–

za Vitol SA: P. De Baere a J. Van den Bon, advocaten,

–

za belgickou vládu: S. Baeyens, J.-C. Halleux a C. Pochet, jako zmocněnci,

–

za řeckou vládu: V. Baroutas a M. Tassopoulou, jako zmocněnci,

–

za Radu Evropské unie: B. Driessen a P. Mahnič, jako zmocněnci, ve spolupráci s: N. Tuominen, avocată,

–

za Evropskou komisi: P.-J. Loewenthal, G. Luengo a J. Zieliński, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1194/2013 ze dne 19. listopadu 2013 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého na dovoz bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie (Úř. věst. 2013, L 315, s. 2, dále jen „sporné nařízení“), ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/1578 ze dne 18. září 2017 (Úř. věst. 2017, L 239, s. 9).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Vitol SA a Belgische Staat (Belgický stát) ve věci vrácení antidumpingového cla zaplaceného z důvodu dovozu bionafty pocházející z Argentiny této společnosti.

3

Ke dni přijetí sporného nařízení byla ustanovení upravující zavedení antidumpingových opatření Evropskou unií obsažena v nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy [Evropské unie] (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51, dále jen „základní nařízení“).

4

Článek 1 základního nařízení stanovil:

„1.   Antidumpingové clo může být uloženo na každý výrobek, jehož propuštění do volného oběhu [v Unii] působí újmu.

2.   Výrobek je považován za dumpingový, jestliže je vývozní cena výrobku vyváženého do [Unie] nižší, než je v běžném obchodním styku srovnatelná cena obdobného výrobku určeného pro spotřebu v zemi vývozu.

3.   Země vývozu je obvykle zemí původu. Může to však být země jednající jako prostředník, kromě případů, kdy výrobky jsou například pouze přepravovány přes tuto zemi, nebo nejsou v této zemi vyráběny, nebo tam pro ně neexistuje srovnatelná cena.

4.   Pro účely tohoto nařízení se ‚obdobným výrobkem‘ rozumí výrobek, který je shodný, tj. podobný ve všech ohledech s posuzovaným výrobkem, nebo není-li takový výrobek k dispozici, jiný výrobek, který, ačkoliv není podobný ve všech ohledech, má vlastnosti úzce se podobající vlastnostem posuzovaného výrobku.“

5

Článek 2 tohoto nařízení se týká zjištění dumpingu. Jeho odstavce 3 a 5 týkající se běžné hodnoty stanovily:

„3.   Pokud obdobné výrobky v běžném obchodním styku nejsou prodávány vůbec nebo jen v neuspokojivém množství nebo tento prodej neumožňuje z důvodu zvláštní situace na trhu přiměřené srovnání, určí se běžná hodnota obdobného výrobku na základě výrobních nákladů v zemi původu s připočtením přiměřené částky pro prodejní, správní a režijní náklady a pro zisk, nebo na základě cen platných při vývozu do vhodné třetí země v běžném obchodním styku, pokud jsou tyto ceny reprezentativní.

Za zvláštní situaci na trhu daného výrobku ve smyslu prvního pododstavce lze mimo jiné považovat případy, kdy jsou ceny uměle nízké, kdy existuje významný směnný obchod nebo kdy existují netržní zpracovatelské dohody.

[…]

5.   Náklady se obvykle vypočtou na základě záznamů vedených stranou, která je předmětem šetření, pokud tyto záznamy odpovídají obecně uznávaným zásadám účetnictví dané země a pokud je prokázáno, že tyto záznamy přiměřeně odrážejí náklady spojené s výrobou a prodejem daného výrobku.

Pokud náklady spojené s výrobou a prodejem šetřeného výrobku nejsou přiměřeně odráženy v záznamech dané strany, upraví se nebo se stanoví na základě nákladů jiných výrobců nebo vývozců v téže zemi, nebo pokud takové informace nejsou k dispozici nebo je nelze použít, na jakémkoli jiném přijatelném základě včetně informací z jiných reprezentativních trhů.

Doklady předložené pro řádné rozdělení nákladů se zohlední, pokud se prokáže, že se toto rozdělení nákladů provádí tradičním způsobem. Při nedostatku vhodnější metody se upřednostní rozdělení nákladů na základě obratu. Jestliže se toto neuskutečnilo už při rozdělování nákladů podle tohoto pododstavce, provedou se přiměřené opravy pro neopakující se nákladové činitele, které se zanesou ve prospěch budoucí a/nebo současné výroby.

Pokud jsou náklady během části období krytí nákladů ovlivněny zahájením provozu nového výrobního zařízení, které vyžaduje značné dodatečné investice, a nižšími měrami vytížení kapacity, které vyplývají ze zahájení výroby během období šetření nebo části období šetření, vezmou se za základ nákladů na zahájení výroby náklady ke konci zaváděcí fáze s přihlédnutím k výše uvedeným pravidlům rozdělování a v této výši se zahrnou pro dané období do vážených průměrných nákladů uvedených v odst. 4 druhém pododstavci. Doba trvání zaváděcí fáze se určí se zřetelem k okolnostem daného výrobce nebo vývozce, nesmí však přesáhnout přiměřený počáteční podíl období na krytí nákladů. Pro opravu těchto nákladů během období šetření se zohlední informace o zaváděcí fázi, které se vztahují na dobu mimo období šetření, pokud jsou předloženy před inspekcemi a do tří měsíců po zahájení šetření.“

6

Článek 3 základního nařízení, týkající se zjišťování újmy, v odstavcích 4, 6 a 7 stanovil:

„4.   Pokud jsou předmětem antidumpingového šetření současně výrobky dovezené z více zemí, posuzují se účinky tohoto dovozu souhrnně pouze tehdy, je-li zjištěno, že:

[…]

6.   Ze všech relevantních důkazů předložených podle odstavce 2 musí vyplývat, že dumpingový dovoz působí újmu ve smyslu tohoto nařízení. K tomu zejména patří důkaz o tom, že objem, cena nebo objem i cena zjištěné podle odstavce 3 mají na výrobní odvětví [Unie] nepříznivé účinky ve smyslu odstavce 5 a tyto účinky dosahují takových rozměrů, že mohou být označeny jako podstatné.

7.   Zkoumají se rovněž jiné známé činitele než dumpingový dovoz, které ve stejnou dobu působí újmu výrobnímu odvětví [Unie], aby bylo zajištěno, že újma způsobená těmito jinými činiteli není přičítána dumpingovému dovozu podle odstavce 6. Mezi činitele, které je v této souvislosti možno vzít v úvahu, patří objem a ceny dovozu, který nebyl prodáván za dumpingové ceny, snížení poptávky nebo změny struktury spotřeby, restriktivní obchodní praktiky výrobců ve třetích zemích a [v Unii] a hospodářská soutěž mezi nimi, rozvoj technologie a vývozní výkonnost a produktivita výrobního odvětví [Unie].“

7

Dne 27. května 2013 přijala Komise nařízení (EU) č. 490/2013, kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo na dovoz bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie (Úř. věst. 2013, L 141, s. 6, dále jen „prozatímní nařízení“). V tomto nařízení Komise mimo jiné uvedla, že u dovozu bionafty z Argentiny byl zjištěn dumping, čímž byla způsobena újma výrobnímu odvětví Unie, a konstatovala, že přijetí antidumpingového cla na uvedený dovoz je v zájmu Unie.

8

Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanovil:

„Ukládá se prozatímní antidumpingové clo na dovoz monoalkylesterů mastných kyselin a/nebo parafínovaného plynového oleje ze syntézy a/nebo hydrotermální úpravy, nefosilního původu, buď v čisté formě nebo obsažených ve směsi, v současnosti kódů […], pocházející z Argentiny a Indonésie.“

9

Dne 19. listopadu 2013 uložila Rada Evropské unie sporným nařízením konečné antidumpingové clo na dovoz bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie.

10

Zaprvé, pokud jde o běžnou hodnotu obdobného výrobku, potvrdila Rada závěry prozatímního nařízení, podle nichž musí být taková hodnota určena v souladu s čl. 2 odst. 3 základního nařízení, neboť argentinský trh s bionaftou je silně regulován státem (bod 28 odůvodnění sporného nařízení).

11

V případě výrobních nákladů Rada přijala návrh Komise změnit závěry, které byly uvedeny v prozatímní nařízení, a ve smyslu čl. 2 odst. 5 základního nařízení nepřihlížet k cenám hlavních surovin, které uvádějí argentinští vyvážející výrobci, jichž se týká šetření, v účetních záznamech. Podle Rady tyto údaje neodrážejí přiměřeně náklady na výrobu bionafty v Argentině, a to vzhledem k tomu, že systém rozdílné vývozní daně zkresluje ceny hlavních surovin na domácím argentinském trhu. Rada tyto údaje tedy nahradila průměrem referenčních cen sóji uveřejňovaných během období šetření argentinským ministerstvem zemědělství pro účely stanovení vývozní ceny FOB (body 35 až 40 odůvodnění sporného nařízení).

12

Zadruhé Rada, která potvrdila většinu závěrů uvedených v prozatímním nařízení, konstatovala, že výrobní odvětví Unie utrpělo podstatnou újmu ve smyslu čl. 3 odst. 6 základního nařízení (body 105 až 142 odůvodnění sporného nařízení), a tato újma byla způsobena dumpingovým dovozem bionafty pocházející z Argentiny (body 144 až 157 odůvodnění sporného nařízení). V této souvislosti Rada uvedla, že příčinná souvislost mezi uvedenou újmou a dovozem bionafty pocházející z Argentiny, které se týká dumping, nemohla být narušena jinými okolnostmi, jako jsou mimo jiné dovozy uskutečněné výrobním odvětvím Unie (body 151 až 160 odůvodnění sporného nařízení), nízká úroveň využití kapacity výrobního odvětví Unie (body 161 až 171 odůvodnění sporného nařízení) a mechanismus dvojnásobného započtení bionafty vyrobené z odpadních olejů, který existuje v některých členských státech (body 173 až 179 odůvodnění sporného nařízení).

13

Zatřetí Rada potvrdila, že přijetí dotčených antidumpingových opatření je i nadále v zájmu Unie (body 190 až 201 odůvodnění sporného nařízení).

14

Vzhledem ke zjištěným dumpingovým rozpětím a k úrovni újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie Rada mimo jiné rozhodla o tom, že částky zajištěné v podobě prozatímního antidumpingového cla uloženého prozatímním nařízením mají být s konečnou platností vybrány (bod 228 odůvodnění sporného nařízení a článek 2 sporného nařízení) a na dovoz bionafty pocházející z Argentiny má být uloženo konečné antidumpingové clo (čl. 1 odst. 1 sporného nařízení).

15

Rozsudky ze dne 15. září 2016, PT Musim Mas v. Rada (T‑80/14, EU:T:2016:504), Unitec Bio v. Rada (T‑111/14, EU:T:2016:505); Molinos Río de la Plata a další v. Rada (T‑112/14 až T‑116/14 a T‑119/14, EU:T:2016:509), Cargill v. Rada (T‑117/14, EU:T:2016:503), LDC Argentina v. Rada (T‑118/14, EU:T:2016:502), PT Ciliandra Perkasa v. Rada (T‑120/14, EU:T:2016:501) a PT Pelita Agung Agrindustri v. Rada (T‑121/14, nezveřejněný, EU:T:2016:500) (dále společně jen „rozsudky ze dne 15. září 2016“) Tribunál zrušil články 1 a 2 sporného nařízení v rozsahu, v němž se týkaly žalobců v těchto věcech.

16

Tribunál v podstatě rozhodl, že unijní orgány neprokázaly právně dostačujícím způsobem, že došlo k významnému zkreslení cen hlavních surovin používaných k výrobě bionafty v Argentině a Indonésii, způsobenému systémem rozdílné vývozní daně, na jehož základě jsou suroviny a bionafta zdaněny rozdílnou sazbou. Tribunál konstatoval, že unijní orgány neměly mít za to, že se ceny surovin neodrážejí přiměřeně v účetních záznamech argentinských a indonéských vyvážejících výrobců, a měly k nim tudíž při výpočtu běžné hodnoty bionafty vyráběné v Argentině a Indonésii přihlédnout.

17

Článek 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/476 ze dne 11. března 2015 o opatřeních, která může Unie přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních (Úř. věst. 2015, L 83, s. 6), stanoví:

„1.   Pokud [orgán pro řešení sporů (OŘS)] přijme zprávu týkající se opatření přijatého Unií na základě [základního] nařízení […] (dále jen ‚sporné opatření‘), může Komise přijmout přezkumným postupem podle čl. 4 odst. 3 jedno nebo více z následujících opatření, která považuje za vhodná:

[…]

3.   Pokud je vhodné před přijetím nebo při přijetí opatření podle odstavce 1 přistoupit k přezkumu, zahajuje tento přezkum Komise. Jakmile se Komise rozhodne zahájit přezkum, informuje o tom členské státy.“

18

Článek 3 tohoto nařízení stanoví:

„Pokud není stanoveno jinak, nabývají opatření přijatá na základě tohoto nařízení účinku dnem jejich vstupu v platnost a nezakládají právo na vrácení cla vybraného před tímto dnem.“

19

Dne 18. září 2017 přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2017/1578, kterým se mění prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1194/2013 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého na dovoz bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie (Úř. věst. 2017, L 239, s. 9).

20

Prováděcí nařízení 2017/1578 navazuje mimo jiné na zprávu skupiny odborníků, kterou přijal dne 26. října 2016 Orgán Světové obchodní organizace (WTO) pro řešení sporů ve sporu EU – Bionafta (Argentina) a podle níž Unie jednala v rozporu s právem WTO, když uložila na bionaftu pocházející z Argentiny antidumpingové clo. Jak vyplývá z bodu 12 jeho odůvodnění, uvedené nařízení „má napravit aspekty [sporného] nařízení, které jsou v rozporu s pravidly WTO, a uvést je do souladu se [zprávou skupiny odborníků a zprávou odvolacího orgánu]“.

21

Body 130, 134 a 135 odůvodnění uvedeného prováděcího nařízení uváděly:

[…]

22

Body 89 až 94 odůvodnění prováděcího nařízení Komise (EU) 2018/1570 ze dne 18. října 2018, kterým se zastavují řízení týkající se dovozu bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie a zrušuje prováděcí nařízení (EU) č. 1194/2013 (Úř. věst. 2018, L 262, s. 40), uvádějí:

[…]

23

Článek 1 nařízení 2018/1570 stanoví, že „[a]ntidumpingové řízení týkající se dovozu monoalkylesterů mastných kyselin a/nebo parafínovaného plynového oleje ze syntézy a/nebo hydrotermální úpravy, nefosilního původu, buď v čisté formě, nebo obsažených ve směsi, pocházejících z Argentiny a Indonésie, v současnosti kódů […] (dále jen ‚bionafta‘), se zastavuje“.

24

Článek 3 tohoto nařízení stanoví, že „[sporné] nařízení […] se zrušuje“.

25

Žalobkyně v původním řízení, Vitol, je společností založenou podle švýcarského práva, která je nezávislým dovozcem bionafty. Není zmíněna ani ve sporném nařízení, ani v prováděcím nařízení 2017/1578. Společnost COFCO Argentina, argentinský dodavatel bionafty žalobkyni v původním řízení, je však zmíněna v bodě 130 odůvodnění posledně uvedeného nařízení a zařazena na seznam společností s individuálními celními sazbami mezi „ostatními spolupracujícími společnostmi“.

26

Dne 6. března 2018 podala společnost BVBA Vandevyver, založená podle belgického práva, jménem žalobkyně v původním řízení dvě celní prohlášení na dovoz bionafty pocházející z Argentiny, z nichž pouze jedno je předmětem sporu v původním řízení. V rámci uvedeného prohlášení zaplatila tato žalobkyně na základě sporného nařízení ve znění prováděcího nařízení 2017/1578 antidumpingové clo ve výši 1272023,58 eur.

27

Dne 3. dubna 2018 podala žalobkyně v původním řízení u příslušných vnitrostátních orgánů žádost o vrácení zaplaceného antidumpingového cla. Rozhodnutím ze dne 22. června 2018 byla tato žádost o vrácení zamítnuta. Dne 20. září 2018 podala uvedená společnost proti tomuto výměru stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 21. května 2019. Opravný prostředek žalobkyně v původním řízení podaný proti posledně uvedenému rozhodnutí k adviseur-generaal (generální rada, Belgie) byl rovněž zamítnut dne 25. srpna 2020.

28

Dne 13. listopadu 2020 podala žalobkyně v původním řízení žalobu k předkládajícímu soudu. V rámci toho požádala uvedený soud, aby Soudnímu dvoru položil předběžnou otázku týkající se slučitelnosti sporného nařízení ve znění prováděcího nařízení 2017/1578 s tehdy použitelným základním nařízením.

29

Předkládající soud na prvním místě poznamenává, že možnost osoby namítat před příslušným vnitrostátním soudem neplatnost je vyloučena jedině v případě, že je prokázáno, že přímá žaloba této osoby na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU by byla bez jakékoliv pochybnosti přípustná. Ačkoli Soudní dvůr v zásadě toto ověření provádí v rámci rozhodnutí vydaného v řízení o předběžné otázce, nic nebrání tomu, aby předkládající soud již provedl zběžné posouzení s ohledem na to, zda je nezbytné položit předběžnou otázku. Předkládající soud má přitom na základě písemností, které má k dispozici, za to, že nelze konstatovat, že žalobkyně v původním řízení byla bez jakékoliv pochybnosti oprávněna podat proti spornému nařízení žalobu na neplatnost na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

30

Předkládající soud má na druhém místě za to, že otázka, zda platnost sporného nařízení, ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, může být ještě zpochybněna, a otázka, zda může případně vyvstat problém s platností, jsou relevantní pro vydání rozsudku ve věci v původním řízení. Konstatuje, že v projednávaném případě žalobkyně v původním řízení prokázala, že antidumpingová cla stanovená sporným nařízením mohou být případně v rozporu se základním nařízením. V tomto ohledu odkazuje na rozsudky ze dne 15. září 2016 a uvádí, že ani prováděcí nařízení 2017/1578, které snížilo antidumpingová cla, ani prováděcí nařízení 2018/1570, jímž bylo sporné nařízení zrušeno do budoucna, nezpochybňují případnou neslučitelnost posledně uvedeného nařízení se základním nařízením.

31

Za těchto okolností se Nederlandstalige Rechtbank van eerste aanleg Brussel (nizozemskojazyčný soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Je [sporné] nařízení, ve znění [prováděcího] nařízení 2017/1578, v rozporu se základním nařízením […], zejména proto, že:

32

Přípustnost projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jejímž předmětem je posouzení platnosti sporného nařízení, je zpochybněna ze dvou důvodů. S ohledem na vyjádření belgické a řecké vlády a Rady vyvstává otázka, zda je žalobkyně v původním řízení oprávněna napadnout uvedené nařízení, ačkoliv proti němu nepodala žalobu na neplatnost. Dále je s ohledem na připomínky konkrétně formulované Komisí třeba rozhodnout o tom, zda předkládající soud dostatečně zdůrazňuje důvody, proč je platnost sporného nařízení v projednávané věci problematická.

33

Belgická a řecká vláda, jakož i Rada ve svých písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru vyjadřují pochybnosti o přípustnosti projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce s ohledem na judikaturu vycházející zejména z rozsudků ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf (C‑188/92, EU:C:1994:90), a ze dne 15. února 2001, Nachi Europe (C‑239/99, EU:C:2001:101), z důvodu, že žalobkyně v původním řízení mohla bez jakékoliv pochybnosti podat k unijnímu soudu žalobu na neplatnost sporného nařízení podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

34

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že možnost právního subjektu dovolávat se v rámci žaloby podané u vnitrostátního soudu neplatnosti ustanovení obsažených v unijním aktu, který je základem pro přijetí vnitrostátního rozhodnutí v jeho neprospěch, předpokládá, že rovněž podal na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU žalobu na neplatnost proti tomuto unijnímu aktu ve stanovené lhůtě, nebo že tak neučinil z důvodu, že bezpochyby nemá právo podat takovou žalobu (rozsudky ze dne 25. července 2018, Georgsmarienhütte a další, C‑135/16, EU:C:2018:582, bod 17 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Vítkovice Steel, C‑524/20, EU:C:2021:1048, bod 59).

35

Pouze v případě, že lze mít za to, že přímá žaloba na neplatnost unijního aktu na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU dané osoby k unijnímu soudu by byla bez jakékoliv pochybnosti přípustná, tedy tato osoba nemůže namítat jeho neplatnost před vnitrostátními soudy a případně je tudíž přimět, aby na základě článku 267 SFEU předložily Soudnímu dvoru předběžné otázky. Pokud mohou panovat pochybnosti o tom, zda je dotčený účastník řízení sporným ustanovením či ustanoveními bezprostředně a osobně dotčen, nelze se tedy dovolávat námitky nepřípustnosti vycházející z judikatury citované v předchozím bodě tohoto rozsudku.

36

Pokud jde v projednávaném případě předně o otázku, zda žalobkyně v původním řízení zjevně mohla podat k unijnímu soudu žalobu podle čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU proti spornému nařízení v rozsahu, v němž představuje nařizovací akt, který se jí bezprostředně dotýká a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření ve smyslu tohoto ustanovení, stačí konstatovat, že jí zaplacení antidumpingových cel bylo uloženo na základě rozhodnutí ze dne 22. června 2018. Mechanická povaha opatření přijatých na vnitrostátní úrovni je totiž irelevantní pro určení, zda akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2018, Internacional de Productos Metálicos v. Komise, C‑145/17 P, EU:C:2018:839, bod 54 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že toto nařízení zjevně nevyžaduje přijetí prováděcích opatření ve smyslu uvedeného ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2021, Von Aschenbach & Voss, C‑708/19, EU:C:2021:190, bod 34 a citovaná judikatura).

37

Za těchto podmínek by tedy byla žalobkyně v původním řízení zbavena práva namítat neplatnost sporného nařízení před vnitrostátními soudy pouze v případě, že lze mít za to, že je bez jakékoli pochybnosti tímto nařízením bezprostředně a osobně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

38

V tomto ohledu je třeba uvést, že nařízení ukládající antidumpingové clo mají normativní charakter, neboť se vztahují obecně na dotčené hospodářské subjekty (rozsudek ze dne 10. března 2021, Von Aschenbach & Voss, C‑708/19, EU:C:2021:190, bod 36 a citovaná judikatura).

39

Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že hospodářský subjekt může být nařízením ukládajícím antidumpingové clo bezprostředně a osobně dotčen (rozsudek ze dne 10. března 2021, Von Aschenbach & Voss, C‑708/19, EU:C:2021:190, bod 37 a citovaná judikatura).

40

Pokud jde na prvním místě o otázku, zda byla žalobkyně v původním řízení sporným nařízením bezprostředně dotčena, je nesporné, že se toto nařízení bezprostředně dotklo jejího právního postavení, jelikož představuje právní základ antidumpingového cla, které jí bylo uloženo.

41

Pokud jde na druhém místě o otázku, zda byla žalobkyně v původním řízení sporným nařízením osobně dotčena, je třeba připomenout, že Soudní dvůr identifikoval určité kategorie hospodářských subjektů, které mohou být osobně dotčeny nařízením o uložení antidumpingového cla, aniž je dotčena možnost osobního dotčení jiných subjektů z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní a charakterizují je ve vztahu k ostatním osobám (rozsudek ze dne 10. března 2021, Von Aschenbach & Voss, C‑708/19, EU:C:2021:190, bod 40 a citovaná judikatura).

42

Nařízením ukládajícím antidumpingové clo tak mohou být osobně dotčeni zaprvé ti výrobci a vývozci dotčeného výrobku, kterým byly přičítány dumpingové praktiky, když se použily údaje týkající se jejich obchodní činnosti, zadruhé dovozci uvedeného výrobku, jejichž ceny dalších prodejů byly vzaty v úvahu pro výpočet vývozních cen, a kteří jsou proto dotčeni závěry ohledně existence dumpingové praktiky, jakož i zatřetí dovozci ve spojení s vývozci dotyčného výrobku, a to zejména v případě, kdy byla vývozní cena vypočtena na základě cen dalšího prodeje na unijním trhu uplatňovaných těmito dovozci, a v případě, kdy bylo vlastní antidumpingové clo vypočteno na základě těchto cen dalšího prodeje (rozsudek ze dne 10. března 2021, Von Aschenbach & Voss, C‑708/19, EU:C:2021:190, bod 41 a citovaná judikatura).

43

Je tedy třeba uvést, že status dovozce nemůže sám o sobě postačovat k domněnce, že dovozce je osobně dotčen nařízením, kterým se ukládá antidumpingové clo. Dovozce, i když je ve spojení s vývozci dotčeného výrobku, je totiž osobně dotčen pouze v případě, kdy je prokázáno, že údaje týkající se jeho obchodní činnosti byly zohledněny za účelem zjištění dumpingových praktik, nebo pokud to není prokázáno, když uvede jiné vlastnosti, které jsou pro něj zvláštní a charakterizují jej ve vztahu k ostatním osobám (rozsudek ze dne 10. března 2021, Von Aschenbach & Voss, C‑708/19, EU:C:2021:190, bod 42 a citovaná judikatura).

44

I když tedy nelze vyloučit, že dovozce dotčeného výrobku může být považován za osobně dotčeného nařízením o uložení antidumpingového cla, je ještě třeba, aby prokázal existenci určitých vlastností, které jsou pro něj zvláštní a charakterizují jej ve vztahu k ostatním osobám.

45

Předkládající soud přitom uvádí, že na základě písemností, jež má k dispozici, nelze konstatovat, že žalobkyně v původním řízení byla bez jakékoliv pochybnosti oprávněna podat žalobu na základě článku 263 SFEU.

46

V projednávaném případě totiž podle všeho především nebylo prokázáno, že údaje týkající se obchodní činnosti žalobkyně v původním řízení byly zohledněny pro účely zjištění dumpingových praktik. Zejména nebylo prokázáno, že ceny dalšího prodeje případně uplatňované žalobkyní v původním řízení byly použity pro výpočet vývozních cen, a týkají se jí tedy zjištění týkající se existence dumpingu.

47

Dále je třeba uvést, že se žalobkyně v původním řízení ani neúčastnila správního řízení, které vedlo k přijetí antidumpingového cla, jak tomu bylo zejména ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 10. března 2021, Von Aschenbach & Voss (C‑708/19, EU:C:2021:190).

48

Konečně, i když je pravda, že argentinský dodavatel bionafty žalobkyni v původním řízení, společnost COFCO Argentina, je jmenovitě uveden v prováděcím nařízení 2017/1578 (bod 130 odůvodnění) a v prováděcím nařízení 2018/1570 (bod 90 odůvodnění), tato okolnost nemůže žalobkyni v původním řízení individualizovat tak, aby mohla být bez jakékoliv pochybnosti považována za aktivně legitimovanou ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, jak vyžaduje judikatura.

49

V tomto ohledu je irelevantní okolnost, že se žalobkyně v původním řízení mohla případně připojit k žalobě na neplatnost podané přidruženým výrobcem. Tato možnost totiž neprokazuje, že by žalobkyně v původním řízení byla bez jakékoliv pochybnosti sporným nařízením osobně dotčena.

50

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba dospět k závěru, že skutečnosti, které má Soudní dvůr k dispozici, neumožňují dospět k závěru, že společnost Vitol byla bez jakékoliv pochybnosti aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost sporného nařízení k unijnímu soudu na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

51

Komise zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, když tvrdí, že předkládající soud neuvedl důvody, které jej vedly k pochybnostem o platnosti sporného nařízení.

52

Je třeba připomenout, že z ducha spolupráce, jímž se má řídit průběh řízení o předběžné otázce, vyplývá, že je nezbytné, aby vnitrostátní soud uvedl v předkládacím rozhodnutí konkrétní důvody, proč má za to, že odpověď na jeho otázky týkající se výkladu či platnosti některých ustanovení unijního práva je nezbytná pro vyřešení sporu (rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‑547/14, EU:C:2016:325, bod 47 a citovaná judikatura).

53

Proto je důležité, aby vnitrostátní soud uvedl konkrétní důvody, které jej vedly k pochybnostem o platnosti některých ustanovení unijního práva, a tedy důvody neplatnosti, jež mohou být podle jeho názoru uznány (rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‑547/14, EU:C:2016:325, bod 48 a citovaná judikatura). Takový požadavek vyplývá rovněž z čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora.

54

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že informace obsažené v předkládacích rozhodnutích nemají pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována, s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (rozsudek ze dne 5. května 2022, Universiteit Antwerpen a další, C‑265/20, EU:C:2022:361, bod 26 a citovaná judikatura).

55

Z toho vyplývá, že v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudní dvůr zkoumá platnost unijního aktu či některých jeho ustanovení pouze ve vztahu k důvodům neplatnosti uvedeným v předkládacím rozhodnutí. A dále, neuvedení konkrétních důvodů, které vedly předkládající soud k pochybnostem o tomto aktu či těchto ustanoveních, má za následek nepřípustnost otázek týkající se jejich platnosti (mimo jiné viz rozsudek ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‑547/14, EU:C:2016:325, bod 50).

56

V projednávané věci obsahuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce dostatek údajů, pokud jde o důvody, které vedly předkládající soud k tomu, aby se dotázal Soudního dvora na platnost sporného nařízení. Předkládající soud odkazuje zejména na závěry Tribunálu v rozsudcích ze dne 15. září 2016, podle nichž Rada a Komise neměly při výpočtu běžné hodnoty bionafty vyrobené v Argentině a Indonésii podle sporného nařízení vycházet z toho, že účetní záznamy argentinských a indonéských vyvážejících výrobců neodrážejí přiměřeně ceny surovin, a tyto orgány tudíž neměly tyto doklady při tomto výpočtu vyloučit. Předkládající soud kromě toho uvádí, že prováděcí nařízení 2017/1578 neopravilo právně nesprávné závěry, kterými bylo stiženo ab initio sporné nařízení, pokud jde o výpočet dumpingového rozpětí.

57

Za těchto podmínek Soudní dvůr disponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázku, jež mu byla položena. Tyto údaje kromě toho umožnily Komisi účinně zaujmout stanovisko k meritu otázky předložené Soudnímu dvoru.

58

Skutečnost, že otázka vychází, slovy Komise, z případného nedorozumění ohledně dosahu rozsudků ze dne 15. září 2016, souvisí s meritorní otázkou týkající se posouzení platnosti sporného nařízení.

59

Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba prohlásit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou.

60

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je sporné nařízení ve znění prováděcího nařízení 2017/1578 neplatné z důvodu porušení základního nařízení.

61

Konkrétně se táže, zda je sporné nařízení, ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, zaprvé v rozporu s čl. 2 odst. 5 základního nařízení, jelikož v rámci výpočtu běžné hodnoty obdobného výrobku nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky umožňující odchýlit se od použití nákladů spojených s výrobou a prodejem dotčeného výrobku, jak jsou uvedeny v záznamech argentinských vyvážejících výrobců, kterých se týkalo šetření. Uvedený soud se zadruhé táže, zda je sporné nařízení, ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, v rozporu se základním nařízením, jelikož účinky dovozu byly posuzovány souhrnně v rozporu s čl. 3 odst. 4 základního nařízení, a tudíž nebylo uspokojivě prokázáno, že se jedná o dumpingový dovoz, který působí újmu výrobnímu odvětví Unie, ve smyslu čl. 3 odst. 6 a 7 tohoto nařízení.

62

Úvodem je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomoc (rozsudek ze dne 4. února 2021, eurocylinder systems, C‑324/19, EU:C:2021:94, bod 37 a citovaná judikatura).

63

Soudní přezkum výkonu této pravomoci – a to jak v rámci žaloby podané na základě článku 263 SFEU, tak v rámci řízení o předběžné otázce týkající se platnosti na základě článku 267 SFEU – musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci (rozsudek ze dne 4. února 2021, eurocylinder systems, C‑324/19, EU:C:2021:94, bod 38 a citovaná judikatura).

64

Přezkum, který se omezuje na zjištění toho, zda skutečnosti, na nichž orgány Unie založily svá zjištění, jsou takové povahy, že mohou podpořit závěry, které z nich vyvodily, nezasahuje do jejich široké posuzovací pravomoci v oblasti obchodní politiky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP, C‑191/09 P a C‑200/09 P, EU:C:2012:78, bod 68).

65

V projednávané věci důvody, které vedly předkládající soud k tomu, aby si kladl otázky ohledně platnosti sporného nařízení ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, vycházejí především z posouzení provedených Tribunálem v rozsudcích ze dne 15. září 2016 a ze zjištění učiněných po opětovném zahájení antidumpingového šetření týkajícího se dotčených výrobků v květnu 2018.

66

Pokud jde zaprvé o otázku, zda je sporné nařízení, ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, v rozporu s čl. 2 odst. 5 základního nařízení, je třeba připomenout, že toto ustanovení umožňuje odchýlit se pro účely výpočtu „běžné hodnoty“ obdobného výrobku od nákladů uvedených v účetních dokladech vyvážejících výrobců, kteří jsou předmětem šetření, přičemž je třeba upřesnit, že právě tato hodnota slouží k určení, zda se jedná o dumping ve smyslu čl. 1 odst. 2 základního nařízení.

67

Jak přitom uvedl předkládající soud, ve sporném nařízení ve znění prováděcího nařízení 2017/1578 nebylo prokázáno, že podmínky stanovené v čl. 2 odst. 5 základního nařízení pro výpočet běžné hodnoty obdobného výrobku byly splněny.

68

Tento závěr vyplývá zejména z rozsudků ze dne 15. září 2016, které byly vydány v návaznosti na několik žalob na neplatnost podaných některými argentinskými a indonéskými vyvážejícími výrobci. Tribunál po svém přezkumu v podstatě rozhodl, že unijní orgány neprokázaly právně dostačujícím způsobem, že došlo k významnému zkreslení cen hlavních surovin používaných k výrobě bionafty v Argentině a Indonésii, způsobenému systémem rozdílné vývozní daně, na jehož základě jsou suroviny a bionafta zdaněny rozdílnou sazbou.

69

Tribunál tak konstatoval, že unijní orgány neměly mít za to, že se ceny surovin neodrážejí přiměřeně v účetních záznamech argentinských a indonéských vyvážejících výrobců, a měly k nim tudíž při výpočtu běžné hodnoty bionafty vyráběné v Argentině a Indonésii přihlédnout. Zrušil tedy články 1 a 2 sporného nařízení v rozsahu, v němž se týkají společností, které u něj napadly toto nařízení podáním žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU.

70

V návaznosti na rozhodnutí Rady vzít zpět kasační opravné prostředky podané ve věcech C‑602/16 P až C‑609/16 P proti rozsudkům ze dne 15. září 2016 byly tyto věci usneseními předsedy Soudního dvora ze dne 15. a 16. února 2018 vyškrtnuty z rejstříku Soudního dvora. Rozsudky ze dne 15. září 2016 se tedy staly konečnými a zakládají překážku věci pravomocně rozsouzené ode dne jejich vyhlášení, přičemž absolutní překážka, kterou zakládá zrušující rozsudek unijního soudu, se vztahuje jak k výroku rozsudku, tak k bodům odůvodnění, které jsou jeho nezbytným základem (rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, British Airways v. Komise, C‑122/16 P, EU:C:2017:861, bod 82 a citovaná judikatura).

71

I když rozsudky ze dne 15. září 2016 ruší sporné nařízení pouze v rozsahu, v němž se týká žalobců v předmětných věcech, a to v souladu se zásadou, že odůvodnění zrušujícího rozsudku nelze použít na situaci osob, které nebyly účastníky řízení, a ohledně nichž tudíž nemohlo být rozsudkem jakkoliv rozhodnuto (rozsudek ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, EU:C:1999:407, bod 55), ze zjištění učiněných jak Tribunálem, tak samotnou Komisí v návaznosti zejména na opětovné zahájení antidumpingového šetření týkajícího se dovozu bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie v květnu 2018 je třeba vyvodit veškeré důsledky.

72

Jasně se přitom ukázalo, že postup Rady spočívající v tom, že se v rámci výpočtu běžné hodnoty obdobného výrobku odchýlila od nákladů na hlavní suroviny uvedených v záznamech posuzovaných argentinských vyvážejících výrobců z důvodu zkreslení cen uvedených surovin způsobeného systémem rozdílné vývozní daně, a nahradila je referenční cenou, nebyl v souladu s čl. 2 odst. 5 prvním a druhým pododstavcem základního nařízení.

73

Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, že bod 94 odůvodnění prováděcího nařízení 2018/1570 uvádí, že „zrušení [sporného] nařízení […] Tribunálem se vztahuje pouze na ty společnosti, které napadly toto nařízení před soudem[, a] antidumpingová cla, která byla vybrána od ostatních společností, byla vybrána v souladu s právem Unie“. Takové konstatování nemůže předjímat možnost vnitrostátního soudu, před nímž byly napadeny individuální akty přijaté vnitrostátními orgány na základě sporného nařízení, zpochybnit platnost tohoto nařízení v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud není prokázáno, že dotčená osoba měla bez jakékoliv pochybnosti právo podat opravný prostředek za účelem zrušení uvedeného nařízení.

74

Zadruhé, pokud jde o otázku, zda je sporné nařízení, ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, v rozporu se základním nařízením z důvodu, že účinky dovozu byly nesprávně posuzovány souhrnně podle čl. 3 odst. 4 základního nařízení, takže nebylo prokázáno právně dostačujícím způsobem, v souladu s čl. 3 odst. 6 a 7 základního nařízení, že se jedná o dumpingové dovozy, které způsobily újmu ve smyslu tohoto nařízení, je třeba odkázat na opětovné zahájení antidumpingového šetření týkajícího se dotčených výrobků, které vedlo k přijetí prováděcího nařízení 2018/1570 a ke zrušení sporného nařízení, k nimž oběma došlo po skutkových okolnostech dotčených ve věci v původním řízení.

75

V prováděcím nařízení 2018/1570 dospěla Komise po opětovném zahájení šetření v návaznosti zejména na rozsudky ze dne 15. září 2016 k závěru, že nejen že dumpingová rozpětí Indonésie jsou zanedbatelná, ale že ani nelze mít za to, že existuje skutečná a podstatná příčinná souvislost mezi dumpingovým dovozem z Argentiny, a podstatnou újmou, kterou utrpělo výrobní odvětví Unie, jak to požaduje základní nařízení (body 81 až 89 odůvodnění). Při posuzování účinku dovozu z Argentiny nezávisle na dovozu z Indonésie totiž nelze prokázat, že taková příčinná souvislost existovala.

76

Za těchto podmínek se jeví, že sporné nařízení, ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, je neplatné kvůli rozporu se základním nařízením z důvodu, že nebylo právně dostačujícím způsobem prokázáno, že se jedná o dumpingové dovozy, které působí újmu výrobnímu odvětví Unie, ve smyslu čl. 3 odst. 6 a 7 posledně uvedeného nařízení.

77

Je tedy třeba vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, připomenutého zejména v bodě 91 odůvodnění prováděcího nařízení 2018/1570, podle kterého při přijetí sporného nařízení nebylo prokázáno, že existuje skutečná a podstatná příčinná souvislost mezi dumpingovým dovozem z Argentiny a podstatnou újmou, kterou utrpělo výrobní odvětví Unie, jak požaduje čl. 3 odst. 6 a 7 základního nařízení. Z toho nutně vyplývá, že nebylo řádně prokázáno, že existuje újma způsobená dumpingem, a proto nelze uložit antidumpingové clo ve smyslu článku 1 základního nařízení.

78

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba konstatovat, že sporné nařízení, ve znění prováděcího nařízení 2017/1578, je neplatné, jelikož porušuje požadavky vyplývající z čl. 2 odst. 5, jakož i z čl. 3 odst. 4, 6 a 7 základního nařízení.

79

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1194/2013 ze dne 19. listopadu 2013 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého na dovoz bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie, ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/1578 ze dne 18. září 2017, je neplatné, jelikož porušuje požadavky vyplývající z čl. 2 odst. 5 a z 3 odst. 4, 6 a 7 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy [Evropské unie].