1

Žalobkyně, společnost Metrans a.s., je společnost založená podle českého práva, která působí především v oblasti provozování intermodálních terminálů v České republice.

2

Dne 5. listopadu 2015 vydala Komise dvě výzvy k předkládání návrhů, a sice „výzvu k [předkládání návrhů] v oblasti kohezní politiky“ a „obecnou výzvu k [předkládání návrhů]“, v rámci víceletého pracovního programu pro finanční podporu v oblasti Nástroje pro propojení Evropy (NPE) – odvětví dopravy pro období 2014–2020, ve znění prováděcího rozhodnutí Komise C(2015) 7358 final ze dne 30. října 2015. Lhůta pro předložení návrhů projektů byla stanovena na den 16. února 2016.

3

Bylo obdrženo celkem 427 návrhů, z nichž 140 bylo předloženo na základě „výzvy k [předkládání návrhů] v oblasti kohezní politiky“. Je nesporné, že žalobkyně nepředložila žádný návrh v reakci na tyto dvě výzvy k předkládání návrhů. Mezi účastníky „výzvy k [předkládání návrhů] v oblasti kohezní politiky“ byly společnosti Advanced World Transport a.s. (dále jen „AWT“) a České přístavy a.s.

4

Tiskovou zprávou ze dne 17. června 2016 zveřejnila Komise seznam 195 návrhů dopravních projektů, které budou financovány v rámci Nástroje pro propojení Evropy (NPE) v odvětví dopravy, a uvedla, že navrhované rozhodnutí o financování musí být formálně schváleno koordinačním výborem NPE, který se měl sejít dne 8. července 2016.

5

Tiskovou zprávou ze dne 8. července 2016, zveřejněnou na jejích internetových stránkách, Výkonná agentura pro inovace a sítě (INEA), zřízená v roce 2014 prováděcím rozhodnutím Komise 2013/801/EU ze dne 23. prosince 2013 o zřízení [agentury INEA] a o zrušení [r]ozhodnutí 2007/60/ES ve znění rozhodnutí 2008/593/ES (Úř. věst. L 352, 2013, s. 65), oznámila kladné stanovisko koordinačního výboru NPE k seznamu návrhů dopravních projektů, které budou financovány Evropskou unií v rámci NPE v odvětví dopravy, sestavenému Komisí. K tiskové zprávě byla pomocí hypertextového odkazu připojena brožura o vybraných návrzích obsahující zejména informativní přehled k uvedeným návrhům. Projekty předložené společností AWT (a sice projekt Paskov) a společností České přístavy (a sice projekt Mělník) byly uvedeny na stránkách 271 a 272 této brožury (viz bod 8 dále).

6

Dne 5. srpna 2016 přijala Komise prováděcí rozhodnutí C(2016) 5047 final, kterým se stanoví seznam návrhů vybraných pro finanční podporu Evropské unie v oblasti Nástroje pro propojení Evropy (NPE) – odvětví dopravy po výzvách k předkládání návrhů ze dne 5. listopadu 2015 založených na víceletém pracovním programu (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Tento seznam je obsažen v příloze prováděcího rozhodnutí.

7

Prováděcí rozhodnutí, jakož i jeho příloha, byly umístěny dne 30. srpna 2015 na internetové stránky příslušného generálního ředitelství Komise (GŘ „Mobilita a doprava“), a to na internetové adrese https://ec.europa.eu/transport/themes/infrastructure-ten-t-connecting-europe/reference-documents-work-programmes-selection_en, jakož i dne 29. září 2015 na internetové stránky rejstříku dokumentů Komise na adrese http://ec.europa.eu/transparency/regdoc/, a to v návaznosti na vyhovění žádosti o přístup k těmto dokumentům.

8

Návrh předložený společností České přístavy pod kódem 2015-CZ-TM-0406-W, nazvaný „Intermodální terminál Mělník, fáze 2 a 3“ (dále jen „projekt Mělník“), a návrh předložený společností AWT pod kódem 2015-CZ-TM-0330-M, nazvaný „Multimodální kontejnerový terminál Paskov, fáze III“ (dále jen „projekt Paskov“), byly uvedeny v příloze prováděcího rozhodnutí a získaly finanční podporu v rámci priority „spojení a rozvoj multimodálních logistických platforem“ v rámci bodu nadepsaného „B) [P]řidělení fondů na základě výzvy k [předkládání návrhů] v oblasti kohezní politiky“.

9

Po přijetí prováděcího rozhodnutí uzavřela agentura INEA dne 21. října 2016 a dne 7. listopadu 2016 grantové dohody (dále jen společně s prováděcím rozhodnutím „napadené akty“) se společností České přístavy, pod č.j.: INEA/CEF/TRAN/M2015/1138714 (dále jen „grantová dohoda projektu Mělník“) a se společností AWT, pod č.j. INEA/CEF/TRAN/M2015/1133813 (dále jen „grantová dohoda projektu Paskov“).

10

Informativní přehledy k projektům Mělník a Paskov byly zveřejněny umístěním na internetové stránky agentury INEA spolu s přílohami ke stažení v následujících dnech a hodinách: k projektu Mělník dne 7. listopadu 2016 v 19:05 hod. a k projektu Paskov dne 11. listopadu 2016 v 11:58 hod.

11

V e-mailu zaslaném Komisi dne 5. prosince 2016 požádal A. Schwarz, zástupce žalobkyně v rámci projednávané žaloby, o přístup k napadeným aktům v rozsahu, v němž se týkaly projektu Mělník.

12

Dne 22. prosince 2016 podal A. Schwarz novou žádost prostřednictvím kontaktního formuláře internetové stránky agentury INEA, ve které žádal o přístup k napadeným aktům.

13

Dopisem ze dne 20. ledna 2017 odpověděla agentura INEA A. Schwarzovi na tyto žádosti a zaslala mu napadené akty.

14

Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. dubna 2017.

15

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

16

Samostatnými podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 6. a 8. září 2017 vznesly Komise a agentura INEA námitku nepřípustnosti na základě článku 130 jednacího řádu Tribunálu.

17

Žalobkyně předložila vyjádření k těmto dvěma námitkám nepřípustnosti dne 21. října 2017.

18

Komise v námitce nepřípustnosti navrhuje, aby Tribunál:

19

Agentura INEA v námitce nepřípustnosti navrhuje, aby Tribunál:

20

Ve vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

21

Podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu může žalovaný požadovat, aby Tribunál vydal rozhodnutí o nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Podle čl. 130 odst. 6 uvedeného jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že k námitce nepřípustnosti zahájí ústní část řízení.

22

Vzhledem k tomu, že Komise a agentura INEA v projednávané věci navrhly, aby bylo vydáno rozhodnutí o nepřípustnosti, a Tribunál má věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise, rozhodne Tribunál o těchto návrzích bez zahájení ústní části řízení.

23

Na podporu své námitky nepřípustnosti uplatňuje Komise dva důvody nepřípustnosti. První důvod vychází z opožděného podání žaloby, zatímco druhý vychází z neexistence osobního dotčení žalobkyně ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

24

Agentura INEA uplatňuje na podporu své námitky nepřípustnosti tři důvody vycházející zaprvé, stejně jako Komise, z opožděného podání žaloby, zadruhé z neexistence bezprostředního a osobního dotčení žalobkyně ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a zatřetí ze skutečnosti, že napadení prováděcího rozhodnutí nemůže být směřováno proti ní.

25

Tribunál považuje za vhodné zkoumat nejprve důvod nepřípustnosti vycházející z opožděného podání žaloby.

26

Komise tvrdí, že v projednávaném případě je relevantním kritériem pro výpočet počátku lhůty dvou měsíců stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU den, kdy se žalobkyně dozvěděla o napadených aktech, a sice 5. prosince 2016, tj. datum první žádosti o přístup k napadeným aktům, podané A. Schwarzem (zástupce žalobkyně v rámci projednávané žaloby), nebo nejpozději 20. ledna 2017, což je datum, kdy byly všechny dokumenty zaslány A. Schwarzovi v návaznosti na jeho žádosti ze dne 5. a 22. prosince 2016. Žaloba podaná dne 30. dubna 2017 byla proto podle Komise podána po lhůtě.

27

Konkrétně Komise konstatuje, že po jednání se zástupci Komise dne 28. listopadu 2016 požádal A. Schwarz, „jednající jménem žalobkyně“, Komisi e-mailem ze dne 5. prosince 2016, v jehož kopii byl uveden i generální ředitel žalobkyně p. S, o přístup k dokumentům týkajícím se „příslušných rozhodnutí orgánů o schválení grantů NPE ve prospěch níže uvedených projektů“, včetně souvisejících dokumentů, a „dohod týkajících se grantů financujících následující projekty“. A. Schwarz podal obdobnou žádost u agentury INEA dne 22. prosince 2016. Agentura INEA, pověřená odpovídat na žádosti o přístup k dokumentům předloženým Komisi, odpověděla svým jménem a jménem Komise A. Schwarzovi dne 20. ledna 2017 a zaslala mu napadené akty.

28

S ohledem na výše uvedené zaprvé Komise uplatňuje, že žalobkyně ke dni své první žádosti o dokumenty ze dne 5. prosince 2016, nebo dokonce ještě před tímto datem, věděla nejenom o existenci, ale rovněž o obsahu prováděcího rozhodnutí, včetně jeho přílohy. Žádosti o přístup byly totiž podány po setkání se zástupci Komise. Zadruhé poukazuje na to, že žádosti o přístup k dokumentům podané dne 5 a 22. prosince 2016 popisují projekty Paskov a Mělník natolik detailně a přesně, že nemohly než usilovat o potvrzení toho, co již žalobkyně věděla. Prováděcí rozhodnutí bylo umístěno na internetové stránky Komise dne 30. srpna 2016 a informační složky o grantových dohodách projektů Mělník a Paskov byly zveřejněny na internetových stránkách agentury INEA dne 7. a 11. listopadu 2016. Za třetí a v každém případě Komise zdůrazňuje, že žalobkyně měla k dispozici napadené akty od 20. ledna 2017, což vysvětluje, že žalobkyně moha připojit dokumenty pro grantové dohody projektů Mělník a Paskov, které nejsou veřejně dostupné, k žalobě. I kdyby přitom bylo toto pozdější datum považováno za počátek běhu lhůty pro podání žaloby, žaloba byla podána po lhůtě.

29

Agentura INEA zaprvé tvrdí, že čl. 263 šestý pododstavec SFEU stanoví, že žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od vyhlášení napadeného aktu a že podle bodu 32 rozsudku ze dne 26. září 2013, PPG a SNF v. ECHA (C‑625/11 P, EU:C:2013:594), vyhlášení ve smyslu tohoto článku zahrnuje rovněž zveřejnění tohoto aktu na internetu. V tomto ohledu agentura INEA připomíná, že prováděcí rozhodnutí bylo přijato a zveřejněno zejména na internetových stránkách Komise dne 30. srpna 2016, že grantová dohoda projektu Paskov byla zveřejněna na internetových stránkách agentury INEA dne 11. listopadu 2016 a grantová dohoda projektu Mělník dne 7. listopadu 2016. Agentura INEA tudíž poukazuje na to, že v souladu s článkem 59 jednacího řádu začala lhůta pro podání projednávané žaloby běžet od konce čtrnáctého dne následujícího po zveřejnění každého z napadených aktů na internetu.

30

Zadruhé agentura INEA tvrdí, že se žalobkyně dozvěděla jednak o grantové dohodě projektu Mělník a zejména o skutečnosti, že společnost České přístavy byla příjemcem tohoto grantu, nejpozději dne 5. prosince 2016, tj. v den, kdy její advokát podal žádost o přístup k dokumentům souvisejících s financováním uvedeného projektu, a jednak o grantové dohodě projektu Paskov nejpozději dne 22. prosince 2016, tj. v den, kdy advokát žalobkyně podal žádost o přístup k dokumentům souvisejících s projekty Paskov a Mělník. Agentura INEA v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu, stejně jako Komise, upřesnila, že lhůta pro podání žaloby by rovněž mohla začít běžet nejpozději dne 20. ledna 2017, tj. v den, kdy žalobkyně obdržela kopie grantových dohod projektů Paskov a Mělník.

31

Pokud jde o žalobkyni, zaprvé tvrdí, že hlavním kritériem pro stanovení počátku použitelné lhůty pro podání žaloby by mělo obvykle být zveřejnění napadených aktů a že Komise a agentura INEA se nemohou opírat o kritérium dne, kdy se žalobkyně o napadeném aktu dozvěděla, jelikož jednak řádně nevyhlásily napadené akty prostřednictvím stručného zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, jak vyžaduje judikatura, a jednak zveřejnění na internetových stránkách Komise a agentury INEA nelze považovat za vyhlášení ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU.

