1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 27 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států ( 2 )

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporů mezi E. N., S. S. a J. Y., žadateli o mezinárodní ochranu, a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) ve věci rozhodnutí, které přijal státní tajemník, o zamítnutí jejich žádosti o mezinárodní ochranu bez posouzení a o jejich přemístění do jiných členských států. Příslušné soudy prvního stupně zrušily tato rozhodnutí. Státní tajemník podal proti těmto rozsudkům odvolání a navrhl mimo jiné v rámci předběžných opatření, aby lhůta pro přemístění těchto žadatelů o mezinárodní ochranu byla pozastavena, přičemž tomuto návrhu bylo vyhověno.

3.

Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit pravidla pro počítání lhůty, kterou má dožadující členský stát pro přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu.

4.

Tato věc souvisí s probíhající věcí Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (lhůta pro přemístění – Obchodování s lidmi) (C‑338/21), v němž byla vznesena otázka, zda se lhůta pro přemístění stanovená v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III (dále jen „lhůta pro přemístění“) pozastavuje, pokud dotčená osoba současně se svou žádostí o mezinárodní ochranu podala žádost o přezkum rozhodnutí o zamítnutí vydání povolení k přechodnému pobytu podle článku 8 směrnice 2004/81/ES ( 3 ).

5.

Navzdory skutečnosti, že se Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) v obou věcech táže na důsledky odkladu výkonu rozhodnutí o přemístění na počítání samotné lhůty pro přemístění, konkrétní otázky, které vyvstávají, jsou odlišné. Z tohoto důvodu jsou uvedené věci předmětem odlišných stanovisek předložených téhož dne.

6.

V tomto stanovisku navrhnu po provedení analýzy Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že čl. 27 odst. 3 a článek 29 nařízení Dublin III musí být vykládány v tom smyslu, že pokud se dožadující členský stát rozhodl použít čl. 27 odst. 3 písm. c) tohoto nařízení a žadatel o mezinárodní ochranu nepožádal o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění na základě tohoto ustanovení, odvolací soud nemůže během projednávání této věci a na návrh příslušného orgánu tohoto členského státu nařídit předběžné opatření, které vede k pozastavení lhůty pro přemístění.

7.

Podle článku 1 stanoví nařízení Dublin III kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států. Body 4, 5 a 19 odůvodnění tohoto nařízení v tomto ohledu uvádějí:

[…]

8.

Článek 27 odst. 3 a 4 nařízení Dublin III stanoví:

„3.   Pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví:

4.   Členské státy mohou stanovit, že příslušné orgány mohou z úřední moci rozhodnout o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění do doby, než bude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu.“

9.

Článek 29 odst. 1 první pododstavec a odst. 2 tohoto nařízení zní následovně:

„1.   Přemístění žadatele […] z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí [vyhovění] žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

[…]

2.   Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.“

10.

Článek 8:81 odst. 1 Algemene wet bestuursrecht (obecný zákon o správním právu) ( 4 ) ze dne 4. června 1992 stanoví:

„Je-li ke správnímu soudu podána žaloba proti rozhodnutí nebo je-li před případnou žalobou ke správnímu soudu podána žádost o přezkum […], může soudce správního soudu rozhodující o návrhu na předběžná opatření, který je nebo se může stát příslušným v hlavní věci, přijmout na návrh předběžná opatření, je-li to naléhavě nutné s ohledem na dotčené zájmy.“

11.

Článek 8:108 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„Nestanoví-li tato hlava jinak, použijí se hlavy 8.1 až 8.3 na odvolání obdobně […]“

12.

Dne 12. července a 7. října 2019, jakož i dne 22. listopadu 2020 podali E. N., S. S. a J. Y. v Nizozemsku žádost o mezinárodní ochranu. Státní tajemník požádal orgány jiných členských států o jejich převzetí nebo přijetí zpět. Dne 27. října a 20. listopadu 2019, jakož i dne 19. ledna 2021 tyto orgány rozhodly výslovně či implicitně, že vyhoví těmto žádostem o převzetí nebo přijetí zpět.

13.

Dne 9. ledna a 8. února 2020, jakož i 16. února 2021 odmítl státní tajemník posoudit žádosti o mezinárodní ochranu, jelikož orgány jiných členských států jsou příslušné k posouzení těchto žádostí a E. N., S. S., jakož i J. Y. musí být předáni těmto orgánům. E. N., S. S. a J. Y. podali proti těmto rozhodnutím žaloby na neplatnost. Z vyjádření dotčených osob na jednání vyplývá, že nepožádaly o odklad výkonu uvedených rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o jejich žalobách ( 5 ).

14.

Dne 25. února a 16. září 2020 ( 6 ), jakož i dne 1. dubna 2021 zrušily soudy prvního stupně rozhodnutí o zamítnutí posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i rozhodnutí o přemístění a nařídily státnímu tajemníkovi, aby přijal nová rozhodnutí o žádostech o mezinárodní ochranu, které podali E. N., S. S. a J. Y.

15.

Státní tajemník podal proti těmto rozsudkům odvolání k Raad van State (Státní rada). K těmto odvoláním připojil návrhy na předběžná opatření směřující k tomu, aby o žádostech o mezinárodní ochranu nemusel znovu rozhodnout dříve, než bude rozhodnuto o odvolání, a aby lhůta pro přemístění byla pozastavena. Předkládající soud těmto návrhům vyhověl dne 17. března a 16. listopadu 2020, jakož i dne 28. května 2021.

16.

Předkládající soud uvádí, že bude muset konstatovat, že lhůta pro přemístění uplynula, a tedy se Nizozemské království stalo příslušným k posouzení žádostí o mezinárodní ochranu, které podali E. N., S. S. a J. Y., pokud je třeba mít za to, že čl. 27 odst. 3 a čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III brání tomu, aby bylo v odvolacím řízení vyhověno návrhu státního tajemníka na předběžná opatření, který směřuje k pozastavení lhůty pro přemístění.

17.

Tento soud připomíná, že Nizozemské království se rozhodlo provést čl. 27 odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III, podle něhož má dotčená osoba právo požádat v přiměřené lhůtě soud o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu.

18.

Předkládající soud má za to, že řešení, podle něhož články 27 a 29 nařízení Dublin III brání tomu, aby bylo v odvolacím řízení vyhověno návrhu státního tajemníka na předběžná opatření směřujícímu k pozastavení lhůty pro přemístění, by mohlo být odůvodněno jednak definicí pojmu „dotčená osoba“ ve smyslu čl. 27 odst. 3 písm. c) tohoto nařízení a jednak cílem týkajícím se urychleného určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

19.

Uvádí však skutečnosti, které odůvodňují závěr, že uvedené nařízení nebrání tomu, aby bylo v odvolacím řízení vyhověno návrhu státního tajemníka na předběžná opatření, který směřuje k pozastavení lhůty pro přemístění.

20.

Zaprvé předkládající soud z rozsudku ze dne 26. září 2018, Staatssecretaris van Veiligheid en justitie (Odkladný účinek odvolání) ( 7 ), vyvozuje, že i když směrnice ukládá povinnost zajistit, aby v prvním stupni existoval účinný opravný prostředek, nebrání tato povinnost tomu, aby bylo stanoveno řízení ve druhém stupni nebo v odvolacím řízení.

21.

Zadruhé předkládající soud tvrdí, že i když jedním z cílů nařízení Dublin III je urychlené určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, musí být zaručen účinný opravný prostředek proti rozhodnutím o přemístění do příslušného členského státu. Dotčená osoba by z tohoto důvodu mohla dát přednost další právní ochraně před rychlým určením příslušného členského státu.

22.

Podle tohoto soudu má takový výklad zamezit dvěma nežádoucím situacím, a sice aby buď dotčená osoba byla přemístěna do příslušného členského státu, ačkoli probíhá řízení o žalobě, a následně byla vrácena do dožadujícího členského státu, pokud byla žaloba opodstatněná, nebo aby dotčená osoba nemohla být předána do příslušného členského státu a lhůta pro přemístění uplynula v odvolacím řízení, takže žádost o mezinárodní ochranu by musel vyřídit dožadující členský stát, i kdyby byla žaloba dotčené osoby zamítnuta.

23.

Zatřetí uvedený soud předpokládá, že státní tajemník má rovněž možnost požádat v odvolacím řízení o pozastavení lhůty pro přemístění. Opačné řešení by mohlo zbavit státního tajemníka jakékoli konkrétní možnosti podat odvolání, neboť lhůta pro přemístění není vždy dostatečná k tomu, aby soud, jemuž byla věc předložena, mohl rozhodnout.

24.

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Musí být čl. 27 odst. 3 a článek 29 nařízení [Dublin III] vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby v případě, že právní řád členského státu stanoví pro takové věci, jako jsou věci v původním řízení, dvoustupňové soudní řízení, nařídil odvolací soud během projednávání věci a na návrh příslušného orgánu členského státu předběžné opatření, které vede k pozastavení lhůty pro přemístění?“

25.

Písemná vyjádření předložili E. N., S. S. a J. Y., nizozemská a německá vláda, jakož i Evropská komise.

26.

Na společném jednání s probíhající věcí C‑338/21, které se konalo dne 14. července 2022, byli vyslechnuti E. N., S. S. a J. Y., nizozemská vláda, jakož i Komise, a zejména byli vyzváni, aby ústně odpověděli na otázky položené Soudním dvorem.

27.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda čl. 27 odst. 3 a čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní praxi, podle níž v případě, že právní systém členského státu stanoví dvoustupňové soudní řízení v rámci řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím o přemístění nebo žádostí o přezkum těchto rozhodnutí stanovených v tomto čl. 27 odst. 3, může odvolací soud v průběhu projednávání věci a na návrh příslušného orgánu nařídit předběžné opatření, které vede k pozastavení lhůty pro přemístění.

28.

Za účelem odpovědi na otázky předkládajícího soudu je třeba především připomenout, že nařízení Dublin III jako takové neumožňuje vnitrostátnímu soudu pozastavit šestiměsíční lhůtu, kterou má dožadující členský stát pro přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu.

29.

Článek 27 odst. 3 tohoto nařízení naproti tomu stanoví, že vnitrostátní soud může odložit výkon rozhodnutí o přemístění buď z moci úřední ( 8 ), nebo na žádost dotčené osoby ( 9 ). Právě tento odklad výkonu rozhodnutí má vliv na počítání lhůty pro přemístění.

30.

Podle čl. 29 odst. 1 uvedeného nařízení totiž lhůta pro přemístění začíná v zásadě běžet od okamžiku, kdy jiný členský stát vyhoví žádosti o převzetí nebo přijetí dotčené osoby zpět. Pokud však dotčená osoba podala proti rozhodnutí o přemístění odvolání nebo žádost o přezkum, začíná tato lhůta běžet od přijetí konečného rozhodnutí o tomto odvolání nebo přezkumu, pokud mají v souladu s čl. 27 odst. 3 téhož nařízení odkladný účinek.

31.

Posledně uvedené ustanovení stanoví tři způsoby, které umožňují odložit výkon rozhodnutí o přemístění. Členské státy musí stanovit, zaprvé že odvolání proti tomuto rozhodnutí přiznává dotčené osobě právo zůstat v členském státě, který přijal toto rozhodnutí, dokud nebude rozhodnuto o jeho odvolání ( 10 ), což vede k tomu, že přemístění nelze uskutečnit, nebo zadruhé že po podání odvolání proti rozhodnutí o přemístění se přemístění automaticky odkládá na přiměřenou dobu, během níž soud rozhodne, zda má odvolání odkladný účinek ( 11 ), nebo zatřetí že dotčená osoba může požádat o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání proti tomuto rozhodnutí ( 12 ). Ze vzájemného vztahu mezi čl. 27 odst. 3 a čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III vyplývá, že začátek běhu lhůty o přemístění může být odložen podle čl. 29 odst. 1 uvedeného nařízení pouze tehdy, pokud byl odklad výkonu rozhodnutí o přemístění povolen na základě jednoho z těchto tří způsobů uvedených v čl. 27 odst. 3 tohoto nařízení.

32.

Je přitom třeba poznamenat, že čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III nestanoví, že příslušný orgán dožadujícího členského státu může požádat o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění, a dále že se Nizozemské království rozhodlo ze tří alternativních způsobů takového odkladu stanovených v tomto ustanovení použít ten, podle něhož žadatel o mezinárodní ochranu může podat opravný prostředek, který směřuje k tomuto odkladu ( 13 ).

33.

Nizozemský systém dotčený ve věci v původním řízení však stanoví, že po zrušení rozhodnutí o přemístění v prvním stupni může příslušný správní orgán navrhnout, aby soudce odvolacího soudu rozhodující o předběžných opatřeních určil, že tento orgán nemůže přijmout nové rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, dokud nebude rozhodnuto o žalobě, a rozhodl, že lhůta pro přemístění se pozastavuje až do rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě, i když žadatel o mezinárodní ochranu nepožádal o odklad výkonu rozhodnutí v řízení v prvním stupni nebo mu takový odklad nebyl přiznán.

34.

Je tedy třeba určit, zda v rozsahu, v němž se Nizozemské království rozhodlo použít čl. 27 odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III a žadatel o mezinárodní ochranu nepožádal o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění v prvním stupni, brání čl. 27 odst. 3 a čl. 29 odst. 1 tohoto nařízení takové právní praxi.

35.

Za tímto účelem připomínám, že ustanovení uvedená v čl. 27 odst. 3 a v článku 29 nařízení Dublin III mají vlastní účel.

36.

Zaprvé řízení o převzetí a přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu zpět musí být provedena v souladu s řadou závazných lhůt, mezi něž patří šestiměsíční lhůta, v níž musí dožadující členský stát přemístit dotčenou osobu do příslušného členského státu podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III ( 14 ).

37.

Tyto lhůty rozhodujícím způsobem přispívají k dosažení cíle urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu, uvedeného v bodě 5 odůvodnění tohoto nařízení, tím, že zaručují, že řízení o převzetí a přijetí zpět budou prováděna bez zbytečného odkladu ( 15 ).

38.

Zadruhé přijetím čl. 27 odst. 3 uvedeného nařízení zamýšlel unijní normotvůrce posílit procesní záruky přiznané žadateli o mezinárodní ochranu ( 16 ), a konkrétně soudní ochranu, na kterou má nárok v souladu s článkem 47 Listiny základních práv ( 17 ).

39.

Jinými slovy, čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III umožňuje dotčené osobě dosáhnout toho, aby ji příslušné orgány dožadujícího členského státu nemohly přemístit do jiného členského státu, s cílem poskytnout jí dostatečnou soudní ochranu.

40.

Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 29. ledna 2009, Petrosian ( 18 ), ze vzájemného vztahu mezi těmito cíli vyplývá, že za účelem nalezení rovnováhy mezi zárukou účinné soudní ochrany dotčených osob a dodržením závazných lhůt uložených členským státům musí být možné odložit začátek běhu lhůty pro přemístění od soudního rozhodnutí, kterým se rozhoduje o opodstatněnosti řízení a které již nemůže bránit výkonu rozhodnutí o přemístění.

41.

Od té doby z ustálené judikatury vyplývá, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu obětovat soudní ochranu žadatelů o mezinárodní ochranu požadavku urychleného vyřízení jejich žádosti ( 19 ).

42.

Ve světle výše uvedených skutečností považuji za vhodné připomenout, že cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu může být ohrožen odkladem začátku běhu lhůty pro přemístění pouze tehdy, pokud byl výkon rozhodnutí o přemístění odložen za podmínek stanovených v čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III s cílem zajistit žadateli o mezinárodní ochranu dostatečnou soudní ochranu. Opravné prostředky proti rozhodnutím o přemístění jsou tedy stanoveny pouze ve prospěch tohoto žadatele a odklad výkonu těchto rozhodnutí, který vede k pozastavení lhůty pro přemístění, lze nařídit pouze v jeho prospěch.

43.

Domnívám se tedy, že odklad výkonu rozhodnutí o přemístění odvolacím soudem na návrh příslušného orgánu dožadujícího členského státu neumožňuje zaručit žadatelům o mezinárodní ochranu účinnou soudní ochranu.

44.

Ve věci v původním řízení totiž byla v řízení v prvním stupni zrušena rozhodnutí o přemístění, které navrhli E. N., S. S. a J. Y., aniž požadovali odklad výkonu těchto rozhodnutí.

45.

V tomto ohledu je možné uvést dvě poznámky.

46.

Pokud jde o zrušení rozhodnutí o přemístění, připomínám, že odklad výkonu rozhodnutí o přemístění podle čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III úzce souvisí, aniž je nutně automatický, s podáním odvolání proti tomuto rozhodnutí. Právě proto, že existuje rozhodnutí o přemístění, může být jeho výkon odložen, aby žadatel o mezinárodní ochranu mohl účinně napadnout toto rozhodnutí.

47.

Kromě toho jakýkoli odklad začátku běhu šestiměsíční lhůty stanovené pro provedení přemístění může být odůvodněn pouze zájmem dotčené osoby na objasnění legality rozhodnutí o přemístění soudním orgánem ( 20 ).

48.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o přemístění byla zrušena soudy prvního stupně, E. N., S. S. a J. Y. již nehrozí, že budou v průběhu odvolacího řízení přemístěni do příslušného členského státu. Neexistuje riziko ohrožení soudní ochrany těchto osob, které budou moci zůstat na území dožadujícího členského státu, a účinně bránit svá práva před odvolacím soudem.

49.

Pokud jde dále o neexistenci odkladného účinku odvolání, Soudní dvůr již rozhodl, že unijní normotvůrce tím, že přijal čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III, uznal, že členské státy mohou rozhodnout, že podání odvolání proti rozhodnutí o přemístění samo o sobě nepostačuje k odkladu výkonu rozhodnutí o přemístění, k němuž tedy může dojít, aniž by se čekalo na přezkum tohoto odvolání, pokud o odklad vykonatelnosti nebylo požádáno nebo pokud byla žádost o odklad zamítnuta ( 21 ).

50.

Z vyjádření jejich právních zástupců na jednání přitom vyplývá, že v rámci svých žalob podaných v řízení v prvním stupni proti rozhodnutím o přemístění, která byla vůči nim přijata, E. N., J. Y. a S. S. nenavrhli, aby byl těmto žalobám přiznán odkladný účinek ( 22 ).

51.

V tomto ohledu lze z toho vyvodit, že E. N., J. Y. a S. S. chtěli upřednostnit urychlené vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu a odklad výkonu rozhodnutí o přemístění, o který požádal v odvolacím řízení státní tajemník, odpovídá spíše zájmu tohoto správního orgánu na zachování těchto rozhodnutí o přemístění, která byla zrušena v prvním stupni, a na odkladu výkonu uvedených rozhodnutí o přemístění, jakož i v důsledku toho na odložení začátku běhu lhůty pro přemístění.

52.

Konstatuji totiž, že ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předběžná opatření, která byla nařízena v odvolacím řízení a na návrh příslušného vnitrostátního orgánu, mají především za cíl zabránit tomu, aby lhůta pro přemístění uplynula před projednáním odvolání. Tato opatření tedy byla nařízena pouze ve prospěch tohoto orgánu.

53.

Jak však uvedla nizozemská vláda na jednání, vzhledem k tomu, že žaloba podaná v řízení v prvním stupni žadatelem o mezinárodní ochranu není spojena s předběžnými opatřeními, která by vedla k odkladu výkonu rozhodnutí o přemístění, nic nebrání tomu, aby příslušné vnitrostátní orgány přemístily žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu v průběhu celého řízení v prvním stupni ( 23 ).

54.

Je sice pravda, že taková situace by mohla vést k tomu, že dožadující členský stát přemístí žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který souhlasil s jeho převzetím nebo přijetím zpět, i kdyby rozhodnutí o přemístění bylo následně zrušeno příslušnými soudy dožadujícího členského státu.

55.

Podotýkám však, že čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III v takovém případě stanoví, že „členský stát, který přemístění provedl, [přijme] tuto osobu bezodkladně zpět“ ( 24 ).

56.

Pokud se tedy dožadující členský stát rozhodl použít čl. 27 odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III a dotčená osoba nepožádala o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění v řízení v prvním stupni, žádná překážka výkonu tohoto rozhodnutí neodůvodňuje potřebu pozastavit lhůtu pro přemístění.

57.

Z toho vyvozuji, že neexistuje žádný důvod pro to, aby se dožadující členský stát odchýlil od šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, která začíná běžet od okamžiku, kdy příslušný členský stát vyhověl žádosti o převzetí nebo přijetí dotyčné osoby zpět, pokud tato osoba nepožádala v prvním stupni o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění.

58.

Odvolání podané příslušnými vnitrostátními orgány tedy nemůže vést ani k odkladu výkonu rozhodnutí o přemístění, o který může požádat pouze dotčená osoba, ani k pozastavení lhůty pro přemístění.

59.

Jinak by tomu bylo v případě, kdy by E. N., J. Y., jakož i S. S. požádali o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění v řízení v prvním stupni a jejich návrhu by bylo vyhověno. Pokud by odvolání mělo odkladný účinek, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu, takové rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti by totiž platilo až do přijetí rozhodnutí odvolacího soudu a až do rozhodnutí o žalobě, a to bez ohledu na počet stupňů řízení podle vnitrostátního práva. Pouze v tomto případě by mohla lhůta pro přemístění začít běžet od okamžiku, kdy odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo návrh na přezkum tohoto rozhodnutí přestane mít odkladný účinek.

60.

Takový výklad potvrzuje čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III, který stanoví, že žadatel o mezinárodní ochranu může požádat o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění do doby, „dokud nebude rozhodnuto o je[ho] odvolání nebo o přezkumu“, a čl. 29 odst. 1 první pododstavec tohoto nařízení, který stanoví, že lhůta pro přemístění začíná běžet „od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu“, pokud byl výkon rozhodnutí o přemístění odložen na základě tohoto čl. 27 odst. 3.

61.

Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že pokud se dožadující členský stát rozhodl použít čl. 27 odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III a žadatel o mezinárodní ochranu nepožádal o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění podle tohoto ustanovení, nemůže odvolací soud během projednávání věci a pouze na žádost příslušného orgánu tohoto členského státu nařídit předběžné opatření, které vede k pozastavení lhůty pro přemístění.

62.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) odpověděl následovně:

„Článek 27 odst. 3 a článek 29 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států,

musí být vykládány v tom smyslu, že

pokud se dožadující členský stát rozhodl použít čl. 27 odst. 3 písm. c) nařízení Dublin III a žadatel o mezinárodní ochranu nepožádal o odklad výkonu rozhodnutí o přemístění podle tohoto ustanovení, nemůže odvolací soud během projednávání věci a pouze na žádost příslušného orgánu tohoto členského státu nařídit předběžné opatření, které vede k pozastavení lhůty pro přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 uvedeného nařízení.“