29.12.2010   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 343/10

(1)

Evropská unie si stanovila za cíl zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Pro postupné vytváření tohoto prostoru musí Unie přijmout opatření v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, zejména pokud je to nezbytné k řádnému fungování vnitřního trhu.

(2)

Podle článku 81 Smlouvy o fungování Evropské unie mají tato opatření zahrnovat zejména opatření pro zajištění slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech.

(3)

Komise dne 14. března 2005 přijala zelenou knihu o rozhodném právu a příslušnosti soudů v rozvodových záležitostech. Tato zelená kniha vyvolala rozsáhlé konzultace s veřejností o možných řešeních problémů, které by mohly za současného stavu nastat.

(4)

Komise dne 17. července 2006 předložila návrh nařízení, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 (2), pokud jde o příslušnost, a zavádějí se pravidla pro rozhodné právo ve věcech manželských.

(5)

Rada na zasedání v Lucemburku ve dnech 5. a 6. června 2008 došla k závěru, že ohledně tohoto návrhu nebylo dosaženo jednomyslného postoje a že existují nepřekonatelné překážky, které brání tomu, aby bylo jednomyslnosti dosaženo v daném okamžiku nebo v blízké budoucnosti. Shledala, že cílů návrhu by nebylo možno dosáhnout v přiměřené lhůtě za použití příslušných ustanovení Smluv.

(6)

Belgie, Bulharsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Rakousko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Slovinsko a Španělsko předložily následně Komisi žádost, v níž uvedly, že hodlají mezi sebou navázat posílenou spolupráci v oblasti rozhodného práva ve věcech manželských. Řecko svou žádost dne 3. března 2010 stáhlo.

(7)

Rada přijala dne 12. července 2010 rozhodnutí 2010/405/EU, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky.

(8)

Podle čl. 328 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie je posílená spolupráce při navázání otevřena všem členským státům, s výhradou dodržení případných podmínek účasti stanovených povolujícím rozhodnutím. Je jim rovněž otevřena kdykoli, s výhradou dodržení, kromě uvedených podmínek, aktů již přijatých v jejím rámci. Komise a členské státy účastnící se posílené spolupráce dbají na to, aby podporovaly účast co největšího počtu členských států. Toto nařízení by mělo být závazné v celém rozsahu a přímo použitelné pouze v zúčastněných členských státech v souladu se Smlouvami.

(9)

Toto nařízení by mělo vytvořit jasný a soudržný právní rámec v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky v zúčastněných členských státech, poskytnout občanům vhodná řešení, pokud jde o právní jistotu, předvídatelnost a pružnost, a zabránit situacím, kdy jeden z manželů požádá o rozvod dříve než ten druhý kvůli tomu, aby se řízení řídilo určitým právem, které považuje za vhodnější pro ochranu svých zájmů.

(10)

Oblast věcné působnosti a ustanovení tohoto nařízení by měly být slučitelné s nařízením (ES) č. 2201/2003. Toto nařízení by se však nemělo vztahovat na prohlášení manželství za neplatné.

Toto nařízení by se mělo vztahovat pouze na zrušení nebo uvolnění manželského svazku. Právo stanovené kolizními normami tohoto nařízení by se mělo vztahovat na důvody k rozvodu a rozluce.

Předběžné otázky, jako je právní způsobilost a platnost manželství, a otázky, jako jsou majetkové důsledky rozvodu nebo rozluky, jméno, rodičovská odpovědnost, vyživovací povinnosti nebo případná jiná dodatečná opatření, by měly být stanoveny kolizními normami platnými v daném zúčastněném členském státě.

(11)

Za účelem jasného vymezení územního rozsahu působnosti tohoto nařízení je třeba určit členské státy, které se účastní posílené spolupráce.

(12)

Toto nařízení by mělo být univerzální povahy, což znamená, že jeho jednotné kolizní normy by měly být schopny určit právo zúčastněného členského státu, nezúčastněného členského státu nebo státu, který není členem Evropské unie.

(13)

Toto nařízení by se mělo použít bez ohledu na povahu soudu, který se řízením zabývá. Za soud příslušný k zahájení řízení by měl být případně považován soud podle nařízení (ES) č. 2201/2003.

(14)

Aby se manželům poskytla možnost zvolit rozhodné právo, k němuž mají úzkou vazbu, nebo, neučiní-li volbu, aby se toto právo použilo na jejich rozvod nebo rozluku, mělo by se toto právo použít i v případě, že není právem zúčastněného členského státu. V případě, že je určeno právo jiného členského státu, by mohla soudům při zjišťování obsahu cizího práva napomáhat síť vytvořená rozhodnutím Rady 2001/470/ES ze dne 28. května 2001 o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci (3).

(15)

Zvýšení mobility občanů vyžaduje jednak větší flexibilitu a jednak větší právní jistotu. Aby toto nařízení odpovídalo uvedenému cíli, mělo by posílit autonomii stran ve věcech rozvodu a rozluky a ponechat jim při jejich rozvodu nebo rozluce určitou možnost volby rozhodného práva.

(16)

Manželé by měli mít možnost zvolit právo země, k níž mají zvláštní vazby, nebo právo místa soudu jako rozhodné právo pro rozvod a rozluku. Právo, které manželé zvolí, musí být v souladu se základními právy uznanými ve Smlouvách a v Listině základních práv Evropské unie.

(17)

Je důležité, aby manželé před určením rozhodného práva měli přístup k aktuálním informacím o zásadních aspektech vnitrostátních právních předpisů, právních předpisů Unie a postupech ve věcech rozvodu a rozluky. Pro zajištění takového přístupu ke vhodným a kvalitním informacím Komise tyto informace pravidelně aktualizuje v internetovém informačním systému určeném veřejnosti, který byl vytvořen rozhodnutím 2001/470/ES.

(18)

Zasvěcená volba obou manželů je hlavní zásadou tohoto nařízení. Každý z manželů by měl přesně vědět, jaké jsou právní a společenské důsledky volby rozhodného práva. Možnost zvolit rozhodné právo po vzájemné dohodě by neměla být na újmu práv a rovných možností obou manželů. V tomto ohledu by si soudci v zúčastněných členských státech měli být vědomi důležitosti zasvěcené volby obou manželů ohledně právních důsledků dohody o volbě rozhodného práva.

(19)

V zájmu zajištění právní jistoty a lepšího přístupu ke spravedlnosti by pravidla pro materiální a formální platnost právních úkonů měla být stanovena tak, aby usnadňovala zasvěcenou volbu manželů a aby byla respektována jejich dohoda. Pokud jde o formální platnost, měly by být vytvořeny určité záruky pro to, aby si manželé uvědomili důsledky své volby. Dohoda o volbě rozhodného práva by přinejmenším měla být vyhotovena písemně, datována a podepsána oběma stranami. Pokud však právo zúčastněného členského státu, v němž mají oba manželé v okamžiku uzavření dohody své obvyklé bydliště, stanoví dodatečné formální požadavky, je třeba tyto požadavky splnit. Tyto dodatečné formální požadavky mohou například existovat v zúčastněném členském státě, v němž je dohoda součástí manželské smlouvy. Pokud v okamžiku uzavření dohody mají manželé své obvyklé bydliště v různých zúčastněných členských státech, které stanoví různé formální požadavky, bylo by postačující, kdyby byly splněny formální požadavky jednoho z těchto států. Pokud v okamžiku uzavření dohody má pouze jeden z manželů své obvyklé bydliště v zúčastněném členském státě, který stanoví dodatečné formální požadavky, je třeba tyto požadavky splnit.

(20)

Dohodu o určení rozhodného práva by mělo být možno uzavřít a měnit nejpozději v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo dokonce i v průběhu soudního řízení, pokud tak stanoví právo místa soudu. V tomto případě by mělo stačit, aby soud toto určení zaprotokoloval v souladu s právem místa soudu.

(21)

Pro případ, že nedojde k volbě rozhodného práva, a v zájmu zaručení právní jistoty a předvídatelnosti a zabránění tomu, aby jeden z manželů požádal o rozvod dříve než ten druhý kvůli tomu, aby se řízení řídilo určitým právem, které považuje za vhodnější pro ochranu svých zájmů, by toto nařízení mělo stanovit harmonizované kolizní normy na základě žebříčku hraničních určovatelů založených na existenci úzké vazby mezi manželi a dotyčným právem. Tyto hraniční určovatele by měly být vybrány tak, aby zajistily, že řízení ve věcech rozvodu nebo rozluky se řídí právem, k němuž mají manželé úzkou vazbu.

(22)

Pokud toto nařízení odkazuje v zájmu uplatnění práva určitého státu na státní příslušnost jakožto na hraniční určovatel, měla by být otázka řešení případů vícenásobné státní příslušnosti přenechána vnitrostátnímu právu při plném respektování obecných zásad Evropské unie.

(23)

V případě zahájení řízení, jehož cílem by bylo změnit rozluku na rozvod a kdy by si strany nezvolily rozhodné právo, by se na rozvod mělo použít právo, které se použilo v případě rozluky. Tato kontinuita by u obou stran přispěla k předvídatelnosti a posílila by právní jistotu. Pokud však právo, které bylo použito na rozluku, neupravuje změnu rozluky na rozvod, měl by se rozvod při neexistenci volby práva stranami řídit kolizními normami. To by nemělo bránit manželům usilovat o rozvod na základě jiných pravidel tohoto nařízení.

(24)

V určitých situacích by však mělo být přesto použito právo státu místa soudu, u něhož bylo řízení zahájeno, zejména v případě, kdy rozhodné právo neupravuje rozvod, nebo kdy rozhodné právo jednomu z manželů nezajišťuje rovný přístup k rozvodu nebo rozluce z důvodu jeho pohlaví. Tím by však nemělo být dotčeno ustanovení o veřejném pořádku.

(25)

Důvody veřejného zájmu by za výjimečných okolností měly soudům členských států umožnit, aby neuplatnily některé ustanovení cizího práva v případě, kdy by to bylo zjevně v rozporu s veřejným pořádkem státu, jehož soud ve věci rozhoduje. Soudy by nicméně neměly mít možnost použít výhradu veřejného pořádku k tomu, aby vyloučily některé ustanovení práva jiného státu, pokud by to odporovalo Listině základních práv Evropské unie, zejména jejímu článku 21, který zakazuje jakoukoli diskriminaci.

(26)

Pokud toto nařízení odkazuje na skutečnost, že právo zúčastněného členského státu, u jehož soudu bylo zahájeno řízení, rozvod neupravuje, mělo by se to vykládat tak, že právo tohoto členského neobsahuje institut rozvodu. V takovém případě by soud neměl být povinen rozvést manželství na základě tohoto nařízení.

Pokud toto nařízení odkazuje na skutečnost, že právo zúčastněného členského státu, u jehož soudu bylo zahájeno řízení, nepovažuje pro účely rozvodového řízení příslušný sňatek za platný, mělo by se to mimo jiné vykládat tak, že podle práva tohoto členského státu tento sňatek neexistuje. V takovém případě by soud neměl být povinen rozvést nebo rozloučit manželství na základě tohoto nařízení.

(27)

Protože v některých státech a zúčastněných členských státech existují vedle sebe dva nebo více právních systémů nebo souborů pravidel týkajících se otázek, které upravuje toto nařízení, je zapotřebí stanovit, v jaké míře se toto nařízení použije v rámci různých územních jednotek těchto států a zúčastněných členských států nebo na různé kategorie osob v těchto státech a zúčastněných členských státech.

(28)

Neexistují-li pravidla pro určení rozhodného práva, měly by strany při volbě práva státu, jehož je jedna ze stran státním příslušníkem, a skládá-li se tento stát z více územních jednotek, z nichž každá má vlastní právní systém nebo soubor pravidel upravující rozvod, zároveň uvést právo územní jednotky, na němž se dohodly.

(29)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž posílení právní jistoty, předvídatelnosti a pružnosti v mezinárodních řízeních v manželských věcech, a tudíž usnadnění volného pohybu osob uvnitř Unie, nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, a může jich být proto z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření, případně v rámci posílené spolupráce, v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné.

(30)

Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie, a zejména jejím článkem 21, který zakazuje jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci. Soudy zúčastněných členských států by při uplatňování tohoto nařízení měly tyto práva a zásady dodržovat,

a)

právní způsobilost fyzických osob;

b)

existence, platnost nebo uznání manželství;

c)

prohlášení manželství za neplatné;

d)

jméno manželů;

e)

majetkové důsledky manželství;

f)

rodičovská odpovědnost;

g)

vyživovací povinnosti;

h)

svěřenství nebo dědění.

1)

„zúčastněným členským státem“ se rozumí členský stát, který se účastní posílené spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky na základě rozhodnutí 2010/405/EU nebo na základě rozhodnutí přijatého v souladu s čl. 331 odst. 1 druhým nebo třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie;

2)

pojem „soud“ zahrnuje všechny orgány zúčastněných členských států příslušné k rozhodování ve věcech, které spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení.

a)

právo státu, v němž mají manželé v době uzavření dohody obvyklého bydliště, nebo

b)

právo státu, v němž měli manželé poslední obvyklé bydliště, pokud zde v době uzavření dohody jeden z nich ještě bydlí, nebo

c)

právo státu, jehož je jeden z manželů v době uzavření dohody státním příslušníkem, nebo

d)

právo místa soudu.

a)

v němž mají manželé obvyklé bydliště v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě

b)

v němž měli manželé poslední obvyklé bydliště, pokud k ukončení pobytu nedošlo dříve než rok před zahájením řízení u soudu a jeden z manželů v tomto státě pobývá ještě v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě

c)

jehož státní příslušnost mají oba manželé v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě

d)

u jehož soudu bylo zahájeno řízení.

a)

každý odkaz na právo tohoto státu se pro účely určení rozhodného práva podle tohoto nařízení považuje za odkaz na platné právo příslušné územní jednotky;

b)

každý odkaz na obvyklé bydliště v tomto státě se považuje za odkaz na obvyklé bydliště v územní jednotce;

c)

každý odkaz na státní příslušnost se vztahuje k územní jednotce určené právem tohoto státu, nebo neexistují-li příslušná pravidla, k územní jednotce zvolené stranami, nebo nedojde-li k volbě, k územní jednotce, ke které má jeden z manželů nebo oba manželé nejužší vazbu.

a)

formálních požadavků týkajících se dohod o volbě rozhodného práva podle čl. 7 odst. 2 až 4 a

b)

možnosti určit rozhodné právo podle čl. 5 odst. 3.