32

Zadruhé a v každém případě žalobkyně odmítá argument Komise a agentury INEA, podle něhož měla k dispozici napadené akty počínaje dnem 20. ledna 2017 a tvrdí, že jí samotné ani jejím zástupcům nebyly napadené akty Komisí ani agenturou INEA oznámeny a že dne 20. ledna 2017 byly napadené akty pouze zaslány na e-mailovou adresu jejího advokáta, A. Schwarze, který ji v té době nezastupoval. Jinými slovy Komise a agentura INEA neprokázaly přesný okamžik počátku běhu lhůty. Konečně žalobkyně naznačuje, že jí byly napadené akty zpřístupněny A. Schwarzem teprve dne 12. dubna 2017, tj. v den, kdy byla advokátní kancelář, jíž byl A. Schwarz členem, pověřena jejím zastupováním v rámci projednávaného sporu.

33

Podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení napadeného aktu, ode dne jeho oznámení žalobci nebo ode dne, kdy se o něm žalobce dozvěděl. Ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, jakožto počátku běhu lhůty k podání žaloby, má vzhledem k datu vyhlášení aktu nebo jeho oznámení podpůrnou povahu (rozsudek ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C‑122/95, EU:C:1998:94, bod 35).

34

Dále podle článku 59 jednacího řádu platí, že jestliže lhůta pro podání žaloby proti aktu některého orgánu začíná běžet od zveřejnění tohoto aktu v Úředním věstníku Evropské unie, počítá se tato lhůta ve smyslu čl. 58 odst. 1 písm. a) od konce čtrnáctého dne po tomto zveřejnění.

35

Konečně podle článku 60 jednacího řádu se tato lhůta mimoto prodlužuje o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.

36

Podle ustálené judikatury má lhůta pro podání žaloby stanovená v čl. 263 šestém pododstavci kogentní povahu a přísné použití procesních pravidel odpovídá požadavku právní jistoty, pročež se předchází neomezenému zpochybňování unijních aktů způsobujících právní účinky (viz usnesení ze dne 25. listopadu 2008, S.A.BA.R. v. Komise, C‑501/07 P, nezveřejněné, EU:C:2008:652, bod 22 a citovaná judikatura), jakož i nutnosti vyhnout se jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti (nařízení ze dne 30. září 2014, Faktor B. i W. Gęsina v. Komise, C‑138/14 P, nezveřejněno, EU:C:2014:2256, bod 17).

37

Kromě toho přísluší straně, která uplatňuje opožděnost podání žaloby, ve vztahu ke lhůtě stanovené zejména čl. 263 šestým pododstavcem SFEU, aby prokázala, kdy nastala událost, od které začala běžet lhůta (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, T‑167/10, nezveřejněný, EU:T:2012:651, bod 39 a citovaná judikatura).

38

V projednávaném případě je třeba nejprve konstatovat, že účastníci řízení nezpochybňují, že kritérium oznámení napadených aktů ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU není použitelné, jelikož žalobkyni nejsou uvedené akty určeny. Aby bylo možno rozhodnout o údajné opožděnosti žaloby, přísluší tudíž Tribunálu nejprve určit, zda je v projednávané věci použitelné kritérium vyhlášení napadeného aktu ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU. Pokud tomu tak není, vzhledem k podpůrné povaze kritéria dne, kdy se navrhovatel o aktu dozvěděl, ve vztahu ke kritériu vyhlášení, je třeba rozhodnout o skutkové otázce, zda se žalobkyně skutečně dozvěděla o napadených aktech nejpozději dne 20. ledna 2017, jak tvrdí Komise a agentura INEA.

39

Nejprve je třeba shledat, že k tomu, aby vyhlášení napadených aktů bylo počátkem lhůty pro podání žaloby ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU, musí být takové vyhlášení vyžadováno buď ustanovením unijního primárního nebo sekundárního práva, nebo alespoň vyplývat z ustálené praxe, kterou žalobkyně může legitimně očekávat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C‑122/95, EU:C:1998:94, body 36 a 37, a ze dne 15. června 2005, Olsen v. Komise, T‑17/02, EU:T:2005:218, bod 77).

40

Zaprvé pokud jde o požadavek vyhlášení na základě unijního primárního práva, žalobkyně tvrdí, že Komise měla povinnost zveřejnit prováděcí rozhodnutí nebo přinejmenším stručné oznámení o něm v Úředním věstníku Evropské unie na základě čl. 297 odst. 2 druhého pododstavce SFEU, který stanoví, že „rozhodnutí, ve kterých není uvedeno, komu jsou určena, se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie“. Konkrétně je prováděcí rozhodnutí, jelikož neuvádí, komu je určeno, podle žalobkyně „přesně takové povahy“ jako rozhodnutí uvedená v tomto ustanovení článku 297 SFEU. Žalobkyně v tomto ohledu poznamenává, že seznam návrhů, které tvoří přílohu prováděcího rozhodnutí, v žádném případě není seznamem konkrétních adresátů – uvádí pouze projekty, jež získaly finanční podporu v rámci NPE.

41

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 297 odst. 2 SFEU stanoví:

„Nelegislativní akty přijaté v podobě nařízení, směrnic a rozhodnutí, ve kterých není uvedeno, komu jsou určena, podepisuje předseda orgánu, který je přijal.

Nařízení, směrnice, které jsou určeny všem členským státům, a rozhodnutí, ve kterých není uvedeno, komu jsou určena, se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie. Vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení.

Ostatní směrnice a rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, komu jsou určena, se oznamují těm, jimž jsou určeny, a nabývají účinku tímto oznámením.“

42

V projednávaném případě je nejprve třeba konstatovat, že prováděcí rozhodnutí je prováděcím aktem přijatým Komisí na základě článku 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1316/2013 ze dne 11. prosince 2013, kterým se vytváří [NPE], mění zařízení (EU) č. 913/2010 a zrušují nařízení (ES) č. 680/2007 a (ES) č. 67/2010 (Úř. věst. 2013, L 348, s. 129, dále jen „nařízení NPE“) a v souladu s postupem uvedeným v článku 25 uvedeného nařízení v rámci jejího výkonu prováděcích pravomocí ve smyslu čl. 291 odst. 2 SFEU. Jedná se tedy o nelegislativní akt ve smyslu čl. 297 odst. 2 SFEU.

43

Dále, pokud jde o otázku, zda lze prováděcí rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které „není nikomu určeno“ ve smyslu čl. 297 odst. 2 druhého pododstavce SFEU, je třeba připomenout, že podle ustálení judikatury označuje pojem „adresát“ osobu, jejíž totožnost je v předmětném rozhodnutí dostatečně specifikována a jíž je třeba toto rozhodnutí určit. Pokud jde totiž o rozlišování mezi rozhodnutími a obecně závaznými akty, bylo judikováno, že základní rysy rozhodnutí vyplývají z omezení okruhu adresátů tohoto rozhodnutí, jejichž totožnost je nebo může být určena (viz usnesení ze dne 13. března 2015, European Coalition to End Animal Experiments v. ECHA, T‑673/13, EU:T:2015:167, bod 24 a citovaná judikatura).

44

S ohledem na tuto judikaturu je třeba shledat, že prováděcí rozhodnutí svého adresáta nebo své adresáty na žádném místě výslovně neoznačuje. Rozhodnutí však identifikuje a označuje uchazeče, jejichž návrhy byly vybrány pro unijní finanční podporu. Článek 1 uvedeného rozhodnutí totiž stanoví schválení „[s]eznamu projektů společného zájmu v oblasti [NPE] vybrané pro finanční podporu EU, odhadovaných celkových způsobilých nákladů na opatření, procentního podílu finanční pomoci, ve vztahu k odhadovaným celkovým způsobilým nákladům, a příslušných stropů pro finanční pomoc stanovených v příloze“. Příloha, která je tudíž nedílnou součástí prováděcího rozhodnutí, stanoví kromě seznamu vybraných návrhů i jméno každého ze žadatelů vybraných pro unijní finanční podporu. Příloha prováděcího rozhodnutí tedy v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, neuvádí pouze seznam návrhů, které získaly finanční podporu v rámci NPE, ale jmenovitě identifikuje adresáty, jejichž totožnost je dostatečně určena. Z toho vyplývá, že přestože prováděcí rozhodnutí neoznačuje výslovně osoby, jimž je určeno, existence adresátů vyplývá ze samotného obsahu uvedeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 13. března 2015, European Coalition to End Animal Experiments v. ECHA, T‑673/13, EU:T:2015:167, bod 26).

45

Je tudíž třeba učinit závěr, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze prováděcí rozhodnutí považovat za rozhodnutí, ve kterém není „uvedeno, komu je určeno“, ve smyslu čl. 297 odst. 2 druhého pododstavce SFEU, nýbrž za rozhodnutí, ve kterých je „uvedeno [specifikováno], komu je určeno, ve smyslu čl. 297 odst. 2 třetího podstavce SFEU.

46

Kromě toho je tento závěr potvrzen skutečností, že článek 2 prováděcího rozhodnutí upřesňuje, že člen Komise odpovědný za mobilitu a dopravu je oprávněn informovat žadatele, „jejichž projekty nebyly vybrány“, o konečném výsledku posouzení jejich žádosti, zatímco žadatelům, jejichž projekty vybrány byly, mělo být toto rozhodnutí podle čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU oznámeno.

47

V tomto ohledu je třeba posoudit okolnost připomínanou Komisí, podle které nebylo prováděcí rozhodnutí „oznámeno žádnému žadateli bez ohledu na to, zda byl jeho návrh zamítnut nebo přijat“. Toto opomenutí týkající se oznámení prováděcího rozhodnutí, i když by mohlo ovlivnit datum účinnosti tohoto rozhodnutí, nemůže zneplatnit, v rámci přezkumu přípustnosti žaloby a určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby, závěr, podle kterého Komise nebyla povinna vyhlásit toto rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie podle čl. 297 odst. 2 druhého pododstavce SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, body 43 a 44).

48

Zadruhé je třeba konstatovat, že unijní sekundární právo nestanovilo v projednávaném případě žádnou povinnost vyhlášení. V tomto ohledu je nejprve třeba poukázat na to, že přestože podle čl. 13 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43) musí být prováděcí rozhodnutí zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie, neboť spadá do kategorie „rozhodnutí jiná než uvedená v čl. [297 odst. 1 SFEU]“, toto zveřejnění se provede jen, „pokud je to možné“. Je třeba konstatovat, že byť dotčené zveřejnění představuje cíl, který je třeba respektovat, není přesto kogentní povahy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, Regione Siciliana v. Komise, T‑190/00, EU:T:2003:316, bod 139).

49

Dále, pokud jde o odstavec 3 článku 13 nařízení č. 1049/2001, podle něhož „[k]aždý orgán může ve svém jednacím řádu stanovit, které další dokumenty mají být zveřejňovány v Úředním věstníku“, je třeba shledat, že ani jednací řád Komise, ani jednací řád agentury INEA neobsahují ustanovení týkající se možného zveřejňování „případných dalších dokumentů“.

50

Konečně jak tvrdí Komise, platné právní předpisy použitelné v rámci NPE nestanoví zveřejnění rozhodnutí přijatých v oblasti NPE. Článek 28 odst. 2 nařízení NPE nadepsaný „Informace, komunikace a propagace“, který je jediným ustanovením, které se týká zveřejnění, totiž stanoví, že „Komise provádí k projektům [NPE] a jejich výsledkům komunikační a informační opatření“, a nezmiňuje tedy případné zveřejnění rozhodnutí přijatých v oblasti NPE.

51

Zatřetí, pokud jde o otázku, zda vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie vyplývalo z ustálené praxe, kterou mohla žalobkyně legitimně očekávat, žalobkyně nepředložila na podporu takovéto praxe žádný důkaz.

52

Na základě této analýzy je zřejmé, že Komise nebyla povinna zveřejnit prováděcí rozhodnutí prostřednictvím vyhlášení. Kromě toho nebylo prokázáno, že takové vyhlášení vyplývá z ustálené praxe dotyčného orgánu, kterou by žalobkyně mohla legitimně očekávat.

53

Tento závěr o neexistenci povinnosti vyhlášení prováděcího rozhodnutí a důvody, na nichž toto zjištění spočívá, lze vztáhnout i na obě dotčené grantové dohody, neboť grantové dohody se neřídí režimem vyhlášení, který by byl odlišný od režimu prováděcích rozhodnutí.

54

S ohledem na výše uvedené je třeba učinit závěr, že v projednávaném případě nelze kritérium vyhlášení, jakožto počátek běhu lhůty pro podání žaloby, považovat za relevantní pro účely použití čl. 263 šestého pododstavce SFEU. Případné opožděné podání žaloby je třeba určit na základě data, kdy se žalobce o napadených aktech dozvěděl, podpůrného kritéria stanoveného uvedeným článkem.

55

Pokud jde o datum, kdy se žalobkyně dozvěděla o napadených aktech, z podkladů obsažených v soudním spise vyplývá, že A. Schwarz, zástupce žalobkyně v rámci projednávané žaloby, požádal po neformálním setkání se zástupci Komise v Bruselu (Belgie) dne 28. listopadu 2016 o přístup k napadeným aktům.

56

A. Schwarz konkrétně v e-mailu ze dne 5. prosince 2016 zaslaném zástupcům Komise, kteří byli přítomni na jednání dne 28. listopadu 2016, v jehož kopii byl uveden i generální ředitel žadatele pan S., uvedl:

„V návaznosti na naše setkání ve vaší kanceláři bychom rádi požádali o přístup k dokumentům a informacím týkajícím se financování [projektu Mělník] (jak byl zveřejněno na internetových stránkách https://ec.europa.eu/inea/en/connecting-europe-facility/cef-transport/2015-cz-tm-0406-w).

Zejména žádáme o zaslání: grantové dohody [projektu Mělník], rozhodnutí příslušných orgánů Evropské unie schvalujícího/ch toto financování, jakož i případně jakýchkoli dalších relevantních informací objasňujících detailněji a jasněji, co přesně je předmětem financování prostřednictvím dotčených opatření.“

57

Tato žádost o přístup ze dne 5. prosince 2016 byla zaslána službami Komise agentuře INEA dne 6. prosince 2016 v souladu s bodem 2.7.2 nadepsaným „Správa dokumentů a přístup k dokumentům“ memoranda o porozumění mezi agenturou INEA a zejména příslušným generálním ředitelstvím Komise ze dne 15. února 2016.

58

Poté, dne 22. prosince 2016, podal A. Schwarz následující žádost prostřednictvím kontaktního formuláře internetových stránek agentury INEA:

„Žádáme laskavě o poskytnutí následujících dokumentů:

Výše uvedená žádost se týká následujících projektů: [projekt Paskov] [projekt Mělník]“.

59

Dopisem ze dne 20. ledna 2017 odpověděla agentura INEA, pověřená v souladu s bodem 2.7.2 výše uvedeného memoranda o porozumění odpovědět rovněž jménem Komise na žádosti o přístup podané A. Schwarzem dne 5. a 22. prosince 2016, A. Schwarzovi a zaslala mu napadené akty.

60

Je tedy prokázáno, že dne 20. ledna 2017 měl A. Schwarz k dispozici všechny relevantní informace a napadené akty, a sice kopii prováděcího rozhodnutí a nedůvěrné kopie obou dotčených grantových dohod.

61

Zbývá tudíž ověřit, zda k datu obdržení dokumentů jednal A. Schwarz z vlastního podnětu jako nezávislý konzultant, jak tvrdí žalobkyně, nebo jako zástupce žalobkyně, což podle Komise a agentury INEA potvrzuje, že datem, kdy se žalobkyně dozvěděla o napadených aktech, bylo datum 20. ledna 2017, tj. datum, kdy A. Schwarz obdržel dokumenty a zaslal je žalobkyni.

62

V tomto ohledu zaprvé je třeba shledat, že z podkladů obsažených v soudním spise vyplývá, že pan S, generální ředitel žalobkyně, v odpovědi ze dne 21. listopadu 2016 na e-mail, který mu Komise zaslala za účelem sjednání schůzky dne 28. listopadu 2018, uvedl: „Dostavíme se (náš právník [A. Schwarz] a já) dne 28. listopadu v 9:30 hod.“. Zástupcům Komise je tudíž jasně dáno na srozuměnou, že A. Schwarz jedná jako právní zástupce žalobkyně. Kromě toho byli A. Schwarz a pan S jedinými účastníky jednání se zástupci Komise a A. Schwarz nemohl vyvolat dojem, že na tomto jednání zastupuje rovněž jinou stranu nebo že jedná na svůj účet. Popis, který žalobkyně poskytla, pokud jde o úlohu A. Schwarze na jednání, a sice „poskytnout pomoc [panu S.] v případě, že se diskuze bude týkat právní nebo technické věci v otázce státní podpory a hospodářské soutěže“, odpovídá zcela úloze advokáta, který jedná na účet svého klienta. Stejně tak skutečnost, že jak tvrdí žalobkyně, se účast A. Schwarze omezovala na vyjádření jeho nesouhlasu s pohledem [zástupce Komise], podle něhož Evropská komise [nebyla] vázána pravidly týkajícími se státních podpor, jak jsou stanoveny Lisabonskou smlouvou“, potvrzuje tuto úlohu advokáta žalobkyně.

63

Zadruhé je třeba shledat, že žalobkyně na jednání dne 28. listopadu 2016 požádala o kopii grantové dohody Mělník a zástupci Komise ji vyzvali k předložení oficiální žádosti o přístup k dokumentům agentuře INEA, což ve skutečnosti učinil dne 5. prosince 2016 A. Schwarz. Z těchto skutečností tudíž jasně vyplývá, že zástupcům Komise nelze vytýkat, že považovali po jednání dne 28. listopadu 2016 A. Schwarze za jednajícího jako právní poradce žalobkyně a pana S. Skutečnost, zda měl A. Schwarz plnou moc k zastupování či nikoli, není rozhodná.

64

Zatřetí A. Schwarz v první žádosti o přístup k dokumentům výslovně odkazoval na jednání dne 28. listopadu 2016 a pan S byl uveden v kopii této žádosti. Jak uvádí agentura INEA, je tudíž obtížné si představit, že by takové aktivity byly soukromou iniciativu A. Schwarze podniknutou bez koordinace s žalobkyní a bez jejího souhlasu. Samotná skutečnost, že pan S. byl uveden v kopii, svědčí o tom, že se jednalo o krok schválený žalobkyní, a v každém případě, že žalobkyně byla zcela obeznámena s kroky A. Schwarze. Pokud jde o skutečnost, že A. Schwarz neuvedl žalobkyni v kopii, když podával druhou žádost o přístup k dokumentům ze dne 22. prosince 2016, vysvětluje se to tím, že byla podána prostřednictvím kontaktního formuláře internetových stránek agentury INEA, který takovou funkci neumožňuje.

65

Tento závěr je totiž potvrzen skutečností, že v obou žádostech o přístup k dokumentům používá A. Schwarz soustavně množné číslo, což jasně ukazuje na jedinou další osobu uvedenou v kopii první žádosti, a sice na pana S. V tomto konkrétním skutkovém kontextu nelze přijmout vysvětlení žalobkyně, podle kterého „je používání množného čísla standardním formálním stylem, zejména je-li formální korespondence zasílána advokátní kanceláří“.

66

S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že se žalobkyně nepochybně seznámila s napadenými akty prostřednictvím A. Schwarze dne 20. ledna 2017, a že tedy žaloba byla podána opožděně.

67

Tento závěr nemůže být zpochybněn judikaturou, které se dovolává žalobkyně, podle které „pokud se žalobkyně dozvěděla o napadeném aktu prostřednictví dopisu, jehož datum přijetí nelze s jistotou prokázat, lhůta k podání žaloby počíná běžet ode dne, kdy žalobkyně sama odkázala na akt v dopise“, který se týká oznámení aktu. Jelikož prováděcí rozhodnutí nebylo žalobkyni oznámeno ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU, není tato judikatura relevantní. V každém případě judikatura, které se žalobkyně dovolává, takovou zásadu neuvádí. Usnesení ze dne 28. dubna1994, Pevasa a Inpesca v. Komise (T‑452/93 a T‑453/93, EU:T:1994:45) v bodě 36 upřesňuje, že k seznámení se s dotčenými napadenými akty došlo nutně a nejpozději ke dni, kdy na tyto akty bylo odkázáno v dopise zaslaném žalobci. Nevyplývá z ní, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, že dřívější datum nelze přijmout. Pokud jde o rozsudek ze dne 8. listopadu 2000, Dreyfus v. Komise (T‑485/93, T‑491/93, T‑494/93 a T‑61/98, EU:T:2000:255), kterého se žalobkyně rovněž dovolává, neřeší otázku neexistence přesného data, kdy bylo sdělení přijato.

68

Konečně nelze navíc Komisi ani agentuře INEA vytýkat, že nepožádaly A. Schwarze o předložení oprávnění k zastupování nebo plné moci udělené žalobkyní. V souladu s čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 a judikaturou není totiž přístup k dokumentům podmíněn právním zájmem osoby na získání přístupu k dokumentům (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 26. října 2016, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise, T‑611/15, nezveřejněné, EU:T:2016:643, bod 45). Komise tedy neměla povinnost dotázat se A. Schwarze v okamžiku podání jeho žádosti, zda jedná jménem a na účet jiné osoby nebo subjektu, nebo a fortiori požádat, aby A. Schwarz za tímto účelem doložil zmocnění.

69

S ohledem na výše uvedené je třeba vyhovět námitce nepřípustnosti vycházející z opožděného podání žaloby a žalobu odmítnout jako nepřípustnou, aniž je nutné přezkoumávat důvody nepřípustnosti vycházející jednak z neexistence bezprostředního a osobního dotčení žalobkyně ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a jednak ze skutečnosti, že napadení prováděcího rozhodnutí Komise nemůže směřovat proti agentuře INEA.

70

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

71

Vzhledem k tomu, že Komise a agentura INEA požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhoduje takto: