1. 

V rámci této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Sofijski gradski sad (Městský soud v Sofii, Bulharsko) je Soudní dvůr žádán o poskytnutí vodítka ohledně toho, jak vykládat několik ustanovení unijního práva týkajících se konfiskace výnosů z trestné činnosti, prostředků použitých k páchání trestných činů (dále jen „nástroje“) ( 2 ) a majetku. Kontext věci spočívá v konfiskačním řízení vedeném podle vnitrostátního práva před občanskoprávním soudem, které nesouvisí s trestněprávním odsouzením, a v otázce, zda je takové řízení slučitelné s unijním právem. Poskytnutí odpovědi předkládajícímu soudu vyžaduje na Soudním dvoru, aby se zabýval použitelností dvou unijních nástrojů týkajících se konfiskace z hlediska ratione materiae a ratione temporis, konkrétně rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV a směrnice 2014/42/EU a jejich vzájemným vztahem.

2.

Článek 31 odst. 1 písm. c) Smlouvy o Evropské unii ve znění použitelném v okamžiku přijetí rámcového rozhodnutí stanoví, že společný postup v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech zahrnuje „zajišťování slučitelnosti příslušných předpisů členských států, pokud je to nezbytné ke zlepšení této spolupráce“. Článek 34 odst. 2 písm. b) uvedené smlouvy přiznává Radě pravomoc jednomyslně přijímat z podnětu členského státu nebo Komise rámcová rozhodnutí „za účelem sbližování právních předpisů členských států. Rámcová rozhodnutí jsou závazná pro členské státy co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Nemají přímý účinek“.

3.

Protokol č. 36 organizuje přechod mezi institucionálními ustanoveními Smluv použitelnými před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost a ustanoveními obsaženými v uvedené smlouvě ( 3 ). Článek 9 uvedeného protokolu stanoví, že „právní účinky aktů orgánů, institucí a jiných subjektů Unie přijatých na základě Smlouvy o Evropské unii před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost jsou zachovány až do zrušení, zániku nebo změny těchto aktů za použití Smluv […]“.

4.

Článek 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 4 ) stanoví, že „každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem“.

5.

Podle čl. 51 odst. 1 jsou ustanovení Listiny „[…] určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují [unijní] právo“.

6.

V bodech odůvodnění rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV jsou uvedena následující prohlášení. Hlavním motivem přeshraniční organizované trestné činnosti je finanční prospěch. Aby byly veškeré snahy v oblasti předcházení této trestné činnosti a boje proti ní účinné, musí se zaměřit na vysledování, zmrazení, zajištění a konfiskaci výnosů z trestné činnosti. Rozdíly mezi právními předpisy členských států v této oblasti toto však ztěžují ( 5 ). V závěrech ze zasedání ve Vídni v prosinci 1998 ( 6 ) proto Evropská rada vyzvala ke zvýšení úsilí Evropské unie v boji s mezinárodní organizovanou trestnou činností v souladu s akčním plánem o nejlepších způsobech provádění ustanovení Amsterodamské smlouvy týkajících se prostoru svobody, bezpečnosti a práva ( 7 ). Stávající nástroje pro tuto oblast však nezajišťují v dostatečné míře účinnou přeshraniční spolupráci v otázkách konfiskace, protože celá řada členských států dosud nemůže konfiskovat výnosy ze všech trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok ( 8 ). Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je proto zajistit, aby všechny členské státy měly účinná pravidla pro konfiskaci výnosů z trestné činnosti, mimo jiné i ve vztahu k důkaznímu břemeni týkajícímu se zdroje majetku osoby odsouzené za trestný čin související s organizovanou trestnou činností ( 9 ).

7.

Článek 1 třetí odrážka definuje „nástroje“ jako „jakýkoli majetek zcela nebo částečně použitý nebo určený k použití libovolným způsobem pro spáchání jednoho nebo více trestných činů“. Čtvrtá odrážka uvedeného článku definuje „konfiskaci“ jako „sankc[i] nebo opatření nařízené soudem následující po řízení, které se týká jednoho nebo více trestných činů, jež vede k trvalému odnětí majetku“.

8.

Článek 2 odst. 1 stanoví, že „každý členský stát přijme nezbytná opatření, která mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům“. Článek 2 odst. 2 stanoví zvláštní výjimku ve vztahu k „daňovým trestným činům“ (které nejsou definovány): v takovém případě mohou členské státy „používat i jiné než trestní řízení k odnětí výnosů z trestného činu pachateli“.

9.

Podle článku 4 „každý členský stát přijme nezbytná opatření, kterými zajistí, aby mohly všechny zúčastněné osoby dotčené opatřeními podle článků 2 a 3 podávat účinné právní prostředky k hájení svých práv“.

10.

Článek 5 stanoví, že rámcovým rozhodnutím „není dotčena povinnost dodržovat základní práva a základní právní zásady, zvláště včetně presumpce neviny, jak je uvedeno v článku 6 Smlouvy o Evropské unii“.

11.

Podle článku 7 byly členské státy povinny přijmout nezbytná opatření pro dosažení souladu s rámcovým rozhodnutím do 15. března 2007.

12.

Bod 5 odůvodnění směrnice 2014/42 uvádí, že „přijetí minimálních pravidel povede ke sblížení režimů členských států pro zajišťování a konfiskaci, což usnadní vzájemnou důvěru a efektivní přeshraniční spolupráci“. Bod 9 odůvodnění uvádí, že cílem směrnice je „změnit a rozšířit ustanovení rámcových rozhodnutí 2001/500/SVV a 2005/212/SVV. Ve vztahu k členským státům, které jsou vázány touto směrnicí, by tato rámcová rozhodnutí měla být částečně nahrazena“ ( 10 ).

13.

Podle čl. 1 odst. 1 uvedená směrnice „stanoví minimální pravidla pro zajištění majetku za účelem případné pozdější konfiskace a pro konfiskaci majetku v trestních věcech“.

14.

Článek 2 bod 3 definuje „nástroje“ stejně jako definice v článku 1 třetí odrážce rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV. Bod 4 definuje „konfiskaci“ jako „trvalé odnětí majetku nařízené soudem v souvislosti s trestným činem“.

15.

Článek 3 definuje věcnou působnost směrnice takto ( 11 ):

„Tato směrnice se vztahuje na trestné činy uvedené v:

jakož i v jiných právních nástrojích, pokud tyto nástroje výslovně stanoví, že se tato směrnice vztahuje na trestné činy v nich harmonizované“.

16.

Podle čl. 4 odst. 1 „členské státy přijmou nezbytná opatření, která umožní úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů a výnosů nebo majetku v hodnotě odpovídající těmto nástrojům nebo výnosům v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin, které může být i výsledkem řízení v nepřítomnosti“. Článek 4 odst. 2 stanoví, že „není-li konfiskace na základě odstavce 1 možná, přijmou členské státy alespoň v případech, kdy je tato nemožnost výsledkem nemoci nebo útěku podezřelé či obviněné osoby, nezbytná opatření umožňující konfiskaci nástrojů a výnosů v případech, kdy bylo zahájeno trestní řízení ohledně trestného činu, který může přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu, a takové řízení by mohlo vést k odsouzení za trestný čin, pokud by podezřelá nebo obviněná osoba byla schopna účasti v řízení“.

17.

Článek 5 se týká rozšířené konfiskace majetku ve vlastnictví osoby odsouzené za trestný čin, který může přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu, pokud má soud za to, že daný majetek pochází z trestné činnosti. Zahrnuje demonstrativní výčet „trestných činů“, na které by se „alespoň“ měla vztahovat.

18.

Článek 6 odst. 1 stanoví konfiskaci výnosů nebo jiného majetku, jehož hodnota odpovídá výnosům z trestné činnosti, který byl převeden podezřelou nebo obviněnou osobou na třetí osobu, nebo který třetí osoby nabyly od podezřelé či obviněné osoby, alespoň v případech, kdy tyto třetí osoby věděly nebo vědět měly, že účelem převodu nebo nabytí bylo vyhnout se konfiskaci.

19.

Článek 8 odst. 1 stanoví, že „členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby osoby dotčené opatřeními podle této směrnice měly právo na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby mohly hájit svá práva“.

20.

Článek 12 vymezuje prováděcí lhůtu pro dosažení souladu s uvedenou směrnicí do 4. října 2016.

21.

Článek 14 odst. 1 stanoví, že „článek 1 první čtyři odrážky a článek 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV se touto směrnicí nahrazují ve vztahu k členským státům, které jsou [jí] vázány, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení těchto rámcových rozhodnutí ve vnitrostátním právu“. Článek 14 odst. 2 vysvětluje, že „ve vztahu k členským státům, které jsou vázány touto směrnicí, se odkazy na […] ustanovení rámcových rozhodnutí 2001/500/SVV a 2005/212/SVV uvedené v odstavci 1 považují za odkazy na tuto směrnici“.

22.

Článek 15 uvádí, že směrnice vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku (29. dubna 2014) ( 12 ).

23.

V roce 2012 Bulharsko přijalo Zakon za otnemane v polza na daržavata na nezakonno pridobito imuštestvo (zákon o konfiskaci nezákonně nabytého majetku ve prospěch státu, dále jen „zákon z roku 2012“), který vstoupil v platnost dne 19. listopadu 2012. Výše uvedený zákon byl zrušen Zakon za protivodejstvie na korupcijata i za otnemane na nezakonno pridobito imuštestvo (zákon o boji s korupcí a konfiskaci nezákonně nabytého majetku) vyhlášeným dne 19. ledna 2018. Podle čl. 5 odst. 1 posledně uvedeného zákona dokončí šetření a řízení, která byla zahájena na základě zákona z roku 2012, Komise pro boj s korupcí a konfiskaci nezákonně nabytého majetku (dále jen „Komise pro boj s korupcí“) podle dosavadních právních předpisů.

24.

Článek 1 odst. 1 uvádí, že účelem zákona je úprava podmínek a postupu pro konfiskaci nezákonně nabytého majetku. Podle čl. 1 odst. 2 se za nezákonně nabytý majetek považuje majetek, jehož legitimní zdroj nelze zjistit.

25.

Článek 5 odst. 1 zavádí Komisi pro boj s korupcí jako nezávislý, specializovaný a trvalý vnitrostátní orgán.

26.

Článek 2 stanoví, že „řízení podle tohoto zákona probíhá nezávisle na trestním řízení vedeném proti prověřované osobě nebo osobám, které jsou s ní spřízněny“.

27.

Na základě čl. 21 odst. 1 Komise pro boj s korupcí zahájí řízení, pokud má důvodné podezření, že určitý majetek byl nabyt nezákonně. Článek 21 odst. 2 stanoví, že je dáno důvodné podezření, pokud se po provedení šetření jeví, že existují značné rozdíly, pokud jde o majetek v držení osob, které jsou předmětem šetření. Článek 22 odst. 1 dále stanoví, že „šetření podle čl. 21 odst. 2 se zahajuje […], pokud je dotčená osoba obviněna z trestného činu podle […] článků 201 až 203 trestního zákoníku“.

28.

Článek 66 odst. 1 a odst. 2 se zabývá majetkem převedeným na právnické osoby nebo pod jejich kontrolou. Stanoví, že „konfiskaci podléhá majetek, který prověřovaná osoba převedla ve prospěch právnické osoby, nebo který formou peněžitého nebo nepeněžitého vkladu vložila do jejího kapitálu, pokud osobám, které tuto právnickou osobu řídí nebo ovládají, bylo známo nebo jim z okolností mohlo být známo, že byl tento majetek nabytý nezákonně“, a „konfiskaci podléhá rovněž nezákonně nabytý majetek právnické osoby, která je ovládána prověřovanou osobou nebo osobami, které jsou s ní spřízněné, nebo těmito osobami společně“.

29.

Článek 203 odst. 1 Nakazatelen kodeks (trestní zákoník) kategorizuje zpronevěru velkého rozsahu spáchanou držitelem funkce jako zvlášť závažnou zpronevěru, za níž lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí 10 až 20 let.

30.

Městské státní zastupitelství v Sofii oznámilo dne 28. července 2014 Komisi pro boj s korupcí, že je proti BP vedeno trestní řízení ve fázi vyšetřování, neboť v období od měsíce prosince roku 2011 až do 19. června 2014 na základě svého postavení úředníka ve společnosti (předseda dozorčí rady společnosti Korporativna targovska banka AD, dále jen „Banka“) (spolu s dalšími osobami) jako návodce vzbudil u jiných osob rozhodnutí zpronevěřit finanční prostředky, které jsou majetkem Banky a které jim byly předány nebo svěřeny do úschovy nebo správy. Jednalo se o částky v celkové hodnotě více než 205 milionů BGN (přibližně 105 milionů eur). Skutkové okolnosti tudíž nasvědčovaly tomu, že došlo ke spáchání zpronevěry ve smyslu čl. 203 odst. 1 trestního zákoníku.

31.

Komise pro boj s korupcí zahájila dne 5. srpna 2014 šetření vztahující se na období od 4. srpna 2004 do 4. srpna 2010, které odhalilo významné nesrovnalosti ohledně soukromého majetku BP. V rámci tohoto šetření provedla Komise pro boj s korupcí analýzu finanční situace žalovaných obchodních společností, které jsou údajně spřízněny s BP nebo jsou jím ovládány, a dohod uzavřených těmito společnostmi. Výsledkem uvedené analýzy byl závěr, že část těchto dohod byla uskutečněna s nezákonně nabytými prostředky, zatímco jiné ve skutečnosti uskutečněny nebyly, ale sloužily k zastření majetku nebo prostředků protiprávního původu, a že tyto finanční prostředky pocházely z nezajištěných úvěrů, které měla poskytnout Banka, což vedlo k tomu, že se tato Banka ocitla v platební neschopnosti.

32.

Dne 14. května 2015 zahájila Komise pro boj s korupcí řízení u předkládajícího soudu za účelem zajištění majetku, jenž byl údajně nezákonně získán BP a různými fyzickými a právnickými osobami, o kterých se má za to, že jsou s BP spřízněné nebo jsou jím ovládány (dále jen „žádost o zajištění“). Ve dnech 20. a 28. května 2015 vydal předkládající soud opatření k zajištění majetku, jehož konfiskace je navrhována.

33.

Původní řízení před předkládajícím soudem týkající se konfiskace majetku, který byl údajně nabyt nezákonně, bylo zahájeno dne 22. března 2016.

34.

Trestní řízení vedené proti BP a dalším osobám bylo zahájeno u Specializiran nakazatelen sad (Specializovaný trestní soud, Bulharsko) v roce 2017 a v době podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce stále probíhalo.

35.

Předkládající soud tvrdí, že podle vnitrostátních právních předpisů použitelných v rozhodné době probíhá občanskoprávní řízení týkající se konfiskace majetku, jako je původní řízení, nezávisle na tom, zda byla prověřovaná osoba odsouzena pravomocným trestním rozsudkem. Vyjadřuje pochybnosti ohledně slučitelnosti uvedených právních předpisů s minimálními standardy pro konfiskaci majetku stanovenými směrnicí 2014/42, která stanoví, že konfiskaci podléhá majetek, který byl získán trestným činem, za který byl pachatel odsouzen pravomocným trestním rozsudkem.

36.

Předkládající soud proto žádá o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:

37.

Písemná vyjádření předložili Komise pro boj s korupcí, BP, AB, PB a společnost Trast B OOD jednající společně, společnost Dunarit AD, společnost AGRO IN 2001 EOOD a Banka, bulharská, česká a irská vláda a Evropská komise. Na jednání konaném dne 5. června 2019 přednesli Komise pro boj s korupcí, BP, AB, PB a společnost Trast B OOD, společnost Dunarit AD, Banka, bulharská a irská vláda a Komise ústní vyjádření.

38.

Projednávaná věc vykazuje určité zvláštnosti, jež vyžadují na Soudním dvoru, aby se odchýlil od skutečně položených otázek, aby tak mohl poskytnout předkládajícímu soudu užitečné vodítko ke vznesené problematice.

39.

Předběžné otázky vycházejí z jednoduchého předpokladu, že v projednávané věci je použitelná směrnice 2014/42. Zdá se mi však, že je nutná další analýza za účelem stanovení unijního práva použitelného ratione temporis a ratione materiae. Je rovněž nutno přezkoumat vztah mezi ustanoveními uvedené směrnice a ustanoveními rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV.

40.

Po posouzení těchto záležitostí se budu zabývat podstatou předběžných otázek a budu se soustředit (jak to požaduje Soudní dvůr) na výklad článku 2 a článku 5 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV.

41.

Je věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil konkrétní povahu trestných činů, které jsou základem projednávané věci, oznámených Komisi pro boj s korupcí Městským státním zastupitelstvím v Sofii. S ohledem na výše uvedené se mi zdá, že zpronevěra tak, jak je popsána v předkládacím rozhodnutí, nepatří mezi trestné činy, které spadají do výčtu nástrojů uvedených v článku 3 směrnice 2014/42. Z toho vyplývá, jak tvrdí bulharská a česká vláda, že předmět vnitrostátního řízení spadá mimo věcnou působnost směrnice 2014/42.

42.

Rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV se naproti tomu použije na konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok. Z toho vyplývá, že trestné činy, jako jsou trestné činy v projednávané věci, za něž lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 10 do 20 let, spadají do působnosti rámcového rozhodnutí. Tento závěr se uplatní bez ohledu na to, zda řízení v projednávané věci odpovídá „konfiskaci“ ve smyslu článku 1 čtvrté odrážky uvedeného rámcového rozhodnutí.

43.

V projednávané věci probíhají paralelně dvě vnitrostátní řízení. Na jedné straně je zde trestní řízení pro zpronevěru, které bylo zahájeno u zvláštního trestního soudu v roce 2017 a v době podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce stále probíhalo. Na druhé straně je zde řízení, které je podle vnitrostátních právních předpisů klasifikováno jako občanskoprávní řízení a které započalo podáním žádosti o zajištění majetku dne 14. května 2015 a následným zajištěním majetku, který byl údajně nabyt nezákonně, předkládajícím soudem dne 20. a 28. května 2015. V tomto řízení byly dále dne 22. března 2016 podány Komisí pro boj s korupcí návrhy na konfiskaci předmětného majetku a řízení stále probíhá.

44.

Je věcí soudu, aby ověřil relevantní data, ale zdá se mi, že lhůta předepsaná pro provedení směrnice 2014/42 uplynula dne 4. října 2016. Je uvedená směrnice relevantní ratione temporis pro projednávanou věc? Přestože se směrnice nepoužije ratione materiae, je tato otázka důležitá, protože směrnice nahrazuje určitá ustanovení rámcového rozhodnutí.

45.

Podle ustálené judikatury může mít směrnice přímý účinek teprve po uplynutí lhůty stanovené k jejímu provedení do právního řádu členských států ( 13 ). Směrnice 2014/42 se tudíž nelze před vnitrostátními soudy dovolávat, pokud jde o řízení zahájená dne 22. března 2016, tedy před tím, než uplynula lhůta stanovená pro její provedení. Během této lhůty však členské státy nesmí přijímat ustanovení, která by mohla vážně ohrozit dosažení výsledku stanoveného touto směrnicí ( 14 ).

46.

Z toho vyplývá, že unijním právním nástrojem relevantním pro konfiskaci majetku z trestné činnosti, který byl použitelný v rozhodné době, je rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV.

47.

Jak stanoví čl. 9 odst. 1 Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních, směrnice 2014/42 změnila rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV ode dne, od něhož směrnice vstoupila v platnost (20 dnů po jejím vyhlášení v Úředním věstníku dne 29. dubna 2014).

48.

Působnost směrnice je omezena na oblasti trestné činnosti vyjmenované v čl. 83 odst. 1 SFEU. To znamená, že existující unijní ustanovení o konfiskaci zůstávají platná, aby byl zachován stupeň harmonizace, pokud jde o trestnou činnost nespadající do oblasti působnosti směrnice 2014/42. Článek 2, článek 4 a článek 5 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV tudíž zůstávají v platnosti ( 15 ).

49.

Konkrétně čl. 14 odst. 1 a odst. 2 směrnice 2014/42 stanoví, že směrnice nahrazuje článek 1 první čtyři odrážky a článek 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV ve vztahu k členským státům, které jsou jí vázány, a že odkazy na nahrazené články rámcového rozhodnutí se „považují za odkazy na tuto směrnici“.

50.

Vyvstává tedy otázka: musí být tato ustanovení vykládána jako část směrnice nebo jako část rámcového rozhodnutí?

51.

Mám za to, že vzhledem k tomu, že uvedená ustanovení vycházejí ze směrnice, měly by být vodítkem pro jejich výklad cíle a systematika této směrnice, a nikoliv cíle a systematika rámcového rozhodnutí. To je v souladu s jasným zněním čl. 14 odst. 2 směrnice. Respektuje to rovněž potřebu jednotného výkladu unijního práva: Tatáž ustanovení mohou být vykládána odlišně v závislosti na tom, zda jsou vykládána v souvislosti se směrnicí nebo v souvislosti s rámcovým rozhodnutím.

52.

V rozsahu, v němž rámcové rozhodnutí nebylo „zrušeno, nezaniklo ani nebylo změněno“ podle článku 9 Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních, si tedy zachovává svou právní povahu. Pokud je konkrétní ustanovení změněno (nebo, jako je tomu v projednávané věci, nahrazeno) směrnicí, mění se pouze konkrétní právní povaha uvedeného ustanovení. Ale změna konkrétního ustanovení nemůže změnit právní povahu celého právního nástroje, v němž je uvedené ustanovení obsaženo. Naopak, dojde zde k tomu, že původní rámcové rozhodnutí se stane smíšeným právním nástrojem, který obsahuje prvky rámcového rozhodnutí i směrnice ( 16 ).

53.

Zvláštnost projednávané věci spočívá v tom, že vnitrostátní konfiskační řízení započalo po vstupu směrnice v platnost (a tudíž poté, co bylo znění rámcového rozhodnutí změněno), ale předtím, než uplynula lhůta pro provedení směrnice do vnitrostátního práva.

54.

Ustanovení směrnice, která nahradila článek 1 první čtyři odrážky a článek 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV, se tudíž nelze před vnitrostátními soudy dovolávat před 4. říjnem 2016. Pro účely projednávané věci tudíž rámcové rozhodnutí zůstává použitelné ve své nezměněné podobě. Během lhůty stanovené pro provedení směrnice do vnitrostátního práva však členské státy nesmí přijímat ustanovení, která by mohla vážně ohrozit dosažení výsledku stanoveného ustanoveními směrnice, které mění rámcové rozhodnutí ( 17 ). Připomínám zde, že judikatura ve věci Pupino, podle níž jsou vnitrostátní soudy povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje, má stále prvořadý význam ( 18 ).

55.

Podstatou první až čtvrté předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je vnitrostátní konfiskační řízení, jako je řízení v projednávané věci (které je zahájeno, jakmile bylo zahájeno trestní řízení, ale v němž je konfiskace provedena, aniž došlo k odsouzení), slučitelné s různými ustanoveními směrnice 2014/42.

56.

V rámci své šesté otázky se předkládající soud táže na uplatnění presumpce neviny vzhledem k tomu, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2014/42 vylučuje konfiskaci, která není založena na odsouzení v trestním řízení.

57.

Budu zkoumat otázky vznesené předkládajícím soudem s ohledem na unijní právo použitelné ratione materiae a ratione temporis, to znamená rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV, a to konkrétně jeho článek 2 a článek 5 (jak je vyžadováno Soudním dvorem). Nebudu se zabývat pátou předběžnou otázkou, neboť je relevantní pouze v souvislosti s čl. 6 odst. 1 směrnice 2014/42, který není v projednávané věci použitelný.

58.

Článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV zavádí povinnost členských států přijmout nezbytná opatření, která mu umožní úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok. Konfiskace je definována v článku 1 čtvrté odrážce rámcového rozhodnutí tak, že se jí rozumí „sankce nebo opatření nařízené soudem následující po řízení, které se týká jednoho nebo více trestných činů, jež vede k trvalému odnětí majetku“ ( 19 ).

59.

Je možné vykládat uvedená ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV předtím, než jeho změna provedená směrnicí 2014/42 nabyla platnosti, tak, že brání možnosti, aby členské státy provedly do vnitrostátního práva konfiskační režim, jako je režim dotčený v projednávané věci, kdy konfiskace nezávisí na konečném odsouzení v trestním řízení?

60.

Podle mého názoru musí odpověď znít „ne“.

61.

Právním základem rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV je hlava VI Smlouvy o Evropské Unii o policejní a justiční spolupráci v trestních věcech, a to konkrétně její článek 29, čl. 31 odst. 1 písm. c) a čl. 34 odst. 2 písm. b). Účelem rámcového rozhodnutí je proto zajišťování slučitelnosti příslušných předpisů členských států v rozsahu, v jakém je to nezbytné ke zlepšení justiční spolupráce v trestních věcech, a to sbližováním jejich právních a správních předpisů, a zajišťování, aby všechny členské státy měly účinná pravidla pro konfiskaci výnosů z trestné činnosti ( 20 ). Rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV navazuje na přijetí rámcového rozhodnutí 2006/783/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci, jehož cílem je stanovení pravidel, podle nichž členský stát na svém území uznává a vykonává příkaz ke konfiskaci vydaný příslušným trestním soudem jiného členského státu ( 21 ).

62.

Důvodová zpráva o iniciativě Dánského království o návrhu rámcového rozhodnutí o konfiskaci výnosů z trestné činnosti, nástrojů a majetku představuje navrhované rámcové rozhodnutí jako „horizontální nástroj“ pro jednoznačné určení toho, jaké povinnosti mají členské státy, pokud jde o konfiskaci ( 22 ).

63.

Z právního základu, účelu rámcového rozhodnutí a okolností, za nichž bylo přijato, vyplývá, že se jedná o nástroj i) vztahující se pouze na trestní věci, ii) jehož cílem je zajištění slučitelnosti právních předpisů členských států v rozsahu, jaký je nezbytný pro jejich spolupráci, iii) ukládající členským státům povinnost přijmout nezbytná opatření pro konfiskaci nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti a iv) sbližující právní předpisy členských států v oblastech, na něž se vztahuje, s cílem usnadnit vzájemné uznávání příkazů ke konfiskaci. Tento pojem představuje minimální sbližování právních předpisů („v rozsahu, jaký je nezbytný pro spolupráci“).

64.

Podle rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV podléhají nástroje trestné činnosti a výnosy z trestných činů konfiskaci (čl. 2 odst. 1) nařízené soudem následující po řízení, „které se týká jednoho nebo více trestných činů“ (článek 1 čtvrtá odrážka). Tato definice odpovídá definici v článku 1 písm. d) Úmluvy Rady Evropy ze dne 8. listopadu 1990 o praní, vysledování, zajištění a konfiskaci výnosů z trestné činnosti ( 23 ). Na tomto místě je vhodné připomenout, že působnost této úmluvy je omezena na trestnou činnost nebo jednání související s trestnou činností ( 24 ). Právní základ, kontext a znění rámcového rozhodnutí naznačují, že by k němu mělo být přistupováno podobně.

65.

Trestní řízení je řízení, které je zahájeno, když je dotyčná osoba vyrozuměna o tom, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu, a které trvá až do pravomocného rozhodnutí o tom, zda tato osoba uvedený trestný čin spáchala, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku ( 25 ).

66.

Je zjevné, že předmětné řízení vedené před vnitrostátním soudem není „trestním řízením“. Na základě údajů ve spise, které má Soudní dvůr k dispozici, jsem dospěla k závěru, že se nejedná ani o řízení, „které se týká jednoho nebo více trestných činů“ ve smyslu článku 1 čtvrté odrážky rámcového rozhodnutí.

67.

Přestože je úkolem předkládajícího soudu ověřit tyto skutečnosti, uvedené řízení bylo popsáno před Soudním dvorem jako občanskoprávní řízení (jež existuje souběžně se systémem trestněprávní konfiskace). S trestním řízením má společný pouze jeden aspekt: obě řízení jsou zahájena vnitrostátním nezávislým orgánem tehdy, když je uvedený orgán informován o tom, že osoba byla obviněna z konkrétního trestného činu. Po zahájení probíhá občanskoprávní řízení nezávisle na trestním řízení vedeném proti prověřované osobě (viz článek 2 zákona z roku 2012). Občanskoprávní řízení se zaměřuje na majetek (nikoliv na prověřovanou osobu). Původ a způsob nabytí majetku je předmětem šetření, jehož cílem je určit, zda by tento majetek měl být zajištěn anebo následně konfiskován. Konfiskace zůstává nezávislá na výsledku trestního řízení. Není vázána na to, zda je spáchání trestného činu prověřované osobě prokázáno.

68.

Souhlasím proto s tvrzením Komise předneseném na jednání, že takový konfiskační systém stojí mimo oblast působnosti rámcového rozhodnutí. Na základě znění článku 1 čtvrté odrážky rámcového rozhodnutí ve znění směrnice 2014/42 lze dospět k totožnému závěru. Přestože definice „konfiskace“ byla změněna ( 26 ), klíčový pojem „[řízení], které se týká jednoho nebo více trestných činů“ zůstal nezměněn.

69.

Nedomnívám se, že by byl tento závěr ovlivněn skutečností, že čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí stanoví, že členské státy mohou používat i jiné než trestní řízení k odnětí výnosů z trestného činu pachateli ( 27 ). Znění tohoto ustanovení zachovává zjevnou souvislost s trestním řízením (pojmy „pachatel“ a „výnosy z trestného činu“). Nelze jej vykládat tak, že rozšiřuje oblast působnosti rámcového rozhodnutí na konfiskace, které nesouvisí s trestním řízením.

70.

Pro úplnost pouze dodávám, že pokud by mělo být původní řízení považováno za řízení související s trestním řízením, a tudíž by spadalo do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí, nic v uvedeném rámcovém rozhodnutí (na rozdíl od směrnice 2014/42) nečiní konfiskaci závislou na konečném odsouzení v trestním řízení. Článek 1 čtvrtá odrážka uvedeného rozhodnutí definuje konfiskaci jako„sankc[i] nebo opatření nařízené soudem následující po řízení, které se týká jednoho nebo více trestných činů, jež vede k trvalému odnětí majetku“. Rámcové rozhodnutí ohledně výsledku trestního řízení nic neuvádí. Je zcela pravda, že konfiskace ve smyslu směrnice probíhá „v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin“ (čl. 4 odst. 1) ( 28 ). Tento článek však nepatří mezi články, které nahradily články rámcového rozhodnutí.

71.

Dospěla jsem proto k závěru, že rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV nebrání konfiskačnímu řízení, jako je řízení probíhající před vnitrostátním soudem, v případě, že se toto řízení „netýká trestného činu“ a jeho výsledek nezávisí na odsouzení v trestním řízení.

72.

Článek 5 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV opakuje povinnost respektovat presumpci neviny. Presumpce neviny je uznávána v čl. 48 odst. 1 Listiny.

73.

Podle ustálené judikatury se základní práva zaručená v unijním právním řádu uplatní ve všech situacích upravených unijním právem, ale nikoliv mimo tyto situace ( 29 ).

74.

Z důvodů, které jsem uvedla výše, proto konfiskační řízení, jako je řízení probíhající u předkládajícího soudu, nemůže být považováno za řízení „týkající se trestného činu“, které spadá do působnosti rámcového rozhodnutí. Článek 5 rámcového rozhodnutí a čl. 48 odst. 1 Listiny se proto v projednávané věci nepoužijí.

75.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Sofijski gradski sad (Městský soud v Sofii, Bulharsko) takto:

„Rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti nebrání konfiskačnímu řízení, jako je řízení probíhající před vnitrostátním soudem, v případě, že se toto řízení ‚netýká trestného činu‘ a jeho výsledek nezávisí na odsouzení v trestním řízení.“