—

za F&S Leasing GmbH M. Rihtarem a B. Potočanem, odvetnika,

—

za slovinskou vládu T. Mihelič Žitko, jako zmocněnkyní,

—

za španělskou vládu J. García-Valdecasas Dorrego, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi M. Wilderspinem a M. Žebrem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 5 bodu 1, čl. 6 bodu 3 a čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi M. Kostanjevcem, s bydlištěm ve Slovinsku, a společností F&S Leasing GmbH (dále jen „F&S“), se sídlem v Rakousku, který se týká nesplnění smlouvy o finančním leasingu.

3

Z bodu 2 odůvodnění nařízení č. 44/2001 vyplývá, že toto nařízení má v zájmu řádného fungování vnitřního trhu za cíl přijetí „předpis[ů], které umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech […] a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné“.

4

Body 11 až 13 a bod 15 odůvodnění tohoto nařízení znějí:

[...]

5

Pravidla pro určení příslušnosti stanovená uvedeným nařízením se nacházejí v kapitole II tohoto nařízení. Tato kapitola obsahuje zejména oddíl 1, nadepsaný „Obecná ustanovení“, oddíl 2, nadepsaný „Zvláštní příslušnost“, a oddíl 4, nadepsaný „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“.

6

Článek 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který náleží do oddílu 1 uvedené kapitoly, zní takto:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

7

Článek 3 odst. 1 tohoto nařízení, který se také nachází v tomto oddíle, stanoví:

„Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

8

Článek 5 uvedeného nařízení, který je součástí oddílu 2 této kapitoly II, stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována:

[...]“

9

Podle čl. 6 bodu 3 tohoto nařízení, který je rovněž součástí tohoto oddílu 2, může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, rovněž žalována, „jedná-li se o vzájemnou žalobu, která se týká stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba, u soudu, u něhož byla podána původní žaloba“.

10

Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, který se nachází v oddíle 4 kapitoly II, stanoví:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5,

[...]

11

Článek 16 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.

2.   Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.

3.   Tímto článkem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba.“

12

Článek 30 uvedeného nařízení zní takto:

„Pro účely tohoto oddílu se okamžikem, kdy bylo zahájeno řízení, rozumí:

13

Článek 66 tohoto nařízení, který náleží do kapitoly VI tohoto nařízení, nadepsané „Přechodná ustanovení“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená a veřejné listiny vyhotovené po vstupu tohoto nařízení v platnost.

2.   Pokud však bylo řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni, se uznají a vykonají podle kapitoly III,

14

Článek 183 Zakon o pravdnem postopku (občanský soudní řád), který se týká vzájemné žaloby, stanoví:

„Žalovaný může podat vzájemnou žalobu až do skončení projednávání věci v řízení o původní žalobě k témuž soudu:

Vzájemná žaloba nemůže být podána, pokud je k rozhodnutí o vzájemné žalobě věcně příslušný jiný soud nebo pokud je pro rozhodnutí o vzájemné žalobě stanoven jiný druh řízení.

Vzájemná žaloba může být podána, i když o ní musí rozhodnout tentýž soud ve změněném složení.“

15

Společnost F&S, jejíž sídlo je v Rakousku, uzavřela dne 14. ledna 1994, smlouvu o finančním leasingu s M. Kostanjevcem. Jelikož posledně uvedený nezaplatil měsíční splátky splatné na základě této smlouvy, domáhala se F&S dne 26. října 1995 zaplacení částky 16692,22 eura návrhem na výkon rozhodnutí, který byl založen na veřejné listině. V souladu s vnitrostátními právními předpisy vedla námitka podaná M. Kostanjevcem proti tomuto návrhu na výkon rozhodnutí k tomu, že se věcí začal zabývat Okrožno sodišče v Ptuju (okresní soud v Ptuji, Slovinsko) a že bylo zahájeno soudní řízení na základě uvedeného návrhu na výkon rozhodnutí.

16

Tento soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2004 uložil M. Kostanjevcovi povinnost zaplatit částku ve výši 16692,22 eura navýšenou o smluvní úroky a náklady řízení.

17

Rozsudkem Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru, Slovinsko) ze dne 11. dubna 2006, který zamítl odvolání podané M. Kostanjevcem, nabyl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. dubna 2004 právní moci a stal se vykonatelným.

18

Marjan Kostanjevec podal proti uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud, Slovinsko). Než tento soud rozhodl o tomto opravném prostředku, uzavřeli F&S a M. Kostanjevec dne 31. července 2006 mimosoudní smír, kterým se dohodli, že posledně uvedený zaplatí nejpozději do 30. srpna 2006 jistinu, tedy 16692,22 eura, jakož i náklady řízení a náklady spojené s výkonem rozhodnutí.

19

Předkládající soud zrušil usnesením ze dne 9. července 2008 rozsudek Okrožno sodišče v Ptuju (okresní soud v Ptuji) ze dne 28. dubna 2004, jakož i rozsudek Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru) ze dne 11. dubna 2006 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.

20

Na základě tohoto vrácení věci podal M. Kostanjevec k Okrožno sodišče v Ptuju (okresní soud v Ptuji) vzájemnou žalobu, kterou se domáhal, aby F&S vrátila částku 18678,45 eura, která odpovídá částce, kterou zaplatil dne 30. srpna 2006 na základě smíru uzavřeného s touto společností dne 31. července 2006, navýšenou o úroky z prodlení.

21

Okrožno sodišče v Ptuju (okresní soud v Ptuji) opětovně rozhodl a rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009 zamítl žalobu společnosti F&S na vrácení částky a vyhověl vzájemné žalobě M. Konstanjevce, jelikož posledně uvedený nezískal věc, která byla předmětem smlouvy o finančním leasingu, takže F&S nesplnila svou smluvní povinnost tuto věc vydat.

22

Společnost F&S podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru), který rozsudkem ze dne 31. března 2010 rozhodl, že vzájemná žaloba M. Kostanjevce je nepřípustná, jelikož „uplatněné nároky jsou v takovém vztahu vzájemné závislosti, že se vzájemně vylučují“. Tento soud však měl za to, že slovinské soudy jsou příslušné podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení č. 44/2001.

23

Posledně uvedený rozsudek, na jehož základě nabyl rozsudek prvního stupně právní moci, byl opětovně předmětem kasačního opravného prostředku před předkládajícím soudem, který se týká otázky příslušnosti slovinských soudů k rozhodnutí o vzájemné žalobě. Společnost F&S se domnívá, že nejsou splněny podmínky nutné pro podání vzájemné žaloby ani pro použití pravidel vztahujících na spory týkající se spotřebitelských smluv, protože dotčený spor v původním řízení nevyplývá ze smlouvy o finančním leasingu nebo spotřebitelské smlouvy, nýbrž se týká žaloby založené na bezdůvodném obohacení.

24

Za těchto okolností se Vrhovno sodišče (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Evropská komise v písemném vyjádření zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Připomíná, že podle čl. 66 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se ustanovení tohoto nařízení vztahují pouze na řízení zahájená po vstupu tohoto nařízení v platnost. V případě Slovinské republiky jsou tedy tato ustanovení použitelná na území tohoto členského státu teprve po přistoupení k Evropské unii, tj. od 1. května 2004.

26

Komise tvrdí, že kdyby řízení probíhající v původním sporu mělo být považováno za pokračování žaloby podané v návaznosti na návrh na výkon rozhodnutí, který podala F&S dne 26. října 1995, vrátilo by se zjevně do data před vstupem nařízení č. 44/2001 v platnost ve Slovinsku. Toto nařízení lze použít pouze v případě, kdy žaloba M. Kostanjevce na náhradu částky, kterou zaplatil na základě smíru, jejž uzavřel se společností F&S dne 31. července 2006 na základě následně zrušeného rozsudku, představuje jako taková „řízení“ ve smyslu čl. 66 odst. 1 nařízení č. 44/2001.

27

Jak přitom uvedla generální advokátka v bodě 34 svého stanoviska, návrh na zaplacení částky, který byl podán v rámci nového přezkumu původní žaloby v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí, k němuž vedla tato žaloba, musí být považován za „řízení“ ve smyslu čl. 66 odst. 1 nařízení č. 44/2001.

28

I když se řešení přijatá vnitrostátním právem členských států mohou lišit podle způsobů provedení zásady věci pravomocně rozsouzené, skutečnost, že podle relevantních vnitrostátních procesních pravidel takové rozhodnutí nabylo právní moci, je dostatečná k přijetí závěru, že pozdější žaloba, jejímž předmětem je uplatnění nároku založeného na bezdůvodném obohacení proti druhé straně před soudem, spadá do pojmu „řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení.

29

Co se dále týče časové působnosti nařízení č. 44/2001 ve věci v původním řízení, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že všechny otázky položené na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají žaloby založené na bezdůvodném obohacení, kterou podal M. Kostanjevec v roce 2008, takže taková žaloba spadá do časové působnosti nařízení č. 44/2001.

30

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

31

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že soud určený tímto ustanovením v oblasti vzájemných žalob je příslušný k rozhodnutí o takové žalobě, jejímž předmětem je vrácení částky z titulu bezdůvodného obohacení odpovídající částce, která byla dohodnuta v rámci mimosoudního urovnání sporu, pokud je tato žaloba podána v rámci nového soudního řízení mezi týmiž účastníky řízení v návaznosti na zrušení rozhodnutí, k němuž vedla původní žaloba mezi těmito účastníky řízení a jehož výkon vedl k tomuto mimosoudnímu urovnání sporu.

32

V tomto ohledu je jednak třeba připomenout, že v bodě 12 rozsudku ze dne 13. července 1995, Danværn Production (C‑341/93, EU:C:1995:239), již Soudní dvůr vyložil pojem „vzájemná žaloba“ ve smyslu čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001 tak, že jde o samostatný návrh, jehož předmětem je uložení povinnosti žalobci a případně se jím požaduje i vyšší částka, než je částka požadovaná žalobcem, a lze v něm pokračovat i v případě, že je návrh žalobce zamítnut.

33

Jak uvedla generální advokátka v bodě 39 svého stanoviska, předmětem vzájemné žaloby proto musí být návrh, který lze oddělit od návrhu žalobce a který směřuje k vydání samostatného rozsudku.

34

Za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, představuje návrh na vrácení částky zaplacené v rámci výkonu původního rozhodnutí před tím, než bylo toto rozhodnutí zrušeno, samostatný návrh leasingového nájemce, jehož cílem je samostatné určení, že leasingový pronajímatel je mu povinen vrátit částku, která mu byla neoprávněně zaplacena. Takový návrh tedy nepředstavuje pouhý prostředek obrany proti žalobě na zaplacení podané protistranou.

35

Článek 6 bod 3 nařízení č. 44/2001 kromě toho vyžaduje, aby se vzájemná žaloba týkala „stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba“.

36

Jak uvedla generální advokátka v bodě 43 svého stanoviska, tento pojem je třeba vykládat autonomně s ohledem na cíle nařízení č. 44/2001.

37

V tomto ohledu je třeba uvést, že v zájmu řádného výkonu spravedlnosti je účelem zvláštní soudní příslušnosti pro vzájemnou žalobu umožnit účastníkům řízení, aby bylo o všech jejich vzájemných nárocích, které mají společný původ, rozhodnuto v témže řízení před týmž soudem. Je tak zabráněno nadbytečným a opakovaným řízením.

38

Za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, musí být vzájemná žaloba na vrácení částky na základě bezdůvodného obohacení považována za návrh vyplývající ze smlouvy o finančním leasingu, na jejímž základě byla podána původní žaloba leasingového pronajímatele. K údajnému obohacení ve výši částky zaplacené při výkonu mezitím zrušeného rozsudku by totiž bez uvedené smlouvy nedošlo.

39

Je tedy třeba mít za to, že za takových okolností vzájemná žaloba na vrácení částky, kterou se uplatňuje nárok z bezdůvodného obohacení, vyplývá ve smyslu čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001 ze smlouvy o finančním leasingu, která byla uzavřena mezi účastníky původního řízení.

40

Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovědět na první otázku tak, že čl. 6 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že soud určený tímto ustanovením v oblasti vzájemných žalob je příslušný k rozhodnutí o takové žalobě, jejímž předmětem je vrácení částky z titulu bezdůvodného obohacení odpovídající částce, která byla dohodnuta v rámci mimosoudního urovnání sporu, pokud je tato žaloba podána v rámci nového soudního řízení mezi týmiž účastníky řízení v návaznosti na zrušení rozhodnutí, k němuž vedla původní žaloba mezi těmito účastníky řízení a jehož výkon vedl k tomuto mimosoudnímu urovnání sporu.

41

Vzhledem k tomu, že v souladu s odpovědí na první otázku je soud určený podle čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001 v oblasti vzájemných žalob příslušný za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, a jelikož tato odpověď umožňuje předkládajícímu soudu stanovit soudní příslušnost, není třeba odpovědět na druhou a třetí otázku.

42

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 6 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že soud určený tímto ustanovením v oblasti vzájemných žalob je příslušný k rozhodnutí o takové žalobě, jejímž předmětem je vrácení částky z titulu bezdůvodného obohacení odpovídající částce, která byla dohodnuta v rámci mimosoudního urovnání sporu, pokud je tato žaloba podána v rámci nového soudního řízení mezi týmiž účastníky řízení v návaznosti na zrušení rozhodnutí, k němuž vedla původní žaloba mezi těmito účastníky řízení a jehož výkon vedl k tomuto mimosoudnímu urovnání sporu.