1.

DD, navrhovatel, se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu ze dne 14. července 2021, DD v. FRA (T‑632/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:434), kterým Tribunál zamítl jeho žalobu založenou na článku 270 SFEU a znějící na náhradu nemajetkové újmy, která mu údajně vznikla, a na zrušení rozhodnutí ředitele Agentury Evropské unie pro základní práva (dále jen „FRA“) ze dne 19. listopadu 2018, kterým byla zamítnuta jeho žádost o náhradu škody.

2.

Tento kasační opravný prostředek, který spadá do práva veřejné služby Evropské unie, obsahuje osm důvodů kasačního opravného prostředku, ve kterých navrhovatel Tribunálu vytýká, že se dopustil několika nesprávných právních posouzení. V souladu se žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na druhý důvod kasačního opravného prostředku, který se v podstatě týká mezí posuzovací pravomoci, kterou disponuje administrativa Unie, když podle článku 266 SFEU plní povinnosti vyplývající z rozsudku, v jehož důsledku se ruší rozhodnutí, které přijala v rámci disciplinárního řízení. Tento případ nutně vyvolává otázku, do jaké míry je administrativní orgán povinen dodržovat procesní práva dotyčného úředníka nebo zaměstnance, zvláště právo být vyslechnut.

3.

Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit jeho judikaturu v této oblasti v zájmu právní jistoty a účinné ochrany práv zakotvených v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) týkajících se řádné správy, zejména práva být vyslechnut. Soudní dvůr se přitom bude muset vyjádřit k relevanci některých ustanovení služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění rozhodném pro spor (dále jen „služební řád“), která upravují rozhodující aspekty disciplinárního řízení.

4.

Článek 86 služebního řádu obsažený v hlavě VI tohoto služebního řádu, nadepsané „Disciplinární opatření“, zní následovně:

„1.   Každému úředníkovi nebo bývalému úředníkovi, který úmyslně nebo z nedbalosti poruší povinnosti stanovené tímto služebním řádem, mohou být uložena disciplinární opatření.

2.   Získá-li orgán oprávněný ke jmenování [dále jen,OOJ‘] nebo Evropský úřad pro boj proti podvodům [dále jen,OLAF‘] důkazy o porušení ve smyslu odstavce 1, mohou zahájit správní vyšetřování, aby zjistily, zda k uvedenému porušení skutečně došlo.

3.   Disciplinární pravidla, postupy a opatření, jakož i pravidla a postupy týkající se správního vyšetřování jsou stanoveny v příloze IX.“

5.

Článek 3 přílohy IX služebního řádu stanoví:

„Na základě vyšetřovací zprávy může [OOJ] poté, co dotčeného úředníka seznámil se všemi důkazy ve spisech a vyslechl jeho připomínky:

6.

Článek 22 přílohy IX služebního řádu stanoví:

„1.   Po vyslechnutí úředníka učiní [OOJ] podle článků 9 a 10 této přílohy rozhodnutí do dvou měsíců ode dne přijetí stanoviska komise. Rozhodnutí musí být řádně odůvodněno.

2.   Rozhodne-li se [OOJ] případ uzavřít bez uložení disciplinární sankce, neprodleně o svém rozhodnutí písemně uvědomí dotčeného úředníka. Dotčený úředník může požádat, aby uvedené rozhodnutí bylo vloženo do jeho osobního spisu.“

7.

Článek 27 přílohy IX služebního řádu stanoví:

„Úředník, kterému byla uložena disciplinární sankce jiného druhu než zbavení funkce, může v případě písemné výstrahy nebo důtky po třech letech a v případě jiné sankce po šesti letech, podat žádost o výmaz všech odkazů na uvedené opatření z osobního spisu. Orgán oprávněný ke jmenování rozhodne, zda této žádosti vyhoví.“

8.

Článek 29 přílohy IX služebního řádu zní takto:

„Pokud úředníkovi nebyly prokázány vytýkané skutečnosti podle čl. 1 odst. 3 a čl. 22 odst. 2 této přílohy, má úředník nárok požadovat náhradu škody, kterou utrpěl, prostřednictvím náležitého zveřejnění rozhodnutí [OOJ].“

9.

Navrhovatel, DD, byl přijat dne 1. srpna 2000 institucí Evropské unie, Evropským střediskem pro sledování rasismu a xenofobie (EUMC), nyní FRA, jako dočasný zaměstnanec ve smyslu čl. 2 písm. a) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství (dále jen „pracovní řád“). Původně byl přijat do pracovního poměru na dobu určitou, ale od 16. prosince 2006 s ním byla uzavřena smlouva na dobu neurčitou.

10.

V roce 2009, poté v rámci postupu hodnocení zaměstnanců za rok 2011 a zvláště pak v rámci využití opravného prostředku upraveného interními pravidly FRA proti návrhu hodnotící zprávy (dále jen „interní odvolání“) navrhovatel tvrdil, že se stal obětí diskriminace na základě své rasy nebo etnické příslušnosti.

11.

S ohledem na formulace a vyznění interního odvolání zahájil ředitel FRA dne 9. listopadu 2012 vnitřně-správní vyšetřování.

12.

Po slyšení, které se konalo dne 20. února 2013 a jehož cílem bylo vyslechnout navrhovatele v souladu s články 2 a 11 přílohy IX služebního řádu, která se obdobně použije na smluvní zaměstnance, mu ředitel FRA uložil důtku.

13.

Konečně dopisem ze dne 13. června 2013 informoval ředitel FRA navrhovatele o svém rozhodnutí ukončit jeho smlouvu na dobu neurčitou (dále jen „rozhodnutí o ukončení smlouvy“).

14.

Rozsudkem ze dne 8. října 2015, DD v. FRA (F‑106/13 a F‑25/14, dále jen „zrušující rozsudek“, EU:F:2015:118), Soud pro veřejnou službu důtku zrušil. Toto zrušení bylo odůvodněno skutečností, že právo navrhovatele být vyslechnut bylo porušeno tím, že ředitel FRA mu před slyšením konaným dne 20. února 2013 opomenul sdělit závěry vnitřně-správního vyšetřování, a neumožnil mu tedy připravit si užitečně obhajobu (zrušující rozsudek, bod 63).

15.

V tomto rozsudku Soud pro veřejnou službu rovněž zrušil rozhodnutí o ukončení smlouvy z důvodu, že před jeho přijetím ředitel FRA navrhovatele výslovně neinformoval, že má na základě různých incidentů v úmyslu ukončit jeho smlouvu a nevyzval jej, aby se k této otázce vyjádřil (zrušující rozsudek, bod 90).

16.

Soud pro veřejnou službu naproti tomu zamítnul návrhová žádání navrhovatele směřující k přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené vnitřně-správním vyšetřováním, a to ze tří důvodů: zaprvé proto, že navrhovatel nemohl legitimně tvrdit, že výtky, které vůči němu byly vzneseny, nebyly dostatečně určité k tomu, aby mohlo být uvedené vyšetřování zahájeno (zrušující rozsudek, bod 74); zadruhé proto, že okolnost, že vnitřně-správní vyšetřování bylo vedeno, aniž FRA předtím přijala obecná prováděcí ustanovení k článku 2 přílohy IX služebního řádu za účelem vymezení procesního rámce vyšetřování, nemohla způsobit, že vyšetřování bude stiženo vadou (zrušující rozsudek, bod 75), a zatřetí proto, že ačkoli k výslechu navrhovatele došlo, aniž mohl užitečně připravit svou obhajobu, je nutno konstatovat, že ve své žalobě pouze zmínil existenci stresu a úzkosti v průběhu vnitřně-správního vyšetřování, aniž svá tvrzení podrobněji podložil (zrušující rozsudek, bod 76).

17.

Soud pro veřejnou službu rovněž zamítl návrhová žádání navrhovatele směřující k přiznání náhrady nemajetkové újmy vyplývající z toho, že důtka podle něj neoprávněně poškodila jeho integritu, důstojnost a pověst v rámci FRA. Soud pro veřejnou službu v tomto ohledu zejména uvedl, že vzhledem k tomu, že důtka byla zrušena v důsledku porušení práva navrhovatele být vyslechnut, není vyloučeno, že pokud by vyslechnut byl, bylo by přijato jiné rozhodnutí. V důsledku toho Soud pro veřejnou službu rozhodl, že uvedená návrhová žádání na náhradu škody byla předčasná, nemá-li být předjímáno plnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku ze strany FRA (zrušující rozsudek, body 78 až 82).

18.

Soud pro veřejnou službu rovněž zamítl návrhová žádání navrhovatele směřující k náhradě majetkové a nemajetkové újmy způsobené protiprávností rozhodnutí o ukončení smlouvy. Pokud jde o nemajetkovou újmu, Soud pro veřejnou službu konstatoval, že navrhovatel pouze uvedl, že mu toto rozhodnutí způsobilo psychické trauma a poškodilo jeho pověst a důstojnost, aniž prokázal, že tato újma nemůže být zcela napravena zrušujícím rozsudkem (bod 107).

19.

Navrhovatel podal proti zrušujícímu rozsudku kasační opravný prostředek, který Tribunál zamítl rozsudkem ze dne 19. července 2017, DD v. FRA (T‑742/15 P, dále jen rozsudek o kasačním opravném prostředku, EU:T:2017:528).

20.

Mezitím FRA od 1. března 2016 přijala navrhovatele zpět do služebního poměru a vyplatila mu doplatek mzdy.

21.

Krom toho podal navrhovatel dne 12. dubna 2013 stížnost k evropskému inspektorovi ochrany údajů (dále jen „EIOÚ“) z důvodu, že vnitřně-správní vyšetřování bylo vedeno v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1). EIOÚ přerušil posouzení této stížnosti až do vydání zrušujícího rozsudku a poté rozsudku o kasačním opravném prostředku.

22.

Dne 18. prosince 2017 dospěl EIOÚ k závěru, že vyšetřování týkající se navrhovatele porušilo článek 4, čl. 5 písm. a), jakož i články 11 a 12 nařízení č. 45/2001, jelikož nevytvořilo dostatečný právní rámec pro zahájení a vedení vnitřně-správních vyšetřování. Tyto závěry se staly konečnými dne 16. března 2018 poté, co EIOÚ zamítl žádosti dotčené osoby a FRA o přezkum.

23.

Dne 19. července 2018 podal navrhovatel na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o zaplacení částky 100000 eur z titulu finanční náhrady za řadu protiprávních jednání, kterých se dopustila FRA (dále jen „žádost o náhradu škody“). Navrhovatel v ní zaprvé tvrdil, že vnitřně-správní vyšetřování bylo zahájeno, aniž bylo založeno na dostatečně závažném a podloženém podezření, že obvinil svého nadřízeného z rasové diskriminace a že vyšetřování bylo založeno spíše na přehánění a manipulaci. Zadruhé uvedl, že vnitřně-správní vyšetřování, disciplinární řízení, důtka a rozhodnutí o ukončení smlouvy představují diskriminaci na základě jeho etnického původu. Zatřetí navrhovatel uvedl, že zahájení a vedení vnitřně-správního vyšetřování porušilo článek 4, čl. 5 písm. a), jakož i články 11 a 12 nařízení č. 45/2001. Začtvrté tvrdil, že důtka a rozhodnutí o ukončení smlouvy byly založeny na protiprávním vnitřně-správním vyšetřování, které obsahovalo urážlivé a pomlouvačné výroky. Zapáté navrhovatel tvrdil, že FRA pronesla urážlivé a pomlouvačné výroky, porušila jeho právo na presumpci neviny a že se dopustila porušení jeho práva na soukromí a na ochranu jeho osobních údajů během vnitřně-správního vyšetřování, během disciplinárního řízení, při udělení důtky a v rozhodnutí o ukončení smlouvy, během řízení před Soudem pro veřejnou službu, Tribunálem a Výborem Evropského parlamentu pro rozpočtovou kontrolu, a to i z důvodu zveřejnění článků týkajících se zrušujícího rozsudku v tisku. Podle navrhovatele tato jednání jako celek představovala psychické obtěžování. Zašesté měl navrhovatel za to, že FRA tímto způsobem porušila svou povinnost řádné péče tím, že nezohlednila všechny skutečnosti, které mohly ovlivnit jeho rozhodnutí a chování, a zvláště tím, že jej co nejdříve neinformovala o výtkách, které vůči němu byly učiněny. Konečně navrhovatel dodal, že všechny tyto protiprávnosti mu způsobily stres, úzkost, nejistotu a pocit opuštění a lhostejnosti. Poníženě trpěl také povzneseností a pohrdáním, s nimiž s ním bylo zacházeno.

24.

Dne 19. listopadu 2018 orgán oprávněný uzavírat pracovní smlouvy (dále jen „OOUPS“) zamítl žádost navrhovatele o náhradu škody mimo jiné s tvrzením, že povinnosti vyplývající ze zrušujícího rozsudku byly splněny, neboť navrhovatel byl přijat zpět do služebního poměru a důtka byla odstraněna z jeho osobního spisu.

25.

Dne 14. února 2019 podal navrhovatel stížnost, kterou OOUPS dne 12. června 2019 zamítl. Ve svém zamítavém rozhodnutí OOUPS zejména uvedl, že se FRA rozhodla nezahájit znovu řízení a všechny akty týkající se vnitřně-správního vyšetřování byly vymazány ze spisu navrhovatele.

26.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. září 2019 podal navrhovatel žalobu na základě článku 270 SFEU znějící zaprvé na náhradu nemajetkové újmy, která mu údajně vznikla, zadruhé na zrušení rozhodnutí ředitele FRA ze dne 19. listopadu 2018, kterým byla zamítnuta jeho žádost o náhradu škody, a zatřetí, v případě potřeby, na zrušení rozhodnutí ze dne 12. června 2019, kterým byla zamítnuta stížnost směřující proti výše uvedenému rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2018.

27.

Na podporu své žaloby se navrhovatel dovolával šesti důvodů protiprávnosti, pokud jde o jednání vytýkaná FRA (napadený rozsudek, body 39, 51, 69, 80, 100 a 125), vycházející:

28.

Mimoto vzhledem k tomu, že se navrhovatel domáhal náhrady údajné nemajetkové újmy způsobené tímto údajně protiprávním jednáním FRA, uplatnil za tímto účelem několik argumentů týkajících se skutečné existence újmy, jakož i příčinné souvislosti.

29.

V napadeném rozsudku měl Tribunál za to, že podmínky pro vznik odpovědnosti orgánu nebyly splněny. Na jedné straně neuznal za opodstatněný žádný z důvodů protiprávnosti uplatňovaných navrhovatelem. Na druhé straně Tribunál konstatoval, že existence nemajetkové újmy a příčinné souvislosti mezi touto újmou a neoprávněným jednáním nebyla prokázána.

30.

Soudní dvůr v souladu s čl. 76 odst. 2 svého jednacího řádu rozhodl, že se nebude konat jednání.

31.

Navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr:

32.

FRA navrhuje, aby Soudní dvůr:

33.

Jak jsem uvedl v úvodu, ve svém stanovisku se budu zabývat pouze druhým důvodem kasačního opravného prostředku. Je třeba uvést, že projednávaná věc je poměrně složitá, neboť skutkový základ projednávaného sporu byl předmětem rozsudků vydaných několika unijními soudy. V zájmu lepšího pochopení právních otázek, které jsou jádrem této věci, považuji za vhodné je před započetím vlastní právní analýzy stručně shrnout.

34.

Dotčené právní otázky se v podstatě týkají toho, zda se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že FRA jednala v souladu s unijním právem, když se rozhodla upustit od vnitřně-správního vyšetřování ve vztahu k navrhovateli, aby vyhověla zrušujícímu rozsudku Soudu pro veřejnou službu, aniž vyslechla navrhovatele, jak vyžaduje článek 3 přílohy IX služebního řádu. Tribunál vychází z předpokladu, že postup uvedený v tomto ustanovení není závazný a že existuje jiné řešení, které umožňuje řádné splnění povinností vyplývajících z tohoto zrušujícího rozsudku a spočívá v zastavení disciplinárního řízení.

35.

Ve své analýze ukážu, že tento postoj je z právního hlediska problematický, neboť poskytuje administrativnímu orgánu v rámci disciplinárního řízení alternativní prostředek, který není výslovně upraven ve služebním řádu, a proto neupravuje jakoukoli účast dotyčného úředníka ( 2 ). Nelze tedy vyloučit riziko, že dojde k porušení jeho procesních práv. Tribunál má naproti tomu za to, že dodržování práva na obhajobu není nezbytně nutné, neboť FRA upustila od veškerých právních kroků vůči navrhovateli. Tribunál zakládá své úvahy na zjištění, že FRA nepřijala žádný akt, který by se nepříznivě dotýkal navrhovatele ve smyslu článku 41 Listiny.

36.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku se v zásadě dělí na čtyři části.

37.

V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel v podstatě vytýká Tribunálu, že nesprávně vyložil rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise (T‑471/11, EU:T:2014:739), když uvedl, že z tohoto rozsudku vyplývá, že zrušení aktu umožňuje pokračovat řízení přesně v bodě, ve kterém došlo k protiprávnosti. Navrhovatel přitom tvrdí, že podle správného výkladu uvedeného rozsudku musí být v řízení směřujícím k nahrazení zrušeného aktu pokračováno přesně v bodě, ve kterém došlo k protiprávnosti, a to z důvodu, že zrušení rozhodnutí se nutně nedotýká přípravných aktů.

38.

FRA má za to, že tato část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je irelevantní. V tomto ohledu uvádí, že judikatura citovaná v bodě 45 napadeného rozsudku neznamená, ačkoliv navrhovatel tvrdí opak, že OOJ je povinen pokračovat v disciplinárním řízení, které se ukáže být stiženo procesní vadou. Dodává, že navrhovatel v každém případě nemá žádný oprávněný zájem tvrdit, že FRA byla povinna pokračovat v disciplinárním řízení, místo aby od něj upustila.

39.

Ve druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel vytýká Tribunálu, že nesprávně použil čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu, když rozhodl, že se tento článek nepoužije v případě, kdy je vnitřně-správní vyšetřování staženo nebo je od něj upuštěno, a za takových okolností, jako jsou okolnosti v projednávaném případě, kdy se FRA rozhodla nepokračovat ve sporném řízení ve fázi, v níž byla důtka stižena vadou. Podle navrhovatele obsahuje čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu taxativní výčet možností, které má odpůrkyně k dispozici po předložení vyšetřovací zprávy. Krom toho uvádí, že cíl tohoto článku musí být vykládán ve spojení s článkem 29 přílohy IX služebního řádu, aby bylo možné zohlednit zájmy dotyčného úředníka, takže stažení vyšetřovací zprávy z vnitřně-správního vyšetřování bez jakéhokoli odůvodnění a zveřejnění představuje porušení těchto článků. Navrhovatel tvrdí, že Tribunál vytvořil umělý rozdíl mezi skončením vnitřně-správního vyšetřování a jeho stažením či upuštěním od něj, čímž zbavil články 3 a 29 přílohy IX služebního řádu značné části jejich účinků.

40.

FRA namítá, že ani článek 266 SFEU upravující výkon rozsudků, ani článek 3 přílohy IX služebního řádu nebránily tomu, aby nepokračovala ve vnitřně-správním vyšetřování a vyjmula ze spisu navrhovatele všechny dřívější akty týkající se vnitřně-správního vyšetřování. Článek 3 přílohy IX služebního řádu se tedy nepoužije.

41.

Ve třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením a porušuje zásadu právní jistoty v rozsahu, v němž má Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku za to, že v projednávané věci nebylo dodržování práva na obhajobu nezbytné, „neboť FRA upustila od veškerých právních kroků vůči navrhovateli […] a nepřijala tak žádný akt, který by se jej nepříznivě dotýkal ve smyslu článku 41 Listiny“.

42.

FRA má za to, že nepřijala rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení navrhovatele, a proto nebyla povinna jej předem vyslechnout. Navrhovatel tedy opomíjí kontext splnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudu pro veřejnou službu, který vedl k přijetí navrhovatele zpět do služebního poměru. Krom toho FRA upřesňuje, že „nerozhodla, že proti úředníkovi neexistují žádné usvědčující důkazy“, jak vyžaduje článek 3 přílohy IX služebního řádu, ale upustila od disciplinárního řízení, tedy takové rozhodnutí nepřijala.

43.

Ve čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že odůvodnění napadeného rozsudku je rozporuplné, jelikož Tribunál v bodě 49 tohoto rozsudku na jedné straně uvedl, že čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu se nepoužije, a na druhé straně v bodě 76 uvedeného rozsudku tvrdil opak.

44.

FRA je toho názoru, že mezi bodem 49 a bodem 76 napadeného rozsudku není žádný rozpor, jelikož v projednávané věci příslušný OOJ nepokračoval v disciplinárním řízení a z osobního spisu navrhovatele vyjmul všechny předcházející akty týkající se vnitřně-správního vyšetřování.

45.

Vzhledem k tomu, že čtyři části druhého důvodu kasačního opravného prostředku jsou svou podstatou propojeny, je třeba je zkoumat společně, strukturovaným způsobem a v určitém tematickém pořadí.

46.

Úvodem je třeba určit, jaké požadavky jsou v projednávané věci kladeny na splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku. Jak vyplývá z vyjádření účastníků řízení, existují protichůdná stanoviska k analýze Tribunálu vyplývající z bodu 46 napadeného rozsudku, podle které zrušující rozsudek, založený na porušení práva na obhajobu navrhovatele po skončení vnitřně-správní fáze řízení, ukládal FRA pouze odstranit důtku z osobního spisu navrhovatele, aniž byla povinna jej vyslechnout ohledně výtek, které vedly k zahájení vnitřně-správního vyšetřování, nebo mu formálně oznámit rozhodnutí o zproštění všech obvinění proti němu.

47.

První pododstavec článku 266 SFEU stanoví, že „orgán, instituce nebo jiný subjekt, jehož akt byl prohlášen za neplatný […] je povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie“ (kurzívou zvýraznil autor stanoviska). Toto ustanovení zakládá povinnosti orgánům a – výslovně od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost – institucím a jiným subjektům Unie, vůči kterým byly vydány rozsudky prohlašující neplatnost. Toto ustanovení doplňuje články 263 až 265 SFEU, podle nichž mohou soudy Unie v rámci své působnosti pouze prohlásit akt za neplatný. Článek 266 SFEU naproti tomu nesvěřuje těmto soudům pravomoc ukládat orgánům, kterým byla soudem uložena povinnost, aby určitým způsobem konaly, ani jim nařídit přijetí nezbytných opatření. Orgán, kterému byla soudem uložena povinnost, musí spíše sám přijmout opatření, která vyžaduje výkon rozsudku ( 3 ).

48.

Z tohoto hlediska Tribunál v bodě 45 napadeného rozsudku správně uvedl, že unijní orgány a subjekty mají posuzovací pravomoc při rozhodování o prostředcích, které je třeba použít k vyvození důsledků ze zrušujícího rozsudku. To však neznamená, že by tato posuzovací pravomoc byla neomezená, neboť v opačném případě by administrativa měla pravomoc ponechat důsledky takového rozsudku bez povšimnutí. V takovém případě by byl soudní přezkum prováděný soudy Unie iluzorní, což by zpochybnilo Unii jakožto „unii práva“ ( 4 ). Jak totiž v tomto stanovisku vysvětlím, několik důvodů mě vede k závěru, že Tribunál nedodržel meze, které unijní právo v projednávaném případě ukládá FRA.

49.

Zaprvé mám za to, že Tribunál nerespektoval rozsah povinnosti vyplývající z článku 266 SFEU. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou zrušující rozsudky vydané soudy Unie od okamžiku, kdy se stanou pravomocnými, překážkou věci pravomocně rozsouzenou. Tato překážka se vztahuje nejen na výrok zrušujícího rozsudku, ale také odůvodnění, které je nezbytnou oporou výroku a je od něj proto neoddělitelné ( 5 ). Zrušující rozsudek tedy znamená, že autor zrušeného aktu přijme akt nový, a to v souladu nejen s výrokem rozsudku, ale rovněž s odůvodněním, které k výroku vedlo a je jeho nezbytnou oporou, přičemž dbá na to, aby tento nový akt nebyl stižen stejnými vadami, jako jsou ty, které byly shledány ve zrušujícím rozsudku ( 6 ).

50.

Krom toho je třeba pro účely posouzení tohoto důvodu kasačního opravného prostředku připomenout, že v řízení směřujícím k nahrazení zrušeného aktu musí být pokračováno přesně v bodě, ve kterém došlo k vadě, a to z důvodu, že zrušení aktu se nutně nedotýká přípravných aktů ( 7 ). Zrušení aktu, kterým se končí vnitřně-správní řízení zahrnující několik fází, nezpůsobuje nezbytně zrušení celého řízení, které předcházelo přijetí napadeného aktu, bez ohledu na věcné či procesní důvody zrušujícího rozsudku. Autor aktu tak musí vycházet z data, kdy přijal zrušený akt, aby mohl přijmout akt, který jej má nahradit. Ve svém novém rozhodnutí se však může odvolávat na jiné důvody než ty, na nichž založil své první rozhodnutí. Mimoto není povinen znovu rozhodnout o těch aspektech původního rozhodnutí, které nebyly zrušujícím rozsudkem zpochybněny.

51.

Na rozdíl od toho, co Tribunál patrně naznačuje v bodě 45 napadeného rozsudku, z výše uvedeného vyplývá, že tomu není tak, že zrušení aktu„umožňuje“ administrativnímu orgánu pokračovat v řízení přesně v bodě, ve kterém došlo k vadě. Jedná se spíše o závaznou povinnost, jak jasně vyplývá z judikatury citované samotným Tribunálem. Vzhledem k tomu, že Tribunál podle všeho vykládá tuto judikaturu v tom smyslu, že vyžaduje, aby byla administrativnímu orgánu přiznána v obecné rovině možnost, aby při plnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku podle článku 266 SFEU sám určil, v jaké fázi bude pokračovat v řízení stiženém vadami, je třeba konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení.

52.

Zadruhé mám za to, že výklad provedený Tribunálem v bodě 45 napadeného rozsudku, podle kterého musí být administrativnímu orgánu přiznána „široká posuzovací pravomoc“, by vedl k porušení hlavní zásady právního státu jakožto jedné z hodnot Unie na základě článku 2 SEU, podle níž akty orgánů, institucí a jiných subjektů podléhají zákonu ( 8 ) (kurzívou zvýraznil autor stanoviska). V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že podle zásady svěření pravomocí zakotvené v čl. 5 odst. 2 SEU jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách, včetně sekundárního práva. Ve specifické oblasti veřejné služby to znamená povinnost administrativního orgánu jednat v souladu s ustanoveními služebního řádu.

53.

Z toho logicky vyplývá, že posuzovací pravomoc administrativního orgánu má své meze v ustanoveních služebního řádu, které upravují dotčený případ. V této souvislosti je třeba poukázat na článek 86, ale také na přílohu IX služebního řádu, neboť tato příloha obsahuje, mezi jinými ustanoveními, ustanovení o disciplinárních opatřeních, pravidla a postupy upravující vnitřně-správní vyšetřování. Disciplinární řízení v pravém slova smyslu má dvě odlišné fáze, z nichž první je zahájena rozhodnutím o zahájení a ukončena dalším rozhodnutím po vyslechnutí dotyčné osoby na základě vyšetřovací zprávy ( 9 ).

54.

Jak jsem uvedl ve svých úvodních poznámkách, projednávaná věc nastoluje otázku použitelnosti článku 3 přílohy IX služebního řádu, jehož cílem je upravit činnost administrativního orgánu po ukončení vyšetřovací fáze. Toto ustanovení obsahuje výčet možností, které má administrativní orgán k dispozici, a dává mu možnost přistoupit k zahájení disciplinárního řízení nebo od něj upustit po vypracování vyšetřovací zprávy za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené tímto ustanovením.

55.

Podle mého názoru není pochyb o tom, že FRA se nacházela právě v této fázi řízení, když byl vydán zrušující rozsudek založený na porušení práva navrhovatele na obhajobu po ukončení vnitřně-správní fáze řízení, jak vyplývá rovněž z bodu 46 napadeného rozsudku. V důsledku toho měla FRA použít článek 3 přílohy IX služebního řádu a zvolit tu možnost, která se jí za daných okolností jevila jako relevantní.

56.

Jinými slovy, na rozdíl od závěrů Tribunálu byla FRA povinna pokračovat v řízení přesně ve fázi, ve kterém došlo k vadě, tedy od okamžiku, kdy měla přijmout rozhodnutí o pokračování v disciplinárním řízení. V následující části tohoto stanoviska se budu zabývat konkrétními důsledky, které z toho pro FRA vyplývají, s ohledem na požadavky článku 3 přílohy IX služebního řádu. V každém případě je třeba v této fázi analýzy konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když chybně vycházel z toho, že FRA nebyla povinna použít toto ustanovení na okolnosti projednávané věci.

57.

Tento závěr platí tím spíše, je-li funkce článku 3 přílohy IX služebního řádu zkoumána s přihlédnutím k obecnému kontextu disciplinárního řízení. Bylo již uvedeno, že toto řízení se skládá ze dvou fází. První fáze spočívá v zahájení vnitřně-správního vyšetřování, jehož účelem je umožnit OOJ ověřit, zda došlo k porušení povinností, které jsou úředníkům uloženy. Obecná ustanovení přílohy IX služebního řádu, která sestávají ze čtyř článků seskupených v oddíle 1, se týkají vnitřně-správních vyšetřování a upřesňují prováděcí pravidla k čl. 86 odst. 2 služebního řádu. Ačkoli má administrativní orgán širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o vedení vnitřně-správních vyšetřování, nic to nemění na tom, že musí dodržovat určité procesní požadavky, jako je vypracování závěrečné vyšetřovací zprávy, na kterou odkazuje článek 3 přílohy IX služebního řádu.

58.

Tato zpráva prezentuje dotčené skutečnosti a okolnosti, uvádí, zda byla dodržena pravidla a postupy použitelné na situaci, poukazuje na přitěžující nebo polehčující okolnosti, hodnotí závažnost újmy, která orgánu vznikla, a obsahuje doporučení, pokud jde o další postup ( 10 ). Na základě uvedené zprávy může OOJ zaprvé rozhodnout, že proti dotyčnému úředníkovi neexistují žádné usvědčující důkazy, o čemž bude úředník písemně informován. Zadruhé, i v případě, že došlo nebo údajně došlo k porušení povinností, o které se jedná, může OOJ rozhodnout, že nebude přijato žádné disciplinární opatření, a případně udělit dotyčnému pouze napomenutí. Zatřetí, v případě porušení povinností, může OOJ zahájit disciplinární řízení, a to bez projednání s komisí nebo před touto komisí.

59.

Je zřejmé, že normotvůrce, který přijal služební řád, zamýšlel vymezit pravomoci administrativy ve vztahu k úředníkovi v rámci tohoto řízení co možná nejpodrobněji. Tento přístup je jediný možný nejen s ohledem na zásady uvedené v bodě 52 tohoto stanoviska, ale rovněž s ohledem na nutnost dodržovat procesní práva dotyčného úředníka. S ohledem na toto zjištění nepovažuji za správný argument Tribunálu, že FRA měla „širokou diskreční pravomoc“ při provádění zrušujícího rozsudku. Proto se domnívám, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení.

60.

Totéž platí pro tvrzení Tribunálu v bodě 48 napadeného rozsudku, že FRA nebyla povinna pokračovat ve sporném řízení ve fázi, která způsobila vadu důtky, ale byla spíše oprávněna zvolit „jiné řešení“, konkrétně upustit od tohoto řízení a navíc vyjmout z osobního spisu navrhovatele všechny dřívější akty týkající se vnitřně-správního vyšetřování. Ze znění, struktury a účelu článku 3 přílohy IX služebního řádu jasně vyplývá, že obsahuje taxativní výčet možností, které má administrativní orgán k dispozici. Z formulace tohoto ustanovení vyplývá, že vyjmenovává řadu přesně vymezených možností, které se vzájemně vylučují.

61.

Z toho je zřejmé, že administrativní orgán je povinen přijmout rozhodnutí na základě jedné z těchto možností, která bude sloužit jako právní základ. Tyto skutečnosti logicky vedou k závěru, že úmyslem normotvůrce, který přijal služební řád, bylo vyloučit jakoukoli jinou možnost. V důsledku toho je třeba mít za to, že názor Tribunálu, podle něhož je administrativní orgán oprávněn zvolit si na konci vnitřně-správního vyšetřování jinou možnost, vychází z nesprávného výkladu článku 3 přílohy IX služebního řádu.

62.

Toto nesprávné právní posouzení je podle mého názoru obzvláště závažné, a to tím spíše, že Tribunál nezpochybňuje terminologii použitou FRA k popisu jejího přístupu v rámci disciplinárního řízení. Zejména z bodů 43 a 48 napadeného rozsudku vyplývá, že FRA „zprostila“ navrhovatele obvinění a „odstoupila“ tak od sporného řízení. Musím však zdůraznit, že tyto výrazy nejsou v článku 3 přílohy IX služebního řádu uvedeny, což vyvolává otázku, zda se skutečně jedná o jinou možnost, kterou toto ustanovení neupravuje, jak patrně předpokládá Tribunál („jiné řešení“), nebo zda se jedná spíše o synonymum, které má pouze popsat případ uvedený v čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu.

63.

Mám za to, že okolnost, že je „upuštěno“ od vedení řízení proti úředníkovi nebo že je od tohoto řízení „odstoupeno“ v podstatě pouze popisuje výše uvedený případ. Jak totiž navrhovatel přesvědčivě vysvětluje, pokud administrativní orgán odstoupí od disciplinárního řízení, znamená to v zásadě, že proti dotyčnému úředníkovi neexistují žádné usvědčující důkazy. Použité výrazy je tedy třeba chápat tak, že jsou pouze dvěma různými způsoby, jak vyjádřit totéž. Mám za to, že tento postoj odpovídá rozumné úvaze. Pokud by se toto posouzení ukázalo jako správné, bylo by třeba zabývat se důvody, které vedly FRA k tomu, že se odchýlila od pravidel přílohy IX služebního řádu. Ačkoli písemná vyjádření neumožňují na tuto otázku s jistotou odpovědět, nic to nemění na tom, že takový přístup není v žádném případě v souladu se zásadami uvedenými v bodě 52 tohoto stanoviska, které musí administrativní orgány dodržovat.

64.

Kromě toho se domnívám, že takový přístup může porušit procesní práva dotyčného úředníka, jak podrobně vysvětlím. V důsledku toho je třeba učinit závěr, že v rozsahu, v němž měl za to, že FRA jednala v souladu s unijním právem, když upustila od jakéhokoli řízení proti navrhovateli, aniž použila článek 3 přílohy IX služebního řádu, se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení.

65.

Přestože každý administrativní orgán disponuje posuzovací pravomocí, je povinen dodržovat základní zásady procesního práva. Taková povinnost vyplývá z článku 41 Listiny, který zakotvuje právo na řádnou správu v různých formách ( 11 ). Dodržování procesních záruk je nutné zvláště v disciplinární oblasti s ohledem na skutečnost, že úředník je vystaven sankcím různého stupně přísnosti. Záruky stanovené v příloze IX služebního řádu, které provádějí právo na řádnou správu, mají dvojí účel, a to umožnit obviněnému úředníkovi účinně se hájit a dále zabránit svévolnému postupu administrativních orgánů v disciplinárním řízení ( 12 ).

66.

Mezi tyto záruky patří právo být vyslechnut, které má prvořadý význam ( 13 ), o čemž svědčí skutečnost, že toto právo je uvedeno v několika ustanoveních, včetně článku 3 přílohy IX služebního řádu. Toto ustanovení stanoví povinnost vyslechnout dotčeného úředníka před přijetím rozhodnutí o pokračování v disciplinárním řízení na základě vyšetřovací zprávy a poté, co byl seznámen se všemi písemnostmi ve spise. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v něm není výslovně stanovena žádná výjimka. Nedodržení této povinnosti tedy logicky vede k porušení procesních práv úředníka. Vzhledem k okolnostem se právě o takový případ patrně jedná v projednávané věci, neboť FRA nepoužila článek 3 přílohy IX služebního řádu.

67.

Vzhledem k tomu, že záruka práva být vyslechnut je bezpodmínečná, dopouští se Tribunál nesprávného právního posouzení, když v bodě 49 napadeného rozsudku tvrdí, že „dodržování práva na obhajobu ani nebylo nezbytné“. Jak jsem již uvedl ve své analýze, toto nesprávné právní posouzení je založeno na nesprávné úvaze, a sice že článek 3 přílohy IX služebního řádu se v projednávané věci nepoužije, a dále na argumentu, že FRA nepřijala akt nepříznivě se dotýkající navrhovatele ve smyslu článku 41 Listiny. Posledně uvedený argument vyžaduje několik obecných úvah.

68.

Z článku 41 odst. 2 Listiny totiž vyplývá, že právo na řádnou správu zahrnuje právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout. Tribunál však pomíjí skutečnost, že článek 3 přílohy IX služebního řádu nijak nerozlišuje, pokud jde o právo být vyslechnut, podle toho, zda rozhodnutí, které má správní orgán přijmout, bude, či nebude pro úředníka příznivé. Jinak řečeno, toto právo je zaručeno ve všech případech, což lze vysvětlit samotnou povahou disciplinárního řízení. Článek 3 přílohy IX služebního řádu tak představuje lex specialis, který zohledňuje zvláštnosti disciplinárních opatření.

69.

V tomto ohledu je třeba uvést, že zahájení disciplinárního řízení může velmi vážně poškodit čest a profesní pověst dotyčného úředníka ( 14 ). Administrativní orgán je tedy povinen před přijetím rozhodnutí o zahájení takového řízení ověřit pravdivost a závažnost skutečností úředníkovi vytýkaných. Stejně tak je třeba mít za to, že nepřiměřená délka disciplinárního řízení zakládá domněnku existence nemajetkové újmy na straně úředníka ( 15 ). Disciplinární orgány jsou tedy povinny vést toto řízení svědomitě a postupovat tak, aby každý úkon řízení proběhl v přiměřené lhůtě ve vztahu k předchozímu úkonu. Nedodržení této lhůty, které může být posouzeno jen v závislosti na konkrétních okolnostech věci, může přivodit neplatnost aktu ( 16 ). Z tohoto důvodu čl. 22 odst. 1 přílohy IX služebního řádu stanoví lhůtu dvou měsíců ode dne přijetí stanoviska komise pro přijetí rozhodnutí, pokud OOJ zamýšlí uložit sankce. V zájmu úředníka i administrativního orgánu nemůže být rozhodnutí o ukončení disciplinárního řízení bezdůvodně odkládáno ( 17 ).

70.

Normotvůrce, který přijal služební řád a jenž si je vědom negativního dopadu, jaký může mít neoprávněné zahájení disciplinárního řízení na pověst úředníka, v čl. 22 odst. 2 přílohy IX služebního řádu stanovil, že rozhodne-li se OOJ případ uzavřít bez uložení disciplinární sankce, neprodleně o svém rozhodnutí písemně uvědomí dotčeného úředníka. Dotčený úředník může požádat, aby uvedené rozhodnutí bylo vloženo do jeho osobního spisu. Z článku 29 této přílohy mimoto vyplývá, že pokud úředníkovi nebyly prokázány vytýkané skutečnosti podle výše uvedeného ustanovení, má úředník nárok požadovat náhradu škody, která mu vznikla, prostřednictvím náležitého zveřejnění rozhodnutí OOJ. To vše ukazuje, že normotvůrce, který přijal služební řád, má za to, že k odstranění negativních důsledků vyplývajících z neoprávněného disciplinárního řízení je nezbytná řada opatření.

71.

Konečně nelze zapomínat, že podle článku 27 přílohy IX služebního řádu může i úředník, kterému byla uložena disciplinární sankce, podat žádost o výmaz všech odkazů na uvedené opatření ze svého osobního spisu. OOJ rozhodne, zda této žádosti vyhoví. Podle mého názoru tento mechanismus vyjadřuje „právo být zapomenut“ a řídí se zásadou, podle které disciplinární sankce nesmí neomezeně postihovat život člověka, ani mu bránit pokračovat v profesní kariéře ( 18 ). Jedná se zjevně o mechanismus určený k zajištění toho, aby po uplynutí přiměřené doby, a sice po třech letech, jedná-li se o písemnou výstrahu nebo důtku, nebo po šesti letech, jedná-li se o jiné sankce, byla obnovena bezúhonnost a profesní pověst úředníka.

72.

Z těchto úvah však nelze vyvozovat, že pouze zahájení neoprávněného disciplinárního řízení může mít pro úředníka nepříznivé důsledky. Jak správně uvádí navrhovatel, je třeba zohlednit skutečnost, že v situaci, jako je situace v projednávané věci, v níž proběhlo vnitřně-správní vyšetřování, má administrativní orgán stále k dispozici vyšetřovací zprávu. Samotná zpráva není rozhodnutím, které by mohlo být staženo, ale skutečností, jež musí být vzata v potaz. Vzhledem k tomu, že ani zrušující rozsudek, ani rozhodnutí o „upuštění“ od disciplinárního řízení proti úředníkovi nemají za následek zánik této zprávy, má administrativní orgán teoreticky možnost pokračovat v disciplinárním řízení k pozdějšímu datu. Je třeba poukázat na to, že ani čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu neumožňuje stáhnout vyšetřovací zprávu či upustit od dalšího nakládání s ní.

73.

Z tohoto hlediska mám za to, že vhodný způsob obnovení bezúhonnosti a profesní pověsti dotčeného úředníka za těchto podmínek spočívá v jeho vyslechnutí a v přijetí rozhodnutí podle čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu se zajištěním náležitého zveřejnění, jak vyžaduje článek 29 této přílohy. Stejně tak by mělo být zajištěno, aby úředník mohl v souladu s článkem 22 odst. 2 uvedené přílohy požádat, aby bylo toto rozhodnutí vloženo do jeho osobního spisu. Takový přístup, který nevyvolává žádné pochybnosti o záměrech administrativního orgánu, by nejlépe odpovídal potřebě právní jistoty úředníka.

74.

Takový přístup je podle mého názoru ještě potřebnější v případě, kdy disciplinární sankce byla, tak jako v projednávaném případě, zrušena Soudem pro veřejnou službu z důvodu procesní vady. Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pokud bylo rozhodnutí zrušeno z formálních důvodů, aniž bylo o vytýkaných skutečnostech meritorně rozhodnuto, nepředstavuje rozhodnutí o zrušení „zproštění obvinění“ ve smyslu, který je tomuto pojmu přikládán v trestních věcech ( 19 ). Domnívám se, že to v návaznosti na zrušující rozsudek znamená povinnost FRA přijmout rozhodnutí objasňující právní postavení navrhovatele, jelikož disciplinární řízení, které bylo proti němu zahájeno, se vrací do konkrétní fáze, v níž protiprávnost nastala. Jak přitom FRA sama připouští, v projednávané věci nerozhodla, že proti úředníkovi neexistují žádné usvědčující důkazy, jak vyžaduje čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu, ale jednoduše „upustila“ od disciplinárního řízení, aniž takové rozhodnutí přijala.

75.

Podobně jako navrhovatel mám za to, že postup FRA, který spočíval v „odstoupení“ od disciplinárního řízení po vypracování vyšetřovací zprávy, a to bez jakéhokoli odůvodnění, slyšení nebo zveřejnění, představuje obcházení procesních záruk stanovených ve výše uvedených ustanoveních. V důsledku toho je třeba mít za to, že v rozsahu, v němž Tribunál nesprávně rozhodl, že práva obhajoby zaručená ustanoveními přílohy IX služebního řádu nebyla přístupem FRA porušena, dopustil se nesprávného právního posouzení. Toto nesprávné právní posouzení je důsledkem restriktivního výkladu článku 41 Listiny, který navíc nezohledňuje zvláštnosti disciplinárních opatření.

76.

Rozhodnutí FRA „upustit“ od řízení proti navrhovateli bez jeho vyslechnutí představuje procesní vadu. Podle judikatury Soudního dvora platí, že porušení práva na obhajobu a konkrétně práva být vyslechnut vede ke zrušení rozhodnutí přijatého na konci dotčeného vnitřně-správního řízení pouze tehdy, když toto řízení mohlo bez této vady vyústit v jiný výsledek ( 20 ). Soudní dvůr poukázal nicméně na to, že žalobci, který se dovolává porušení svého práva na obhajobu, nelze uložit, aby prokázal, že by rozhodnutí dotyčného unijního orgánu mělo jiný obsah, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena ( 21 ). Posouzení této otázky musí být mimoto provedeno podle skutkových a právních okolností specifických pro každý případ ( 22 ). Mám za to, že Tribunál by měl tuto judikaturu zohlednit, pokud by mu věc byla postoupena k novému rozhodnutí.

77.

Jak vyplývá z bodů 48 a 49 napadeného rozsudku, úvahy Tribunálu, na jejichž základě dospěl k závěru, že nedošlo k porušení práva navrhovatele na obhajobu, se v podstatě zakládají na argumentu, že čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu se nepoužije z důvodu, že FRA zvolila „jiné řešení“, a sice „upuštění“ od řízení proti navrhovateli. V tomto stanovisku jsem podrobně prokázal, že Tribunál se v tomto ohledu ve svých úvahách dopustil několika nesprávných právních posouzení.

78.

Je však třeba konstatovat, že krom toho jsou tyto úvahy nesoudržné, neboť Tribunál v bodě 76 napadeného rozsudku tvrdí pravý opak. Konkrétně Tribunál uvádí, že v projednávaném případě se „FRA rozhodla upustit od řízení proti navrhovateli podle čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu“ (kurzívou zvýraznil autor stanoviska). Uvedené tvrzení se mi v tomto kontextu jeví jako obzvláště problematické, neboť tato část obsahuje odkaz na bod 48 napadeného rozsudku, v němž Tribunál rozvíjí své úvahy založené na údajném alternativním přístupu FRA, který spočívá právě v nepoužití ustanovení přílohy IX služebního řádu. Výše uvedené body už nemohou být formulovány jasněji, což vylučuje jakékoli redakční chyby, tudíž je třeba vycházet z toho, že skutečně odrážejí úvahy Tribunálu.

79.

Je zjevné, že tato dvě tvrzení nemohou v odůvodnění napadeného rozsudku koexistovat, aniž by vážně zpochybnila logiku, na níž jsou založeny úvahy Tribunálu. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že Tribunál nakonec přijal v bodě 76 napadeného rozsudku stanovisko, které je z právního hlediska správné. Jak jsem totiž uvedl ve své analýze, „upuštění“ od řízení proti dotčenému úředníkovi představuje v konečném důsledku pouze jiný způsob potvrzení toho, že vnitřně-správní vyšetřování bylo ukončeno z důvodu, že proti dotyčnému úředníkovi neexistují žádné usvědčující důkazy, a tedy na základě čl. 3 písm. a) přílohy IX služebního řádu ( 23 ). Zdá se, že si Tribunál uvědomil, že se administrativní orgán od ustanovení této přílohy nemůže odchýlit. Takový závěr je však neslučitelný s jeho výchozími úvahami.

80.

Vyvstává tedy otázka, jak se s takovým zásadním rozporem vypořádat v oblasti procesního práva. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury představuje otázka, zda je odůvodnění rozsudku Tribunálu rozporuplné, právní otázku, kterou je jako takovou možno uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku ( 24 ). S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení. Toto pochybení je podle mého názoru obzvláště závažné, a to nejen pro svou zjevnou povahu, ale také proto, že zpochybňuje úvahy Tribunálu jako celek, nezávisle na ostatních nesprávných právních posouzeních, která jsem identifikoval ve své analýze. Mám tedy za to, že k tomu, aby byl celý důvod kasačního opravného prostředku považován za opodstatněný, stačí v zásadě učinit závěr, že čtvrtá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná.

81.

Nesprávná právní posouzení, kterých se Tribunál dopustil a která byla zjištěna v rámci analýzy uvedené v tomto stanovisku, lze shrnout následovně. Zaprvé Tribunál nedodržel rozsah diskreční pravomoci, kterou má FRA při plnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku, když vycházel z nesprávného výkladu článku 266 SFEU a relevantní judikatury. Zadruhé Tribunál pominul skutečnost, že článek 3 přílohy IX služebního řádu byl v projednávaném případě použitelný na okolnosti věci a že FRA byla povinna přijmout rozhodnutí na základě tohoto ustanovení. Zatřetí Tribunál přehlédl skutečnost, že nepoužití článku 3 přílohy IX služebního řádu vedlo k porušení procesních záruk stanovených v této příloze. Nesprávné právní posouzení spočívá na restriktivním výkladu článku 41 Listiny, který navíc nezohledňuje zvláštnosti disciplinárních opatření. Začtvrté přijal Tribunál rozporuplné odůvodnění v otázce použitelnosti výše uvedeného ustanovení.

82.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil druhý důvod kasačního opravného prostředku za opodstatněný.