(1)

Ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU (4) je třeba provést řadu změn. Z důvodu srozumitelnosti by uvedená směrnice měla být přepracována.

(2)

Unie by měla zajišťovat spravedlivé zacházení se státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států a důraznější integrační politika by měla cílit na přiznání práv a povinností těmto státním příslušníkům třetích zemí srovnatelných s právy a povinnostmi občanů Unie.

(3)

Ustanovení o jednotném postupu vyřizování žádostí ústící v kombinovaný doklad, který bude v rámci jediného správního aktu zahrnovat jak povolení k pobytu, tak pracovní povolení, by měla přispět ke zjednodušení a harmonizaci pravidel, která se v současnosti používají v členských státech.

(4)

Aby umožnily první vstup na své území, měly by mít členské státy možnost vydat jednotné povolení, nebo pokud takové povolení vydávají pouze po vstupu na své území, vízum. Členské státy by měly tato jednotná povolení nebo víza vydávat včas.

(5)

Tato směrnice by měla stanovit procesní pravidla pro postup posuzování žádostí o jednotné povolení. Tento postup by měl být s ohledem na běžné pracovní vytížení správních orgánů členských států účinný a snadno zvládnutelný, transparentní, spravedlivý a nediskriminační, aby dotčeným osobám nabízel v přiměřeném časovém rámci odpovídající právní jistotu.

(6)

Evropský pilíř sociálních práv, vyhlášený v Göteborgu dne 17. listopadu 2017, stanoví soubor zásad, které mají sloužit jako vodítko pro zajištění rovných příležitostí, přístupu na trh práce, spravedlivých pracovních podmínek, sociální ochrany a začleňování. Přezkum směrnice 2011/98/EU, který je součástí balíčku opatření týkajících se získávání kvalifikovaných a talentovaných lidí, jenž byl navržen v návaznosti na sdělení Komise ze dne 23. září 2020 o novém paktu o migraci a azylu. Tento přezkum je rovněž jedním z prvků sdělení Komise ze dne 4. března 2021 o Akčním plánu pro evropský pilíř sociálních práv.

(7)

Ustanoveními této směrnice by neměla být dotčena pravomoc členských států regulovat požadavky pro vydávání jednotného povolení za účelem výkonu práce. Touto směrnicí by nemělo být dotčeno právo členských států podle čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“). Členské státy by na základě toho měly mít možnost buď považovat žádost o jednotné povolení za nepřípustnou, nebo ji zamítnout.

(8)

Tato směrnice by se měla vztahovat na pracovní smlouvy a pracovněprávní vztahy státních příslušníků třetích zemí se zaměstnavateli. V případě, že vnitrostátní právo některého členského státu umožňuje přijmout státního příslušníka třetí země prostřednictvím agentury práce, která je na jeho území usazena a s níž má tento pracovník pracovněprávní vztah, neměli by být tito státní příslušníci třetích zemí vyloučeni z oblasti působnosti této směrnice a veškerá ustanovení v této směrnici týkající se zaměstnavatelů by se rovněž měla vztahovat na tyto agentury.

(9)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na vyslané státní příslušníky třetích zemí. To by nemělo bránit státním příslušníkům třetích zemí, kteří oprávněně pobývají a legálně pracují v některém členském státě a byli vysláni do jiného členského státu, aby po dobu svého vyslání nadále požívali rovného zacházení ve srovnání se státními příslušníky členského státu původu, pokud jde o ty podmínky zaměstnání, které nejsou ovlivněny uplatňováním směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES (5).

(10)

Oblast působnost této směrnice by neměla zahrnovat státní příslušníky třetích zemí, kterým byla přiznána ochrana v souladu s vnitrostátním právem, mezinárodními závazky nebo praxí členského státu, s výjimkou kapitoly III, která by se na ně měla vztahovat, pokud jsou podle vnitrostátního práva tito státní příslušníci třetích zemí oprávněni pracovat a pracují nebo pracovali.

(11)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na státní příslušníky třetích zemí, kteří nabyli právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v souladu se směrnicí Rady 2003/109/ES (6), jelikož mají obecně výhodnější právní postavení a zvláštní druh povolení k pobytu „dlouhodobě pobývajícího rezidenta – EU“.

(12)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na státní příslušníky třetích zemí, kteří byli přijati na území členského státu za účelem výkonu sezónní práce a kteří požádali o přijetí nebo byli přijati na území členského státu v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/36/EU (7), neboť jsou zahrnuti do oblasti působnosti směrnice 2014/36/EU, která zavedla zvláštní režim.

(13)

Povinností členských států určit, zda má žádost podávat státní příslušník třetí země, nebo zaměstnavatel tohoto státního příslušníka třetí země, by neměla být dotčena případná ujednání požadující zapojení obou těchto stran do příslušného řízení. Členské státy by měly žádosti o jednotné povolení posoudit a prověřit buď v případě, že státní příslušník třetí země pobývá mimo území členského státu, v němž tento státní příslušník třetí země žádá o přijetí, nebo v případě, že tento státní příslušník třetí země již na území tohoto členského státu pobývá jako držitel platného povolení k pobytu vydaného tímto členským státem v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1030/2002 (8). Členské státy by rovněž měly mít možnost přijmout žádosti podané jinými státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na jejich území.

(14)

Ustanovení této směrnice o jednotném postupu vyřizování žádostí a o jednotném povolení by se neměla týkat jednotných nebo dlouhodobých víz. Pokud jsou splněny požadavky stanovené unijním nebo vnitrostátním právem a pokud členský stát vydává jednotná povolení pouze na svém území, měl by dotčený členský stát udělit státnímu příslušníkovi třetí země potřebné vízum k získání jednotného povolení.

(15)

Lhůta pro přijetí rozhodnutí o žádosti by měla zahrnovat dobu nezbytnou ke kontrole situace na trhu práce, pokud se tato kontrola provádí v souvislosti s individuální žádostí o jednotné povolení. Na obecnou kontrolu situace na trhu práce, která nesouvisí s individuální žádostí o jednotné povolení, se tedy nevztahuje lhůta pro přijetí rozhodnutí. Členské státy by měly usilovat o včasné udělení potřebného víza k získání jednotného povolení.

(16)

Aby se zabránilo duplicitní práci a prodlužování řízení, měly členské státy usilovat o to, aby od žadatelů požadovali předložení příslušných dokumentů pouze jednou, a provést za účelem vydání jednotného povolení, i případně potřebného víza k získání jednotného povolení pouze jednu věcnou kontrolu dokumentů předložených žadatelem.

(17)

Určením příslušného orgánu podle této směrnice by neměly být dotčeny pravomoci ani úloha jiných orgánů a případně sociálních partnerů, pokud jde o posuzování žádosti a rozhodnutí o ní.

(18)

Lhůta pro přijetí rozhodnutí o žádosti by však neměla zahrnovat dobu nezbytnou pro uznání odborné kvalifikace. Touto směrnicí by neměly být dotčeny vnitrostátní postupy uznávání diplomů.

(19)

Pro případ, kdy rozhodnutí není učiněno ve lhůtě stanovené touto směrnicí, by měly být stanoveny právní důsledky vnitrostátními právními předpisy, proti kterým by měla být dostupná právní náprava.

(20)

Jak je uvedeno ve sdělení Komise ze dne 27. dubna 2022 o přilákání kvalifikovaných a talentovaných pracovníků do EU, jsou talentová partnerství jedním z klíčových nástrojů nového paktu o migraci a azylu s ohledem na jeho vnější rozměr. Cílem těchto partnerství je posílit spolupráci mezi Unií, členskými státy a partnerskými zeměmi, posílit mezinárodní pracovní mobilitu a rozvíjet talenty vzájemně prospěšným a cirkulačním způsobem. Urychlení vyřizování žádostí o jednotné povolení v rámci omezení stanovených v této směrnici by rovněž mohlo přispět k účinnému provádění talentových partnerství s klíčovými partnerskými zeměmi.

(21)

V zájmu zlepšení účinnosti a atraktivity trhů práce v Unii by členské státy měly mít možnost urychlit vyřizování žádostí o jednotné povolení podaných státními příslušníky třetích zemí nebo jejich jménem, kteří jsou již držiteli jednotného povolení v jiném členském státě, v rámci omezení stanovených touto směrnicí.

(22)

Jednotné povolení by mělo být navrženo v souladu s nařízením (ES) č. 1030/2002, které umožňuje členským státům uvádět doplňující informace, zejména zda je dotčené osobě povolen výkon práce. Členský stát by měl uvést, mimo jiné za účelem lepší kontroly migrace, nejenom v jednotném povolení, ale také ve všech vydaných povoleních k pobytu informace, které se týkají povolení k výkonu práce, bez ohledu na druh povolení nebo povolení k pobytu, na základě kterého byl státní příslušník třetí země přijat na území členského státu a byl mu poskytnut přístup na trh práce dotčeného členského státu. Státní příslušníci třetích zemí by měli mít právo ověřit informace obsažené v tištěné či elektronické podobě a případně je nechat opravit nebo vymazat v souladu s nařízením (ES) č. 1030/2002.

(23)

Ustanovení této směrnice o povoleních k pobytu vydaných za jiným účelem, než je výkon práce, by se měla týkat pouze podoby těchto povolení a neměla by jimi být dotčena unijní nebo vnitrostátní pravidla pro postupy pro přijímání a postupy pro vydávání těchto povolení.

(24)

Ustanovení této směrnice o jednotném povolení a o povolení k pobytu vydaném za jiným účelem, než je výkon práce, by neměla bránit členským státům ve vydávání dalšího dokumentu v papírové podobě, jenž by umožňoval poskytnutí přesnějších informací o pracovněprávním vztahu, neboť pro takové informace není v povolení k pobytu dostatek prostoru. Takového dokumentu lze využít pro předcházení vykořisťování státních příslušníků třetích zemí a pro boj proti nelegálnímu zaměstnávání, avšak pro členské státy by mělo být jeho použití dobrovolné, přičemž daný dokument by neměl nahrazovat pracovní povolení, neboť by tak docházelo k narušení koncepce jednotného povolení. Uvedené informace lze rovněž uchovávat v elektronické podobě za využití technických možností podle článku 4 a podle bodu 20 písm. a) přílohy I nařízení (ES) č. 1030/2002. Kromě toho mají zaměstnavatelé povinnost informovat pracovníky ze třetích zemí o podstatných aspektech pracovněprávního vztahu a o veškerých jeho změnách v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 (9).

(25)

Podmínky a kritéria, na základě kterých může být žádost o vydání, změnu či obnovení jednotného povolení zamítnuta, nebo na jejichž základě může být jednotné povolení odňato, by měly být objektivní a měly by být stanoveny vnitrostátními právními předpisy, a to včetně podmínky dodržovat zásadu upřednostňování pracovníků Unie, jak vyplývá zejména z příslušných ustanovení aktů o přistoupení z roku 2003 a z roku 2005. Rozhodnutí o zamítnutí nebo odnětí jednotného povolení by měla být řádně odůvodněna. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení jednotného povolení a rozhodnutí o jeho odnětí by mělo být založeno na kritériích stanovených právem Unie nebo vnitrostátním právem, mělo by případně zohledňovat konkrétní okolnosti případu a mělo by být v souladu se zásadou proporcionality. Za výjimečných a řádně odůvodněných okolností souvisejících se složitostí žádosti a v zájmu žadatele by mělo být možné lhůtu pro přijetí rozhodnutí podle této směrnice prodloužit o dalších 30 dnů. V případě, že držitel jednotného povolení změní zaměstnavatele, by mělo být prodloužení o dalších 15 dnů řádně odůvodněno.

(26)

Za účelem zajištění toho, aby státní příslušníci třetích zemí a jejich rodinní příslušníci měli účinný přístup ke svým právům, měly by jim členské státy bezplatně poskytnout dostupné informace o podkladech potřebných pro podání žádosti o jednotné povolení, jakož i o podmínkách vstupu a pobytu a o právech, povinnostech a procesních zárukách na jejich ochranu a ochranu jejich rodinných příslušníků. Tyto informace by měly zahrnovat informace o sociálních partnerech, se zvláštním odkazem na organizace zastupující pracovníky aby se zlepšila informovanost státních příslušníků třetích zemí a jejich rodin s cílem lépe je chránit v práci.

(27)

Státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou držiteli platného cestovního dokladu a jednotného povolení vydaného členským státem, který uplatňuje schengenské acquis v plném rozsahu, by měli být oprávněni vstoupit a volně se pohybovat na území členských států, jež uplatňují schengenské acquis v plném rozsahu, po dobu nejvýše tří měsíců během jakéhokoli šestiměsíčního období v souladu nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 (10) a článkem 21 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (11) (Schengenská úmluva).

(28)

Chybí-li horizontální právní předpisy Unie, práva státních příslušníků třetích zemí se liší podle toho, ve kterém členském státě vykonávají práci a jaká je jejich státní příslušnost. S cílem dále rozvíjet soudržnou přistěhovaleckou politiku, snížit rozdíl v právech, která mají občané Unie a státní příslušníci třetích zemí, kteří legálně pracují v členském státě, a doplnit stávající acquis v oblasti přistěhovalectví, by měl být stanoven soubor práv, zejména s cílem vymezit oblasti, ve kterých je zajištěna rovnost zacházení s uvedenými pracovníky ze třetích zemí, kteří zatím nejsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, ve srovnání s vlastními státními příslušníky členského státu. Cílem takových ustanovení je zavést minimální rovné podmínky v rámci Unie a uznat, že tito státní příslušníci třetích zemí přispívají hospodářství Unie svou prací a daňovými odvody; kromě toho mají uvedená ustanovení sloužit jako ochrana, díky níž bude omezena nekalá soutěž mezi vlastními státními příslušníky členského státu a státními příslušníky třetích zemí v důsledku možného vykořisťování státních příslušníků třetích zemí. Pracovník ze třetí země by měl být v této směrnici vymezen jako státní příslušník třetí země, který byl přijat na území některého členského státu, oprávněně pobývá na jeho území a je v daném členském státě oprávněn pracovat v rámci pracovněprávního vztahu v souladu s vnitrostátním právem nebo s vnitrostátní praxí. V tomto kontextu musí mít pracovník ze třetí země pracovní smlouvu nebo pracovněprávní vztah vymezený vnitrostátním právem, kolektivními smlouvami nebo praxí každého členského státu, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora Evropské unie.

(29)

V případě, že držitel jednotného povolení změní zaměstnavatele, by měl nový zaměstnavatel předat příslušným orgánům informace o zaměstnání v souladu s postupy stanovenými vnitrostátním právem. Změna podmínek zaměstnání, jako jsou adresa zaměstnavatele, obvyklé místo výkonu práce, pracovní doba a odměna, sama o sobě nepředstavuje změnu zaměstnavatele.

(30)

Všichni státní příslušníci třetích zemí, kteří oprávněně pobývají a pracují v členských státech, by měli bez ohledu na původní účel nebo důvod přijetí požívat přinejmenším společného souboru práv vycházejícího z rovného zacházení ve srovnání se státními příslušníky členského státu, ve kterém pobývají. Právo na rovné zacházení v oblastech, na něž se vztahuje tato směrnice, by mělo být přiznáno nejen těm státním příslušníkům třetích zemí, kteří byli přijati v členském státě za účelem výkonu práce, nýbrž i těm, kteří byli přijati z jiných důvodů a byl jim poskytnut přístup na trh práce tohoto členského státu v souladu s jinými ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva, včetně rodinných příslušníků pracovníků ze třetích zemí, kteří byli přijati členským státem v souladu se směrnicí Rady 2003/86/ES (12) a státních příslušníků třetích zemí, kteří byli přijati členským státem v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 (13).

(31)

Právo na rovné zacházení ve vymezených oblastech by mělo být úzce spojeno s oprávněným pobytem státního příslušníka třetí země a přístupem na trh práce v členském státě, které jsou zakotveny v jednotném povolení, jež zahrnuje oprávnění pobývat a vykonávat práci, a v povolení k pobytu vydaném pro jiné účely, jež bude obsahovat informace o povolení k výkonu práce.

(32)

Právo na rovné zacházení s pracovníky ze třetích zemí ve srovnání se státními příslušníky dotčeného členského státu, pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky podle této směrnice, přispívá k důstojné práci a předcházení vykořisťování pracovníků ze třetích zemí. Toto právo by mělo zahrnovat přinejmenším podmínky zaměstnávání, odměnu včetně sazeb za přesčasy, srážky a doplatky z nich, pohledávky v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, uplatňování zásady stejné odměny za stejnou práci, výpověď, rovné zacházení s muži a ženami, odbornou přípravu, bezpečnost práce a ochranu zdraví na pracovišti, pracovní dobu a dovolenou a svátky. Právo na rovné zacházení by mělo zahrnovat pracovní podmínky stanovené právem Unie, vnitrostátním právem, kolektivními smlouvami a praxí členského státu za stejných podmínek, jaké mají státní příslušníci dotčeného členského státu.

(33)

Členský stát by měl uznat odbornou kvalifikaci státního příslušníka třetí země získanou v jiném členském státě stejným způsobem jako u občanů Unie a měl by zohlednit kvalifikace získané ve třetí zemi v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES (14). Právem na rovné zacházení, jež je přiznáno pracovníkům ze třetích zemí, pokud jde o uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o odborné kvalifikaci v souladu s odpovídajícími vnitrostátními postupy, by neměla být dotčena pravomoc členských států přijímat tyto pracovníky ze třetích zemí na svůj trh práce.

(34)

Pracovníci ze třetích zemí by měli mít právo na rovné zacházení, pokud jde o sociální zabezpečení. Oblasti sociálního zabezpečení jsou vymezeny nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (15). Ustanovení o rovném zacházení uvedená v této směrnici, pokud jde o dávky sociálního zabezpečení, by se měla vztahovat rovněž na pracovníky přijaté do členského státu přímo ze třetí země. Tato směrnice by však neměla přiznávat pracovníkům ze třetích zemí více práv, než která jsou již stanovena ve stávajících právních předpisech Unie v oblasti sociálního zabezpečení státních příslušníků třetích zemí v situacích s přeshraničním prvkem.

(35)

Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 25. listopadu 2020 ve věci C-302/19 (16) rozhodl, že členský stát nesmí odmítnout ani snížit dávku sociálního zabezpečení držiteli jednotného povolení z důvodu, že někteří nebo všichni rodinní příslušníci tohoto držitele nepobývají na území uvedeného členského státu, ale ve třetí zemi, pokud tuto dávku poskytuje svým vlastním státním příslušníkům bez ohledu na místo pobytu jejich rodinných příslušníků.

(36)

Členské státy by měly zajistit rovné zacházení alespoň příslušníkům třetích zemí, kteří jsou zaměstnáni nebo kteří jsou po minimální době zaměstnání registrováni jako nezaměstnaní. Jakýmkoli omezením rovného zacházení v oblasti sociálního zabezpečení podle této směrnice by neměla být dotčena práva přiznaná v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1231/2010 (17).

(37)

Právo Unie neomezuje pravomoc členských států uspořádat svůj systém sociálního zabezpečení. Každý členský stát stanoví podmínky, za nichž jsou dávky sociálního zabezpečení poskytovány, jakož i výši těchto dávek a dobu jejich poskytování. Při výkonu této pravomoci by však členské státy měly jednat v souladu s právem Unie.

(38)

Rovné zacházení s pracovníky ze třetích zemí by se nemělo vztahovat na opatření v oblasti odborné přípravy, která jsou financována v rámci systémů sociální pomoci.

(39)

Členské státy by měly zajistit, že budou předcházet diskriminaci pracovníků ze třetích zemí v přístupu ke zboží a službám, k nimž mají v souladu s touto směrnicí a vnitrostátními právními předpisy stejný přístup jako státní příslušníci členského státu, v němž pobývají. Zvláštní pozornost by měla být věnována předcházení možné diskriminaci v přístupu k soukromému nájemnímu bydlení s cílem zajistit, aby podmínky bydlení a nájemní smlouvy byly v souladu s vnitrostátními normami a vnitrostátními pravidly pro soukromé nájemní bydlení, včetně norem a pravidel týkajících se výše nájemného. Je obzvláště důležité zajistit, aby si pracovníci ze třetích zemí mohli svobodně zvolit své bydlení, jako je tomu v případě pracovníků dotčeného členského státu, v souladu s vnitrostátním právem, aniž by měl povinnost přijmout bydlení poskytnuté zaměstnavatelem.

(40)

Za účelem posílení rovného zacházení s pracovníky ze třetích zemí by členské státy měly stanovit účinné, přiměřené a odrazující sankce pro zaměstnavatele v případě porušení vnitrostátních předpisů přijatých podle této směrnice, zejména pokud jde o pracovní podmínky, svobodu sdružování a spolčování a oblasti sociálního zabezpečení, jak jsou vymezeny v nařízení (ES) č. 883/2004.

(41)

Za účelem řádného prosazování vnitrostátních předpisů přijatých podle této směrnice by měly členské státy, případně ve spolupráci se sociálními partnery v souladu s vnitrostátním právem, zavést vhodné mechanismy pro monitorování a v příslušných případech účinné a odpovídající inspekce na svém území v souladu s vnitrostátním právem nebo správní praxí. Služby pověřené inspekcí práce nebo jiné příslušné orgány by případně měly mít přístup na pracoviště.

(42)

Členské státy by rovněž měly zajistit, aby byly zavedeny účinné mechanismy, které umožní pracovníkům ze třetích zemí domáhat se právní nápravy a podávat stížnosti přímo nebo prostřednictvím příslušných třetích stran, které mají v souladu s kritérii stanovenými ve vnitrostátním právu, správní praxí nebo platnými kolektivními smlouvami oprávněný zájem na zajištění souladu s touto směrnicí, jako jsou odborové svazy nebo jiná sdružení anebo prostřednictvím příslušných orgánů. Tyto účinné mechanismy se považují za nezbytné pro řešení situací, kdy pracovníci ze třetích zemí nemají o existenci donucovacích mechanismů povědomí nebo například kvůli obavám před možnými důsledky váhají, zda je mají svým jménem využívat. Členské státy by měly zajistit, aby pracovníci ze třetích zemí měli stejný přístup k soudnímu řízení, včetně soudních a správních postupů, stížností, mediace a dalších mechanismů stanovených vnitrostátními právními předpisy, jako státní příslušníci členského státu, v němž pobývají. Členské státy by rovněž měly zaručit přístup k právní pomoci za stejných podmínek, jaké mají v těchto postupech vnitrostátní pracovníci, stanoví-li tak jejich vnitrostátní právo.

(43)

V souvislosti s ochranou pracovníků by již měla být na vnitrostátní úrovni přijata a měla by být v platnosti podobná vnitrostátní opatření týkající se monitorování, hodnocení, inspekcí, sankcí a zjednodušení podávání stížností.

(44)

Jednotné povolení by mělo svého držitele po dobu své platnosti opravňovat ke změně zaměstnavatele. Kromě ověření, zda držitel jednotného povolení stále splňuje požadavky stanovené právními předpisy Unie nebo vnitrostátními právními předpisy, by členské státy měly mít možnost zavést určité podmínky pro změnu zaměstnavatele, včetně oznamovacího postupu a kontroly situace na trhu práce, pokud dotčený členský stát provádí u žádostí o jednotné povolení kontroly situace na trhu práce. Aby se zabránilo možnému zneužití ustanovení této směrnice týkajících se změny zaměstnavatele, měly by mít členské státy rovněž možnost stanovit minimální dobu, po kterou musí držitel jednotného povolení pracovat u prvního zaměstnavatele, než zaměstnavatele změní. Bez ohledu na dobu trvání pracovní smlouvy stanovené vnitrostátním právem by tato minimální doba v každém případě neměla přesáhnout šest měsíců. V mimořádných a řádně odůvodněných případech, například je-li držitel jednotného povolení vykořisťován nebo pokud zaměstnavatel neplní vůči držiteli jednotného povolení své právní povinnosti, by členské státy měly povolit změnu zaměstnavatele před uplynutím této minimální doby.

(45)

Jednotné povolení by v případě nezaměstnanosti držitele nemělo být odňato po dobu nejméně tří měsíců, případně šesti měsíců, pokud byl státní příslušník třetí země držitelem jednotného povolení po dobu delší než dva roky. V případě nezaměstnanosti delší než tři měsíce, by členské státy měly mít možnost požadovat, aby držitelé jednotného povolení prokázali, že mají dostatečné prostředky na živobytí.

(46)

S cílem zvýšit informovanost pracovníků ze třetích zemí a jejich rodinných příslušníků o postupu získávání jednotného povolení a právech, povinnostech a procesních zárukách se členské státy vyzývají, aby posílily propagační činnosti a informační kampaně týkající se těchto záležitostí, případně včetně činností a kampaní zaměřených na třetí země.

(47)

Tato směrnice by měla být používána, aniž jsou dotčena příznivější ustanovení obsažená v právu Unie a v příslušných mezinárodních nástrojích.

(48)

Členské státy by měly uvést v účinnost ustanovení této směrnice bez diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politických nebo jakýchkoli jiných názorů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, postižení, věku nebo sexuální orientace, zejména v souladu se směrnicí Rady 2000/43/ES (18) a směrnicí Rady 2000/78/ES (19).

(49)

Jelikož cílů této směrnice, totiž stanovení jednotného postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a společného souboru práv pro pracovníky ze třetích zemí, kteří oprávněně pobývají v členském státě, nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, ale spíše jich z důvodu rozsahu a účinků opatření může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(50)

Tato směrnice dodržuje základní práva a ctí zásady uznávané v Listině základních práv Evropské unie v souladu s čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU.

(51)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a aniž je dotčen článek 4 uvedeného protokolu, se Irsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.

(52)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.

(53)

Povinnost provést tuto směrnici ve vnitrostátním právu by se měla omezovat na ustanovení, která v porovnání s předchozí směrnicí představují věcnou změnu. Povinnost provést nezměněná ustanovení vyplývá z předchozí směrnice.

(54)

Touto směrnicí by neměly být dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůty pro provedení směrnice uvedené v příloze I ve vnitrostátním právu,