1)

Článek 5 první pododstavec nařízení Rady (ES) č. 2271/96 ze dne 22. listopadu 1996 o ochraně proti účinkům právních předpisů přijatých určitou třetí zemí uplatňovaných mimo její území, jakož i proti účinkům opatření na nich založených nebo z nich vyplývajících, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 37/2014 ze dne 15. ledna 2014 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/1100 ze dne 6. června 2018, kterým se mění příloha nařízení č. 2271/96, musí být vykládán v tom smyslu, že osobám uvedeným v článku 11 nařízení č. 2271/96, ve znění změn, zakazuje, aby vyhověly požadavkům nebo zákazům stanoveným v zákonech uvedených v příloze tohoto nařízení, a to i v případě neexistence pokynů správních nebo soudních orgánů třetích zemí, které přijaly tyto zákony, jejichž dodržování by uvedené pokyny zajišťovaly.

2)

Článek 5 první pododstavec nařízení č. 2271/96, ve znění nařízení č. 37/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2018/1100, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby osoba uvedená v článku 11 tohoto nařízení, ve znění změn, které nebylo uděleno oprávnění ve smyslu čl. 5 druhého pododstavce uvedeného nařízení, ve znění změn, mohla vypovědět smlouvy uzavřené s osobou uvedenou na „seznamu výslovně identifikovaných státních příslušníků a osob, jejichž aktiva jsou blokována“ (Specially Designated Nationals and Blocked Persons List), bez uvedení odůvodnění. Článek 5 první pododstavec téhož nařízení, ve znění změn, nicméně vyžaduje, aby v rámci občanskoprávního řízení týkajícího se údajného porušení zákazu zakotveného v tomto ustanovení v případě, že soubor důkazů, jejž má k dispozici vnitrostátní soud, nasvědčuje prima facie tomu, že osoba uvedená v článku 11 nařízení č. 2271/96, ve znění změn, vyhověla bez příslušného oprávnění zákonům uvedeným v příloze tohoto nařízení, ve znění změn, bylo na této osobě, aby právně dostatečným způsobem prokázala, že cílem jejího chování nebylo vyhovět uvedeným zákonům.

3)

Nařízení č. 2271/96, ve znění nařízení č. 37/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2018/1100, zejména jeho články 5 a 9, vykládané ve světle článku 16 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání tomu, aby výpověď smluv osobou uvedenou v článku 11 tohoto nařízení, ve znění změn, za účelem vyhovění požadavkům nebo zákazům založeným na zákonech uvedených v příloze tohoto nařízení, ve znění změn, přestože této osobě nebylo uděleno oprávnění ve smyslu čl. 5 druhého pododstavce téhož nařízení, ve znění změn, byla prohlášena za neplatnou, jestliže toto prohlášení neplatnosti nebude mít pro tuto osobu nepřiměřené účinky z hlediska cílů nařízení č. 2271/96, ve znění změn, spočívajících v ochraně zavedeného právního řádu a obecně zájmů Evropské unie. V rámci tohoto přezkumu proporcionality musí být nastolena rovnováha mezi sledováním těchto cílů, jemuž slouží určení neplatnosti výpovědi smluv odporující zákazu stanovenému v čl. 5 prvním pododstavci tohoto nařízení, ve znění změn, a pravděpodobností, že dotyčná osoba bude čelit hospodářským ztrátám, jakož i rozsahem těchto ztrát v případě, že by tato osoba nemohla ukončit své obchodní vztahy s osobou uvedenou na seznamu osob, na něž se vztahují předmětné sekundární sankce vyplývající ze zákonů uvedených v příloze tohoto nařízení, ve znění změn.