na území Unie, přičemž jedním z jeho klíčových prvků by měla být zásada rovnosti všech osob před zákonem. EHSV již ve svém stanovisku k tématu Přístup k občanství Evropské unie zdůraznil, že by se tak dosáhlo závazku v oblasti rovného zacházení s cílem podporovat a usnadňovat občanskou integraci státních příslušníků třetích zemí trvale pobývajících v některém členském státu Evropské unie (rovnost před zákonem) a podařilo by se potírat současnou diskriminaci, jíž jsou vystaveni občané třetích zemí.

6.1

Evropa v posledním desetiletí zavedla politiky, přijala právní předpisy a vynesla rozsudky, jež jsou důležité jak pro občanství Unie, tak pro status státních příslušníků třetích zemí. Na jejich základě se postupně rozšířila práva, svobody a záruky spojené s evropským občanstvím založeným na místě pobytu. EHSV se však domnívá, že toto rozšíření není úplné, je v něm totiž příliš omezení.

6.2

Jedním z nejdůležitějších legislativních kroků bylo přijetí směrnice o občanství (2004/38), kterou se předtím rozptýlený a roztříštěný evropský právní rámec pro pohyb a pobyt spojil do jediného právního nástroje. EU byla zejména aktivní v uznání práv státních příslušníků třetích zemí, jež jsou rodinnými příslušníky evropských občanů, a v přijetí opatření potírajících jejich diskriminaci. Tato směrnice výslovně přiznává těmto rodinným příslušníkům, jež jsou státními příslušníky třetích zemí, různá práva a svobody, jejichž povaha je podobná povaze práv a svobod náležících evropským občanům.

6.2.1

EHSV souhlasí s názorem Komise, podle níž je jednou z největších výzev zajistit dostupnost práv stanovených ve směrnici pro všechny osoby v jejich každodenním životě, odstranit některé špatné vnitrostátní postupy a poskytnout skutečnou právní ochranu osobám, jejichž svobody vyplývající z občanství byly narušeny.

6.2.2

Tato občanská práva sice přímo vyplývají z příbuzenského vztahu, přístup k nim se však aktivuje pouze tehdy, kdy evropští občané se svými rodinnými příslušníky vykonávají právo na volný pohyb nebo emigrují do jiného členského státu. Výkon vnitroevropské mobility je i nadále jednou z podmínek poskytnutí ochrany, která se rodinným příslušníkům přiznává v souvislosti s evropským občanstvím (15). Směrnice těmto rodinným příslušníkům rovněž přiznává právo na trvalý pobyt po uběhnutí 5 let pobytu.

6.2.3

EHSV se nicméně domnívá, že vnitrostátní orgány stále zachovávají právní předpisy a postupy, které jsou překážkou svobody pohybu a pobytu rodinných příslušníků evropských občanů. Zahraniční rodinní příslušníci evropských občanů jsou také i nadále vystaveni obrácené diskriminaci, již je třeba vyřešit (16).

6.3

Soudní dvůr EU byl velmi aktivní a sehrál kladnou úlohu v ochraně a proaktivním výkladu právních předpisů a jednotlivých evropských práv, jež souvisejí s evropským občanstvím (17). Soudní dvůr potvrdil, že evropské občanství má být základním statusem evropských občanů (18).

6.3.1

EHSV vítá judikaturu týkající se občanství, již vydal Soudní dvůr v Lucemburku, a poukazuje na to, že velká část této judikatury byla zabudována do směrnice, která shrnuje nejdůležitější rozsudky Soudního dvora v oblasti volného pohybu a evropského občanství vydané do roku 2004.

6.3.2

Soudní dvůr rovněž vytvořil rozsáhlou judikaturu týkající se obecných zásad evropského práva (19), jakými jsou např. proporcionalita a zákaz diskriminace, jež se vztahují na všechny osoby, kterých se dotýkají činnosti nebo právo Unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo migrační status. Judikatura zasahuje až do pravomocí členských států v otázkách nabývání a ztráty státního občanství a jejich důsledků pro evropské občanství a práva s ním spojená.

6.3.3

Soudní dvůr mnohokrát poukázal na to, že členské státy mají při výkonu svých pravomocí v oblasti státní příslušnosti povinnost věnovat zvláštní pozornost důsledkům svých právních předpisů a rozhodnutí v kontextu evropského občanského práva a volného pohybu, zejména co se týče plného výkonu práv a svobod spojených s občanstvím Unie (20).

6.4

Od roku 2003 je v platnosti balíček evropských právních předpisů týkajících se přistěhovalectví, jenž obsahuje právní nástroje týkající se podmínek vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí, které poskytují práva a záruky, z nichž některé jsou podobné právům a zárukám vyplývajícím z evropského občanství. Směrnice 2003/109  (21) týkající se postavení státních příslušníků třetích zemí dlouhodobě pobývajících na území EU vytvořila obecný právní status pro státní příslušníky třetích zemí, kteří legálně a nepřetržitě pobývají na území některého členského státu po dobu 5 let.

6.4.1

EHSV zdůrazňuje, že filozofií směrnice bylo sblížit status evropských občanů a státních příslušníků třetích zemí dlouhodobě pobývajících v EU a chránit jistotu jejich pobytu v EU. Nicméně tento obecný status těmto osobám ještě nedává úplnou rovnost a plné občanství, ale „téměř rovnost“ či „téměř občanství třetí třídy“ podléhající mnoha podmínkám (22). Jak uvedla Komise ve zprávě o uplatňování směrnice 2003/109/ES (23), ačkoliv článek 11 směrnice stanoví „téměř rovné zacházení“ s dlouhodobě pobývajícími rezidenty a státními příslušníky daného členského státu, existuje vážný nedostatek informací o způsobu jeho použití, což způsobuje problémy v jeho uvádění do praxe.

6.4.2

Na druhou stranu směrnice stanovila možnost volného pohybu (mobility) do jiného členského státu a získat v něm „téměř stejné“ zacházení, což představuje jeden z prvků její přidané hodnoty. Zahrnutí rozměru vnitroevropské mobility (volného pohybu) připomíná stejný model vyplývající z občanství Unie, který pramení z podpory vnitroevropské mobility zakotvené v evropském občanském právu.

6.5

Také další směrnice spadající do evropského přistěhovaleckého práva se dotýkají „vnitroevropské mobility“ a přistupují k ní podobně, jako směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech, aby se zvýšila atraktivita evropských trhů práce. Příkladem je směrnice 2009/50 o modré kartě pro vysoce kvalifikované přistěhovalce.

6.6

EHSV se však domnívá, že vlivem špatného uplatňování směrnic v některých členských státech jsou podmínky a kritéria vztahující se na pobyt a práci státních příslušníků třetích zemí a jejich rodin v jiném členském státu, než kde získali evropské povolení k pobytu, daleko od toho, aby mohly být považovány za srovnatelné s volným přeshraničním pohybem evropských občanů.

6.7

K rovnému zacházení se státními příslušníky třetích zemí, kteří pobývají v EU a chtějí se v ní volně pohybovat, a k jednotnému rámci jejich práv nepřispívá navíc ani roztříštěný právní rámec s různými odvětvovými předpisy (24).

7.1

Výbor v jiných stanoviscích navrhl, že by se měl zlepšit politický a sociální dialog se zeměmi původu přistěhovalců, kteří přicházejí do Evropy. EHSV vítá, že bylo podepsáno několik dohod.

7.2

Tento dialog by se měl týkat také občanských práv. Výbor vítá dohody mezi státy, které umožňují mít dvojí státní občanství, jelikož se na jejich základě dostane státním příslušníkům třetích zemí občanských, sociálních a politických práv.

7.3

Některé členské státy však podmiňují politická práva reciprocitou. Výbor upozorňuje, že tyto dohody jsou sice pozitivním nástrojem, nicméně v případě, že země původu nesouhlasí s kritériem reciprocity, omezují práva osob.

7.4

EHSV požaduje, aby se vnější politika EU plně zavázala k podpoře celosvětové správy mezinárodní migrace v rámci Organizace spojených národů na základě mezinárodních prováděcích právních nástrojů, mimo jiné Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodní úmluvy na ochranu práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin (Výbor doporučil (25) EU její ratifikaci), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a úmluv MOP.