I. Právní rámec

II. Skutečnosti předcházející sporu

III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek

IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

V. Analýza

A. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU Tribunálem, pokud jde o důkazní břemeno, které musí nést Komise za účelem prokázání, že je určité opatření podpory přičitatelné státu a je poskytnuto ze státních prostředků

1. Argumentace účastníků řízení

2. Posouzení

a) K přípustnosti

b) K věci samé

1) Úvodní poznámky

2) K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku

i) K výtce týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu

– Tribunál v napadeném rozsudku nestanovil vyšší důkazní požadavky pro případ opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem a nikoli veřejnoprávním podnikem

– Pokud by měl Soudní dvůr za to, že Tribunál v napadeném rozsudku stanovil vyšší důkazní požadavky pro případ opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem, musel by konstatovat, že se Tribunál tímto postupem dopustil nesprávného právního posouzení

– I v případě, že by měl Soudní dvůr za to, že výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu je opodstatněná, musel by tuto výtku zamítnout jako irelevantní

ii) K výtce týkající se prokázání toho, že opatření podpory je poskytnuto ze státních prostředků

3) Ke druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku

B. Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu ze zkreslení vnitrostátního práva a skutkových okolností

1. Argumentace účastníků řízení

2. Posouzení

a) K přípustnosti

b) K věci samé

VI. K nákladům řízení

VII. Závěry

1.

Projednávaným kasačním opravným prostředkem se Evropská komise domáhá toho, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 19. března 2019, Itálie a další v. Komise (dále jen „napadený rozsudek“) ( 2 ), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise (EU) 2016/1208 ze dne 23. prosince 2015 o státní podpoře, kterou poskytla Itálie ve prospěch společnosti Banca Tercas (dále jen „sporné rozhodnutí“) ( 3 ).

2.

Ve sporném rozhodnutí měla Komise za to, že zásah soukromoprávního bankovního konsorcia Fondo interbancario di tutela dei depositi (dále jen „FITD“) ve prospěch společnosti Banca Tercas (Cassa di risparmio della Provincia di Teramo SpA) (dále jen „Tercas“) povolený dne 7. července 2014 centrální bankou Italské republiky, Banca d’Italia (dále jen „BI“), představuje protiprávní a neslučitelnou státní podporu, která musí být Italskou republikou od příjemce získána zpět.

3.

Napadeným rozsudkem Tribunál vyhověl žalobám na zrušení sporného rozhodnutí podaným Italskou republikou, společností Banca Popolare di Bari SCpA (dále jen „BPB“) a FITD z důvodu, že sporná opatření nepředstavují státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Podle Tribunálu nebyla splněna první podmínka, kterou musí opatření podpory splňovat, aby mohlo být kvalifikováno jako státní podpora, neboť opatření přijatá FITD ve prospěch společnosti Tercas nebyla přičitatelná státu ani nebyla poskytnuta ze státních prostředků.

4.

S ohledem na skutečnost, že dotčenou podporu neposkytl státní orgán ani veřejnoprávní podnik, nýbrž soukromoprávní subjekt, a to FITD, vyvstala otázka, zda lze přičitatelnost opatření přijatých tímto subjektem a jejich financování ze státních prostředků posuzovat stejným způsobem, jakým se provádí posuzování těchto aspektů ve vztahu k opatření podpory přijatému zejména veřejnoprávním podnikem, nebo zda musí Komise nést větší důkazní břemeno. Tato otázka je podstatou projednávaného kasačního opravného prostředku.

5.

Článek 96-ter italského zákona o bankách stanoví ( 4 ):

„1.   [BI] s ohledem na ochranu vkladatelů a na stabilitu bankovní soustavy:

[…]

[…]“

6.

Společnost Tercas je banka se soukromým kapitálem, která provozuje činnost převážně v regionu Abruzzo v Itálii.

7.

Dne 30. dubna 2012 rozhodlo italské Ministerstvo hospodářství a financí na návrh BI, která u společnosti Tercas zaznamenala nesrovnalosti, o vyhlášení zvláštní správy nad uvedenou společností. Následně BI jmenovala zvláštního správce pověřeného řízením společnosti Tercas po dobu zvláštní správy (dále jen „zvláštní správce“).

8.

V říjnu 2013 začal zvláštní správce jednat s BPB, holdingovou společností bankovní skupiny se soukromým kapitálem, která provozuje činnost převážně na jihu Itálie a která projevila zájem navýšit kapitál společnosti Tercas za podmínky, že bude proveden její předběžný hloubkový audit a že FITD plně pokryje kapitálový deficit uvedené banky.

9.

Jak je uvedeno v bodě 2 výše, FITD je soukromoprávní bankovní konsorcium, jehož cílem je ručit za vklady u svých členů. Z důvodu provedení směrnice 94/19/ES ( 5 ) do italského práva uznala BI v roce 1996 FITD jako jeden ze systémů pojištění vkladů, které mají povolení provozovat činnost v Itálii na základě uvedených pravidel.

10.

Podle článku 27 stanov FITD ve znění použitelném na skutkové okolnosti projednávané věci (dále jen „stanovy FITD“) v případě nucené likvidace některého z jeho členů zasáhne FITD tak, že vkladatelům vyplatí vklady uložené v dané bance do výše 100000 eur na vkladatele.

11.

FITD má však možnost zasáhnout ve prospěch svých členů nejen z titulu pojištění vkladů vkladatelů zmíněného v předchozím bodě (povinný zásah), ale také dobrovolně, pokud takový zásah umožní snížit náklady, které by mohly být následkem pojištění vkladů a zatížit jeho členy (dobrovolný zásah).

12.

Podle článku 28 stanov FITD tak může FITD v případě nucené likvidace člena konsorcia místo výplat z titulu pojištění vkladů vkladatelů zasáhnout do transakcí zahrnujících převod aktiv a pasiv uvedeného člena (alternativní dobrovolný zásah). Obdobně, podle článku 29 stanov FITD může toto konsorcium nezávisle na formálním zahájení řízení o nucené likvidaci rozhodnout, že zasáhne prostřednictvím financování, záruk, získání účasti či prostřednictvím jiných technických forem podpory ve prospěch svého člena nacházejícího se ve zvláštní správě, pokud existují vyhlídky na zotavení a pokud tak lze předpokládat menší zátěž, než by představovaly náklady na zásah FITD v případě nucené likvidace tohoto člena (dobrovolný podpůrný či preventivní zásah, jako v případě společnosti Tercas).

13.

Dne 28. října 2013 na základě žádosti zvláštního správce společnosti Tercas podané podle článku 29 stanov FITD rozhodl řídící výbor FITD o poskytnutí podpory společnosti Tercas v maximální výši 280 milionů eur. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno správní radou FITD dne 29. října 2013. Dne 4. listopadu 2013 BI v souladu s čl. 96‑ter odst. 1 písm. d) italského zákona o bankách toto opatření podpory schválila.

14.

Ačkoli však BI zásah schválila, FITD se rozhodlo jej odložit s ohledem na nejistotu týkající se hospodářské a majetkové situace společnosti Tercas a zdanění tohoto zásahu. V návaznosti na audit aktiv společnosti Tercas požadovaný BPB totiž dne 18. března 2014 vznikl rozpor mezi odborníky FITD a odborníky BPB. Tento rozpor byl vyřešen v rozhodčím řízení. Mimoto se FITD a BPB shodly na rozdělení případných nákladů plynoucích ze zdanění zásahu v případě, že se neuplatní předpokládané osvobození od daně.

15.

Po odložení zásahu dne 18. března 2014 a za účelem zajištění, že zásah ve prospěch společnosti Tercas bude hospodářsky výhodnější než vyplacení vkladatelů uvedené banky, se FITD obrátilo na auditorskou a poradenskou společnost. S ohledem na závěry uvedené společnosti předložené ve zprávě ze dne 26. května 2014 a s přihlédnutím k nákladům na zásah ve srovnání s náklady na odškodnění ze systému pojištění vkladů v případě likvidace řídící výbor a správní rada FITD dne 30. května 2014 rozhodly o zásahu ve prospěch společnosti Tercas.

16.

Dne 1. července 2014 FITD předložilo BI novou žádost o schválení. Dne 7. července 2014 BI schválila zásah FITD ve prospěch společnosti Tercas, tedy zaprvé příspěvek ve výši 265 milionů eur na pokrytí záporného vlastního kapitálu společnosti Tercas, zadruhé záruku ve výši 35 milionů eur na pokrytí úvěrového rizika spojeného s určitými expozicemi společnosti Tercas a zatřetí záruku ve výši 30 milionů eur na pokrytí dodatečných nákladů vyplývajících z platby daní v souvislosti s prvním opatřením (dále jen „sporná opatření“).

17.

Dne 27. července 2014 valná hromada akcionářů společnosti Tercas rozhodla jednak o částečném pokrytí ztrát, zejména snížením vlastního kapitálu na nulu a zrušením všech kmenových akcií v oběhu, a jednak o zvýšení kapitálu na 230 milionů eur prostřednictvím vydání nových kmenových akcií vyhrazených pro BPB. Navýšení kapitálu bylo provedeno dne 27. července 2014.

18.

Ve dnech 8. srpna a 10. října 2014 Komise požádala italské orgány o informace o zásahu FITD ve prospěch společnosti Tercas. Uvedené orgány odpověděly dne 16. září a 14. listopadu 2014.

19.

Dopisem ze dne 27. února 2015 Komise informovala Italskou republiku o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ve věci uvedených opatření.

20.

Dne 23. prosince 2015 přijala Komise sporné rozhodnutí. Jak bylo uvedeno v bodě 2 výše, Komise konstatovala, že sporná opatření představují neslučitelnou a protiprávní státní podporu a nařídila navrácení uvedené podpory ( 6 ).

21.

Jak bylo uvedeno v bodě 3 výše, Tribunál napadeným rozsudkem sporné rozhodnutí zrušil z důvodu, že Komise neoprávněně dospěla k závěru, že sporná opatření představují státní podporu. Podle Tribunálu tato opatření nesplňovala první podmínku k tomu, aby mohlo být vnitrostátní opatření kvalifikováno jako státní podpora, tj. že musí představovat zvýhodnění poskytnuté přímo nebo nepřímo ze státních prostředků a přičitatelné státu ( 7 ).

22.

Zaprvé, ve své úvodní poznámce se Tribunál vyjádřil k pojmu „podpora poskytnutá státem“. Tribunál připomněl, že podle judikatury spadají zvýhodnění poskytnutá prostřednictvím subjektu odlišného od státu do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU, protože pokud by tomu tak nebylo, bylo by možné pravidla týkající se státních podpor obejít pouhým zřízením samostatných organizací pověřených rozdělováním podpor. Podle Tribunálu je sice cílem této judikatury zabránit riziku nedostatečného zahrnutí zvýhodnění poskytovaných prostřednictvím subjektů odlišných od státu, jejím důsledkem je ale rovněž vznik rizika nadměrného zahrnutí. Pokud tedy subjekt odlišný od státu, který dotčenou podporu poskytuje, není veřejnoprávním podnikem, ale soukromoprávním subjektem, musí Komise prokázat nejen, že stát má možnost vykonávat dominantní vliv na daný subjekt, ale rovněž, že mohl tuto kontrolu vykonávat v konkrétním případě.

23.

Zadruhé, Tribunál konstatoval, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že jsou sporná opatření přičitatelná státu.

24.

Tribunál měl za to, že na rozdíl od situace, kdy je opatření přijato veřejnoprávním podnikem, v případě opatření přijatého soukromoprávním subjektem, jako je FITD, se Komise nemůže omezit na prokázání, že neexistence vlivu a skutečné kontroly veřejných orgánů na tento subjekt je nepravděpodobná. Musí naopak prokázat, že toto opatření bylo přijato pod skutečným vlivem či kontrolou veřejných orgánů. V projednávané věci přitom Komise takový důkaz nepředložila. Především, podle Tribunálu sporná opatření neposkytovala FITD veřejnoprávní oprávnění na základě italského práva: zaprvé, zásahy přijaté tímto konsorciem na podporu členské banky, jako byla právě sporná opatření, v zásadě sledovaly soukromé zájmy členských bank FITD (neboť jejich cílem bylo předcházet těžším hospodářským následkům vyplácení vkladů v případě nucené likvidace) a, zadruhé, veřejnoprávní oprávnění udělené italským právem FITD spočívalo pouze ve vyplácení vkladatelů, nikoli v provádění takových zásahů. A dále, pokud jde o autonomii FITD při přijímání sporných opatření, Tribunál rozhodl, že přičitatelnost uvedených opatření státu nelze vyvodit z následujících indicií: zaprvé, povinného schválení těchto opatření ze strany BI (neboť toto schválení bylo uděleno za podmínky dodržení obezřetnostních pravidel v odvětví bankovnictví, nikoli za podmínky ověření přiměřenosti daného zásahu ze strany BI); zadruhé, přítomnosti zástupců BI na setkáních řídících orgánů FITD (tito zástupci byli pouhými pozorovateli bez hlasovacího práva); zatřetí, skutečnosti, že BI byla informována o postupu vyjednávání mezi FITD na jedné straně a společností BPB a zvláštním správcem na straně druhé (jelikož neexistovaly žádné důkazy, že BI tyto kontakty využila k ovlivnění obsahu sporných opatření); či začtvrté, pravomoci zvláštního správce zahájit řízení, které by mohlo vést k přijetí takových zásahů, jako byla sporná opatření (neboť žádost zvláštního správce, aby FITD zasáhlo, nevedla ke vzniku žádné povinnosti ze strany FITD tak učinit).

25.

Zatřetí, Tribunál rozhodl, že Komise dostatečně neprokázala, že sporná opatření obnášela použití státních prostředků.

26.

Na podporu tohoto závěru Tribunál zaprvé uvedl, že veřejnoprávní oprávnění udělené FITD neukládá konsorciu povinnost zasáhnout dříve, než se jeden z jeho členů dopustí porušení svých závazků, a to tím, že si vyžádá od zbylých členů potřebné prostředky. Zadruhé měl Tribunál za to, že veřejné orgány neměly kontrolu nad prostředky použitými k financování sporných opatření, jelikož tato opatření jednak nebyla přijata z podnětu zvláštního správce, ale na základě soukromé iniciativy, a sice iniciativy společnosti BPB, a jednak schválení sporných opatření ze strany BI si vyžádalo pouze provedení formálního přezkumu jejich legality. Zatřetí Tribunál zdůraznil, že jednak povinná povaha příspěvků užitých na financování sporných opatření nevychází z právního předpisu, ale ze stanov FITD, jednak jsou tato opatření v zájmu členů FITD a byla přijata jednomyslně jeho řídícími orgány.

27.

Vzhledem k tomu, že první podmínka týkající se kvalifikace vnitrostátního opatření jako státní podpory splněna nebyla, Tribunál zrušil sporné rozhodnutí, aniž přezkoumal ostatní žalobní důvody a argumenty uplatněné italskou vládou, společností BPB, FITD nebo BI.

28.

Projednávaným kasačním opravným prostředkem se Komise domáhá toho, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, zamítl žaloby podané v prvním stupni na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž zpochybňují i) přičitatelnost sporných opatření státu a ii) státní původ prostředků, vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí o ostatních žalobních důvodech, které byly ve věci předestřeny, a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

29.

Italská vláda, společnost BPB a BI navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a Komisi uložil náhradu nákladů řízení. FITD navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek odmítl jako nepřípustný nebo zamítl jako irelevantní a neopodstatněný, napadený rozsudek potvrdil a Komisi uložil náhradu nákladů řízení.

30.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje Komise dva důvody. Zaprvé má za to, že Tribunál porušil čl. 107 odst. 1 SFEU, a to ze dvou důvodů, z nichž oba se týkají důkazního břemene, které musí nést Komise za účelem prokázání, že je určité opatření podpory přičitatelné státu a je poskytnuto ze státních prostředků. Zadruhé Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil zkreslení skutkového stavu a nesprávného výkladu relevantních ustanovení italského práva, přičemž tyto závažné věcné nepřesnosti zjevně vyplývají ze spisu.

31.

První důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen na dvě části, přičemž obě vycházejí z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, a to z rozdílných důvodů.

32.

V rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál v bodech 69, 89, 90, 91, 114, 116, 117, 127, 128 a 131 napadeného rozsudku dopustil pochybení, pokud jde o důkazní břemeno, které musí nést Komise za účelem prokázání, že sporná opatření byla přičitatelná státu a byla poskytnuta ze státních prostředků; Tribunál totiž po Komisi požadoval, aby prokázala nejen to, že stát měl možnost vykonávat dominantní vliv na subjekt, který podporu poskytl, ale rovněž, že mohl tuto kontrolu vykonávat v konkrétním případě, výlučně na základě skutečnosti, že tento subjekt byl soukromoprávním subjektem. Podle Komise neexistuje žádný důvod pro rozlišování na základě veřejné, nebo soukromé povahy subjektu, který podporu poskytuje, takže i když je podpora poskytnuta soukromoprávním subjektem, Komise není povinna prokázat, že v daném případě veřejné orgány tento subjekt konkrétně pobídly nebo mu daly příkaz k přijetí dotčeného opatření podpory. Takové rozlišování nemá žádnou oporu v judikatuře. Komise dodává, že FITD musí být v každém případě považováno nikoliv za soukromoprávní subjekt, ale za odnož státu, jelikož mu byly svěřeny specifické úkoly podle směrnice 94/19. Pokud by tedy Soudní dvůr dospěl k závěru, že Komise nese větší důkazní břemeno, je‑li podpora poskytnuta soukromoprávním subjektem, pak by v projednávané věci takové větší důkazní břemeno nenesla. Nakonec Komise zdůrazňuje, že pokud by měl Soudní dvůr skutečně za to, že Komise nese u soukromoprávního subjektu větší důkazní břemeno, bylo by pro ni téměř nemožné prokázat, že taková opatření přijatá systémy pojištění vkladů tvořenými veřejnými a soukromými bankami, jako jsou sporná opatření, představují státní podporu. Tyto systémy by tak mohly své disponibilní finanční prostředky použít k přijetí „alternativních opatření v zájmu zabránění selhání úvěrové instituce“ ve smyslu čl. 11 odst. 3 směrnice 2014/49/EU ( 8 ), aniž by byla ve vztahu k této instituci přijata opatření k řešení krize dle článku 32 směrnice 2014/59/EU ( 9 ).

33.

Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, pokud jde o důkazní břemeno, které musí nést Komise za účelem prokázání, že sporná opatření byla přičitatelná státu a byla poskytnuta ze státních prostředků, když jednotlivé důkazy předložené Komisí ve sporném rozhodnutí přezkoumal a posoudil izolovaně, nikoli v celku a s přihlédnutím k jejich širšímu kontextu. Komise z tohoto důvodu zpochybňuje body 96, 100 až 106, 114, 115, 116 a 125 napadeného rozsudku, jakož i posouzení Tribunálu týkající se dílčí podmínky, podle které musí být podpora poskytnuta ze státních prostředků.

34.

Italská vláda tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný.

35.

Každopádně namítá nepřípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku (nebo přinejmenším jeho první části), neboť vznáší skutkovou otázku, jakož ze stejného důvodu i druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, přičemž z kasačního opravného prostředku nevyplývá, že zpochybňuje body 125 až 132 napadeného rozsudku.

36.

První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je dle názoru italské vlády neopodstatněná, neboť Komise, která je podle judikatury povinna za účelem prokázání přičitatelnosti určitého veřejnoprávním podnikem přijatého opatření podpory státu doložit konkrétní zapojení veřejných orgánů do přijímání tohoto opatření, je tím spíše povinna předložit tento důkaz v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem, který má plnou samostatnost v rozhodování. Důkazní hodnota důkazů, z nichž lze ve druhém uvedeném případě vyvodit přičitatelnost daného opatření podpory státu, musí být o to větší vzhledem k nemožnosti dovolávat se organických vazeb mezi dotčeným soukromoprávním subjektem a státem. Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je podle italské vlády rovněž neopodstatněná, jelikož Tribunál v rámci svého posuzování jednotlivých důkazů zohlednil „kontext“ identifikovaný v bodě 125 napadeného rozsudku a skutečnost, že dotčená opatření byla alternativou k vyplacení vkladatelů v případě likvidace společnosti Tercas, které spadalo do rámce působnosti veřejnoprávního oprávnění uděleného FITD.

37.

BPB tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný (první i druhá část tohoto důvodu), jakož i irelevantní (první část tohoto důvodu).

38.

BPB zaprvé namítá nepřípustnost první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku (neboť vznáší skutkovou otázku), zadruhé namítá nepřípustnost tvrzení Komise, podle kterého musí být FITD považováno za odnož státu (neboť toto tvrzení vznáší skutkovou otázku, která nebyla vznesena v prvním stupni), a zatřetí namítá nepřípustnost druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku (neboť vznáší skutkovou otázku).

39.

V každém případě je první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku podle BPB neopodstatněná, neboť Tribunál neuložil Komisi větší důkazní břemeno ve vztahu k prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu v případě, kdy je tato podpora poskytnuta soukromoprávním subjektem, ale naopak v bodech 67, 69 a 87 až 91 napadeného rozsudku pouze uplatnil judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise (C‑482/99, EU:C:2002:294), když přihlédl k soukromoprávní povaze FITD. Kromě toho je první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku každopádně irelevantní v rozsahu, v němž zpochybňuje body 69, 89 a 90 napadeného rozsudku, jelikož body 94 až 132 uvedeného rozsudku představují dostatečný právní základ pro závěr Tribunálu, že sporná opatření státu přičitatelná nebyla. První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je rovněž neopodstatněná a v každém případě irelevantní v rozsahu, v němž zpochybňuje větší důkazní břemeno, které bylo údajně Komisi uloženo ve vztahu k prokázání toho, že sporná opatření byla poskytnuta ze státních prostředků. Konečně, druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je podle BPB neopodstatněná.

40.

FITD tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný (první i druhá část tohoto důvodu), jakož i irelevantní (první část tohoto důvodu).

41.

FITD vznáší stejné námitky nepřípustnosti jako BPB.

42.

V každém případě je podle FITD první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku irelevantní, jelikož zaprvé Soudní dvůr nemá pravomoc provádět nové posuzování skutkového stavu ve světle nižších důkazních požadavků a zadruhé kasační opravný prostředek nezpochybňuje závěr Tribunálu, podle kterého nebyla sporná opatření poskytnuta ze státních prostředků, takže vzhledem k tomu, že uvedené podmínky jsou kumulativní, by pochybení Tribunálu ohledně důkazních požadavků týkajících se prokázání přičitatelnosti těchto opatření státu nemělo žádný vliv na výrok napadeného rozsudku. FITD dále tvrdí, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je neopodstatněná, jelikož zaprvé důkazní požadavky stanovené Tribunálem pro účely prokázání přičitatelnosti opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem státu nejsou vyšší než důkazní požadavky stanovené v rozsudku ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise (C‑482/99, EU:C:2002:294) a zadruhé Komise neuvádí žádnou konkrétní výtku ohledně důkazních požadavků stanovených Tribunálem pro účely prokázání, že opatření podpory přijaté soukromoprávním subjektem je poskytnuto ze státních prostředků (a v každém případě platí, že kritérium popsané v bodě 134 napadeného rozsudku není přísnější než kritérium stanovené v judikatuře). Konečně, druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je dle názoru FITD neopodstatněná, neboť z bodů 105, 106, 114, 120, 125, 132, 144, 147, 149, 157 a 161 napadeného rozsudku je zřejmé, že Tribunál posuzoval důkazy jako celek a přihlédl ke kontextu sporných opatření.

43.

BI tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku je částečně nepřípustný (to platí pro první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která je nepřípustná v rozsahu, v němž zpochybňuje závěr Tribunálu, podle kterého nebyla sporná opatření přičitatelná státu), částečně neopodstatněný (to platí pro první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která je neopodstatněná v rozsahu, v němž zpochybňuje závěr Tribunálu, podle něhož nebyla sporná opatření přičitatelná státu, a pro druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku) a částečně irelevantní (to platí pro první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku).

44.

BI namítá nepřípustnost první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i tvrzení Komise, podle něhož musí být FITD považováno za odnož státu, neboť jsou jimi vznášeny skutkové otázky.

45.

Podle BI je první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku neopodstatněná v rozsahu, v němž zpochybňuje závěr Tribunálu, že sporná opatření nejsou přičitatelná státu, jelikož při neexistenci indicií vysoké důkazní hodnoty, jako je existence organických vazeb mezi subjektem poskytujícím dotčenou podporu a státem, nestačí, aby Komise poskytla „negativní“ nebo „nepřímý“ důkaz, ale musí předložit „pozitivní“ důkaz o zapojení státu do přijetí dotčeného opatření podpory. V každém případě je první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku irelevantní v rozsahu, v němž zpochybňuje závěr Tribunálu, že sporná opatření nebyla přičitatelná státu, jelikož Tribunál posoudil každou indicii, kterou Komise uvedla, a rozhodl tak, že tyto indicie nemají žádnou důkazní hodnotu. Stejně tak je první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku irelevantní v rozsahu, v němž zpochybňuje závěr Tribunálu, že sporná opatření nebyla poskytnuta ze státních prostředků, jelikož Tribunál v napadeném rozsudku nestanovil v tomto ohledu vyšší důkazní požadavky. Konečně, druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je neopodstatněná, jelikož Tribunál jednak konstatoval, že všechny důkazy, jsou‑li posuzovány jednotlivě, postrádají důkazní hodnotu, a jednak zohlednil kontext, do něhož jsou sporná opatření zasazena.

46.

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, pokud jde o důkazní břemeno, které musí Komise nést za účelem prokázání, že je určité opatření podpory přičitatelné státu a je poskytnuto ze státních prostředků, čímž porušil čl. 107 odst. 1 SFEU. V rámci první části tohoto důvodu Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když od Komise vyžadoval prokázání existence dominantního vlivu veřejných orgánů ve všech etapách řízení, které vedlo k přijetí tohoto opatření, na subjekt, který podporu poskytl, a to pouze z toho důvodu, že je tento subjekt soukromoprávním subjektem. V rámci druhé části prvního důvodu Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když posoudil jednotlivé důkazy předložené Komisí izolovaně, nikoli v celku a s přihlédnutím k jejich širšímu kontextu.

47.

Zaprvé, italská vláda, BPB, FITD a BI zpochybňují přípustnost první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku z toho důvodu, že se týká skutkové otázky. Dle jejich názoru a na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Tribunál v napadeném rozsudku po Komisi nepožadoval, aby nesla větší důkazní břemeno v případě, že subjekt poskytující podporu není veřejnoprávním podnikem, ale soukromoprávním subjektem. Tribunál naopak na sporná opatření – která byla přijata soukromoprávním subjektem, a sice FITD, a byla financovaná z prostředků spravovaných tímto subjektem – jednoduše uplatnil judikaturu použitelnou v případě, kdy je daná podpora poskytnuta veřejnoprávním podnikem. Podle italské vlády, BPB, FITD a BI z uvedeného vyplývá, že v rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise neuplatňuje nesprávné právní posouzení na straně Tribunálu. Zpochybňuje totiž posouzení skutkového stavu a důkazů provedené Tribunálem. Vzhledem k tomu, že takové posouzení se vymyká přezkumu Soudního dvora, je podle italské vlády, BPB, FITD a BI první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku nepřípustná.

48.

Dle mého názoru nemůže taková námitka nepřípustnosti obstát.

49.

V rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise zpochybňuje větší důkazní břemeno, které jí podle jejího názoru Tribunál ukládá pro případ, že je dotčená podpora poskytnuta soukromoprávním subjektem. Podle judikatury se pravomoc Soudního dvora k přezkumu skutkových zjištění učiněných Tribunálem vztahuje mimo jiné na otázku, zda byla dodržena pravidla v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů. Zejména otázka, zda Tribunál při posouzení skutkových okolností a důkazů uplatnil správná právní kritéria, je otázkou právní, která podléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku ( 10 ). První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku tak vznáší otázku právní.

50.

Zdůrazňuji, že otázka, zda Tribunál v napadeném rozsudku Komisi pro případ, že je podpora poskytnuta soukromoprávním subjektem, větší důkazní břemeno uložil, nebo nikoli, je otázkou týkající se výkladu napadeného rozsudku, a tudíž merita věci. Tato otázka nemůže mít podle mého názoru vliv na přípustnost první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

51.

Zadruhé, BPB, FITD a BI zpochybňují přípustnost tvrzení Komise, že pokud by měl Soudní dvůr za to, že Komise musí v případě, že subjektem poskytujícím danou podporu je soukromoprávní subjekt, nést větší důkazní břemeno, pak by se takové břemeno na projednávanou věc neuplatnilo, neboť FITD není typickým soukromoprávním subjektem, ale odnoží státu ( 11 ). Podle názoru BPB, FITD a BI se jedná o skutkovou otázku.

52.

S touto námitkou nepřípustnosti nesouhlasím. Podle mého názoru se otázka, zda musí být FITD považováno za odnož státu z důvodu skutečnosti, že mu bylo veřejnoprávním subjektem uloženo plnění úkolu ve veřejném zájmu a byly mu za tímto účelem svěřeny výjimečné pravomoci ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci ( 12 ), týká právní kvalifikace skutkového stavu, která dle judikatury podléhá přezkumu Soudního dvora ( 13 ). Mimoto je právní otázkou i otázka, zda v případě, že by FITD mělo být považováno za odnož státu, by jej tato okolnost odlišovala od jiných soukromoprávních subjektů a zda by se z tohoto důvodu nemělo na podporu poskytnutou FITD vztahovat větší důkazní břemeno uložené Tribunálem v případě, kdy podporu poskytuje soukromoprávní subjekt.

53.

Zatřetí, FITD a BPB uvádějí, že tvrzení Komise shrnuté v bodě 51 výše je nepřípustné, neboť nebylo vzneseno v prvním stupni.

54.

S touto námitkou nepřípustnosti nesouhlasím. Podle judikatury argument, který nebyl vznesen v prvním stupni, nelze považovat za nový důvod, který je nepřípustný ve fázi kasačního opravného prostředku, pokud představuje pouze rozšíření argumentace již uvedené v rámci žalobního důvodu předloženého v žalobě před Tribunálem ( 14 ). Tvrzením, že FITD musí být považováno za odnož státu, se Komise snaží prokázat, že z tohoto důvodu se větší důkazní břemeno uložené Tribunálem pro případ, kdy je podpora poskytnuta soukromoprávním subjektem, nepoužije na podporu poskytnutou FITD. Tvrzení Komise, podle kterého je FITD odnoží státu, tak nepředstavuje důvod kasačního opravného prostředku, ale pouhý argument na podporu důvodu uplatněného Komisí v prvním stupni, dle nějž jsou sporná opatření přičitatelná státu a jsou poskytnuta ze státních prostředků. Z toho plyne, že toto tvrzení je přípustné.

55.

Začtvrté, italská vláda namítá nepřípustnost argumentace Komise, podle které Tribunál posoudil důkazy, aniž zohlednil kontext vyjednávání mezi FITD na jedné straně a BPB a zvláštním správcem na straně druhé, a to z toho důvodu, že v kasačním opravném prostředku není uvedeno, že zpochybňuje body 125 až 132 napadeného rozsudku, ve kterých se Tribunál touto otázkou zabýval.

56.

Tato námitka nepřípustnosti nemůže obstát, neboť kasační opravný prostředek upřesňuje, že směřuje proti bodu 126 napadeného rozsudku.

57.

Zapáté, italská vláda, BPB a FITD namítají nepřípustnost druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku z toho důvodu, že jím Komise zpochybňuje posouzení skutkového stavu a důkazů provedené Tribunálem.

58.

Tato námitka nepřípustnosti musí být rovněž zamítnuta. V rámci druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál neposoudil důkazy jako celek a nezohlednil širší kontext, v němž byla sporná opatření přijata. Podle judikatury sice pouze Tribunálu přísluší posoudit hodnotu, kterou je třeba přiznat důkazům, jež mu byly předloženy ( 15 ). Komise však nezpochybňuje hodnotu, kterou Tribunál přisoudil každému jednotlivému důkazu, který mu byl předložen. Vytýká mu, že tyto jednotlivé důkazy neposoudil jako celek a v jejich širším kontextu, když podle ustálené judikatury je přičitatelnost možné vyvodit ze souhrnu indicií vyplývajících z okolností projednávaného případu a kontextu, ve kterém bylo toto opatření přijato ( 16 ). Jedná se tak o právní otázku.

59.

Dospěl jsem tedy k závěru, že první důvod kasačního opravného prostředku je v plném rozsahu přípustný.

60.

Podle ustálené judikatury se pro kvalifikaci určitého opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky v tomto ustanovení uvedené. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí poskytovat příjemci selektivní výhodu. Začtvrté musí narušovat nebo hrozit narušením hospodářské soutěže ( 17 ).

61.

Jak bylo uvedeno v bodě 21 výše, Tribunál napadeným rozsudkem zrušil sporné rozhodnutí z důvodu, že nebyla splněna první podmínka uvedená v předchozím bodě.

62.

Co se týče této podmínky, je potřeba mít na paměti, že k tomu, aby mohla být zvýhodnění kvalifikována jako „podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být jednak poskytnuta přímo nebo nepřímo ze státních prostředků a jednak musí být přičitatelná státu ( 18 ). Tyto dvě dílčí podmínky jsou kumulativní ( 19 ).

63.

Zaprvé, za účelem posouzení přičitatelnosti opatření státu je třeba zkoumat, zda se orgány veřejné správy podílely na přijímání tohoto opatření ( 20 ).

64.

Je‑li opatření podpory upraveno zákonem nebo správním opatřením, není pochybnosti o tom, že je toto opatření státu přičitatelné ( 21 ). Otázka přičitatelnosti je nastolena v případě, že je opatření přijato subjektem odlišným od státu, například veřejným podnikem ( 22 ).

65.

V takovém případě z rozsudku ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise (C‑482/99, EU:C:2002:294) (dále jen „rozsudek Stardust“), jakož i z následné judikatury plyne, že přičitatelnost opatření podpory, které bylo přijato veřejným podnikem, státu nemůže být vyvozena z pouhé skutečnosti, že je tento podnik kontrolován státem, neboť veřejný podnik může jednat s větší či menší nezávislostí podle stupně autonomie, kterou mu stát umožní, a není tedy možné automaticky předpokládat, že tuto kontrolu v konkrétním případě stát skutečně vykonává. Nelze však požadovat, aby bylo prokázáno, že veřejné orgány v konkrétním případě specificky pobídly veřejný podnik k přijetí dotyčných opatření podpory nebo že byla tato opatření skutečně přijata na příkaz veřejných orgánů, jelikož z důvodu úzkých vztahů mezi státem a veřejnými podniky bude předložení takového důkazu pro Komisi velmi obtížné. Podle rozsudku Stardust je tak možné přičitatelnost opatření podpory přijatého veřejným podnikem státu vyvodit ze souhrnu indicií vyplývajících z okolností projednávaného případu a kontextu, ve kterém bylo toto opatření přijato. Mezi tyto indicie patří zejména: skutečnost, že dotčený subjekt byl povinen zohlednit požadavky nebo směrnice veřejnoprávních orgánů; začlenění tohoto subjektu do struktur veřejné správy; povaha jeho činností a jejich výkon na trhu v rámci běžných podmínek hospodářské soutěže se soukromými subjekty; právní postavení podniku (tedy zda podléhá veřejnému právu, nebo obecnému právu obchodních společností); a intenzita dohledu vykonávaného veřejnými orgány nad vedením podniku. Dále dle rozsudku Stardust platí, že tyto indicie musí v daném konkrétním případě svědčit o tom, že se veřejné orgány podílely na přijetí opatření, nebo o nepravděpodobnosti toho, že se na jeho přijetí nepodílely ( 23 ).

66.

V projednávané věci nebyla sporná opatření přijata veřejným podnikem, jak tomu bylo v případě rozsudku Stardust, ale soukromoprávním subjektem, a sice FITD, soukromoprávním bankovním konsorciem, jehož řídící orgány – řídící výbor a správní rada – byly jmenovány valnými hromadami FITD a sestávaly pouze ze zástupců členských bank konsorcia ( 24 ).

67.

V bodě 69 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že povinnost Komise prokázat na základě souhrnu indicií skutečný výkon kontroly ze strany státu v daném konkrétním případě, která se podle rozsudku Stardust uplatní v případě opatření podpory přijatého veřejným podnikem, je „o to nutnější“ v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem, neboť na rozdíl od veřejnoprávního podniku nemá soukromoprávní subjekt „kapitálové vazby“ na stát, a není tedy možné předpokládat, že stát může tento subjekt kontrolovat. V bodech 89 a 90 napadeného rozsudku tedy Tribunál rozhodl, že „[n]a rozdíl od situace, ve které je opatření přijaté veřejnoprávním podnikem přičítáno státu, v případě opatření přijatého soukromoprávním subjektem se […] Komise nemůže omezit na prokázání, že neexistence vlivu a skutečné kontroly veřejných orgánů na tento subjekt je nepravděpodobná“. V takovém případě je naopak nutno prokázat, že „opatření bylo přijato pod skutečným vlivem či kontrolou veřejných orgánů“.

68.

Tribunál následně posuzoval důkazy předložené Komisí a, jak bylo uvedeno v bodech 23 a 24 výše, dospěl v bodě 132 napadeného rozsudku k závěru, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala přičitatelnost sporných opatření státu.

69.

Zadruhé, není pochyb o tom, že zvýhodnění je poskytnuto ze státních prostředků tehdy, pokud prostředky použité k financování tohoto zvýhodnění pocházejí ze státního rozpočtu (nebo pokud se stát poskytnutím tohoto zvýhodnění vzdá příjmů) ( 25 ).

70.

Otázka, zda jsou využívány státní prostředky, vyvstává, pokud dotčené prostředky jsou poskytovány nikoliv ze státního rozpočtu, nýbrž soukromoprávními subjekty, resp. pokud mají svůj původ v poplatku nebo příspěvku placeném těmito subjekty. Aby tyto prostředky v takovém případě představovaly státní prostředky, musí být neustále pod veřejnou kontrolou, a tudíž být k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, i když jsou spravovány subjektem, který je od státu oddělen. Jinými slovy, stát musí mít pravomoc disponovat s těmito prostředky a být schopen určovat způsob jejich využití za účelem financování daného zvýhodnění ( 26 ). Kromě toho musí existovat dostatečně přímá vazba mezi daným zvýhodněním a snížením státního rozpočtu nebo dostatečně konkrétním hospodářským rizikem zatížení tohoto rozpočtu ( 27 ).

71.

V projednávané věci nepocházely prostředky použité k financování sporných opatření ze státního rozpočtu, ale z příspěvků členských bank FITD. Pocházely tedy ze soukromých zdrojů ( 28 ). Navíc byly tyto prostředky zaplaceny soukromoprávnímu subjektu odlišnému od státu, a sice FITD, který je též spravoval a prováděl sporná opatření v návaznosti na jejich schválení BI.

72.

V bodech 135 a 136 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že v situaci týkající se veřejnoprávních podniků ( 29 ) bylo rozhodnuto, že prostředky těchto podniků představují státní prostředky, neboť stát může prostřednictvím výkonu svého dominantního vlivu na takové podniky rozhodnout o použití jejich prostředků, a skutečnost, že dotčené prostředky spravují subjekty odlišné od státu, nebo že jsou to subjekty soukromoprávní, je v tomto ohledu irelevantní. Tribunál poté posoudil důkazy, z nichž Komise vycházela, když měla za to, že prostředky použité k financování sporných opatření byly státními prostředky, přičemž, jak bylo uvedeno v bodech 25 a 26 výše, v bodě 161 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že Komise použití státních prostředků neprokázala.

73.

Tribunál proto sporné rozhodnutí zrušil z důvodu, že Komise neprokázala, že sporná opatření byla přičitatelná státu nebo že byla poskytnuta ze státních prostředků.

74.

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise Tribunálu v podstatě vytýká, že Tribunál porušil čl. 107 odst. 1 SFEU, když jednak rozhodl, že je‑li podpora poskytnuta soukromoprávním subjektem, jako je FITD, a nikoli veřejnoprávním podnikem, musí Komise nést větší důkazní břemeno pro účely prokázání toho, že opatření podpory je přičitatelné státu a je poskytnuto ze státních prostředků (první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku), a jednak posuzoval důkazy, které byly v tomto ohledu předloženy, izolovaně, a nikoli v celku a s přihlédnutím k jejich širšímu kontextu (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku).

75.

První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku se dělí na dvě výtky. V rámci první výtky se Komise dovolává pochybení Tribunálu, pokud jde o důkazní břemeno, které Komise nese ve vztahu k prokázání toho, že určité opatření podpory je přičitatelné státu, pokud je přijato soukromoprávním subjektem, nikoli veřejnoprávním podnikem (dále jen „výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu“). V rámci druhé výtky se Komise dovolává pochybení Tribunálu, pokud jde o důkazní břemeno, které Komise nese ve vztahu k prokázání toho, že určité opatření podpory je poskytnuto ze státních prostředků, pokud jsou prostředky použité k financování tohoto opatření spravovány soukromoprávním subjektem, nikoli veřejnoprávním podnikem (dále jen „výtka týkající se prokázání toho, že opatření podpory je poskytnuto ze státních prostředků“). Každé z obou výtek se budu v rámci dalšího posuzování postupně věnovat.

76.

Na podporu této výtky Komise tvrdí, že v bodech 69, 89, 90, 91, 114, 116, 117, 127, 128 a 131 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem musí Komise předložit pozitivní důkaz o tom, že veřejné orgány měly dominantní vliv na přijetí dotčeného opatření podpory nebo kontrolu nad ním. Podle Komise měl Tribunál zejména za to, že Komise musí prokázat, že tyto orgány vykonávaly svůj vliv ve všech etapách řízení, které vedlo k přijetí tohoto opatření, že udělily tomuto subjektu závazné pokyny a že zapojení veřejných orgánů mělo na dotčené opatření podpory dopad. Podle Komise jsou závěry Tribunálu v tomto ohledu v rozporu s judikaturou, která Komisi ukládá povinnost prokázat nikoliv to, že se veřejné orgány podílely na přijímání daného opatření podpory, ale pouze to, že se na přijetí tohoto opatření pravděpodobně podílely nebo že je nepravděpodobné, že se na jeho přijetí nepodílely. I když se tato judikatura vyvinula ve vztahu k opatřením podpory přijatým veřejnoprávními podniky, není dle tvrzení Komise žádný důvod rozlišovat mezi veřejnoprávními podniky a soukromoprávními subjekty a uplatňovat výše uvedenou judikaturu pouze v případě opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem a zároveň zavádět nové a přísnější kritérium v případě opatření přijatého soukromoprávním subjektem.

77.

Italská vláda, BPB, FITD a BI tvrdí, že výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu musí být zamítnuta.

78.

Podle mého názoru nemůže tato výtka obstát, a to z následujících důvodů. Zaprvé, na rozdíl od argumentace Komise a v souladu s tvrzením italské vlády, BPB a FITD Tribunál v napadeném rozsudku neuložil Komisi větší důkazní břemeno pro případ opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem a nikoli veřejnoprávním podnikem. Zadruhé, i pokud by měl Soudní dvůr za to, že Tribunál uplatnil v napadeném rozsudku takové větší důkazní břemeno, musela by být výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu zamítnuta, neboť je sice opodstatněná, ale irelevantní.

79.

Než přistoupím k analýze těchto důvodů, dovolím si uvést dvě poznámky na úvod.

80.

Zaprvé bych chtěl uvést pro lepší srozumitelnost, že podle bodu 67 napadeného rozsudku výraz „soukromoprávní subjekt“ označuje subjekt „soukromoprávní nebo nezávislý, a to včetně správy vlastních prostředků, ve vztahu k zásahům veřejné moci a veřejným finančním prostředkům“. „Soukromoprávní subjekt“ není veřejným podnikem, který je definován v čl. 2 písm. b) směrnice Komise 2006/111/ES ( 30 ) jako „jakýkoli podnik, nad nímž může veřejná moc přímo nebo nepřímo vykonávat rozhodující vliv vlastnictvím takového podniku, svou finanční účastí v něm nebo pravidly, jimiž je řízen [se řídí]“, jak Tribunál připomněl v bodě 88 napadeného rozsudku. Jinými slovy, soukromoprávní subjekt je subjektem, který není pod kontrolou státu.

81.

Zadruhé, považuji za vhodné podotknout, že otázka, zda k prokázání přičitatelnosti opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem státu musí Komise předložit pozitivní důkaz o tom, že veřejné orgány měly dominantní vliv na přijetí tohoto opatření či nebo kontrolu nad ním, nebo zda stačí, aby prokázala, že neexistence vlivu a skutečné kontroly ze strany veřejných orgánů je nepravděpodobná ( 31 ), souvisí – navzdory tvrzení Komise, že se Tribunál dopustil pochybení ve vztahu k důkaznímu břemenu ( 32 ) – spíše s důkazními požadavky (které určují míru spolehlivosti nebo přesvědčení nezbytnou k prokázání určité skutkové okolnosti), nikoli s důkazním břemenem (které určuje, který účastník musí dané skutkové okolnosti prokázat a nese riziko spočívající v tom, že tyto skutkové okolnosti prokázány nebudou) ( 33 ).

82.

Jak je uvedeno v bodě 67 výše, z bodů 69, 89 a 90 napadeného rozsudku vyplývá, že v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem vyžaduje Tribunál důkaz skutečného vlivu nebo kontroly ze strany veřejných orgánů – dle vyjádření Komise tedy „pozitivní důkaz“ –, zatímco v případě opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem postačuje, aby Komise prokázala pravděpodobnost skutečného vlivu a kontroly ze strany veřejných orgánů (resp. to, aby byla neexistence jejich skutečného vlivu a kontroly nepravděpodobná).

83.

Já se však spíše přikláním k názoru, že na rozdíl od toho, jak se rozhodnutí Tribunálu na první pohled jeví, Tribunál pro prokázání toho, že je určité opatření podpory přičitatelné státu, pokud je toto opatření přijato soukromoprávním subjektem a nikoli veřejnoprávním podnikem, vyšší důkazní požadavky nestanovil.

84.

Níže se budu věnovat každému ze tří argumentů předestřených Komisí na podporu jejího názoru, že Tribunál v napadeném rozsudku takové vyšší důkazní požadavky stanovil. Podle Komise jí Tribunál v uvedeném rozsudku uložil, aby prokázala zaprvé to, že sporná opatření byla přijata na příkaz veřejných orgánů, který FITD k jejich přijetí donutil, zadruhé to, že zapojení těchto orgánů mělo vliv na obsah uvedených opatření, a zatřetí to, že veřejné orgány měly skutečný vliv v každé fázi řízení, které vedlo k přijetí těchto opatření, nebo dopad na ně. Žádný z těchto argumentů není podle mého názoru přesvědčivý.

85.

Především bych poznamenal, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Tribunál v napadeném rozsudku nekonstatoval, že k prokázání přičitatelnosti určitého opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem státu musí Komise dokázat, že toto opatření bylo přijato na základě závazného pokynu veřejných orgánů, který tento subjekt k přijetí uvedených opatření donutil.

86.

Pokud by byl Tribunál takový důkaz vyžadoval, pak by byl skutečně stanovil vyšší důkazní požadavky, než je tomu v případě, kdy je dané opatření podpory přijato veřejnoprávním podnikem. Připomínám, že z bodu 54 rozsudku Stardust, který se týkal opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem, vyplývá, že Komise není povinna prokázat, že toto opatření bylo přijato na příkaz veřejných orgánů ( 34 ). Tribunál však v napadeném rozsudku nevyžadoval, aby Komise důkaz popsaný v bodě 85 výše předložila.

87.

V napadeném rozsudku totiž Tribunál připouští, že v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem může být důkaz o tom, že opatření bylo přijato pod skutečným vlivem či kontrolou orgánů veřejné moci, předložen v podobě „indicií“ ( 35 ), jako je tomu v případě, kdy je subjektem poskytujícím podporu veřejnoprávní podnik ( 36 ). To znamená, že Komise je oprávněna vyvozovat přičitatelnost opatření podpory státu z okolností daného případu a z kontextu, ve kterém bylo toto opatření přijato, a nemusí předkládat přímý důkaz o tom, že bylo dané opatření přijato pod vlivem nebo kontrolou veřejných orgánů, a nemusí tedy dokazovat, že bylo uvedené opatření přijato na příkaz veřejných orgánů.

88.

To platí i z toho důvodu, že z bodů 117, 127, 128 a 131 napadeného rozsudku, na které Komise odkazuje, nevyplývá, že je povinna předložit důkaz popsaný v bodě 85 výše.

89.

Je pravda, že v bodech 117 a 130 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že zaprvé BI neměla prostřednictvím schvalovacího řízení, jemuž sporná opatření podléhají, pravomoc „FITD uložit zásah na podporu banky v obtížích“ ( 37 ) a zadruhé podání žádosti zvláštního správce společnosti Tercas o zásah FITD „posledně uvedeného nijak nezavaz[ovalo] žádosti vyhovět“ ( 38 ).

90.

Podotýkám však, že závěr o tom, že sporná opatření nebyla přičitatelná státu, Tribunál učinil, aniž se opíral pouze o skutečnost, že BI ani zvláštní správce neuložili FITD zásah na podporu společnosti Tercas, ani nevydali pro toto konsorcium závazné pokyny.

91.

Tribunál totiž v bodech 122 až 124 napadeného rozsudku vycházel rovněž z „čistě pasivní role“, kterou hráli zástupci BI na setkáních řídících orgánů FITD. Pokud by tito zástupci hráli na těchto setkáních aktivnější roli (například „[vyjádřením] vlastní pochybnosti“ o plánovaném zásahu), považoval by to Tribunál za skutečnost podporující přičitatelnost sporných opatření státu ( 39 ). Navíc v bodě 126 napadeného rozsudku Tribunál rovněž vycházel ze skutečnosti, že neformální setkání mezi BI na jedné straně a BPB, FITD a zvláštním správcem na straně druhé (dále jen „neformální setkání“) „BI pouze umožnila být informovaná“ o jednáních mezi FITD na jedné straně a BPB a zvláštním správcem na straně druhé. Pokud by tedy BI využila neformální setkání „k tomu, aby rozhodujícím způsobem ovlivnila […] sporná opatření“, považoval by to Tribunál za indicii toho, že jsou tato opatření přičitatelná státu.

92.

Pokud jde o zjištění Tribunálu v bodě 127 napadeného rozsudku, podle kterého „[výzva BI] k dosažení ‚vyvážené dohody‘ s BPB, co se týče pokrytí nedostatku kapitálu Tercas“, byla „bez jakékoli závaznosti pro FITD“, uvádím, že konstatování, že tato výzva nepředstavovala indicii o vlivu BI na přijetí sporných opatření, učinil Tribunál nejen na základě nezávazné povahy této výzvy, ale též na základě skutečnosti, že rozhodnutí FITD tato opatření přijmout nebylo motivováno touto výzvou, ale hospodářskými úvahami (tj. závěry zprávy předložené auditorskou a poradenskou společností, podle nichž byly náklady na sporná opatření nižší než náklady na odškodnění ze systému pojištění vkladů v případě likvidace společnosti Tercas).

93.

Pokud jde dále o skutečnost zmíněnou v bodě 89 výše, že žádost zvláštního správce o zásah nebyla pro FITD závazná, uvádím, že zjištění, že řízení vedoucí k přijetí sporných opatření nebylo zahájeno veřejným orgánem, učinil Tribunál v bodě 131 napadeného rozsudku rovněž na základě skutečnosti, že ve skutečnosti „návrh obrátit se na FITD plyn[ul] z požadavků BPB, která podmínila svůj souhlas s navýšením kapitálu společnosti Tercas pokrytím majetkového deficitu dané banky zásahem FITD“.

94.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, tedy Tribunál v napadeném rozsudku nevyžadoval, aby v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem Komise prokázala, že bylo toto opatření přijato na základě závazného pokynu veřejných orgánů, který tento soukromoprávní subjekt k jeho přijetí donutil.

95.

Dále bych chtěl uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Tribunál v napadeném rozsudku nerozhodl, že k prokázání toho, že je určité opatření podpory přijaté soukromoprávním subjektem přičitatelné státu, musí Komise prokázat, že zapojení veřejných orgánů mělo dopad na obsah tohoto opatření.

96.

Pokud by byl Tribunál takový důkaz vyžadoval, pak by byl skutečně stanovil vyšší důkazní požadavky, než je tomu v případě, kdy je dané opatření podpory přijato veřejnoprávním podnikem. Podle bodu 48 rozsudku ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise (T‑305/13, EU:T:2015:435), který se týkal opatření podpory přijatého veřejným podnikem, totiž Komise nemusí „zkoumat dopad [zapojení veřejných orgánů] na obsah opatření“, aby prokázala, že je toto opatření přičitatelné státu. Tribunál však v napadeném rozsudku nepožadoval, aby Komise důkaz popsaný v předchozím bodě předložila.

97.

V bodě 116 napadeného rozsudku Tribunál neposuzoval, zda měl zásah BI ve skutečnosti nějaký dopad na obsah sporných opatření. Naopak dospěl k závěru, že italské právní předpisy nesvěřují BI v rámci schvalování sporných opatření pravomoc obsah těchto opatření měnit (a že tedy BI nemohla mít v tomto kontextu na tento obsah jakýkoliv vliv). Obdobně, závěr vyjádřený v bodě 126 napadeného rozsudku, že BI nevyužila neformální setkání „k tomu, aby rozhodujícím způsobem ovlivnila […] sporná opatření“, neučinil Tribunál na základě posouzení toho, zda účast BI na neformálních setkáních měla ve skutečnosti dopad na obsah sporných opatření. Naopak, Tribunál v uvedeném bodě podle všeho pouze konstatoval, že účast BI byla čistě pasivní, neboť byla omezena na získání informací. Totéž platí pro bod 127 napadeného rozsudku, ve kterém Tribunál uvedl, že BI vyzvala FITD k dosažení vyvážené dohody s BPB, co se týče pokrytí nedostatku kapitálu společnosti Tercas, přičemž tato výzva neměla „jakýkoli dopad“ na rozhodnutí FITD přijmout sporná opatření, neboť podnětem k přijetí tohoto rozhodnutí nebyla uvedená výzva, ale podmínky, které stanovila BPB.

98.

Nakonec je třeba říct, že tvrzení Komise o tom, že Tribunál v bodě 114 napadeného rozsudku požadoval důkaz, že veřejné orgány byly schopny ovlivnit „všechny etapy“ řízení, které vedlo k přijetí sporných opatření, je nepodložené. Podle mého názoru je důvodem postupného zkoumání každé jednotlivé etapy řízení ze strany Tribunálu v bodech 115 až 131 napadeného rozsudku ( 40 ) skutečnost, že Tribunál nenalezl žádný důkaz nasvědčující existenci skutečného vlivu nebo kontroly veřejných orgánů v průběhu první etapy, a tak Tribunál zjišťoval, zda měly tyto orgány takový vliv během etapy druhé atd. Nic nenasvědčuje tomu, že pokud by byl Tribunál například dospěl k závěru, že BI měla skutečný vliv na přijetí sporných opatření v rámci jejich schvalování, byl by považoval za nezbytné posuzovat, zda měla BI podobný vliv i v ostatních etapách řízení.

99.

Dospěl jsem tak k závěru, že Tribunál v napadeném rozsudku vyšší důkazní požadavky pro případ opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem nestanovil a že výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu musí být zamítnuta.

100.

Avšak pro případ, že by se Soudní dvůr domníval, a to zejména na základě úvah uvedených v bodě 89 výše, že Tribunál v napadeném rozsudku takové vyšší důkazní požadavky stanovil, posoudím, zda se takovým postupem Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení.

101.

Jak je uvedeno v bodě 78 výše, domnívám se, že Tribunál by se byl v případě stanovení takovýchto vyšších důkazních požadavků dopustil nesprávného právního posouzení (nicméně výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu by i v takovém případě měla být zamítnuta jako irelevantní).

102.

Ačkoli souhlasím s tím, že pro prokázání toho, že je určité opatření podpory přijaté soukromoprávním subjektem přičitatelné státu, musí Komise prokázat, že dané opatření bylo přijato pod skutečným vlivem či kontrolou veřejných orgánů, je podle mého názoru pochybné, zda v případě opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem postačuje, aby Komise prokázala, že neexistence vlivu a skutečné kontroly veřejných orgánů na tento podnik je nepravděpodobná, jak v podstatě rozhodl Tribunál v bodě 89 napadeného rozsudku.

103.

Podotýkám, že ve většině rozsudků, které se týkají opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem, nejsou použitelné důkazní požadavky stanoveny ( 41 ). Určité požadavky však byly stanoveny v rozsudcích ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise (T‑305/13, EU:T:2015:435), ze dne 28. ledna 2016, Slovinsko v. Komise (T‑507/12, nezveřejněný, EU:T:2016:35), a ze dne 13. prosince 2018, Comune di Milano v. Komise (T‑167/13, EU:T:2018:940), které se týkaly opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem. V těchto rozsudcích Tribunál rozhodl, že „neexistence účasti veřejných orgánů na přijetí sporných opatření je nepravděpodobná“ ( 42 ), a že „k tomu, aby Komise dokázala takovou účast veřejných orgánů na poskytnutí podpory, není potřeba poskytnutí pozitivního důkazu, ale postačuje prokázání, že neexistence účasti těchto orgánů na přijetí daného opatření je nepravděpodobná“ ( 43 ). V případě opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem tedy podle všeho postačí prokázat pravděpodobnost účasti veřejných orgánů (nebo nepravděpodobnost jejich neúčasti), nikoli jejich skutečnou účast ( 44 ).

104.

Naproti tomu, důkazní požadavky uplatněné v rozsudku ze dne 13. prosince 2018, Ryanair a Airport Marketing Services v. Komise (T‑53/16, EU:T:2018:943, bod 132), který se týkal opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem ( 45 ), podle všeho překračují rámec pouhé pravděpodobnosti účasti veřejných orgánů, neboť dle vyjádření Tribunálu Komise prokázala, „že [tři indicie posuzované ve sporném rozhodnutí] měly dostatečně rozhodující vliv na chování [subjektu, který dotčenou podporu poskytl,] vůči [příjemci] k tomu, aby se dotčen[á] smlouv[a] mohl[a] považovat za přičitateln[ou] státu“.

105.

Po tomto upřesnění zdůrazňuji, že podle mého názoru není klíčovou otázkou týkající se důkazu přičitatelnosti opatření podpory státu to, zda musí Komise prokázat skutečný výkon vlivu nebo kontroly ze strany veřejných orgánů, nebo zda postačí, aby prokázala pravděpodobnost takového vlivu nebo takové kontroly (či nepravděpodobnost neexistence skutečného vlivu a kontroly ze strany veřejných orgánů). Klíčovou otázkou je spíše otázka indicií, z nichž je možno přičitatelnost určitého opatření podpory státu vyvodit, a zejména otázka toho, zda se tyto indicie musí týkat přijetí dotčeného opatření podpory, nebo zda stačí, aby se týkaly subjektu, který dotčenou podporu poskytl. Jinými slovy, podle mého názoru je klíčovou otázkou to, zda musí Komise prokázat skutečný vliv veřejných orgánů na tento subjekt nebo jeho kontrolu z jejich strany, nebo zda postačí, aby prokázala, že dané opatření podpory bylo přijato pod skutečným vlivem či kontrolou těchto orgánů.

106.

V tomto ohledu připomínám, že ve všech rozsudcích citovaných v bodech 103 a 104 výše, ve kterých jsou použitelné důkazní požadavky stanoveny, se skutečný vliv nebo kontrola ze strany veřejných orgánů nebo nepravděpodobnost neexistence takového vlivu a kontroly musí týkat přijetí daného opatření podpory, nikoli pouze subjektu, který dotčenou podporu poskytl, a to bez ohledu na to, zda je tento subjekt veřejnoprávním orgánem ( 46 ), nebo soukromoprávním subjektem ( 47 ). Než však přistoupím k vyvození jakýchkoli závěrů, je potřeba zohlednit i další rozsudky zmíněné v bodě 103 výše, u kterých může být otázka, zda se musí skutečný vliv nebo kontrola ze strany veřejných orgánů týkat přijetí daného opatření podpory, nebo pouze subjektu, který danou podporu poskytl, zodpovězena posouzením indicií, z nichž byla přičitatelnost daného opatření podpory státu vyvozena ( 48 ). V tomto ohledu lze patrně říci, že ačkoli je v určitých případech zjištění přičitatelnosti dotčeného opatření podpory státu vyvozeno pouze z indicií týkajících se veřejnoprávního podniku, který dané opatření podpory přijal, ve většině případů se vyvozuje rovněž z indicií, které se týkají přijetí tohoto opatření.

107.

Například v rozsudku ze dne 17. září 2014, Commerz Nederland (C‑242/13, EU:C:2014:2224, body 35 až 39), vyplývala přičitatelnost záruk poskytnutých přístavním orgánem města Rotterdam, tedy subjektem, jehož jediným vlastníkem bylo toto město, státu „v zásadě“ (a s výhradou ověření předkládajícím soudem) z „organických vazeb“ mezi tímto přístavním orgánem a daným městem ( 49 ). Skutečnosti spočívající v tom, že jediný jednatel přístavního orgánu vědomě tajil poskytnutí těchto záruk a že „bylo nutno předpokládat“, že by dotčené město s poskytnutím těchto záruk nesouhlasilo, pokud by o nich bylo informováno, „[ne]jsou samy o sobě […] způsobilé takovouto přičitatelnost vyloučit“. V uvedené věci se indicie, z nichž byla přičitatelnost daného opatření podpory státu vyvozena, vztahovaly pouze k subjektu, který danou podporu poskytl, zatímco indiciím, které se týkaly přijetí daného opatření podpory a hovořily v neprospěch zjištění přičitatelnosti, se dostalo jen malé pozornosti. V tomto rozsudku se tak Soudní dvůr ocitl velmi blízko stanovení (vyvratitelné) domněnky, která je podle mého názoru jen stěží v souladu s bodem 52 rozsudku Stardust, podle kterého „pouhá skutečnost, že je veřejný podnik kontrolován státem, […] nestačí k tomu, aby opatření přijatá tímto podnikem […] byla přičitatelná státu“.

108.

Obdobně v rozsudku ze dne 27. února 2013, Nitrogénművek Vegyipari v. Komise (T‑387/11, nezveřejněný, EU:T:2013:98, body 63 až 66), je zjištění, že úvěry poskytnuté úvěrovou institucí Magyar Fejlesztési Bank Zrt. (dále jen „MFB“), jejímž jediným vlastníkem byl stát, byly přičitatelné maďarskému státu, vyvozeno pouze z indicií týkajících se společnosti MFB, tedy ze skutečnosti, že činnosti společnosti MFB byly činnostmi veřejné rozvojové banky, že měla tato společnost právní postavení odlišné od postavení obchodní banky a že podléhala intenzivnímu dohledu ze strany veřejných orgánů (když zejména příslušný ministr vykonával ve společnosti MFB vlastnická práva státu a jmenoval a odvolával členy jejích řídících orgánů). Podotýkám, že tento dohled byl vykonáván nad fungováním společnosti MFB, nikoli nad rozhodnutím o poskytnutí dotčených úvěrů.

109.

V rozsudku ze dne 13. prosince 2018, Comune di Milano v. Komise (T‑167/13, EU:T:2018:940, body 75 až 96), byl však závěr o tom, že kapitálové vklady uskutečněné společností SEA SpA, která spravovala letiště v Miláně a jejíž kapitál byl téměř zcela ve vlastnictví veřejných orgánů, do její dceřiné společnosti Sea Handling SpA byly přičitatelné italskému státu, vyvozen nejen z organických vazeb mezi SEA a městem Milán (které bylo majitelem většiny akcií a hlasovacích práv v SEA a jmenovalo členy řídících orgánů této společnosti), ale rovněž z indicie související s přijetím daného opatření podpory. Tato indicie spočívala v dohodě s odbory uzavřené mezi městem Milán, společností SEA a různými odborovými svazy, v níž se společnost SEA zavázala uhradit ztráty společnosti Sea Handling – přičemž tato podpora byla následně poskytnuta v podobě dotčených kapitálových vkladů, tedy uvedených opatření podpory. Jak Tribunál uvedl v bodě 81 tohoto rozsudku, město Milán se aktivně účastnilo vyjednávání této dohody s odbory a podpisem této dohody udělilo svůj souhlas, jako většinový akcionář společnosti SEA, se vznikem závazku této společnosti uhradit ztráty její dceřiné společnosti, jakož i s následným dodržováním tohoto závazku společností SEA.

110.

Obdobně v rozsudku ze dne 13. května 2020, easyJet Airline v. Komise (T‑8/18, EU:T:2020:182, body 117 až 140), byla přičitatelnost plateb provedených ze strany provozovatelů sardinských letišť ve prospěch leteckých společností autonomnímu regionu Sardinie (Itálie, dále jen „autonomní region“) výměnou za provozování přímých leteckých spojení mezi Sardinií a vybranými evropskými letišti těmito leteckými společnostmi vyvozena z indicií týkajících se přijetí daného opatření podpory. Tyto indicie byly následující: zaprvé skutečnost, že prostředky používané provozovateli letišť k odměňování leteckých společností byly poskytnuty autonomním regionem poté, co tento autonomní region schválil podrobné plány činností těchto provozovatelů, které musely být vypracovány v souladu s pokyny vydanými výkonným orgánem tohoto autonomního regionu; a zadruhé skutečnost, že mechanismus náhrady nákladů nesených provozovateli letišť umožnil autonomnímu regionu kontrolovat provádění plánu činností provozovatelů letišť (neboť náklady vyplývající ze smluv mezi provozovateli letišť a leteckými společnostmi mohly být nahrazeny pouze tehdy, pokud obsah a rozsah těchto smluv byly v souladu s výše uvedenými pokyny). Uvádím, že autonomní region vykonával vliv na obsah a provádění plánů činností provozovatelů letišť a jejich kontrolu a že toto provádění spočívalo právě v dotčeném opatření podpory (tedy odměně placené provozovateli letišť leteckým společnostem).

111.

Jak je tedy uvedeno v bodech 102 a 106 výše, pokud je subjekt, který dotčenou podporu poskytuje, veřejnoprávním podnikem, pak není ve všech případech postačující, aby Komise prokázala skutečný vliv nebo kontrolu ze strany veřejných orgánů (nebo nepravděpodobnost neexistence takového vlivu a kontroly) na tento podnik. Komise musí prokázat skutečný vliv nebo kontrolu (nebo nepravděpodobnost jejich neexistence) na přijetí daného opatření podpory. Důvod, proč se důkazní požadavky liší, by bylo možné spatřovat v okolnosti, že, jak Soudní dvůr konstatoval v bodě 52 rozsudku Stardust, „veřejný podnik může jednat s větší či menší nezávislostí podle stupně autonomie, kterou mu stát umožní“.

112.

Z toho vyplývá, že důkazní požadavky uplatněné v případě opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem jsou v určitých případech blízké, ne‑li totožné s požadavky, které se uplatní v případě, kdy je dané opatření podpory přijato soukromoprávním subjektem.

113.

Ostatně v rozsudku ze dne 13. prosince 2018, Ryanair a Airport Marketing Services v. Komise (T‑53/16, EU:T:2018:943, body 125 až 141), byla přičitatelnost smlouvy o letištních službách uzavřené mezi společností Ryanair a soukromým subjektem provozujícím letiště v Nîmes (Francie), tedy společností Veolia Transport Aéroport de Nîmes (dále jen „VTAN“), státnímu orgánu, a sice Syndicat mixte pour l’aménagement et le développement de l’aéroport de Nîmes (dále jen “sdružení SMAN”), vyvozena z ukazatelů souvisejících se schválením této smlouvy. Těmito ukazateli byly: zaprvé skutečnost, že dohoda o pověření veřejnou službou uzavřená mezi sdružením SMAN a společností VTAN nebyla omezena na to, aby posledně uvedené společnosti svěřila obchodní provozování letiště v Nîmes, ale pověřila ji také rozvojem dopravy, což mohlo být neslučitelné s cílem soukromého provozovatele letiště maximalizovat svou ziskovost; zadruhé různá prohlášení společnosti VTAN učiněná před uzavřením dotčené smlouvy o letištních službách potvrdila, že si byla vědoma skutečnosti, že obchodní vztah se společností Ryanair mohl poškodit ziskovost provozování letiště v Nîmes, a že byla připravena obchodní vztah s touto leteckou společností navázat pouze z důvodu paušálního příspěvku nabídnutého sdružením SMAN; a zatřetí skutečnost, že ziskovost koncese společnosti VTAN byla založena na tomto paušálním příspěvku, jehož výše byla vypočtena na základě nákladů a příjmů spojených s uvedenou smlouvou se společností Ryanair.

114.

Považuji rovněž za potřebné zdůraznit, že v rozsudku ze dne 13. května 2020, easyJet Airline v. Komise (T‑8/18, EU:T:2020:182, body 2 a 79), zmíněném v bodě 110 výše, Tribunál poté, co konstatoval, že určitý provozovatel letiště je soukromým provozovatelem, soukromoprávní povahu tohoto subjektu při posuzování přičitatelnosti ani nezmínil, natož aby činil rozdíl mezi opatřeními přijatými tímto subjektem a opatřeními přijatými ostatními, veřejnými provozovateli letišť.

115.

Přestože tedy z judikatury vyplývá, že v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem musí Komise prokázat, že dané opatření bylo přijato pod skutečným vlivem či kontrolou veřejných orgánů, byly tyto požadavky unijními soudy uplatněny rovněž v případech, kdy bylo dané opatření podpory přijato veřejnoprávním podnikem.

116.

Považuji rovněž za potřebné uvést, že v rozsudku ze dne 13. prosince 2018, Ryanair a Airport Marketing Services v. Komise (T‑53/16, EU:T:2018:943, bod 135), zmíněném v bodě 113 výše, Tribunál nevyžadoval důkaz, že bylo dotčené opatření podpory přijato daným soukromoprávním subjektem na příkaz veřejných orgánů. To vyplývá ze skutečnosti, že argumentace společnosti Ryanair, podle níž se sdružení SMAN systematicky zdržovalo uplatňování své pravomoci ovlivňovat společnost VTAN v jednáních se společností Ryanair, byla považována za irelevantní z důvodu, že sdružení SMAN se mohlo svobodně rozhodnout ohledně zásahu do jednání mezi společnostmi VTAN a Ryanair a že „mohl[o] zasáhnout, kdyby se společnost VTAN snažila vnutit společnosti Ryanair podmínky, které by mohly podnítit tuto posledně uvedenou společnost, aby omezila svou obsluhu letiště v Nîmes“ ( 50 ).

117.

Z toho vyvozuji, že z judikatury nevyplývá, že se v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem, a nikoli veřejnoprávním podnikem, uplatní vyšší důkazní požadavky.

118.

Uvádím rovněž, že jedna indicie uvedená v bodě 56 rozsudku Stardust, a to existence organických vazeb se státem (resp. dle vyjádření Soudního dvora „začlenění [subjektu, který danou podporu poskytuje,] do struktur veřejné správy“), sice zjevně nemůže umožnit, aby bylo opatření přijaté soukromoprávním subjektem přičitatelné státu, pro účely prokázání této přičitatelnosti se ale lze dovolávat ostatních indicií uvedených v tomto rozsudku, což se ostatně i děje ( 51 ). Skutečnost, že v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem jedna indicie chybí, znamená, že ostatní indicie musí být o to přesvědčivější. To však neznamená, že jsou v takovém případě důkazní požadavky vyšší. Znamená to pouze to, že stejné požadavky musí být splněny odkazem na jiné indicie, než je existence organických vazeb se státem.

119.

Docházím tak k závěru, že pokud by měl Soudní dvůr za to, že Tribunál uplatnil v napadeném rozsudku vyšší důkazní požadavky pouze z důvodu soukromoprávní povahy subjektu, který danou podporu poskytl, a zejména že požadoval důkaz, že bylo dané opatření podpory přijato na příkaz veřejných orgánů, musel by konstatovat, že se takovým postupem Tribunál dopustil pochybení.

120.

Než vysvětlím, proč se domnívám, že by, jak je uvedeno v bodě 78 výše, výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu musela být i tak zamítnuta jako irelevantní, rád bych zdůraznil, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, platí, že zaprvé zamítnutí projednávaného kasačního opravného prostředku by neohrozilo předpoklad, z něhož vycházejí směrnice 2014/49 a 2014/59 a že je zadruhé irelevantní, zda lze FITD považovat za „odnož státu“ ve smyslu rozsudku ze dne 12. července 1990, Foster a další (C‑188/89, EU:C:1990:313).

121.

V první řadě nesouhlasím s argumentací Komise, podle níž by v případě, že by měl Soudní dvůr za to, že sporná opatření nejsou přičitatelná státu, a tudíž nepředstavují státní podporu, žádné opatření přijaté systémem pojištění vkladů nikdy nepředstavovalo státní podporu, takže by tyto systémy mohly své disponibilní finanční prostředky využívat k financování zásahů k zabránění selhání úvěrové instituce, aniž by byla ve vztahu k této instituce přijata opatření k řešení krize. Dle názoru Komise by to ohrozilo předpoklad, z něhož vycházejí směrnice 2014/49 a 2014/59, a sice že všechna opatření přijatá systémy pojištění vkladů představují státní podpory.

122.

Považuji za potřebné upřesnit, že systémy pojištění vkladů ( 52 ), jejichž základní funkcí je ochrana vkladatelů před dopady platební neschopnosti úvěrové instituce, mohou nicméně rámec této funkce překročit ( 53 ) a své disponibilní finanční prostředky použít na „alternativní opatření v zájmu zabránění selhání úvěrové instituce“ na základě čl. 11 odst. 3 směrnice 2014/49. Takové použití disponibilních finančních prostředků systému pojištění vkladů je však podmíněno tím, že vůči dotyčné úvěrové instituci nebylo přijato žádné opatření k řešení krize. Podle čl. 32 odst. 4 písm. d) směrnice 2014/59 mohou být opatření k řešení krize přijata, je‑li vyžadována „mimořádná veřejná finanční podpora“, která je definována v čl. 2 odst. 1 bodu 28 téže směrnice jako „státní podpora ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU […][,] která je poskytována s cílem zachovat nebo obnovit životaschopnost, likviditu nebo platební schopnost [úvěrové] instituce“.

123.

Pokud by tedy měla být sporná opatření v projednávané věci považována za státní podpory, bylo by možné přijmout opatření k řešení krize jejich příjemce (společnosti Tercas), což by FITD jakožto uznanému systému pojištění vkladů ( 54 ) bránilo použít své disponibilní finanční prostředky na taková „alternativní opatření“ určená k zabránění selhání společnosti Tercas ve smyslu čl. 11 odst. 3 směrnice 2014/49, jako jsou sporná opatření ( 55 ). Naopak, pokud by měl Soudní dvůr za to, že sporná opatření nepředstavují státní podpory, nemohlo by být přijato žádné opatření k řešení krize společnosti Tercas, a FITD by tudíž mohlo použít disponibilní prostředky k přijetí takových opatření, jako jsou sporná opatření, aniž by porušilo čl. 11 odst. 3 směrnice 2014/49.

124.

Z následujících důvodů se neztotožňuji s argumentací Komise, jak je shrnuta v bodě 121 výše.

125.

Zaprvé, pokud by měl Soudní dvůr za to, že sporná opatření nejsou přičitatelná státu a nepředstavují státní podpory, nevyplývalo by z toho, že by státní podporu nemohlo představovat žádné opatření přijaté systémem pojištění vkladů. To by záviselo na charakteristických aspektech daného systému a daného konkrétního opatření. V tomto ohledu podotýkám, že i opatření přijatá systémy pojištění vkladů byla opakovaně kvalifikována jako státní podpory ( 56 ).

126.

Zadruhé, připomínám, že čl. 11 odst. 3 směrnice 2014/49 výslovně umožňuje systémům pojištění vkladů použít disponibilní finanční prostředky k tomu, aby zabránily selhání úvěrové instituce, za podmínky, že nebylo vůči této instituci přijato žádné opatření k řešení krize. Pokud, jak tvrdí Komise, by mělo být jakékoliv opatření přijaté systémem pojištění vkladů považováno za státní podporu, mohlo by to v praxi bránit systémům pojištění vkladů v přijímání alternativních opatření dle tohoto ustanovení, jelikož by jedna podmínka splněna nebyla. Toto ustanovení by se tak mohlo stát bezpředmětným.

127.

Ve druhé řadě se neztotožňuji s Komisí předestřenou argumentací v tom smyslu, že FITD není typickým soukromoprávním subjektem, ale „odnoží státu“ ve smyslu rozsudku ze dne 12. července 1990, Foster a další (C‑188/89, EU:C:1990:313, bod 18), a tudíž pokud by Soudní dvůr rozhodl, že se v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem uplatní vyšší důkazní požadavky, tyto požadavky by se na opatření přijatá FITD neuplatnily.

128.

Podotýkám, že pojem „odnož státu“ se vyvinul v souvislosti s doktrínou přímého účinku směrnic ve „vertikálních“ sporech mezi jednotlivcem a státem. Podle ustálené judikatury se lze bezpodmínečných a dostatečně přesných ustanovení směrnic dovolávat vůči subjektům nebo entitám podléhajícím autoritě nebo dohledu státu nebo nadaným výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci. Za stát lze považovat také takové subjekty či entity, které byly orgánem pověřeny plněním úkolu ve veřejném zájmu a byly pro tento účel nadány výjimečnými pravomocemi ( 57 ).

129.

Není mi zřejmé, jakým způsobem souvisí otázka, zda lze určitý subjekt či entitu považovat za odnož státu a zda mohou být jako takové postaveny na roveň státu s ohledem na „vertikální“ účinek směrnic, s kvalifikací opatření přijatých tímto subjektem nebo entitou jako státní podpory. Pojem „odnož státu“ nebyl vytvořen za tímto účelem a nevidím žádný důvod k tomu, aby byl tento pojem používán k určování důkazních požadavků použitelných k prokázání toho, že je určité opatření podpory přičitatelné státu.

130.

V každém případě by podle mého názoru FITD za odnož státu ve smyslu judikatury citované v bodě 128 výše považováno nebylo. Na rozdíl od společnosti Motor Insurers Bureau of Ireland, která byla považována za odnož státu v rozsudku ze dne 10. října 2017, Farrell (C‑413/15, EU:C:2017:745, body 38 a 40), kterého se Komise dovolává, totiž FITD nejedná na základě veřejnoprávního oprávnění přitom, když zasahuje v případech, kdy nedochází k nucené likvidaci jednoho z jejích členů, a nedisponuje výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci, neboť nemá pravomoc požadovat po svých členech poskytnutí příspěvku.

131.

Z toho vyvozuji, že pokud by měl Soudní dvůr za to, že Tribunál v napadeném rozsudku uplatnil vyšší důkazní požadavky v případě opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem, musel by konstatovat, že se takovým postupem Tribunál dopustil pochybení. Přesto by však musel výtku týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu zamítnout, neboť, jak bude osvětleno níže, tato výtka je irelevantní.

132.

Indicie uvedené v bodech 96 až 132 napadeného rozsudku totiž neumožňují přičítat sporná opatření státu, přestože se má za to, že se uplatní stejné důkazní požadavky, ať již je subjektem, který danou podporu poskytuje, soukromoprávní subjekt nebo veřejnoprávní podnik (a že v důsledku toho není Komise za účelem prokázání přičitatelnosti opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem státu povinna prokázat, že k přijetí tohoto opatření přinutily tento subjekt veřejné orgány, že jejich účast měla dopad na obsah tohoto opatření a že tyto orgány ovlivňovaly každou etapu daného řízení).

133.

Zaprvé souhlasím s Tribunálem, že veřejnoprávní oprávnění udělené FITD ustanovením čl. 96-ter odst. 1 italského zákona o bankách nepředstavuje indicii umožňující přičítat sporná opatření státu, jelikož, jak konstatoval Tribunál v bodě 101 napadeného rozsudku, toto oprávnění spočívá pouze ve vyplacení vkladatelů, takže pokud FITD uskuteční zásah na podporu členské banky, tak jako tomu bylo v projednávané věci, nejedná na základě veřejnoprávního oprávnění.

134.

Zadruhé přičitatelnost sporných opatření italskému státu nemůže být vyvozována ze skutečnosti, že tato opatření podléhají schválení BI. Z bodů 116 a 118 napadeného rozsudku je zjevné, že BI nemohla mít v rámci schvalovacího řízení žádný vliv na přijetí sporných opatření, ani na jejich obsah, neboť jediným účelem tohoto řízení bylo ověřit, zda jsou tato opatření v souladu s obezřetnostními pravidly upravujícími bankovní sektor.

135.

Zatřetí z bodů 123 a 126 napadeného rozsudku vyplývá, že neexistují žádné důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že BI vykonávala jakýkoli vliv nebo kontrolu neformálně. Její role na setkáních řídících orgánů FITD byla „čistě pasivní“, neboť její zástupci se buď omezili na vyjádření své spokojenosti se způsobem, jakým byla krize společnosti Tercas řešena, nebo nehovořili vůbec. Navíc její účast na neformálních setkáních pouze umožnila BI být informována o postupu vyjednávání mezi FITD na jedné straně a BPB a zvláštním správcem na straně druhé. Jediným relevantním důkazem je výzva BI k dosažení vyvážené dohody, co se týče pokrytí nedostatku kapitálu Tercas, zmíněná v bodě 127 napadeného rozsudku. Tento důkaz má však podle mého názoru jen malou důkazní hodnotu, neboť k přijetí sporných opatření přiměla FITD ochrana zájmů jeho členů ( 58 ), nikoli výzva BI.

136.

Začtvrté je irelevantní, že zvláštní správce žádal FITD o přijetí sporných opatření, jelikož, jak uvedl Tribunál v bodě 131 napadeného rozsudku, podnět k výzvě dané FITD nevzešel ve skutečnosti od zvláštního správce, ale od BPB (když BPB podmínila svůj souhlas s navýšením kapitálu společnosti Tercas pokrytím majetkového deficitu dané banky zásahem FITD).

137.

Z toho vyvozuji, že pokud by měl Soudní dvůr za to, že přičitatelnost opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem státu musí být posuzována dle stejných požadavků jako přičitatelnost opatření podpory přijatého veřejnoprávním podnikem, pak nelze mít za to, že Komise prokázala, že jsou sporná opatření státu přičitatelná.

138.

V důsledku toho musí být výtka týkající se prokázání přičitatelnosti opatření podpory státu zamítnuta, a to buď z důvodu uvedeného v bodě 99 výše, nebo v každém případě (pokud by měl Soudní dvůr za to, že Tribunál stanovil v napadeném rozsudku vyšší důkazní požadavky pro případ opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem) z důvodu uvedeného v bodě 137 výše.

139.

Domnívám se, že Tribunál v napadeném rozsudku neuložil Komisi větší důkazní břemeno, resp. že nepožadoval, aby Komise splnila vyšší důkazní požadavky, co se týče prokázání, že je určité opatření podpory poskytnuto ze státních prostředků, pokud jsou prostředky použité k financování tohoto opatření spravovány soukromoprávním subjektem, tak jako je tomu v projednávané věci, a nikoli veřejnoprávním podnikem.

140.

V napadeném rozsudku totiž není vyjádřen žádný zásadní postoj v tom smyslu, že je Komise povinna splnit vyšší důkazní požadavky, pokud jsou prostředky použité k financování daného opatření podpory spravovány uvedeným soukromoprávním subjektem. Napadený rozsudek tedy nestanoví ony údajně vyšší důkazní požadavky, které by Komise měla v takovém případě splnit. Ze znění bodů 88 až 90 tohoto rozsudku, jakož i ze skutečnosti, že jsou součástí oddílu nazvaného „K přičitatelnosti sporných opatření italskému státu“, jasně vyplývá, že se tyto body týkají pouze přičitatelnosti opatření podpory státu. Žádný zásadní postoj navíc není vyjádřen ani v bodech 133 až 161 napadeného rozsudku, které se týkají otázky, zda byla sporná opatření financována ze státních prostředků, podobně jako je tomu v případě postoje vyjádřeného v bodech 88 až 90 tohoto rozsudku. Naopak v bodech 133 až 161 napadeného rozsudku Tribunál odkazuje na judikaturu týkající se pojmu zásah „ze státních prostředků“, aniž se pokouší rozlišovat mezi prostředky spravovanými veřejnoprávním podnikem a prostředky spravovanými soukromoprávním subjektem – což je o to překvapivější, že v bodech 135 a 136 napadeného rozsudku cituje Tribunál rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Komise v. TV2/Danmark (C‑656/15 P, EU:C:2017:836), a uvádí, že se týká veřejnoprávních podniků ( 59 ).

141.

Navíc se nedomnívám, že se Tribunál v bodech 139 až 161 napadeného rozsudku opíral o aspekty, které nejsou zmíněny v rozsudcích ze dne 13. září 2017, ENEA (C‑329/15, EU:C:2017:671), ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), a ze dne 15. května 2019, Achema a další (C‑706/17, EU:C:2019:407), které se týkaly opatření podpory financovaných z prostředků spravovaných veřejnoprávními podniky. Zejména ty skutečnosti, že BI neměla pravomoc ovlivnit použití prostředků FITD (vzhledem k tomu, že schvalovací řízení neumožňovalo BI provést posouzení sporných opatření, které by překračovalo rámec formálního přezkumu jejich legality), a že příspěvek, který FITD použilo k financování sporných opatření, byl sice povinný, avšak tato povinná povaha nevycházela z právního předpisu, ale ze stanov FITD, jsou s těmito rozsudky patrně v souladu ( 60 ).

142.

Rovněž podotýkám, že Komise nevysvětluje, v čem spočívá ono přísnější kritérium, které Tribunál údajně uplatnil v případě prostředků spravovaných soukromoprávním subjektem, ani neoznačuje body napadeného rozsudku, v nichž je toto přísnější kritérium použito ( 61 ).

143.

Mám tudíž za to, že Tribunál v napadeném rozsudku nevyžadoval, aby Komise splnila vyšší důkazní požadavky, co se týče prokázání toho, že určité opatření podpory je poskytnuto ze státních prostředků, pokud jsou prostředky použité k financování tohoto opatření spravovány soukromoprávním subjektem, a nikoli veřejnoprávním podnikem.

144.

Pro úplnost stručně nastíním důvody, proč by pro případ, že by měl Soudní dvůr za to, že Tribunál v napadeném rozsudku stanovil vyšší důkazní požadavky, pokud jde o prostředky spravované soukromoprávním subjektem, měla být výtka týkající se prokázání toho, že opatření podpory je poskytnuto ze státních prostředků, i přesto zamítnuta, neboť je sice opodstatněná, ale irelevantní.

145.

V situaci uvedené v předchozím bodě by byla tato výtka opodstatněná, jelikož, pokud je mi známo, neexistuje v judikatuře žádný náznak toho, že se v případě, kdy subjekt spravující prostředky použité k financování určitého opatření podpory není veřejnoprávním podnikem, ale soukromoprávním subjektem, uplatní vyšší důkazní požadavky. V případech, kdy byly dané prostředky spravovány soukromoprávním subjektem, použil Soudní dvůr judikaturu zmiňovanou v bodě 70 výše, kterou vytvořil ve vztahu ke zdrojům spravovaným veřejnoprávním podnikem ( 62 ); jinými slovy, ověřil, zda byly prostředky získány z povinných poplatků, jejichž placení bylo uloženo právními předpisy určitého členského státu, a zda měl stát pravomoc nakládat s prostředky tímto podnikem spravovanými.

146.

V tomto ohledu se neztotožňuji s argumentací předestřenou Komisí v její replice v tom smyslu, že pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, že důkazní požadavky, které musí být uplatněny ve vztahu k prokázání přičitatelnosti opatření podpory přijatého soukromoprávním subjektem státu, jsou nižší než požadavky uplatněné v napadeném rozsudku, měly by být nižší důkazní požadavky uplatněny i k prokázání toho, že toto opatření bylo financováno ze státních prostředků. Dle názoru Komise to vyplývá ze skutečnosti, že míra kontroly vykonávané veřejnými orgány nad subjektem, který danou podporu poskytuje, je klíčová nejen pro prokázání toho, že je toto opatření přičitatelné státu, ale i pro určení toho, že je toto opatření financováno ze státních prostředků. V tomto ohledu postačí připomenout, že z judikatury citované v bodě 70 výše vyplývá, že pokud prostředky použité k financování určitého opatření podpory pocházejí ze soukromých zdrojů, musí Komise prokázat i to, že tyto prostředky byly získány z povinných poplatků, jejichž placení bylo uloženo právními předpisy určitého členského státu.

147.

Jak je však zmíněno v bodě 144 výše, i pokud by Soudní dvůr rozhodl, že Tribunál v napadeném rozsudku požadoval, aby Komise v případě prostředků spravovaných soukromoprávním subjektem splnila vyšší důkazní požadavky, a že se tímto postupem dopustil pochybení, musel by výtku týkající se prokázání toho, že opatření podpory je poskytnuto ze státních prostředků, zamítnout jako irelevantní.

148.

Důvodem je skutečnost, že veřejné orgány podle všeho nevykonávaly žádnou kontrolu nad použitím prostředků získaných z příspěvku, jehož placení bylo uloženo členům FITD, jelikož z bodů 145 a 147 napadeného rozsudku plyne, že zaprvé v rámci schvalování sporných opatření neměla BI pravomoc použití prostředků FITD ovlivnit, a zadruhé, že zásah FITD ve prospěch společnosti Tercas nebyl ve skutečnosti iniciován veřejnými orgány, ale soukromoprávním subjektem, a sice BPB. To platí i proto, že jak Tribunál rozhodl v bodě 159 napadeného rozsudku, je mimo jakoukoli pochybnost, že povinná povaha příspěvku členů FITD nevychází z právního předpisu, ale z jednomyslného rozhodnutí těchto členů, a že tudíž tento nemůže být postaven na roveň parafiskálnímu poplatku. V tomto ohledu uvádím, že v rozsudku ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 70 a 71), trval Soudní dvůr na tom, že povinná povaha příspěvku použitého k financování opatření podpory vychází z právního předpisu a že okolnost, že „v praxi“ byly dodatečné částky placené dodavateli elektřiny přenášeny na konečné zákazníky, byla považována za irelevantní.

149.

Dospěl jsem tedy k závěru, že výtka týkající se prokázání toho, že opatření podpory je poskytnuto ze státních prostředků, musí být zamítnuta, a to buď z důvodu uvedeného v bodě 143 výše, nebo v každém případě (pokud by měl Soudní dvůr za to, že Tribunál v napadeném rozsudku požadoval, aby Komise splnila vyšší důkazní požadavky, pokud jde o prostředky spravované soukromoprávním subjektem) z důvodu vysvětleného v bodě 148 výše.

150.

První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnuta.

151.

V rámci druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když v bodech 96, 100 až 106, 114, 115, 116 a 125 napadeného rozsudku hodnotil předložené důkazy izolovaně, nikoli v celku a s přihlédnutím k jejich širšímu kontextu, jakož i co se týče důkazu, že byla sporná opatření poskytnuta ze státních prostředků. V tomto ohledu Komise tvrdí, že podle judikatury lze přičitatelnost určitého opatření podpory státu vyvodit ze souhrnu indicií vyplývajících z okolností projednávaného případu a kontextu, ve kterém bylo toto opatření přijato. Některé důkazy sice mohou mít samy o sobě relativně nízkou důkazní hodnotu, ale ve svém souhrnu mohou umožnit, aby bylo dané opatření státu přičítáno.

152.

Italská vláda, BPB, FITD a BI navrhují zamítnutí této části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

153.

I já se domnívám, že musí být zamítnuta.

154.

Souhlasím s Komisí, že předložené důkazy musí být posuzovány jako celek. To vyplývá již ze samotné skutečnosti, že důkaz přičitatelnosti určitého opatření podpory státu může být vyvozen z indicií, které – jak vyplývá z jejich demonstrativního výčtu v bodech 55 až 57 rozsudku Stardust – mohou být rozličné a týkat se samotného opatření, jeho kontextu nebo subjektu, který je přijal, a vyznačují se tedy odlišnou mírou důkazní hodnoty.

155.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, však Tribunál v napadeném rozsudku neposuzoval důkazy izolovaně.

156.

Zaprvé Komise tvrdí, že Tribunál sice v bodech 96 a 100 až 106 napadeného rozsudku konstatoval, že i) veřejnoprávní oprávnění udělené FITD spočívalo pouze ve vyplácení vkladatelů a že ii) přijetím alternativních opatření na podporu členské banky v případě, kdy nedošlo k nucené likvidaci této banky, jednalo FITD mimo rámec uděleného oprávnění, nicméně nezohlednil skutečnost, že cílem těchto alternativních opatření bylo právě vyhnout se povinnosti vyplatit vkladatele v případě likvidace. Chtěl bych tu uvést, že podle čl. 29 odst. 1 stanov FITD je skutečně jednou z podmínek přijetí takových opatření, jako jsou sporná opatření, to, aby očekávaná zátěž byla nižší než v případě nucené likvidace dotčené banky, která by vedla ke vzniku povinnosti FITD vyplatit vkladatele. To však nic nemění na skutečnosti, že FITD tím, že přijalo taková opatření, jako byla sporná opatření, nejednalo ve veřejném zájmu (tedy v zájmu vkladatelů), ale v zájmu svých členských bank, a že rozhodnutí přijmout uvedená opatření nevycházelo ze zákonné povinnosti, ale z autonomního rozhodnutí jeho členských bank, takže veřejnoprávní oprávnění udělené FITD nepředstavovalo indicii umožňující přičítat sporná opatření státu.

157.

Zadruhé Komise tvrdí, že Tribunál tím, že v bodě 114 napadeného rozsudku požadoval důkaz o skutečném vlivu nebo kontrole ze strany veřejných orgánů ve všech etapách řízení, které vedlo k přijetí sporných opatření, opomněl posoudit, zda při zohlednění všech etap společně lze mít za to, že veřejné orgány byly do přijetí sporných opatření dostatečně zapojeny, tak aby tato opatření mohla být přičítána státu. S tím, jak Komise napadený rozsudek vykládá, opět nesouhlasím. Jak je vysvětleno v bodě 98 výše, Tribunál v bodě 114 napadeného rozsudku nepožadoval prokázání skutečného vlivu nebo kontroly ze strany veřejných orgánů v každé etapě daného řízení.

158.

Zatřetí Komise v podstatě tvrdí, že, jak je zmíněno v bodech 115 a 116 napadeného rozsudku, přijetí sporných opatření podléhalo schválení BI a, jak Tribunál konstatoval v bodě 126 tohoto rozsudku, tento orgán byl informován o postupu vyjednávání mezi FITD na jedné straně a BPB a zvláštním správcem na straně druhé, kteréžto skutečnosti, jsou‑li posuzovány ve svém souhrnu, by byly vedly Tribunál ke konstatování, že tato opatření byla přijata pod skutečným vlivem a kontrolou BI. Podle mého názoru je však to, zda jsou tyto skutečnosti hodnoceny společně, či nikoli, irelevantní, jelikož BI nevykonávala žádný vliv či skutečnou kontrolu ani při schvalování sporných opatření (jelikož ověřovala pouze to, zda jsou tato opatření v souladu s obezřetnostními pravidly), ani při účasti na neformálních setkáních (neboť jí tato setkání neumožňovala ovlivňovat obsah uvedených opatření).

159.

Začtvrté Komise v podstatě tvrdí, že podle čl. 96 odst. 1 italského zákona o bankách jsou italské banky (s výjimkou úvěrových družstev) povinny stát se členy FITD ( 63 ) a že jedno z ustanovení stanov FITD upravuje příspěvek použitý k financování sporných opatření i příspěvek používaný k vyplacení vkladatelů v případě nucené likvidace některé z členských bank ( 64 ), kteréžto skutečnosti, jsou‑li posuzovány ve svém souhrnu, měly vést Tribunál ke konstatování, že sporná opatření byla poskytnuta ze státních prostředků. Tak tomu dle mého názoru není. Jak bude dokázáno v bodě 177 níže, příspěvek použitý k financování sporných opatření a příspěvek používaný k vyplacení vkladatelů se neřídí týmž ustanovením stanov FITD. V každém případě platí, že členství ve FITD je sice pro italské banky, které nejsou úvěrovými družstvy, povinné, to však nic nemění na tom, že FITD není povinno přijímat alternativní opatření ve prospěch některé členské banky, pokud nedošlo k její nucené likvidaci, a že tedy povinná povaha členství ve FITD nestačí k prokázání toho, že byla sporná opatření poskytnuta ze státních prostředků.

160.

Docházím tedy k závěru, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta.

161.

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil zkreslení vnitrostátního práva a skutkového stavu. Zaprvé, Tribunál se dopustil zkreslení čl. 96‑ter odst. 1 italského zákona o bankách, když v bodě 116 napadeného rozsudku konstatoval, že ke schválení podpůrných zásahů, jako jsou opatření sporná v projednávané věci, dochází po prostém přezkumu souladu těchto opatření s regulačním rámcem. Podle Komise tato kontrola vykonávaná BI dalece překračuje rámec přezkumu legality sporných opatření, neboť při posuzování těchto opatření musí BI postupovat „s ohledem na ochranu vkladatelů a na stabilitu bankovní soustavy“. Zadruhé, Tribunál se dopustil zkreslení skutkového stavu, když v bodech 153 a 154 napadeného rozsudku konstatoval, že takové zásahy na podporu banky, jako jsou sporná opatření, jsou financovány odlišným způsobem než vyplácení vkladatelů. Dle názoru Komise se článek 21 stanov FITD, na který Tribunál odkazuje v bodě 153 napadeného rozsudku, pokud jde o financování sporných opatření, použije na sporná opatření, stejně jako na opatření přijatá za účelem vyplacení vkladatelů.

162.

Italská vláda tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, jelikož tvrzená chyba ve výkladu není zjevná. Dále tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný, neboť zaprvé čl. 96‑ter odst. 1 italského zákona o bankách musí být považován za ustanovení, které upravuje pouhý přezkum legality, byť může být tento přezkum v některých případech poměrně složitý, a zadruhé v rozhodné době bylo financování takových zásahů na podporu banky, jako byla sporná opatření, poskytováno případ od případu na žádost FITD.

163.

BPB tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, neboť výklad vnitrostátního práva je otázkou skutkovou a zkreslení tvrzené Komisí ze spisu nevyplývá. V každém případě je druhý důvod kasačního opravného prostředku dle názoru BPB neopodstatněný. Je rovněž irelevantní v rozsahu, v němž vychází ze zkreslení článku 21 stanov FITD.

164.

FITD tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, jelikož z písemností ve spisu žádné zkreslení nevyplývá. V každém případě je tento důvod kasačního opravného prostředku dle názoru FITD irelevantní a neopodstatněný.

165.

BI tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný v rozsahu, v němž vychází ze zkreslení čl. 96-ter odst. 1 italského zákona o bankách, jelikož takové zkreslení není zjevné a z písemností ve spisu nevyplývá. Dodává, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný a v každém případě irelevantní.

166.

Italská vláda, BPB, FITD a BI zpochybňují přípustnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku z důvodu, že údajné zkreslení italského práva a skutkového stavu ( 65 ) není zjevné a ze spisu nevyplývá, takže tento důvod vznáší otázku skutkovou.

167.

Dle mého názoru nemůže taková námitka nepřípustnosti obstát.

168.

Jak je uvedeno v bodě 49 výše, podle judikatury platí, že pokud byly důkazy řádně získány a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů, je pouze na samotném Tribunálu, aby posoudil hodnotu, kterou je třeba přiznat důkazům, které mu byly předloženy. Takové posouzení tedy s výhradou případu zkreslení těchto důkazů nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora. O takové zkreslení se jedná, pokud se posouzení existujících důkazů jeví zjevně nesprávné, aniž byly uplatněny nové důkazy. Toto zkreslení však musí zjevně vyplývat z písemností ve spisu, aniž by bylo nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů ( 66 ).

169.

Zaprvé uvádím, že Tribunál v bodě 116 napadeného rozsudku vyložil pojem „schválení“ zásahů přijatých systémy pojištění vkladů ze strany BI podle čl. 96-ter odst. 1 italského zákona o bankách tak, že tomuto orgánu umožňuje posuzovat pouze legalitu takových opatření (tj. jejich soulad s obezřetnostními pravidly pro úvěrové instituce). Pokud by však povinnost jednat „s ohledem na ochranu vkladatelů a na stabilitu bankovní soustavy“, která je BI uložena týmž ustanovením, vyžadovala nejen posouzení legality, ale i přiměřenosti těchto opatření, pak by byl výklad provedený Tribunálem v bodě 116 napadeného rozsudku zjevně nesprávný. Představoval by tak zkreslení důkazů ve smyslu judikatury citované v bodě 168 výše ( 67 ).

170.

Zadruhé, Komise tvrdí, že Tribunál v bodě 153 napadeného rozsudku konstatoval, že článek 21 stanov FITD stanoví, že takové zásahy na podporu bank, jako jsou sporná opatření, jsou financovány jiným způsobem než vyplácení vkladatelů, zatímco podle názoru Komise toto ustanovení mezi financováním těchto dvou druhů opatření žádný rozdíl nečiní. Pokud by, jak tvrdí Komise, byl výklad článku 21 stanov FITD provedený Tribunálem v rozporu s jeho obsahem, jednalo by se o zkreslení uvedeného ustanovení.

171.

Dospěl jsem k závěru, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je v plném rozsahu přípustný.

172.

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál v bodech 116, 153 a 154 napadeného rozsudku dopustil zkreslení jednak čl. 96‑ter odst. 1 italského zákona o bankách a jednak článku 21 stanov FITD.

173.

Podle mého názoru musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

174.

Zaprvé Komise neprokázala, že čl. 96‑ter odst. 1 italského zákona o bankách musí být vykládán v tom smyslu, že BI je oprávněna ověřovat přiměřenost zásahů provedených systémem pojištění vkladů, a nikoli, jak konstatoval Tribunál v bodě 116 napadeného rozsudku, ověřovat pouze soulad těchto opatření s obezřetnostními pravidly pro úvěrové instituce.

175.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, ze skutečnosti, že podle čl. 96‑ter odst. 1 italského zákona o bankách musí BI jednat „s ohledem na ochranu vkladatelů a na stabilitu bankovní soustavy“, nevyplývá, že je tato banka oprávněna překročit rámec ověření souladu daných opatření s obezřetnostními pravidly pro úvěrové instituce, když – jak tvrdí italská vláda, BPB, FITD a BI – ochrana vkladatelů a stabilita bankovní soustavy jsou cíli, které musí BI sledovat při plnění svých povinností orgánu vykonávajícího obezřetnostní dohled. Jak uvedla italská vláda, bod 7 odůvodnění nařízení (EU) č. 575/2013 ( 68 ) uvádí, že účelem obezřetnostních požadavků na úvěrové instituce stanovených v tomto nařízení je „zajistit finanční stabilitu poskytovatelů služeb [na trzích bankovních a finančních služeb] i vysokou úroveň ochrany investorů a vkladatelů“.

176.

Navíc, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, ze skutečnosti, že cílem schválení zásahů navrhovaných systémy pojištění vkladů na podporu členské banky na základě čl. 96‑ter odst. 1 italského zákona o bankách ze strany BI je zajistit ochranu vkladatelů a stabilitu bankovní soustavy, a nikoli „zdravé a obezřetné řízení [dotčené] úvěrové instituce“ – což je cíl přezkumu legality prováděného BI za účelem schválení akvizice ve finančním sektoru dle článku 19 italského zákona o bankách –, nevyplývá, že je BI při postupu dle čl. 96-ter odst. 1 italského zákona o bankách oprávněna překročit rámec přezkumu legality. Jak totiž tvrdí italská vláda, FITD a BI, zdravé a obezřetné řízení úvěrových institucí je rovněž cílem obezřetnostního dohledu, společně s ochranou vkladatelů a stabilitou bankovní soustavy. V tomto ohledu uvádím, že čl. 5 odst. 1 italského zákona o bankách, který Tribunál cituje v bodě 116 napadeného rozsudku, vyjmenovává jako cíle obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi nejen „celkovou stabilitu“ bankovní soustavy, ale též „zdravé a obezřetné řízení [úvěrových] institucí“.

177.

Zadruhé, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Tribunál v bodě 153 napadeného rozsudku nekonstatoval, že článek 21 stanov FITD stanoví, že takové zásahy přijaté systémem pojištění vkladů na podporu členské banky, jako jsou sporná opatření, jsou financovány jiným způsobem než vyplácení vkladatelů. Komise vykládá bod 153 napadeného rozsudku nesprávně. V tomto bodě totiž, jak tvrdí BPB a FITD, Tribunál konstatoval, že sporná opatření jsou financována jiným způsobem než provozní náklady FITD (slovy Tribunálu „prostředky nezbytné k fungování konsorcia“) ( 69 ), nikoli jiným způsobem než vyplácení vkladů. Rozdíl spočívá ve skutečnosti, že prostředky použité k pokrytí provozních nákladů FITD, které nejsou upraveny článkem 21 stanov FITD, slouží k sestavení rozpočtu tohoto konsorcia; naproti tomu prostředky použité na zásahy na podporu členské banky (jakož i, dle BPB a FITD, prostředky použité k financování vyplácení vkladů), které jsou upraveny článkem 21 stanov FITD, jsou „zálohami“ placenými členskými bankami FITD, které je spravuje jako zástupce těchto bank, a jsou členskými bankami FITD poskytovány na žádost tohoto konsorcia případ od případu.

178.

Podle mého názoru tedy musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

179.

Pro úplnost uvádím, že tento důvod kasačního opravného prostředku je v každém případě irelevantní.

180.

Zaprvé, druhý důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní v rozsahu, v němž vychází ze zkreslení čl. 96‑ter odst. 1 italského zákona o bankách v bodě 116 napadeného rozsudku, a to vzhledem k tomu, že závěr Tribunálu, podle kterého nejsou sporná opatření přičitatelná státu, vyplývá rovněž ze zjištění uvedených v bodech 96 až 106 a 117 až 131 napadeného rozsudku, zejména ze skutečnosti, že BI se setkání řídících orgánů FITD nebo neformálních setkání nijak aktivně neúčastnila a že podnět k přijetí sporných opatření vyšel z BPB, tedy soukromoprávního subjektu.

181.

Zadruhé, druhý důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní v rozsahu, v němž vychází ze zkreslení článku 21 stanov FITD, jelikož závěr Tribunálu, podle kterého nejsou sporná opatření poskytnuta ze státních prostředků, vyplývá rovněž ze skutečnosti, že jak je uvedeno v bodě 154 téhož rozsudku, závazná povaha tohoto příspěvku nevychází z právního předpisu, jakož i ze zjištění obsažených v bodech 139 až 149 a 155 až 161 uvedeného rozsudku.

182.

V důsledku shora uvedeného je tak nutno druhý žalobní důvod zamítnout.

183.

Dospěl jsem tedy k závěru, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut.

184.

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není‑li kasační opravný prostředek opodstatněný.

185.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že italská vláda, BPB a FITD požadovaly náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné Komisi uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Italskou republikou, BPB a FITD.

186.

Článek 184 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že pokud se řízení o kasačním opravném prostředku účastní vedlejší účastník řízení v prvním stupni, může Soudní dvůr rozhodnout, že tento účastník řízení ponese vlastní náklady řízení. Poněvadž se BI účastnila řízení o kasačním opravném prostředku, ponese vlastní náklady řízení.

187.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr: