Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok

Účastníci řízení

Ve věci C‑102/09,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Tribunale di Firenze (Itálie) ze dne 20. února 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 13. března 2009, v řízení

Camar Srl

proti

Presidenza del Consiglio dei Ministri,

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení K. Lenaerts, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, J. Malenovský, T. von Danwitz (zpravodaj) a D. Šváby, soudci,

generální advokátka: E. Sharpston,

vedoucí soudní kanceláře: R. Şereş, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. února 2010,

s ohledem na vyjádření předložená:

– za Camar Srl W. Viscardinim a G. Donou, avvocati,

– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

– za Evropskou komisi L. Pretem a A. Bordesem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

Odůvodnění rozsudku

1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 14 asociační úmluvy mezi Evropským hospodářským společenstvím a africkými státy a Madagaskarem, jež jsou k tomuto Společenství přidruženy, podepsané v Yaoundé dne 20. července 1963 (Úř. věst. 1964, 93, s. 1431, dále jen „první úmluva z Yaoundé“) a článku 1 protokolu č. 5 o banánech připojeného ke čtvrté úmluvě AKT‑EHS podepsané v Lomé dne 15. prosince 1989 (Úř. věst. 1991, L 229, s. 3, dále jen „čtvrtá úmluva z Lomé“).

2. Tato žádost byla podána v rámci žaloby na náhradu škody podané společností Camar Srl (dále jen „Camar“) proti Presidenza del Consiglio dei Ministri (předsednictví Rady ministrů) z důvodu škody, kterou tato společnost podle svých tvrzení utrpěla v důsledku porušení práva Společenství, jehož se údajně dopustil Corte suprema di cassazione (kasační soud).

Právní rámec

Mezinárodní úmluvy

3. Článek 1 první úmluvy z Yaoundé, který je součástí její hlavy I, nazvané „Obchodní vztahy“, stanoví:

„S cílem podpořit zvýšení objemu obchodu mezi přidruženými státy a členskými státy, posílit jejich hospodářské vztahy a hospodářskou nezávislost přidružených států a přispět tak k rozvoji mezinárodního obchodu přijaly Vysoké smluvní strany následující ustanovení, jež upravují jejich vzájemné obchodní vztahy.“

4. Článek 14 první úmluvy z Yaoundé stanoví:

„Aniž by byla dotčena zvláštní ustanovení této úmluvy a zejména ustanovení článku 3 výše, zdrží se každá Smluvní strana veškerých vnitrostátních daňových opatření nebo postupů, které přímo či nepřímo zavádějí diskriminaci mezi jejími produkty a podobnými produkty pocházejícími z ostatních Smluvních stran.“

5. První úmluva z Yaoundé byla nahrazena asociační úmluvou mezi Evropským hospodářským společenstvím a africkými státy a Madagaskarem, jež jsou k tomuto Společenství přidruženy, podepsanou v Yaoundé dne 29. července 1969 (Úř. věst. 1970, L 282, s. 2, dále jen „druhá úmluva z Yaoundé“). Článek 5 této úmluvy, jehož znění je téměř totožné se zněním článku 14 první úmluvy z Yaoundé, stanoví:

„Aniž by byla dotčena zvláštní ustanovení této úmluvy, zdrží se každá smluvní strana veškerých vnitrostátních daňových opatření nebo postupů, které přímo či nepřímo zavádějí diskriminaci mezi jejími produkty a podobnými produkty pocházejícími z ostatních smluvních stran.“

6. Úmluva AKT‑EHS z Lomé, podepsaná dne 28. února 1975 (Úř. věst. 1976, L 25, s. 2, dále jen „první úmluva z Lomé“) nahradila druhou úmluvu z Yaoundé. Bod 1 protokolu č. 6 týkajícího se banánů, připojeného k první úmluvě z Lomé, stanoví:

„1. co se týče vývozu banánů do Společenství, nebude žádný ze států [Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKT)], pokud jde o přístup na trhy a výhody na trhu, vystaven méně příznivým podmínkám nežli v minulosti či současnosti.“

7. Článek 1 protokolu č. 5 týkajícího se banánů, připojeného k čtvrté úmluvě z Lomé, jež je téměř totožného znění, stanoví:

„Co se týče vývozu banánů na trhy Společenství, není žádný ze států AKT, pokud jde o přístup na trhy a výhody na trhu, vystaven méně příznivým podmínkám, nežli jsou podmínky, v nichž se nacházel v minulosti či nachází v současnosti.“

8. Článek 1 protokolu č. 4 týkajícího se banánů, připojeného k druhé úmluvě AKT‑EHS, podepsané v Lomé dne 31. října 1979 (Úř. věst. 1980, L 347, s. 140), a třetí úmluvě AKT‑EHS, podepsané v Lomé dne 8. prosince 1984 (Úř. věst. 1986, L 86, s. 3), je rovněž téměř totožného znění.

9. Podle článku 2 odst. 1 písm. f) rozhodnutí Rady ministrů AKT‑EHS č. 2/90 ze dne 27. února 1990, o přechodných opatřeních účinných ode dne 1. března 1990 (Úř. věst. L 84, s. 2), a podle článku 1 a čl. 2 druhého pododstavce nařízení Rady (EHS) č. 714/90 ze dne 5. března 1990 o provedení rozhodnutí č. 2/90 (Úř. věst. L 84, s.1), byl protokol č. 5 týkající se banánů, připojený ke čtvrté úmluvě z Lomé, účinný počínaje dnem 1. března 1990.

Vnitrostátní právní úprava

10. Zákonem č. 986/1964 ze dne 9. října 1964 (GURI č. 264 ze dne 27. října 1964) byla zavedena vnitrostátní daň ze spotřeby čerstvých banánů. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 428/1990 ze dne 29. prosince 1990 (GURI č. 10 ze dne 12. ledna 1991). V průběhu let byla částka této daně postupně zvyšována a v okamžiku svého zrušení činila 525 ITL na kilogram. Daně ze spotřeby ovoce pěstovaného tradičně v Itálii v této době neexistovaly.

Spor v původním řízení a předběžné otázky

11. Společnost Camar zpochybnila v rámci dvou soudních řízení daň, která jí byla na základě zákona č. 986/1964 vyměřena v souvislosti s dovozy banánů pocházejících ze Somálska. Tato řízení byla ukončena dvěma rozsudky Corte suprema di cassazione.

12. Ve své žalobě, kterou společnost Camar následně podala k Tribunale di Firenze (tribunálu ve Florencii), tato společnost poukazuje na to, že Corte suprema di cassazione porušil právo Společenství, a zejména povinnost vyplývající z článku 234 ES tím, že zamítl žaloby, které k němu byly podány, aniž by položil Soudnímu dvoru určité předběžné otázky.

13. Z informací, které poskytla společnost Camar při jednání, vyplývá, že k dovozům dotčeným v původním řízení došlo po dni 1. března 1990. V této době byla italská produkce banánů zanedbatelná či žádná.

14. Předkládající soud uvádí, že před posouzením opodstatněnosti žaloby na náhradu škody, kterou společnost Camar podala u tohoto soudu, je třeba provést přezkum slučitelnosti zákona č. 986/1964 s povinnostmi, které vyplývají z mezinárodních úmluv uvedených v bodech 3 až 8 tohoto rozsudku. Předkládající soud má za to, že tento přezkum zahrnuje komplexní právní otázky, které dosud nebyly judikaturou Soudního dvora v této oblasti zcela zodpovězeny.

15. Za těchto okolností Tribunale di Firenze rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) Bránil článek 14 první úmluvy z Yaoundé tomu, aby některý členský stát zavedl vnitrostátní daň na banány pocházející ze Somálska, která ve skutečnosti nebyla uvalena na banány domácího původu (jejichž produkce prakticky neexistovala nebo byla zanedbatelná) a nevztahovala se na žádný jiný druh ovoce z domácí produkce?

V případě kladné odpovědi na první otázku:

2) Bránil [protokol týkající se banánů], připojený k tehdy platné úmluvě z Lomé, výběru daně z dovozů somálských banánů do Itálie uskutečněných v roce 1990, neslučitelné s článkem 14 první úmluvy z Yaoundé, s přihlédnutím k ustanovením uvedeného protokolu, ve spojení s ustanoveními obdobných protokolů připojených k předchozím úmluvám z Lomé a článku 5 druhé úmluvy z Yaoundé?

V případě záporné odpovědi:

3) Je třeba mít za to, že protokoly týkající se banánů připojené k úmluvám z Lomé bránily tomu, aby taková daň, jako je italská spotřební daň z banánů pocházejících ze Somálska, byla zvyšována po dni 1. dubna 1976 nezávisle na konkrétním účinku takových zvýšení na vývoz uvedených banánů?“

K předběžným otázkám

K první a druhé předběžné otázce

16. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 14 první úmluvy z Yaoundé bránil tomu, aby některý členský stát zavedl takovou vnitrostátní daň, jaká byla zavedena zákonem č. 986/1964, a to tak, že i po skončení použitelnosti úmluv z Yaoundé nebylo možné daň z dovozu banánů pocházejících z přidruženého státu na základě takového zákona vybírat.

17. Za účelem zodpovězení této otázky je nejprve třeba přezkoumat, zda uvedený článek 14 bránil tomu, aby členský stát zavedl na základě takového zákona, jako je zákon č. 986/1964, zdanění spotřeby banánů pocházejících ze Somálska v době zavedení tohoto opatření. Za tímto účelem je třeba posoudit rozsah působnosti uvedeného článku 14, aniž by bylo nutné určit, zda má toto ustanovení přímý účinek. Jak totiž vyplývá ze znění první otázky, předkládající soud se zabývá otázkou rozsahu uvedeného článku nezávisle na jeho případném přímém účinku.

18. Podle znění článku 14 první úmluvy z Yaoundé se každá smluvní strana zdrží veškerých vnitrostátních daňových opatření nebo postupů, které přímo či nepřímo zavádějí diskriminaci mezi jejími produkty a podobnými produkty pocházejícími z ostatních smluvních stran.

19. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že produkce banánů v Itálii byla v době rozhodné z hlediska věci v původním řízení naprosto minimální, až neexistující, a je tedy třeba ji zanedbat. Znak podobnosti, na němž je podle jeho znění založen zákaz uvedený v článku 14 první úmluvy z Yaoundé, proto musí být posuzován s ohledem na ovoce, které je v dotyčném členském státě typicky domácí produkce (viz obdobně rozsudek ze dne 7. května 1987, Komise v. Itálie, 184/85, Recueil, s. 2013, bod 8).

20. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr byl vyzván, aby se vyjádřil k podobnosti mezi banány a ostatním ovocem italské produkce v rámci sporů týkajících se výkladu čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS (později čl. 95 první pododstavec Smlouvy o ES, následně po změně čl. 90 první pododstavec ES). Soudní dvůr rozhodl, že tyto dvě kategorie produktů nejsou podobné ve smyslu čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS, jelikož mají odlišné charakteristické znaky a neslouží k naplňování stejných potřeb spotřebitelů (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Itálie, body 9 a 10, jakož i rozsudek ze dne 7. května 1987, Cooperativa Co-Frutta, 193/85, Recueil, s. 2085, body 17 a 18).

21. Soudní dvůr totiž konstatoval, že smysly vnímatelné vlastnosti uvedených kategorií produktů, jakož i obsah vody v nich jsou odlišné a že banán je považován, alespoň na italském trhu, za zvláště výživnou a energetickou potravinu, která je vhodná pro malé děti (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Itálie, bod 10).

22. Toto posouzení skutkových okolností není společností Camar zpochybňováno. Tato společnost naproti tomu uvádí argumenty, kterými se domáhá toho, aby byl článek 14 první úmluvy z Yaoundé vykládán šířeji, nežli je třeba s ohledem na výše uvedené rozsudky vykládat čl. 90 první pododstavec ES.

23. Společnost Camar má totiž za to, že článek 14 první úmluvy z Yaoundé musí být vykládán v tom smyslu, že zakazuje nejen diskriminující zdanění podobných produktů, ale jakožto syntéza ustanovení prvního a druhého pododstavce článku 90 ES rovněž veškeré formy nepřímé daňové ochrany ve prospěch vnitrostátních produktů, jež jsou konkurenčními produkty pro produkty dovážené. Výklad uvedeného článku 14 v tom smyslu, že by bylo vyžadováno, aby dovážené produkty měly stejné vlastnosti jako domácí produkty, by zbavil toto ustanovení užitečného účinku vzhledem k tomu, že produkty z afrických zemí, na něž se vztahuje první úmluva z Yaoundé, jsou všechny produkty tropickými, které mají vlastnosti odlišné od vlastností produktů z členských států.

24. Je nicméně třeba konstatovat, že výklad, jehož se domáhá společnost Camar, nenachází v textu článku 14 první úmluvy z Yaoundé žádnou oporu. Toto ustanovení se totiž omezuje na stanovení zákazu diskriminujícího zdanění podobných produktů, přičemž znění tohoto zákazu je obdobné jako znění čl. 90 prvního pododstavce ES. V souladu s judikaturou vztahující se k tomuto posledně uvedenému ustanovení je nesporné, že podobné produkty, jichž se týká tento zákaz, jsou takové produkty, které mají obdobné vlastnosti a slouží k naplňování stejných potřeb spotřebitelů (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Komise v. Itálie, body 9 a 10).

25. Z toho vyplývá, že pokud by bývaly Společenství a africké státy a Madagaskar ke Společenství přidružené chtěly upravit otázku vnitrostátních daní týkajících se produktů, které nejsou podobné, ale nachází se v konkurenčním postavení, přijaly by namísto ustanovení podobného pouze prvnímu pododstavci článku 90 ES, ustanovení, které by obsahovalo rovněž ustanovení obdobné čl. 90 druhému pododstavci ES (viz obdobně rozsudek ze dne 12. prosince 1995, Chiquita Italia, C‑469/93, Recueil, s. I‑4533, bod 43).

26. Je tak nutné konstatovat, že výklad článku 14 první úmluvy z Yaoundé, který zastává společnost Camar, se jeví neslučitelným se zněním tohoto článku.

27. Dále je třeba přezkoumat, zda účel první úmluvy z Yaoundé vyžaduje, aby byl její článek 14 přes své omezené znění vykládán tak, že se vztahuje rovněž na vnitrostátní daňová opatření obdobná těm, která jsou zakázána článkem 90 druhým pododstavcem ES.

28. V tomto ohledu je třeba v první řadě konstatovat, že výklad článku 14 první úmluvy z Yaoundé, který by byl rozšiřující vůči jeho znění, není na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Camar, nezbytný za účelem zajištění jeho užitečného účinku.

29. Jednak je totiž třeba vykládat výraz „podobné produkty“ nikoliv tak, že vyžaduje, aby produkty byly totožné, ale že pouze vylučuje produkty, které mají odlišné vlastnosti a neslouží k naplňování týchž potřeb spotřebitelů, jak bylo připomenuto v bodě 20 tohoto rozsudku. Z toho vyplývá, že ani typicky tropické produkty nemohou být obecně považovány za nepodobné produktům pocházejícím z členských států.

30. Dále se článek 14 první úmluvy z Yaoundé podle svého znění vztahuje obecně na produkty pocházející ze zemí, které jsou smluvními stranami, aniž by se omezoval na tropické produkty.

31. Zadruhé ze širšího pohledu je třeba konstatovat, že výklad článku 14 první úmluvy z Yaoundé, na základě něhož by měl tento článek takový rozsah působnosti, že by zahrnoval rovněž zákaz takových vnitrostátních daňových opatření, na jaká se vztahuje čl. 90 druhý pododstavec ES, není přípustný. Každé z těchto dvou ustanovení se totiž opírá o jiný cíl, a nelze je proto cestou výkladu postavit na roveň jedno druhému.

32. Z judikatury totiž vyplývá, že cílem článku 90 ES je zaručit volný pohyb zboží mezi členskými státy za obvyklých podmínek hospodářské soutěže, přičemž tento článek zakazuje jakoukoli formu ochrany, která by mohla vyplynout z uplatňování vnitrostátních daní majících diskriminační povahu vůči produktům pocházejícím z jiných členských států, a zaručit absolutní neutralitu vnitrostátních daní, pokud jde o hospodářskou soutěž mezi domácími a dováženými produkty (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Komise v. Itálie, bod 7).

33. Výklad tohoto ustanovení musí rovněž zohledňovat cíle Smlouvy uvedené v článcích 2 ES, 3 ES a 14 ES, mezi něž v první řadě patří vytvoření vnitřního trhu, v rámci něhož je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. února 1988, Drexl, 299/86, Recueil, s. 1213, bod 24).

34. Je však nutné konstatovat, že tyto cíle, na nichž je založen článek 90 ES, nenáleží k cílům první úmluvy z Yaoundé. Podle jejího článku 1, který stejně jako článek 14 patří pod hlavu I, nazvanou „Obchodní vztahy“, je předmětem této úmluvy podpořit zvýšení objemu obchodu mezi přidruženými státy a členskými státy, posílit jejich hospodářské vztahy a hospodářskou nezávislost přidružených států, a přispět tak k rozvoji mezinárodního obchodu.

35. Závěr, že účel první úmluvy z Yaoundé nevyžaduje, aby byl přijat takový rozšiřující výklad jejího článku 14, na základě něhož by mělo toto ustanovení obdobný rozsah působnosti jako čl. 90 druhý pododstavec ES, je mimo jiné posílen výkladem, který Soudní dvůr podal u ustanovení, která jsou téměř totožná jako uvedený článek 14, v rámci sporů týkajících se dohod o vytvoření režimu volného obchodu. Soudní dvůr měl totiž za to, že tato ustanovení ukládají smluvním stranám dodržovat pravidlo nediskriminace v daňové oblasti, přičemž toto pravidlo je podmíněno pouze konstatováním podobného charakteru dotyčných produktů, jichž se týká určitý režim zdanění (viz rozsudky ze dne 26. října 1982, Kupferberg, 104/81, Recueil, s. 3641, bod 26, jakož i ze dne 17. července 1997, Texaco a Olieselskabet Danmark, C‑114/95 a C‑115/95, Recueil, s. I‑4263, bod 31).

36. Soudní dvůr navíc výslovně rozhodl, že rozsah působnosti určitého ustanovení dohody o volném obchodu, které bylo obdobné jako článek 14 první úmluvy z Yaoundé, zahrnuje pouze zákaz diskriminujícího zdanění podobných produktů. Co se týče čl. 21 prvního pododstavce dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Portugalskou republikou, podepsané v Bruselu dne 22. července 1972, uzavřené a schválené jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2844/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. L 301, s. 164), Soudní dvůr totiž v bodě 42 výše uvedeného rozsudku Kupferberg rozhodl, že skutečnost, že členský stát neuplatňuje na produkty pocházející z dotyčné třetí země sníženou daň stanovenou pro určité skupiny producentů nebo typy produktů, není diskriminací ve smyslu uvedeného článku 21, pokud na trhu členského státu neexistuje žádný podobný produkt, na který by se tato snížená daň skutečně uplatňovala.

37. Je tedy třeba dospět k závěru, že zákaz stanovený v článku 14 první úmluvy z Yaoundé se v souladu se svým zněním omezuje pouze na diskriminující zdanění podobných produktů, a nevztahuje se tedy na produkty, které nejsou podobné a nacházejí se vůči určitému produktu v konkurenčním postavení.

38. S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je třeba na první položenou předběžnou otázku odpovědět tak, že článek 14 první úmluvy z Yaoundé nebránil takovému zdanění banánů pocházejících ze Somálska, jaké bylo zavedeno zákonem č. 986/1964.

39. Vzhledem k odpovědi na první předběžnou otázku není namístě odpovídat na druhou předběžnou otázku.

K třetí předběžné otázce

40. Svou třetí otázkou se předkládající soud táže, zda použití doložky „standstill“, obsažené v protokolech týkajících se banánů připojených k úmluvám z Lomé, vnitrostátním soudem předpokládá přezkum konkrétních účinků takového zvyšování daně, jaké bylo zavedeno zákonem č. 986/1964, za účelem posouzení slučitelnosti těchto zvyšování s uvedenou doložkou.

41. Vzhledem k tomu, že předkládající soud neuvedl, na kterou z úmluv z Lomé odkazuje, je úvodem třeba určit, kterou ze čtyř úmluv z Lomé je třeba vzít v úvahu s ohledem na okolnosti věci v původním řízení. V tomto ohledu z informací poskytnutých společností Camar v průběhu jednání vyplývá, že k dovozům, v souvislosti s nimiž byla vybrána daň sporná v této věci, došlo po dni 1. března 1990. Vzhledem k tomu, že protokol č. 5 týkající se banánů, připojený ke čtvrté úmluvě z Lomé, byl v souladu s čl. 2 odst. 1 písm. f) rozhodnutí Rady ministrů AKT‑EHS č. 2/90 a s článkem 1 a čl. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 714/90 účinný již ode dne 1. března 1990, je tedy třeba se zabývat touto posledně uvedenou úmluvou.

42. Článek 1 uvedeného protokolu má podobu doložky „standstill“. Jinými slovy, účelem tohoto ustanovení je zaručit přístup banánů pocházejících ze států AKT na jejich tradiční trh za takových podmínek a postupů, které nebudou méně příznivé než podmínky a postupy použitelné v době, kdy protokol vstoupil v účinnost. Tato záruka přístupu se ovšem na banány pocházející ze států AKT vztahuje pouze do objemu nepřesahujícího množství dovážená v okamžiku vstupu uvedeného ustanovení v účinnost (viz výše uvedený rozsudek Chiquita Italia, bod 59).

43. První tři úmluvy z Lomé obsahovaly všechny doložku „standstill“ podobného znění jako je znění použité v čl. 1 protokolu č. 5 týkajícího se banánů, připojeného k čtvrté úmluvě z Lomé (výše uvedený rozsudek Chiquita Italia, bod 62). Vzhledem k tomu, že první úmluva z Lomé vstoupila v účinnost dne 1. dubna 1976, je rozhodným okamžikem pro použití doložky „standstill“ tento den (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Chiquita Italia, bod 63).

44. Z toho důvodu přísluší předkládajícímu soudu prokázat, zda se dovozy dotčené ve věci v původním řízení týkaly banánů dovezených v objemu nepřesahujícím množství dovážená v okamžiku vstupu první úmluvy z Lomé v účinnost, dne 1. dubna 1976.

45. Pokud jde konkrétněji o otázku předkládajícího soudu, jež se týká přezkumu za účelem posouzení slučitelnosti zvyšování takové daně, jako je daň dotčená ve věci v původním řízení, s doložkou „standstill“ stanovenou v článku 1 protokolu č. 5 týkajícího se banánů připojeného ke čtvrté úmluvě z Lomé, je třeba uvést, že taková zvyšování vedou ke zvyšování cen dotyčných banánů, a v důsledku toho je odbyt banánů na dotčeném trhu obtížnější (výše uvedený rozsudek Chiquita Italia, bod 60). Z tohoto důvodu přezkum takového zvýšení z hlediska této doložky „standstill“ obvykle nepředpokládá přezkum konkrétních účinků tohoto zvýšení na dovozy.

46. Nicméně pokud jde o případ, který je předmětem sporu mezi účastníky řízení, v němž tato zvyšování spočívají pouze v přizpůsobení takové daně, jako je daň zavedená zákonem č. 986/1964, inflaci, je třeba konstatovat, že cílem uvedené doložky „standstill“ je zabránit tomu, aby se vývozy banánů ocitly v méně příznivé situaci v porovnání s předchozí situací, pokud jde o přístup na tradiční trhy a výhody na těchto trzích (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Chiquita Italia, bod 63), takže se vztahuje ke skutečné situaci na uvedených trzích.

47. Zvyšování takové daně, jako je daň dotčená ve věci v původním řízení, tudíž v rozsahu, v němž se omezovala pouze na přizpůsobení daně inflaci za účelem zachování skutečného zdanění zboží na konstantní úrovni, nejsou v rozporu s článkem 1 protokolu č. 5 týkajícího se banánů připojeného ke čtvrté úmluvě z Lomé.

48. S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí předběžnou otázku odpovědět tak, že vnitrostátní soud není povinen zabývat se konkrétními účinky zvyšování takové daně z dovozu banánů pocházejících ze Somálska, jaká byla zavedena právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení, v porovnání se situací před dnem 1. dubna 1976, aby posoudil slučitelnost těchto zvyšování s doložkou „standstill“ uvedenou v článku 1 protokolu č. 5 týkajícího se banánů, připojeného ke čtvrté úmluvě z Lomé. Zvyšování takové daně, která se omezují na její přizpůsobení inflaci nicméně nejsou s touto doložkou v rozporu.

K nákladům řízení

49. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Výrok

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

1) Článek 14 asociační úmluvy mezi Evropským hospodářským společenstvím a africkými státy a Madagaskarem, jež jsou k tomuto Společenství přidruženy, podepsané v Yaoundé dne 20. července 1963 nebránil takovému zdanění banánů pocházejících ze Somálska, jaké bylo zavedeno zákonem č. 986/1964 ze dne 9. října 1964.

2) Vnitrostátní soud není povinen zabývat se konkrétními účinky zvyšování takové daně z dovozu banánů pocházejících ze Somálska, jaká byla zavedena právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení, v porovnání se situací před dnem 1. dubna 1976, aby posoudil slučitelnost těchto zvyšování s doložkou „standstill“ uvedenou v článku 1 protokolu č. 5 týkajícího se banánů, připojeného ke čtvrté úmluvě AKT‑EHS, podepsané v Lomé dne 15. prosince 1989. Zvyšování takové daně, která se omezují na její přizpůsobení inflaci nicméně nejsou s touto doložkou v rozporu.