–

za polskou vládu: B. Majczyna a S. Żyrek, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: J. Hottiaux a S. Noë, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení kapitoly II a článku 66 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) a ustanovení kapitoly II nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi G. M. K.-Z. B. M., polskou obecní samosprávnou jednotkou, na jedné straně a S. O., fyzickou osobou s bydlištěm v Nizozemsku, na straně druhé ohledně zaplacení náhrady za užívání nemovitosti, která se nachází v Polsku, bez smluvního základu.

3

Body 11, 12 a 15 odůvodnění nařízení č. 44/2001 zněly:

[…]

4

Kapitola II nařízení č. 44/2001, nadepsaná „Příslušnost“, obsahovala oddíl 1, který byl nadepsán „Obecná ustanovení“ a ve kterém se nacházely články 2 až 4 tohoto nařízení.

5

Článek 2 uvedeného nařízení v odstavci 1 stanovil:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

6

Článek 3 téhož nařízení v odstavci 1 stanovil:

„Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 [kapitoly II].“

7

Oddíl 2 kapitoly II nařízení č. 44/2001 byl nadepsaný „Zvláštní příslušnost“ a obsahoval články 5 až 7 tohoto nařízení.

8

Článek 5 uvedeného nařízení stanovil:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

[…]“

9

Článek 6 téhož nařízení stanovil:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována,

[…]“

10

Oddíl 6 kapitoly II nařízení č. 44/2001, nadepsaný „Výlučná příslušnost“, obsahoval článek 22, který stanovil:

„Bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost:

Pro řízení týkající se nájmu nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště na území téhož členského státu;

[…]“

11

Nařízením č. 1215/2012 bylo zrušeno a nahrazeno nařízení č. 44/2001.

12

Bod 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádí:

„Měla by být zajištěna kontinuita mezi [Úmluvou ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen ‚Bruselská úmluva‘)], nařízením [č. 44/2001] a tímto nařízením a za tímto účelem by měla být přijata přechodná ustanovení. Stejná potřeba kontinuity trvá, i pokud jde o výklad Bruselské úmluvy […] a nařízení, která ji nahrazují, Soudním dvorem Evropské unie.“

13

Kapitola II nařízení č. 1215/2012, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje oddíl 2, který je nadepsaný „Zvláštní příslušnost“ a nachází se v něm články 7 až 9 tohoto nařízení.

14

Článek 7 uvedeného nařízení stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[…]“

15

Článek 8 téhož nařízení stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována:

[…]“

16

Oddíl 6 kapitoly II nařízení č. 1215/2012, nadepsaný „Výlučná příslušnost“, obsahuje článek 24, který stanoví:

„Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu:

pro řízení, jejichž předmětem je nájem nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště v témže členském státě;

[…]“

17

Kapitola VI uvedeného nařízení, nadepsaná „Přechodná ustanovení“, obsahuje článek 66, který stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm.

2.   Aniž je dotčen článek 80, použije se nařízení [č. 44/2001] i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a soudní smíry schválené či uzavřené přede dnem 10. ledna 2015 a spadající do oblasti působnosti [uvedeného nařízení].“

18

Článek 18 odst. 1 zákona o ochraně práv nájemců, obecním bytovém fondu a o změně občanského zákoníku (ustawa o ochronie praw lokatorów, mieszkaniowym zasobie gminy i o zmianie Kodeksu cywilnego) ze dne 21. června 2001 (Dz. U. č. 71, položka 733) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o ochraně práv nájemců“), stanoví:

„Osoby, které užívají prostory bez právního titulu, jsou povinny platit měsíční náhradu až do dne vyklizení těchto prostor.“

19

Článek 505 občanského soudního řádu (ustawa – Kodeks postępowania cywilnego) ze dne 17. listopadu 1964 (Dz. U. č. 43, položka 296) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský soudní řád“), stanoví:

„§ 1.   Žalobce může proti platebnímu rozkazu podat odpor.

§ 2.   Platební rozkaz se ruší v rozsahu napadeném odporem. Podá-li jen jeden ze společně žalovaných odpor proti jednomu nebo více nárokům, kterým bylo vyhověno, platební rozkaz se ruší pouze ve vztahu k těmto nárokům.

[…]“

20

V průběhu roku 1994 uzavřela fyzická osoba T. O. s polskou obecní samosprávnou jednotkou G. M. K.-Z. B. M. smlouvu o nájmu bytu, který se nachází v Košalíně (Koszalin, Polsko) a tato osoba v něm bydlela se svými třemi dětmi, včetně S. O. Uvedená samosprávná jednotka tuto smlouvu později vypověděla. V roce 2007 nařídil polský soud vystěhování obyvatel tohoto bytu, kteří však podle této samosprávné jednotky byt neopustili.

21

Dne 15. března 2013 podala G. M. K.-Z. B. M. k Okresnímu soudu v Košalíně, I. občanskoprávnímu oddělení (Sąd Rejonowy w Koszalinie I Wydział Cywilny, Polsko), který je předkládajícím soudem, žalobu na zaplacení náhrady. Touto žalobou, která je podle všeho založena na článku 18 zákona o ochraně práv nájemců, se G. M. K.-Z. B. M. domáhala, aby byla T. O. a jejím třem dětem uložena povinnost zaplatit jí tuto náhradu za to, že v letech 2011 a 2012 užívali dotyčný byt bez smluvního základu. V žalobě bylo uvedeno, že všichni tito žalovaní mají bydliště v Polsku.

22

V návaznosti na uvedenou žalobu byl vydán platební rozkaz. Tento platební rozkaz si v Polsku převzal jeden z uvedených žalovaných jménem všech ostatních. Proti tomuto platebnímu rozkazu nebyl v té době podán odpor, takže se stal pravomocným a vykonatelným.

23

Dne 7. července 2023 S. O. platně podala proti uvedenému platebnímu rozkazu odpor podle článku 505 občanského soudního řádu a domáhala se nového projednání věci a odmítnutí žaloby ze dne 15. března 2013 jako nepřípustné. S. O. vznesla námitku nepříslušnosti polských soudů, jelikož od roku 2007 bydlí výhradně v Nizozemsku. S. O. dodala, že nikdy neuzavřela nájemní smlouvu na dotčený byt.

24

G. M. K.-Z. B. M. naproti tomu tvrdila, že polské soudy jsou příslušné. Uvedla, že mezi dotčenými žalovanými existuje natolik úzký vztah, jelikož jsou příbuzní a žili v tomto bytě společně, že je třeba žaloby na zaplacení náhrady, které vůči nim podala, posoudit společně.

25

V tomto rámci se předkládající soud na prvním místě zamýšlí nad časovou působností nařízení č. 44/2001 ve vztahu k časové působnosti nařízení č. 1215/2012, kterým bylo nařízení č. 44/2001 nahrazeno, a konkrétně nad výkladem pojmu „řízení zahájená“, jenž je uveden v článku 66 nařízení č. 1215/2012. Klade si otázku, zda se tento pojem v projednávaném případě vztahuje na žalobu na zaplacení náhrady, kterou žalobkyně v původním řízení podala dne 15. března 2013, nebo na odpor proti platebnímu rozkazu vydanému v návaznosti na tuto žalobu, který S. O. podala dne 7. července 2023 za účelem nového projednání dané věci.

26

Na druhém místě se předkládající soud snaží zjistit, zda z ustanovení kapitoly II nařízení č. 44/2001, nebo z ustanovení kapitoly II nařízení č. 1215/2012, ukáže-li se, že je použitelné, vyplývá, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být žalována u soudu jiného členského státu, k němuž byla podána žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti, která se nachází v tomto jiném členském státě, bez smluvního základu.

27

Zaprvé si předkládající soud klade otázku, zda taková žaloba spadá pod pojem „věc[i] týkající[…] se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, nebo čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012. Z rozsudku ze dne 25. března 2021, Obala i lučice (C‑307/19, EU:C:2021:236), podle jeho názoru vyplývá, že tento pojem zahrnuje jakýkoliv návrh směřující k určení odpovědnosti žalovaného, který nesouvisí se „smlouvou nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, nebo čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. Nicméně z polské judikatury podle předkládajícího soudu vyplývá, že skutečnost, že osoba bydlí v prostorách jiné osoby bez platného právního titulu, není podle zákona o ochraně práv nájemců deliktem.

28

Zadruhé se uvedený soud táže, zda lze z čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nebo z čl. 8 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 vyvodit, že by měl o žalobě, která k němu byla podána, rozhodnout společně ve vztahu ke všem osobám uvedeným v této žalobě, které v dotyčném bytě bydlely. Podle polského práva je možné, aby byly ve vztahu ke každé z těchto osob vydány různé rozsudky v závislosti na tom, zda dotyčný jednotlivec v tomto bytě bydlel po vypovězení předmětné nájemní smlouvy, či nikoli, neboť uvedené osoby nemají společnou a nerozdílnou odpovědnost. Taková možnost by mohla bránit použitelnosti těchto ustanovení na spor v původním řízení jako základu pro mezinárodní příslušnost uvedeného soudu.

29

Zatřetí si předkládající soud přeje vědět, zda žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti, která patří jiné osobě, bez platného právního titulu po vypovězení nájemní smlouvy týkající se této nemovitosti představuje žalobu, jejímž předmětem jsou „věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí“ ve smyslu čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nebo čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012. Podle uvedeného soudu je možné, že takový výklad bude muset být odmítnut s ohledem na rozsudek ze dne 3. října 2013, Schneider (C‑386/12, EU:C:2013:633).

30

Uvedený soud konečně poznamenává, že kdyby žádné z ustanovení nařízení č. 44/2001 a nařízení č. 1215/2012, která jsou uvedena v bodech 27 až 29 tohoto rozsudku, neumožnilo založit příslušnost polských soudů, odmítne žalobu, kterou dne 15. března 2013 podala žalobkyně v původním řízení, jako nepřípustnou.

31

Za těchto podmínek se Okresní soud v Košalíně, I. občanskoprávní oddělení (Sąd Rejonowy w Koszalinie I Wydział Cywilny), rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 66 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely určení časové působnosti tohoto nařízení je třeba mít za to, že řízení bylo zahájené ve smyslu tohoto ustanovení ke dni, kdy žalobce podal žalobu ve věci, v níž bylo následně vydáno rozhodnutí, nebo ke dni, kdy žalovaný následně podal proti tomuto rozhodnutí odpor s cílem dosáhnout nového projednání této věci.

33

V této souvislosti je třeba připomenout, že článek 66 nařízení č. 1215/2012 v odstavci 1 stanoví, že toto nařízení se vztahuje zejména na řízení zahájená ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm. Odstavec 2 tohoto článku 66 dodává, že nařízení č. 44/2001 se použije i nadále na rozhodnutí vydaná v řízeních zahájených před tímto datem.

34

V projednávaném případě z údajů poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že žalobkyně v původním řízení k němu podala žalobu na zaplacení náhrady dne 15. března 2013 a jeden ze čtyř žalovaných uvedených v této žalobě, tedy S. O., platně podal k uvedenému soudu dne 7. července 2023 odpor proti platebnímu rozkazu, který byl vydán v návaznosti na uvedenou žalobu.

35

Znění první otázky se týká případu, kdy „věc“ zahájená předmětnou žalobou byla „pravomocně ukončena“. Z odůvodnění předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že odpor, který S. O. podala za účelem nového projednání této věci, je v projednávaném případě platný, takže napadený platební rozkaz byl podle všeho ve vztahu k této osobě zrušen na základě čl. 505 odst. 2 občanského soudního řádu.

36

V této souvislosti je třeba určit, zda je pro účely použitelnosti nařízení č. 44/2001 nebo nařízení č. 1215/2012 datem rozhodným pro určení řízení ve smyslu článku 66 posledně uvedeného nařízení datum, kdy žalobce podal žalobu, která vedla k rozhodnutí vydanému soudem, nebo datum, kdy žalovaný podal proti tomuto rozhodnutí odpor s cílem dosáhnout nového projednání této věci uvedeným soudem.

37

V rámci takového ověření přímé příslušnosti soudu členského státu je přitom za účelem určení, zda je na základě čl. 66 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 ratione temporis použitelné nařízení č. 44/2001 nebo nařízení č. 1215/2012, třeba vycházet z data, kdy byla žaloba podána k uvedenému soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2017, Pula Parking, C‑551/15, EU:C:2017:193, body 25 a 26, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, Guaitoli a další, C‑213/18, EU:C:2019:927, bod 29).

38

Konkrétně pro účely čl. 66 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 je třeba odpor podaný k soudu členského státu, který podle použitelných vnitrostátních procesních pravidel obsahuje takový návrh na nové projednání dotčené věci, jako je návrh, o který se jedná v původním řízení, považovat za pokračování původní žaloby, jelikož tento návrh podaný žalovaným je právním úkonem, jímž se zahajuje řízení, které není nezávislé na řízení zahájeném na základě této původní žaloby, nýbrž je jeho pokračováním.

39

Tento výklad je v souladu s judikaturou Soudního dvora, z níž vyplývá, že při aplikaci tohoto čl. 66 odst. 1 musí soud rozhodující o opravném prostředku určit svou vlastní mezinárodní příslušnost v návaznosti na příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno v prvním stupni, takže za referenční kritérium musí být považováno datum zahájení původního řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Hanssen Beleggingen, C‑341/16, EU:C:2017:738, body 3, 4, 20 a 22, a rozsudek ze dne 5. září 2019, AMS Neve a další, C‑172/18, EU:C:2019:674, body 16, 28, 34 a 36).

40

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 66 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely určení časové působnosti tohoto nařízení je třeba mít za to, že řízení bylo zahájené ve smyslu tohoto ustanovení ke dni, kdy žalobce podal žalobu ve věci, v níž bylo následně vydáno rozhodnutí, a nikoli ke dni, kdy žalovaný následně podal proti tomuto rozhodnutí odpor s cílem dosáhnout nového projednání této věci.

41

V rámci druhé otázky se předkládající soud zamýšlí nad tím, zda má v závislosti na odpovědi Soudního dvora na první otázku posoudit svou příslušnost alternativně buď na základě ustanovení kapitoly II nařízení č. 44/2001, konkrétně čl. 5 bodu 3, čl. 6 bodu 1 a čl. 22 bodu 1 prvního pododstavce tohoto nařízení, nebo na základě ustanovení kapitoly II nařízení č. 1215/2012, konkrétně čl. 7 bodu 2, čl. 8 bodu 1 a čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce tohoto nařízení.

42

Z odpovědi na první otázku vyplývá, že je třeba mít za to, že ve sporu v původním řízení bylo řízení zahájené ve smyslu čl. 66 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 ke dni, kdy žalobkyně v původním řízení podala žalobu, tedy ke dni 15. března 2013. Z toho plyne, že na tento spor jsou ratione temporis použitelná ustanovení nařízení č. 44/2001, jejichž výklad je tedy třeba poskytnout předkládajícímu soudu, aby mohl o tomto sporu rozhodnout.

43

Z bodu 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 nicméně vyplývá, že jelikož tímto nařízením bylo zrušeno a nahrazeno nařízení č. 44/2001, které samo nahradilo Bruselskou úmluvu, platí výklad, který Soudní dvůr podal v souvislosti s ustanoveními jednoho z těchto právních předpisů, rovněž pro ustanovení ostatních předpisů, pokud tato ustanovení mohou být považována za „rovnocenná“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Mahá, C‑494/23, EU:C:2024:848, bod 27, a rozsudek ze dne 30. dubna 2025, Mutua Madrileña Automovilista, C‑536/23, EU:C:2025:293, bod 24 a citovaná judikatura). Taková rovnocennost však mezi čl. 5 bodem 3, čl. 6 bodem 1 a čl. 22 bodem 1 prvním pododstavcem nařízení č. 44/2001 na jedné straně a čl. 7 bodem 2, čl. 8 bodem 1 a čl. 24 bodem 1 prvním pododstavcem nařízení č. 1215/2012 na straně druhé není dána.

44

Po tomto upřesnění se jeví, že podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 5 bod 3, čl. 6 bod 1 a čl. 22 bod 1 první pododstavec nařízení č. 44/2001 musí být vykládány v tom smyslu, že se jedno z těchto ustanovení vztahuje na žalobu na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti, která se nachází v jiném členském státě, než ve kterém má dotyčný žalovaný bydliště, bez smluvního základu po vypovězení nájemní smlouvy týkající se této nemovitosti.

45

Nejprve je třeba vyložit čl. 22 bod 1 první pododstavec a poté čl. 5 bod 3 a čl. 6 bod 1 tohoto nařízení.

46

Pokud jde o případné použití čl. 22 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 44/2001 na takovou žalobu, jako je žaloba uvedená v bodě 44 tohoto rozsudku, je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení mají soudy členského státu, na jehož území se předmětná nemovitost nachází, výlučnou příslušnost „pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí“, a to bez ohledu na bydliště stran.

47

Tento článek 22 se nachází v oddíle 6 kapitoly II nařízení č. 44/2001, jenž obsahuje řadu pravidel pro určení výlučné příslušnosti, která se odchylují od obecného pravidla pro určení příslušnosti soudů členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení ve spojení s jeho čl. 3 odst. 1 a ve světle bodů 11 a 12 odůvodnění uvedeného nařízení. Vzhledem k tomu, že uvedený čl. 22 bod 1 první pododstavec má povahu výjimky, nesmí být vykládán v širším smyslu, než vyžaduje jeho účel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2008, Hassett a Doherty, C‑372/07, EU:C:2008:534, bod 19, a rozsudek ze dne 16. listopadu 2023, Roompot Service, C‑497/22, EU:C:2023:873, bod 25).

48

Pokud jde o cíl sledovaný čl. 22 bodem 1 prvním pododstavcem nařízení č. 44/2001, Soudní dvůr poukázal na úvahy týkající se řádného výkonu spravedlnosti a zdůraznil, že hlavním důvodem k založení výlučné příslušnosti soudů členského státu, kde se dotčená nemovitost nachází, je skutečnost, že tyto soudy jsou vzhledem k blízkosti nejlépe schopné zjistit skutkový stav a aplikovat pravidla a zvyklosti, jimiž jsou obvykle pravidla a zvyklosti státu, na jehož území se nemovitost nachází. Pokud jde konkrétně o nájem nemovitosti, tato výlučná příslušnost je odůvodněna zejména složitostí vztahu vlastník-nájemce a skutečností, že se tento vztah řídí zvláštními, někdy i kogentními právními předpisy státu, kde se nachází nemovitost, která je předmětem nájmu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, Komu a další, C‑605/14, EU:C:2015:833, body 25 a 30, a rozsudek ze dne 16. listopadu 2023, Roompot Service, C‑497/22, EU:C:2023:873, body 26 a 27).

49

Podle ustálené judikatury musí být na prvním místě výraz „řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí“, který je použit v čl. 22 bodě 1 prvním pododstavci nařízení č. 44/2001, vykládán autonomně v zájmu zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech. Pravidlo pro určení výlučné příslušnosti stanovené v tomto ustanovení se vztahuje pouze na žaloby týkající se takových práv, které spadají do působnosti tohoto nařízení a směřují k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení. Pro účely použití uvedeného ustanovení nepostačuje, že se daná žaloba týká věcného práva k nemovitosti nebo má spojitost s nemovitostí. Je třeba, aby tato žaloba byla založena na věcném právu, které vázne na hmotné věci a má účinky vůči všem, a nikoli na závazkovém právním vztahu, kterého se lze dovolávat pouze vůči dlužníkovi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Schneider, C‑386/12, EU:C:2013:633, bod 21; rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Schmidt, C‑417/15, EU:C:2016:881, body 30, 31 a 34, a rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević, C‑630/17, EU:C:2019:123, body 97, 99 a 100).

50

Za účelem určení, zda se spor týká „nájmu nemovitostí“ ve smyslu čl. 22 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 44/2001, je třeba na druhém místě zkoumat, zda se tento spor týká smlouvy o nájmu nemovitosti a zda předmět uvedeného sporu přímo souvisí s právy a povinnostmi vyplývajícími z této nájemní smlouvy, neboť nepostačuje, že tento spor s takovou smlouvou souvisí. Pravidlo pro určení příslušnosti stanovené v tomto ustanovení se tedy vztahuje na spory, které se týkají podmínek užívání nemovitosti, a to zejména na spory mezi pronajímateli a nájemci, které se týkají existence nebo výkladu nájemních smluv, odpovědnosti za škody způsobené nájemcem nebo vyklizení pronajaté nemovitosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2023, Roompot Service, C‑497/22, EU:C:2023:873, body 28 a 29 a citovaná judikatura).

51

V projednávaném případě z údajů poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že řízení, které před ním probíhá, se týká zaplacení náhrady za užívání bytu po skončení příslušné nájemní smlouvy. Je nesporné, že ode dne, kdy samosprávná jednotka, která je vlastníkem tohoto bytu, vypověděla nájemní smlouvu, kterou uzavřela s T. O., užívali čtyři žalovaní, proti kterým byla podána původní žaloba, tedy T. O. a její tři děti, uvedený byt bez platného právního titulu, pokud v něm stále bydleli, a neměli tedy již na něj žádný nárok. Navíc je podle všeho nesporné, že S. O. osobně neuzavřela tuto nájemní smlouvu, přičemž je třeba připomenout, že je dítětem osoby, která uvedenou smlouvu podepsala, ani následně k této smlouvě nepřistoupila, takže musí být kvalifikována ve vztahu k tomuto smluvnímu vztahu jako třetí osoba.

52

Je přitom třeba mít za to, že taková žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti bez smluvního základu poté, co byla příslušná nájemní smlouva vypovězena, nespadá do působnosti pravidla pro určení výlučné příslušnosti stanoveného v čl. 22 bodě 1 prvním pododstavci nařízení č. 44/2001.

53

Zaprvé taková analýza splňuje požadavek striktního výkladu odchylného pravidla uvedeného v tomto ustanovení a v souladu s judikaturou připomenutou v bodech 47 a 48 tohoto rozsudku je slučitelná s cíli sledovanými tímto ustanovením. Konkrétně posouzení takové žaloby na zaplacení náhrady nevyžaduje provedení šetření na místě ani nevyžaduje posouzení skutkového stavu či uplatnění pravidel a zvyklostí místa, kde se daná nemovitost nachází, které mohou odůvodnit výlučnou příslušnost soudu členského státu, na jehož území se tato nemovitost nachází (obdobně viz rozsudek ze dne 10. července 2019, Reitbauer a další, C‑722/17, EU:C:2019:577, body 47 a 48 a citovaná judikatura).

54

Zadruhé je tato analýza v souladu s výkladem výrazu „řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ a pojmu „nájem nemovitostí“ ve smyslu čl. 22 bodu 1 prvního pododstavce nařízení č. 44/2001, který je uveden v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku. Žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti bez smluvního základu poté, co byla vypovězena nájemní smlouva týkající se této nemovitosti, totiž pod tento výraz nespadá, neboť taková žaloba není založena na věcném právu, které má účinky vůči všem, ale na závazkovém právním vztahu, kterého se lze dovolávat pouze vůči údajnému dlužníkovi, po kterém je tato platba požadována. Dále je třeba uvést, že taková žaloba, jako je žaloba podaná proti S. O., která není smluvní stranou vypovězené smlouvy, nemůže spadat pod pojem „nájem nemovitostí“ ve smyslu tohoto čl. 22 bodu 1 prvního pododstavce, neboť taková žaloba přímo nesouvisí s právy a povinnostmi vyplývajícími z nájemní smlouvy, a není tedy založena na vztahu pronajímatele a nájemce (pokud jde o ustanovení rovnocenné uvedenému čl. 22 bodu 1 prvnímu pododstavci, které se nachází v čl. 16 bodě 1 Bruselské úmluvy, obdobně viz rozsudek ze dne 9. června 1994, Lieber, C‑292/93, EU:C:1994:241, body 15 a 20, a usnesení ze dne 5. dubna 2001, Gaillard, C‑518/99, EU:C:2001:209, bod 20).

55

Zatřetí je uvedená analýza potvrzena Schlosserovo zprávou k Úmluvě ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Úmluvě o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i k protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem (Úř. věst. 1979, C 59, s. 71). Z bodu 163 této zprávy vyplývá, že žaloby na náhradu škody založené na porušení věcných práv nespadají do působnosti čl. 16 bodu 1 Bruselské úmluvy, který je rovnocenný čl. 22 bodu 1 prvnímu pododstavci nařízení č. 44/2001, neboť existence a podstata věcného práva, nejčastěji vlastnictví, mají v této souvislosti pouze vedlejší význam.

56

Článek 22 bod 1 první pododstavec nařízení č. 44/2001 proto musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti, která se nachází v jiném členském státě, než ve kterém má dotyčný žalovaný bydliště, bez smluvního základu po vypovězení příslušné nájemní smlouvy nepředstavuje žalobu, jejímž předmětem jsou „věcná práva k nemovitostem“, a nespadá pod pojem „nájem nemovitostí“ ve smyslu tohoto ustanovení.

57

Pokud jde o případné použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 na takovou žalobu, jako je žaloba uvedená v bodě 44 tohoto rozsudku, je třeba připomenout, že z tohoto ustanovení vyplývá, že „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, v jiném členském státě žalována u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

58

Podle ustálené judikatury musí být pravidlo pro určení zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 5 bodě 3 nařízení č. 44/2001 předmětem autonomního výkladu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2024, FCA Italy a FPT Industrial, C‑81/23, EU:C:2024:165, bod 23 a citovaná judikatura). Pro účely výkladu tohoto ustanovení je tedy irelevantní, zda taková vnitrostátní judikatura, jako je judikatura týkající se zákona o ochraně práv nájemců, kvalifikuje skutečnost, že osoba bydlí v prostorách jiné osoby bez platného právního titulu, jako „delikt“, či nikoli.

59

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že toto pravidlo pro určení zvláštní příslušnosti musí být jakožto výjimka z obecného pravidla pro určení příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného, které je stanoveno v článku 2 tohoto nařízení, vykládáno restriktivně a že se uvedené pravidlo zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo ke škodné události, kterážto vazba odůvodňuje přiznání příslušnosti uvedeným soudům z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení, zejména pokud jde o provádění důkazů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2024, FCA Italy a FPT Industrial, C‑81/23, EU:C:2024:165, body 23 až 25 a citovaná judikatura).

60

Jak uvedl předkládající soud, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „věc[i] týkající[…] se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 zahrnuje jakýkoliv návrh, který nesouvisí se „smlouvou nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení a směřuje k určení odpovědnosti žalovaného, takže je třeba ověřit, zda jsou tyto dvě podmínky splněny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Obala i lučice, C‑307/19, EU:C:2021:236, body 83 a 85, a rozsudek ze dne 9. prosince 2021, HRVATSKE ŠUME, C‑242/20, EU:C:2021:985, body 42 a 43 a citovaná judikatura).

61

Pokud jde o první z uvedených podmínek, Soudní dvůr upřesnil, že autonomní pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 zahrnuje jakýkoli návrh založený na právním závazku svobodně sjednaném mezi stranami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2015, Holterman Ferho Exploitatie a další, C‑47/14, EU:C:2015:574, bod 52, a rozsudek ze dne 9. prosince 2021, HRVATSKE ŠUME, C‑242/20, EU:C:2021:985, bod 44).

62

V projednávaném případě taková žaloba na zaplacení náhrady, jako je žaloba podaná žalobkyní v původním řízení proti S. O., nespadá pod tento pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, neboť taková žaloba je založena na okolnosti, že osoba užívala nemovitost bez svobodného souhlasu vlastníka vyjádřeného formou nájemní smlouvy.

63

Pokud jde o druhou podmínku uvedenou v bodě 60 tohoto rozsudku, bylo již rozhodnuto, že žaloba směřuje k určení odpovědnosti žalovaného v případě, kdy škodná událost ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 může být přičítána žalovanému, jelikož mu je vytýkáno jednání nebo opomenutí, které je v rozporu s povinností nebo zákazem uloženým zákonem. Mezi škodou a protiprávním jednáním, které vedlo k této škodě, musí být totiž možné prokázat příčinnou souvislost, aniž je třeba v tomto ohledu specificky rozlišovat „věci týkající se kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2021, HRVATSKE ŠUME, C‑242/20, EU:C:2021:985, body 52 až 54 a citovaná judikatura).

64

V projednávaném případě je žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti, kterou vlastní jiná osoba, bez smluvního základu založena na povinnosti, která má původ ve škodné události, jelikož tato povinnost nevznikla nezávisle na jednání žalovaného, takže mezi tvrzenou škodou a případným protiprávním jednáním nebo opomenutím, kterého se dopustil tento žalovaný, lze prokázat příčinnou souvislost (a contrario viz rozsudek ze dne 9. prosince 2021, HRVATSKE ŠUME, C‑242/20, EU:C:2021:985, bod 55).

65

Vzhledem k tomu, že obě podmínky zmíněné v bodě 60 tohoto rozsudku jsou splněny v takové situaci, jako je situace, o kterou se jedná v původním řízení, jak polská vláda a Evropská komise uvedly v písemných vyjádřeních, je třeba mít za to, že žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti bez smluvního základu spadá pod „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

66

V původním řízení by tedy předkládající soud mohl v zásadě rozhodnout, že je příslušný na základě tohoto čl. 5 bodu 3 jakožto soud „místa, kde došlo ke škodné události“, ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož dotčená nemovitost se nachází v Polsku a konkrétně v územním obvodu uvedeného soudu. V této souvislosti je třeba připomenout, že pojem „místo, kde došlo ke škodné událost“, se vztahuje k místu, kde se údajná škoda projevila, a zároveň k místu, kde došlo k události, která je příčinou této škody. Dále je třeba připomenout, že uvedené ustanovení umožňuje založit příslušnost soudu podle místa vzniku údajné škody ve vztahu ke všem údajně odpovědným původcům za předpokladu, že škoda vznikla v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2018, flyLAL-Lithuanian Airlines, C‑27/17, EU:C:2018:533, bod 42, a rozsudek ze dne 4. července 2024, MOL, C‑425/22, EU:C:2024:578, bod 26).

67

Nicméně s ohledem na skutkové okolnosti uvedené předkládajícím soudem je pro účely poskytnutí užitečné odpovědi uvedenému soudu nezbytné upřesnit, že bude muset ověřit, zda ve sporu, který mu byl předložen, „došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 z důvodu jednání S. O. a konkrétně zda S. O. osobně užívala dotčenou nemovitost v období, o které se jedná v původním řízení, tedy v letech 2011 a 2012. S ohledem na předkládací rozhodnutí není vyloučeno, že S. O. měla během tohoto období bydliště výhradně v Nizozemsku. Pokud přitom k takovému užívání z její strany nedocházelo, nelze identifikovat žádný hraniční určovatel, na jehož základě by byl na S. O. tento čl. 5 bod 3 použitelný.

68

Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že je třeba mít za to, že žaloba na zaplacení náhrady za užívání nemovitosti bez smluvního základu spadá pod „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.

69

Pokud jde o případné použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 na takovou žalobu, jako je žaloba uvedená v bodě 44 tohoto rozsudku, je třeba připomenout, že toto ustanovení stanoví, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.

70

Cíl pravidla pro určení zvláštní příslušnosti, uvedeného v čl. 6 bodě 1 nařízení č. 44/2001, odpovídá v souladu s body 12 a 15 odůvodnění tohoto nařízení úsilí usnadnit řádný výkon spravedlnosti, minimalizovat možnost souběžných řízení a zabránit tomu, aby byla v různých členských státech vydána vzájemně si odporující rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, bod 61, a rozsudek ze dne 13. února 2025, Athenian Brewery a Heineken, C‑393/23, EU:C:2025:85, bod 20 a citovaná judikatura).

71

Vzhledem k tomu, že se toto pravidlo pro určení zvláštní příslušnosti odchyluje od zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, zakotvené v článku 2 nařízení č. 44/2001, je třeba jej vykládat striktně. Aby bylo možné považovat rozhodnutí za „vzájemně si odporující“ ve smyslu čl. 6 bodu 1 tohoto nařízení, musí existovat rozdíl v řešení sporů, který vyvstal za téže skutkové a právní situace. Pouhá okolnost, že výsledek jednoho z dotčených řízení by mohl ovlivňovat výsledek řízení jiného, nestačí k tomu, aby rozhodnutí, která je třeba vydat v rámci obou řízení, mohla být považována za „vzájemně si odporující“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, body 63, 65 a 66, a rozsudek ze dne 13. února 2025, Athenian Brewery a Heineken, C‑393/23, EU:C:2025:85, body 21 a 22 a citovaná judikatura).

72

Mimoto tento čl. 6 bod 1 nemůže žalobci umožňovat, aby podal žalobu proti několika žalovaným s jediným cílem vyjmout některého z těchto žalovaných z příslušnosti soudů státu, ve kterém má bydliště nebo sídlo, a obejít tak pravidlo pro určení příslušnosti uvedené v tomto ustanovení. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno, může takové obcházení konstatovat pouze při existenci průkazných indicií, které mu umožní prokázat, že žalobce uměle vytvořil nebo zachoval podmínky pro použití uvedeného ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. února 2025, Athenian Brewery a Heineken, C‑393/23, EU:C:2025:85, body 23 a 24 a citovaná judikatura).

73

Je tedy na předkládajícím soudu, aby posoudil existenci téže skutkové a právní situace a přihlédl za tímto účelem ke všem relevantním skutečnostem věci, která mu byla předložena, aniž by posuzoval přípustnost nebo opodstatněnost dotčené žaloby, a dále aby se ujistil, že cílem žalob podaných proti několika žalovaným není uměle vyhovět podmínkám pro použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Soudní dvůr může nicméně poskytnout uvedenému soudu prvky výkladu unijního práva, které jsou užitečné pro účely tohoto posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, bod 64, a rozsudek ze dne 13. února 2025, Athenian Brewery a Heineken, C‑393/23, EU:C:2025:85, body 25 a 41 a citovaná judikatura).

74

V projednávaném případě žalobkyně v původním řízení tvrdí, že polské soudy mají mezinárodní příslušnost, neboť vztah mezi čtyřmi žalovanými, které původně žalovala žalobou ze dne 15. března 2013, je natolik úzký, že je třeba o návrzích na náhradu škody podaných proti těmto žalovaným rozhodnout současně, aby se zabránilo tomu, že budou v různých řízeních vydány protichůdné rozsudky. Jak je zmíněno v bodě 28 tohoto rozsudku, předkládající soud má pochybnosti o nutnosti společného projednání těchto návrhů, přičemž nicméně poznamenává, že dotyční žalovaní jsou členy téže rodiny a dříve bydleli společně v bytě, jehož užívání vedlo k uvedeným žalobám.

75

S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, je nutno konstatovat, že se jeví jako nepravděpodobné, že ke dni podání této žaloby existovala stejná skutková a právní situace, z níž by pramenilo nebezpečí, že v různých členských státech budou vydána „vzájemně si odporující“ rozhodnutí ve smyslu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001, pokud o předmětných návrzích bude rozhodnuto v oddělených řízeních, což by odůvodnilo použití pravidla pro určení zvláštní příslušnosti stanoveného v tomto ustanovení.

76

Je pravda, že návrhy na zaplacení náhrady, které podala žalobkyně v původním řízení proti čtyřem osobám uvedeným v dané žalobě, jsou propojeny svým předmětem, neboť účel těchto návrhů je totožný. Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že podle použitelných ustanovení polského práva jsou tyto návrhy oddělitelné, jelikož ve vztahu k těmto osobám by mohly být vydány různé rozsudky v závislosti na tom, zda každá z nich během relevantního období užívala dotyčný byt, či nikoli, a dále mezi těmito osobami neexistuje společná a nerozdílná odpovědnost, což podle všeho vyžaduje individuální posouzení vytýkaného jednání. Polská vláda v písemném vyjádření podle všeho v podstatě potvrzuje, že vnitrostátní právo umožňuje přijmout individuální rozhodnutí ve vztahu k uvedeným osobám v závislosti na tom, zda ze skutkových zjištění soudu, jemuž byla věc předložena, vyplývá, že každá z nich užívala dotyčný byt, či nikoli.

77

Článek 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 je tedy třeba vykládat v tom smyslu, že toto ustanovení je použitelné pouze tehdy, pokud ke dni podání žaloby, kterou žalobce žaloval několik žalovaných u soudu členského státu, existovala stejná skutková a právní situace, z níž vyplývalo, že by bylo účelné všechny návrhy podané proti těmto žalovaným projednat a rozhodnout o nich současně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních v různých členských státech, což přísluší ověřit soudu, jemuž byla věc předložena.

78

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 5 bod 3, čl. 6 bod 1 a čl. 22 bod 1 první pododstavec nařízení č. 44/2001 musí být vykládány v tom smyslu, že

79

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: