1. 

Splňuje členský stát požadavek odrazujícího vyrovnání nebo náhrady stanovený směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání ( 2 ) (dále jen „směrnice 2006/54“), jestliže v případě diskriminačního propuštění stanovuje jen plnou náhradu škody utrpěné obětí a jeho vnitrostátní právo nestanoví v takovém případě přiznání náhrady mající povahu sankce? Tak zní otázka vznesená projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

2. 

Přestože Soudní dvůr musí poprvé podat výklad článku 18 směrnice 2006/54, který členským státům ukládá povinnost přijmout nezbytná opatření k náhradě utrpěné škody, a to způsobem, který je odrazující a přiměřený, dřívější judikatura Soudního dvora vydaná k podobným otázkám mi umožní objasnit účinným způsobem smysl uvedeného článku.

3.

Bod 33 odůvodnění směrnice 2006/54 připomíná, že „Soudní dvůr jasně potvrdil, že ze zásady rovného zacházení, má-li být účinná, vyplývá, že náhrada poskytovaná za jakékoli porušení musí odpovídat utrpěné škodě“.

4.

Směrnice 2006/54 „obsahuje ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o […] „pracovní podmínky“ ( 3 ) a „rovněž obsahuje ustanovení k zajištění účinnějšího provádění této zásady prostřednictvím zavedení příslušných postupů“ ( 4 ).

5.

Článek 14 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/54 stanoví, že „[v]e veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejnoprávních subjektů, nesmí docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, pokud jde o […] podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, včetně podmínek propouštění“.

6.

Článek 18 směrnice 2006/54 uvádí:

„Členské státy zavedou do svého právního řádu nezbytná opatření pro zajištění skutečné a účinné náhrady nebo vyrovnání škody, jak stanoví členské státy, kterou utrpěla osoba poškozená v důsledku diskriminace na základě pohlaví, a to způsobem, který je odrazující a přiměřený utrpěné škodě. Taková náhrada nebo vyrovnání nesmějí být omezeny stanovením horní hranice předem, s výjimkou případů, kdy zaměstnavatel může prokázat, že jediná škoda utrpěná žadatelem v důsledku diskriminace ve smyslu této směrnice je odmítnutí vzít v úvahu jeho žádost o zaměstnání“.

7.

Článek 25 směrnice 2006/54 je věnován sankcím. Uvádí, že „[č]lenské státy stanoví systém sankcí za porušování vnitrostátních předpisů přijatých k provedení této směrnice a přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování. Tyto sankce, které mohou zahrnovat náhradu škody poškozenému, musí být účinné, přiměřené a odrazující. Členské státy oznámí tyto předpisy Komisi do 5. října 2005 a neprodleně jí oznámí veškeré následné změny, které se jich týkají“.

8.

Článek 27 odst. 1 směrnice 2006/54 stanoví, že „[č]lenské státy mohou zavést nebo zachovat ustanovení, která poskytují vyšší ochranu zásady rovného zacházení než ustanovení [uvedené směrnice]“.

9.

Zákon č. 3/2007 o skutečné rovnosti mužů a žen (Ley Orgánica 3/2007 para la igualdad efectiva de mujeres y hombres), ze dne 22. března 2007 ( 5 ) zejména do španělského právního řádu provedl směrnici 2006/54. Uvedený zákon v článku 10 stanoví, že „[p]rávní úkony a smluvní ujednání, které představují nebo způsobují diskriminaci na základě pohlaví, se považují za neplatné a neúčinné a vedou ke vzniku odpovědnosti [jejich původce] prostřednictvím systému vyrovnání nebo náhrad, které jsou skutečné, účinné a přiměřené utrpěné škodě, jakož i případně prostřednictvím účinného a odrazujícího systému sankcí, který vede k předcházení diskriminačních jednání.“

10.

Článek 183 zákona č. 36/2011, o soudnictví v sociálních věcech (Ley 36/2011 reguladora de la jurisdicción social), ze dne 10. října 2011 ( 6 ) zní:

„1.   Pokud je rozsudkem prohlášeno, že došlo k porušení, soud rozhodne o výši náhrady, která případně náleží žalobci v důsledku utrpěné diskriminace nebo jiného porušení jeho základních práv a veřejných svobod, a to v závislosti jak na nemajetkové újmě spojené s porušením základního práva, tak na škodě a újmě z toho vyplývající.

2.   Soud rozhodne o výši náhrady škody, kterou určí na základě přiměřenosti, jestliže se jeví příliš obtížné nebo nákladné prokázat její přesnou výši, tak aby dostatečně odškodnil oběť a uvedl ji v co největším možném rozsahu do situace před vznikem porušení a přispěl k cíli předcházet vzniku škody.“

11.

Žalobkyni v původním řízení propustil zaměstnavatel v roce 2014. Po neúspěšném smírčím řízení se žalobkyně obrátila na předkládající soud, aby zaprvé určil, že její propuštění je neplatné, protože představuje diskriminaci na základě pohlaví, a zadruhé, aby obdržela náhradu, přičemž žádala o přiznání 6000 eur jako náhradu škody za nemajetkovou újmu.

12.

Předkládající soud považuje za prokázané, že toto propuštění představuje diskriminaci na základě pohlaví, a proto je v rozporu se španělskými právními předpisy, které provedly požadavky směrnice 2006/54. Vzhledem ke španělskému právu by se mělo propuštění žalobkyně v původním řízení považovat za neplatné ( 7 ).

13.

Z důvodů, které nevysvětluje ve svém předkládacím rozhodnutí, předkládací soud oznámil Soudnímu dvoru, že je připraven přiznat žalobkyni v původním řízení částku 3000 eur jako náhradu škody, což je částka, která se podle něj a na základě španělského vnitrostátního práva jeví jako dostatečná pro spravedlivou náhradu utrpěné újmy.

14.

V tomto kontextu má předkládající soud pochybnosti ohledně dostatečnosti této náhrady, protože se domnívá, že náhrada škody sleduje jen cíl náhrady, zatímco se zdá, že směrnice 2006/54, a přesněji článek 18, vyžadují od členských států také opatření, jejichž cílem je odrazovat původce diskriminace od toho, aby se takto chovali znovu.

15.

Předkládající soud se domnívá, že takového cíle odrazení by bylo dosaženo, kdyby mohl zaměstnavateli uložit zaplacení dalších 3000 eur jako náhrady škody, kterou kvalifikuje jako „sankční“. Tento právní institut však není součástí španělské právní tradice. Uvedený soud tak nemůže na základě vnitrostátního práva uložit takovou povinnost.

16.

Jelikož soud pro pracovněprávní spory č. 1 v Córdobě (Juzgado de lo Social no 1 de Córdoba, Španělsko) měl pochyby o tom, zda je španělské právo v souladu s požadavky stanovenými směrnicí 2006/54, rozhodl přerušit řízení a rozhodnutím došlým kanceláři Soudního dvora dne 27. srpna 2014 položit Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU tuto předběžnou otázku:

„Lze článek 18 směrnice [2006/54/ES], když u náhrady škody způsobené oběti diskriminace na základě pohlaví stanoví odrazující charakter (vedle charakteru skutečného, účinného a přiměřeného utrpěné škodě), vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu uložit vskutku dodatečnou přiměřenou náhradu mající povahu sankce – tedy náhradu škody v dodatečné výši, která navzdory tomu, že přesahuje plnou náhradu skutečné škody a újmy utrpěné obětí, slouží jako příklad pro ostatní (vedle samotného původce škody), ale za předpokladu, že tato částka zůstává v přiměřených mezích – i když je tato podoba náhrady mající povahu sankce cizí vlastní právní tradici vnitrostátního soudu?“

17.

Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru žalobkyně v původním řízení, španělská vláda a vláda Spojeného království, jakož i Komise.

18.

Předkládající soud založil svou předběžnou otázku na článku 18 směrnice 2006/54 a ptá se na to, zda pouhá plná náhrada újmy utrpěné žalobkyní v původním řízení stačí pro zajištění odrazující povahy náhrady nebo vyrovnání ve smyslu uvedeného článku, nebo je naopak třeba z tohoto požadavku odrazení vyvodit povinnost vnitrostátního soudu uložit zaměstnavateli, který je odpovědný za diskriminaci na základě pohlaví, zaplacení náhrady mající povahu sankce, ačkoli každopádně španělské právo neumožňuje přiznat více než pouhou plnou náhradu újmy způsobené oběti.

19.

Pro účely odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve poukázat na skutečnost, že článek 18 směrnice 2006/54 spadá do linie obdobných ustanovení obsažených v dřívějších směrnicích, které směrnice 2006/54 doplnila a konsolidovala. Zadruhé bude třeba analyzovat judikaturu Soudního dvora vydanou na základě uvedených směrnic, která je plně relevantní pro účely řešení sporu v původním řízení. Závěry vycházející z textové a teleologické analýzy, jakož i analýzy judikatury mě vedou k závěru, že na předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru je třeba odpovědět záporně. Nakonec uvedu dvě řady závěrečných poznámek svědčících ve prospěch takové odpovědi, které se týkají na jedné straně neexistence harmonizace podmínek náhrady nebo vyrovnání a na druhé straně problematiky přímého účinku článku 18 směrnice 2006/54.

20.

Dosáhnout rovnosti mezi muži a ženami je zároveň úkolem a cílem, které byly Unii uloženy Smlouvami ( 8 ). Směrnice 2006/54 tedy připomíná, že taková rovnost má postavení „základní zásady“ v právu Evropské unie ( 9 ). Je tedy logické a v linii směrnic, kterou unijní normotvůrce právě přepracoval ( 10 ), že tento unijní normotvůrce stanovil zákaz jakékoliv diskriminace na základě pohlaví.

21.

Právě proto, že nejde o to, aby se v dané oblasti vydalo jen zásadní prohlášení, ale aby se dosáhlo konkrétních výsledků stanovených primárním právem, bylo považováno za klíčové, „aby členské státy zavedly příslušné postupy“ ( 11 ), aby byly dodržovány povinnosti uložené směrnicí 2006/54 pro „účinné zavedení zásady rovného zacházení“ ( 12 ).

22.

Avšak pouhé zavedení postupů nepostačuje k zajištění účinné soudní ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají ze směrnice 2006/54, a proto její článek 18, vložený do oddílu „Opravné prostředky“ kapitoly věnované opravným prostředkům a prosazování práva, opakuje novinku zavedenou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice 76/207 ( 13 ), a upřesňuje, k jakému výsledku mají vést tato řízení, tedy k náhradě nebo vyrovnání ( 14 ) újmy utrpěné obětí.

23.

Jde zde v případě členských států o povinnost výsledku („pro zajištění skutečné a účinné náhrady nebo vyrovnání škody“) a směrnice 2006/54 jim v podstatě ( 15 ) ponechává výběr prostředků („způsobem, který je odrazující a přiměřený utrpěné škodě“). Ze znění článku 18 směrnice 2006/54 vyplývá, že tato směrnice neukládá členským státům žádné určité opatření a ponechává jim volnost vybrat si z různých řešení vhodných k dosažení cíle sledovaného směrnicí 2006/54 ( 16 ). Standard, podle kterého bude posuzováno jednání členských států v oblasti boje proti diskriminaci na základě pohlaví, tak spočívá v dosažení cíle sledovaného uvedenou směrnicí a v zajištění jejího užitečného účinku ochranou práv jednotlivců.

24.

Článek 18 směrnice 2006/54 nelze analyzovat, aniž by se přihlédlo k článku 25 uvedené směrnice, který použil slovní obraty tohoto článku 18, protože normotvůrce tam uvádí, že sankce, které mají členské státy uplatňovat, „mohou zahrnovat náhradu škody poškozenému“ a musí být stejně jako náhrada nebo vyrovnání uvedené v uvedeném článku 18 „účinné, přiměřené a odrazující“. Unijní normotvůrce tím, že tak učinil, vyžaduje od členských států, aby stanovily „účinné, přiměřené a odrazující sankce pro případy porušení povinností vyplývajících ze [směrnice 2006/54]“ ( 17 ). Právě tento požadavek je tedy konkretizován v článku 25 směrnice 2006/54, nadepsaném „Sankce“ ( 18 ), a vložen do kapitoly nacházející se v hlavě III věnované horizontálním ustanovením obecné povahy. Uvedený článek 25 klade členským státům rovněž povinnost oznámit Komisi opatření přijatá na jeho základě.

25.

Pro shrnutí, článek 18 směrnice 2006/54 se omezuje na požadavek, aby vyrovnání nebo náhrada byla účinná, přiměřená a odrazující. Už při samotném čtení tohoto článku je zjevné, že vyrovnání nebo náhrada není jako taková koncipována normotvůrcem jako sankce. Sankční rozměr opatření, která musí členské státy přijmout je výslovně uveden pouze v článku 25 směrnice 2006/54 ( 19 ).

26.

Zbývá ještě ověřit, zda analýza judikatury potvrzuje tento první dojem vzniklý doslovnou a teleologickou analýzou článku 18 směrnice 2006/54, přičemž se uvedená směrnice musí vykládat tak, že se zohlední celé acquis judikatury, které předcházelo jejímu přijetí a na které někdy výslovně odkazuje ( 20 ).

27.

Přestože se Soudní dvůr nikdy nevěnoval výkladu konkrétně článku 18 směrnice 2006/54, měl vícekrát příležitost zaujmout stanovisko k odpovídajícím ustanovením směrnic, které předcházely směrnici 2006/54, mezi které patří v první řadě článek 6 směrnice 76/207 ( 21 ).

28.

Z analýzy judikatury Soudního dvora lze vyvodit závěr, že Soudní dvůr, přestože už za „sankci“ označil opatření náhrady škody, nikdy nevyžadoval, aby takové opatření přesahovalo „přiměřené“ vyrovnání. Španělská právní úprava, tak jak ji popisuje předkládající soud, nabízí podle mě všechny záruky takového vyrovnání.

29.

Problematika prostředků boje proti diskriminačnímu chování založenému na pohlaví v pracovněprávních vztazích není nová. Tato otázka již byla Soudnímu dvoru několikrát položena. Jsem toho názoru, že závěr, k němuž Soudní dvůr dospěl ( 22 ) při výkladu článku 6 směrnice 76/207 platí obdobně i v případě výkladu článku 18 směrnice 2006/54, který ho nahrazuje a upřesňuje, přičemž článek 18 směrnice 2006/54 ponechává členským státům tutéž volnost, pokud jde o druh opatření, která mají přijmout, jakou jim předtím ponechával článek 6 směrnice 76/207.

30.

Vzhledem k tomu, jak rozhodl Soudní dvůr, pokud jde o článek 6 směrnice 76/207, je třeba konstatovat, že článek 18 směrnice 2006/54 ukládá členským státům povinnost zavést v jejich vnitrostátním právním řádu opatření nezbytná k tomu, aby každá osoba, která se domnívá, že byla poškozena diskriminací, mohla získat náhradu. Uvedené státy jsou povinny přijmout opatření, která budou dostatečně efektivní pro dosažení cíle uvedené směrnice, a zajistit, aby se těchto opatření mohly účinně dovolávat před vnitrostátními soudy dotyčné osoby, avšak unijní právo nestanovuje konkrétní formu těchto opatření. Uvedená opatření tedy mohou mít různé formy, jako jsou například povinnost zaměstnat diskriminovaného uchazeče, reintegrace osoby propuštěné z diskriminačního důvodu nebo i přiměřená peněžní náhrada škody ( 23 ).

31.

Soudní dvůr v roce 1984, tedy v roce, kdy vydal rozsudky von Colson a Kamann (14/83, EU:C:1984:153) a Harz (79/83, EU:C:1984:155), odmítl vyložit článek 6 směrnice 76/207 v tom smyslu, že by přikazoval členským státům přijetí konkrétního opatření, v daném případě opatření spočívajícího v povinnosti zaměstnavatele, který byl uznán vinným za diskriminaci na základě pohlaví, uzavřít pracovní smlouvu s uchazečem o zaměstnání, jehož přihláška byla zamítnuta z diskriminačního důvodu.

32.

V roce 2015, kdy byla Soudnímu dvoru předložena projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je situace taková, že nedošlo k žádné podstatné změně v právu Unie, aby Soudní dvůr dospěl k jinému závěru, tedy aby uložil členským státům povinnost přijmout zvláštní opatření, jako například uložení náhrady mající povahu sankce.

33.

Odkaz na odrazující účinek uvedený v článku 18 směrnice 2006/54 není takové povahy, že by mohl změnit toto konstatování.

34.

Znění článku 18 směrnice 2006/54 je vskutku obohaceno o odkaz na odrazující účinek vyrovnání nebo náhrady, tak jak jsou upraveny ve vnitrostátních právních řádech. Na odrazující povahu, přestože se nevyskytovala ve znění článku 6 směrnice 76/207, však již Soudní dvůr myslel, když poskytl výklad tohoto článku 6, a rozhodl, že „[a]čkoliv […] úplné provedení směrnice [76/207] nevyžaduje určitou formu sankce v případě porušení zákazu diskriminace, předpokládá nicméně, že uvedená sankce bude způsobilá zajistit skutečnou a účinnou právní ochranu. Kromě toho musí mít skutečný odrazující účinek na zaměstnavatele. Z toho plyne, že pokud se členský stát rozhodne sankcionovat porušení zákazu diskriminace přiznáním odškodnění, musí být toto odškodnění v každém případě přiměřené vzniklé újmě“ ( 24 ).

35.

Z této judikatury je třeba vyvodit dva poznatky. Zaprvé původ odkazu uvedeného v článku 25 směrnice 2006/54 na náhradu škody jako formu sankce je zjevně v této linii judikatury. Zadruhé podle Soudního dvora je přiměřená náhrada v každém případě způsobilá zajistit účinnou soudní ochranu práv přiznaných jednotlivcům v oblasti boje proti diskriminaci na základě pohlaví. Ostatně právě proto, že se Soudní dvůr spokojil s přiměřenou náhradou, která musí zůstat úměrná vzniklé újmě, nepředstavuje tato náhrada skutečnou „sankci“ v „trestajícím“ smyslu tohoto slova ( 25 ).

36.

Kromě toho, jelikož požadavky účinné soudní ochrany a odrazení „zahrnují nutně zohlednění vlastních charakteristik každého případu porušení zásady rovnosti“ ( 26 ), rozhodoval Soudní dvůr případ od případu o dostatečné povaze opatření přijatých členskými státy k provedení článku 6 směrnice 76/207, a tím i k zajištění účinného provedení uvedené směrnice.

37.

Vnitrostátní právní úprava, která omezuje práva na náhradu obětem diskriminace v oblasti přístupu k zaměstnání na čistě symbolickou náhradu, proto není v souladu s požadavky takového provedení ( 27 ). A má-li náhrada formu peněžité náhrady škody, je vyloučeno, aby členské státy a priori stanovily horní hranici náhrady škody ( 28 ).

38.

Pokud jde o diskriminační propuštění, Soudní dvůr ještě rozhodl, že „obnovení situace rovnosti nelze dosáhnout, dokud nebude diskriminovaná osoba opětovně začleněna, nebo alternativně, dokud nedojde k peněžité náhradě za utrpěnou újmu“ ( 29 ), pod podmínkou, že uvedená náhrada bude přiměřená, tedy „že [umožní] plně kompenzovat újmu skutečně vzniklou z důvodu diskriminačního propuštění, podle platných vnitrostátních pravidel“ ( 30 ).

39.

Z přecházejících úvah vyplývá, že Soudní dvůr tím, že rozhodl, že je v souladu s článkem 6 směrnice 76/207 vnitrostátní právní úprava, která upravovala přiměřenou peněžitou náhradu utrpěné újmy, měl za to, že uvedená náhrada splňovala požadavek odrazující povahy, který rozpoznal v pozadí záměru normotvůrce vyjádřeného článkem 6 směrnice 76/207. Jinak řečeno, v oblasti vyrovnání a náhrady škody v judikatuře Soudního dvora odrazující účinek nutně nezávisí na zahrnutí přímého sankčního prvku.

40.

Dnes, kdy je požadavek odrazení výslovně uveden ve směrnici 2006/54, není podle mě důvod, aby se Soudní dvůr odchýlil od této linie judikatury. Jde tedy o ověření toho, zda španělská právní úprava poskytuje žalobkyni v původním řízení všechny záruky přiměřené náhrady.

41.

V tomto ohledu z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že španělské právo stanoví, že soud prohlásí za neplatné akty přijaté v rozporu se zásadou rovného zacházení mezi muži a ženami ( 31 ) a že tato neplatnost je spojena s mechanismem náhrady vzniklé újmy, přičemž španělský právní řád stanovil jako opatření k dosažení cíle skutečné rovnosti příležitostí, sledovaného směrnicí 2006/54, formu peněžité náhrady škody. Předkládající soud se domnívá, že částka 3000 eur je dostatečná ke „spravedlivé náhradě“ škody vzniklé žalobkyni v původním řízení ( 32 ). Vnitrostátní právo také stanoví, že cílem náhrady škody je nahradit oběti veškerou vzniklou škodu včetně nemajetkové újmy a tato náhrada škody se vypočte takovým způsobem, aby byla oběť opět uvedena v co největší možné míře do situace, v níž se nacházela před tím, než došlo k diskriminaci ( 33 ). Jelikož je nemajetková újma z hlediska své povahy těžko vyčíslitelná, španělské právo přiznává soudu pravomoc upravit výši náhrady škody tak, aby mohl zohlednit stupeň závažnosti zásahu do zásady rovného zacházení mezi muži a ženami. Přiznání náhrady škody tak umožňuje pokrýt plně hodnotu ztráty vzniklé oběti (damnum emergens), včetně zisku, který přestala dosahovat nebo nemohla dosáhnout (lucrum cessans).

42.

Mechanismus náhrady popsaný výše musí být považován mechanismus, který je v souladu s článkem 18 směrnice 2006/54 pod podmínkou sine qua non que, že vnitrostátní právo zajišťuje plnou peněžitou náhradu všech složek újmy vzniklé oběti diskriminace na základě pohlaví, která má být přiměřená této újmě, což přísluší potvrdit předkládajícímu soudu.

43.

Soudní dvůr by jen potvrdil svou dřívější ustálenou judikaturu, kdyby rozhodl, že tato plná náhrada je přiměřená, a proto dostatečná k zajištění skutečného odrazujícího účinku vnitrostátních opatření, která členské státy musejí zavést pro dosažení účinnosti zásady rovného zacházení podle článku 18 směrnice 2006/54.

44.

Každopádně i kdyby Soudní dvůr rozhodl jinak – quod non – nemohl by zaujmout stanovisko ve prospěch uložení náhrady mající povahu sankce zaměstnavateli žalobkyně v původním řízení, jak ho vyzývá předkládající soud.

45.

Na jedné straně totiž směrnice 2006/54 neprovedla harmonizaci podmínek vyrovnání nebo náhrady škody v případě újmy způsobené diskriminací na základě pohlaví v oblasti pracovních podmínek a na druhé straně mám vážné pochybnosti, pokud jde o to, zda může mít článek 18 směrnice 2006/54 přímý účinek v rámci sporu v původním řízení.

46.

Až dosud zásah Soudního dvora spočíval pokaždé v definování nedostatku, tedy toho, co chybí, a co od členských států vyžaduje směrnice 76/207, přičemž rozhodl o tom, co není v souladu s touto směrnicí. Soudní dvůr nikdy nenařídil, jaký postoj mají členské státy zaujmout. Otázka vnitrostátního soudu však znamená, že se od Soudního dvora požaduje – jelikož samotná směrnice 2006/54 tak nečiní – aby provedl ve své judikatuře kolosální kvalitativní skok, který podle mě zdaleka přesahuje jeho pravomoci.

47.

Kdyby Soudní dvůr zaujal nekompromisní stanovisko a rozhodl, že článek 18 směrnice 2006/54 musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby členské státy stanovily v případech diskriminace na základě pohlaví spadajících do působnosti uvedené směrnice přiznání náhrady mající povahu sankce obětem, vedlo by ho to k zaujetí konečného stanoviska v diskusi, která by se měla konat mezi členskými státy a nelze jim ji odejmout.

48.

V členských státech, které neznají takový právní institut ( 34 ), je zavedení náhrady mající povahu sankce předmětem diskusí a této otázce se obecně věnuje hodně pozornosti ( 35 ). Náhrada mající povahu sankce je často vnímána jako změna paradigmatu v oblasti právní odpovědnosti. Některé právní systémy jsou stále značně navázány na teorii, že systém odpovědnosti musí mít striktně funkci nápravy. Náhrada škody je podle quasi účetní metody přiznávaná k plné náhradě vzniklé újmy nic více a nic méně, protože jde o obnovu rovnováhy narušené diskriminačním chováním. Ale záruka získání plné nápravy je již sama o sobě koncipována jako prostředek k odrazení od uvedeného chování.

49.

V případě náhrady mající povahu sankce se systém odpovědnosti rozšíří o výchovnou funkci ve vlastním slova smyslu sankční. Náhrada mající povahu sankce je vyjádřením teorie soukromoprávního trestu: nejde už jen o náhradu, ale také o přiznání náhrady škody nad rozsah plné náhrady, od něhož se očekává, že náhrada mající povahu sankce svou represivní povahou odradí nejen subjekt, který způsobil újmu, od toho, aby se v daném případě opět choval diskriminačně, ale také odradí jiné subjekty od toho, aby tak jednaly.

50.

Pro některé členské státy, počínaje Španělským královstvím, se může se jevit jako naprosto problematické zavést náhradu mající povahu sankce, a to právě proto, že by to mohlo být považováno za vnucené vložení quasi trestněprávního nástroje do oblasti občanskoprávní odpovědnosti. Kromě toho povinné zakotvení náhrady mající povahu sankce by mohlo být v rozporu se zásadou zákazu bezdůvodného obohacení, která platí ve většině členských států, jak poznamenal předkládající soud ( 36 ). Pokud není stanoveno, že se náhrada mající povahu sankce má stát příjmem státu, vzniká ve skutečnosti otázka, kdo bude příjemcem náhrady mající povahu sankce ( 37 ).

51.

Podle mého názoru by rozhodnutí, že členské státy jsou podle článku 18 směrnice 2006/54 povinny stanovit přiznání náhrady mající povahu sankce, vedlo k harmonizaci prostřednictvím soudcovské tvorby, pokud jde o podmínky vyrovnání nebo náhrady škody v případech diskriminace na základě pohlaví, přičemž pochybuji, že by taková harmonizace byla úmyslem unijního normotvůrce, přinejmenším v této míře přesnosti ( 38 ).

52.

Jelikož jsem si vědom toho, že systém odpovědnosti popsaný výše zdaleka nesplňuje systematicky uspokojivým způsobem svoji nápravnou funkci, lze toho docela litovat. V současném stavu unijního práva však pochybuji, že by Soudní dvůr mohl zajít mnohem dál v oblasti toho, co může požadovat, pokud jde o vyrovnání nebo náhradu. Dodávám, že případné nedostatky systému odpovědnosti byly ve směrnici 2006/54 kompenzovány článkem 25, který klade členským státům povinnost přijmout režim sankcí.

53.

Konečně podle směrnice 2006/54 boj proti diskriminaci na základě pohlaví probíhá ve dvou fázích. Jde o fázi článku 18 uvedené směrnice, tedy fázi vyrovnání nebo náhrady škody, u nichž je nutné, jak jsem ukázal, aby byly přiměřené. Pak jde o fázi článku 25 uvedené směrnice, tedy fázi sankce nebo potrestání, která nevyhnutelně nedoprovází fázi vyrovnání nebo náhrady škody, ani není kumulativní ( 39 ). Uložení náhrady mající povahu sankce spadá spíše do této druhé fáze, ale je možné si představit jiné formy sankcí, přičemž ani zde Soudní dvůr nemůže konkrétně určitou sankci stanovit ( 40 ).

54.

Přiznat předkládajícímu soudu možnost uložit náhradu mající povahu sankce zaměstnavateli, který se provinil diskriminací na základě pohlaví ve jménu užitečného účinku článku 18 směrnice 2006/54, a při neexistenci vnitrostátní právní úpravy v dané oblasti, vyvolává nevyhnutelně otázku přímého účinku uvedeného článku.

55.

Je pravda, že Soudní dvůr již rozhodl, že se oběť diskriminačního propuštění může dovolávat proti svému zaměstnavateli ustanovení článku 6 směrnice 76/207, zejména s cílem nepoužití ustanovení vnitrostátního práva ukládajícího meze pro výši náhrady škody, kterou lze získat z titulu náhrady ( 41 ). Na jedné straně však pochybuji, že by se takové řešení dalo přenést na případ uložení náhrady mající povahu sankce, neboť není zjevné, že by bylo možné vyvodit pouze ze samotného znění článku 18 směrnice 2006/54, že tento článek ukládá takovou povinnost členským státům. Na druhé straně je třeba konstatovat, že judikatura, kterou jsem právě uvedl, byla vydána v kontextu, kdy zaměstnavatelem byl státní orgán, ale v projednávané věci tomu tak zřejmě není. Rozhodnout, že v původním řízení je vnitrostátní soud povinen uložit náhradu mající povahu sankce na základě článku 18 směrnice 2006/54 by tedy mohlo znamenat, že by se zakotvil přímý horizontální účinek uvedeného článku.

56.

Na závěr mé analýzy se tedy přikláním k tomu, že článek 18 směrnice 2006/54 musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy si mohou volně vybrat prostředky, které použijí k zajištění toho, aby vyrovnání nebo náhrada škody pro oběti diskriminace na základě pohlaví spadající do působnosti uvedené směrnice, byla odrazující, pokud je zajištěno dosažení cíle sledovaného touto směrnicí. Nebrání členským státům, aby stanovily zaplacení náhrady mající povahu sankce oběti, ale ani to od nich nevyžaduje. Každopádně není způsobilý vnitrostátnímu soudu umožnit, aby rozhodl o povinnosti zaplatit takovou náhradu, nestanoví-li ji vnitrostátní právo.

57.

Pokud se členské státy rozhodnou pro náhradu v peněžní formě, musí být uvedená náhrada k tomu, aby splnila podmínku, že má mít odrazující povahu, přiměřená, tedy musí být náhradou v plném rozsahu a řádně zohledňovat všechny složky utrpěné újmy, jakož i stupeň závažnosti porušení zásady rovného zacházení mezi muži a ženami. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby se ujistil, že tomu tak je.

58.

S přihlédnutím ke všem předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou soudem pro pracovněprávní spory č. 1 v Córdobě odpověděl takto: