1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Juzgado de lo Mercantil no 2 de Madrid (obchodní soud č. 2 v Madridu, Španělsko) se týká výkladu čl. 7 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ).

2.

Projednávaná žádost byla předložena v rámci žaloby podané společností RH, se sídlem v Córdobě (Španělsko), proti čtyřem společnostem ze skupiny Volvo, z nichž tři mají sídlo v jiných členských státech než ve Španělském království, za účelem získání náhrady škody, kterou jí mělo způsobit jejich jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a s článkem 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 ( 3 ).

3.

Soudní dvůr je vyzván, aby upřesnil, zda čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 určuje přímo příslušný soud, aniž odkazuje na vnitrostátní pravidla členských států.

4.

Pokud lze odpověď na tuto otázku vyvodit z některých rozhodnutí Soudního dvora, a konkrétně z rozhodnutí z nedávné doby ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, domnívám se zejména s ohledem na pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem, že by měla být doplněna ve třech dalších úzce souvisejících bodech.

5.

Cíle právní jistoty a komplexní účinnosti soudního řízení o náhradě škod způsobených protisoutěžními praktikami totiž odůvodňují, aby byla vnitrostátním soudům poskytnuta užitečná upřesnění ohledně určení místně příslušného soudu a koexistence několika kolizních kritérií, která jsou uvedena v rozhodnutích Soudního dvora. Při této příležitosti bude rovněž třeba zkoumat otázku možnosti členských států koncentrovat projednávání těchto soudních sporů u specializovaných soudů, kterou vznesly některé členské státy ve svých písemných vyjádřeních.

6.

Uvedu tak důvody, které mě vedou k tomu, abych se v podstatě domníval:

7.

Body 15, 16 a 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 znějí následovně:

[…]

8.

V rámci kapitoly I nařízení č. 1215/2012, nadepsané „Oblast působnosti a definice“, čl. 1 odst. 1 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. […]“

9.

Kapitola II tohoto nařízení, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje v oddílu 1, který se týká „[o]becných ustanovení“, články 4 až 6.

10.

Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

11.

Článek 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

12.

Oddíl 2 uvedené kapitoly, nadepsaný „Zvláštní příslušnost“, obsahuje články 7 až 9.

13.

Článek 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 zní následovně:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[…]

14.

Článek 26 uvedeného nařízení, který je obsažen v kapitole II oddílu 7, nadepsaném „Ujednání o příslušnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.“

15.

Jak vyplývá ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, společnost RH nabyla v letech 2004 až 2009 pro svou činnost silniční přepravy pět nákladních vozidel od autorizovaného prodejce pověřeného společností Volvo Group España SA. Vlastnictví jednoho z nákladních vozidel bylo převedeno na společnost RH v roce 2008 poté, co bylo předmětem leasingové smlouvy.

16.

Dne 19. července 2016 přijala Evropská komise rozhodnutí v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (Věc AT.39824 – Nákladní vozidla) [C(2016) 4673 final], jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 6. dubna 2017 ( 7 ).

17.

V tomto rozhodnutí Komise konstatovala existenci kartelové dohody mezi patnácti výrobci nákladních vozidel, mj. společnostmi AB Volvo, Volvo Lastvagnar AB a Volvo Group Trucks Central Europe GmbH, v období mezi 17. lednem 1997 a 18. lednem 2011, pokud jde o dvě kategorie výrobků, a sice nákladní vozidla o hmotnosti 6 až 16 tun (středně těžká nákladní vozidla) a nákladní vozidla o hmotnosti vyšší než 16 tun (těžká nákladní vozidla), to vše v provedení sklápěč i tahač.

18.

Podle uvedeného rozhodnutí ( 8 )„[p]rotiprávní jednání spočívalo v koluzních ujednáních týkajících se cen a zvyšování cen brutto nákladních vozidel v [Evropském hospodářském prostoru (EHP)], jakož i načasování a přenesení nákladů na zavedení emisních technologií u středně těžkých a těžkých nákladních vozidel požadovaných podle norem EURO 3 až 6. Do diskuse o cenách, zvyšování cen a zavedení nových emisních norem byla do roku 2004 přímo zapojena ústředí adresátů rozhodnutí. Přinejmenším od srpna 2002 probíhaly diskuse prostřednictvím německých dceřiných společností, které, v různé míře, informovaly svá ústředí. Diskuse probíhaly jak na multilaterální, tak i na bilaterální úrovni. Součástí koluzních ujednání byly dohody a/nebo jednání ve vzájemné shodě týkající se cen a zvyšování cen brutto, jejichž cílem bylo sjednotit brutto ceny v EHP a načasování a přenesení nákladů na zavedení emisních technologií požadovaných podle norem EURO 3 až 6. Protiprávní jednání probíhalo v celém EHP a trvalo od 17. ledna 1997 do 18. ledna 2011.“

19.

V důsledku toho Komise uložila pokuty všem zúčastněným subjektům, včetně společností Volvo, Volvo Lastvagnar a Volvo Group Trucks Central Europe, s výjimkou jednoho subjektu, jemuž byla pokuta prominuta ( 9 ).

20.

Společnost RH podala žalobu proti společnostem Volvo, Volvo Lastvagnar a Volvo Group Trucks Central Europe, jakož i španělské dceřiné společnosti těchto mateřských společností, Volvo Group España (dále jen „společnosti skupiny Volvo“).

21.

Tyto společnosti zpochybnily pouze mezinárodní příslušnost ( 10 ) předkládajícího soudu. Odvolávaly se na čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 a judikaturu Soudního dvora, z nichž vyplývá, že kritérium příslušnosti, které je v nich stanoveno, a sice „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, je pojmem unijního práva a že se jedná o místo příčinné události, v projednávané věci místo, kde byla uzavřena kartelová dohoda o nákladních vozidlech. Nelze jej postavit na roveň místa usazení žalobkyně a nachází se mimo Španělsko, v jiných členských státech.

22.

Předkládající soud uvádí, že podle ustálené judikatury Soudního dvora lze mezinárodní příslušnost španělského soudu odůvodnit s ohledem na místo, kde ke škodě došlo. Připomíná, že tímto místem je podle rozsudku ze dne 21. května 2015, CDC Hydrogen Peroxide ( 11 ), místo sídla poškozené. Dodává, že v rozsudku ze dne 29. července 2019, Tibor-Trans ( 12 ), který se týkal žaloby podané v Maďarsku proti jinému účastníkovi téže kartelové dohody, se stejným předmětem jako je předmět žaloby podané společností RH, Soudní dvůr rozhodl, že „jestliže se trh narušený protisoutěžním jednáním nachází v členském státě, na jehož území údajně nastala tvrzená škoda, je třeba mít za to, že se místo, kde se škoda projevila, pro účely použití čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 nachází v tomto členském státě“ ( 13 ).

23.

Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti, zda tato judikatura odkazuje na mezinárodní příslušnost soudů členského státu, kde došlo ke škodě, nebo zda rovněž přímo stanoví vnitrostátní místní příslušnost v rámci tohoto členského státu.

24.

Upřesňuje, že podle ustálené judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ( 14 ) pravidlo stanovené v čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 neupravuje vnitrostátní místní příslušnost. Vzhledem k neexistenci zvláštního vnitrostátního pravidla pro určení místní příslušnosti soudu pro žaloby v oblasti soukromého práva hospodářské soutěže jsou tedy vhodnými pravidly pro určení příslušnosti pravidla použitelná v oblasti nekalé soutěže v čl. 52 odst. 1 bodu 12 občanského soudního řádu 1/2000. Příslušným soudem je tedy soud místa, kde došlo ke škodě, a to pořízení vozidla nebo uzavření leasingové smlouvy.

25.

Předkládající soud má za to, že článek 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 může být vykládán ve stejném smyslu, jaký přijal Soudní dvůr ve své judikatuře v oblasti příslušnosti ve věcech týkajících se smluv. V rozsudcích ze dne 3. května 2007, Color Drack ( 15 ), a ze dne 9. července 2009, Rehder ( 16 ), Soudní dvůr rozhodl, že čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 přímo určuje příslušný soud, aniž odkazoval na vnitrostátní pravidla členských států. Pokud tomu tak je, příslušným soudem je soud sídla poškozeného kartelovou dohodou.

26.

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Mercantil no 2 de Madrid (obchodní soud č. 2 v Madridu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 7 bod 2 nařízení [č. 1215/2012], který stanoví, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ‚ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události‘, vykládán v tom smyslu, že stanoví pouze mezinárodní příslušnost soudů členského státu, v němž se uvedené místo nachází, takže pro určení místně příslušného vnitrostátního soudu tohoto státu je odkazováno na vnitrostátní procesní normy, nebo musí být vykládán jako smíšená norma, která určuje přímo mezinárodní i vnitrostátní místní příslušnost, bez nutnosti použít vnitrostátní právní úpravu?“

27.

Společnosti skupiny Volvo, španělská, francouzská a nizozemská vláda, jakož i Komise předložily písemná vyjádření.

28.

Jednání k přednesu řečí, jehož konání bylo původně stanoveno na 17. prosince 2020, bylo zrušeno kvůli zdravotní krizi, a otázka, která byla položena k ústní odpovědi, byla přeměněna na otázku k písemné odpovědi a doplněna o další otázky. Společnosti skupiny Volvo, španělská vláda a Komise na tyto otázky odpověděly ve stanovených lhůtách.

29.

Společnosti skupiny Volvo navrhly odmítnout žádost jako nepřípustnou s odůvodněním, že odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem je jasná.

30.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora přísluší v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy založené článkem 267 SFEU zaprvé pouze vnitrostátnímu soudu, kterému byl spor předložen a který musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Zadruhé na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se vztahuje domněnka relevance, ledaže nemají vztah ke sporu v původním řízení ( 17 ).

31.

V projednávané věci předkládající soud přesně uvedl důvody své pochybnosti o své místní příslušnosti, které odůvodňovala jeho žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Vycházejí z nedostatku výslovného rozhodnutí Soudního dvora ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ohledně působnosti čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 a z ustálené judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), podle které toto ustanovení nevylučuje použití vnitrostátních pravidel o příslušnosti.

32.

Za těchto podmínek se domnívám, že otázka položená předkládajícím soudem je přípustná.

33.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti určuje nejen mezinárodní příslušnost soudů členského státu, v němž se nachází kolizní kritérium stanovené tímto ustanovením, ale i místní příslušnost soudů tohoto státu.

34.

Na podporu své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud správně připomněl, že ve stejném skutkovém rámci jako je skutkový rámec věci v původním řízení, tedy kartelu nákladních vozidel, Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Tibor-Trans o otázce příslušnosti soudu, ke kterému byla podána žaloba na náhradu škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže. Stejně tak uvedl, že odpověď Soudního dvora v tomto rozsudku se výslovně netýká „smíšené“ povahy pravidla o příslušnosti stanoveného v čl. 7 bodě 2 nařízení č. 1215/2012, na rozdíl od rozhodnutí vydaných ve věcech smluvních, a sice rozsudků ze dne 3. května 2007, Color Drack ( 18 ), a ze dne 9. července 2009, Rehder ( 19 ).

35.

Podotýkám, že tato dosud neřešená otázka není vznesena ojediněle ( 20 ). Vnitrostátní soudy podle všeho očekávají podrobnější výklad ustanovení nařízení č. 1215/2012. Kromě toho je podle mého názoru vhodné odpověď předkládajícímu soudu zvážit ve světle rozsudků Verein für Konsumenteninformation a ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof ( 21 ), které byly vydány po podání projednávané žádosti Soudnímu dvoru.

36.

Proto se ve své analýze zaměřím nejprve na položenou otázku, která se týká působnosti pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 7 bodě 2 nařízení č. 1215/2012. Poté uvedu úvahy směřující k upřesnění kritérií pro určení místně příslušného soudu. Nakonec se budu zabývat návrhem francouzské vlády a Komise týkajícím se možnosti členských států zvolit si vlastní organizaci soudů s koncentrací projednávání určitých soudních sporů u specializovaných soudů.

37.

Pro potřeby zkoumání všech těchto otázek připomínám, že jelikož podle ustálené judikatury Soudního dvora nařízení č. 1215/2012 zrušuje a nahrazuje nařízení č. 44/2001, které nahradilo Bruselskou úmluvu, platí výklad, který Soudní dvůr podal v souvislosti s ustanoveními posledně zmíněných právních předpisů, rovněž pro nařízení č. 1215/2012, pokud tato ustanovení mohou být považována za „rovnocenná“ ( 22 ). Tak je tomu v případě čl. 5 bodu 3 uvedené úmluvy a nařízení č. 44/2001 na straně jedné a čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 ( 23 ) na straně druhé.

38.

Domnívám se, že pochybnost vyjádřená předkládajícím soudem ohledně předmětu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 lze po vydání rozsudku Wikingerhof snadno rozptýlit. Soudní dvůr rozhodl, že „soud příslušný na základě čl. 7 bodu 2 [tohoto nařízení], a sice […] soud místa trhu narušeného tvrzeným protisoutěžním jednáním, je totiž nejlépe schopen rozhodnout“ ( 24 ).

39.

V důsledku toho mám za to, stejně jako všichni účastníci řízení a zúčastnění, kteří předložili písemná vyjádření Soudnímu dvoru, a generální advokáti, kteří se k této otázce příležitostně vyjadřovali v předchozích věcech ( 25 ), že lze výslovně upřesnit, že předmětem čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 je upravit příslušnost soudů nejen mezi členskými státy, ale i na vnitrostátní úrovni, přičemž ostatní procesní otázky zůstávají upravené právem členského státu, v němž se nachází sídlo soudu, kde probíhá řízení ( 26 ).

40.

Mohlo by tak stačit uvést, stejně jako v rozsudku ze dne 9. července 2009, Rehder ( 27 ), vydaném ve smluvních věcech, pokud jde o ustanovení nařízení č. 44/2001, že úvahy stejné povahy jako jsou úvahy, ze kterých Soudní dvůr vycházel za účelem přijetí závěru o výkladu formulovaném v rozsudku ze dne 3. května 2007, Color Drack ( 28 ), jsou platné pro rovnocenná pravidla o zvláštní příslušnosti v nařízení č. 1215/2012 z důvodu jejich geneze, jejich účelu a jejich místa v systematice zavedené tímto nařízením. Kromě toho tyto důvody vedly Soudní dvůr k výkladu pravidel o příslušnosti ve věcech vyživovacích povinností v tomtéž smyslu.

41.

Nicméně za účelem lepšího pochopení vzájemného vztahu všech ustanovení nařízení č. 1215/2012 považuji za vhodné podrobně uvést prvky užitečné pro výklad čl. 7 bodu 2 tohoto nařízení s přihlédnutím nejen k jeho znění, ale i k jeho systematice a k cílům, které sleduje ( 29 ).

42.

Zaprvé ohledně znění čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 lze vodítka získat z jeho srovnání se zněním čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. V daném článku se hovoří o „soudech“ členského státu, na jehož území mají žalované osoby bydliště. Tento obecný výraz určuje příslušnost soudů členského státu jako celku ( 30 ). Určení místně příslušného soudu se pak řídí vnitrostátními pravidly.

43.

Naproti tomu v článku 7 nařízení č. 1215/2012 byl s výjimkou bodu 6 unijním normotvůrcem použit výraz „u soudu místa“ ( 31 ) nebo „u soudu“, jelikož se jedná o volbu poskytnutou žalobci v závislosti na konkrétním místu, odchylně od pravidla obecné příslušnosti ( 32 ), podle předmětu žaloby. Ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti tak v čl. 7 bodě 2 tohoto nařízení je stanoveným kritériem „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Stejně tak na základě čl. 7 bodu 1 písm. a) uvedeného nařízení může být žalovaný žalován „u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“.

44.

Zadruhé je třeba poukázat ( 33 ) na odchylující se charakter systému zavedeného nařízením č. 1215/2012, který umožňuje žalobci využít některého z pravidel zvláštní příslušnosti stanovených tímto nařízením, v tom, že je vyhrazen určitým věcem nebo je určen k ochraně slabší strany.

45.

Zatřetí je třeba zdůraznit, že formulace těchto pravidel zvláštní příslušnosti je odůvodněno, jak je upřesněno v bodě 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012, cílem normotvůrce umožnit zvolit si soud členského státu podle místa, se kterým má spor obzvláště úzkou vazbu, a ve snaze usnadnit řádný výkon spravedlnosti ( 34 ). Těmito zásadami se Soudní dvůr soustavně řídil při výkladu pravidel zvláštní příslušnosti s cílem uznat vhodná kolizní kritéria ke sjednocení pravidel o soudní příslušnosti ( 35 ) a stanovit soud, který je nejlépe schopen rozhodnout.

46.

Tuto analýzu potvrzuje zpráva P. Jenarda o Bruselské úmluvě ( 36 ), jejíž analýza je potvrzena ve zprávě P. Schlossera o Úmluvě o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Bruselské úmluvě a k Protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem ( 37 ).

47.

Za těchto podmínek, a jak již bylo možné vyvodit z odůvodnění předchozích rozsudků Soudního dvora ve smluvních věcech ( 38 ) i ve věcech vyživovacích povinností ( 39 ), není pochyb o tom, že čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 přímo určuje příslušný soud ( 40 ) s ohledem na cíle sledované tímto nařízením.

48.

Vzhledem k tomu, že taková odpověď ukládá soudu členského státu, u kterého probíhá řízení na základě čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, neuplatnit vnitrostátní pravidla místní příslušnosti, musí být podle mého názoru zejména s ohledem na vývoj judikatury Soudního dvora ohledně určení příslušnosti v případě porušení práva hospodářské soutěže tato odpověď užitečně doplněna o upřesnění ohledně místa, kde se údajná škoda projevila ( 41 ), jakož i konkrétního určení soudu se zvláštní příslušností.

49.

V odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odkázal předkládající soud na rozsudky CDC Hydrogen Peroxide ( 42 ) a Tibor-Trans, týkající se určení soudu příslušného k rozhodnutí o žalobách na náhradu škod způsobených kartelovými dohodami potrestanými Komisí ( 43 ), aniž mezi nimi rozlišoval, třebaže Soudní dvůr stanovil dvě odlišná mísa, kde se projevila škoda, a skutkové okolnosti věci v původním řízení vyžadují srovnání s druhým rozsudkem.

50.

Podle mého názoru má tak Soudní dvůr příležitost poskytnout vnitrostátním soudům veškerá potřebná objasnění k dosahu rozsudku Tibor-Trans, ve světle rozsudků Verein für Konsumenteninformation a Wikingerhof, které Soudní dvůr vydal po podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Soudní dvůr by měl rovněž upřesnit, zda lze použít několik kritérií pro určení příslušnosti k dosažení cíle, který odůvodňuje jejich existenci, a sice upřednostnění úzkého vztahu ke sporu.

51.

Ačkoli byl rozsudek Tibor-Trans vydán v téměř totožném kontextu, jako je kontext sporu v původním řízení, je třeba jej v několika ohledech analyzovat podrobněji.

52.

Zaprvé stejně jako ve věci v původním řízení byla ve věci, ve které byl vydán rozsudek Tibor-Trans, předkládajícímu soudu předložena žaloba na náhradu škod, které spočívaly v dodatečných nákladech placených z důvodu uměle zvýšených cen uplatňovaných u nákladních vozidel, způsobených stejnými protisoutěžními praktikami.

53.

Zatímco ve věci, ve které byl vydán rozsudek Tibor-Trans, se žalující společnost rozhodla podat svou žalobu pouze proti jednomu z účastníků dotčené kartelové dohody, od něhož přímo neodebírala zboží ( 44 ), v projednávané věci společnost RH zažalovala z dalších společností odpovědných za dotčenou kartelovou dohodu několik společností se sídlem mimo Španělsko, od kterých nebyla jimi vyrobená nákladní vozidla přímo pořízena. Mimoto společnost RH zažalovala španělskou dceřinou společnost těchto společností ( 45 ), pod níž patří španělský autorizovaný prodejce vozidel, od kterého společnost RH odebírala zboží, jak lze vyvodit z písemností ve spise ( 46 ).

54.

Zadruhé ve věci, v níž byl vydán rozsudek Tibor-Trans, měl předkládající soud pochybnosti o použití per analogiam rozsudku CDC Hydrogen Peroxide, ve kterém Soudní dvůr určil jako příslušný soud místa sídla žalobkyně z důvodu neexistence přímého smluvního vztahu mezi stranami a povinnosti nepoužít pravidlo příslušnosti zvýhodňující forum actoris ( 47 ).

55.

Soudní dvůr rozhodl, že „čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby na náhradu škody způsobené porušením článku 101 SFEU spočívajícím zejména v koluzních ujednáních o stanovení cen a navyšování hrubých cen nákladních vozidel se za ‚místo, kde došlo ke škodné události‘ považuje v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, místo, kde se nachází trh narušený tímto protiprávním jednáním, tedy místo, kde došlo ke pokřivení tržních cen a na kterém poškozenému vznikla podle jeho tvrzení tato škoda, přestože žaloba směřuje proti účastníkovi dotčené kartelové dohody, s nímž tento poškozený nezaložil smluvní vztahy“ ( 48 ).

56.

Ohledně určení škody Soudní dvůr uvedl, že „škoda tvrzená ve věci v původním řízení vyplývá z podstatné části z dodatečných nákladů nesených z důvodu uměle navýšených cen, a zdá se být proto bezprostředním důsledkem porušení článku 101 SFEU, takže představuje přímou škodu, která umožňuje v zásadě založit příslušnost soudů členského státu, na jehož území se škoda projevila“ ( 49 ).

57.

Ohledně místa přímého vzniku škody Soudní dvůr rozhodl, že „jestliže se přitom trh narušený protisoutěžním jednáním nachází v členském státě, na jehož území údajně nastala tvrzená škoda, je třeba mít za to, že se místo, kde se škoda projevila, pro účely použití čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 nachází v tomto členském státě“ ( 50 ).

58.

Na podporu tohoto rozhodnutí Soudní dvůr citoval bod 40 rozsudku flyLAL-Lithuanian Airlines. V důsledku toho bych uvedl zaprvé, že ve věci kartelové dohody o cenách stejné povahy a sankcionované za stejných podmínek, jako je věc, která byla základem pro žalobu na náhradu škody ve věci CDC Hydrogen Peroxide ( 51 ), Soudní dvůr rozšířil řešení, které přijal ve věci, ve které vnitrostátní rada pro hospodářskou soutěž zjistila zneužití dominantního postavení a byla tvrzena protisoutěžní dohoda ( 52 ). A zadruhé toto řešení vychází ze shody dvou prvků, a sice místa narušeného trhu a místa, kde údajně nastala tvrzená škoda ( 53 ).

59.

Obecněji, mnohé další odkazy na rozsudek flyLAL-Lithuanian Airlines v rozsudku Tibor-Trans odrážejí vývoj judikatury Soudního dvora směrem k harmonizaci kolizních kritérií na místo, kde přímo vznikla škoda, bez ohledu na to, zda se jedná o dodatečné náklady nesené při nákupech ( 54 ), nebo o ztrátu prodejů ( 55 ), a aniž je rozlišováno, zda byla protisoutěžní jednání předmětem jejich konstatování předchozím rozhodnutím určitého orgánu, či nikoli ( 56 ).

60.

Tento proud judikatury ve prospěch odkazu na trh narušený protisoutěžními praktikami, ve vztahu k nimž je u soudu požadována náhrada, byl v nedávné době potvrzen v rozsudku Wikingerhof, v němž Soudní dvůr rozhodl tak, že do věcí týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 spadá žaloba na zdržení se určitého jednání, k němuž došlo v rámci smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, která je založena na tvrzení, že žalovaný zneužil dominantního postavení v rozporu s právem hospodářské soutěže ( 57 ).

61.

Soudní dvůr rozhodl, že za okolností věci dotčené v původním řízení „soud příslušný na základě čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, a sice […] soud místa trhu narušeného tvrzeným protisoutěžním jednáním, je […] nejlépe schopen rozhodnout o hlavní otázce opodstatněnosti tohoto tvrzení, a to zejména pokud jde o shromažďování a hodnocení v tomto ohledu relevantních důkazů“ ( 58 ).

62.

Podotýkám, že Soudní dvůr v rozsudku Wikingerhof přikládal zvláštní význam tomuto upřesnění ohledně umístění škodné události, ke které došlo nebo může dojít, když byl dotázán na použitelnost čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 v závislosti na kvalifikaci nároků žalobce ( 59 ), a nikoli ohledně určení některého z kritérií příslušnosti vycházejících z tohoto článku ( 60 ).

63.

Dále se domnívám, že k odůvodnění per analogiam rozhodnutí Soudního dvora o soudní příslušnosti musí být podle mého názoru vodítka získána z odkazů na rozsudky Tibor-Trans a Verein für Konsumenteninformation uvedených v bodě 37 rozsudku Wikingerhof.

64.

V bodě 34 rozsudku Tibor-Trans, na který rozsudek Wikingerhof odkazuje ( 61 ), který musí být vykládán ve spojení s body 33 a 35 prvně uvedeného rozsudku, Soudní dvůr rozhodl, že volba místa, v němž se nachází narušený trh, na kterém podle poškozeného mu vznikla škoda, vyplývá z nutnosti hledat soud, která má nejlepší postavení k tomu, aby posoudil žaloby na náhradu škody v souvislosti s jednáním omezujícím hospodářskou soutěž, aby byla zajištěna předvídatelnost takového pravidla pro dotčený hospodářský subjekt a aby byly splněny požadavky souladu s právem rozhodným pro takové žaloby na náhradu škody ( 62 ).

65.

V bodě 38 rozsudku Verein für Konsumenteninformation, na který rozsudek Wikingerhof odkazuje rovněž ( 63 ), Soudní dvůr odůvodnil výklad, který jej vedl ke stanovení místa, kde bylo dotčené vozidlo zakoupeno, jako místa, kde došlo ke škodné události ( 64 ), jako výklad, který je „rovněž v souladu s cíli blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti, které jsou uvedeny v bodě 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012, jelikož za účelem určení výše vzniklé škody může být nutné, aby vnitrostátní soud posoudil tržní podmínky v členském státě, na jehož území bylo uvedené vozidlo zakoupeno. Soudy posledně zmíněného členského státu mají přitom nejsnadnější přístup k důkazním prostředkům nezbytným k provedení těchto posouzení“ ( 65 ).

66.

V těchto třech rozsudcích vývoj odůvodnění kolizního kritéria použitého Soudním dvorem podle mého názoru odkrývá konkrétní zohlednění zvláštního rozměru soudních sporů ve věcech hospodářské soutěže. V případě protiprávních jednání ovlivňujících hospodářský trh totiž usnadněný přístup k důkazním prostředkům nezbytným k posouzení podmínek na tomto trhu a důsledků takových jednání přispívá k užitečné organizaci řízení ( 66 ). Jedná se tedy o určující prvek při výběru soudu, který má nejlepší postavení k zajištění souladu s pravidly zdravé hospodářské soutěže, která vyžaduje sankci za jakékoli své porušení a záruku účinnosti práva na ochranu poškozeného.

67.

Judikaturu Soudního dvora, připomenutou na základě takových pragmatických důkazních úvah, je tak třeba umístit do kontextu, jehož význam byl zdůrazněn i v nedávné době ( 67 ). Konstrukce vytvořená judikaturou Soudního dvora totiž nadále přispívá k provádění práva hospodářské soutěže, a zejména soukromé fáze uplatňování článku 101 SFEU ( 68 ), jelikož podporuje rozvoj a konsolidaci žalob na náhradu škody podávaných u vnitrostátních soudů ( 69 ). V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr pověřil tyto soudy ochranou tohoto práva, která posiluje funkčnost unijních pravidel hospodářské soutěže ( 70 ). Navíc Soudní dvůr upřesnil, že žaloby na náhradu škody za porušení unijních pravidel práva hospodářské soutěže, podané u vnitrostátních soudů, tvoří nedílnou součást systému prosazování těchto pravidel, jehož cílem je potlačovat protisoutěžní jednání podniků a odrazovat je od účasti na takových jednáních ( 71 ).

68.

Konečně vzájemně se doplňující činnost orgánů hospodářské soutěže členských států a vnitrostátních soudů byla zakotvena nařízením Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy ( 72 ). Navíc, za účelem úpravy žalob na náhradu škody pro porušení právních předpisů členských států a Unie v oblasti hospodářské soutěže ve vnitrostátním právu stanovila směrnice 2014/104 nová procesní a hmotněprávní pravidla, která měla být do 27. prosince 2016 provedena ve všech členských státech ( 73 ).

69.

Cílem těchto norem je sice umožnit, aby poškozené podniky byly plně odškodněny, mimo jiné stanovením pravidel dokazování určených k překonání významných obtíží, které podmínky pro uplatňování odpovědnosti v soudních sporech o náhradu škody v oblasti práva hospodářské soutěže přinášejí, nestanoví nicméně žádná zvláštní ustanovení o soudní příslušnosti.

70.

I když je tedy v zásadě určení, provedené Soudním dvorem v rozsudku Tibor-Trans, místa, kde došlo ke škodné události, jako místa trhu narušeného protiprávním jednáním, a sice místa, kde došlo k pokřivení tržních cen a na kterém poškozenému vznikla podle jeho tvrzení tato škoda ( 74 ), přizpůsobeno kontextu, který jsem právě připomněl při určování, který soud je mezinárodně příslušný ( 75 ), domnívám se, že toto místo není dostatečně přesné pro určení místně příslušného soudu v rámci dotčeného členského státu ( 76 ). S ohledem na jiné rozsudky Soudního dvora to přitom podle mého názoru představuje zdroj právní nejistoty při volbě možné příslušnosti stanovené v čl. 7 bodě 2 nařízení č. 1215/2012, kterou má žalobce k dispozici ( 77 ).

71.

Považuji tedy za vhodné, aby byla odpověď Soudního dvora na otázky předkládajícího soudu, která by měla z důvodu okolností věci v původním řízení navazovat na rozsudek Tibor-Trans, v tomto bodě doplněna, tak aby vnitrostátní soudy měly k dispozici odpověď přesahující striktní rámec věci, která odůvodnila tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Rovněž je třeba vzít v úvahu počet řízení, která mohou být zahájena z důvodu velikosti dotčené kartelové dohody.

72.

V rozsudku flyLAL-Lithuanian Airlines, který představuje základ rozsudku Tibor-Trans, Soudní dvůr rozhodl, že „v rámci žaloby na náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním je ‚místem, kde došlo ke škodné události‘, v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, zejména místo, kde došlo ke vzniku ušlého zisku, který spočívá ve ztrátě tržeb, tedy místo trhu dotčeného uvedeným jednáním, na němž poškozený dle svého tvrzení utrpěl ztráty“ ( 78 ).

73.

Z tohoto výkladu lze snadno vyvodit přesné umístění údajné škody. Spor totiž vznikl z protisoutěžních jednání hospodářského subjektu na trhu, na němž poškozený těmito jednáními, letecká společnost, rozvíjel většinu svých činností, a to lety do a z Vilniusu (Litva), hlavního města členského státu, ve kterém měla tato společnost sídlo. Soudní dvůr konstatoval, že se jednalo o „podstatně ovlivněný trh“ ( 79 ).

74.

Mimoto v bodě 40 rozsudku flyLAL-Lithuanian Airlines Soudní dvůr uvedl, že toto řešení je založené na sladění dvou prvků, kterými jsou trh dotčený praktikami, které narušily hospodářskou soutěž, a místo vzniku údajné škody způsobené těmito praktikami. V tomto smyslu je zaručeno omezení příslušnosti na škodu vzniklou na území jediného členského státu, jakož i existence souvislosti mezi porušením obecného zájmu a porušením zájmů podniku nebo obecněji soukromých zájmů.

75.

Nicméně jelikož dotčeným trhem je trh, na němž poškozený vykonával většinu svých činností prodeje letů, a poškozenému vznikl ušlý zisk ( 80 ), tato podmínka sladění byla nutně splněna ( 81 ). To muselo z důvodu povahy údajné škody vést konkrétně k určení soudu místa, kde měl sídlo podnik poškozený protisoutěžními praktikami ( 82 ), jako místně příslušného soudu.

76.

V rozsudku Tibor-Trans byly použity podobné úvahy jako v rozsudku flyLAL-Lithuanian Airlines. Existence souvislosti mezi trhem dotčeným protiprávním jednáním a trhem, na kterém poškozenému podle jeho tvrzení vznikly dodatečné náklady, mohla být konstatována Soudním dvorem proto, že stejně jako ve věci v původním řízení je trhem dotčeným kartelovou dohodou o cenách nákladních vozidel trh členského státu, na němž podnik poškozený touto kartelovou dohodou nakoupil nákladní vozidla prostřednictvím autorizovaného prodejce se sídlem v tomtéž státě, ve kterém poškozený rovněž vykonává svou přepravní činnost ( 83 ).

77.

V rozsudku Tibor-Trans tak Soudní dvůr stanovil jako místo, kde se škoda projevila, „místo, kde došlo k pokřivení tržních cen a na kterém poškozenému vznikla podle jeho tvrzení […] škoda ( 84 ), a nikoli místo, kde byly zaplaceny dodatečné náklady ( 85 ), které by mohlo být vyvozeno z přímého použití bodu 43 rozsudku flyLAL-Lithuanian Airlines ( 86 ), aniž však upřesnil, že se jedná o místo, kde se škoda projevila ( 87 ).

78.

Přitom je třeba konstatovat, že místně příslušný soud v takto určeném členském státě není jasně identifikovatelný, na rozdíl od řešení, o němž Soudní dvůr rozhodl v rozsudku CDC Hydrogen Peroxide v podobném případě protiprávního jednání sankcionovaného Komisí, a sice přijmout jako kolizní kritérium místo sídla poškozené osoby.

79.

Kromě toho pro to, aby bylo možné jít nad rámec skutkového rámce, v němž je Soudní dvůr dotazován, je třeba vzít v úvahu různé okolnosti, za nichž může v případě kartelové dohody o cenách vzniknout škoda, což je významný rozdíl oproti případům narušení rozvoje hospodářské činnosti. Konkrétně v odvětví prodeje vozidel a přepravy se totiž místo trhu narušeného protisoutěžními praktikami, které vedou k dodatečným nákladům, nutně nekryje s místem nákupu dotčeného zboží nebo s místem výkonu činností konečného kupujícího, na rozdíl od situace přímého kupujícího.

80.

Z těchto důvodů a s ohledem na zásadu, podle které musí být pojem „místo, kde došlo ke škodné skutečnosti“ vykládán restriktivně ( 88 ), musí být stanovena kritéria pro určení soudu, u kterého může žalobce podat žalobu.

81.

Za tímto účelem stejně jako společnosti skupiny Volvo, španělská vláda a Komise navrhuji, aby Soudní dvůr provedl porovnání s rozsudkem Verein für Konsumenteninformation z důvodů, že uvedený rozsudek byl vydán ve věci, která má několik společných bodů s věcí v původním řízení, jakož i s věcí, ve které byl vydán rozsudek Tibor-Trans, a že na tento rozsudek navazuje ( 89 ). Předmětem dotčené žaloby byla totiž náhrada škody způsobené pořízením vozidel od třetí osoby za cenu vyšší, než byla jejich skutečná hodnota ( 90 ), z důvodu protiprávního jednání jejich výrobců ( 91 ).

82.

Soudní dvůr rozhodl, že újma, která vznikla konečnému nabyvateli, která není nepřímá ani čistě majetková, se projevuje při pořízení takového vozidla od třetí osoby ( 92 ). Toto kritérium představuje jediné relevantní kolizní kritérium z důvodu existence souvislosti s hmotným majetkem, která odůvodňuje odhlédnutí od dalších zvláštních okolností jako ve věcech, ve kterých finanční investice vedly k poklesu hodnoty finančních aktiv dotčených osob ( 93 ).

83.

Zaprvé se tak nyní jasně zdá, že v případě majetkové újmy, která vyplývá ze ztráty hodnoty majetku ( 94 ), a která tedy není čistě majetkovou škodou, je místem, kde došlo ke škodné události, místo pořízení tohoto majetku ( 95 ).

84.

Mimoto skutečností, z níž vyplývá majetková škoda, je, že protihodnotou platby za pořízení dotčeného majetku je při odhalení protiprávního jednání výrobce tohoto majetku majetek, který má nižší hodnotu ( 96 ).

85.

Zadruhé okolnosti věci v původním řízení odůvodňují zabývat se významem výrazu „pořízení“, jelikož společnost RH uzavřela leasingové smlouvy, v rámci nichž se stala vlastníkem nákladních vozidel.

86.

Skutečnost, že se žaloba na náhradu škody zakládá na právu hospodářské soutěže, podle mého názoru odůvodňuje ekonomický přístup ( 97 ) k pojmu „pořízení“, protože vede k zaúčtování majetku, který je předmětem leasingové smlouvy, do rozvahy jako aktiva.

87.

V tomto smyslu souhlasím se stanoviskem vyjádřeným generálním advokátem M. Campos Sánchez-Bordonou, podle něhož „[s]právným východiskem je […] akt, na základě něhož majetek přešel do majetku dotčeného a vyvolal ztrátu. Místem vzniku škody je místo, kde byl takový úkon učiněn“ ( 98 ).

88.

Místo úkonu lze tak chápat široce jako místo, kde bylo dosaženo dohody o majetku a o ceně ( 99 ), a nikoli jako místo zaplacení ceny ( 100 ) nebo předání majetku, ke kterým může dojít jinde a později než k této dohodě ( 101 ).

89.

Požadavek předvídatelnosti ( 102 ) ve vztahu k žalovanému považuji za dodržený, protože z jeho pohledu je použito místo prodeje majetku a jelikož se zde jedná o autorizovaného prodejce vozidel nebo i jakéhokoli jiného zprostředkovatele odpovědného za prodej vozidel, bez ohledu na jakýkoli převod vlastnictví v právním smyslu.

90.

U požadavku na řádný výkon spravedlnosti je tomu stejně tak, a to z důvodu hlavního zájmu, který může představovat skutečnost, že soud je příslušný rovněž k posouzení možných návrhů zprostředkovatele, který je odpovědný za provedení úkonu, na stejném základě, nebo otázky případného přenesení dodatečných nákladů zprostředkovatelem na následného kupujícího, což představuje častý důvod obhajoby ( 103 ).

91.

Domnívám se, že cíle nařízení č. 1215/2012, jak je Soudní dvůr upřesnil v rozsudcích z nedávné doby týkajících se požadavků ohledně dokazování v dotčených sporech, které musí být splněny za co nejlepších podmínek ( 104 ), jsou rovněž splněny určením místa, kde došlo ke škodné události, jako místa úkonu, a to bez jakýchkoli jiných zvláštních okolností v případě neexistence převodu vlastnictví.

92.

Na rozdíl od sporů, v nichž údajná čistě majetková újma odůvodňuje skutečnost, že několik konkrétních prvků nahrazuje neexistenci souvislosti s hmotným majetkem, je totiž spojení s místem úkonu v zásadě dostatečné k určení soudu, který má objektivně nejlepší postavení k analýze prvků zakládajících odpovědnost žalovaného ( 105 ).

93.

Určení příslušného soudu jako soudu místa pořízení nákladních vozidel, u kterých byly uměle navýšeny ceny, proto splňuje důkazní potřeby sporu, jelikož poškozený tvrdí, že mu vznikla škoda spojená s dodatečnými náklady na nákladní vozidla na jednom místě na dotčeném trhu, kterým je místo jeho činnosti, a to ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v rozsudku Verein für Konsumenteninformation ( 106 ). Tak tomu je v projednávané věci v případě společnosti RH.

94.

Proto na závěr této první části mé analýzy týkající se určení příslušného soudu na trhu narušeném protisoutěžními praktikami navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že soudem příslušným pro projednání žaloby na náhradu škody způsobené dodatečnými náklady zaplacenými osobou poškozenou kartelovou dohodou o cenách je v zásadě soud místa pořízení dotčeného majetku.

95.

Jak jsem však již nastínil ( 107 ), podle mého názoru je třeba vyhradit situaci, kdy místo vzniku údajné škody není sladěno s místem činnosti osoby poškozené praktikami, které pokřivily ceny ( 108 ), například v případě nákupu vozidel v několika členských státech nebo v případě několika míst dodání v rámci téhož členského státu nebo dále v případě pořízení od prodejce usazeného mimo dotčený trh ( 109 ).

96.

I když jsou v místě každého z úkonů na dotčeném trhu nebo na dotčených trzích podmínky analýzy tohoto trhu (těchto trhů) totožné, jinak je tomu v případě posouzení škody vzniklé žalobci, který je škodou poškozen přímo ( 110 ). Lze předpokládat, že by analýza mohla být obtížnější, pokud by příslušným soudem nebyl soud, v jehož obvodu příslušnosti je prováděna hospodářská činnost poškozené osoby. Jak přitom již Soudní dvůr zdůraznil v případě protiprávní kartelové dohody, jejíž existence byla závazně konstatována, toto posouzení představuje hlavní úlohu soudu, u kterého je podána žaloba na náhradu škody, která z ní vyplývá ( 111 ).

97.

Za těchto podmínek jsem toho názoru, že otázka, zda může být dále vhodné použít spojení s místem sídla poškozené společnosti, které bylo Soudním dvorem použito za zvláštních okolností ( 112 ), si zasluhuje další posouzení.

98.

Některé okolnosti podle mého názoru s ohledem na cíl blízkosti stanovený v nařízení č. 1215/2012 ( 113 ) odůvodňují, že kolizní kritérium místa sídla poškozeného protisoutěžními praktikami může být stále relevantní pro to, aby byla zaručena účinnost projednávání těchto žalob na náhradu škody, složitých již z povahy věci ( 114 ) a svým předmětem v případě zeměpisně velmi rozptýlených protiprávních jednání ( 115 ).

99.

Není mi totiž jasné, jak by v praxi byla v souladu s tímto cílem blízkosti, který se nyní velmi konkrétně objevuje v judikatuře Soudního dvora ( 116 ), volba kolizního kritéria, které by nutilo podnik, který nakoupil několik nákladních vozidel v různých členských státech, podat žalobu u soudu, v jehož obvodu příslušnosti se nachází každé místo pořízení a kde navíc poškozený podnik nevykonává činnost ( 117 ). Mimoto, pravidla týkající se souvislosti, stanovená v článku 30 nařízení č. 1215/2012, neposkytují uspokojivá řešení z důvodu podmínky stanovené v odstavci 2, pokud je třeba mít za to, že soud může rozhodovat jen o škodě, ke které došlo v obvodu jeho příslušnosti ( 118 ).

100.

Za těchto podmínek si zasluhuje opětovnou pozornost rozhodnutí Soudního dvora přijaté v rozsudku CDC Hydrogen Peroxide. Předmětem věci, ve které byl vydán tento rozsudek, byly žaloby na náhradu všech škod způsobených Komisí konstatovanou ( 119 ) kartelovou dohodou o ceně peroxidu vodíku v několika členských státech v různých obdobích a na různých místech ( 120 ) podnikům působícím v odvětví zpracování celulózy a papíru, které koupily v letech 1994 až 2006 značná množství peroxidu vodíku v různých členských státech Unie nebo EHP. Mimoto, v případě některých z těchto podniků byl peroxid vodíku dodán do továren nacházejících se v několika členských státech ( 121 ).

101.

Za těchto okolností vyznačujících se velkým množstvím míst nákupu na různých trzích narušených dotčenou kartelovou dohodou Soudní dvůr rozhodl, že soud místa, kde má žalující podnik sídlo, je soudem příslušným k tomu, aby z titulu všech škod způsobených uvedenému podniku v důsledku dodatečných nákladů, které zaplatil, aby se zásoboval výrobky, jež byly předmětem dotyčné kartelové dohody, rozhodl o žalobě podané buď proti kterémukoli z autorů této kartelové dohody, nebo proti víceru z nich ( 122 ). V bodě 52 uvedeného rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že místo, kde se tvrzená škoda konkrétně projeví, se v případě škody spočívající v těchto dodatečných nákladech bude „v zásadě“ nacházet v místě sídla tohoto podniku.

102.

V důsledku toho se zaprvé domnívám, že výklad přijatý v rozsudku CDC Hydrogen Peroxide je třeba sladit s výkladem rozsudků vydaných následně v případech souladu mezi místem trhu narušeného porušením hospodářské soutěže a vznikem škody projevené dodatečnými náklady nebo ztrátou prodejů, a sice rozsudku flyLAL-Lithuanian Airlines i rozsudku Tibor-Trans, jelikož ve věci, ve které byl vydán posledně uvedený rozsudek, byla vozidla pořízena v jediném členském státě, na jehož území poškozený rozvíjel svou činnost ( 123 ). Jinými slovy, pokud požadavek blízkosti odůvodňuje upřednostnění forum actoris, není mi jasné, v čem by mohl být problém ( 124 ).

103.

Zadruhé, pokud jde o místo sídla nebo hlavní provozovny, jak je definováno v čl. 63 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, toto místo musí mít úzkou vazbu s místem vzniku škody ( 125 ). Konkrétně by činnost rozvíjená v tomto místě v souvislosti se sporem měla být původem úkonu, na němž je založena žaloba na náhradu škody. Jsem také toho názoru, že rozhodující je místo, kde je činnost podniku narušena, nebo místo, ze kterého je činnost vyvíjena.

104.

Zatřetí rozsáhlost míst vzniku škod, která charakterizuje protisoutěžní činnosti na vnitřním trhu ( 126 ), jakož i rozvoj transakcí uzavíraných po internetu ( 127 ), podporují volbu určení místa, kde došlo ke škodné události, do sídla. V tomto ohledu je podle mého názoru možné směřovat k určité soudržnosti s judikaturou Soudního dvora, která zohledňuje rozsah porušování práv v souvislosti s internetem ( 128 ). Soudní dvůr upřesnil, že tato možnost, kterou má osoba, která se považuje za poškozeného, podat k soudům členského státu, v němž se nachází středisko jejích zájmů, žalobu na náhradu celé újmy, je odůvodněna zájmem na řádném výkonu spravedlnosti, a nikoli zájmem na konkrétní ochraně žalobce ( 129 ).

105.

Začtvrté ve věcech soutěžních praktik nepovažuji riziko rozšíření zneužívání soudních řízení, ohledně kterých se má za to, že je lze jednodušeji zahájit v místě sídla (nebo bydliště) poškozené osoby, které částečně odůvodňuje volbu upřednostnění místa bydliště žalovaného ( 130 ), za zásadní překážku. Je totiž třeba vzít v úvahu skutečnost, že ve většině případů je žaloba na náhradu škody založena na předchozím konstatování porušení práva hospodářské soutěže ( 131 ).

106.

Kromě toho se domnívám, že je třeba vzít v úvahu návrhy právní nauky ve prospěch možnosti podat žalobu u soudu sídla žalobce, pokud jsou založeny na zjištění velkého množství dotčených trhů ( 132 ) nebo na riziku podání žaloby u soudu členského státu dotčeného mezinárodním kartelem, v němž nemá sídlo žádná ze stran sporu ( 133 ), nebo dále na relativizaci cíle stanovení totožného kolizního kritéria, a sice kritéria dotčeného trhu, v případě kolizních norem a soudní příslušnosti ( 134 ).

107.

Obecněji považuji rovněž za velmi zajímavý návrh definovat jako vodítko při určování příslušnosti soudů vodítko týkající se usnadnění uspokojivé nápravy protiprávních jednání nebo porušování základních zásad ( 135 ). Odráží totiž myšlenku, že posílení účinného výkonu práv v těchto konkrétních oblastech přispívá k provádění obecných preventivních politik.

108.

Ze všech těchto úvah vyplývá, že pokud se jedná o žaloby na náhradu škody způsobené protisoutěžními praktikami, mohou podle mého názoru společně existovat dvě kritéria pro určení soudní příslušnosti, a to z důvodu cíle blízkosti, který je třeba splnit, a konkrétně z důvodu cíle usnadnit přístup k důkazům. Takové řešení zajišťuje soulad s cíli směrnice 2014/104, která obsahuje několik ustanovení v oblasti dokazování z důvodu obtíží při shromažďování účetních a finančních údajů o podnicích, jakož i o dotčeném trhu ( 136 ), a přispívá tak k účinnějšímu řešení sporů, jejichž složitost vyplývá z dokumentů vypracovaných Komisí, pojatých jako praktické pomůcky určené vnitrostátním soudům ( 137 ).

109.

Za těchto podmínek se domnívám, že takový výklad pravidel o soudní příslušnosti přispívá k zaručení účinné soudní ochrany unijního práva hospodářské soutěže ( 138 ).

110.

Na závěr mé celkové analýzy týkající se určení místa, kde došlo ke škodné události, a určení příslušného soudu na území členského státu, v němž se toto místo nachází, navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl tak, že čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním na základě článku 101 SFEU, které spočívá v koluzních ujednáních o stanovení a navýšení ceny zboží, se místo, kde došlo ke škodné události, nachází v členském státě trhu narušeného tímto protiprávním jednání, v jehož rámci vznikly dodatečné náklady. Místně příslušným soudem je v zásadě soud, v jehož obvodu příslušnosti se nachází místo pořízení tohoto majetku podnikem vykonávajícím svou činnost v tomtéž členském státě, přičemž tato činnost musí být stanovena v závislosti na hospodářských kritériích. Není-li mezi místem, kde došlo ke škodné události, a místem činnosti poškozené osoby, soulad, může být žaloba podána u soudu, v jehož obvodu příslušnosti se nachází sídlo poškozené osoby.

111.

Nyní vysvětlím důvody, které mě vedou k návrhu, aby Soudní dvůr upřesnil, že stanovení konkrétního soudu určeného na základě čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 se řídí vnitrostátními pravidly upravujícími organizaci soudů, která mohou členské státy stanovit za účelem jejich případné specializace.

112.

Ve svém písemném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru francouzská vláda a Komise v podstatě zdůrazňují, že i když čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 stanoví mezinárodní a místní příslušnost soudů příslušných k projednání přeshraničních sporů ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, je nicméně věcí pouze členských států, aby v rámci své soudní organizace stanovily obvod příslušnosti příslušných soudů a zejména soudů specializovaných ve věcech žalob na náhradu škody způsobené jednáními v rozporu s ustanoveními práva hospodářské soutěže. Ve své odpovědi na písemnou otázku Soudního dvora v tomto bodě španělská vláda podporuje tuto analýzu.

113.

Tento názor rovněž zastávám, a to z důvodu systému zavedeného nařízením č. 1215/2012 a specifičnosti žalob na náhradu škod způsobených protisoutěžními praktikami ( 139 ).

114.

V určitých aspektech lze podle mého názoru použít uvažování per analogiam s uvažováním Soudního dvora v rozsudku Sanders a Huber ( 140 ), jakož i v menší míře v rozsudku ze dne 9. ledna 2015, RG ( 141 ).

115.

V rozsudku Sanders a Huber byly Soudnímu dvoru předloženy otázky týkající se koncentrace soudní příslušnosti ve věcech přeshraničních vyživovacích povinností ve prospěch soudu prvního stupně v místě sídla odvolacího soudu ( 142 ).

116.

Soudní dvůr tak vyložil čl. 3 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností ( 143 ), na základě kterého je soudem příslušným k rozhodování přeshraničních sporů ve věcech vyživovacích povinností soud „místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“.

117.

Jedná se o jedno z ustanovení týkajících se pravidel o příslušnosti, která nahradila ustanovení nařízení č. 44/2001, jež navazuje na Bruselskou úmluvu ( 144 ). Soudní dvůr rozhodl, že „[t]oto ustanovení, určující mezinárodní i místní příslušnost, směřuje ke sjednocení pravidel o soudní příslušnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Color Drack, C‑386/05, EU:C:2007:262, bod 30)“ ( 145 ).

118.

V rozsudku Sanders a Huber Soudní dvůr konstatoval, že pravidla pro určení příslušnosti byla sice pomocí určení společných hraničních určovatelů harmonizována, označení konkrétního příslušného soudu je však i nadále v pravomoci členských států, s výhradou toho, že tyto vnitrostátní právní předpisy neohrozí cíle nařízení č. 4/2009 nebo nezbaví uvedené nařízení jeho užitečného účinku ( 146 ).

119.

Soudní dvůr upřesnil, že uplatňování cílů blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti neznamená, že by členské státy musely zřizovat příslušné soudy v každém místě ( 147 ) a že je třeba, aby příslušným soudem byl takový soud, který zajistí zvláště úzkou vazbu s místem, v němž má oprávněný z výživného svůj obvyklý pobyt, uvedeným v čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 ( 148 ).

120.

V tomto ohledu Soudní dvůr posoudil koncentraci soudní příslušnosti kladně, jelikož ve věcech vyživovacích povinností může taková volba organizace přispívat k rozvoji zvláštní odbornosti, která odpovídá části cílů sledovaných nařízením č. 4/2009 a řádnému výkonu spravedlnosti ( 149 ).

121.

Ze stejných důvodů tedy podle mého názoru postačuje, pokud jde o čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012, rozhodnout tak, že se soud, u kterého je podána žaloba, prohlásí za příslušný z tohoto titulu na základě relevantního kolizního kritéria ukazujícího na místo v obvodu jeho příslušnosti ( 150 ), tedy na části vnitrostátního území, nad níž vykonává své pravomoci ( 151 ). Rovněž je třeba zamezit tomu, aby bylo zeměpisné kritérium považováno za striktně chápané kolizní kritérium, které upřednostňuje blízkost na úkor řádného výkonu spravedlnosti ( 152 ).

122.

Nicméně v rozsudku Sanders a Huber Soudní dvůr rozhodl, že v případě koncentrace příslušnosti je třeba provést konkrétní přezkum situace v dotčeném členském státě k zajištění toho, že vnitrostátní právní předpisy nezbavují nařízení použitelné ve sporu jeho užitečného účinku ( 153 ).

123.

Tato výhrada byla znovu vyjádřena v rozsudku ze dne 9. ledna 2015, RG ( 154 ), týkajícím se přiznání příslušnosti k přezkumu otázek navrácení dítěte nebo péče o dítě specializovanému soudu, i tehdy, byl-li již kromě toho k některému ze soudů podán návrh na zahájení řízení ve věci samé týkající se rodičovské zodpovědnosti vůči dítěti ( 155 ), při příležitosti přezkumu ustanovení týkajících se určení příslušného vnitrostátního soudu, o kterém rozhodují členské státy. Zajímavé je poznamenat, že v tomto případě Soudní dvůr zohlednil cíl rychlosti řízení, vycházející z nařízení č. 2201/2003 ( 156 ).

124.

Ve věcech porušení práva hospodářské soutěže je přitom legislativní rámec, v němž je v členském státě zavedena koncentrace příslušnosti ( 157 ), velmi odlišný. Podle mého názoru je třeba poukázat na neexistenci takových omezení ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, jako jsou omezení vyplývající ze zvláštního předmětu zejména nařízení č. 4/2009 ( 158 ), a pokud jde o věc, v níž byl vydán rozsudek Sanders a Huber, na zvláštnosti dotčených vnitrostátních právních předpisů s ohledem na cíle tohoto nařízení ( 159 ).

125.

V tomto smyslu souhlasím s názory, které již dříve vyjádřili jiní generální advokáti ohledně autonomie členských států, pokud jde o koncentraci místní příslušnosti vyplývající či nevyplývající z rozdělení hmotněprávní pravomoci, která je omezena tím, že nelze porušit užitečný účinek nařízení č. 1215/2012, a zásadou rovnocennosti ( 160 ).

126.

Mimoto vzhledem k tomu, že předmět dotčených žalob je důležitou součástí analýzy Soudního dvora ( 161 ), je třeba zdůraznit prvky, které konkrétně charakterizují soudní spory týkající se náhrady škody způsobené protisoutěžními praktikami.

127.

Zaprvé je třeba připomenout, že neexistuje žádná právní úprava procesních podmínek pro žaloby ve věcech týkajících se práva hospodářské soutěže, což odůvodňuje úvahu, že členské státy v rámci své soudní organizace určují, který soud je příslušný ratione materiae a jaký je rozsah obvodu jeho příslušnosti, s výhradou dodržování zásad rovnocennosti ( 162 ) a efektivity ( 163 ).

128.

Zadruhé se domnívám, stejně jako Komise, že je třeba vzít v úvahu vstup v platnost a provedení směrnice 2014/104 ( 164 ), jakož i technickou složitost pravidel použitelných na žaloby na náhradu škody v případě jednání v rozporu s ustanoveními práva hospodářské soutěže ( 165 ).

129.

Z těchto důvodů považuji za nezbytné, aby se za účelem odpovědi předkládajícímu soudu Soudní dvůr inspiroval zněním rozsudků ze dne 16. května 2013, Melzer ( 166 ), nebo CDC Hydrogen Peroxide, týkajících se příslušnosti ve věcech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, v nichž je použit výraz „soud, v jehož obvodu příslušnosti“.

130.

S přihlédnutím ke všem těmto úvahám týkajícím se koncentrace příslušnosti soudů navrhuji Soudnímu dvoru, aby vyložil čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 v tom smyslu, že i když určuje místní příslušnost soudů příslušných k projednání přeshraničních sporů ve věcech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti na mezinárodní i na vnitrostátní úrovni, mají členské státy nicméně možnost rozhodnout se v rámci své soudní organizace koncentrovat projednávání sporů u určitých soudů, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity. V oblasti práva hospodářské soutěže musí členské státy zejména zajistit, aby pravidla, která stanoví nebo uplatňují, nenarušila účinné uplatňování článků 101 a 102 SFEU.

131.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Juzgado de lo Mercantil no 2 de Madrid (obchodní soud č. 2 v Madridu, Španělsko) odpověděl následovně:

„Článek 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu: