1.

Ve sporu v původním řízení, z něhož vzešla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, se řeší, zda je rakouská společnost, která nemá oprávnění k poskytování služeb právního poradenství, oprávněna nabýt podíl na základním kapitálu profesní advokátní společnosti, která působí v Německu.

2.

Spor vznikl proto, že Rechtsanwaltskammer München (Advokátní komora v Mnichově, dále jen „Komora“) toto nabytí zakázala, neboť měla za to, že neodpovídá pravidlům, jimiž se v Německu advokacie řídí ( 2 ). Ta připouštějí výkon advokacie ze strany advokátních společností působících v právní formě kapitálových společností, v nichž nemohou mít podíl osoby, které nevykonávají určitá povolání.

3.

Za účelem zodpovězení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bude muset Soudní dvůr objasnit:

4.

Bod 73 odůvodnění uvádí:

„Požadavky, které mají být hodnoceny, zahrnují vnitrostátní pravidla, která na základě jiných důvodů než těch, jež se vztahují k odborným kvalifikacím, vyhrazují přístup k některým činnostem jen pro některé poskytovatele. Mezi tyto požadavky patří také povinnost poskytovatele přijmout určitou právní formu, zvláště pak být právnickou osobou, osobní společností, neziskovou organizací nebo společností vlastněnou výhradně fyzickými osobami, a požadavky související s držením podílů na kapitálu společnosti, zvláště pak povinnost vlastnit minimální výši kapitálu pro určité činnosti poskytování služeb nebo mít zvláštní odbornou kvalifikaci pro držení podílu na kapitálu nebo pro řízení určitých společností. […]“

5.

Bod 77 odůvodnění uvádí:

„Jestliže se hospodářský subjekt přemísťuje do jiného členského státu, aby tam vykonával činnost poskytování služeb, je třeba rozlišovat mezi situacemi týkajícími se svobody usazování a těmi, které jsou z důvodu dočasné povahy těchto činností zahrnuty pod pojetí volného pohybu služeb. Pokud jde o rozlišení mezi svobodou usazování a volným pohybem služeb, je […] klíčovým prvkem to, zda je hospodářský subjekt usazen v členském státě, kde dotyčnou službu poskytuje, či nikoli. Pokud je usazen v členském státě, kde své služby poskytuje, měl by spadat pod oblast svobody usazování. Pokud naopak hospodářský subjekt v členském státě, v němž je služba poskytována, usazen není, měl by se na jeho činnosti vztahovat volný pohyb služeb. […] dočasný charakter dotyčných činností měl být určen nejen s ohledem na dobu trvání poskytování služby, ale také s ohledem na její pravidelnost, opakovanost nebo nepřetržitost. […]“

6.

Bod 88 odůvodnění uvádí toto:

„Ustanovení o volném pohybu služeb by se nemělo vztahovat na případy, kdy je v souladu s právními předpisy Společenství v některém členském státě určitá činnost vyhrazena určité profesi, například požadavky, které vyhrazují poskytování právního poradenství právníkům.“

7.

Článek 3 („Vztah k ostatním právním předpisům Společenství“) stanoví:

„1.   V případě rozporu ustanovení této směrnice s ustanoveními jiných předpisů Společenství, které upravují zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích nebo pro konkrétní profese, mají tato ustanovení jiných předpisů Společenství přednost a použijí se na dotyčná konkrétní odvětví nebo profese. Jedná se zejména o tyto předpisy:

[…]“

8.

Článek 4 („Definice“) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

9.

Článek 9 („Povolovací režimy“) stanoví:

„1.   Členské státy nepodrobí přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon povolovacímu režimu, nejsou-li splněny tyto podmínky:

2.   Ve zprávě uvedené v čl. 39 odst. 1 členské státy určí své povolovací režimy a uvedou důvody prokazující jejich slučitelnost s odstavcem 1 tohoto článku.

3.   Tento oddíl se nepoužije na ty aspekty povolovacích režimů, které jsou upraveny přímo či nepřímo jinými nástroji Společenství.“

10.

Článek 11 („Doba platnosti povolení“) odst. 4 stanoví:

„Tímto článkem není dotčena možnost členských států odejmout povolení v případech, kdy nejsou nadále plněny podmínky pro udělení povolení.“

11.

Článek 15 („Požadavky podléhající hodnocení“) stanoví:

„1.   Členské státy posoudí, zda jsou v rámci jejich právního systému uplatňovány některé požadavky uvedené v odstavci 2, a zajistí, aby všechny takové požadavky byly slučitelné s podmínkami stanovenými v odstavci 3. Členské státy přizpůsobí své právní a správní předpisy tak, aby byly slučitelné s těmito podmínkami.

2.   Členské státy posoudí, zda jejich právní systém podmiňuje přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon splněním kteréhokoliv z těchto nediskriminačních požadavků:

[…]

c) požadavky související s držením podílu na kapitálu společnosti;

[…]

3.   Členské státy prověří, zda požadavky uvedené v odstavci 2 splňují tyto podmínky:

[…]“

12.

Článek 25 („Víceoborové činnosti“) stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby se na poskytovatele nevztahovaly požadavky, které jim ukládají povinnost vykonávat výhradně danou konkrétní činnost nebo které omezují společné vykonávání různých činností nebo jejich vykonávání v rámci partnerství.

Takové požadavky se však mohou vztahovat na tyto poskytovatele:

[…]

2.   Jsou-li víceoborové činnosti mezi poskytovateli uvedenými v odst. 1 písm. a) a b) povoleny, členské státy zajistí, aby:

[…]“

13.

Ustanovení § 59a zní takto ( 4 ):

„(1)   Advokáti se mohou sdružovat se členy advokátní komory, patentovými zástupci, daňovými poradci, daňovými zástupci, auditory a certifikovanými účetními za účelem společného výkonu svého povolání v rámci svých profesních kompetencí. […]

(2)   Advokáti rovněž mohou své povolání vykonávat společně s:

[…]“

14.

Ustanovení § 59c povolovalo výkon advokacie ze strany advokátních společností ve formě kapitálových společností.

15.

Ustanovení § 59e znělo takto:

„(1)   Společníky advokátní společnosti mohou být pouze advokáti a zástupci povolání uvedených v § 59a odst. 1 první větě a v odstavci 2. Musí být profesně činní v rámci advokátní společnosti. […]

(2)   Většina podílů na společnosti i hlasovacích práv musí být v držení advokátů. Jestliže společníci nejsou oprávněni k výkonu některého z povolání uvedených v odstavci 1 první větě, nepřísluší jim hlasovací právo.

(3)   Podíly v advokátní společnosti nesmí být drženy jménem třetích osob a třetí osoby nesmí mít podíl na zisku advokátní společnosti.

(4)   Společníci mohou k výkonu práv společníků zmocnit pouze ty společníky, kteří mají hlasovací právo a patří ke stejnému povolání nebo jsou advokáty.“

16.

Ustanovení § 59f stanovilo:

„(1)   Advokátní společnost odpovědně spravují advokáti. Řediteli jsou z většiny advokáti.

(2)   Jednateli mohou být pouze osoby oprávněné k výkonu některého z povolání uvedených v § 59a odst. 1 první větě.

[…]

(4)   Při výkonu advokátní činnosti musí být zaručena nezávislost advokátů, kteří jsou jednateli nebo zmocněnci podle odst. 3. Zakazuje se ovlivňování ze strany společníků, a to zejména prostřednictvím pokynů nebo smluvních vztahů.“

17.

Halmer Rechtsanwaltsgesellschaft UG (dále jen „Halmer UG“) je advokátní společnost, která je provozována ve formě haftungsbeschränkte Unternehmergesellschaft (zvláštní forma společnosti s ručením omezeným). Jejím jednatelem a jediným společníkem byl původně Daniel Halmer.

18.

Na základě smlouvy ze dne 31. března 2021 bylo 51 % obchodních podílů D. Halmera převedeno na společnost SIVE Beratung und Beteiligung GmbH (dále jen „SIVE“), což je společnost s ručením omezeným podle rakouského práva, která ani v Německu, ani v Rakousku nemá oprávnění k poskytování právního poradenství. Současně byly změněny stanovy Halmer UG, aby byla zajištěna nezávislost vedení společnosti, které je vyhrazeno advokátům.

19.

Dne 19. května 2021 sdělila Komora společnosti Halmer UG, že podle BRAO, zejména jeho § 59a a následujících, je převod obchodních podílů na společnost SIVE nezákonný, a proto bude v případě, že zůstanou zachovány účinky převodu obchodních podílů, muset dojít k odnětí oprávnění společnosti Halmer UG k výkonu advokacie.

20.

Dne 26. května 2021 oznámila společnost Halmer UG Komoře, že účinky převodu obchodních podílů zůstanou zachovány, a vyzvala ji k vydání rozhodnutí.

21.

Dne 9. listopadu 2021 Komora společnosti Halmer UG oprávnění odňala.

22.

Dne 26. listopadu 2021 podala společnost Halmer UG proti rozhodnutí Komory žalobu u Bayerischer Anwaltsgerichtshof (Bavorský soudní dvůr pro advokacii, Německo), který rozhodl předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 9. května 2023.

24.

Písemná vyjádření přeložily společnosti Halmer UG a SIVE, Komora, německá, rakouská, španělská a francouzská vláda, jakož i Evropská komise. S výjimkou francouzské vlády se všechny výše jmenované a rovněž chorvatská a slovenská vláda dostavily na veřejné jednání konané dne 30. dubna 2024.

25.

Předkládající soud ( 5 ) řeší spor, který se týká odnětí oprávnění udělené advokátní společnosti k výkonu advokacie.

26.

Podle Komory tímto advokátní společnost, jíž bylo oprávnění odňato, nesplnila několik požadavků BRAO, a to zejména:

27.

Předkládající soud se v podstatě táže, zda tyto požadavky vnitrostátního práva:

28.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud sice přiznává prioritu článku 63 SFEU, avšak své otázky klade i ve vztahu k článku 49 SFEU a směrnici 2006/123, bude nutné předběžně určit, která svoboda je přímo dotčena.

29.

Domnívám se, že předkládajícímu soudu je možné podat jednu odpověď na všechny jeho otázky.

30.

Vnitrostátní ustanovení, která se použijí na podíly nabyté pouze s cílem investovat bez úmyslu ovlivňovat řízení a kontrolu podniku, musí být zkoumána výlučně z hlediska volného pohybu kapitálu (článek 63 SFEU) ( 6 ).

31.

Naproti tomu vnitrostátní právní úprava, „[která] se [použije] pouze na podíly umožňující vykonávat nepochybný vliv na rozhodování společnosti a určovat její činnost“ spadá do působnosti článku 49 SFEU týkajícího se svobody usazování ( 7 ).

32.

Předkládající soud má za to, že v této věci je dotčena svoboda volného pohybu kapitálu. Má na zřeteli, že 51 % obchodních podílů společnosti Halmer UG bylo převedeno na společnost SIVE, ale má za to, že tento údaj sám o sobě neznamená, že by společnost SIVE mohla ve společnosti Halmer UG uplatňovat rozhodující vliv.

33.

Podle předkládajícího soudu:

34.

Objem podílu na základním kapitálu je relevantním faktorem pro posouzení vlivu, který díky jeho držení majitel investice má. Nestačí to však k tomu, aby bylo možné učinit závěr, že většina základního kapitálu sama o sobě zajišťuje jednoznačný vliv na společnost ( 10 ). Naopak tento vliv lze získat i s nižšími podíly ( 11 ).

35.

Držení 51 % základního kapitálu společnosti Halmer UG ze strany společnosti SIVE je faktorem, který by případně mohl být vyvážen jinými, až do té míry, že by bylo vyloučeno, aby společnost SIVE měla skutečný vliv na činnost společnosti Halmer UG. Změny stanov společnosti, které popisuje předkládající soud ( 12 ), zřejmě sledují tento cíl.

36.

Posouzení této skutkové otázky je na předkládajícím soudu. Pokud se, jak lze usuzovat z předkládacího rozhodnutí, investice ze strany společnosti SIVE omezuje na pouhý kapitálový vklad bez nároku na zasahování do řízení, musela by se analýza zakládat na článku 63 SFEU.

37.

Analýza se nicméně může zaměřit nikoli na konkrétní okolnosti provedené investice, ale na obecnější a abstraktnější přístup k účelu sporného právního předpisu.

38.

Jak zdůrazňují německá, rakouská, španělská a francouzská vláda, zde použitý právní předpis se vztahuje na přístup k výkonu advokacie a jeho podmínky ( 13 ). To bude patrně hlavním kritériem pro určení příslušné svobody.

39.

BRAO patří mezi zákony, jejichž cílem je mimo jiné zaručit profesní nezávislost advokátů. Za tímto účelem vylučuje, aby se do advokátních společností mohly začlenit osoby, jejichž zájmy by byly čistě ekonomické a na které by se nevztahovala stavovská pravidla pro výkon advokacie ( 14 ).

40.

Německý zákonodárce patrně považuje za nežádoucí, aby měli investoři z oblasti mimo advokacii (s výjimkou členů některých uzavřených povolání, která BRAO považuje za srovnatelná) byť minimální, nejen pouze rozhodující vliv na fungování advokátní společnosti ( 15 ).

41.

Podle vnitrostátního zákona tedy kapitálová investice do advokátní společnosti provedená osobami mimo advokacii (nebo mimo povolání, která jsou považována za srovnatelná) představuje vliv, který může měnit výkon tohoto povolání.

42.

Zákaz toho, aby jiné osoby než advokáti (nebo osoby vykonávající podle vnitrostátního zákona srovnatelné povolání) vnášely do těchto společností kapitál, je překážkou svobody usazování (článek 49 SFEU), tudíž je především dotčena tato svoboda.

43.

Za těchto předpokladů by případné omezení výkonu svobody volného pohybu kapitálu bylo jen vedlejším a sekundárním účinkem právní úpravy, jejíž hlavní cíl je jiné povahy. Tato právní úprava významným způsobem omezuje usazování hospodářských subjektů prostřednictvím kapitálových společností oprávněných k poskytování služeb právního poradenství vyhrazených advokátům.

44.

Za těchto podmínek samostatný přezkum této právní úpravy ve světle článku 63 SFEU není nezbytný.

45.

Dalším krokem je určit, zda je nutné sporný právní předpis přezkoumat ve světle článku 49 SFEU, nebo směrnice 2006/123.

46.

Směrnice 2006/123 obsahuje obecná ustanovení k usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb (čl. 1 odst. 1).

47.

Soudní dvůr směrnici 2006/123 přiznává obecnou prioritu: jestliže omezení svobody usazování spadá do působnosti této směrnice, není toto omezení třeba zkoumat rovněž s ohledem na článek 49 SFEU ( 16 ).

48.

Je tudíž nutné srovnat sporná vnitrostátní ustanovení s ustanoveními směrnice 2006/123, která se v zásadě vztahuje na právní služby poskytované advokáty ( 17 ).

49.

V souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice 2006/123 však před ní v případě rozporu mají přednost ustanovení jiného unijního právního předpisu, „[který upravuje] zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích nebo pro konkrétní profese“.

50.

Unijní normotvůrce schválil za účelem usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiných členských státech směrnici 77/249/EHS ( 18 ) a směrnici 98/5/ES ( 19 ). Tyto směrnice konkrétní ustanovení týkající se nabývání podílů nebo výkonu hlasovacích práv v advokátních společnostech neobsahují.

51.

Směrnice 98/5 „se zejména nedotýká vnitrostátních právních předpisů upravujících přístup k povolání advokáta a jeho výkon […]“ ( 20 ). Zejména její článek 11 o „[společném] výkonu advokacie“ předpokládá, že členské státy tento způsob výkonu profesní činnosti mohou povolit, či nepovolit.

52.

Soudní dvůr uznal, že „pokud v této oblasti chybí konkrétní právní předpisy Společenství, může každý členský stát svobodně upravovat výkon advokacie na svém území […]. Proto se právní úprava, která se na toto povolání použije, může stát od státu zásadně lišit.“ ( 21 )

53.

Za současného stavu unijního práva si mohou členské státy zvolit, zda připustí, aby výkon advokacie zajišťovaly kapitálové společnosti. V závislosti na jejich pojetí advokacie, jakož i na důvodech obecného zájmu, které odůvodňují související rozhodnutí, mám na rozdíl od Komise za to, že by členské státy mohly jednoduše tento kolektivní způsob výkonu povolání zakázat ( 22 ).

54.

Stejně tak (při neexistenci harmonizace této konkrétní oblasti v platném unijním) právu, mají členské státy, které jsou nakloněny výkonu advokacie prostřednictvím kapitálových společností, pravomoc klást určité podmínky na strukturu a fungování těchto společností ( 23 ).

55.

Nejprve musíme připustit rozdíly, které mezi členskými státy v této oblasti panují ( 24 ), pokud ale členský stát povolí výkon advokacie prostřednictvím kapitálových společností, jako je tomu v tomto případě, je nutné omezení, která ukládá, hodnotit ve světle směrnice 2006/123.

56.

Opakuji, že Spolková republika Německo se mohla jednoduše rozhodnout, že vyloučí výkon advokacie prostřednictvím kapitálových společností, aniž to představovalo porušení základních svobod zaručených Unií. Pokud ale vytváření a zakládání tohoto druhu společností povoluje, musí omezení, jimiž omezuje volný výkon jejich činnosti, dodržovat zejména směrnici 2006/123 a musí být posuzována v jejím světle.

57.

Toto posouzení musí objasnit: a) zda sporná vnitrostátní opatření představují omezení svobody usazování a b) zda jsou, pokud jsou shledána omezujícími, řádně odůvodněna.

58.

Omezení vyplývá z podmínek, které pro účast v advokátní společnosti stanoví BRAO. Předkládající soud je předestírá těmito slovy:

59.

Nedomnívám se, že by v této věci byly pochybnosti ohledně existence omezení svobody usazování. Uplatnění BRAO společnosti SIVE brání, aby se stala společníkem v rámci společnosti (Halmer UG), která poskytuje služby vyhrazené advokátům. Společnost SIVE nemůže nabýt obchodní podíly společnosti Halmer UG, aniž by bylo posledně jmenované odňato oprávnění k výkonu advokacie, k čemuž také došlo.

60.

Omezení musí být podrobeno kontrole podle článku 15 směrnice 2006/123, jehož odst. 2 písm. c) ukládá členským státům povinnost posoudit požadavky „související s držením podílu na kapitálu společnosti“ s cílem prověřit, zda splňují podmínky stanovené v odstavci 3 uvedeného článku ( 27 ).

61.

Podmínky uvedené v odstavci 3 v zásadě spočívají v tom, že stanovené požadavky: a) nesmějí připouštět diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo umístění sídla společnosti; b) musejí být opodstatněny naléhavým důvodem obecného zájmu a c) musejí být „vhodné k zajištění dosažení sledovaného cíle, nesmějí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné, a není možné je nahradit jinými, méně restriktivními opatřeními, jimiž by bylo dosaženo stejného výsledku“.

62.

Tyto podmínky se v podstatě shodují s těmi, které vyžaduje judikatura Soudního dvora, pokud jde o omezení svobod volného pohybu chráněných články 49 a 63 SFEU. Tato skutečnost do značné míry relativizuje diskusi ohledně určení svobody, která je v této věci konkrétně dotčena.

63.

Sporné omezení se netýká, přímo či nepřímo, státní příslušnosti nebo umístění sídla dotčených osob, ale dotýká se stejně vlastních i cizích státních příslušníků. Je tedy v souladu s čl. 15 odst. 3 písm. a) směrnice 2006/123.

64.

Totéž platí i pro opodstatněnost, kterou vyžaduje čl. 15 odst. 3 písm. b) směrnice 2006/123. Důvody, na nichž se podle předkládajícího soudu zakládají ustanovení BRAO, lze kvalifikovat za naléhavé důvody obecného zájmu.

65.

Proto má také toto omezení za cíl zajistit na jedné straně nezávislost advokátů, řádný výkon spravedlnosti, dodržování zásady transparentnosti a ochranu profesní mlčenlivosti ( 28 ), a na straně druhé ochranu spotřebitelů využívajících právních služeb ( 29 ).

66.

Přesněji řečeno, jak uvedla Komise, vnitrostátní zákonodárce považoval v dané chvíli za cíle opatření zachování: a) profesní nezávislosti advokátů; b) dodržování právních předpisů pro dané povolání; c) kvality služeb; d) ochrany jednotlivců ( 30 ).

67.

Všechna tato odůvodnění lze s klidem považovat za součást pojmu „naléhavý důvod obecného zájmu“. Jako takové je uznal Soudní dvůr ( 31 ) a řadí se mezi důvody uvedené v čl. 4 bodě 8 směrnice 2006/123.

68.

Proporcionalita vyžadovaná podle čl. 15 odst. 3 písm. c) směrnice 2006/123 znamená, že sporné požadavky musí být vhodné pro dosažení sledovaného cíle, nepřekračovat rámec toho, co je pro jeho dosažení nezbytné, a nesmí být možné je nahradit jinými, méně restriktivními opatřeními, jimiž by bylo dosaženo stejného výsledku.

69.

Klíčem je tedy cíl sledovaný uloženými požadavky. Z hlediska tohoto cíle bude nutné vyhodnotit vhodnost těchto požadavků, jejich naprostou nezbytnost a neexistenci alternativních podmínek, které přestože by byly méně restriktivní, by zaručily stejný výsledek.

70.

Z cílů, jimž slouží sporné požadavky, se především zastavím u těch spočívajících v zachování profesní nezávislosti advokátů a v ochraně zájmů jednotlivců. Ti mohou od advokáta, kterému svěří svoji obhajobu, legitimně očekávat jednání neovlivněné tlakem třetích osob mimo toto povolání ( 32 ).

71.

BRAO advokátním společnostem hned zkraje zakazuje, aby mezi své společníky zahrnovaly i osoby mimo advokacii. Tento zákaz je přiměřený v zájmu zachování profesní nezávislosti advokátů a ochrany jednotlivců ve chvíli, kdy se tito advokáti rozhodnout vytvořit společnost za účelem společného výkonu jejich povolání. Advokacie jako taková spojuje zjevný soukromý zájem s naplněním jistých obecných zájmů ( 33 ).

72.

Sporný zákaz nabývá smyslu, vezmeme-li v potaz, že je advokátům svěřeno „základní poslání v demokratické společnosti, a sice obhajoba a procesní obrana jednotlivců[.] […] Toto základní poslání zahrnuje jednak požadavek, jehož význam je uznáván ve všech členských státech, aby každý jednotlivec měl možnost obrátit se svobodně na svého advokáta, jehož profese již sama o sobě zahrnuje úkol poskytovat nezávisle právní stanoviska každému, kdo je potřebuje, a jednak související požadavek loajality advokáta vůči klientovi […] ( 34 ).

73.

Proto také „absence střetu zájmů je pro výkon povolání advokáta zásadní a vyžaduje zejména to, aby byli advokáti nezávislí vůči veřejnoprávním orgánům a jiným činitelům, jimiž nesmí být v žádném případě ovlivňováni“ ( 35 ).

74.

Skutečnost, že advokáti podléhají profesní disciplíně, „jež je uložena a kontrolována v obecném zájmu“ ( 36 ) a která nutně vyvažuje „pojetí role advokáta, považovaného za pomocníka při výkonu spravedlnosti soudy a povolaného k tomu, aby poskytl zcela nezávisle a ve vyšším zájmu tohoto výkonu spravedlnosti právní pomoc, kterou klient potřebuje“ ( 37 ).

75.

To, že je možnost stát se součástí advokátní společnosti vyhrazena pouze advokátům, je tedy vhodným prostředkem k zaručení jejich profesní nezávislosti a ochrany jednotlivců.

76.

Avšak v Německu tato výlučnost nebrání tomu, aby měli v advokátních společnostech podíl zástupci určitých povolání, kteří nejsou advokáty. Zástupci povolání (kteří nejsou advokáty), na něž se vztahuje § 59a odst. 1 BRAO totiž společníky advokátní společnosti být mohou.

77.

Je však pravda, že zástupci těchto povolání (kteří nejsou advokáty) nemohou držet většinu obchodních podílů. Přesto však možnost, aby určité, dokonce značné procento kapitálu advokátní společnosti získali zástupci některých (a ne jiných) povolání, než jsou advokáti, vyvolává otázky ohledně soudržnosti tohoto předpisu.

78.

Jak podotkla Komise, postavení zástupců těchto povolání na roveň advokátům lze odůvodnit v kontextu rostoucí složitosti soudních sporů, zejména pokud jde o ekonomická hlediska, u nichž kvalitní právní poradenství vyžaduje spolupráci zástupců dalších kategorií povolání ( 38 ).

79.

Toto odůvodnění by snad mohlo ospravedlnit postavení zástupců některých povolání, která více či méně souvisejí s právními otázkami, na roveň těm uvedeným v § 59a BRAO.

80.

Zachování profesní nezávislosti advokátů a ochrana jednotlivců v zásadě nejsou zpochybněny tím, že se podíl v advokátních společnostech omezí kromě na advokáty také na další zástupce srovnatelných povolání, kteří mohou menšinově ( 39 ) vykonávat činnost, která není s nezávislostí advokátů neslučitelná ( 40 ). Na tyto zástupce dalších povolání by se navíc měla vztahovat profesní pravidla, která zajistí řádný, právní a etický výkon jejich povolání.

81.

Protože však v míře, v níž v tomto případě nebyla dodržena povinnost náležitě prokázat na základě přesných údajů skutečnosti odůvodňující zkoumané opatření ( 41 ), nelze určit, proč mezi přípustnými povoláními nejsou i další, jejichž spolupráce by při právním poradenství mohla být stejně vhodná, jako těch, která jsou v BRAO uvedena ( 42 ).

82.

Omezení tudíž dosažení sledovaného cíle nezaručuje soudržným způsobem. Aby tomu tak bylo, bylo by v souladu s judikaturou nutné, aby „[odpovídalo] snaze dosáhnout tohoto cíle soudržným a systematickým způsobem“ ( 43 ).

83.

Postavení určitých „uzavřených“ povolání na roveň advokátům a současné vyjmutí jiných, která splňují stejná (předpokládaná) kritéria odůvodnění, zbavuje toto omezující opatření, tak jak bylo nastaveno k datu, kdy spor vyvstal, soudržnosti nutné k dosažení zamýšleného účelu.

84.

Podle mého názoru k tomuto posouzení přispívá také skutečnost, že německý zákonodárce v BRAO platném od roku 2022 omezení později opravil. Jeho (nový) § 59c odst. 1 bodě 4 stanoví, že se advokáti mohou za účelem společného výkonu povolání ve společnosti věnující se výkonu svobodného povolání sdružovat s osobami, které v jejím rámci vykonávají svobodné povolání, ledaže by takové sdružení bylo s povoláním advokáta neslučitelné.

85.

Druhé omezení zmiňované předkládajícím soudem se týče požadavku, aby advokáti (či příslušníci dalších srovnatelných povolání) vykonávali „profesní činnost v rámci advokátní společnosti“ ( 44 ).

86.

Takto nastavené omezení je poněkud dvojznačné. Lze předpokládat, že „profesní činnost“, jež je zmiňována, je některou z těch, které mohou vykonávat pouze zástupci těch povolání, kteří jsou oprávnění k účasti na advokátní společnosti. A že tato profesní činnost je právě pro jejich povolání charakteristická.

87.

Tím se ještě více omezuje okruh těch, kteří mohou podílet na advokátní společnosti: nestačí být advokátem (nebo mít srovnatelné povolání), ale je nutné takto v rámci společnosti působit. Jsou tím tudíž vyloučeni advokáti a zástupci přidružených povolání, kteří by do společnosti pouze investovali nebo by vykonávali funkce, které s povoláním advokáta (nebo srovnatelným) nesouvisejí ( 45 ).

88.

Jak ale bylo během jednání zjevné, toto omezení ani neukládá minimální skutečnou činnost v rámci společnosti, ani jej v praxi Komora, jakožto koncový subjekt odpovědný za uplatňování BRAO, nemůže kontrolovat ( 46 ). Je tedy přípustné pochybovat o jeho skutečné vhodnosti k dosahování (předpokládaných) cílů.

89.

Podle mého názoru toto druhé omezení upřesňuje dosah toho prvního, aniž napravuje nesoudržnost, která mě vedla k tomu považovat omezení označené předchozím nadpisem za nepřiměřené.

90.

V souladu s § 59e odst. 2 zákona BRAO musí advokáti držet většinu obchodních podílů a hlasovacích práv ( 47 ).

91.

Dvojí většina vyhrazená advokátům v souvislosti s obchodními podíly na jedné straně a hlasovacími právy na straně druhé míří na to, aby osoby mimo advokacii neměly významný vliv na rozhodování společnosti.

92.

Předpis usiluje o zachování profesní nezávislosti advokátů a o ochranu jednotlivců. V zájmu těchto cílů usiluje o to, aby osoby mimo advokacii, pokud jsou součástí advokátní kanceláře, neměly nad touto společností vzhledem ke svému dvojímu menšinovému postavení skutečnou kontrolu.

93.

Sporná právní úprava je však opět poněkud nesoudržná, protože bez dalších opatření by požadavek dvojí většiny (kapitálu a hlasů) v rukou advokátů nemusel stačit k zabránění nežádoucího tlaku na advokáty ze strany investorů, kteří nejsou advokáty.

94.

Pokud jde o další omezení hlasovacích práv ( 48 ), Soudní dvůr rozhodl, že „[si] lze […] totiž představit, že rozhodnutí spojená s vložením či výběrem investic přijatá menšinovými společníky, kteří mají nanejvýš 25 % hlasovacích práv, ovlivní, byť nepřímo, rozhodnutí orgánů společnosti.“ ( 49 )

95.

BRAO povoluje, aby společníci, kteří nejsou advokáty, vlastnili jednak 49 % kapitálu advokátní společnosti, jednak stejné procento hlasovacích práv v této společnosti. Takto tudíž společníci, kteří nejsou advokáty, mohou mít zásadní vliv na rozhodnutí společnosti, neboť potřebují spolupráci pouhých 2 % advokátů, kteří drží 2 % kapitálu, aby utvářeli vůli společnosti ( 50 ). Toto riziko je výraznější, pokud je kapitál velmi roztříštěný mezi jednotlivé společníky, kteří jsou advokáty ( 51 ).

96.

Pravidlo stanovené německým zákonodárcem ohledně většiny hlasů nebrání tomu, aby společníci, kteří nejsou advokáty, ovlivňovali rozhodnutí společnosti, jejíž jsou součástí, což ohrožuje nezávislost advokátů ( 52 ). Stejně tak ovlivňuje to, jak jednotlivci vnímají nezávislost advokátů, kteří musí být chráněni před vnějšími tlaky.

97.

Aby se tento nedostatek vyřešil, navrhuje Komise oddělit požadavky na vlastnictví kapitálu od hlasovacích práv ( 53 ). Já se naopak domnívá, že v zájmu soudržnosti systému by bylo zapotřebí posílit preventivní opatření, která by předem bránila útokům, přímým i nepřímým, na nezávislost advokátů nehledě na procento hlasů v držení zástupců povolání, kteří nejsou advokáty.

98.

Jistě by bylo možné stanovit postupy, které by vyvážily vztah mezi váhou kapitálu a váhou hlasů, aniž by byla příliš narušena logika vztahu mezi vlastnictvím kapitálu a utvářením vůle společnosti (která je definována prostřednictvím hlasů, jež obvykle vyplývají z podílu každého společníka).

99.

V každém případě se domnívám, že je nutné, aby existovaly předpisy, které zabrání investorům mimo dané povolání přímo či nepřímo ovlivňovat rozhodnutí advokátní společnosti, pokud by byla v sázce jejich nezávislost a náležitá ochrana zájmů jejich klientů. Ochranná opatření, která v této souvislosti uvádějí někteří účastníci řízení ( 54 ), se mi nezdají dostatečná k vyloučení tohoto rizika.

100.

Je pravomocí vnitrostátního zákonodárce, aby navrhl vhodné právní řešení, přičemž Soudnímu dvoru v rámci tohoto řízení o předběžné otázce nepřísluší více než konstatovat, že taková právní úprava, jako je úprava, která je předmětem tohoto sporu, postrádá nezbytnou soudržnost, která by omezení odůvodňovala naléhavými důvody obecného zájmu.

101.

Tyto úvahy vycházejí z obecného rámce stanoveného BRAO, a nikoli z konkrétní situace obou společností, jichž se spor týká. Posouzení toho, zda pozměněné stanovy společnosti Halmer UG ve znění popsaném předkládajícím soudem ( 55 ) zmírňují riziko ovlivňování rozhodnutí advokátní společnosti ze strany společnosti SIVE, přísluší předkládajícímu soudu.

102.

Členské státy mají široký prostor pro uvážení při regulaci povolání advokáta, zejména pokud jde o jeho výkon prostřednictvím kapitálových společností.

103.

Jestliže členské státy na základě tohoto prostoru pro uvážení připustí, aby byla advokacie vykonávána prostřednictvím kapitálových společností, mají pravomoc jej podrobit určitým omezením. Tato omezení musí být soudržná jak vzájemně, tak ve vztahu k obecnému zájmu, jímž jsou odůvodněna.

104.

Omezením stanoveným BRAO pro účast v advokátních společnostech, jichž se týkají otázky předkládajícího soudu, chybí soudržnost nezbytná pro dodržení ustanovení čl. 15 odst. 3 směrnice 2006/123, neboť

105.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Bayerischer Anwaltsgerichtshof (Bavorský soudní dvůr pro advokacii) odpověděl takto:

„Článek 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání takové vnitrostátní právní úpravě, jejíž ustanovení