1.

Prostřednictvím dvou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce žádá rumunský soud Soudní dvůr o výklad článků 3 a 8 nařízení (ES) č. 593/2008 ( 2 ). Tento výklad je podle něj nezbytný k vyřešení obou sporů, jejichž předmětem jsou mzdové požadavky, které vzneslo několik řidičů nákladních vozidel vůči podniku se sídlem v Rumunsku, který tyto řidiče zaměstnává a vysílá je přepravovat zboží do jiných členských států.

2.

V předkládacích rozhodnutích chybí v popisu skutečností některé podrobnější údaje, které by mohly mít význam. Nejdůležitější z nich je ten, který by umožnil rozlišit mezi vyslanými pracovníky na straně jedné a pracovníky, kteří tuto povahu nemají, a přitom obvykle vykonávají práci v jiné zemi, než v jaké sídlí zaměstnavatel a v níž byla uzavřena smlouva, na straně druhé.

3.

Vzhledem k nepřesnosti údajů poskytnutých Soudnímu dvoru nelze s jistotou tvrdit, že postavení zaměstnanců, kteří podali v projednávaných sporech žalobu, spadá do té či oné z výše uvedených kategorií. Hypoteticky nelze vyloučit, že se jedná o přeshraniční vyslání pracovníků ve smyslu směrnice 96/71/ES ( 3 ), avšak předkládající soud zřejmě tento názor nesdílí, neboť zakládá své otázky výlučně na nařízení Řím I.

4.

Nařízením Řím I byla nahrazena Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 4 ). Do značné míry na ni toto nařízení navazuje, přestože v něm tato skutečnost není obecně zmíněna. Pro účely věci, jíž se nyní zabýváme, odpovídají články 3 a 8 nařízení Řím I článkům 3 a 6 Úmluvy z roku 1980, což znamená, že rozhodnutí Soudního dvora v souvislosti s posledně jmenovanými články platí i pro prvně jmenované ( 5 ).

5.

Bod 11 odůvodnění výše uvedeného nařízení zní takto:

„Možnost svobodné volby, kterou mají smluvní strany při výběru rozhodného práva, by měla být základem systému kolizních norem v oblasti smluvních závazků.“

6.

Bod 23 odůvodnění stanoví:

„Pokud jde o smlouvy uzavřené se stranami, které jsou pokládány za slabší, je vhodné je chránit kolizními normami, které jsou příznivější vůči jejich zájmům než obecné normy.“

7.

Podle bodu 35 odůvodnění:

„Zaměstnanci by neměli být zbaveni ochrany, kterou jim poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit nebo od nichž se lze odchýlit pouze v jejich prospěch.“

8.

Bod 36 odůvodnění je formulován následovně:

„Pokud jde o individuální pracovní smlouvy, mělo by se na práci vykonanou v jiné zemi pohlížet jako na dočasnou, pokud se má zaměstnanec po splnění svého úkolu v zahraničí opět ujmout své práce v původní zemi. […]“

9.

Bod 37 odůvodnění zní takto:

„Z důvodu veřejného zájmu mohou soudy členských států za výjimečných okolností použít výhradu veřejného pořádku a imperativních ustanovení. Pojem ‚imperativní ustanovení‘ je třeba odlišit od výrazu ‚ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit‘, a je třeba jej vymezit úžeji.“

10.

Článek 3 („Volba práva“) má toto znění:

„1.   Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.

[…]“

11.

Článek 8 („Individuální pracovní smlouvy“) stanoví:

„1.   Individuální pracovní smlouva se řídí právem zvoleným stranami v souladu s článkem 3. Tato volba však nesmí zaměstnance zbavit ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by v případě neexistence volby bylo použito na základě odstavců 2, 3 a 4 tohoto článku.

2.   V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem země, v níž, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci. Za změnu země obvyklého výkonu práce se nepovažuje, když zaměstnanec dočasně vykonává svou práci v jiné zemi.

3.   Nelze-li rozhodné právo na základě odstavce 2 určit, řídí se smlouva právem země, v níž se nachází provozovna, která zaměstnance zaměstnala.

4.   Vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3, použije se právo této jiné země.“

12.

V příloze 1 písmeni N Ordinul ministrului muncii și protecției sociale nr. 64/2003 pentru aprobarea modelului-cadru al contractului individual de muncă ( 6 ) se uvádí, že všechny individuální pracovní smlouvy uzavřené v Rumunsku musí povinně obsahovat toto ustanovení: „Ustanovení této individuální pracovní smlouvy jsou doplněna ustanoveními zákona č. 53/2003 – zákoník práce“ ( 7 ).

13.

DG a EH jsou řidiči nákladních vozidel s bydlištěm v Rumunsku, kteří uzavřeli individuální pracovní smlouvy s podnikem SC Gruber Logistics SRL, který má sídlo rovněž v Rumunsku.

14.

Individuální pracovní smlouvy, jež byly uzavřeny jak v rumunském, tak v italském jazyce, uváděly, že jejich ustanovení jsou doplněna ustanoveními rumunského zákoníku práce.

15.

Pokud jde o pracoviště, ve smlouvách bylo stanoveno, že činnost bude vykonávána v závodě v obci Oradea (Rumunsko) nebo na jakémkoli jiném místě v tuzemsku nebo v zahraničí, kde budou požadovány služby zaměstnance.

16.

DG a EH tvrdí, že ačkoli byly jejich smlouvy uzavřeny v Rumunsku, zemí, v níž obvykle vykonávali práci, je Itálie, v níž vždy začínali své služební jízdy. Do této země se vraceli po ukončení služebních jízd a v této zemi dostávali pokyny a uskutečňovali většinu svých přepravních úkolů.

17.

Mají tudíž za to, že podle článku 8 nařízení Řím I na ně musí být použity italské právní předpisy o minimální mzdě.

18.

Zaměstnavatel s těmito návrhy nesouhlasí, přičemž tvrdí, že oba řidiči pro něj pracovali v nákladních vozech registrovaných v Rumunsku a na základě přepravních povolení vydaných v souladu s rumunskými právními předpisy. Dodává, že sám uděloval veškeré pokyny a že práce žalobců byla organizována v Rumunsku. Sporné pracovní smlouvy musí proto podléhat rumunskému právu.

19.

Za těchto okolností pokládá Tribunalul Mureș (soud prvního stupně v Mureș, Rumunsko) Soudnímu dvoru tyto otázky:

20.

TD je členem odborové organizace Sindicatul Lucrătorilor din Transporturi a byl zaměstnán společností SC Samidani Trans SRL jako řidič nákladních vozidel, který měl vykonávat činnost na území Evropské unie.

21.

V individuální pracovní smlouvě uzavřené v Rumunsku nebylo výslovně uvedeno místo, kde měl zaměstnanec pracovat.

22.

Z ustanovení obsažených v této smlouvě vyplývá, že „ustanovení této individuální pracovní smlouvy jsou doplněna ustanoveními zákona č. 53/2003 – zákoníku práce a kolektivní pracovní smlouvy použitelné na úrovni jednotek/odvětví [a] spory týkající se uzavření, plnění, změny, přerušení nebo ukončení této individuální pracovní smlouvy projednává soud, který je podle zákona věcně a místně příslušný“.

23.

Odborová organizace navrhuje, aby bylo zaměstnavateli uloženo zaplatit DT rozdíl mezi skutečně vyplacenou mzdou a minimální mzdou, na kterou by měl nárok podle německých právních předpisů. Kromě toho uvádí, že DT má nárok na „třináctou“ a „čtrnáctou“ měsíční mzdu, jež stanoví německé právní předpisy.

24.

V žalobě se tvrdí, že podle článku 8 nařízení Řím I jsou pro pracovní smlouvu DT rozhodné německé právní předpisy, jež se týkají těchto hledisek. Přestože byla individuální pracovní smlouva uzavřena v Rumunsku, zemí, v níž zaměstnanec obvykle vykonával práci a dostával pokyny, bylo Německo. Nákladní vozidla, jež zaměstnanec používal, byla nadto zaparkována v Německu a služební jízdy byly uskutečňovány na německém území.

25.

Žalovaný podnik tvrdí, že se smluvní strany výslovně dohodly na tom, že právem rozhodným pro individuální pracovní smlouvu má být rumunské právo.

26.

Za těchto okolností pokládá týž předkládající soud Soudnímu dvoru níže uvedené předběžné otázky:

27.

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byly zapsány do rejstříku Soudního dvora dne 30. března 2020 (C‑152/20) a dne 27. května 2020 (C‑218/20) a obě věci byly spojeny.

28.

Vyjádření předložily vlády Finska a Rumunska, jakož i Komise. Konání jednání nebylo považováno za nutné.

29.

Diskuse je v zásadě soustředěna na právo rozhodné pro mzdy (konkrétně pro minimální mzdu), jež měly být vyplaceny zaměstnaným řidičům nákladních vozidel, a to za těchto okolností:

30.

Než se začnu zabývat předběžnými otázkami, je třeba zopakovat, že stejně jako vlády Finska a Rumunska ( 9 ) nepovažuji za vyloučené, že by na všechny dotčené zaměstnance nebo na některého z nich mohla být použita směrnice 96/71, která upravuje přeshraniční vysílání pracovníků ( 10 ).

31.

Tato připomínka není irelevantní, neboť podle směrnice 96/71 se ustanovení o minimální mzdě, která jsou platná v zemi, do níž je pracovník vyslán, použijí bez ohledu na to, kterému právnímu režimu podléhá individuální pracovní smlouva ( 11 ).

32.

Směrnice 96/71 se neuplatní namísto nařízení Řím I, nýbrž vyžaduje zohlednit oba předpisy ( 12 ). V případě kolize musí být právo rozhodné pro pracovní smlouvu určeno podle článku 8 nařízení Řím I. Působnost takto určeného práva bude nicméně omezená, neboť čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71 ukládá povinnost zaručit určité pracovní podmínky upravené v právních předpisech hostitelské země, a to bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr.

33.

Předkládající soud nepovažuje sporné situace za „vyslání“, a tím, že ve svých otázkách vychází z nařízení Řím I, implicitně sděluje, že tyto situace podle něj nespadají do působnosti směrnice 96/71 ( 13 ).

34.

Vzhledem k nedostatku dalších informací je tedy zapotřebí vycházet z téhož předpokladu, o jaký se opírá předkládající soud, a proto zaměřím svou analýzu na to, jaký dopad má na projednávané spory nařízení Řím I ( 14 ).

35.

Prostřednictvím první otázky předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby se vyjádřil k výkladu čl. 8 odst. 1 druhé věty nařízení Řím I.

36.

Konkrétně se pochybnost, která u zmíněného soudu vyvstala, týká určení, zda „v případě, že zaměstnanec obvykle vykonává práci, která je předmětem pracovní smlouvy, v jiné zemi, než je země, jejíž právo bylo stranami výslovně zvoleno, může vnitrostátní soud […] vyloučit právo zvolené stranami, a to pokud ze všech okolností vyplývá, že mezi touto smlouvou a jinou zemí existuje užší vazba“ ( 15 ).

37.

Předkládající soud vychází z předpokladu, že si smluvní strany zvolily, že se jejich smluvní poměr bude řídit rumunským právem. Na základě tohoto předpokladu se táže, zda lze účinky této volby zmírnit právními předpisy jiných zemí, v nichž zaměstnanec vykonával činnost.

38.

Článek 8 nařízení Řím I má za cíl chránit zaměstnance jakožto „strukturálně slabší“ stranu smluvního vztahu ( 16 ) prostřednictvím mechanismu kolizních norem ( 17 ). Tyto normy se použijí, pokud je při plnění individuální smlouvy práce vykonávána v jiném státě (nebo v jiných státech) než v tom, v němž platí právo, které bylo zvoleno.

39.

K tomuto nástroji se již Soudní dvůr vyjádřil v souvislosti s článkem 6 Úmluvy z roku 1980, která je přímým předchůdcem nařízení Řím I, a tato vyjádření lze použít i pro současný předpis ( 18 ).

40.

Kolizní normy upravené článkem 8 nařízení Řím I představují ve vztahu k článkům 3 a 4 téhož nařízení lex specialis ( 19 ). Jejich cílem je zajistit rovnováhu mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů ( 20 ) tím způsobem, že právo zvolené stranami je považováno za přednostní kolizní kritérium (odstavec 1). Takto zvolené právo se použije i v případě, že zaměstnanci vykonávají práci v jiném členském státě, až na výjimku, o níž se zmíním níže.

41.

Dohoda o volbě rozhodného právního řádu však nesmí být na újmu zaměstnanci. Proto nařízení Řím I, aniž zužuje škálu volitelných právních řádů ( 21 ), v čl. 8 odst. 1 druhé větě zaručuje, že zaměstnanec nebude zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení (přesněji „ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit“) práva, které by bylo použito v případě neexistence volby ( 22 ).

42.

Znamená to, že minimální zaručená ochrana je ta, kterou zavádí právní řád, jímž by se řídila smlouva v případě, že by strany žádné právo nezvolily. Tímto právním řádem může být:

43.

V případě, že kogentní ustanovení (ve smyslu vysvětleném výše) obsažená v právním řádu, který by byl rozhodný, pokud by nedošlo k volbě, poskytují zaměstnanci vyšší ochranu než ustanovení obsažená ve zvoleném právním řádu, pak mají před nimi přednost. Zvolené právo bude nadále rozhodné pro zbývající části smluvního vztahu ( 25 ).

44.

Fungování výše popsaného mechanismu proto vyžaduje, aby byly uskutečněny následující tři kroky: a) určit právní řád, který by byl rozhodný v případě neexistence volby; b) ve světle tohoto právního řádu určit pravidla, od nichž se dohodou nelze odchýlit; a c) porovnat úroveň ochrany, jež tato pravidla poskytují zaměstnanci, s úrovní ochrany, kterou poskytuje právo zvolené stranami ( 26 ).

45.

Mohu-li soudit podle způsobu, jakým předkládající soud odůvodňuje svou otázku, zdá se, že v porovnání s rumunským právem, které si zvolily strany, předkládající soud považuje za referenční italský právní řád (ve věci C‑152/20) a německý právní řád (ve věci C‑218/20).

46.

K témuž výsledku lze bez rozdílu dospět na základě skutečnosti, že Itálie a Německo představují buď místo obvyklého výkonu práce (čl. 8 odst. 2 nařízení Řím I) ( 27 ), nebo místo, které je úžeji spojeno s individuálními pracovními smlouvami (čl. 8 odst. 4 téhož nařízení).

47.

Odstavce 2 a 4 článku 8 nařízení Řím I nejsou vzájemně zaměnitelné. V tomto smyslu se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku Schlecker při výkladu článku 6 Úmluvy z roku 1980, když uvedl, že „[t]ento výklad se rovněž shoduje se zněním nového ustanovení o kolizních normách vztahujících se na individuální pracovní smlouvy, vloženého nařízením Řím I“ ( 28 ).

48.

Ve zmíněném rozsudku se uvádí toto:

49.

Popis skutkových okolností, který je obsažen v předkládacích rozhodnutích, nepostačuje k tomu, aby mohla být tato hlediska dané otázky jednoznačně vysvětlena. Musím se proto omezit na obecný výklad článku 8 nařízení Řím I, jak jsem jej uvedl výše.

50.

Také druhá z otázek se týká výkladu čl. 8 odst. 1 druhé věty nařízení Řím I. Předkládající soud si konkrétně přeje zjistit, zda mají být ustanovení o minimální mzdě považována za „ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit“.

51.

K zodpovězení této otázky je třeba podat výklad zmíněného pojmu a určit jeho působnost ( 31 ). Jak zdůraznily některé účastnice řízení ( 32 ), bude poté věcí vnitrostátního soudu, aby určil, zda do tohoto pojmu konkrétně spadá určité pravidlo obsažené v jeho právním řádu (nebo případně v právním řádu jiného členského státu).

52.

Formulace čl. 8 odst. 1 druhé věty nařízení Řím I je jednoznačná: odkazuje na ustanovení, jež nemají ve vztahu ke stranám dispozitivní povahu (což znamená, že nejde o ustanovení, která jsou k dispozici), od nichž se strany nesmí odchýlit.

53.

Tato ustanovení se nemusí nutně shodovat se „standardními“ ustanoveními, která se použijí, pokud strany nedospějí ke shodě ( 33 ). Tentýž výklad vyplývá i z cíle daného ustanovení: nikoli zavést doplňkový právní režim pro hlediska, jež nejsou upravena individuální pracovní smlouvou, nýbrž zaručit zaměstnanci určitou míru ochrany.

54.

Lze tedy tvrdit, že do kategorie ustanovení, od nichž se strany nesmí odchýlit, spadají pouze ta ustanovení, jež mohou být za taková označena v daném právním řádu a poskytují zvláštní ochranu zaměstnanci ( 34 ).

55.

Bezprostředním předchůdcem pojmu „ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit“, byl výraz „[právní] ustanovení, od nichž se podle práva dotyčné země ( 35 ) nelze smlouvou odchýlit“, který je uveden v čl. 3 odst. 3 Úmluvy z roku 1980, jež tato ustanovení označuje rovněž názvem „imperativní [kogentní] ustanovení“.

56.

Použití těchto pravidel je kompromisním řešením, k němuž se přistoupí v případě, že si strany zvolí zahraniční právo pro smlouvu, která v okamžiky volby nemá objektivně žádné vazby (nebo žádné relevantní vazby) na více než jeden právní řád. Jedná se tedy o smlouvu čistě tuzemskou.

57.

V této situaci, v níž podle všeho a priori nevzniká „vztah k právu různých zemí“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Úmluvy z roku 1980 ( 36 ), je zdrojem kolize samotná okolnost, že bylo pro smlouvu zvoleno zahraniční právo.

58.

Volba učiněná za výše popsaných okolností by stejně jako jakákoli jiná volba umožnila smluvním stranám vyhnout se zcela použití právního řádu, který by byl bez této volby považován za rozhodný. Tato možnost vyvolala během projednávání Úmluvy určitou diskusi: proti argumentům pro povolení volby práva v čistě tuzemských smlouvách stála stejně oprávněná obava ze zneužívání a podvodů ( 37 ).

59.

V konečném znění bylo přijato kompromisní řešení, o kterém jsem se již zmínil: a) zaprvé, připouští se dohoda ohledně rozhodného práva; a b) zadruhé, vyhrazuje se použití ustanovení platných v zemi, s níž souvisejí všechny okolnosti smlouvy v okamžiku volby, která mají kogentní povahu, takže se od nich strany nesmí smluvně odchýlit.

60.

V souvislosti se spotřebitelskými smlouvami, které jsou upraveny v článku 5 Úmluvy z roku 1980, a s individuálními pracovními smlouvami upravenými v článku 6 téže Úmluvy se při projednávání Úmluvy ukázalo, že je s ohledem na přítomnost „slabší“ smluvní strany nutné upravit svobodu volby práva, kterou zavádí článek 3.

61.

Řešení zvolené článkem 6 Úmluvy, tuto volbu současně umožňuje i omezuje, a to použitím metody stanovené v čl. 3 odst. 3. Toto řešení je navíc přizpůsobeno kontextu:

62.

Použití výrazu „[kogentní] ustanovení“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z roku 1980 nemělo vyvolávat pochybnosti, neboť podle čl. 3 odst. 3 je tento výraz postaven na roveň výrazu „[právní] ustanovení, od nichž se podle práva dotyčné země nelze smlouvou odchýlit“.

63.

Výše popsaným způsobem však nelze použít pravidla, jež mají fakticky imperativní povahu, tj. „imperativní ustanovení“, jež jsou upravena v článku 7 Úmluvy.

64.

Kategorii „ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit“, upřesním na základě systematického rozboru. Je přitom nezbytné rozlišovat mezi posledně jmenovanými ustanoveními a „imperativními ustanoveními“ uvedenými v článku 9 nařízení Řím I, který vychází (až na několik změn) z článku 7 Úmluvy z roku 1980 ( 39 ).

65.

Imperativní ustanovení není možné obejít „bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo“ ( 40 ), a proto tato ustanovení působí (v rámci své vlastní působnosti) v tom smyslu, že se možnost stran zvolit si ve své smlouvě cizí právo stává neúčinnou.

66.

Závažnost tohoto důsledku vysvětluje různá omezení, jež ukládá nařízení Řím I v souvislosti s kategorií imperativních ustanovení ( 41 ):

67.

Naproti tomu ustanovení, „od nichž se nelze smluvně odchýlit“, která jsou uvedena v čl. 3 odst. 3 a 4; v čl. 6 odst. 2; v čl. 8 odst. 1; a v čl. 11 odst. 5 písm. b) nařízení Řím I, představují ustanovení, jež nelze obejít v tuzemské smlouvě; lze tak naopak učinit v mezinárodní smlouvě, a to volbou právního řádu, jímž se má smlouva řídit.

68.

V takovém případě se použijí dispozitivní ustanovení a ustanovení, od nichž se nelze odchýlit, platná ve zvoleném právním řádu, ledaže (a v rozsahu, v němž) nařízení Řím I stanoví jinak, což je ovšem výjimkou ( 44 ).

69.

V mezích dodržení unijního práva rozhodují vnitrostátní orgány, v jakých oblastech a z jakých důvodů přiznají určitému ustanovení kogentní povahu, která znamená, že se od těchto ustanovení nelze odchýlit smlouvou inter partes.

70.

Aby bylo možné rozeznat, má-li vnitrostátní ustanovení výše uvedenou povahu, je nezbytné podat jeho výklad, k němuž ovšem nařízení Řím I neposkytuje přesné vodítko vyjma zmínky, že pojem „imperativní ustanovení“ je třeba vymezit úžeji než pojem „ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit“ ( 45 ).

71.

Předkládající soud musí tedy určit, zda má dané ustanovení kogentní nebo dispozitivní povahu, a to s použitím obvyklých výkladových kritérií, byť tuto analýzu provede ve světle právního řádu, z něhož zkoumané ustanovení pochází a jímž může být případně i právní řád cizí země.

72.

Aniž mám v úmyslu zastoupit předkládající soud v tomto posouzení, okolnosti projednávaných věcí mě vedou k názoru, že je třeba zdůraznit následující body:

73.

Musím nicméně připomenout, že pro nařízení Řím I je stanovena „univerzální použitelnost“, jak je uvedeno v jeho článku 2 ( 48 ), což znamená, že ustanoveními, od nichž se nelze odchýlit, ve smyslu čl. 8 odst. 1 druhé věty, mohou být ustanovení některého ze třetích států.

74.

V každém případě platí, že v rámci Unie neexistuje jednotný pojem „minimální mzdy“ ani povinnost tuto minimální mzdu zavést ( 49 ). Směrnice 96/71 žádnou jednotnou definici neobsahuje, což vedlo k tomu, že pojem „minimální mzda“ byl nahrazen pojmem „odměn[a]“, který je uveden v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci písm. c) této směrnice ve znění směrnice (EU) 2018/957 ( 50 ).

75.

Nelze proto vyloučit, že by některé aspekty či tituly, o nichž daný stát prohlásí, že se od nich nelze odchýlit smlouvou mezi stranami, neboť spadají do jednoho z výše uvedených pojmů, mohly mít opačnou povahu, pokud by spadaly do druhého z nich ( 51 ).

76.

Musím nicméně znovu zopakovat, že i pokud se potvrdí, že od pravidel týkajících se minimální mzdy v členském státě se nelze odchýlit, tato pravidla se nepoužijí automaticky, neboť vyžadují, aby byla úroveň ochrany, kterou tato pravidla poskytují pracovníkům, porovnána s úrovní ochrany vyplývající z rovnocenných ustanovení zvoleného právního řádu.

77.

Třetí předběžná otázka nemá v obou žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce zcela totožné znění:

78.

Navzdory odlišné formulaci je věcná argumentace v obou otázkách stejná: jde o to, zda může být volba, která je uskutečněna výše popsaným způsobem, považována za svobodnou ve smyslu článku 3 nařízení Řím I (a potažmo i ve smyslu článku 8).

79.

V rámci zkoumání tohoto hlediska se budu zabývat: a) z obecného pohledu přijatelností implicitní volby práva v nařízení Řím I; a b) otázkou, zda lze za okolností projednávaných případů mít za to, že bylo právo zvoleno právě tímto způsobem.

80.

Nejprve musím zdůraznit, že ze spisu, který byl Soudnímu dvoru předložen, nelze zřejmě vyvodit, že by zaměstnanci, kteří podali žalobu, ve skutečnosti zpochybnili použití rumunského právního řádu jakožto zvoleného práva.

81.

Jak jsem již uvedl výše, sám předkládající soud uznává (v první a druhé předběžné otázce), že si strany zvolily rumunské právo jakožto právo rozhodné pro jejich smlouvy. Vycházíme-li z tohoto předpokladu, pak se spor týká pouze toho, jaká omezení přináší výše uvedená volba v oblasti odměňování zaměstnanců, kteří vykonávají práci v Itálii a v Německu.

82.

Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že volbu rumunského zákona zpochybňuje sám předkládající soud. Spíše než nejistota plynoucí z odkazu vloženého do smlouvy jej k tomu vedou pochybnosti, zda se jedná o skutečnou volbu, která je protikladem nařízené volby.

83.

Nařízení Řím I sjednocuje v duchu Úmluvy z roku 1980 pravidla (kolizní normy), jež umožňují určit před soudy kteréhokoli členského státu ( 52 ) vnitrostátní právo rozhodné pro smlouvu v případě kolize právních předpisů.

84.

Tímto způsobem zavádí nařízení Řím I systém, který je předvídatelný, pokud jde o výsledek případného sporu, a poskytuje právní jistotu ohledně rozhodného práva. V konečném důsledku navíc usnadňuje pohyb soudních rozhodnutí mezi členskými státy v zájmu řádného fungování vnitřního trhu ( 53 ).

85.

Základním principem tohoto systému je umožnit stranám uzavírajícím smlouvu, aby si určily (zvolily) rozhodné právo ( 54 ). Článek 3 nařízení Řím I zavádí „kolizní“ autonomii vůle jakožto zásadní pravidlo platné pro všechny smlouvy. Současně stanoví právní režim, který je na tuto volbu použitelný ( 55 ), ať již v obecném smyslu nebo pro určité smluvní vztahy ( 56 ).

86.

Ustanovení je formulováno velkoryse, co se týče způsobu volby práva: může být jak explicitní, tak implicitní. Posledně jmenovaná volba musí „jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu“ ( 57 ).

87.

Není uveden žádný výčet kritérií pro „rozhodování, zda volba práva s dostatečnou určitostí vyplývá z ustanovení smlouvy“ ( 58 ). Vyjma odkazu na volbu soudu, který dokládá, že bylo zvoleno určité právo ( 59 ), neuvádí nařízení Řím I žádné další prvky, z nichž by bylo možné vyvodit závěr, že strany měly v úmyslu implicitně zvolit právní řád rozhodný pro jejich smlouvu.

88.

Ustanovení individuální pracovní smlouvy, v němž se uvádí, že tato smlouva je doplněna vnitrostátním předpisem ( 60 ), by v zásadě mohlo svědčit o volbě práva.

89.

Jak nicméně upozorňuje Komise ( 61 ), toto ustanovení by rovněž mohlo být chápáno v tom smyslu, že vyjadřuje pouze záměr začlenit do smlouvy některá hmotněprávní ustanovení určitého právního řádu, jež mají stejnou hodnotu jako kterékoli jiné smluvní ustanovení („začlenění formou odkazu“) ( 62 ).

90.

Je věcí vnitrostátního soudu, aby zjistil, jakým záměrem byly v jednotlivých případech strany skutečně vedeny. V souvislosti s tímto úkolem mám za to, že takové ustanovení, jako je ustanovení uvedené ve sporných smlouvách, nepostačuje k závěru, že došlo k jednoznačné volbě práva ( 63 ).

91.

Aby totiž bylo toto ustanovení chápáno jako implicitní vyjádření vůle stran zvolit právní řád, jímž se řídí jejich smluvní vztah, muselo by být podloženo dalšími okolnostmi ( 64 ). Platí to tím spíše, pokud některé relevantní prvky smlouvy, jako například místo poskytování hlavních služeb, ukazují na jiný právní řád.

92.

Individuální pracovní smlouvy, které jsou předmětem sporu, vycházejí z předem daného formuláře, jehož použití ukládá vyhláška č. 64/2003. Ustanovení o (předpokládané) volbě práva je jedním z ustanovení, jež jsou v tomto formuláři uvedena.

93.

Nařízení Řím I nijak nebrání tomu, aby byla volba práva ve smlouvě vyjádřena v podobě podmínky, která nebyla sjednána individuálně, ale je standardně součástí vzoru, který je společný pro celé dotyčné odvětví ( 65 ).

94.

Případné pochybnosti o existenci a platnosti souhlasu s ustanovením tohoto druhu musí být řešeny na základě práva, které je hypoteticky rozhodné, tj. na základě práva, které by se použilo, kdyby byla volba platná: tedy na základě toho práva, jež se na první pohled jeví jako zvolené právo ( 66 ).

95.

Předem je však samozřejmě nutné vyřešit další otázku, a sice tu, zda má být považováno za platné takové ustanovení o volbě práva, které je začleněno do smlouvy buď proto, že to ukládá právní předpis, nebo na základě jednostranného rozhodnutí jedné ze smluvních stran.

96.

Aby bylo možné nalézt v nařízení Řím I odpověď na tuto otázku, je nutné posoudit každou z těchto situací zvlášť.

97.

Předkládající soud uvádí, že odkaz na rumunský zákoník práce ve sporných smlouvách vyplývá z vnitrostátních právních předpisů, které „povinně zahrnují do individuálních pracovních smluv ustanovení o volbě rumunského práva“ (věc C‑152/20).

98.

Pokud tomu tak je, znamená to, že neexistuje svobodná volba práva smluvními stranami ve smyslu článku 3 nařízení Řím I. Ustanovení tohoto druhu, které je nařízeno právními předpisy, je neslučitelné s myšlenkou svobodné volby.

99.

Výše uvedený výklad vnitrostátního ustanovení však zřejmě není jediným možným výkladem. Rumunská vláda ve svém vyjádření uvedla, že strany individuální pracovní smlouvy nemají povinnost zvolit si rumunský právní řád jakožto rozhodné právo. Pouze v tom případě, že se rozhodnou pro tuto svobodně sjednanou volbu, musí dodržet vyhlášku č. 64/2003 a uzavřít svou smlouvu v souladu s formulářem, který je přílohou této vyhlášky.

100.

Podle tohoto výkladu by okolnost, že je do smlouvy začleněno (prostřednictvím formuláře) ustanovení o doplňkovém použití zákoníku práce, představovala důsledek předběžné svobodné volby stran, které určily, že se má jejich smluvní vztah řídit rumunským právním řádem. Současně by tato okolnost poskytovala důkaz této volby.

101.

Výklad vnitrostátního práva nepřísluší Soudnímu dvoru, nýbrž předkládajícímu soudu. Za výkon svobodné volby stran ve smyslu článku 3 nařízení Řím I by zmíněné ustanovení mohlo být považováno pouze tehdy, pokud bude dána přednost druhému z obou výše uvedených výkladů.

102.

Zcela jiná hlediska je třeba zkoumat, pokud není dané ustanovení vloženo do smlouvy na základě povinnosti vyplývající z právních předpisů, nýbrž v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele, na které konkrétně odkazuje třetí předběžná otázka položená ve věci C‑218/20.

103.

Bývá obvyklé, že pracovní smlouvy mají standardní formu předem určenou zaměstnavatelem. Pokud jsou do nich vložena ustanovení o volbě právního řádu (a soudu) státu, v němž jsou tyto smlouvy uzavřeny, usnadní se tím organizace pracovněprávních vztahů a sníží se náklady na právní informace.

104.

V případě předem určeného ustanovení v individuální pracovní smlouvě (která může ostatně obsahovat údaje z kolektivní smlouvy) může být svobodná volba – která v zásadě náleží oběma stranám – vyjádřena udělením souhlasu, a to i pokud ve skutečnosti nedošlo k žádnému předběžnému jednání ohledně obsahu smlouvy ( 67 ).

105.

Při použití článku 3 nařízení Řím I na individuální pracovní smlouvy nelze na tuto skutečnost zapomínat. Až na výjimečné případy nemá většina zaměstnanců ve skutečnosti možnost přinutit zaměstnavatele k tomu, aby zvolil právo rozhodné pro jejich individuální smlouvy. Tito zaměstnanci uskuteční tedy svou volbu práva tím způsobem, že udělením souhlasu vyjádří, že přijímají volbu předem stanovenou zaměstnancem.

106.

Obdobná je situace v poměrně příbuzné oblasti spotřebitelských smluv, jichž se týká článek 6 nařízení Řím I. Co se týče těchto smluv, Soudní dvůr nijak neomezil platnost „předem formulované[ho] ujednání o volbě rozhodného práva určující[ho] právo členského státu, v němž má sídlo obchodník“, pod podmínkou, že nemá zneužívající povahu ( 68 ).

107.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na otázku Tribunalul Mureș (soud prvního stupně v Mureș, Rumunsko) odpověděl následovně: