–

za UA: V. B. Chambardžijev a I. S. Velinova, advokati,

–

za „Eurobank Bulgaria“ AD: K. S. Čuturkova, advokat,

–

za bulharskou vládu: T. Mitova, R. Stojanov a L. Zacharijeva, jako zmocněnci,

–

za českou vládu: M. Smolek, J. Očková a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: P. Pucciariello, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi: G. Koleva a H. Tserepa-Lacombe, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 bodů 19 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES (Úř. věst. 2007, L 319, s. 1), ve spojení s čl. 59 odst. 1 této směrnice.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi italským státním příslušníkem UA a bankou „Eurobank Bulgaria“ AD, se sídlem v Bulharsku (dále jen „Eurobank“), ohledně výplaty peněžních částek odpovídajících neautorizovaným bankovním transakcím s finančními prostředky na bankovním účtu žalobce v původním řízení, jakož i náhrady majetkové újmy způsobené v důsledku těchto bankovních transakcí a náhrady příslušných zákonných úroků z prodlení.

3

Třetí věta bodu 33 odůvodnění směrnice 2007/64 zněla:

„Smluvní podmínky [ujednání] a podmínky týkající se poskytování a používání platebního prostředku, jejichž důsledkem by bylo zvýšení důkazního břemene spotřebitele nebo snížení důkazního břemene vydavatele, by se měly považovat od počátku za neplatné.“

4

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanovil:

„Tato směrnice se vztahuje na platební služby poskytované v rámci [Evropského s]polečenství. […]“

5

Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, zněl:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]“

6

Článek 54 této směrnice, nadepsaný „Souhlas a odvolání souhlasu“, stanovil:

„1.   Členské státy zajistí, aby se platební transakce považovala za autorizovanou pouze v případě, že plátce dal souhlas s provedením platební transakce. Platební transakce může být plátcem autorizována před provedením platební transakce, nebo pokud se tak plátce a jeho poskytovatel platebních služeb dohodnou, až následně po jejím provedení.

2.   Souhlas s provedením platební transakce nebo řady platebních transakcí se dává ve formě dohodnuté mezi plátcem a jeho poskytovatelem platebních služeb.

Pokud takový souhlas schází, platební transakce se považuje za neautorizovanou.

3.   Plátce může svůj souhlas odvolat kdykoli, avšak nejpozději do okamžiku neodvolatelnosti podle článku 66. Souhlas s provedením řady platebních transakcí může být odvolán s tím účinkem, že každá budoucí platební transakce bude považována za neautorizovanou.

4.   Plátce a jeho poskytovatel platebních služeb se dohodnou na postupu, jakým se dává souhlas s provedením platební transakce.“

7

Článek 55 směrnice 2007/64, nadepsaný „Limity pro používání platebního prostředku“, v odstavci 1 stanovil:

„V případech, kdy je pro účely dání souhlasu použit specifický platební nástroj [prostředek], se plátce a poskytovatel platebních služeb mohou dohodnout na výdajových limitech pro platební transakce provedené tímto platebním prostředkem.“

8

Článek 58 této směrnice, nadepsaný „Oznámení o neautorizovaných nebo nesprávně provedených transakcích“, zněl:

„Uživatel platebních služeb získá od poskytovatele platebních služeb nápravu pouze v případě, že svému poskytovateli platebních služeb neprodleně po zjištění a nejpozději do třinácti měsíců ode dne odepsání částky z účtu oznámí všechny neautorizované nebo nesprávně provedené platební transakce vedoucí ke vzniku nároku, včetně nároku podle článku 75; to neplatí v případě, kdy poskytovatel platebních služeb, kde to připadalo v úvahu, neposkytl nebo nezpřístupnil informace o dané platební transakci v souladu s hlavou III.“

9

Článek 59 této směrnice, nadepsaný „Důkaz o ověření a provedení platebních transakcí“, zněl:

„1.   Členské státy vyžadují, aby v případě, že uživatel platebních služeb popírá, že provedenou platební transakci autorizoval, nebo tvrdí, že platební transakce nebyla provedena správně, musel jeho poskytovatel platebních služeb poskytnout důkaz, že platební transakce byla ověřena, přesně zaznamenána, zanesena do účetnictví a že nebyla ovlivněna selháním techniky nebo jinou chybou.

2.   Pokud uživatel platební služby popírá autorizaci provedené platební transakce, použití platebního prostředku zaznamenané poskytovatelem platebních služeb nemusí být samo o sobě postačující pro prokázání, zda daná platební transakce byla plátcem autorizována nebo zda se plátce dopustil podvodu nebo zda z důvodu hrubé nedbalosti nebo úmyslně nesplnil jednu nebo více svých povinností podle článku 56.“

10

Článek 60 této směrnice, nadepsaný „Odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované platební transakce“, stanovil:

„1.   Aniž je dotčen článek 58, členské státy zajistí, aby v případě neautorizované platební transakce poskytovatel platebních služeb plátce okamžitě vrátil plátci částku ve výši neautorizované platební transakce a tam, kde to připadá v úvahu, platební účet, z něhož byla částka odepsána, obnovil do stavu, v jakém by byl, kdyby k neautorizované platební transakci nedošlo.

2.   Další finanční náhrada může být stanovena v souladu s právními předpisy, které se vztahují na smlouvu uzavřenou mezi plátcem a jeho poskytovatelem platebních služeb.“

11

Článek 86 směrnice 2007/64, nadepsaný „Úplná harmonizace“, stanovil:

„1.   Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmí členské státy zachovávat ani zavádět jiná ustanovení než ustanovení této směrnice; tím nejsou dotčeny čl. 30 odst. 2, článek 33, čl. 34 odst. 2, čl. 45 odst. 6, čl. 47 odst. 3, čl. 48 odst. 3, čl. 51 odst. 2, čl. 52 odst. 3, čl. 53 odst. 2, čl. 61 odst. 3 a články 72 a 88.

[…]

3.   Členské státy zajistí, aby se poskytovatelé platebních služeb neodchylovali na úkor uživatelů platebních služeb od ustanovení vnitrostátního práva, kterými se provádějí ustanovení této směrnice nebo kter[á] jim odpovídají, není-li to v nich výslovně uvedeno.

Poskytovatelé platebních služeb se však mohou rozhodnout poskytnout uživatelům platebních služeb výhodnější podmínky.“

12

Článek 51 zákona o platebních službách a platebních systémech z roku 2009 (zakon za platežnite uslugi i platežnite sistemi ot 2009 g.) (DV č. 23 ze dne 27. března 2009) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „ZPUPS“) zněl:

„(1)   Platební transakce je autorizovaná, pokud k ní dal plátce příkaz nebo dal souhlas s jejím provedením. Pokud souhlas schází, platební transakce se považuje za neautorizovanou.

(2)   Autorizace plátce se uděluje před provedením platební transakce, nebo pokud se na tom plátce a jeho poskytovatel platebních služeb dohodli, po provedení transakce.“

13

Článek 56 ZPUPS zněl:

„(1)   Pokud uživatel platební služby tvrdí, že provedení platební transakce neautorizoval nebo že platební transakce nebyla provedena správně, je na poskytovateli platební služby, aby prokázal, že platební transakce byla ověřena, přesně zaznamenána, zanesena do účetnictví a že nebyla ovlivněna selháním techniky nebo jinou chybou.

(2)   Ověřením se rozumí postup, který poskytovateli platebních služeb umožňuje ověřit legalitu použití konkrétního platebního prostředku, včetně jeho osobních bezpečnostních prvků […]“

14

V článku 57 odst. 1 ZPUPS bylo stanoveno:

„V případě neautorizované platební transakce poskytovatel platebních služeb plátce okamžitě vrátí plátci částku ve výši neautorizované platební transakce a tam, kde to připadá v úvahu, obnoví platební účet, z něhož byla částka odepsána, do stavu, v jakém by byl před provedením neautorizované platební transakce.“

15

Článek 58 odst. 2 ZPUPS stanovil:

„Plátce nese ztráty související s neautorizovanými platebními transakcemi, pokud vznikly v důsledku jeho podvodného jednání nebo úmyslného nebo hrubě nedbalostního nesplnění jedné nebo více jeho povinností podle článku 53. V těchto případech nese plátce škodu bez ohledu na její výši.“

16

Článek 75 zákona o závazkových a smluvních vztazích (zakon za zadalženijata i dogovorite) (DV č. 275 ze dne 22. listopadu 1950), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „ZZD“), stanoví:

„(1)   Závazek se plní věřiteli nebo osobě pověřené věřitelem, soudem nebo ze zákona. V opačném případě je závazek náležitě splněn pouze tehdy, pokud věřitel splnění závazku potvrdil nebo předmět plnění použil.

(2)   Dlužník se závazku zprostí, pokud jej v dobré víře splnil vůči osobě, která je na základě jednoznačných okolností k přijetí plnění ze závazku podle všeho oprávněna. Skutečný věřitel má právo podat žalobu proti tomu, jemuž bylo plnění ze závazku poskytnuto. Je-li plnění ze závazku poskytnuto věřiteli, který k tomu není způsobilý, dlužník se závazku zprostí, pokud věřitel získal z plnění prospěch.

[…]“

17

Článek 422 obchodního zákoníku (Targovski zakon) (DV č. 48 ze dne 18. června 1991), ve znění použitelném na spor v původním řízení, v odstavci 3 stanoví:

„Dojde-li ke ztrátě, zničení nebo odcizení vydaného dokladu o vkladu, vkladatel je povinen o tom ihned písemně uvědomit banku. Banka nenese odpovědnost, pokud před tím, než oznámení obdržela, vyplatila danou částku v dobré víře osobě, která je na základě jednoznačných okolností podle všeho oprávněna tuto částku přijmout.“

18

Dne 22. listopadu 2017 uzavřeli žalobce v původním řízení a Eurobank smlouvu o zřízení běžného účtu, v níž se Eurobank zavázala, že zřídí a bude spravovat účet na jméno majitele na dobu neurčitou a bude tomuto majiteli poskytovat platební služby. Žalobce v původním řízení tvrdí, že v souvislosti se svými investičními projekty provedl celkem dvanáct převodů na svůj bankovní účet, na který byla připsána částka v celkové výši 999860 eur.

19

Žalobce v původním řízení uvádí, že když se dne 6. února 2018 dostavil na pobočku Eurobank, jelikož chtěl se svými finančními prostředky provést bankovní transakci, zaměstnanec dotyčné banky mu sdělil, že zůstatek na jeho účtu činí pouze 16000 eur, a předložil mu výpis z jeho bankovního účtu za období ode dne zřízení tohoto účtu, tj. od 22. listopadu 2017, do 6. února 2018. Žalobce v původním řízení dle svého tvrzení zjistil, že jistý „MK“, kterého neznal, provedl na jeho účtu bankovní transakce šesti různými příkazy k převodu v celkové výši 982000 eur, a to na základě toho, že předložil kopii plné moci ze dne 1. prosince 2017, kterou údajně vystavil italský notář zapsaný u notářské komory v Miláně (Itálie) (dále jen „plná moc dotčená ve věci v původním řízení“).

20

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žalobce v původním řízení tuto kopii plné moci dotčené ve věci v původním řízení nepodepsal.

21

Žalobce v původním řízení za těchto podmínek zaslal Eurobank dne 6. března 2018 oznámení o protiprávním převodu svých finančních prostředků na MK a požádal, aby mu byla příslušná částka vrácena na jeho bankovní účet. Kopii tohoto oznámení pak dne 8. března 2018 zaslal Bulharská národní bance (Balgarska narodna banka, zkr. BNB). Dotyčnému italskému notáři nakonec zaslal písemnou žádost o informace ohledně plné moci dotčené ve věci v původním řízení. Tento notář odpověděl, že žádnou plnou moc na jméno MK, kterou by byl MK zmocněn k provádění transakcí na bankovních účtech žalobce v původním řízení, nesepsal ani neověřil, a dodal, že plná moc dotčená ve věci v původním řízení je „zcela jistě ‚padělek‘ “. Uvedený notář žalobci v původním řízení rovněž sdělil, že mu byla dne 20. února 2018 e-mailem doručena žádost zaměstnance Eurobank o potvrzení platnosti plné moci dotčené ve věci v původním řízení. V odpovědi na tento e-mail notář zdůraznil, že tuto plnou moc je nutno považovat za „padělek“, a následujícího dne informoval notářskou komoru v Miláně o tom, že došlo k použití „padělané plné moci“.

22

Žalobce v původním řízení tvrdí, že se zaměstnanci Eurobank dopustili hrubé nedbalosti, když MK umožnili nakládat s finančními prostředky na jeho bankovním účtu na základě plné moci, která byla neplatná, jelikož na ní chyběl podpis žalobce v původním řízení.

23

Eurobank tvrdí, že dne 22. listopadu 2017, když si žalobce v původním řízení na jedné z jejích poboček otevíral běžný účet, zaměstnanec této pobočky vyrozuměl, že žalobce v původním řízení chce tento účet spravovat prostřednictvím zmocněnce. Kvůli očekávaným mezinárodním transakcím na tomto účtu a ve snaze zajistit dálkový přístup k pohybům finančních prostředků na tomto účtu a kontrolu nad těmito pohyby byly žalobci v původním řízení nabídnuty služby internetového bankovnictví, systém SMS notifikací a debetní karta; žalobce v původním řízení ovšem tyto služby odmítl využívat.

24

Eurobank skutkové okolnosti uváděné žalobcem v původním řízení nezpochybňuje. Podotýká však, že MK předložil dotyčnému zaměstnanci banky nejprve dne 15. prosince 2017 a následně při každém platebním příkazu kopii plné moci ze dne 1. prosince 2017, jejíž pravost ověřil italský notář dne 5. prosince 2017. Tato kopie byla opatřena apostilou vystavenou příslušným orgánem, a sice Sostituto Procuratore della Repubblica Italiana (náměstek státního zástupce Italské republiky), a vše bylo přeloženo z italštiny do bulharštiny soudním překladatelem.

25

Eurobank uznává, že se dne 20. února 2018 tohoto notáře dotázala, zda byla plná moc dotčená ve věci v původním řízení sepsána náležitým způsobem a zapsána do jeho notářského rejstříku, zda má notářsky ověřená kopie této plné moci stejnou právní sílu jako samotná plná moc a zda je obvyklé takové kopie vydávat; přitom mu zaslala naskenovanou kopii dotčené plné moci. Uvedený notář na otázky, které mu byly položeny, konkrétně a jasně neodpověděl; uvedl, že dokument předložený Eurobank je „padělek“.

26

Dne 27. února 2018 zaslala Eurobank e-mailem písemnou žádost Sostituto Procuratore della Repubblica Italiana (náměstek státního zástupce Italské republiky), který svým podpisem ověřil prostřednictvím apostily notářsky ověřenou kopii plné moci dotčené ve věci v původním řízení. V reakci na tuto žádost obdržela Eurobank úřední potvrzení od Procura di Monza (Státní zastupitelství v Monze, Itálie), že apostila uvedená na kopii této plné moci, která byla vydána dne 12. prosince 2017, je platná.

27

Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko) návrhovým žádáním žalobce v původním řízení na základě ZPUPS vyhověl. Uvedený soud rozhodl, že banka je v zásadě odpovědná za neautorizované transakce, ledaže k jejich provedení dojde v důsledku toho, že majitel účtu nesplnil úmyslně nebo z důvodu hrubé nedbalosti své povinnosti – v takovém případě se částka odpovídající dotčené transakci nevrací bez ohledu na její výši. Zmíněný soud byl toho názoru, že jelikož žalovaná v původním řízení nenamítala ani neprokázala, že by žalobce v původním řízení takto jednal, nebylo nutné zabývat se tvrzeními žalované v původním řízení týkajícími se její případné dobré víry.

28

Eurobank podala proti prvostupňovému rozsudku odvolání k Odvolacímu soudu v Sofii (Apelativen sad – Sofia, Bulharsko), který je předkládajícím soudem.

29

S ohledem na článek 86 směrnice 2007/64, který stanoví, v jakém rozsahu se touto směrnicí provádí úplná harmonizace, si předkládající soud klade otázku, zda v případě, kdy poskytovatel platebních služeb jednal v dobré víře a platební prostředek, který mu byl předložen, byl z formálního hlediska bezvadný, lze za okolností věci v původním řízení použít čl. 75 odst. 2 ZZD. Podle posledně uvedeného ustanovení se dlužník závazku zprostí, pokud jej v dobré víře splnil vůči osobě, o které lze mít na základě jednoznačných okolností za to, že je k přijetí plnění ze závazku oprávněna.

30

Předkládající soud uvádí, že plná moc dotčená ve věci v původním řízení je kopií originálu předmětné plné moci obsahujícího notářem ověřený podpis zmocnitele, k níž je připojena apostila. Podle článku 2 Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin, uzavřené v Haagu dne 5. října 1961 (dále jen „Haagská úmluva“), platí, že ověřováním listiny apostilou se rozumí formální úkon, jímž se potvrzuje pravost podpisu a oprávněnost osoby, která listinu podepsala, v projednávaném případě notáře, tuto listinu podepsat.

31

Předkládající soud má dále za to, že pokud taková plná moc opravňuje zmocněnce k provádění dispozičních úkonů s finančními prostředky na dotčeném bankovním účtu, mohla by být kvalifikována jako „platební prostředek“ ve smyslu čl. 4 bodu 23 směrnice 2007/64, jelikož je součástí postupu, který uživatel platebních služeb používá, aby dal podnět k platebnímu příkazu.

32

Předkládající soud ještě zdůrazňuje, že má-li být platební transakce autorizovaná, musí být v souladu s čl. 54 odst. 1 této směrnice provedena na základě souhlasu plátce. Podle uvedeného soudu toto pravidlo souhlasu vyžaduje, aby byl předložen důkaz o postavení autora projevu vůle, které dokládá platební příkaz; tento důkaz přitom souvisí s ověřením platební transakce, tedy postupem, který poskytovateli platebních služeb umožňuje ověřit použití konkrétního platebního prostředku, včetně jeho osobních bezpečnostních prvků.

33

Předkládající soud dále uvádí, že podle článku 59 zmíněné směrnice leží důkazní břemeno ohledně ověření platební transakce na dotyčném poskytovateli platebních služeb. Pokud Eurobank v projednávaném případě prokáže, že dotčený platební prostředek ověřila, tím, že doloží bezvadnost plné moci dotčené ve věci v původním řízení, souhlas plátce bude prokázán a platební transakce provedené na základě tohoto prostředku budou považovány za „autorizované“ ve smyslu článku 54 téže směrnice.

34

Za těchto podmínek se Odvolací soud v Sofii (Apelativen sad – Sofia, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

35

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 bod 23 směrnice 2007/64 vykládán v tom smyslu, že plná moc, kterou majitel bankovního účtu opravňuje zmocněnce k tomu, aby na tomto účtu provedl prostřednictvím platebního příkazu majetkovou dispozici, představuje „platební prostředek“ ve smyslu tohoto ustanovení.

36

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že při určování oblasti působnosti určitého ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 13. července 2023, G GmbH, C‑134/22, EU:C:2023:567, bod 25 a citovaná judikatura).

37

Článek 4 bod 23 směrnice 2007/64 definuje pojem „platební prostředek“ ve smyslu této směrnice jako „jakékoli personalizované zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb a používan[é] uživatelem platebních služeb, aby dal podnět k platebnímu příkazu“.

38

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že rozlišuje dvě kategorie platebních prostředků. Zaprvé jde o personalizovaná zařízení. Podle judikatury platí, že k tomu, aby mohl být platební prostředek kvalifikován jako personalizovaný, musí umožňovat poskytovateli platebních služeb ověřit, zda byl podnět k platebnímu příkazu dán uživatelem, který k tomu byl oprávněn (rozsudky ze dne 9. dubna 2014, T-Mobile Austria, C‑616/11, EU:C:2014:242, bod 33, a ze dne 11. listopadu 2020, DenizBank, C‑287/19, EU:C:2020:897, bod 70).

39

Pojem „platební prostředek“ zadruhé zahrnuje i soubor postupů dohodnutých mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb.

40

Je rovněž třeba zdůraznit, že užívání tohoto personalizovaného zařízení nebo souboru postupů musí samo o sobě umožňovat udělení podnětu k platebnímu příkazu. Ze znění článků 55 až 57 směrnice 2007/64 v tomto ohledu vyplývá, že „platební prostředek“ vydává a zpřístupňuje uživateli platebních služeb jeho poskytovatel platebních služeb. Podle čl. 2 odst. 1 této směrnice ve spojení s jejím čl. 4 bodem 3 a bodem 5 její přílohy kromě toho platí, že se tato směrnice vztahuje na platební služby, kterými se rozumí jakákoliv z podnikatelských činností uvedených v této příloze, a tedy i na vydávání nebo pořizování platebních prostředků.

41

V projednávané věci nelze mít za to, že by podnět k platebnímu příkazu ve smyslu čl. 4 bodu 23 směrnice 2007/64 mohl být dán výlučně takovou zvláštní a výslovnou plnou mocí majitele bankovního účtu udělenou zmocněnci, která jej opravňuje, aby na tomto účtu prováděl transakce, a tedy zakládá mezi majitelem tohoto účtu a jeho zmocněncem výlučně právní vztah, jako je plná moc dotčená ve věci v původním řízení.

42

Taková plná moc, jako je plná moc dotčená ve věci v původním řízení, kterou majitel bankovního účtu jednostranně opravňuje svého zmocněnce k provedení majetkové dispozice na svém účtu, tedy sama o sobě nepředstavuje „platební prostředek“ ve smyslu čl. 4 bodu 23 směrnice 2007/64.

43

Z upřesňujícího vysvětlení poskytnutého předkládajícím soudem ovšem vyplývá, že za okolností sporu v původním řízení všeobecné podmínky smlouvy o zřízení běžného účtu, která byla uzavřena dne 22. listopadu 2017 mezi Eurobank a žalobcem v původním řízení, výslovně počítaly s tím, že s uvedeným účtem lze nakládat prostřednictvím zmocněnce pověřeného notářsky ověřenou plnou mocí obsahující výslovný projev vůle provádět dispoziční úkony s finančními prostředky na tomto účtu.

44

S výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, tedy vše nasvědčuje tomu, že za takových okolností, jaké nastaly ve sporu v původním řízení, může být souběžné použití takové plné moci a platebního příkazu vydaného zmocněncem uvedeným v této plné moci součástí„souboru postupů“ dohodnutých mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb, které tento uživatel může použít, aby dal podnět k platebnímu příkazu ve smyslu čl. 4 bodu 23 směrnice 2007/64.

45

Je tudíž třeba konstatovat – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 49 až 51 svého stanoviska – že plná moc vystavená majitelem bankovního účtu společně s platebním příkazem, jejž zadal zmocněnec uvedený v této plné moci, může být součástí souboru postupů dohodnutých mezi poskytovatelem platebních služeb a uživatelem těchto služeb za účelem dání podnětu k platebnímu příkazu ve smyslu výše uvedeného ustanovení.

46

V tomto ohledu je ještě třeba zdůraznit, že smluvní ujednání, podle kterého lze v rámci souboru postupů představujících platební prostředek používat plnou moc, nemůže snižovat vysokou úroveň kontroly autorizace platební transakce, již musí provádět poskytovatel platebních služeb. V rámci této kontroly by zejména mohlo být třeba, aby tento poskytovatel z hlediska příslušných vnitrostátních pravidel ověřil důkazní hodnotu plné moci a totožnost osoby, která při udělování podnětu k platebnímu příkazu vystupuje na základě této plné moci jako zmocněnec.

47

S ohledem na výše uvedené je třeba na první předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 4 bod 23 směrnice 2007/64 musí být vykládán v tom smyslu, že plná moc, kterou majitel bankovního účtu opravňuje zmocněnce k tomu, aby na tomto účtu provedl prostřednictvím platebního příkazu majetkovou dispozici, sama o sobě nepředstavuje „platební prostředek“ ve smyslu tohoto ustanovení. Za „platební prostředek“ však lze považovat soubor postupů dohodnutých mezi majitelem tohoto účtu a poskytovatelem platebních služeb, na jehož základě může zmocněnec uvedený v takové plné moci dát podnět k platebnímu příkazu z tohoto účtu.

48

Úvodem je třeba připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z pohledu této logiky je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 25. ledna 2024, Parchetul de pe lângă Curtea de Apel Craiova a další, C‑58/22, EU:C:2024:70, bod 44 a citovaná judikatura). Soudní dvůr kromě toho může vyložit i ta ustanovení unijního práva, na která vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal, a to zejména tím, že z odůvodnění předkládacího rozhodnutí vytěží ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2023, Nordic Info, C‑128/22, EU:C:2023:951, bod 99 a citovaná judikatura).

49

V projednávané věci je třeba poznamenat, že ve druhé otázce je zmíněna mimo jiné Haagská úmluva, kteréžto Evropská unie není smluvní stranou a tato úmluva neobsahuje ustanovení o pravomoci Soudního dvora.

50

Podle ustálené judikatury platí, že pravomoc k výkladu v rámci řízení o předběžné otázce, jak vyplývá z článku 267 SFEU, se vztahuje pouze na ustanovení, která jsou součástí unijního práva. Co se konkrétně týče mezinárodních smluv, je nesporné, že smlouvy uzavřené Unií jsou nedílnou součástí unijního právního řádu, a mohou tedy být předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Soudní dvůr naproti tomu v zásadě nemá pravomoc vykládat v rámci řízení o předběžné otázce mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členskými státy a třetími státy (rozsudek ze dne 17. července 2014, Qurbani, C‑481/13, EU:C:2014:2101, body 21 a 22, jakož i citovaná judikatura).

51

Soudní dvůr má pravomoc vyložit mezinárodní úmluvu, kterou Unie neuzavřela, pouze v rozsahu, v němž Unie převzala pravomoci, které dosud v oblasti působnosti takové úmluvy vykonávaly členské státy, a v němž tedy ustanovení této úmluvy zavazují Unii (rozsudek ze dne 17. července 2014, Qurbani, C‑481/13, EU:C:2014:2101, bod 23 a citovaná judikatura).

52

Jak v projednávaném případě uvedl generální advokát v bodě 72 svého stanoviska, unijní právo neobsahuje žádné zvláštní ustanovení, které by se vztahovalo na ověřování plné moci k nakládání s platebním účtem. Soudní dvůr proto nemůže mít pravomoc přímo vyložit pravidla týkající se apostily, kterou k takové plné moci připojil příslušný cizí orgán podle Haagské úmluvy. Nic ovšem nebrání tomu, aby Soudní dvůr při výkladu ustanovení směrnice 2007/64 upřesnil, zda je třeba platební transakci provedenou poskytovatelem platebních služeb na základě notářsky ověřené plné moci opatřené apostilou podle Haagské úmluvy považovat za autorizovanou.

53

Jak v tomto ohledu vyplývá z bodu 44 tohoto rozsudku, taková plná moc, jako je plná moc dotčená ve věci v původním řízení, je pouze součástí souboru postupů dohodnutých mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem těchto služeb, jejž používá uživatel platebních služeb, aby dal podnět k platebnímu příkazu. Z vysvětlení poskytnutého předkládajícím soudem nicméně vyplývá, že se uvedený soud v rámci druhé a třetí otázky táže, za jakých podmínek by mohlo osvědčit „souhlas“ majitele dotčeného bankovního účtu souběžné použití takové plné moci a platebního příkazu zadaného zmocněncem.

54

Rámec těchto otázek je proto třeba rozšířit i na výklad čl. 54 odst. 1 a 2 směrnice 2007/64, jehož ustanovení upravují otázku souhlasu s platební transakcí. Vzhledem k tomu, že se předkládající soud v rámci třetí otázky táže, zda k prokázání souhlasu plátce s platební transakcí postačuje formální bezvadnost platebního prostředku, je požadován i výklad čl. 59 odst. 2 této směrnice, který stanoví pravidlo týkající se míry důkazu požadované k prokázání takového souhlasu. Nakonec je třeba podotknout, že jelikož jsou ustanovení uvedené směrnice, jichž se týkají tyto otázky, podle jejího čl. 86 odst. 1 předmětem úplné harmonizace, jak bude uvedeno v bodech 57 až 59 tohoto rozsudku, je třeba mít za to, že se položené otázky týkají i posledně uvedeného ustanovení.

55

Je tudíž třeba konstatovat, že podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být čl. 54 odst. 1 a 2, čl. 59 odst. 1 a 2 a čl. 86 odst. 1 směrnice 2007/64 vykládány v tom smyslu, že v případě, kdy byla platební transakce provedena na základě plné moci majitele bankovního účtu, která byla předložena ve formě notářského zápisu a opatřena apostilou, a majitel účtu zpochybňuje platnost této plné moci, a tedy i skutečnost, že s touto platební transakcí souhlasil, platí, že k tomu, aby byla uvedená platební transakce považována za autorizovanou, postačuje, že se uvedená plná moc jeví jako bezvadná z formálního hlediska.

56

V prvé řadě je třeba uvést, že předkládající soud má podle všeho za to, že z odpovědí Soudního dvora na položené otázky bude moci při posuzování odpovědnosti poskytovatele platebních služeb vyvodit závěry ohledně použití čl. 75 odst. 2 ZZD, kterým se zavádí obecný režim odpovědnosti za splnění závazku, jenž vychází ze zásady dobré víry dlužníka, a podle něhož se dlužník závazku zprostí, pokud jej v dobré víře splnil vůči osobě, která je na základě jednoznačných okolností k přijetí dotyčného plnění ze závazku podle všeho oprávněna.

57

Je třeba připomenout, že režim odpovědnosti poskytovatelů platebních služeb za neautorizované nebo nesprávně provedené transakce stanovený v čl. 60 odst. 1 směrnice 2007/64 a v článcích 58 a 59 této směrnice byl podle čl. 86 odst. 1 této směrnice předmětem úplné harmonizace. S touto směrnicí je tudíž neslučitelný jak souběžný režim odpovědnosti pro tutéž skutečnost zakládající odpovědnost, tak konkurenční režim odpovědnosti, který by uživateli platebních služeb umožňoval, aby uplatňoval tuto odpovědnost na základě jiných skutečností zakládajících odpovědnost. Vedle režimu odpovědnosti poskytovatelů platebních služeb za neautorizované nebo nesprávně provedené transakce zavedeného směrnicí 2007/64 může alternativní režim odpovědnosti stanovený vnitrostátním právem, který spočívá na stejných skutečnostech a na stejném základě, existovat pouze za podmínky, že tento alternativní režim odpovědnosti nenaruší takto harmonizovaný režim a neohrozí cíle a užitečný účinek této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2023, Beobank, C‑351/21, EU:C:2023:215, body 37 a 38).

58

Jak uvedl generální advokát v bodě 99 svého stanoviska, členský stát tudíž nemůže harmonizovaný režim odpovědnosti poskytovatelů platebních služeb za neautorizované nebo nesprávně provedené platební transakce upravený ve směrnici 2007/64 zmírnit odkazem na vnitrostátní pravidla, která stanoví nižší odpovědnost těchto poskytovatelů.

59

Stejný závěr je třeba učinit i ve vztahu k ustanovením o souhlasu a odvolání souhlasu plátce s platební transakcí, která jsou obsažena v článku 54 směrnice 2007/64. Obdobně jako články 58 až 60 této směrnice totiž článek 54 této směrnice nepatří mezi ustanovení, v souvislosti s nimiž čl. 86 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že členské státy mají při jejich provádění určitý rozhodovací prostor (obdobně viz rozsudek ze dne 2. září 2021, CRCAM, C‑337/20, EU:C:2021:671, bod 41).

60

Ve druhé řadě je třeba připomenout, že z odstavce 1 článku 59 směrnice 2007/64, nadepsaného „Důkaz o ověření a provedení platebních transakcí“, vyplývá, že v případě, že uživatel platebních služeb popírá, že provedenou platební transakci autorizoval, nebo tvrdí, že platební transakce nebyla provedena správně, jeho poskytovatel platebních služeb musí poskytnout důkaz, že platební transakce byla ověřena, přesně zaznamenána a zanesena do účetnictví.

61

Z článku 59 odst. 2 směrnice 2007/64 pak vyplývá, že pokud uživatel platební služby popírá autorizaci provedené platební transakce, použití platebního prostředku zaznamenané poskytovatelem platebních služeb nemusí být samo o sobě postačující pro prokázání, zda tato platební transakce byla plátcem autorizována.

62

Z článku 54 odst. 1 a 2 směrnice 2007/64 konečně vyplývá, že pokud schází souhlas plátce s provedením platební transakce, který musí být dán ve formě dohodnuté mezi plátcem a jeho poskytovatelem platebních služeb, platební transakce se považuje za neautorizovanou.

63

Z těchto ustanovení vyplývá, že je na poskytovateli platebních služeb, aby předložil důkaz, že uživatel platebních služeb platební transakci autorizoval tím, že s touto transakcí udělil souhlas ve formě dohodnuté mezi stranami.

64

Toto přenesení důkazního břemene na poskytovatele platebních služeb je potvrzeno i povinností tohoto poskytovatele platební transakci ověřit. Pojem „ověření“ je totiž definován v čl. 4 bodu 19 směrnice 2007/64 jako postup, který poskytovateli platebních služeb umožňuje ověřit „použití konkrétního platebního prostředku, včetně jeho osobních bezpečnostních prvků“.

65

Pokud jde o pojem „použití konkrétního platebního prostředku“, je třeba konstatovat, že z čl. 55 odst. 1 směrnice 2007/64 vyplývá, že platební prostředek může být použit pro účely dání souhlasu s provedením platební transakce uživatelem platebních služeb.

66

Jak uvádí Evropská komise, ze znění všech těchto ustanovení v jejich vzájemném spojení za těchto podmínek vyplývá, že účelem povinnosti poskytovatele platebních služeb ověřit platební transakci je ověřit použití platebního prostředku ve snaze zjistit, zda uživatel těchto služeb dal souhlas s provedením této platební transakce, kterou lze proto považovat za autorizovanou.

67

V projednávané věci si předkládající soud klade otázku, zda předložení kopie plné moci dotčené ve věci v původním řízení, která je opatřena apostilou od příslušného orgánu jiného státu, který je smluvní stranou Haagské úmluvy, a kterou tedy považuje za z formálního hlediska bezvadnou, samo o sobě postačuje k učinění závěru, že poskytovatel platebních služeb prokázal – a to proto, aby nebyla založena jeho odpovědnost – že dotčená platební transakce byla autorizována, tedy že uživatel těchto platebních služeb dal souhlas k jejímu provedení.

68

V tomto ohledu je třeba poznamenat – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 87 svého stanoviska – že harmonizovaný režim odpovědnosti poskytovatelů platebních služeb za neautorizované nebo nesprávně provedené transakce, který je upraven v čl. 60 odst. 1 směrnice 2007/64 a v jejích článcích 58 a 59, je založen na třech základních a vzájemně provázaných prvcích, a to na oznamovací povinnosti uživatele platebních služeb, na přenesení důkazního břemene na poskytovatele těchto služeb a konečně v případě nepředložení důkazů na odpovědnosti tohoto poskytovatele, a to podle toho, zda byla předmětná transakce neautorizovaná, nebo nesprávně provedená.

69

Článek 59 směrnice 2007/64 zavádí do tohoto harmonizovaného režimu odpovědnosti za neautorizované nebo nesprávně provedené transakce mechanismus důkazního břemene ve prospěch uživatele platebních služeb. Důkazní břemeno v podstatě nese poskytovatel platebních služeb, který musí prokázat, že platební transakce byla ověřena, přesně zaznamenána a zanesena do účetnictví. V praxi vede režim dokazování stanovený v tomto článku 59 k tomu, že pokud bylo oznámení stanovené v článku 58 uvedené směrnice učiněno ve lhůtě, která je v něm zakotvena, je tento poskytovatel v souladu s čl. 60 odst. 1 uvedené směrnice povinen částku okamžitě vrátit (rozsudek ze dne 2. září 2021, CRCAM, C‑337/20, EU:C:2021:671, bod 40).

70

Jak je připomenuto v bodě 63 tohoto rozsudku, z čl. 54 odst. 1 a 2 a čl. 59 odst. 1 směrnice 2007/64 vyplývá, že je na uvedeném poskytovateli, aby předložil důkaz, že dotčenou platební transakci řádně ověřil a uživatel platebních služeb s touto platební transakcí souhlasil ve formě dohodnuté mezi stranami. Výsledné důkazní břemeno tohoto poskytovatele je tedy – jak zdůraznil generální advokát v bodě 98 svého stanoviska – tíživé.

71

Je ostatně nutno konstatovat – podobně jako to učinil generální advokát v bodě 63 svého stanoviska – že plná moc je jedním z právních úkonů, kterými uživatel platebních služeb může vyjádřit souhlas s tím, aby jeho zmocněnec provedl platební transakce z jeho účtu v mezích uděleného zmocnění. Ověření formální bezvadnosti takové plné moci může být případně provedeno v rámci postupu ověření platebního prostředku, jehož je tato plná moc součástí, a může tedy představovat jednu z okolností, které umožňují poskytovateli služeb prokázat, že uživatel s platební transakcí, kterou zpochybňuje, skutečně souhlasil.

72

Je pravda – jak správně uvedly bulharská vláda a Komise – že důkazní prostředky umožňující prokázat, že dotčená platební transakce byla uživatelem platebních služeb „autorizována“ ve smyslu článků 54 a 59 směrnice 2007/64, a konkrétně postup umožňující ověřit pravost plné moci, nejsou touto směrnicí harmonizovány, a proto se na ně vztahuje vnitrostátní právo.

73

Jak je zaprvé připomenuto v bodě 61 tohoto rozsudku, podle čl. 59 odst. 2 směrnice 2007/64 platí, že pokud uživatel platební služby popírá autorizaci provedené platební transakce – jako je tomu ve věci v původním řízení – použití platebního prostředku zaznamenané poskytovatelem platebních služeb nemusí být samo o sobě postačující pro prokázání, zda tato platební transakce byla plátcem autorizována.

74

Zadruhé cílem směrnice 2007/64 – jak bylo připomenuto v bodech 57 až 59 tohoto rozsudku – je úplná harmonizace aspektů, které upravuje, a proto je třeba mít za to, že podmínka, podle níž musí být souhlas s provedením platební transakce dán ve formě dohodnuté mezi uživatelem platebních služeb a jeho poskytovatelem platebních služeb, která je stanovena v čl. 54 odst. 2 této směrnice, představuje požadavek, který členské státy musí provést a nesmí se od něj odchýlit. Ze systematiky tohoto článku 54 ostatně nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že přesným vymezením tohoto požadavku, podle kterého se dotčená platební transakce považuje za neautorizovanou, jestliže takový souhlas schází, unijní normotvůrce usiloval pouze o to, aby se prokázání autorizace platby omezovalo na ověření formální bezvadnosti právních úkonů použitých k udělení tohoto souhlasu.

75

Zatřetí podle čl. 86 odst. 3 směrnice 2007/64 platí, že členské státy zajistí, aby se poskytovatelé platebních služeb neodchylovali na úkor uživatelů platebních služeb od ustanovení vnitrostátního práva, kterými se provádějí ustanovení této směrnice nebo která jim odpovídají.

76

Kromě toho je třeba zdůraznit, že podle bodu 33 třetí věty odůvodnění směrnice 2007/64 by se všechny smluvní ujednání a podmínky týkající se poskytování a používání platebního prostředku, jejichž důsledkem by bylo snížení důkazního břemene vydavatele, měly považovat od počátku za neplatné.

77

S ohledem na výše uvedené úvahy se poskytovatel těchto služeb nemůže ve snaze zmírnit svoji povinnost prokázat, že platební transakce byla autorizována, s úspěchem dovolávat toho, že podnět k dotčeným platebním transakcím dal zmocněnec, který má k dispozici plnou moc opatřenou apostilou od příslušného orgánu cizího státu.

78

Z toho vyplývá, že pokud uživatel platební služby – stejně jako ve věci v původním řízení – zpochybňuje pravost plné moci, která je vůči němu uplatňována, a popírá autorizaci provedených platebních transakcí, pouhé ověření formální bezvadnosti plné moci nepostačuje k prokázání, že tyto transakce byly autorizovány, a tudíž k tomu, aby se tento poskytovatel platebních služeb zprostil své zvýšené odpovědnosti, jestliže uvedený poskytovatel platebních služeb neprokáže, že uživatel platebních služeb – v souladu s postupem pro udělení souhlasu, který s ním byl dohodnut – s uvedenými transakcemi prostřednictvím této plné moci náležitým způsobem souhlasil.

79

Tento závěr potvrzují i cíle směrnice 2007/64. Zejména z bodů 1 a 4 odůvodnění této směrnice vyplývá, že unijní normotvůrce usiloval o vytvoření jednotného trhu platebních služeb tím, že nahradil stávající vnitrostátní systémy, jejichž koexistence byla zdrojem nejasností a trpěla nedostatkem právní jistoty, harmonizovaným právním rámcem, který definuje práva a povinnosti uživatelů a poskytovatelů platebních služeb (rozsudek ze dne 2. září 2021, CRCAM, C‑337/20, EU:C:2021:671, bod 44). Tento výklad kromě toho odpovídá cílům uvedeným v bodech 21 a 22 odůvodnění zmíněné směrnice, jimiž jsou ochrana uživatelů platebních služeb, a zejména spotřebitelů (obdobně viz rozsudek ze dne 25. ledna 2017, BAWAG, C‑375/15, EU:C:2017:38, bod 45).

80

Požadavek ověření platebních prostředků, při němž se zohledňuje postup pro udělování souhlasu uživatele platebních služeb, dohodnutý mezi tímto uživatelem a jeho poskytovatelem platebních služeb, a nelze jej proto omezit na zkoumání ryze formální bezvadnosti právních úkonů použitých k udělení tohoto souhlasu, je totiž nezbytný k zajištění řádného fungování jednotného trhu platebních služeb, neboť tento požadavek zaručuje náležitou úroveň právní jistoty a ochrany uživatelů platebních služeb.

81

Za těchto podmínek bude na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda dotyčný poskytovatel platebních služeb s ohledem na důkazní břemeno, které nese na základě čl. 59 odst. 1 směrnice 2007/64, prokázal, že uživatel platebních služeb udělil ve formě, která s ním byla dohodnuta, souhlas s provedením platebních transakcí dotčených ve věci v původním řízení.

82

S výhradou ověření, které bude muset provést předkládající soud, v tomto ohledu vše nasvědčuje tomu, že ustanovení V.22 a V.25 rámcové smlouvy uzavřené mezi dotyčným uživatelem platebních služeb a jeho poskytovatelem platebních služeb vyžadují, aby v případě, že dispoziční úkon provádí zmocněnec, předložil tento zmocněnec originál plné moci, která mu byla udělena, a aby byla tato plná moc podepsána, neboť tento poskytovatel platebních služeb je povinen z formálního hlediska ověřit předložené plné moci i podpisy, kterými jsou tyto plné moci opatřeny.

83

V projednávaném případě ovšem plná moc dotčená ve věci v původním řízení tyto smluvní požadavky patrně nesplňuje, neboť z předkládacího rozhodnutí podle všeho vyplývá, že se jedná o pouhou kopii, která neobsahuje podpis zmocnitele, tedy dotyčného uživatele platebních služeb; toto však bude muset zjistit předkládající soud.

84

Dále je třeba v každém případě podotknout, že jak vyplývá z bodu 78 tohoto rozsudku, předložení zvláštní plné moci majitele platebního účtu, kterou se zmocněnec opravňuje k provádění transakcí na bankovním účtu a jejíž používání bylo dohodnuto v rámcové smlouvě, nezprošťuje poskytovatele platebních služeb povinnosti ověřit použití platebního prostředku a ověření platební transakce v souladu s postupem pro udělení souhlasu dohodnutého mezi dotyčným plátcem a tímto poskytovatelem platebních služeb. Jak je uvedeno v bodě 46 tohoto rozsudku, smluvní ujednání, podle kterého lze v rámci souboru postupů představujících personalizovaný platební prostředek používat plnou moc, nemůže snižovat vysokou úroveň kontroly autorizace platební transakce, již musí provádět poskytovatel platebních služeb.

85

Nakonec je třeba připomenout, že podle čl. 61 odst. 2 směrnice 2007/64 nese plátce ztráty plynoucí z neautorizovaných platebních transakcí, pokud vznikly v důsledku jeho podvodného jednání nebo úmyslného nebo hrubě nedbalostního nesplnění jedné nebo více jeho povinností podle článku 56 této směrnice.

86

Z tohoto ustanovení vyplývá, že se poskytovatel platebních služeb může odpovědnosti za neautorizovanou platební transakci zprostit tehdy, pokud předloží důkaz o podvodném jednání plátce nebo úmyslném či hrubě nedbalostním nesplnění jedné nebo více jeho povinností podle článku 56 uvedené směrnice.

87

S ohledem na vše výše uvedené je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 54 odst. 1 a 2, čl. 59 odst. 1 a 2 a čl. 86 odst. 1 směrnice 2007/64 musí být vykládány v tom smyslu, že v případě, kdy byla platební transakce provedena na základě plné moci majitele bankovního účtu, která byla předložena ve formě notářského zápisu a opatřena apostilou, a majitel účtu zpochybňuje platnost této plné moci, a tedy i skutečnost, že s touto platební transakcí souhlasil, k učinění závěru, že tato transakce byla autorizována, nepostačuje okolnost, že tato plná moc je z formálního hlediska bezvadná – poskytovatel platebních služeb musí prokázat, že uživatel platebních služeb v souladu s postupem pro udělení souhlasu, který s ním byl dohodnut, vyjádřil souhlas s předmětnou platební transakcí prostřednictvím uvedené plné moci náležitým způsobem.

88

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: